Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
Jak von Manstein během 4 měsíců změnil situaci na východní frontě?
?a jak byl zajat Paulus.
Von Clausewitz, teoretik války, tvrdil, že válka není ani věda ani umění, ale spojení obou.
Gen. Friedrich Paulus (1890?1957) chtěl na námořní akademii, kam jej nevzali, protože nebyl šlechtic; skončil na genštábu u pěchoty, byl prý ?nerozhodný, pomalý, ale metodický?.
V době vypuknutí 2. sv. v. sloužil Paulus pod svým ochráncem gen. Waltherem von Reichenau (1884?1942 infarkt). Se svojí 6. armádou, která byla součástí Skupiny armád B pod velením gen. Fedora von Bocka, von Reichenau dobyl Kyjev, Charkov, Kursk, a zmasakroval Židy v ukrajinské vesnici Babi Jar.
Paulus ve funkci zástupce náčelníka genštábu uskutečnil inspekční cestu v Severní Africe, ve své zprávě gen. Erwina Rommela ostře zkritizoval, taktéž Deutsches Afrika Korps. Na Hitlera však jeho zpráva neudělala žádný dojem, stejně tak jeho další zpráva k chystané operaci Barbarossa, ve které Hitlerovi radil, aby nenechal Stalinovy vojáky ustoupit do vnitrozemí, ale obklíčil je a zlikvidoval.
Pro dobytí Moskvy (MOW) doporučoval vést hlavní úder severně od běloruských pripjatských bažin, které se pro tanky nehodily, a proto nebyly bráněné. Paulusovu radu využil po jeho zajetí maršál Žukov v operaci Bagration (6?8/44) ? vedl hlavní úder tam, kde jej Němci nečekali ? v bažinatém Bělorusku (současně byl veden úder do Pobaltí).
Operaci Barbarossa zastavily podzimní plískanice a zimní mráz pod Moskvou 1941, viz můj článek Jak RA nedůstojně ustupovala až k Moskvě.
V 12/41 Hitler na žádost Walthera von Reichenau jmenoval Pauluse velitelem 6. armády. První bitvu s ní Paulus vybojoval u Dněpropetrovska, 9. 5. 42. 6. armádu u Volčanska napadl gen. Timošenko s přesilou 640.000 mužů, Paulus ustoupil k Charkovu, zachránil jej gen. Paul von Kleist, jenž se svojí 1. pancéřovou armádou 17. 5. 42 udeřil na Timošenkův nechráněný jižní bok.
Paulus poté zahájil úspěšnou protiofenzívu, ve které bylo 240.000 SU vojáků zabito (v prvních řadách šli političtí vězni z gulagů, kterým nebyly svěřeny pušky, tanky zastavovali vlastním tělem) či vzato do zajetí.
28. 6. 42 byla zahájena operace Fall Blau, která měla dva směry útoku ? Stalingrad, na který směřovala skupina armád B, + kavkazská ropná pole u Baku, na které směřovala skupina armád A (německé horské jednotky měly zdolat nejvyšší kavkazskou horu Elbrus ? 5. 624 m, 21. 8. 42 na něm vztyčili říšskou vlajku) pod velením gen. Ewalda von Kleista (Kavkaz se však Hitler rozhodl ovládnout až v průběhu července 42, čímž oslabil 6. armádu gen. Pauluse, která se nacházela severně od Stalingradu).
Situace připomínala léto 1941, kdy se ruské jednotky rozpadly při prvním střetu s německými tanky.
28. 6. 42 Němci mezi Charkovem a Kurskem prolomili SU obranu s cílem ovládnout hospodářské a strategické body na jihu Ruska (Hitler se jen velmi nerad zbavoval hospodářských aktiv, např. dněperskou elektrárnu vyhodila RA do vzduchu v roce 41, organizaci Todt se jí podařilo opravit až na jaře 43, ale poté, když odcházeli ze Záporoží, ji museli k velkému smutku Hitlera znovu vyhodit do vzduchu), a dostali se až k nevýznamnému Stalingradu na Volze, jehož obranu zajišťovaly 2 armády, 64. a 62. sovětská armáda, pod vedením gen. Čujkova (1961 Chruščov město přejmenoval na Volgograd, v 6/2014 jej Putin navrhl přejmenovat opět na Stalingrad a Petrohrad na Leningrad, návrh však vznesl již po opětovné výměně funkcí s Medvěděvem v roce 2012).
Gen. Paulus táhl na Stalingrad s jeho průmyslovými závody s 250.000 muži, s 500 tanky, 7.000 děly a 25.000 koňmi.
Friedrich Paulus (1890?1957). Bundesarchiv_Bild_183-B24575
Postupoval pomalu, protože benzín byl na příděl, a prioritně jej dostávala armádní skupina A. Koncem července 1942 musela jeho armáda dokonce zastavit v Kalači, kde byla 8 dní bez benzínu.
Po přídělu se rozjela znovu, po cestě zabila či vzala do zajetí 50.000 rudoarmějců, ale 18. 8. 1942, pouhých 56 km od Stalingradu došel 6. armádě znovu benzín.
21. 8. 42 6. armáda překročila Don a 23. 8. 42 dorazila na sever od Stalingradu k Volze. Paulus, aby ušetřil benzín, poslal dopředu jen 14. pancéřový sbor, který byl nedaleko Stalingradu zastaven RA. Paulus mu přišel s 6. armádou na pomoc, bojovalo se kolem města.
Když RA zaútočila na jeho severní bok, Paulus se rozhodl útok na Stalingrad odložit na 7. 9. 42, mezitím Luftwaffe a německé dělostřelectvo město i s civilisty, kterým Stalin zakázal odchod (agenti a příslušníci NKVD stříleli každého, kdo chtěl ze Stalingradu uprchnout, místo aby město bránili, obránci, především pracující zdejších traktorových továren, jedli hlínu), rozbombardovaly, a učinily z něho hromadu sutin, které obránci změnili v pevnosti.
Když konečně Paulus na město zaútočil, RA bránila každou budovu, čím hlouběji do města Němci postoupili, tím obtížnější byly pouliční boje a ztráty na životech se dramaticky zvýšily. Tanky byly ve městě k ničemu, najížděly na miny a byly terči dělostřelectva, které střílelo z ostrovů na Volze. Bojovalo se kulomety, puškami, noži a ručními granáty. Němci měli velké problémy s chytře kamuflovanými pozicemi děl, s kulometnými hnízdy a SU snipery.
Hitler, nespokojený s průběhem operace, odvolal 24. 9. 42 náčelníka genštábu gen. Haldera, a nahradil jej gen. Zeitzlerem.
26. 9. 42 6. armáda vztyčila nacistickou vlajku nad vládními budovami na Rudém náměstí, ale pouliční boje ve vyčerpávající válce pokračovaly v neztenčené intenzitě.
Hitler Paulusovi nařídil zmocnit se Stalingradu za cenu jakýchkoliv ztrát na životech německých vojáků, a v rozhlasovém projevu k národu Němce ubezpečil, že Stalingrad je od této doby navždy německý.
Když si gen. Gustav von Wietersheim, velitel 14. pancéřového sboru stěžoval na vysoké ztráty, Paulus jej nahradil generálem Hansem-Valentinem Hube (1890?1944), jenž v 1. sv. v. přišel o ruku, Hitler jej ze stalingradského kotle pro jeho velitelské schopnosti nechal v 12/42 evakuovat letadlem.
Nicméně Paulus po vstupu do města přišel o 40.000 mužů, takže 4. 10. 42 úpěnlivě prosil Hitlera o posily.
O pár dní později do Stalingradu dorazilo 5 inženýrských praporů a 1 pancéřová divize, na což Kreml reagoval dvojnásobným navýšením rudoarmějců, včetně ze Sibiře. (Kreml na lidské ztráty ohled brát nemusel, protože v gulazích byly milióny frontových adeptů, proto byly ruské ztráty daleko větší než německé).
Paulus svoji příležitost zmocnit se zpočátku málo bráněného města promeškal, v říjnu již hustě pršelo, na cestách bylo bahno, do kterého se bořily zásobovací konvoje. 19. 10. 42 začalo sněžit. Opotřebování techniky bylo rovněž znát a SU jednotky ve Stalingradu byly již dobře opevněné.
K počátku 11/42 6. armáda sice kontrolovala 90% města, ale byla bez munice a jídla.
Paulus 10. 11. 42 nařídil klíčovou ofenzívu, která si vyžádala obří ztráty na životech, zatímco RA zahájila protiútok, při kterém Paulus musel ustoupit na jih, ale když dosáhl letiště Gumrak, které bylo jedním ze 7 klíčových letišť, které Němci u Stalingradu využívali, Hitler mu další ústup zakázal, bez ohledu na nebezpečí obklíčení s tím, že Göring leteckým mostem zajistí 6. armádě veškeré dodávky, třebaže Luftwaffe byla po katastrofální invazi na Krétu v 5?6/41 zdecimovaná (Němci ostrov sice obsadili, ale bylo to Pyrrhovo vítězství ? naplánovaná operace proti Maltě se proto neuskutečnila).
V 7/42 dorazila k Donu italská 8. armáda, na kterém ve vzdálenosti 250 km severozápadně od Stalingradu zaujala postavení mezi rumunskou 3. (rozprášena 19. 11. 42) a maďarskou 2. armádou (rozprášena jižně od Voroněže, kde navazovala na obranu italské 8. armády).
Rumunské divize v 7/41 vytlačily RA z Besarábie, a společně s německými postupovaly na ukrajinskou Oděsu, v boji o kterou utrpěly těžké ztráty, a Sevastopol, odkud byly v létě 42 stahovány ke Stalingradu, a odveleny za sektor italské 8. armády jižně od vesnice Kremenskaja u Donu.
Tyto spojenecké jednotky kryly bok německých jednotek směřujících na Stalingrad, samotných bojů ve městě se italští vojáci neúčastnili, v 2/43 byli staženi do Itálie.
Až do 19. 11. 42 se monotónně bojovalo o každou ulici, poté německý genštáb pozemní armády (Oberkommando des Heeres ? OKH) znepokojeně hlásil těžké boje v neprospěch německé armády na severu a jihu od města.
19. 11. 42 jednotky Jihozápadního frontu gen. Nikolaje Vatutina překvapivě zahájily ofenzívu severně od Stalingradu, a rozdrtily několik rumunských jednotek, které byly rozprostřeny na příliš velké ploše; Vatutin (1901?1944) postoupil o 25 km.
Štukové eso Hans-Ulrich Rudel si 19. 11. 42 do svého válečného deníku zapsal:
?Počasí je špatné, lítáme nízko. Uletěli jsme přes polovinu cesty, co je to za jednotky v hnědých uniformách, které se k nám blíží? Jsou to Rumuni, někteří dokonce odhazují pušky, aby mohli utíkat rychleji. Šokující pohled, jsme připraveni na nejhorší, letíme nad spojeneckým dělostřelectvem, děla nikdo neobsluhuje, jsou opuštěná, nikoli zničená, kolem nich leží munice, letíme ještě dál a vidíme SU jednotky?.
David Downing: The Devil´s Virtuosos, German Generals at War, 1940?45, strana 117 (1977): 22. pancéřová divize, přiřazená jako záložní pro Třetí rumunskou armádu, mohla situaci stabilizovat, ale shodou okolností mohla ten den do bojů nasadit jen 20 tanků, což byla proti 450 tankům SU 5. tankové armády kapka v moři.
Proč jich bylo použitelných jen 20? Němci používali slámu k ochraně tanků proti mrazu, myši ve slámě rozkousaly gumovou izolaci všech elektrických kabelů, takže ještě před 19. 11. 42 vyřadily 31 tanků. Další tanky vyřadily špatně nasazené sněhové nástavce.
Zpravodajská služba Wehrmachtu sice v polovině října 42 hlásila, že RA ve stalingradské oblasti provede protiútok, protože zde od 4. 10. 42 posilovala jednotky, ale první útok očekávala proti armádní skupině Střed u Smolenska, a třebaže její tvrzení nic nepotvrzovalo, útok u Smolenska se očekával až do 6. 11. 42.
16. 12. 42 RA zahájila útok na postavení italské 8. armády (operace Malý Saturn), kdy nejvyšší SU velení/Stavka vsadilo na to, že těžké boje u Stalingradu působí na německé síly jako magnet, proto bylo přesvědčeno, že druhá SU ofenzíva na horním toku řeky Čir nepřitáhne pozornost.
Cílem bylo zlikvidovat italskou 8. armádu, 3. rumunskou armádu a armádní skupinu Hollidt (gen. Karl-Adolf Hollidt,1891?1985).
RA zde měla jednomiliónové vojsko, převahu 2:1, ale tato převaha mohla v době útoku dosáhnout poměru až 8:1 (Earl Frederick Ziemke: Stalingrad to Berlin, The German Defeat in the East).
20. 11. 42 Stalingradský front Jeremenkova zahájil v rámci operace Uran (obklíčení 6. armády) ofenzívu jižně od Stalingradu.
Operace Uran byla zahájena teprve poté, co kvalitní vrstvou ledu zamrzly řeky, aby po něm mohly přejet tanky (řeky se v závislosti na teplotách stávaly tankovou dálnicí, anebo nepřekonatelnou hradbou). Na cestách byly hluboké závěje sněhu a mrazivé teploty.
Stalingradský front postoupil jen o 8 km, ale zdevastoval několik rumunských jednotek. Poté byl zastaven 29. motorizovanou divizí ?veteránů?, ale Paulus divizi nařídil, aby se stáhla a zaujala obrannou pozici na jižním boku 6. armády.
RA 29. divizi druhý den obešla a pokračovala ve svém obkličovacím tažení.
Stalingradský front Jeremenkova (utvořený v 7/42 z rozprášeného Vatutinova Jihozápadního frontu a ze záloh Hlavního stanu) a Donský front gen. Rokossovského (z předmostí u Kremenské prolomil pozice 3. rumunské armády a postupoval vstříc Jeremenkovi, jenž rozprášil 4. rumunskou armádu jižně od Stalingradu), se 23. 11. 42 úspěšněsešly u Kalače nad Donem, 80 km od Stalingradu, s důležitým mostem, který RA v noci 22. 11. 42 dobyla neporušený, když SU tankové kolony, ve kterých vepředu jely ukořistěné německé tanky, překvapily německý oddíl, který měl most zničit, a dokončily tak obklíčení Paulusovy 6. armády.
Ve stalingradském kotli se ocitlo 20 německých a 2 rumunské divize.
Zpravodajec gen. Vinogradov z Donského frontu odhadl počet obklíčených Němců na 86.000, ve skutečnosti bylo obklíčeno 250.000 německých a rumunských vojáků.
Paulus okamžitě začal přeskupovat, stahovat všechny jednotky do jižní části kotle, aby s nimi a se zbylými 130 tanky prolomil obklíčení ? Hitler však přeskupení zakázal a slíbil záchranu zvenčí, třebaže německé jednotky již neměly sílu probojovat se v protiútoku zpět ke Stalingradu.
Němci se snažili alespoň ubránit své linie podél řeky Čir, na které byla i klíčová letiště Luftwaffe, Morozovsk + Tacinskij.
Každý den se síla 6. armády zmenšovala, denně přicházela o 2.400 mužů, kteří na zasněžených pláních bez stromů za ledového větru umírali na průjem a omrzliny (v noci mínus 40, umírali nejen vojáci, ale zamrzaly i motory, které musely běžet 24 hodin denně).
Protože Göring svůj slib 600 tun zásob denně, aby se 6. armáda mohla probít ven z města, nedodržel (jen 300 tun denně potřebovala pro pouhé přežití), 6. armáda neměla v rozbořeném městě, stejně jako obránci Stalingradu, potraviny, ani palivové dřevo, ani munici, ani palivo pro vozy a tanky (21. 12. 42 Paulus na žádost vrchního velení uvedl přesný stav pohonných hmot ? 6. armáda měla pohonné hmoty na to, aby ujela 28 km), ani zdravotnický materiál k ošetření zraněných.
Do Göringova vzdušného mostu, kterým bylo 6. armádě dodáváno jen 97 tun zásob denně, byla zapojena nákladní i bombardovací letadla.
Na zpáteční cestě odvážely armádní specialisty a zraněné a nemocné, celkem bylo tímto způsobem evakuováno 42.000 mužů. Poslední zásobovací a evakuační letadlo odletělo ze Stalingradu 22. 1. 43, kdy RA dobyla poslední německé letiště uvnitř kotle (během jeho trvání Luftwaffe ztratila 488 letounů).
Göring svůj slib mohl splnit, ale nebyl schopen učinit zásadní rozhodnutí, nedal záchranné operaci žádnou prioritu, a pro její realizaci jmenoval kompetentního velitele, až když bylo příliš pozdě. Paulusův genštáb na žádnou pomoc od Luftwaffe v ruské zimě stejně nevěřil.
Major Coelestin von Zitzewitze, styčný důstojník vrchního velení pozemních sil, Hitlerovi podával zprávy přímo ze Stalingradu, v němž monitoroval, zda jsou dodržovány příkazy vrchního velení.
20. 1. 43 major Coelestin von Zitzewitze v BER Hitlera informoval, že 6. armáda není již ani technicky, ani fyzicky schopná bojovat, na což Hitler odpověděl, že ?člověk se rychle regeneruje? (Der Mensch regeneriert sich schnell, a že zamítá žádost Pauluse o evakuaci s tím, že ji snad ani nemohl poslat německý generál, a že tuto žádost, aby Hitlera naštval, poslal Kreml.
Aby armádní genštáb situaci stabilizoval, jmenoval 20. 11. 42 Erika von Mansteina (Vitebsk, v létě 41 Manstein s 56. tankovým sborem postoupil během 4 dní na SU území do hloubky 304 km) velitelem armádní skupiny Don s pověřením znovudobýt pozice na severu a jihu ? vyprostit Paulusovu armádu, na což von Manstein odpověděl, že by potřeboval celu armádu záložníků ? nový šéf genštábu gen. Zeitzler mu slíbil jen jednu pancéřovou divizi navíc a tři pěchotní divize (Manstein: Ztracená vítězství, polní maršál Eric von Manstein, velitel armádní skupiny Don, později Jih, nejprve zachraňoval 6. armádu u Stalingradu, poté celé německé jižní křídlo).
Erich von Manstein (1887?1973). Bundesarchiv_Bild_183-H01757.
Hitler si Mansteina cenil za dobytí Krymu, ale později změnil názor, když Heeresgruppe Süd ustupovala a nepodařilo se jí zastavit RA na Dněpru, tehdy nazval Mansteina defétistou.
Manstein (1887?1973), kterému pár týdnů předtím padl na frontě syn Gero, odjel z Vitebska vlakem 21. 11. 42, před odjezdem telegraficky 6. armádě nařídil, aby ustoupila ke Kalači na Donu, město 80 km západně od Stalingradu.
Ve Smolensku, kde vlak zastavil, aby byl opraven po sabotáži ze strany partyzánů, von Manstein, jenž měl být poprvé pod Hitlerovým přímým vedením, jednal s polním maršálem Hansem Güntherem von Kluge, velitelem armádní skupiny Střed, jenž jej důrazně varoval před Hitlerovou vírou, že je Führer brilantním vojenským stratégem.
24. 11. 42 von Manstein přijel do Starobielsku, kde sídlilo velení armádní skupiny B. V Mansteinově štábu v Novočerkassku Mansteina a jeho štábní důstojníky hlídal zdejší dobrovolnický oddíl kozáků, kdyby je chtěli kozáci zavraždit, nikdo by jim v tom, ani rota německé pěchoty rozmístěna nedaleko štábu, nezabránil.
Gen. Otto Wöhler (1894?1987) byl štábním důstojníkem bez frontových zkušeností, v letech 40?42 byl Mansteinovým náčelníkem genštábu, protože byl nejen inteligentní, ale na rozdíl od svého předchůdce Mansteina poslouchal. V roce 43 byl jmenován velitelem 8. armády, která draze zaplatila za to, že se Hitler jen velmi nerad stahoval z oblasti Dněpru (18. 3. 43 se Manstein setkal v Záporoží s Hitlerem).
Manstein si uvědomoval nebezpečí, plynoucí z toho, že nebude velet spojencům (Itálie, Rumunsko) na jižním křídle.
Manstein měl velmi omezené zpravodajské možnosti, pokaždé když vydával rozkaz, nevěděl, jak se situace skutečně vyvíjí, jeho informace vždy byly několik hodin či několik dní staré, a zejména když 24. 11. 42 dorazil do svého štábu, byla situace v kotli naprosto nepřehledná i pro samotného Pauluse.
Proto Manstein vycházel z početní převahy RA v poměru 7:1 (nevycházel ze skutečné síly, ale z počtu formací, 241:32 ve prospěch RA), a z faktu, že RA byla blíže ke strategickým místům, které bylo třeba dobýt a) předmostí RA ve vesnici v Kremenskaja na Donu, odkud SU mechanizované jednotky útočily, bylo 296 km od Rostova nad Donem, zatímco 4. pancéřová armáda byla 320 km od Rostova nad Donem, armádní skupina A na Kavkazu, byla od Rostova 600 km, přičemž zásobovací a komunikační linie všech tří německých armád vedly přes Rostov nad Donem, b) RA v Kremenskaja byla 416 km od přechodů přes Dněpr, zatímco 4. pancéřová armáda a armádní skupina A byly od přechodů přes Dněpr vzdálené 704 km a 896 km, přičemž celé německé jižní křídlo na východní frontě na těchto přechodech záviselo.
Manstein si byl, na rozdíl od Hitlera, dobře vědom, že jestliže se RA zmocní jednoho či obou výše zmíněných bodů, bude celé německé jižní křídlo obklíčeno.
Manstein vymyslel jednoduchý plán, který měl být realizován ve 4 etapách ? nejprve se měla okamžitě stáhnout 6. armáda ze Stalingradu, aby si uchovala svoji schopnost bojovat, protože dle Mansteina bylo zachování bojeschopnosti 6. armády daleko důležitější než dobytí nedůležitého Stalingradu v moři ruských jednotek (po svém osvobození měla 6. armáda dle Mansteinova plánu stabilizovat situaci na dolním Donu a zajistit vojenské tranzity přes Rostov nad Donem). Pokud by si však 6. armáda nedokázala při ústupu svoji bojeschopnost zachovat, měla zůstat na místě, a vázat co nejvíce SU bojových sil.
Za třetí, navzdory Hitlerovi, měl Manstein úmysl odvolat armádní skupinu A + 4. tankovou armádu z Kavkazu, aby zahradila postup RA do střední Ukrajiny, což Manstein považoval za důležitější než dobytí Kavkazu.
Za čtvrté, posily se měly dle Mansteinova plánu soustředit kolem Charkova, a v případě potřeby zaútočit na severní bok nepřítele, postupujícího k přechodům přes Dněpr.
Manstein se svými plány na záchranu jižního křídla přijel do štábu Armádní skupiny Don v Novočerkassku 25. 11. 42, Hitler však s jeho plánem nesouhlasil.
4. tanková armáda stála jihozápadně od kotle, a měla pouze dvě bojeschopné formace, německou 16. motorizovanou divizi (severně a jižně od hlavního města Kalmycka Elista na jihu RF, chránila záda armádní skupině A) a rumunskou 18. divizi, jejíž součástí byly i zbytky rumunské 4. armády, která se nacházela kolem města Kotělnikovo (dnes 213. výcviková základna).
64 km západně od kotle se z obklíčení probojovala 48. pancéřová divize, která držela předmostí v Nižně Čirskaja při dolním toku řeky Čir (317 km dlouhá), a která sestávala již jen z 22. pancéřové divize a z nově vytvořené rumunské 1. tankové divize s nulovými bojovými zkušenostmi.
SU 5. tanková armáda podnikla v 12/42 celou řadu útoků přes zamrzlou řeku Čir proti 48. pancéřovému sboru, ale 48. pancéřový sbor s přehledem 24 hodin denně ničil nekonečné řady SU tanků, 48. pancéřová divize se však, proti očekávání Mansteina, operace Zimní bouře nezúčastnila, navzdory své snaze do Stalingradu dojet.
Severozápadně od kotle stála rumunská 3. armáda, která měla pouze 3 divize (pod generálem Mihailem Lascarem, ministr obrany v letech 46?47) bojeschopné, a to jen proto, že byly vysunuté příliš na severu, takže na ně nikdo neútočil. Když na útok došlo, byly rychle zlikvidovány.
K 28. 11. 42 operovalo v oblasti Armádní skupiny Don 143 SU bojových formací, které navzdory své početní převaze strávily několik dní v pasivitě, a jen se ujišťovaly, že je 6. armáda skutečně obklíčená.
Manstein využil každou hodinu této několikadenní pasivity, ale vyvstaly mu tři problémy:
a) Hitler měl své ?představy?, jak vyvést 6. armádu z obklíčení a nesouhlasil s Mansteinem v ničem ? před příjezdem Mansteina 6. armáda neměla žádnou manévrovací volnost, a i poté, co byla papírově pod velením Mansteina, jí ve skutečnosti velel Hitler, koordinace velení byla tak obtížná.
Hitler požadoval, aby Paulusovi vojáci vstali z mrtvých a bojovali s tím, že jim spěšně přímou čarou pošle čerstvou tankovou divizi, a zakázal ústup 6. armády od Stalingradu a stažení německých jednotek z Kavkazu,
b) OKH. házelo Mansteinovi po celou zimu 42/43 klacky pod nohy, a nesvěřilo mu velení nad všemi jednotkami, se kterými jeho plán počítal.
Velitelství armádní skupiny A (polní maršál Ewald von Kleist) odmítlo převést pod Mansteinovu kontrolu 3. pancéřový sbor s tím, že by muselo evakuovat pahorek, který by Hitler evakuovat nedovolil ?
Kleist dále pro Mansteina neuvolnil 16. motorizovanou divizi od Elista, protože bránila bok Armádní skupiny A.
17. pancéřová divize a 306. pěchotní divize byly pro Mansteina nejprve uvolněny, pak jejich uvolnění OKH. zablokovalo jejich převedením do statusu rezervy.
c) jakékoli německé ztráty nebylo možné nahradit, takže jakékoli ztráty zhoršovaly vyhlídky protiútoku.
Manstein pro úspěch operace spoléhal na splnění 3 podmínek: a) německé posily musí být shromážděny rychle; b) RA musí setrvat v útlumu svých aktivit; c) 6. armáda musí být adekvátně kryta ze vzduchu. Ani jedna z podmínek splněna nebyla.
Mansteinova záchranná operace dostala krycí označení Zimní bouře (Wintergewitter). Mansteinův plán počítal s tím, že se jednotky ze západu probijí co nejblíže k městu a Paulus se svými muži jim ve vhodnou chvíli vyrazí naproti, a společně se vrátí do bezpečí za linií zamrzlé řeky Čir.
Paulusova část operace dostala označení Úder hromu. Ve správný moment se měl 48. pancéřový sbor spojit se 4. pancéřovou armádou a zaútočit z Nižně Čirskaja, zatímco 6. armáda měla útočit jihozápadně ? RA měla být rozdrcena třemi útoky.
Manstein zvažoval dvě trasy, jak se dostat do kotle, útok z Nižně Čirskaja přes silně opevněné SU pozice na východ, byla kratší (64 km), ale měl by nechráněné boky.
Druhou možností byl útok z Kotělnikovo na severovýchod (112 km), kde měla RA jen minimální část vojska, a kde by mu na severu chránil bok Don a na jihu otevřená step.
Manstein, se rozhodl zaútočit zvláštní motorizovanou údernou skupinou gen. Hermanna Hotha (1885?1971) 4. pancéřovou armádou z Kotělnikovo, které boky chránil rumunský armádní sbor, vpředu jel 57. pancéřový sbor (Hotha Hitler později obvinil ze selhání u Kursku + ze ztráty Kyjeva, a zbavil jej velení).
12. 12. 42 záchranné jednotky za pomoci bombardérů Stuka vyrazily směrem ke Stalingradu, a první dva dny se jim dařilo. Sověti byli zaskočení rychlostí, s jakou byla záchranná operace zorganizovaná, ale i tím, že si Manstein vybral delší trasu.
RA po operaci Uran plánovala operaci Saturn, pokračovat v postupu i po obklíčení Stalingradu, obsadit Rostov na Donu, a tím odříznout německé síly dislokované na Kavkaze.
Nečekaný Mansteinův protiútok směrem ke Stalingradu plány RA narušil, proto 16. 12. 42, kdy gen. Hoth dosáhl řeky Aksaj, Kreml zahájil na 400 km dlouhé frontě mezi Čirou a Novou Kalitvou proti skupině Don jen operaci ?malý Saturn?, během které dvě SU armády vyrazily severně od Mansteinových jednotek směrem k Rostovu, a dostaly se zde do bojů s italskou 8. armádou, kterou obklíčili ? hrozilo, že odříznou celé německé jižní křídlo.
Onoho 16. 12. 42 Němcům nahrála jedna SU hloupost, německá rozvědka zachytila telegraficky odeslaný ?rozvrh ? RA pro tento frontový úsek, na který Němci proto na poslední chvíli vyslali posily, RA však měla převahu 1. 8: 1 (370.000 vojáků + 1.170 tanků proti 210.000 vojáků států Osy, z nichž Němců byla jen jedna třetina).
Němcům 16. 12. 42 nahrálo i počasí, ráno byla hustá mlha, takže SU dělostřelectvo klíčové cíle nezasáhlo, zato často znemožnilo útok vlastním jednotkám, SU letectvo v husté mlze nemohlo vzlétnout. Proto první den ofenzívy se Němcům SU jednotky podařilo na četných místech zastavit, teprve 2. den, kdy RA vrhla do boje další rezervy, začaly jednotky Osy ustupovat.
K 20. 12. 42 RA postoupila o 160 km, a pro rozpad italské 8. armády a již takřka neexistující rumunské divize se valila za levým bokem armádní skupiny Don k jihu a k jihozápadu takřka bez protivníka. Stavka proto rozhodla operaci rozšířit o dobytí Rostova.
Pouze u železniční stanice Millerovo narazila na odpor operační skupiny generála Fretter-Pico, složené ze zbytků armád Osy, a jedné čerstvé německé 3. horské divize.
Zatímco jednotky Osy po celém 320 km úseku na severním Mansteinově boku v panice ustupovaly (v čele běžících byli většinou jejich důstojníci, když jim německé jednotky přijely na pomoc, zjistily, že jsou sami v moři rudoarmějců, protože jejich spojenci se vzdali buď při prvním výstřelu či jen poté, co se doslechli, že se RA blíží).
Mansteinovy pancéřové jednotky u Kotělnikova byly v otevřené stepi pod těžkou palbou, zatímco většina německé pěchoty jižního křídla byla obklíčena ve Stalingradu nebo ?odpočívala? na Kavkaze u armádní skupiny A, které, stejně jako armádní skupině Don, hrozil stejný osud jako 6. armádě ve stalingradském kotli.
Mezitím se 48. pancéřová divize vždy v noci přesouvala směrem k Mansteinovým záchranným jednotkám, zatímco přes den sváděla těžké boje, 17. 12. 42 přesto na své místo pro záchrannou operaci dorazila, ale SU nekonečné útoky po délce řeky Čir z 18. 12. 42 48. pancéřovou divizi přinutily k defenzívním akcím, zadržovala SU útoky, sama na plánovaný útok již neměla.
18. 12. 42 byl pro Mansteinovu záchrannou akci kritický. Dorazila sice 17. pancéřová divize, ale 57. pancéřový sbor odrážející SU útoky na dolním úseku řeky Čir, nebyl schopný dosáhnout něčeho rozhodného, zatímco RA ohrožovala pro zásobování 6. armády strategické letiště v Tacinskaja.
19. 12. 42 57. pancéřový sbor překročil řeku Aksaj a dojel na sever k řece Miškova, pouhých 48 km od kotle, ke které Sověti vyslaly čerstvé posily 2. gardové armády Malinovského, které 57. pancéřový sbor před řekou zastavily. Také tento sbor nepřetržitě od 12. 12. 42 bojoval, jako celá Mansteinova skupina Don. Poté, co Kleist Mansteinovi z loajality k Hitlerovi neposkytl 3. pancéřový sbor + 16. motorizovanou divizi s tím, že si Hitler přeje, aby jistily ropné kavkazské pole, Manstein s Kleistem v době stalingradské krize vůbec nekomunikovali.
Ve svých Pamětech Manstein, na rozdíl od jiných německých generálů (viz Alan Clark Barbarossa), vinu na Kleista nesvaluje, kritizuje však statické válčení a z něho vyplývající zakrňování, kritizuje OKH, které mělo zajišťovat vzájemnou spolupráci, a kritizuje naprosto neefektivní amatérské velitelské praktiky Führera.
20. 12. 42 se úderná skupina gen. Hotha přiblížila ke Stalingradu na 40?50 km, a bylo jasné, že se blíže k městu pod SU přesilou nedostanou.
Během operace na záchranu Paulusovy armády Manstein neustále vedl naprosto zbytečný dialog s Hitlerem, jenž se nenechal obejít a ústup ze Stalingradu odmítl, s OKH (které posílalo posily místo Armádní skupině Don Armádní skupině B ? Heeresgruppe B, ve které se pod SU náporem hroutila 8. italská armáda ? bojová úroveň spojeneckých armád nedosahovala úrovně německé a komunikace mezi německým štábem a štábem spojeneckých armád vázla ? armádní skupina B tak přišla od 19. 11. 42 o všechny 4 spojenecké armády a o celou 6. armádu).
Manstein dále musel neustále přemlouvat gen. Pauluse, aby porušil Hitlerův rozkaz a zahájil průlom ze Stalingradu (Paulus by nebyl první, kdo by šel v německé vojenské historii proti rozkazům, viz bitva u Hradce Králové 1866 v prusko-rakouské válce za sjednocení Německa, bitva u Sedanu v německo-francouzské válce, bitva u východopruského Tannenburgu v 1. sv. v., kdy 11 německých divizí pod velením gen. Paula von Hindenburga v 8/1914 porazilo 21 ruských).
Manstein měl 2x v úmyslu osobně letět do kotle za Paulusem, ale jeho štáb jej vždy přemluvil, aby za sebe poslal někoho jiného.
Nakonec zoufalý Manstein Paulusovi průlom z města přímo nařídil s tím, že na sebe vůči Hitlerovi bere plnou odpovědnost, ale Paulus odmítl jednat proti Hitlerově příkazu z města neustupovat, třebaže všichni jeho velitelé, mj. Walter von Seydlitz, souhlasili s Mansteinem, že průlom je jediná šance 6. armády.
Paulus věděl, že jeho vyhladovělí a promrzlí vojáci, kteří již pozabíjeli a snědli všechny koně (skromné příděly dostávali jen ti, kteří byli ještě schopni bojovat, 18.000 zraněných bylo bez jídla), s posledními zbytky pohonných hmot a munice se 50 km SU obranou nedokáží probít, takže by zůstali bez pomoci uprostřed mrazivé stepy mezi Mansteinem a Stalingradem. Město poskytovalo větší možnost obrany.
Němečtí příslušníci Wehrmachtu razící si cestu ruinami Stalingradu.
Bundesarchiv_Bild_183-B22478
Manstein shromáždil 3.000 tun zásob připravených v konvojích nákladních aut, připravených následovat 57. pancéřový sbor do kotle.
Mansteinovi muži dokázali s vypětím sil udržet předmostí proti SU tankům, které se je snažily zahnat zpět, ještě 4 dny. Drželi pozice a čekali, až se k nim Paulus probojuje od východu.
Byla to poslední šance pro Paulusovu 6. armádu, kterou Paulus nevyužil, a odsoudil 6. armádu k záhubě(Hitlerovi na ?mírného? Pauluse podával v kotli Stalingradu zprávy náčelník genštábu 6. armády gen. Arthur Schmidt, + gen. dělostřelectva Walter von Seydlitz-Kurzbach + major von Zitzewitz).
Mansteinovi muži dokázali s vypětím sil udržet předmostí proti SU tankům, které se je snažily zahnat zpět, ještě 4 dny. Drželi pozice a čekali, až se k nim Paulus probojuje od východu.
27. 12. 42 se Manstein od Stalingradu stáhl, protože mu také hrozilo obklíčení, k 18. 1. 43 byly zbytky Mansteinových vojsk staženy za Doněc.
Stalingradský kotel byl nyní vzdálen od frontové linie 200 km a postavení obklíčených se stalo beznadějným. V neděli 31. 1. 1943 Paulus kapituloval ? z 265.000 mužů mu zbylo 90.000.
Sovětský voják mává ve Stalingradu rudým praporem. Bundesarchiv_Bild_183-W0506-316
Stalin, do 22. 6. 41 spojenec Hitlera, se od této chvíle považoval za hlavní sílu protihitlerovské koalice, třebaže bitva u Stalingradu byla jen rozhodující rusko-německou bitvou na východní frontě, nejen z hlediska ztrát, ale i z hlediska psychologického (psychologický dopad mělo i obléhání Leningradu od 7. 9. 41 ? 27. 1. 44).
SU pracující nebyli na válku s Německem psychologicky připraveni, byli ukolébáni dlouholetou bolševickou propagandou o síle RA, která německé vetřelce požene od hranic až do BER, viz mj. list Leningradskaja pravda z té doby, který krátce před vypuknutím války tvrdil, že sestřelení němečtí piloti potvrdili, že němečtí vojáci a dělníci nechtějí za Hitlera bojovat, že dělníci v Kielu zapálili zdejší loděnice, a že vojáci finské armády masově dezertují do Rudé armády?
Historici se neshodnou, někteří za rozhodující bitvy 2. sv. v. považují námořní bitvu mezi US a Japonskem u tichomořského ostrova Midway v 6/42, dvě bitvy u egyptského al-Alamejnu v 10/42, a vylodění US/UK v severní Africe na podzim 42 (Operace Torch), a boje s Japonci o tichomořský ostrov Guadalcanal (8/42?2/43).
Manstein, 23. 12. 42, kdy již bylo jasné, že Pauluse nepřemluví k odchodu ze Stalingradu, aby zabránil nejhoršímu, odklonil 6. tankovou divizi 57. pancéřového sboru na sever, aby Italům pomohla zastavit SU postup na Rostov nad Donem.
Také 48. pancéřový sbor se vydal na západ bránit cestu k Rostovu, po které postupovali Rusové po proražení italských linií. U města Tacinskyj se jim podařilo Rusy překvapit a porazit, intenzita sovětských útoků se ale stupňovala, a bylo jasné, že se fronta zde nemůže udržet dlouho. Ani 7. tanková divize, jež byla povolána na pomoc z Francie, nedokázala situaci stabilizovat.
Proto vydal Hitler rozkaz k okamžitému stažení všech jednotek z Kavkazu zpět na Ukrajinu. Pokud by totiž Rusové dobyli Rostov, odřízli by Němcům jedinou ústupovou cestu kolem Azovského moře a 400.000 vojáků na Kavkaze by stihl stejný osud jako obklíčenou 6. armádu.
24. 12. 42 Paulusova 6. armáda SU útok nevydržela, a začala ustupovat, ve Stalingradu bojovala do 2. 2. 43, o 2 dny později přišel Hitlerův rozkaz ke stáhnutí se zpět na úroveň města Kotělnikovo.
Gen. Konstantin Rokossovský nabídl Paulusovi příměří 7. 1. 43, Paulus žádal o svolení Hitlera, ten však kapitulaci znovu odmítl s tím, že 6. armáda poutá u Stalingradu SU vojska.
25. 1. 43 Sověti, kteří se zmocnili i posledního nouzového přistávacího pruhu, znovu nabídli Paulusovi příměří, Paulus znovu radiotelegraficky žádal Hitlera o povolení kapitulovat s tím, že hladové umírající vojáky již velitelsky ani nekontroluje, Hitler mu však nařídil, aby Stalingrad držel, dokud poslední německý voják neumře.
30. 1. 43, když Paulus Hitlera informoval, že jeho vojáci mají jen pár hodin do celkového kolapsu, Hitler v noci povýšil Pauluse na polního maršála v naději, že raději spáchá sebevraždu, než by se stal prvním německým polním maršálem, který se vzdal nepříteli.
Paulusovi depeši s povýšením předal gen. Schmidt, náčelník genštábu 6. armády, 31. 1. 43 v 7.00 ráno. Při jejím přebírání, dle Schmidta, Paulus utrousil: ?Výzva k sebevraždě, takovou radost Hitlerovi neudělám? (ještě později prohlásil, že by si nikdy nevzal život pro nějakého šíleného desátníka).
Poté, co Schmidt předal Paulusovi depeši od Hitlera o povýšení, dodal: ?Mám pro vás ještě jednu zprávu ? Rusové stojí před dveřmi a čekají na vás?. (Paulus překvapen nebyl, pár dní předtím poslal snubní prsten posledním letadlem manželce, se kterou se již nikdy nesetkal ? zemřela v roce 49, když byl ještě v ruském zajetí.)
Když jej Sověti tak překvapivě našli, vyšel spolu se svým štábem z bunkru pod vybombardovaným obchodním domem, a vzdal se. Události tohoto dne zaznamenal do válečného deníku Paulusův pobočník plk. Wilhelm Adam (1893?1978 Drážďany, kde zemřel i Paulus v roce 57), jenž v zajetí spolupracoval s bolševiky, prošel ?Antifašistickou? školou (Antifa v Krasnogorsku, přejal bolševickou ideologii a stal se členem Národního výboru za svobodné Německo). Nacistickým soudem byl odsouzen k trestu smrti, po válce se stal saským ministrem financí.
Když se Hitler dozvěděl, že se Paulus vzdal, byl vzteky bez sebe, a přísahal, že již nikdy nikoho nepovýší na maršála (což nesplnil). Hitler dále prohlásil: ?V předválečném Německu 20.000 obyčejných Němců páchalo sebevraždu, jak se on, maršál, mohl vzdát bolševikům??
Římský katolík Paulus byl proti sebevraždám všeobecně, zakazoval německým vojákům, aby lezli na zákopy a nechali se odstřelovat.
Poslední německé jednotky se vzdaly 2. 2. 43.
100.000 německých vojáků v kotli zahynulo, přes 91.000 jich bylo vzato do zajetí, z toho 45,000 zahynulo při pochodu smrti do zajateckých táborů, jen pod 9.000 z nich válku přežilo.
Paulusův výslech na štábu Donského frontu s gen. Rokossovským a s maršálem Voronovem, překládal Nikolaj Djatlenko z vojenské rozvědky. Pauluse v Beketovce u Stalingradu zajala 64. armáda gen. Šumilova.
Okamžitě na ně nasadili několik agentů ze 7. odd. štábu Donského frontu, kteří předstírali, že neumějí německy, poté podrobně referovali, o čem si němečtí generálové povídali.
První v zajetí, když je nechali o samotě, promluvil náčelník genštábu 6. armády Schmidt, jenž se zeptal, kdy asi dostanou oběd.
Poté k nim s tlumočníkem přišel ruský plukovník Jakimovič a požádal je, aby mu vydali všechny kapesní nože a břitvy. Paulus bez jediného slova svůj kapesní nůž položil na stůl, zatímco Schmidt se k tomu neměl. Nakonec i on vytáhl kapesní nůž, hodil jej na stůl a ječel: ?Nejsme žádní řadoví vojáci, je mezi námi i polní maršál, bylo nám slíbeno zvláštní zacházení, jsme hosté gen. Rokossovského a maršála Voronova !?
?Uklidněte se, Schmidte, je to jen procedura,? klidnil jej Paulus,
?Co je mi po tom, že je to procedura, když jednají s polním maršálem?? Vzal si svůj nůž ze stolu a strčil jej do kapsy.
Jakimovič telefonicky zavolal gen. Michaila Malinina, náčelníka genštábu Donského frontu, a nože generálům vrátil.
Při obědě generálové mlčeli, jen bylo slyšet ?Můžete mi podat vidličku,? ?Ještě trochu čaje, prosím? . Poté si generálové zapálili doutníky, a ohodnotili oběd s vodkou a se zákusky ke kávě jako ?velmi slušný?. Poté byl k výslechu předvolán Paulus, gen. Schmidt jej nechtěl pustit samotného, že půjde s ním, ale Paulus jej odmítl s tím, že chtějí jen jeho.
Za hodinu se Paulus vrátil, a na dotaz Schmidta, co po něm chtěli, pronesl, že požadují, aby nařídil všem svým jednotkám, aby se vzdaly, což Paulus odmítl, a naopak požadoval, aby se Rusové postarali o německé raněné vojáky.
Paulus prohodil: ?Pamatujete si toho NKVD chlápka se třemi medajlemi, který nás doprovázel? Má strašlivé oči.?
Zatímco Paulus si na svoji postel beze slova lehnul, Schmidt svoji postel rozebral, podrobně studoval pokrývky svoji baterkou, a prohlásil: ?Začíná zábava se štěnicemi.?
Dne 1. 2. 43 se generálové mohli oholit, ale Schmidt prohlásil, že je mu taková zima, že si vousy nechá.
Generálové nemluvili, ožili až když jim přinesli ruské noviny, které psaly o kapitulaci, zajímala je jména na seznamu a údaje o tancích, které Rusové ukořistili.
Paulus byl zklamaný lživými údaji. Prohlásil, že počet ukořistěných tanků je silně nadhodnocený, měli jen 150 tanků, asi započítali i tanky, prohodil ironicky, které Němci ukořistili Rusům.
Schmidt si dál pročítal seznam zajatých generálů, u jednoho řekl: ?Ten se určitě zastřelil?, načež pobočník Adam nadhodil, že neví, co je lepší, zda smrt nebo zajetí, a zda udělali dobře, že se vzdali. Paulus odpověděl: ?Uvidíme?, Schmidt prohlásil: ?Poslední 4 měsíce lze popsat jen slovy: Člověk nemůže udělat víc, než dokáže? a dodal: ?Možná, že v BER dojde ke krizi vojenského velení?, na což mu nikdo neodpověděl.
Schmidt: ?Rusové budou asi pokračovat v ofenzívě až do poloviny března?, ?Možná i déle, řekl Paulus. ?Myslíte, že se zastaví na svých bývalých hranicích?? ptal se Schmidt, nikdo neodpověděl.
Při obědě znova chválili jídlo, nejvíce Adam, jenž jedl za dva. Paulus snědl jen polovinu, zbytek svého jídla dal svému sluhovi, který na Rusech chtěl zpět svůj kapesní nůž. Paulus Rusům vysvětloval, že Hain byl nejprve sluhou generála Reichenau, který mu při infarktu zemřel v náručí (infarkt údajně dostal na lovu ? když si lovil snídani), a kapesní nůž byl dárek od generála.
Schmidt prohodil, že pokaždé mají jiné servírky, a hezké, že se tady necítí ani jako ve vězení, ?Ale je to vězení?, řekl Paulus.
Adam vytáhl fotografii ženy a dětí, a pochmurně si ji prohlížel s Paulusem. Budoucí straník NDR Adam se již začal učit rusky, hlasitě si předříkával slova, které měl napsané na papíru.
U jiných generálů, kteří byli drženi v domku vedle, nebyla nálada tak pochmurná jako u Pauluse. Generálové Alexandr von Daniels, Hans-Heinrich von Arnim, gen. Walter Heitz, Drebber, Wultz se často smáli, Daniels vyprávěl nekonečné vtipy, často i na účet Schmidta. Když se dozvěděl, že byl Schmidt rovněž zajat, smál se nepřetržitě pět minut.
Zachmuřený rumunský gen. Dumitrescu se lámavou němčinou zeptal, zda byl zajat Popescu.
Dne 3. 2. 43 generálové vstávali až v 11.00, Schmidt se zeptal Pauluse, jaké měl sny, Paulus, ?Jaké sny asi může mít zajatý maršál??
Paulus byl 2. 2. 43 u výslechu, a řekl: ?Podivní lidé, ptají se zajatého vojáka na operační otázky?.
Schmidt: ?Nikdo jim nic neřekne, není rok 1918, kdy bolševici křičeli, že německý národ je jedna věc, vláda druhá a armáda třetí. Tu chybu již neuděláme.?
Paulus: ?Naprosto souhlasím?.
Pak je odvezli osobním autem, aby se vykoupali, sluha jel v nákladním voze.
Když se vrátili, chtěli znovu ulehnout, ale přijel k nim šéf vojenské rozvědky gen. Vinogradov s tlumočníkem s tím, že všichni zajatí generálové budou natočeni na dokumentární snímek. Schmidtovi se do mrazu po koupeli nechtělo, ale všichni se alespoň těšili, že uvidí další německé generály.
Sotvaže vyšli, kameraman již natáčel Pauluse se Schmidtem, oba od kamery odvrátili tvář s tím, že je to nechutné. Paulus naivně prohodil, že natáčení se určitě děje za zády maršála Voronova, taková hanba!
Schmidt: ?Tahle válka brzy skončí, ne vojensky, ale politicky, protože, řekněme si to na rovinu, my nikdy nemůžeme dobýt Rusko, a oni nikdy nemohou dobýt nás?.
Paulus: ?Politiku dělají jiní, my jsme vojáci. Maršál Voronov se mne včera ptal, proč jsme stále kladli odpor bez munice a jídla, řekl jsem mu, že takové byly naše rozkazy, jsme vojáci, disciplína, pořádek a poslušnost jsou základní principy armády, ať je situace sebezoufalejší, souhlasil. Ještěže nikdo nedokáže předvídat svoji budoucnost, kdybych věděl, že se stanu polním maršálem a padnu do zajetí, označil bych to za nesmysl. ? (německá propaganda vojákům líčila, co se s nimi stane, vzdají-li se ? kulka do hlavy či sibiřské gulagy).
4. 2. 43. Paulus a Schmidt leželi v postelích, Adams vstoupil do místnosti a pozdravil je nataženou pravicí pozdravem Hail !
Schmidt: ?Latinsky to znamená morituri te salutant (ti, kteří brzy zemřou, tě zdraví)?. Paulus: ?Jako my?.
K výslechu k majoru Ozerjanskému z rozvědky šel ten den Schmidt, když se vrátil, uvedl: ?Pořád totéž ? proč jste stále bojovali, proč jste nekapitulovali dřív. Pak se mne zeptali, co si myslím o ruském operačním umění ve srovnání s německým, neodpověděl jsem s tím, že by to mohlo poškodit moji vlast, o takových otázkách lze diskutovat až po válce ? a ta jejich průhledná propaganda, že to není proti vlasti, ale proti vládě??
Schmidt: ?Je vůbec možná objektivní interpretace historie? Kdo například zahájil současnou válku? Kdo je vinen??
Adam: ?Na to mohou po mnoha letech odpovědět jen archívy?.
Paulus: ?Vojáci jsou vojáci, bojují, poslouchají v souladu s vojenskou přísahou, války zahajují a ukončují politici. Není na vojácích, aby zkoumali jejich důvody.?
Poté se začali bavit o historii, Adam vyprávěl, že se účastnil archeologických výprav a Schmidt autoritativně prohlásil, že nejlepší malíři byli němečtí, např. Rembrandt, protože ?Vlámsko a Nizozemí byly vždy německými provinciemi.?
Viz Ústřední archív NKVD/FSB + Prezidentský archív RF.
Fjodor Ilčenko: Jak byl prozrazen Paulus.
Ruské velení se domnívalo, že Paulus již ve Stalingradu není, proto byl maršál letectva Ruděnko kritizovám za to, že nechal Pauluse odletět.
Pauluse jsme našli náhodou, když jsme ještě před kapitulací zajali tlumočníka německého genštábu Felixe Frikeho, jenž nám řekl, že všechny rozkazy vycházejí ze sklepa bývalého obchodního domu na náměstí Padlých bojovníků.
Přijeli jsme na místo již večer, ale útok jsme odložili na ráno, protože jsme byli vyčerpaní. Poté jsme obdrželi informaci, že někdo u bývalého obchodního domu baterkou vysílá signály a křičí, že chce vyjednat příměří. Byl to Paulusův tlumočník kpt. Boris von Neidhard, jenž nám ukázal cestu k bunkru ke generálu Rosske, veliteli 71. pěchotní divize, jenž uvedl, že chce mluvit s někým, kdo s ním může vyjednat kapitulační podmínky.
Poté do místnosti vstoupil náčelník genštábu Schmidt, ale Paulus v místnosti nebyl, trval jsem na tom, že musím vidět Pauluse, se kterým jediným moji nadřízení budou vyjednávat. Rosske chvíli otálel, ale poté nás odvedl k Paulusovi.
Paulus v zajetí. Bundesarchiv_Bild_183-F0316-0204-005
S Rosskem si vyměnili pár slov, Paulus seděl na posteli, podíval se na mne velmi unaveně, jen mi kývl na pozdrav. Odvysílal jsem zprávu na genštáb, že máme Pauluse.
Kapitulační listinu, která byla předem připravena a dovezena, ráno 31. 1. 43 oficiálně přijal gen. I. Laskin, podepsal ji gen. Rosske.
Po krátkém výslechu u gen. Šumilova byl Paulus převezen na frontový štáb ve vesnici Zavarygino, kde mu již připravili ubytování v malém domku. U prvního krátkého výslechu maršál Voronov na Paulusovi požadoval, aby vydal rozkaz ke kapitulaci všech německých jednotek,které ještě ve stalingradském kotli bojovaly, což Paulus odmítl s tím, že je válečným zajatcem, takže jeho rozkazy již nejsou pro německou armádu směrodatné.
Voronov svoji žádost opakoval, Paulus byl stále nervóznější, ale odpověděl opět odmítavě.
Poté se jej maršál Voronov zeptal, jaké má rád jídlo, což Pauluse zjevně překvapilo a odpověděl, že není vybíravý, že jí skromně, ale že žádá, aby se Rusové postarali o zraněné německé vojáky.
Voronov mu řekl: ?SU armáda zachází se zajatými vojáky humánně, avšak SU zdravotnický personál měl velké potíže, protože němečtí zdravotníci nemocnice vyrabovali.?
Paulus dlouho váhal s odpovědí, poté řekl: ?Herr General, ve válce se dějí různé věci, někdy se neplní ani rozkazy velitelů . . .?
Výslech byl u konce, Paulus zasalutoval SU velitelům a odešel. Venku plk. Jakimoviče požádal, že nechce jet autem, že chce jít pěšky.
Jakimovič mu odpověděl, že je velká zima, ale při pohledu na rozhodnutého Pauluse ustoupil, a zeptal se svých nadřízených, kteří návrat pěšky povolili.
Paulus, Jakimov a tlumočník šli dlouho mlčky, poté Paulus tlumočníkovi řekl: ?Chtěl jsem jít pěšky, protože jsem již několik měsíců neviděl hvězdy na obloze?.
(viz: Bezimensky: Hitler and Stalin before the struggle. Moscow, 2000)
Paulus po válce
Nejprve ve vazební věznici se Sověty odmítl spolupracovat, ale po atentátu na Hitlera z 20. 7. 1944, kdy byli popraveni i jeho přátelé Erich Hoepner a Erwin vom Witzleben, Paulus souhlasil, že bude nacistický režim v rozhlasových projevech kritizovat, a k tomuto účelu se stal členem bolševiky založeného Národního výboru pro svobodné Německo.
V projevech mj. vyzýval, aby němečtí vojáci složili zbraně a Německo kapitulovalo, takže Hitler celou jeho rodinu poslal do koncentračního tábora.
Proto nebyl souzený jako válečný zločinec v Norimberku 46/47, ale vystupoval jen jako probolševicky orientovaný svědek, např. když se jej novináři ptali na osud německých válečných zajatců v SU, Paulus odpověděl, že ?si jejich matky nemusí dělat starosti, protože se mají dobře?, třebaže SU podmínky zajetí z 91.000 přežilo jen 9.000 lidí.
V roce 53 mu bylo dovoleno vrátit se ze SU zajetí do NDR, 2 roky před repatriací všech zbývajících přežilých válečných zajatců, kteří v SU pracovali v sibiřských gulazích, a nebyli repatriováni dříve pod záminkou, že SU NSR diplomaticky neuznal.
Teprve rok poté, v roce 54, bylo Paulusovi dovoleno promluvit na tiskové konferenci ve východním BER.
Po svém návratu v Drážďanech šéfoval východoněmeckému Vojenskému historickému výzkumnému institutu, ale s režimem se dokonale nesžil, protože na podzim 56 se u něj projevily příznaky vzácné nemoci ? amyotropické laterální sklerózy, na kterou zemřel v dubnu 2015 i Stanislav Gross ? Paulus, stejně nepohodlný jako Gross, jí podlehl v 2/57. Pohřben byl dle své vůle vedle své manželky v NSR.
Foto týdne
Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).
Recenze týdne
Nejnovější vydání oblíbených pamětí.