Jalta

Nový totalitní světový pořádek, který pro Evropu vybojovali Američané

V 5/2005 Polsko a pobaltské státy protestovaly proti okázalým oslavám, kterými se europarlament chystal uctít 60. výročí konce války s tím, že Stalin spěchal do Berlína, jen aby si všechny části Evropy, kterými prošel, tentokrát na základě „tajného protokolu“ s anglosaskými spojenci z 10/1944, ponechal, jinými slovy pro východoevropské státy bylo „osvobození“ ze strany Rudé armády pokračováním tyranie, kdy hnědý teror vystřídal teror rudý (stejný názor měl Washington za Reagana a jeho mentora Bushe Seniora, kdy Reagan v 8/1985 vyzval Američany polského původu k revizi jaltských dohod, k výzvě se samozřejmě přidaly i krajanské spolky ze Svazu vyhnanců).

Zatímco západoevropští delegáti plakali nad zneuctěním památky sovětských vojáků padlých na cestě do Berlína (pravdivě bolševický režim popsali nejen čsl. legionáři po svém návratu, ale i US mariňáci, kteří do Murmanska dopravovali Stalinovi vojenskou pomoc), Polsko, „osvobozené“ Rudou armádou  v 1/1945, a pobaltské státy tvrdí, že pokud chce EU uctít památku obětí nacismu, musí uctít i památku obětí komunismu.

To však EU nechce učinit, aby nerozzlobila Kreml – v 3/2005 europarlament z tohoto důvodu odmítl uctít oběti katyňského masakru (masový hrob v Katyni je nejznámější, ale Stalinova NKVD má na svědomí stovky masakrů polských důstojníků a inteligence v letech 1939–41, včetně odvezení jejich rodin do sibiřských gulagů).

Nakonec Polské a pobaltské státy prosadily v europarlamentu 4. 5. 2005 rezoluci „Jalta“ (odhlasována 12. 5.), ve které vyjádřily protest proti tomu, že si velmoci na jaltské konferenci rozdělily sféry vlivu v Evropě na jejich úkor, a na přání Stalina změnily hranice Německa a Polska.

Rezoluce odsoudila i spolupráci Stalina s Hitlerem (SU-německý pakt o neútočení ze 8/1939, ve kterém, si oba šílenci Polsko rozdělili, a Hitler souhlasil se SU okupací pobaltských států).

V 1/1945 SU zahájil protiněmeckou ofenzívu na východní frontě s cílem dorazit do Berlína dříve než Spojenci, aby uchvátil co nejcennější kořist – Hitlerovy vědce a výsledky jejich práce, ale i cennosti nakradené po celé Evropě, a dokumenty kompromitující Kreml.

Jaltská/Krymská konference byla svolána z iniciativy prezidenta Roosevelta/FDR, jenž v 7/1944 po vylodění spojenců v Normandii navrhl uspořádat další setkání Anglosasů se Stalinem (s hlavním US cílem dohodnout podmínky vstupu SU do války s Japonskem, zatímco Churchillovi šlo o ono procentuální rozdělení zájmových sfér).

Na závěr jednání byla uzavřena dohoda, v níž se SU zavázal vstoupit do války v Tichomoří dva až tři měsíce po bezvýhradné kapitulaci Německa, a to za bizarních podmínek Stalinem stanovených – obnovení suverenity Mongolské republiky a „obnovení ruských práv“ pošlapaných japonským útokem proti Rusku v roce 1904 – tj. navrácení jižní části Sachalinu a všech přilehlých ostrovů, taktéž Kurilského souostroví.

Stalin Rooseveltův dopis obdržel 19. 7. 1944, odpověděl za tři dny s tím, že on ale za hranice Ruska nepojede – proto FDR odpověděl, že je ochoten se se Stalinem setkat v oblasti Černého moře – tak začala mise s kódem Argonaut/Magneto, která byla posléze odložena, protože FDR/Churchill místo schůzky změnili, ale Stalin byl neústupný, takže FDR nakonec souhlasil s Jaltou na Krymu v 2/1945.

V bývalých carských palácích se zde setkali doutníkář a požitkář „aristokrat“ Churchill, elitářský vozíčkář FDR, který celé setkání od začátku do konce pevnou rukou řídil, a pologramotný generalissimo a bolševický car v jedné osobě – Stalin v holínkách, s mapou nových hranic v Evropě, které sám překreslil, v kapse. Třebaže Churchill již měsíc po Jaltě prohlásil, že se „ obává, že Stalin všechny své sliby z Jalty poruší“, byl to právě Churchill, Rooseveltem pověřený, jenž s generalissimem Stalinem v tajné dohodě z 10/1944 všechny body projednávané v Jaltě ve dnech 4.–11. 2. 1945 „ předjednal“.

Stalin nejprve podepsal pakt s Hitlerem přes Molotova a Joachima von Ribbentropa, se kterým se Stalin osobně setkal 23. 8. 1939, týden před přepadením Polské – na fotografii s von Ribbentropem se Stalin usmívá více než blaženě, a po napadení SU se Stalin 12. 8. 42 v Moskvě setkal s Winstonem Churchillem – v té době US časopis Time zvolil Stalina „Mužem Roku“ s mottem „ Stalinovy metody jsou možná tvrdé, ale vyplácejí se“.

Koncem roku 1944 nacistické velení podniklo zoufalý pokus zastavit anglo-americká vojska na západní frontě, aby je donutilo k separátnímu příměří, v ofenzívě „Stráž na Rýně“ na frontě široké asi 100 km v prostoru Ardenn v Belgii.

Když Němci v Ardenách protrhli frontu, a přešli do ofenzívy, Churchill musel Stalina požádat o urychlení ofenzívy na východní frontě dlouhé 700 km od Němenu po Karpaty.

Rudá armáda tak v průběhu svých útočných operací k 1. 2. 1945 postoupila 500 km na západ, „osvobodila“ téměř celé území Polska, včetně Varšavy, a odřízla východopruskou skupinu od centrálních oblastí, na několika místech překročila Odru, a stanula 60 km od Berlína, zatímco angloamerická vojska v době zahájení konference v Jaltě překonávala Siegfriedovu linii opevnění (součást Hindenburgovy linie) na západních hranicích Německa, v oblasti Štrasburku postoupila k Rýnu, 500 km od Berlín.

Rozpory mezi FDR a Churchillem ohledně Francie

V této době, kdy FDR Francii stále počítal mezi fašistické státy, třebaže v ní moc již před několika měsíci převzal jím nenáviděný De Gaulle, se počítalo s rozdělením Německa jen na tři okupační zóny.

Teprve po smrti FDR bylo přiděleno okupační pásmo i Francii, třebaže ani tehdy Washington nesouhlasil, ale Churchill na tom trval, takže Francii bylo vytvořeno okupační pásmo z části pásma UK a US, a taktéž byla Francie na naléhání Churchilla zastoupena v Kontrolní radě (anglosaští Spojenci také bez Francie řešili, zda by Porúří a Sársko měly být předány Francii, jak požadovala).

O Churchillově snaze přizvat k jednáním i Francii, FDR během pokecu se Stalinem v Jaltě prohodil, že „ Angličané jsou divní lidé, chtějí udělat z Francie silnou velmoc s 200 000 armádou, která v případě nového útoku ze strany Německa bude muset zadržet první úder, a neustoupit do doby, dokud si Angličané nevybudují vlastní armádu“ (Washington se zase potřeboval zmocnit francouzských kolonií).

Rozdělení Německa

Třebaže někteří historici tvrdí, že rozdělení Německa propagoval jen Stalin, zatímco FDR chtěl Německo ponechat jako jednotný ekonomický celek, skutečností je, že i UK ministr zahraničí Anthony Eden chtěl oddělit Prusko od ostatního Německa, jak prosazoval na konferenci ministrů zahraničí v Moskvě v 10/1943, kde rovněž US ministr zahraničí Cordell Hull prohlásil, že „rozdělení Německa nepředstavuje pro Bílý dům problém“.

Plán US ministra financí Morgenthaua byl schválen FDR a Churchillem při jejich setkání v Quebeku v 9/1944. Počítal s rozdělením Německa na dva nezávislé státy + vytvoření zóny (Porúří, Kielský kanál + veškeré německé území na sever od Kielského kanálu) pod mezinárodní správou.

Podle Morgenthaua a FDR mělo být Porúří zbaveno průmyslu a přeměněno na zemědělskou oblast (cílem všech spojeneckých návrhů bylo rozdělit Prusko a izolovat jej od všech ostatních spolkových států). (Co se týče demilitarizace Německa, Západoevropská unie zřídila Agenturu pro kontrolu zbrojení, která Německu mj. zakázala vyrábět určité druhy zbraní – již počátkem 80. let byla však NSR povolena stavba velkých lodí a ponorek, v roce 1984 Západoevropská unie schválila Bonnu vlastnit konvenční druhy útočných zbraní, jako jsou strategické bombardéry a rakety dlouhého doletu, NDR zase úspěšně „proliferovala“ konvenční zbraně do všech rozvojových zemí).

Návrhy vlády UK na rozdělení Německa projednal Churchill se Stalinem v 10/1944 v Moskvě (+ protokoly z jednání ze dne 5. 2. 45 z Jalty).

Podle UK návrhu mělo být Německo rozděleno na tři části – Sasko, rakousko-bavorský stát (s jihoněmeckými provinciemi) s hlavním městem Vídní, a zónu pod mezinárodní kontrolou nad oblastmi s nejvyspělejším průmyslem (UK by tak zaujala místo Německa na světových trzích).

Pouze náčelník genštábu UK Alan Brooke navrhoval zachovat Německo nerozdělené „a postupně z něho učinit spojence, aby mohlo být spolu s ním odraženo jakékoliv budoucí nebezpečí ze strany Kremlu“. Postupimské dohody vycházely ze zásady, že s Německem bude nakládáno jako s jediným celkem, nakonec, dohody nedohody, mocnosti zavedly ve svých zónách zvláštní měnovou jednotku, byla vytvořena bizonie, trizonie, v 5/1949 NSR, v 10/1949 NDR.

Polská otázka

Konference v Jaltě, maškaráda pro světovou veřejnost, trvala 200 hodin, drtivou většinu jednacího času zabraly ostré, ale plané diskuse o „polské otázce“, o hranice Polska a o charakteru jeho vlády.

Pod SU okupací byly Stalinovy sliby o uspořádání „skutečně“ svobodných voleb jen výsměchem, o to více, když Stalin v terénu již zakládal přes bolševický Výbor národního osvobození nové orgány státní moci, „lidové“, které již oznamovaly polským malorolníkům, že jim budou rozděleny velkostatky Radziwillů, Potockých, Tyszkiewiczů, a dalších, kteří všichni ze svého londýnského exilu sponzorovali Polskou exilovou vládu (FDR a Churchill naivně požadovali,, aby se do Varšavy vrátila polská emigrantská vláda, se kterou Stalin v roce 1943 přerušil diplomatické styky).

Na teheránské konferenci „maršál“ Stalin předložil návrh, aby osa hranic ležela mezi tzv. Curzonovou linií, která byla vyznačena státy Dohody + US v roce 1919 na versailleské mírové konferenci jako polsko-sovětské hranice (Grodno, Brest, řeka Bug), a linií řeky Odry (Kreml „vysvětlil“, že polská vláda rižskou smlouvou z roku 1921 vnutila Kremlu nespravedlivé hranice, kdy si Polsko anektovalo území podle něho většinově osídlené Bělorusy a Ukrajinci, které polská vláda navíc „brutálně utiskovala“, takže Stalin považoval za morální povinnost v 9/1939 Bělorusy a Ukrajince osvobodit, a vzít pod ochranu jejich majetek).

Posledním pokusem o „sblížení“ postojů v otázce hranic Polska byl učiněn při jednáních v Moskvě v 8/1944, na která přijela i polská delegace z Londýna – premiér polské exilové vlády Stanislav Mikolajczyk (1901–1966, premiérem od roku 1943 po smrti Vladislava Sikorského, po Stalinem zfalšovaných volbách v roce 1947 musel z Polské podruhé utéci, tentokrát přes UK ambasádu a Gdaňsk do Washingtonu), dále Grabský a Romer.

Právě k době jednání představitelů polské emigrantské vlády v Moskvě bylo naprogramováno a 1. 8. 1944 vypuklo varšavské povstání, kdy polská delegace prohlásila, že povstalci mohou Varšavu kdykoliv osvobodit, načež se do ní vrátí londýnská exilová vláda v plném složení.

Z toho důvodu Rudá armáda zcela záměrně nepřišla povstalcům na pomoc, třebaže rychle postupovala až k Visle, osvobodila východní předměstí Varšavy „Praga“, a zčistajasna v den vypuknutí povstání se náhle zastavila, a jen přihlížela nerovnocennému 63dennímu boji povstalců pod vedením velitelů Zemské armády krajowej.

Polský povstalec na předměstí Varšavy s ukořistěnou německou přilbou a puškou K98

Kreml do dneška tvrdí, že „ SU pěchotní divize a tankové sbory utrpěly těžké ztráty, a nebyly již schopny postoupit ani o metr, navíc týly a dělostřelectvo zaostalo, takže neměly ani munici, ani pohonné hmoty“. Vzhledem k přeskupení na nová letiště, ztratilo náhle akceschopnost i Stalinovo letectvo.

SU velitelství po válce prohlašovalo, že nebylo o připravovaném „ nezodpovědném zločinném dobrodružství“ polské exilové vlády informováno (třebaže jedním z bezprostředních důvodů vypuknutí povstání bylo i to, že k němu „své lidi“ z polského odboje vyzýval i moskevský rozhlas), jeho vůdcové, podle tvrzení Kremlu, se SU velením neudržovali žádný kontakt, naopak, odmítali se SU velením spolupracovat (ve skutečnosti SU velení ignorovalo všechny pokusy povstaleckého velení Armii krajowej o navázání radiového kontaktu).

Když byla situace povstalců naprosto beznadějná, „šlechetné“ SU velení povstalcům, podle svého tvrzení, navrhlo, aby se pod palbou ruského dělostřelectva a letectva probili k Visle, avšak „agenti“ exilové vlády zakázali svým jednotkám postupovat vstříc Rudé armádě a jenom jednotlivým jednotkám, které tento rozkaz odmítly splnit, se podařilo z Varšavy uniknout“.

Další kolo jednání s polskou delegací se konalo v 10/1944 za návštěvy Churchilla v Kremlu, za FDR se jednání účastnil US velvyslanec v SU W. A. Harriman, „přítel sovětského lidu“ (a nejlepší přítel bratra levicové Eleanor Roosevelt, zatímco jeho žena Mary byla nejlepší přítelkyní samotné Eleanory), třebaže se Harriman proslavil citátem, že se Stalinem „se nedá obchodovat, protože bez mrknutí oka poruší všechny sliby, které učiní“.

Polští bolševici z Výboru pro národní osvobození kladli zástupcům exilové vlády podmínky, mj. většinu míst v budoucí vládě, nestačil jim ani kompromis půl na půl.

Zástupci polské exilové vlády zase nepřistoupili na hranici na Curzonově linii, třebaže jim promoskevský dr. Oskar Lange, polský ekonom přednášející na chicagské univerzitě a často jezdící do Kremlu,, „důrazně“ domlouval, aby tak učinili.

Nečestný postoj FDR k polské otázce

Zatímco Churchill v Teheránu odkýval návrh Stalina, aby východní hranice Polské vedly po Curzonově linii, (co mohl dělat jiného, když ji 1919 navrhly samy státy Dohody), a uznal tím fakticky hranice ze 9/1939 vzešlé ze Stalinova přepadení Polska (třebaže Polsku ani legitimně nevyhlásil válku), FDR v Teheránu prohlásil, že „vzhledem k nadcházejícím prezidentským volbám v US v roce 1944 nehodlá v Teheránu polské hranice řešit“ (aby neměl problémy s voliči polského původu).

Těsně před US volbami „unikly“ do US médií informace o tom, že FDR před svým odjezdem do Moskvy přijal premiéra polské exilové vlády Stanislava Mikolajczyka, a „podpořil ho v jeho požadavcích“ – po volbách ztratil FDR o Poláky jakýkoliv zájem, a na Mikolajczykův telegram se žádostí o podporu, poslaný hned po jednáních v Moskvě v 10/1944, FDR odpověděl až 17. 11/1944,kdy již bylo po prezidentských volbách, a v neprospěch polské exilové vlády. Za hranice z roku 1921 se FDR odmítl zaručit – v telegramu velmi striktně odpověděl, že „vláda USA podpoří každou dohodu, kterou exilová vláda uzavře s Kremlem“.

6. 2. 1945 v Jaltě FDR prohlásil, že je „pro Curzonovu linii“, a vyslovil „naději, že Polsko bude se SU udržovat přátelské styky“. Téhož dne FDR napsal poselství sovětskému „předsedovi vlády“ do jeho sídla v Jusupovském paláci, které znělo: „Doufám,že Vás nemusím ujišťovat o tom, že US nepodpoří žádnou prozatímní vládu v Polsku, která by se stavěla nepřátelsky k Vašim zájmům“.

Poté, co FDR v 11/1944 Curzonovu linii jako východní hranici Polska (a přesunutí polských hranic na západ na hranici Odra-Nisa) odkývl nepřímo, Kreml Polský výbor národního osvobození přeměnil na Polskou prozatímní vládu (tzv. lublinská vláda), kterou 5. 1. 1945 diplomaticky uznal: v době jaltské konference tudíž existovaly dvě polské vlády, byť prosovětská byla nelegitimní (otázku Polské vlády v Moskvě dále v 5/1945 „řešil“ poradce US prezidenta Garland Hopkins).

Polská otázka se stala noční můrou pro „velkou koalici“ i po roce 1945, kdy si Kreml i Anglosasové ustanovení jaltských dohod vykládali každý po svém, nakonec Anglosasové Kremlu vypověděli dohod o půjčce a pronájmu (FDR poskytl půjčku lend-lease UK v roce 1941, v roce 1943 i Kremlu).

Vysídlení

Pokud jde o otázku vysídlení německého obyvatelstva z pohraničních území, Churchill v Jaltě uvedl, že se vláda UK sice „děsí“ vysídlení velkého množství Němců, ale že i po 1. sv. v. velké přesídlování Řeků a Turků proběhlo „uspokojivě“, načež Stalin poznamenal, že v oblastech pod správou Rudé armády „žádní Němci (už) nežijí“.

Hraběnka Marion Dönhoffová ve své knize „Jména, která dnes už nikdo nevyslovuje“, popisuje průběh „dobrovolného“ přesídlování z východního Pruska z počátku 1/1945 slovy „obyvatelstvo dostalo od místních nacistických úřadů přísné rozkazy, aby během několika dnů sbalili svůj majetek a odešli na západ“. Sama Dönhoffová opustila své rodové panství v polovině ledna 1945 a ocitla se v záplavě uprchlíků, mezi nimiž byli i těžce zranění němečtí vojáci, které nacistické úřady vyhnaly z nemocnic do 30stupňových mrazů. Po Jaltě přišel 2. 5. 1945 pád Berlína a německá kapitulace 8. 5. 1945, 2. sv. válka však pokračovala v Pacifiku proti Japonsku.

Od 17. 7. do 2. 8. 1945 se konala druhá konference v Postupimi před branami Berlína, která mj. rozhodla o vysídlení Němců z „čerstvě neněmeckých“ území.

Kontrolní rada pro Německo (SU,US,UK a F) 20. 11. 1945 jednomyslně přijala plán na vysídlení Němců z území, které nově připadlo Polsku, což bylo do 1/1947 uskutečněno.

To, že Spojenci tento plán přijali, však nelze hodnotit jako potvrzení definitivní platnosti dnešních polsko-německých hranic, o to více,že mírová smlouva s Německem dodnes nebyla podepsána. Neočekávaně náhle zemřelého FDR 12. 4. 1945 (mozková mrtvice) vystřídal „obchodník“ Harry Truman, jenž se s Kremlem jako FDR „nemazlil“, a již v 4/1945 „zhanobil“ Vjačeslava Molotova po jeho příjezdu na zasedání OSN (dalším konfliktem mezi velmocemi bylo členství „nacistické“ Argentiny v OSN),zatímco Churchilla po prohraných volbách nahradil v průběhu konference Clement Attlee.

9. 8. 1945 Truman v rozhlasovém prohlásil, že „ území, které bude Polské po válce spravovat, mu lépe zajistí obranu hranic, a osídlení tohoto území Poláky povede k vytvoření homogennějšího národa“ (v 7/1950 podepsaly NDR a Polsko dohodu o hranicích, 7. 12. 1970 smlouva mezi Polskem a NSR potvrdila „nenarušitelnost“ stávajících hranic).

16. 7. 1945 proběhla za spolupráce s Hitlerovými odborníky úspěšná zkouška „US“ atomové bomby (viz Hirošima,Nagasaki – německé bomby? ), 17. 7. 1945 „příhodně“ v ledovém duchu začala postupimská konference, na které se trojka mj. porvala v otázce placení válečných reparací Německem.

Potsdamská konference, Německo, 28. 7.–1. 8. 1945. První řada: britský premiér Clement Atlee, president USA Harry S. Truman, Josif Stalin. Druhá řada: admirál William D. Leahy, USN, Trumanův šéf štábu, britský ministr zahraničí Ernest Bevin, americký ministr zahraničí James F. Byrnes, sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov.

6. 8. 1945 US letouny svrhly atomovku na Hirošimu, o 3 dny později Američané hrůzný čin zopakovali v Nagasaki, otázkou je, zda by to dovolil FDR, kdyby byl naživu.

Přestože oficiálním odůvodněním bylo donutit Japonsko ke kapitulaci, bomby měly spíše zastrašit již z mezí vybočující choutky SU (např. Stalinovy požadavky ohledně Turecka, mj. aby obě mezinárodní úžiny byly pod ruskou kontrolou).

Po této demonstraci US síly, SU spěšně a zlomyslně splnil do puntíku svůj slib zahájit do tří měsíců po ukončení války v Evropě tažení proti Japonsku, protože jestliže Američané v Jaltě považovali tento slib za svůj hlavní úspěch, v Postupimi, když již úspěšně odzkoušeli atomovku, a Japonsko již stejně chtělo kapitulovat, o splnění tohoto slibu již nestáli, a válku v Tichomoří chtěli ukončit bez asistence Kremlu.

Kreml se zase původně do Postupimi vypravil s úmyslem prosazovat zde japonský návrh na ukončení války, k čemuž měl sloužit příjezd prince Konoje do Kremlu, nakonec Kreml tento návrh vůbec neprosazoval s tím, že chce být mermomocí při ukončení války v Tichomoří.

9. 8. 1945 SU obsadil Mandžusko a svrhl zdejší projaponskou loutkovou vládu, dobyl Vnitřní Mongolsko, zabral severní Koreu, jižní Sachalin a Kurily.

Kreml nezapomněl na bitvy u Chasanu a Chalchyn Golu, ani to, že Japonsko bez ohledu na sovětsko-japonskou smlouvu o neutralitě z roku 1941 vzápětí soustředilo při sovětských hranicích obrovskou armádu. 14. 8. 1945 se Japonsko bezpodmínečně vzdalo.

V 9/1945 ztroskotala konference ministrů zahraničí států Trojky, protože Stalin nebyl ochoten jednat ani s Čínou, ani s Francií.