logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

JAN HUS

K 600. výročí upálení (6. června 1415)

Narodil se s největší pravděpodobností roku 1371 v jihočeském městečku Husinci v rodině ne příliš zámožných rodičů. Sám sebe nazýval, a tak se také nejprve podepisoval, jako Jan z Husince. Teprve později, kdy se stal známým, byla častěji užívána zkratka Hus. Sám sebe někdy žertem srovnával s ?bílým opeřeným ptákem?.

Studia zahájil na škole v nedalekých Prachaticích, kde se plnou měrou projevilo jeho nevšední nadání, takže ho rodiče poslali na studia do Prahy, na slavnou již Univerzitu Karlovu. Praha v té době byla nejen metropolí Českého království, ale též celé Říše římské německého národa, což jistě mělo vliv na mysl citlivého jihočeského studenta. Nežil si zde ale na vysoké noze. Sám vzpomíná: ?Jako já, kdy sem byl žáčkem lačným, udělaje lžíci z chleba, dotud sem jedl hrách, až sem i lžíci snědl?. Měl zde pochopitelně daleko blíže k prostým lidem nežli k bohatým patricijům či královskému dvoru. Upřímně se ale přiznává: ?Protož já vyznávám svú zlú žádost, že když jsem byl žáčkem, tehdy měl sem mysl, abych brzo byl knězem, abych tak měl dobré bydlo a roucho a byl lidem vzácen?. Zatím se ale těžce prodíral životem a pilně při tom studoval. Nestranil se zde ani studentských rozpustilostí a taškařic. Zdá se, že byl spíše střední zavalité postavy, hezké veselé a upřímné tváře. Dbal o svůj zevnějšek a měl rád pěkná a příjemná roucha, pokud si je později mohl dovolit. Rád hrával šachy, které byly tehdy oblíbenou hrou po celé Evropě.

Na univerzitě studoval, jak bylo tehdy zvykem, nejprve fakultu artistickou, svobodných umění čili filosofii. Hodně četl a účastnil se mnoha disputací. Postupně, již během studií docházel k názoru, že soudobá církev nežije v souladu s původním Kristovým učením a jeho obcí. Poznal také, že mocenský vrchol ve městě představuje německý patriciát a stejně tomu bylo i na univerzitě, kde vládl především německý živel. Zde se rodilo Husovo vlastenecké cítění.

Mezi přední a oblíbené Husovy profesory patřili M. Štěpán z Kolína a M. Stanislav ze Znojma, na něž rád a s vděčností vzpomínal i po letech. Velký vliv na jeho myšlení měl rovněž Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova a Konrád Waldhauser.

Nejmocnější podněty pro jeho vlastní ideový rozvoj mu však přinášela četba děl oxfordského profesora a reformátora Johna Viklefa, v nichž ostře pranýřoval úpadek církevní hierarchie, formální zbožnost a nezasloužený život prelátů v přepychu a požitkářství.

Ve studiu postupoval ve srovnání s ostatními studenty poměrně rychle, i když asi nebyl premiantem. V roce 1393 se stal bakalářem artistické fakulty a po třech letech mistrem svobodných umění. Pokračoval dále na vyšší, tedy teologické fakultě a patrně roku 1401 byl konečně vysvěcen na kněze.

Od samého počátku přikládal velký význam kazatelské činnosti, která nejen jemu skýtala možnost sdílet své myšlenky a názory s širokými vrstvami obyvatelstva. Kazatelna byla též místem masové komunikace ? prostředkem pro šíření zpráv, informací a politických programů.

O kazatelnu Hus pilně usiloval a záhy se ukázalo, že je skvělým kazatelem a vynikajícím řečníkem. Z kazatelny pak učinil tribunu k diskusi o aktuálních záležitostech duchovního i veřejného života v Praze i v celém království. Dne 14. 3. 1402 vystoupil Mistr Jan Hus poprvé na kazatelnu v Betlémské kapli, která byla náboženským střediskem, ale též přednáškovým sálem pro několik tisíc posluchačů, kde bylo kázáno a přednášeno výhradně jen v českém jazyce. Od té chvíle se začalo propojení Husova života s životem pražského měšťanstva. Nepřerušil však nikterak styky s universitou. Pokračoval zde dál ve studiu, v pedagogickém působení a postupoval v univerzitních hodnostech. Dne 15. 10. 1401 byl zvolen děkanem artistické fakulty. V období 1402 až 1403 byl univerzitními mistry ve svých třiatřiceti letech poprvé zvolen rektorem Vysokého učení Karlova. Jako učenec a přední kazatel dal podnět k překladu bible do češtiny. Vznikají také první Husova filosofická díla, která vedle scholastické moudrosti obsahují též četné praktické příklady a úvahy.

Roku 1402 se stal ve svých pětadvaceti letech pražským arcibiskupem Zbyněk Zajíc z Hazemburka. Svou církevní kariéru zahájil v patnácti letech, neměl náležité vzdělání ani kněžské svěcení. Byl ale vynikajícím rytířem, lovcem, skvělým válečníkem a oddaným dvořanem krále Václava IV. Betlémského kazatele Husa učinil záhy svým poradcem a důvěrníkem. Nějak přehlédl, nebo se ve věci neorientoval, že Mistr Hus je oddaným stoupencem arcikacíře Viklefa, odsouzeného církví. Navzdory přízni pražského metropolity se Hus nenechal zaslepit leskem arcibiskupského paláce a své myšlenky dále otevřeně hlásal. Navzdory protestům z řad vysokého kléru se arcibiskup zatím vždy za svého rádce postavil.

Opozice však již neumlkla a v roce 1406 přiměla arcibiskupa vydat přísné mandáty proti Viklefovi a jeho stoupencům. Hus začíná psát své spisy nikoliv kultivovanou latinou, ale překrásnou češtinou, kterou ještě zdokonalil a vytříbil. Dále hřímal z kazatelny proti mohovitým prelátům, kteří ?ukrutněji olupují poddané než světští páni?.

Proti Husovi a jeho stoupencům z kruhu učených viklefovců se začal připravovat nelítostný útok. Označení, že Čechy jsou kacířským hnízdem, arcibiskup v souladu s přáním královým striktně odmítl. V polovině srpna 1408 však přišly před arcibiskupský soud první žaloby pražských prelátů na Husovo kacířství. V okamžiku, kdy arcibiskup Zbyněk se rozhodl stát na straně římského papeže Řehoře XII. a král Václav IV. jako frankofil se postavil za avignonského Benedikta XIII., nastala krize ve vztazích zúčastněných. Husův okruh se před králem netajil doporučením, že je nejvyšší čas, aby byl papežský chlév konečně vymeten a zjednán pořádek v nejvyšších církevních kruzích. Václav byl nejprve ochoten se ve věci obětavě angažovat, tím se ale postavil proti arcibiskupovi. Na univerzitě probíhal současně boj mezi českými a německými mistry, kteří byli ve spojení s arcibiskupem. Husův kruh nakonec dne 18. ledna 1409 prosadil u krále v Kutné Hoře vydání proslulého dekretu, jímž byla moc Němců a cizinců na univerzitě zlomena. Německý rektor byl sesazen a na jeho místo dosazen univerzitní mistr Zdeněk z Labouně. Němci demonstrativně odešli z univerzity. Hus a jeho stoupenci jásali.

S jarem 1409 vyhlásil arcibiskup klatbu nad všemi Viklefovými stoupenci v Čechách. Úder byl mířen na Husa. Po volbě nového papeže v Pise, s níž arcibiskup Zajíc nesouhlasil, vyhlásil dokonce nad Prahou interdikt (zákaz všech církevních obřadů). Pod hrozbou masových srocení lidu Zbyněk Zajíc svá nařízení zrušil a prchl na svůj hrad v Roudnici. Lid začal napadat kněží a preláty, obsazovat církevní majetek. Arcibiskup byl nucen na chvíli ustoupit, ale záhy pohnal Husa před inkviziční soud, ten se inkvizitorovi vysmál. Zajíc se obrátil o pomoc k novému papeži Alexandrovi V. Ten rozhodně neměl v úmyslu ?vymetat papežský chlév?, protože se mu v něm dobře žilo. Daleko více u něho vážily peníze nežli jakákoliv ctnost. Nad Husem i Prahou byla znovu vyhlášena klatba. V Praze vypukly lidové nepokoje namířené proti církevním prelátům. Hus se ale přihlásil k politickým plánům královým a Václav IV. i jeho choť královna Žofie se svého rádce a zpovědníka zastali.

Nový římský papež Jan XXIII., bývalý válečník a pirát, měl zájem pouze na moci a vládnutí, teologické spory ho valně nezajímaly. Hus byl 25. 8. 1410 pohnán před papežský soud jako ?svůdce lidu a nalézač bludů?. V Římě by ho zajisté již tehdy čekala hranice. Pražský arcibiskup vyhlásil 24. 9. 1410 s nadšením znovu nad Husem klatbu. Král Václav se betlémského kazatele opět zastal. Husova činnost, názory a postoje nacházely odezvu i za hranicemi, především v Anglii, s níž Čechy po svatbě princezny Anny s králem Richardem II. udržovaly čilé styky a, někteří naši studenti pak pobývali v Oxfordu, odkud přivezli již zmíněné Viklefovy spisy.

Následovalo sice několik dalších klateb a interdiktů, ale v Praze si jich už nikdo valně nevšímal. Boj mezi Zajícem a Husem skončil 28. 9. 1411 arcibiskupovou smrtí v Bratislavě.

Novým pražským arcibiskupem, který si úřad vlastně koupil, se stal vynikající osobní králův lékař Mistr Albík z Uničova. Nebyl ani vysvěceným knězem a teologické spory ho vůbec nezajímaly. Byl vdovec se dvěma dcerami, pro něž sháněl věno a urozené ženichy, potřeboval peníze, nikoliv spory s Husem, kterým příliš nerozuměl. K jeho cti je nutné uvést, že proti betlémskému kazateli nevystoupil. Nakonec arcibiskupskou mitru prodal spolu s úřadem roku 1412 Konrádovi z Vechty, což byl podobný exemplář člověka se světskými zájmy jako předchozí.

Hlavním iniciátorem boje proti Husovi se stal papež. Papežská kurie a speciální sbor kardinálů začal projednávat žalobu na Husa. Papež ve válce se svým sokem Řehořem XII. potřeboval prostředky, proto vypsal plnomocné odpustky a ždímal peníze z věřících. V Praze vyvrcholila nenávist a odpor proti odpustkům. S prodejem odpuštění hříchů souhlasil i Václav IV. a církevním kupčíkům poskytl ochranu za podíl z jejich bohabojné činnosti. Odpor se projevoval tím, že lidé strhávali papežské bully či je znečišťovali na veřejných místech výkaly. Stejně tak nakládali i s truhlicemi v chrámech, kam místo peněz vhazovali posměšné karty a všelijaké neřádstvo. Papežští ?kuběnáři a svatokupci? byli v Praze ve všeobecném opovržení.

Nepokoje vyvrcholily popravou tří mladých tovaryšů 11. 7. 1412, odpůrců prodeje odpustků, kteří se svatokupcům na veřejných místech i v chrámech posmívali. Na Staroměstském rynku se shromáždily tisícové davy. Stačilo jediné Husovo slovo, a revoluce vypukla již v onom horkém červencovém dni. Hus však mlčel. Pravděpodobně si uvědomoval obrovskou zodpovědnost a byl přesvědčeným odpůrcem násilí a válek.

Promluvil v Betlémské kapli až 24. 7., tedy asi dva týdny po popravě. Plně se přihlásil k příkladu mladých mučedníků a velebil jejich postoj i skutky. Husovo kázání roznítilo další nepokoje a rozlítilo krále, který v ten okamžik odstoupil od Husa a pokládal ho za svého nepřítele. Došlo k dalším útokům, klatbám a interdiktům z Říma.

Patricijští konšelé se dokonce rozhodli zbořit Betlémskou kapli, proti nim se postavila jejich česká opozice a kapli zachránili. Hus na konci roku 1412 přestal v Praze kázat a pobýval mimo město. Píše své stěžejní dílo Výklad viery, desatero božieho přikazanie a modlitby Páně a pak celou řadu dalších děl v češtině i v latině. Jako cíl svého spravedlivého boje postavil Hus PRAVDU: ?Protož věrný křesťane! Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, braň pravdy až do smrti; neb pravda tě vysvobodí ?? Ostře vystoupil proti svatokupectví, čímž snad nejvíce proti sobě popudil preláty a církevní vrchnost. Ze své kazatelny opakovaně hlásal, že prodej svátostí a obřadů je v rozporu s božím zákonem: ?Tak stojí psáno v Betlémě latině na stěnách o tom bludu, jenž česky dobře slove ?SVATOKUPECTVIE??? Zmíněné nápisy na zdech Betlémské kaple se staly účinným agitačním prostředkem, srovnatelným s dnešními novinami či televizí.

Když koncem listopadu 1412 Hus stanul opět na kazatelně své milované Betlémské kaple, byl již utvrzen v pevnosti a odhodlání položit život za reformu církve a společnosti. Přiznává, že před tím prožil muka pochybností a strachu ?smrti se lekaje?. Nepochybně si uvědomoval, že hraje hru o život. Ačkoliv spoléhal na to, že mezi jeho stoupenci z řad aristokracie se najdou tací, kteří se ho zastanou, zůstalo nakonec jeho oporou jen měšťanstvo a prostý lid. Zemský soud panstva, k němuž se Hus odvolal, nenašel odvahu postavit se za něho. Proto také od počátku roku 1413 hovoří naprosto jasně o tom, že Kristus se zjevil především chudým lidem a nikoliv zbohatlíkům, penězoměncům a lichvářům. Antikrist vyhledává především preláty a boháče, Kristus se však sbližuje s chudým lidem.

Dne 2. 2. 1413 dokončil snad nejúdernější svůj spis Knížky o svatokupectví, v němž se opírá o Viklefovo učení a napadá tento odporný jev církevníků v českém prostředí: ?Ó, hybeť kanovníkóm, farářóm, biskupóm i jiným kněžím i prelátóm, jenž jedie, žerú, lokají, tučně se pasú a v duchovenství nic neprospívají!?

Hus si ale v té době zároveň uvědomoval, že jeho pobyt a působení v Praze přináší obyvatelstvu mnohé utrpení a těžkosti v důsledku interdiktu nad městem: neposvěcovaly se svatby, nekřtily děti, nepohřbívaly se s obřadem mrtví. Proto o Velikonocích 1413 promluvil v Betlémě naposledy a rozhodl se opustit Prahu a kázat na českém venkově, kde se bude usilovat získat porozumění a podporu.

Nacházel sice jako člověk učený, veřejnosti známý, svou činností proslulý útočiště především na šlechtických hradech a zemanských tvrzích, to však neznamenalo, že byl oddělen od venkovského prostředí a od prostých lidí. Již před tím nacházel přístřeší a živobytí na Kozím hrádku, který patřil panu Janovi z Ústí Sezimova. Jižní Čechy zřejmě vyhovovaly jeho rozpoložení, náladám a potřebě pobýt v tichém, mírně melancholickém prostředí. Proto se sem instinktivně na jaře 1413 pěšky z Prahy vrací. Našel zde také záhy nejen klid k práci nad knihami a spisy, ale též možnost promluvit veřejně. Svá první kázání zřejmě pronesl, jak sám praví: ?v lese pod lipú u hradu, jenž slove Kozí?. Přírodní kazatelna, jíž užil poprvé, ho zřejmě nadchla. Počet posluchačů jeho promluv vzrůstal. Proti církevním předpisům kázal Hus v lese, na rozcestích, mezi vesnickými ploty, na náměstích, v podhradích a jinde. Na Kozím hrádku napsal Hus svůj další významný latinský spis De ecclesia (O církvi). Byla to jeho osobní obhajoba před učenou domácí obcí, z níž někteří, jako třeba Mistr Štěpán z Pálče, proti němu ostře vystoupili. V Praze byl jeho nový spis přijat s nadšením a veřejně předčítán v Betlémě.

Jeho autor se nakrátko vrátil do Prahy, kde byl triumfálně přijat a volně se zde pohyboval, kázal, disputoval na univerzitě. Mistr Jeroným Pražský se zatím staral o rozšíření Husova učení za hranicemi. V roce 1413 cestoval po Polsku a Litvě, navštívil i běloruský Plock, všude diskutoval s učenými lidmi a informoval je o dění v Praze a o Husových myšlenkách. Velký ohlas mělo Husovo učení mezi chorvatskými intelektuály, o sympatiích lolardů v Anglii jsme se již zmínili.

Na sklonku léta či s podzimem se Hus vrací opět na Kozí hrádek. Zde 27. 9. 1413 dokončil svoji Postillu, v níž učinil výklad biblického textu srozumitelný prostým lidem. Slovy bible zde zdůraznil, že hřešící kněz a vrchnost ve hříchu není pro poddané vrchností. Jeho slova nezůstala mezi lidem bez odezvy. V čase odpustkového boje jsou napadáni někteří mniši a kněží v Klatovech a Žatci. Tato města se pak stávají zárodky husitské revoluce. Církevní vrchnost odpovídala žaláři a mučením.

Po smrti svého patrona a ochránce Jana z Ústí v roce 1414 opustil Jan Hus svůj spanilý útulek na Kozím hrádku. Dne 15. 7. 1414 se přesunul na hrad Krakovec u Rakovníka, kde mu přístřeší nabídl pan Jindřich Lefl z Lažan, králův dvořan a člen královské rady. Zde vzniklo Husovým přičiněním nové ideové středisko husitství. Kázal zde nikoliv jen na hradě či v podhradí, ale i v mnoha vesnicích v okolí. Lidé se k němu sjížděli z široka daleka, jakmile se dověděli o jeho vystoupení o svatbách, posvíceních či jiných lidových slavnostech.

Papež Jan XXIII., který se zatím ocitl v těžké situaci v boji se svým odpůrcem Řehořem XII. a musel dokonce na čas uprchnout z Říma, navázal prostřednictvím kardinála Francesca Zabarelly kontakty s králem Zikmundem Lucemburským, od něhož očekával podporu a pomoc. Tak vzniklo osudové spojenectví, tak fatální pro zbytek Husova života i pro osudy Českého království. Zikmund podpořil Zabarellův návrh, aby se v Kostnici sešel církevní koncil, který by řešil problémy schizmatu, ale i ostatní sporné otázky církve. Jan XXIII. vydal bulu, jíž svolal koncil na 1. 11. 1414 do zmíněného německého obchodního střediska. Zikmund již při setkání s papežem v italské Lodi inicioval návrh, aby v Kostnici byl vyřešen též spor církve s Husem. Pánové Jan z Chlumu a Václav z Dubé, kteří doprovázeli Zikmunda na jeho výpravách proti Benátčanům, přivezli Husovi ještě na Kozí hrádek pozvánku na jednání koncilu. Jan Hus se k ní okamžitě nevyjádřil. Lákala ho ovšem představa obhájit veřejně na nejvyšším koncilu církve své postoje a názory. Nepochyboval už ani na chvíli, že jeho boj o pravdu je spravedlivý. Protože se mezitím přesunul na Krakovec, odjel z tohoto hradu na podzim roku 1414 do Prahy, kde si mohl lépe připravovat materiál pro své vystoupení v Kostnici. Základním bodem diskuse, kterou Hus rozvinul již v Praze, byla skutečnost, zda má prostý věřící přijímat svátost oltářní toliko v podobě chleba čili hostie, jak učila tehdejší církev, či zda má i laik obdržet svátost v podobě vína a chleba, tedy krve a těla Kristova, jak bylo zvykem v původní apoštolské církvi.

Hus se připravoval na cestu do Kostnice. Protože byl po celé říši vyhlášen coby kacíř a nepřítel církve, žádal na císaři průvodní glejt, který by mu zajišťoval bezpečnou cestu tam i zpět. Zikmund Husovi tento glejt skutečně vydal. V přípravách prožil Hus poslední dny na Krakovci. Ozvaly se i hlasy přátel, kteří Husa před cestou do Kostnice varovaly. Jeho oddaný stoupenec, pražský krejčí Ondřej Polák, se dokonce při loučení s Mistrem vyslovil o svých obavách zcela jasně: ?Buoh buď s tebe. Zdáť mi sě, že sě nevrátíš?. Možná, že i v předtuše smrti píše Mistr Jan svou poslední závěť, adresovanou jejímu vykonavateli, svému nejmilejšímu žákovi Martinovi z Volyně. Skromný majetek rozděluje svým žákům. V listě se obrací také na své milé Pražany: ?Protož, milá bratřie i milé sestry, modlete sě snažně, ať mi ráčí búh dáti setrváni, a aby mě ráčil ostřici od poškvrněni. A jestli k jeho chvále a k našemu prospěchu má smrt, ať ji mi ráčí dáti bez strachu zlého podstúpiti. Pakli jest k našemu dobrému nebo lepšiemu, aby mě vám ráčil navrátiti.?

Dne 11. 10. 1414 vyjel průvod dvou vozů a třiceti koní z hradu Krakovce k západní české hranici ? do Kostnice. Husův doprovod tvořili pánové Václav z Dubé, rytíř Jan z Chlumu a Jindřich Lacembok, univerzitní mistr a přítel Jan Kardinál, bakalář Petr z Mladoňovi, písař pana Jana z Chlumu a nezbytná čeleď.

Hus se cestou v německých zemích nikterak neskrýval. Mezi prostými lidmi se nikde nesetkával s nepřátelstvím, naopak, jakmile promluvil, dokázal vzbudit sympatie a souhlas s tím, co říkal. V šíření Mistrových myšlenek ho podporovali i členové jeho doprovodu. Když Hus shledal, že mu v Německu nehrozí žádné nebezpečí, pokračoval přímo do Kostnice, zatímco pan Václav z Dubé zamířil do Porýní za Zikmundem, aby převzal pro Husa glejt o zárukách bezpečnosti.

Do Kostnice vjel Hus se svým doprovodem 3. 11. 1414. Ocitl se v obrovském víru bohatého města, do něhož se vedle papeže, patriarchů, králů, knížat, kardinálů a univerzitních mistrů sjelo též množství řemeslníků, obchodníků, ale i ?718 kurev zjevných?, jak přesně uvádí dobový kronikář Vavřinec z Březové.

Hus se ubytoval ve skromném měšťanském domě a nikdo si ho ve městě valně nevšímal. Žil zde uprostřed svých přátel a stoupenců v neustálých rozhovorech, debatách a vystoupeních. Pan Jan z Chlumu a Jindřich Lacembok navštívili hned druhý den po příjezdu papeže Jana XXIII., oznámili mu Husův příjezd a vyžádali si od něho záruky bezpečnosti. Dne 5. 11. dorazil také pan Václav z Dubé se Zikmundovým glejtem, zaručujícím Husovi ochranu a bezpečí.

Záhy se ale začaly objevovat i útoky proti Husovi, iniciované prokurátorem Michalem de Causis z Německého Brodu, kanovníkem Václavem Tiemem a Štěpánem z Pálče. Navenek sice bylo většinou nepřátelství tlumeno, tím spíše však bylo živeno v intrikách a tajných pokynech iniciovaných samotným papežem.

Z Kostnice se Hus vyjádřil k tezím Mistra Jakoubka ze Stříbra o kalichu a dal vlastně odsud souhlas, aby i prostí věřící přijímali ?krev Páně? z kalicha. Ten se pak stal v Čechách symbolem celého hnutí. 28. 11. byl Hus vyzván k jednání před koncilem. Současně ozbrojení pacholci uzavřeli ulici a obsadili okolní domy. Za této situace pan Jan z Chlumu odmítl za Husa účast na jednání. Hus ale nezaváhal a vyhověl pozvání kardinálů. V doprovodu svých přátel odjel na koni do paláce. Ve sboru kardinálů měl dva nejvýznamnější odpůrce: kardinála Francesca Zabarellu a francouzského učence kardinála Piéra d?Ailly. Oba byli velmi inteligentní a měli zájem o nápravu poměrů v církvi, ale ve svůj prospěch, to znamená pro posílení své osobní moci a vliv. O redukci církevního majetku či o jakékoliv revoluční změny neprojevovali sebemenší zájem a neměli pro ně pochopení.

Hus před sborem kardinálů odmítl všechna nařčení a žaloby týkající se jeho údajných bludů. Postupně byl Hus zatahován do nastražených léček. Byli za ním posíláni provokatéři, kteří se ho ve zdánlivě jednoduchých debatách snažili přimět, aby alespoň v soukromí přiznal sdílení Viklefových bludů. Navečer po neúspěšné rozpravě bylo Husovi zabráněno opustit palác. Jan z Chlumu sice na jeho obranu tasil meč, ale nakonec se Hus stejně stal vězněm kardinálského sboru. Nepomohly žádné protesty u papeže. Kardinálové a papež hráli úmyslně naivní divadlo, v němž svalovali vinu jeden na druhého. Hus byl nejprve vězněn v bytě kantora kostnické katedrály, tam mu Petr z Mladoňovic přinesl kožich a bibli. Dne 6. 12. 1414 byl ale převezen do vězení v dominikánském klášteře u Bodamského jezera. Kobka byla umístěna nad výtokem odpadové stoky z města, takže ji zamořovaly výpary a nesnesitelný puch. Hus záhy onemocněl, trpěl horečkami a bolestivými zažívacími problémy. Zbědovanému vězni předložil sbor kardinálů proslulých 45 Viklefových článků a žádal ho, aby se přiznal k souhlasu s nimi. Hus to odmítl. V zákulisí působili též němečtí univerzitní mistři vyhnaní z Prahy, kteří se netajili s otevřenou nenávistí ke kostnickému vězni. Výpovědi svědků proti Husovi se dály ve stylu, který známe také z nedávné minulosti i z aktuální současnosti: ?Ačkoliv jsem Husa nikdy neslyšel kázati, poněvadž vím, že je kacíř, budu mluviti všecko,? vypověděl jako svědek jakýsi kněz Jan Mišpule zvaný Navara.

O Štědrý den přicestoval do Kostnice král Zikmund a pokrytecky se přimlouval u kardinálů za to, aby Husa již dále nevěznili. Ti však kategoricky odmítli. Zikmund se pak dále věnoval spíše obcování s nevěstkami a pitkám, jednání koncilu ho nevzrušovalo.

Nemocný a zbědovaný Hus píše z vězení několik listů svým příznivcům v Čechách, svědčících o tom, že svůj boj nevzdává. Protože jeho zdravotní stav budil obavy, byl přemístěn do jiné, světlejší a prostornější kobky.

Dne 25. 3. 1415 papež Jan XXIII. vzdal boj o tiáru a uprchl z Kostnice. Ve městě propukl zmatek. Hus přestal dostávat jídlo a vodu. Zikmund svěřil vězňův osud do rukou kostnického biskupa Otty III. z Hachbergu, hrubého a krutého feudála. Ten nařídil Husův převoz lodí v doprovodu téměř dvou stovek ozbrojenců do vězení na hradu Gottlieben. Hus zde byl přikován ke zdi ve věži, vydán na pospas rozmarům počasí.

V Čechách sílily protesty proti Husovu uvěznění, a to jak mezi obyčejnými lidmi, tak i mezi českou a moravskou šlechtou. Na protestní listině adresované Zikmundovi je přivěšeno 250 pečetí se znaky šlechtických rodů. Pořádána byla i protestní shromáždění. Husa se v Kostnici zastali též někteří polští šlechtici, jako Záviš Černý z Gargova či Jánuš z Tuliskova a další.

Hus ale nelidsky trpěl v krutém žaláři a jeho zdravotní stav se zhoršil. Byla sestavena nová komise kardinálů v čele s Piérem d?Ailly. Vězeň byl převezen zpět do Kostnice, do minoritského kláštera, aby výslechy mohly rychle pokračovat. Dne 23. 5. 1415 byl do kostnického žaláře dovlečen též Husův věrný přítel a zastánce Mistr Jeroným Pražský, vynikající teolog a učenec.

Kardinálové povolili veřejné slyšení Husovi na jeho četné žádosti až teprve 5. 6., ale s tím záměrem, že z něho učiní vyhlášení rozsudku. Na nátlak českých šlechticů, kteří intervenovali u Zikmunda, bylo Husovi povoleno obhájit své názory. Jeho promluva však vedla jenom k hysterickým reakcím prelátů, nenávistným výkřikům a hrozbám kardinálů a výzvám k Husovu upálení spolu s jeho spisy. Nikdo nechtěl slyšet žádné rozumné argumenty, cílem byla pouze Husova osobní diskreditace. Známý to postup mocných proti slabým, ale duchovně nadřazeným. Tři dny po sobě probíhalo vyčerpávající veřejné slyšení, plné snah a pokusů o manipulaci Husem. Na konci třetího dne byly ve snaze jednání urychlit všechny články Husova učení klasifikovány jako kacířské a koncilem okamžitě odsouzeny. Zikmund, znavený jak koncilovým jednáním, tak i pitkami a sexuálními excesy, dal Husovi jasně najevo, jaký osud může čekat: buď své učení odvolá, nebo bude nucen přijmout trest, jakým církev trestá kacíře.

Ten si byl v tuto chvíli vědom, že ho čeká hranice a muka strašlivé smrti upálením.

Dne 5. července 1415 byl Hus vyveden v poutech a ozbrojeném doprovodu z vězení do klášterní síně, kde byli shromážděni snad všichni delegáti koncilu. Ačkoliv se kardinál Francesco Zabarella určitě v dobrém úmyslu snažil ještě odvrátit od Husa strašlivý osud, Hus už nemohl přijmout žádný ústupek. Stál pevně na svém a jeho kategorické závěrečné NEODVOLÁM! rozhodlo o jeho osudu. Všechny další domluvy nejbližších již byly marné.

Ráno 6. července se shromáždil celý koncil v kostnické katedrále, za přítomnosti krále Zikmunda mu předsedal kardinál Broni. Hus musel během slavnostní mše svaté stát před vstupem do chrámu, aby obřad ?neposkvrnil? svou přítomností. Po jejím skončení byl předveden pod stráží dovnitř, kde prokurátor koncilu zahájil proces, v němž byly odsouzeny články Viklefova učení. Potom začal prokurátor Berthold de Wildungen číst odsouzené články Husova učení. Hus byl zděšen neomalenostmi a lží a chtěl věci uvést na pravou míru. Byl však hrubě odbyt a umlčen zbrojnoši. Se sepjatýma ruka prosil koncil: ?Proboha, slyšte mne, aby okolostojící nemysleli, že jsem hlásal něco bludného. Potom si se mnou čiňte, co chcete!? Nikdo ho však nechtěl vyslechnout. Byl sražen k zemi, kde se vkleče již jen tiše modlil. Po opětovném odmítnutí odvolat své učení byl proklet a zbaven kněžství. Na hlavu mu byla vsazena papírová čepice s namalovanými třemi čerty, kteří se rvou o kacířskou duši. Tím bylo učiněno zadost symbolickým obřadům, v nichž si církev a celá středověká společnost tolik libovala.

Zikmund pak vydal Husa vlastním příkazem městským biřicům a katovi. V průvodu tisíce ozbrojenců v čele s falckrabětem Ludwigem byl veden k hranici. Po poslední výzvě, aby odvolal své učení, zapálili kati hranici. Hus se ještě několik okamžiků nahlas a pak jen tiše modlil, až do konce života v těle. Pacholci pak roztloukli Husovy kosti a lebku a jeho srdce ještě napíchnuté na tyči opékali nad ohněm. Po dohoření hranice popel i hlínu kolem hranice odvezli na kárách a vhodili do Rýna. Neuplynul ani rok a do Kostnice byl v okovech přivlečen Husův stoupenec a zastánce Mistr Jeroným Pražský, který zde byl dne 30. 5. 1416 rovněž upálen.

Zdá se, že velmi blízko pravdě stojí Karel Havlíček Borovský se svým prohlášením: ?Mýlil by se ostatně velice, kdo by myslil, že osud Husův a jeho ohavné usmrcení pocházelo hlavně z příčin náboženských, mnohem více tu jiné a jmenovitě národní a politické příčiny působily?.

KAPITOLA Z KNIHY HUSITÉ - VRCHOL VÁLEČNÉHO UMĚNÍ V ČECHÁCH

http://www.kosmas.cz/knihy/185114/husite/

? PhDr. Josef Dolejší

? Militaria, Elka Press

 

 
Přidat komentář

Diskuse k tomuto článku byla uzavřena.

Vyhledávání

Foto týdne

Potyčka migrantů s řeckou policií v přístavu Mytilene poté, co místní obyvatelé zablokovali přístup do uprchlického tábora Moria na severovýchodním Egejském ostrově Lesbos.

Potyčka migrantů s řeckou policií v přístavu Mytilene poté, co místní obyvatelé zablokovali přístup do uprchlického tábora Moria na severovýchodním Egejském ostrově Lesbos.


Recenze týdne

Vlasovci v boji za Prahu

Pomoc 1. ruské divize Ozbrojených sil KONR povstalé Praze, 5.-9. 5. 1945