logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Jan Šurý – odyssea cizineckého legionáře.

Výňatky z knihy Pierre Sergent: Les maréchaux de la Légion, Librairie Arthème Fayard, 1977.

4. část: Čas Japonců

1. Požitkářský rotmistr

Rotmistr Šurý měl rád sladké. Ostatní chodili do hospody, ale on do cukrárny. Místo půl tuctu pernaudů si dopřál půl tuctu banánků. Tuhle slabůstku měl odedávna; nesnažil se jí zbavit, vždyť jeho láska k dortům se šlehačkou nikomu neubližovala, dokonce ani jemu ne – dámy i nadále obdivovaly jeho štíhlou postavu s jemně vykreslenými svaly.

Vedro, které sužovalo Hanoj celý tento srpnový den roku 1942, se začalo zmírňovat. Jan Šurý ve své elegantní vycházkové uniformě procházel ulicí Paul-Bert. Zastavil se před cukrárnou Michaud a rázně vstoupil. Čekalo ho tam překvapení. U jednoho stolku seděl sám a v plné práci sergent-chef Schreiterer – právě se zakusoval do kobližky, které kus chybělo.

„No to je ale překvapení.“ řekl Šurý.

Walter Schreiterer neřekl nic, jelikož měl plnou pusu.

„Nespěchej.“ pokračoval Šurý.

Znali se už deset let, mizeli jeden druhému z očí a zase se setkávali. Jejich vojenské kariéry se podobaly.

„Co děláš?“ zeptali se oba najednou.

Šurý řekl: „ Já se chystám k zvláštní četě do Ha Giang.“

„Já jsem přidělen do Khang Khay“ řekl Schreiterer.

Ha Giang a Khang Khay patřily k malým posádkám, které 5. cizinecký udržoval na severu Indočíny. Tyto odloučené jednotky s nejrůznějším posláním byly hotovými požírači mužstva a velitelé rot si na to trpce stěžovali.

Tábor Khang Khay ležel v náhorní plošině Tranninh v Laosu. Posílali se tam nemocní, kteří už nesnášeli podnebí v deltě, vojáci s konečnou platností nezpůsobilí k další službě a alkoholici. Zkrátka a dobře všichni ti vyřízení, o nichž se nevědělo co s nimi. O velení v Khang Khay nikdo nestál. Aby byl Schreiterer ochoten hořkou pilulku spolknout, slíbil mu plukovník Alessandri, že bude během několika měsíců jmenován rotmistrem. Schreiterer se se svou obvyklou rozumností rozhodl, že bude myslet pouze na ten budoucí prýmek. A když si zaskočí do cukrárny Michaud, zapomene na to, co ho čeká v Laosu, úplně.

„Já budu jmenován praporčíkem (adjutant-chef) v Ha Giang.“ pravil Šurý

Když pomysleli na to drobné vyděračství s prýmky, jehož oběťmi se stali, vypukli oba přátelé v smích.

Rotmistru Šurému bylo sedmatřicet, byl spíš menší postavy, suchý a šlachovitý, s živýma očima, pohotově reagoval a měl za sebou patnáct let služby.

Zvláštní disciplinární četa 5. cizineckého měla být svěřena bývalému soudnímu zapisovateli. Představit si ho v klotových rukávech bylo stejně těžké jako vlka s obojkem. Jan Šurý patřil k mužům, kterým teprve legie odhalí, co jsou vlastně zač.

Jeho otec byl obyčejným zaměstnancem na trestním soudu v Brně v Československu. Přesvědčil syna, aby nastoupil u soudu jako zapisovač, ale toto zaměstnání vůbec neodpovídalo jeho naturelu. Navíc byla celá rodina ze strany úřadů neustále šikanována. V roce 1927 se mladý Šurý rozzlobil. Žádal své šéfy, aby se otec mohl vrátit zpět, byl totiž přeložen do velice vzdáleného místa, a odloučen od rodiny. Úřady odmítly. Šurý dal výpověď, práskl dveřmi a ujel ze země. Měl v úmyslu zkusit štěstí v Austrálii.

Jeho nevlastní bratr Ludvík, chtivý dobrodružství a moc rád, že se mu tak podaří vyvléknout z milostné aférky, která se obracela v jeho neprospěch, jel s ním.

Cesta obou bratří vedla nejdříve do Nice a Marseille. Když přistávali, padl jejich pohled na bílou čepici a změnili své plány. Sbohem australský ráji! Ať žije legie!

Poslední hodiny na svobodě se snažili rozfofrovat, každý podle svého založení, veškeré peníze, které u sebe měli: Jan „dělal“ knihkupectví, Ludvík nálevny. Zatímco Ludvík se opíjel a štípal holky, bývalý zapisovač osahával knihy, které vždy obdivoval, ale které většinou smrtelníků odrazují. Vybral si Dějiny literatury v Evropě (ve čtyřech svazcích), Dějiny filozofických systémů (ve čtyřech svazcích), Dějiny Francie 1814–1867 (ve čtyřech svazcích). Poslal je do Československa, aby měl něco na stará kolena.

Když se oba bratři dostavili do pevnosti Saint-Nicolas, všiml si Ludvík, že starší sourozenec nese v podpaždí jakousi knihu.

„Vsadím se, že sis koupil vojenské předpisy.“ posmíval se.

„Omyl“ odpověděl Jan.

„Ukaž.“ řekl Ludvík a zmocnil se knihy.

Rozesmál se. Bylo to Citové zátiší od Colette.

Obrátili se na vojáka, který stál na stráži u vchodu do pevnosti.

„Legie, to je tady?“

„Ano, pánové. Vstupte!“

Jan šel první. Vzhledem ke svému „citovému zátiší“ vzal dvacet let! A to byl doma zproštěn vojenské služby kvůli slabému srdci. Francouzský vojenský lékař, který ho prohlížel, srdeční vadu také zkonstatoval, ale bratři dali na srozuměnou, že půjdou buď oba, nebo žádný. Lékař souhlasil a svou diagnózu upravil: pro legii bilo srdce Jana Šurého dost dobře. Jan a Ludvík Šurých se stali Alainem a Johnem Rogerovými. Byli odesláni do Alžírska.

V Sidi-bel-Abbès legie oba bratry rozdělila. Alain se dostal do Saidy, kde se velice brzy projevil jeho smysl pro spolupráci a vůle učit se, ale Johnovi se v Sidi-bel-Abbès disciplína, k níž ho nutili, nezamlouvala. Chyběl mu alkohol, karty a taky holky. Byl čím dál otrávenější, nakonec tomu podlehl a dezertoval.

Jan Šurý (1. sedící vpravo) v Saidě, rok 1929.

John si celou věc dobře připravil. Jedna chápající americké tetička mu poslala civilní šaty a peníze. Vzal si taxík a vyrazil do města Oujdy, které leží na alžírsko-marockých hranicích. Pohodlně se usadil na zadním sedadle, klidně pokuřoval a byl velice spokojený. Dezerce probíhala dobře.

„Představ si, drahoušku, taxíkem legii přímo před nosem. To jsem jim to dal!“ Chyba lávky. Bylo to mnohem jednodušší. Šofér taxíku při první příležitosti oznámil policii, že veze na hranice podezřelého muže; chtěl totiž shrábnout odměnu slíbenou každému, kdo oznámí dezertéra.

Pro policii to byla zcela jednoduchá záležitost a John se ocitl na osmdesát devět dní ve vězení – což zejména v Sidi-bel-Abbès nebyla žádná legrace. Stal se však dobrým legionářem a po pěti letech si vzal zpět své pravé jméno. V okamžiku vypovězení války v roce 1939 byl dokonce poslán jako instruktor do Československa. Zabila ho francouzská kulka v Sýrii, kde „svobodní Francouzi“ bojovali proti 6. cizineckému.

Alain Roger (Jan Šurý) postupoval bleskově přes jednotlivé etapy. Brzy byl jmenován desátníkem (caporal), během dvou let získal prýmky staršího desátníka (caporal-chef) i četaře (sergent). Dostal se do 2. cizineckého v Maroku, kde sloužil deset let ve stejné rotě. Tam se seznámil se Schreitererem, jenž byl u stejného praporu – a to Magrin-Vernerey řečeného Montclar. V roce 1939 měl rotmistr Jan Šurý, který se dávno vrátil ke svému pravému jménu, nastoupit do důstojnické školy. Ale osud rozhodl jinak. Šurý doprovázel oddíl mladých naverbovaných Němců do Indočíny, neboť je legie chtěla dostat pryč z evropské fronty. Jako pobočník mu byl předělen starší četař (serfent-chef) Driesch. Němec, bývalý seminarista vychovaný jezuity, který ohromoval svým úžasným nadáním pro jazyky. Mluvil plynně anglicky, francouzsky, maďarsky a španělsky. Se zarážející snadností se naučil arabsky. Právě tento dar ho však v roce 1945 stál život.

Na palubě lodi La Désirade si Šurý a Driesch vzali na starost zábavu. Rodinných příslušníků tam nebylo mnoho: manželka velitele, paní Marcelinová, se svými dvěma dcerami, jimž ještě nebylo dvacet, tři ženy, které se plavily za svými manžely, a dvě prostitutky, co jely posílit řady svých kolegyň. Jakmile se La Désirade ocitla na širém moři, Šurý se paní Marcelinové přestavil: „Madam, jsem rotmistr Šurý. Nebudete-li mít nic proti tomu, postarám se vašim dcerám o zábavu, budeme pořádat večírky a různé hry.“

Šurý a Driesch se svého úkolu zhostili velice dobře. Mezi legionáři objevili bez problémů kouzelníky, klauny i zpěváky, z nichž se nikdo nedal dvakrát prosit, vrátil se ke svému bývalému řemeslu a ukazoval, co umí. Hlavní organizátor těchto večírků byl za své úsilí odměňován v náručí jedné cestující se žhavýma očima. Byla to žena poddůstojníka koloniální armády, a proto Šurý necítil sebemenší výčitky svědomí.

Bývalý soudní zapisovatel z Brna, který si oblíbil seriózní četbu a krásná stvoření, měl také nadání pro oslavy. Dokázal to 30. dubna 1940.

Plukovník de Cadoudal pověřil Šurého ve Viétri všeobecnou službu. Viétri byla centrální část 5. cizineckého, kde bydlel plukovník, jeho pobočník a důstojníci vykonávající službu pro všechny tři prapory. Oslavy [výročí bitvy u] Camerone byly vždycky velkolepé. Viétri bylo totiž tak trochu indočínské Sidi-bel-Abbès.

Toho roku bylo rozhodnuto využít rybníku proti ubikacím. Postaví tam plovoucí taneční parket; už to samo o sobě bude skvělá podívaná. Ovšem od nápadu k realizaci bylo velice daleko. Šurý byl pověřen, aby tuto vzdálenost překlenul. Nejdřív skočil osobně do vody a otevřel stavidlo, neboť nikdo jiný se dobrovolně nehlásil, že vleze do bahnité, smrdutě zapáchající vody. Rybník byl vypuštěn. Pak bylo třeba tam dopravit spoustu bambusu, který zapůjčila nedaleká papírna. Rotmistr dával každého večera před polévkou dohromady svůj tým a organizoval transport bambusu – zástup legionářských mravenečků byl dlouhý šest set metrů. Trvalo jim to čtrnáct dní.

Bambusové tyče byly svázány. Na dně rybníku jich už ležely celé tuny. Šurý, „rotmistr bambus“, byl všude.

„Nikdy to nebude plavat.“ říkali pesimisté. Ale plavalo to, a to tak dobře, že na platu mohli nainstalovat taneční parket a kolem stoly a židle. Nebyl to úspěch. Byl to triumf. Orchestr, složený z vynikajících muzikantů – takoví legii nikdy nechyběli – hrál valčíky a páry tančily. Bylo to jako ve Vídni. Bílé uniformy se odrážely na pozadí tmy, která obklopovala prám. Barevné lampiony se odrážely ve vodě v dlouhých řadách přerušovaných jen občas ponořením vesla, když se loďka dostala do jejich blízkosti. Hosté, vojáci i civilisté z Hanoje a Haiphongu, tvořili pestrobarevný dav. Holky na sobě měly šaty ušité speciálně pro tuto příležitost. Procházely se zavěšené do legionářů.

Rotmistrovi Šurému se atmosféra na vodě zalíbila. Když bylo po oslavách Camerone, koupil si u vody pozemek, postavil si na něm boudu a u ní zakotvil několik sampanů, které koupil od jakéhosi Číňana. V neděli se pak plavil po Rudé řece s ochotnými tanečnicemi, kterým se líbila krajina u vody; nechávaly se ukolébat šuměním vody kolem lodi a měly pochopení pro problémy svobodného mládence. Někdy vzal náš požitkář na loď hudebníka a vyzval ho, ať svěří tonkinskému vzduchu vše, co mu leží na duši.

Když ho plukovník vybral do kárné čety, musel se Šurý vzdát svých Benátek ve Viétri, boudy u vody, sampanů, tanečnic, hudebníků i manýr prostopášného markýzka.

Rotmistr Šurý se chystal do Ha Giangu. Velká odpovědnost, kterou na něj vložili, s sebou jistě přinese spoustu problémů. Teď, ve společnosti Scheiterera, nechtěl na nic z toho myslet. Radši si dá citronový dort a budou vzpomínat na Maroko.

„Pamatuješ si na Czepzika?“

Aby si na něj Šurý nepamatoval! Czepzik byl Polák silný jako býk. Sebral se a utekl z disciplinárky, kde si odpykával trest za násilí, které spáchal v opilosti. Cestou se zastavil na policejní stanici, tam se mu podařilo zmocnit se pušky a několika nábojů a hnal se směrem k domorodému městu. V kasárnách byl okamžitě vyhlášen poplach. Kapitán si povolal Šurého a řekl mu: „Nějak to zařiď a přiveď ho.“

Šurý býval často pověřován takovými úkoly, protože znal legionáře dobře a věděl, jak na ně.

Šel do města, sám a neozbrojen. Jeho „radar“ ho dovedl do hotelu. Znal Czepzikovy zvyky. Majitelka rovnou přiznala, že uprchlík tu je. Věděla, že s legií není radno si v takových případech zahrávat. Šlo o existenci jejího podniku.

Šurý zaklepal na dveře, za nimiž se skrýval legionář.

„Czepziku, to jsem já, velitel Šurý.“ zavolal „Vím, že jsi uvnitř. Otevři!“

Žádná odpověď.

„Czepziku, jsem sám. Chci s tebou pouze mluvit. Otevři!“

Dveře za chvilku otevřely. Legionář se tvářil zle. S puškou po boku ustoupil mlčky až doprostřed pokoje. Šurý vstoupil a zavřel dveře. Podíval se klidně na legionáře:

„Kolik na to potřebuješ?“

Czepzik neodpověděl, ale výraz jeho obličeje se změnil. Uvolnil se.

„Tak kolik?“

Protože Czepzik stále neodpovídal, Šurý pokračoval:

„Dám ti dvacet franků. Dej se do toho. Za hodinu tě čekám v kasárnách. A teď mi dej pušku a náboje. Jinak vyletíš do luftu.“

Šurý vzal z peněženky dvacet franků a podal je legionáři. Uchopil Czepzikovu pušku a ten mu v tom nijak nebránil.

„Náboje!“ Poručil klidně Šurý.

Czepzik mu je dal.

„Tak za hodinu v kasárnách.“ zopakoval starší četař.

„Ano, veliteli“

Návrat Šurého do kasáren s puškou přes rameno vzbudil senzaci. Za hodinu přišel Czepzik.

Scheiterer připomněl, že Šurý to uměl s legionáři, ale o nic hůř na tom nebyl ani se ženami. Historka s animírkou z Meknèsu mu vysloužila pověst Casanovy.

Jednou večer šel jeden účetní z jeho roty tancovat do dancingu. Uviděl tu svou oblíbenou animírku v náručí jiného a propadl návalu náhlé a nemístné žárlivosti. Pořádně nešťastnici nařezal, což se trošku projevilo na její vizáži. Rozzuřena a pošramocená krasavice účetního zažalovala. Když se velitel roty dozvěděl, že věc půjde soudu, zavolal si Šurého:

„Šurý, dej to do pořádku. Zařiď to. Dělej, jak rozumíš, ale ať se to nedostane k soudu.“

Šurý za dívkou zašel. Přijala ho chladně, ale nakonec roztála. Nicméně na svém zadostiučinění trvala.

„Probereme to s kapitánem.“ řekl Šurý. „Směl bych přijít dnes odpoledne ještě jednou?“

Souhlasila.

Šurý se oholil a s pugétem v jedné ruce a lahví šampaňského v druhé přišel znovu krásku navštívit.

„Podívej.“ vysvětloval. „Kapitánovi je to strašně nepříjemné. Když žalobu nestáhneš, bude z toho spousta řečí.“

Dívka, obměkčena růžemi, přijala šampaňské. A když pak vášnivému rotmistrovy dopřála i to ostatní, nezbylo jí než žalobu stáhnout. Všichni byli spokojení, s výjimkou paroháče účetního, neboť ten ještě nějakou dobu hnil ve vězení.

Rotmistr Šurý dorazil do Ha Giangu v listopadu 1942. Neplachtil nad banánovníky jako Rodinský a proto dorazil včas. Město Ha Giang  tehdy bylo hlavním městem třetího vojenského obvodu. Posádkou v něm ležel 1. pluk tonkinských domorodých pěšáků. Poručík kárnou jednotkou opouštěl a předal funkci Šurému. Ten se ocitl v čele devadesáti chlapíků, které tam přivedl alkohol, pokus o dezerci a různé jiné projevy nekázně.

Šurý hned nastolil své osobní metody velení. Snažil se vzbudit v kázeňských trestaných vojácích důvěru, a také se mu jí dostalo. Místo aby je v sedm večer zavíral a zhasínal jim světlo, stanovil večerku na desátou. Pozměnil jídelníček – místo ranní „šťavy“ bylo vydatné jídlo, aby vojáci měli víc síly na práci. A k vylepšení denní stravy pořídil stádo buvolů, které dostal na starost jeden legionář. Šurý osobně kontroloval rozdělování masa.

Legionáři, kterým pomáhali civilní vězni, vyráběli vápno a cihly. Také poráželi stromy na stavbu lodí. A protože benzínu být nedostatek, sváželi dřevo po řece na vorech. Kdykoliv se naskytla příležitost, Šurý se snažil zlepšit život vězňů těžce pracujících v lomech nebo u pecí na pálení vápna.

Ani za těchto nelákavých podmínek neopustila Šurého záliba v okázalosti. Nechal si přidělit koně, jehož hřebelcování dostal na starost jeden voják. Vždy naleštěné sedlo spočívalo na zeleno-červené, zlatě lemované pokrývce. Šurý se v nablýskaných jezdeckých botách a s bičíkem v roce projížděl mezi lidmi jako nějaký kondotiér. Vzbudilo to znepokojení plukovníka, který velel tomuto obvodu. Došlo k vyšetřování, to však neodhalilo ve velení Šurého nic špatného. Vyčítat se mu dala snad jen jistá osobitost.

Jan Šurý, Vientiane 1950.

Legionáři měli vždycky rádi vše, co je neobvyklé, a proto jim poněkud překvapující, ale vždy spravedlivý velitel přirostl k srdci. Těm nejzasloužilejším dokonce Šurý povolil vycházky do města. Pokus se naprosto zdařil. Šurý mohl ve svých metodách pokračovat.

Někteří potrestaní vojáci byli propuštěni dříve, jiným byl trest prodloužen. Dva poddůstojníci velitelství byli za brutalitu degradováni, dva desátníci odvoláni. Disciplína byla velice tvrdá, ale díky přísnému uplatňování „sazebníku“, čehož si legie cenila, platila pro všechny stejně, a v důsledku toho byla přijatelná.

Nacházeli se pár kilometrů od hranic a utéct by bývalo bylo snadné. Nikdo to však neudělal. Při manévrech Šurý dokonce někdy svěřil na dva tři dny hlídku na určité pozici vojákovi v trestu, s nímž bylo jen několik partyzánů. Žádný toho nikdy nezneužil k dezerci.

Záliba v tlustých knihách ho neopustila.

Když byl Šurý povýšen na praporčíka (adjutant-chef), požádal o povolení, aby si směl půjčovat knihy v důstojnické knihovně, a vrhnul se na dějiny světa. Občas svěřil velení svému zástupci a odjel na lov. Večer zastavil v první chýši, na kterou narazil a požádal o pohostinství. Thoové (kmen v horním Tonkinu) mu připravili misku rýže. Pak si lehnul a usnul. Když jeho hostitel zaslechl troubení buvola, Šurého vzbudil. Ten uchopil pušku a lampu a lov začal. Někdy trval velice dlouho. Praporčík se nerad vracel s prázdnou. A když se mu podařilo nějaké to obrovské zvíře zabít (váží až čtyři sta padesát kg), byl spokojen.

Život by běžel normálně, kdyby se od roku 1943 nezačali objevovat stále častěji nežádoucí a stále podnikavější hosté – Japonci měli posádku jen pár kilometrů od Ha Giangu.

Velitel japonské armády se choval příjemně a snažil se zalíbit. Nejnepřátelštější byl jeden z jeho podřízených, poručík Morioka, pověřený špionážní službou. Byl malý a mazaný. Usadil se ve středu města jako civilista a otevřel si tam obchod. Nenáviděli ho.

Japonci se ve městě věnovali tělesné výchově. Ve slipech, oblečeni nebo v plné polní a s batohem na zádech pochodovali a běhali. Pod rouškou „tréninku“ pečlivě měřili čas, který je potřeba, aby se dostali ze svých ubikací do různých „citlivých bodů“ v Ha Giangu; do prostoru koloniální armády, do prostoru legie, do guvernérovy rezidence, k bytům důstojníků, k pevnosti Bilotte…

Několikrát ubikace přestěhovali a vždycky se posunuli o kousek blíž ke středu města.

Koncem roku 1943 se napětí ještě zvýšilo. Početní stavy Japonců byly posíleny. Vztahy se zhoršily. Ženijní důstojník Bertran pozval kamarády na skleničku, aby oslavili jeho třetí, kapitánský prýmek, do restaurace hotelu, kdy byli ubytování japonští důstojníci. Na schodišti potkal Betrand Morioka s kloboukem na hlavě.

„Copak, copak?“ řekl Bertrand. „to nemůžeme před Francouzi smeknout klobouk?“

Morioka tak nerad učinil. Ale nikdy Bertrandovi urážku nezapomněl.

Dále jen zkrácené souvislosti.

7. prosince 1941 napadlo japonské letectvo americkou flotu v Pearl Harboru a USA, Velká Británie a svobodná Francie vyhlásily Japonsku válku. Od roku 1944 vybízeli emisaři generála de Gaulla legionáře k dezerci. V jejich očích nešlo pochopitelně o dezerci, ale o to, aby se legionáři připojili k bojující Francii, místo aby i nadále setrvali v Indočíně se zbraní u nohy (nečinně). Pro francouzskou armádu bylo těžce odolávat Japoncům i proto, že generál de Gaulle jmenoval svým zástupcem v Indočíně generála Mordanta, který až do června 1944 působil jako nejvyšší velitel vojsk po boku admirála Decoux. Vztahy obou velitelů nestály za nic a jen komplikovaly podřízeným jejich úlohu. V Indočíně se po vzoru mateřské země zformovaly dva tábory: propetainovský tábor „národní revoluce“ a de Gaullův tábor „aktivního odboje“. Začátkem roku 1945 se začalo se shazováním zbraní padáky. V téže době byl věkový průměr v 5. REI čtyřicet let, všichni vojáci sloužili minimálně čtyři roky na Dálném východě, ale protože nebylo možno se vrátit do vlasti, zůstávali u pluku na základě mlčky předpokládaného prodloužení smlouvy. Většina důstojníků a mnoho legionářů se oženilo a žili se svými ženami a dětmi. Japonci byli krutými nepřáteli a tyto rodiny představovaly eventuální rukojmí. Na každou francouzskou posádku se „pověsila“ jedna japonská. Ta znala přesně dispozici tábora a věděla, kde bydlí rodiny. V březnu 1945 už zpravodajská služba věděla, že se japonské vojsko chystá zaútočit. Velitel tonkinské divize, generál Sabattier, poslal všem posádkám kódovanou zprávu nazvanou „Sladká naděje“.  Znamenalo to, že se mají všechny posádky připravit na japonský útok. Některé posádky zprávu dostaly hned, jiné nazítří a ty, co měly největší smůlu, vůbec ne.

Odsud úryvky týkající se Šurého kompletní

Pátek  9. března, Ha Giang, 18:05 hod.

Když praporčík Šurý přišel do kanceláře disciplinární sekce v Ha Giangu, četař Butkus, účetní poddůstojník, vstal.

„Můj praporčíku, v 18 hodin se v kanceláři subdivize koná porada důstojníků. Máte se také dostavit.“

Šurý pohlédl na hodinky.

„Do prdele! Už je šest pět. Jdu tam.“

Když byl u dveří, objevila se spojka:

„Dva dopisy ze subdivize pro vás, můj praporčíku.“

Šurý  otevřel obálky opatřené červeným razítkem „tajné“. V první byl plán obrany pevnosti a v druhé rozmístění předsunutých stanovišť. Praporčík strčil dopisy do kapsy a rychlým tempem zamířil ke kanceláři subdivize, kde již byli shromážděni teritoriální velitel, major (chef de bataillon) Moullet, a ostatní důstojníci posádky.

Major Moullet přečetl telegram nejvyššího rezidenta v Tonkinu (generál Sabattier), který dostal s čtyřiadvacetihodinovým zpožděním kvůli problémům s dešifrováním. Ve zprávě se uvádí, co Japonci a anamitští nacionalisté připravují a že to znamená vážné ohrožení.

„Pánové.“ dodal. „proto jsem se rozhodl pro následující opatření. Za prvé: do večerky pohotovost pro polovinu mužstva a po večerce pro všechny. Za druhé: mužstvo v pevnosti Billote a na předsunutých stanovištích se budou řídit pokyny, které jsem každému z vás dal poslat dnes odpoledne. Za třetí: od zítřka započnete s pracemi na obranu předsunutých stanovišť – zesílíte stávající prvky ostnatým drátem, do průchodů umístíte rohatky atd.“

Když důstojníci skončili s otázkami, obrátil se velitel na Šurého:

„Legie poskytne bojové družstvo, které vzdá poctu japonským důstojníkům, kteří přijdou na aperitiv do rezidence. Skupina bude na místě v 19 hodin.“

Šurý měl necelou půlhodinu na to, aby vydal rozkazy. Než odešel z kanceláře subdivize, obrátil se na velitele roty v pevnosti Bilotte, kapitána Jeancenella.

„Má ten aperitiv s Japončíky nějakou souvislost s telegrafem nejvyššího rezidenta?“ zeptal se s humorem.

„Ne.“ odpověděl Jeancenelle. „alespoň myslím, že ne.“

O několik minut později vešel Šurý do ubytovacího prostoru (quartier) legie. Došel na strážní stanoviště a veliteli stráž přikázal:

„Zavřete bránu kasáren. Vyhlaste pohotovost pro všechny.“

Pak šel do kanceláře a přikázal četaři, který měl týdenní službu:

„Zařiďte, ať se ze stadiónu okamžitě vrátí praporčík Jost se sportovním družstvem.“

Pak si zavolal na četaře Butkuse:

„Vezměte si deset legionářů a půjdete vzdát čest do rezidence. K teritoriálnímu veliteli přijdou na aperitiv japonští důstojníci. Velitel se obává, aby ho nezajali. Proto vzdáte hold a před hlavním vchodem necháte hlídku. Se zbylými muži se odeberete do bývalé garáže vedle kuchyně, za telefonní centrálou. Trochu se kolem rezidence rozhlédněte a hlavně se pořádně dívejte. Pochopitelně si berete munici.“

Šurý byl napjatý. Vůbec to nebyl jeho první poplach. Ale dnes cítil nebezpečí. Byl neklidný, ale pocit, který je toho důvodem, by rozhodně nebyl s to nějak popsat. Důstojníci, s nimiž se před chvilkou sešel, se něčeho báli, ale přitom neučinili opatření, která by odpovídala jejich rozpoložení. Sotva hodinu po jednání o tom, jak se proti Japoncům bránit, mají být japonští důstojníci přijati jako hosté. Zdálo se mu to nenormální, nerozumné. Nelíbí se mi to! řekl si Šurý v duchu. Inspekci Butkusovy skupiny vykonal se svou příslovečnou podrobností. Japonci nejaponci, když legionáři vzdávají hold, musí to být bez chybičky. Nadává kvůli šmouze od bahna na pažbě pušky, které si všimne jedině rotmistr v legii. Jeden legionář si musí znovu připnout modrý pásek, neboť před zapnutím spony ho měl špatně upravený. V 18.52 Butkus zavelel:

„Vlevo v bok. Na rámě zbraň. Kupředu pochodem vchod.“

Skupina opouští kasárna v rytmu legie: pomalu, vznešeně, suverénně. Deset legionářů, kteří jdou vzdát hold japonským důstojníkům, ztělesňují legii a její velikost.

Praporčík se díval, jak odcházejí. Je hrdý na své muže a na dobře odvedenou práci. Sotva zahnuli za roh budovy, otočil se a přitom si mumlal:

„A tohle všechno pro ty japonský svině. Do prdele práce!“ (…)

Pátek 9. března 1945, Ha Giang, 19 hodin

Praporčík Šurý vešel do poddůstojnické kantýny disciplinární čety. Byla to malá budova uvnitř ubytovacího prostoru legie asi patnáct metrů od východního okraje kasáren. Šurý si přišel pro staršího četaře (sergent-chef) Foresta, kterého vybral jako velitele předsunutých stanovišť na dnešní noc. Forest se lokty opíral o bar, kde dopíjel jakousi místní mixáž.

„Dnes je řada na vás na předsunutých stanovištích.“ řekl Šurý a posadil se na vedlejší stoličku.

„Dobře, můj praporčíku.“

Šurý pokynul barmanovi.

„Dám si svoje pivo.“ řekl.

„Můj praporčíku.“ řekl Forest. „nemyslíte si, že…“

Větu přerušila dávka z kulometu. Šurý vyběhl před kantýnu. Dvě rány z děla prořízly vzduch; pevnost Bilotte, tyčící se nad Ha Giangem ve vzdálenosti sotva dvě stě metrů od kasáren legie, okamžitě zahalil oblak dýmu. Starší desítník Cattani, velitel strážního stanoviště, gestikuloval a řval: „Do zbraně! Rychle! Do zbraně! Japonci jsou v ubytovacím prostoru!“

Poddůstojníci a legionáři nacházející se v blízkosti budovy legie utíkali do prvního patra, kde byly pokoje velitelského sboru a zbrojnice se zbraněmi a municí. V té chvíli byl přerušen přívod elektrického proudu. Od té chvíle se ubytovací prostor ponořil do šera přicházejícího večera.

Před strážnicí spatřil Šurý japonské vojáky s nasazenými bodáky. Rychle přeběhl těch pár metrů, kterého ho dělily od kasáren, a vtrhl do kanceláře v přízemí. Tam byly uloženy oba lehké kulomety disciplinární roty. Chtěl se jich zmocnit, než bude pozdě. Když Šurý běžel kolem pokoje četaře Glogeaua, zavolal, aniž by zpomalil:

„Glogeau, pojďte! Pojďte! Na pomoc! Pojďte!“

Se spojkou, která byla stále ještě v kanceláři, Glogeau zabarikádoval dveře, zatímco Šurý rozbil triangl, jímž byly zbraně upevněny ve stojanu. Jeden kulomet podal Glogeauovi a sám popadl ten druhý. Pak všichni tři vyběhli z místnosti. Sotva vběhli do chodby vedoucí ke schodišti, vynořila se za nimi skupina Japonců.

Šurý a jeho druhové lezli po schodech po čtyřech. Jakmile byli v prvním patře, dostali se do silné palby. Střílelo se z nemocnice, z Tholantského mostu a z ubytovacího prostoru koloniální armády. Všechny tyto body jsou tedy v rukou nepřítele, pomyslel si praporčík a začal okamžitě organizovat obranu poschodí.

Budova kasáren je dlouhá padesát metrů. Vedle přízemí má už jen jedno patro, které po obou stranách lemují chodby s  loubím směrem ven. Poschodí je přístupné po dvojitém schodišti v přístavku na východní straně.

Když se Šurý a Glogeau dostali nahoru, zkonstatovali, že se tam už uchýlilo několik poddůstojníků a vojáků, kteří nepatřili k legii. Šurý neztrácel čas jejich přepočítáváním. Rychle uděloval rozkazy:

„Starší četaři Foreste! Na chodbu proti nemocnici! Četaři Glogeau! Vy budete mít západ, proti ubytovacímu prostoru koloniální armády a silnici. Četaři Mikulowitzi! Vy si vezměte východ, držte horní část schodiště a postavte se naproti Tholantskému mostu a řece.“

Poddůstojníci neztráceli ani vteřinu a začali plnit rozkazy. Každý si vzal skupinu mužů, které rozmisťovali podél ochozu budovy. Téměř současně začaly pálit oba lehké kulomety disciplinární roty. Glogeau se snažil zlikvidovat japonský kulomet umístěný na úrovní poddůstojnického okrsku posádky; Mikulovicz zase pálil na rotu Japonců, která přebíhala Tholantský most. V nyní už prakticky úplné tmě dorazil do prvního patra francouzský důstojník. Jak se mu podařilo prokličkovat mezi Japonci? To nikdo nevěděl. Byl to kapitán Jeancenelle, kterému se nepodařilo dostat se k jeho rotě koloniální armády v pevnosti Billote obsazené nepřítelem, a tak se uchýlil k legii.

Šurý se pokusil spočítat muže, které měl k dispozici. Vedle asi třiceti legionářů to bylo několik jedinců mimo svůj útvar, především námořníků. Patřili k oddílu, který do Ha Giangu poslalo námořnictvo, aby po řekách splavili do delty vory z kmenů týků (dřevo bylo určeno ke stavbě lodí).

Muži stříleli. Lehké kulomety stále opětovaly palbu nepřítele.

„Pomalu!“ Vykřikl Šurý. „Šetřete municí!“

Věděl, že do obou lehkých kulometů mají celkem čtrnáct set čtyřicet nábojů a že noc teprve začala.

Pátek 9. března, Ha Giang, 21.10 hod.

Legionáři v Ha Giangu slyšeli v prvním patře budovy, kam se uchýlili, jak pod nimi zněly rozkazy v japonštině. Po hlučném zahájení japonského útoku a rozruchu v první hodině boje nastoupila dlouhá údobí ticha naplněného hrozbami. Nepřítel organizoval a posiloval své řady. Rušivá palba jeho kulometů byla ďábelsky přesně. Ačkoliv byla noc, kulomety zasahovaly budovu přesně. Palba „z obklíčení“ (metoda střelby ve tmě – i úplně – z pevně umístěné zbraně) vycvičených vojáků, jejichž um i odhodlání bylo nepochybné. Past sklapla.

Praporčík Šurý se ve chvílích ticha v duchu tázal, co asi dělá nepřítel. Jako každý profesionální voják se snažil vžít se do role protivníka. Co by udělal, kdyby se nacházel v přízemí on?

Náhlé osvícení“ Prachárna! Vyhodí nás do povětří! Sklad prachu už nutně museli najít, řekl si v duchu Šurý. Je tam tolik výbušnin, že by to způsobilo pořádnou spoušť. Roznětka, dlouhá šňůra a jedna sirka. To by úplně stačilo ke zničení půlky budovy. Nebo se snaží podminovat jenom místa, kde jsme? Za žádnou cenu nesmějí zjistit naše pozice“

„Sundejte boty a pošlete je sem.“

Legionáři a jejich druhové se zuli. Začali se pohybovat po chodbě tiše jako duchové.

„Vezměte z postelí matrace a nacpěte je mezi sloupky.“ přikázal ještě praporčík.

Ochrana pomocí matrací byla účinná. Mohli chodit po chodbě, aniž by jim hrozilo nebezpečí, že je nečekaně skolí dávka z kulometu.

Šurého ale znepokojuje otázka, co se asi děje v přízemí. Poslal na průzkum legionáře Lopeze. Radil mu, aby byl opatrný. Byla úplná tma. Když se Lopez dostal k úpatí schodiště, ozval se výstřel. Lopez padl mrtev k zemi.

Obklíčení se rozhlíželi z chodby. Stíny přecházely po dvoře, obcházely kolem záchodů, poddůstojnické kantýny, skladiště zbraní.

„Poslouchejte.“ ozval se najednou starší četař Forest

Střelba úplně přestala. Něčí hlas volal: „Legie… legie… legie…“ Hlas se zdál být blízko. Vycházel z velitelství budovy zbrojnice. Ze skoro hmatatelného ticha, které obklopuje do krajnosti napjaté vojáky, se znovu ozve do noci hlas: „Legie! Vzdejte se, nebo vám uřežeme hlavy.“ Huhňavý hlas silně připomíná japonského zpravodajského důstojníka Morioku kamuflovaného jako obchodník, jehož tvář znala celá posádka v Ha Giangu.

Šurý se nahnul přes zábradlí. Hlas zazněl znovu: „Legie! Vzdejte se. Vzdejte se“

Byl to Morioka! Šurý si byl jist. Však znal toho příšerného darebáčka, který se točil už dva roky kolem jeho ženy, až moc dobře. Ten falešný obchodník látkami, který se chtěl oženit s Doan Ngoc Thi! Šurý zuřil. Tma naštěstí skryla před legionáři nenávist, kterou právě pocítil vůči nepříteli, hanebnému Japonci, ale také sokovi.

Vypálili dávku na sklad zbraní jako jedinou odpověď na výzvu. A boj se znovu rozhořel.

„Šetřete municí.“ opakoval Šurý, když obcházel své muže.

„Střílejte jen najisto. Musíme vydržet celou noc.“

Pátek  9. března, Ha Giang, 23 hodin

V Ha Giangu se Šurého muži stále drželi v budově. Jeho tři poddůstojníci jsou zázračně chladnokrevní a schopní. Forest v jižní chodbě, Glogeau na západě a Mikulowicz na východě. Japonci instalovali kolem dokola budovy automatické zbraně, z nichž kule na chodbu jen prší. Legionářům se podařilo ochránit se před střelbami ze zbraní umístěnými v bateriích pod nimi, u Tholantského mostu nebo na dvoře, ale octli se v přímé palbě ze zbraní umístěných na stejné úrovni v protější budově.

Šurý přemýšlel, jestli jeho muži jsou jediní, kde se ještě v Ha Giangu bránil. Pevnost Billotte se určitě drží, přesvědčoval se, ačkoliv byl překvapen, že neslyší žádné zvuky boje.

V přízemí jsou stále Japonci. Náhle uslyšeli obránci v prvním patře střelbu ze zbraně chrlící v dolejší chodbě dávku za dávkou. Kravál se přibližoval ke schodišti. Byl stále blíž.

„Nestřílejte!“ křičel na legionáře muž, který stoupal po schodech a střílel. „Nestřílejte! To jsem já, Jost.“ Rotmistru Jostovi se podařilo s lehkým kulometem po boku prorazit obklíčení Japonců, kteří ho překvapili v přízemí. Posila jednoho, byť sebeodvážnějšího muže nemohla nijak významně ovlivnit situaci. Japonci teď zaútočili schodištěm. Dva úderní legionáři, Jukas a Schepperle, si vzali za úkol postavit barikády. Kolem 23. hodiny se nocí rozlehl hlas. Přicházel zdaleka, nepochybně z pevnosti Billotte, která se tyčí nad táborem legie ve vzdálenosti asi dvě stě metrů.

„Kapitáne Jeancenelli, kapitáne Jeancenelli... Velitel je těžce raněn, pevnost obsadili Japonci. Vzdejte se, nemá to cenu.“

Byl to hlas četaře Hanese, poddůstojníka, kterého kapitán dobře znal. Obrátil se k Šurému.

„Co uděláme?“

„Vzdát se nepřichází v úvahu. Ať jde do háje!“ řekl Šurý.

Nemělo cenu pokusit se o opuštění budovy. Byla tma tmoucí, přízemí bylo obsazeno Japonci a v jejich palbě by na schodech neudělali ani krok.

„Třeba se pevnost nedostala do rukou Jančíků celá.“ řekl Šurý Jeancenellovi.

„V kasematech je dost kulometů a určitě se drží. Jakmile se rozední, budou nás moci podpořit.“

„Ano.“ odpověděl Jeancenelle. „počkáme na svítání.“

Šurý rozhodl, aby bylo veškeré zařízení prvního patra využito k posílení pozic. Stoly, skříně, komody, postele. Každý legionář se o své bojové stanoviště postaral sám. Praporčík neúnavně chodil od jednoho k druhému a pomáhal jim vybavení vylepšit.

„Neplýtvejte municí.“ opakoval.

„Jasně, můj praporčíku.“

V hlasech svých kázeňsky potrestaných legionářů slyšel Šurý důvěru, snad i náklonnost. To byla odměna za jeho dvaapůletou snahu o spravedlnost. Tito legionáři tvrdě potrestání za vážné prohřešky proti disciplíně utvořili jednolitý blok kolem svých poddůstojníků – jejichž úkolem bylo potrestané legionáře zkrotit. Kdyby se chtěli mstít a obrátit zbraň proti svým „trýznitelům“, měli ideální příležitost. (Autor chce tento fakt zvláště zdůraznit jako odpověď na časté pomluvy legie.) Ale chopili se šance ukázat, že v nich ve skutečnosti něco je, i kdyby je to mělo stát život. Šurého chování jeho trestanců nepřekvapilo, neboť Ha Giang leží jen dvacet kilometrů od čínských hranic. Kdyby byl chtěl někdo z nich dezertovat, už by byl dávno pláchnul.

Praporčík spíš myslel na sklad zbraní v přízemí, který mohl každou chvíli vyletět do povětří. Měl sevřený žaludek, ale jeho mužstvo to nevědělo.

Sobota 10. března 1945, Ha Giang, 6 hodin

Za vrcholkem Tsi Noc Ling se objevili první paprsky. Praporčík Šurý se díval, jak se na jihozápadě 2 431 metrů vysoký štít vynořoval ze tmy. Jeho temnou velikost jako by podtrhla bílá čára vápnem nabílené zdi pevnosti Billote. Šurý hledí očima unavenýma a napuchlýma z deset hodin trvající snahy postřehnout něco ve tmě s obdivem, jak se Tsi Con Ling barví. To je nádherné! Pokrčil rameny: „ Země se točí. Slunce vychází. A my se budeme bít. Přírodě je to fuk.“

Šurý znovu obešel vojáky. Všichni – poddůstojníci, legionáři z velitelství i disciplinárně potrestaní, námořníci – byli na svých místech, skrytí za matracemi rozcupovanými kulemi a prostřílenými stoly a skříněmi. Každý si zařídil pozici tak, aby se cítil bezpečně a nezranitelně. Rezervní náboje měl na dosah ruky. Měli důvěru. A důvěra vojáka, který z bitvy zná jen záměrnou přímku své zbraně, je dojemná. Na to by velitelé neměli zapomínat, přemýšlel Šurý.

„Můj praporčíku… Můj praporčíku…“

To byl starší četař Forest. Volal z jižní chodby. Šurý šel k němu.

„Co je, Foreste?“

„Říkali nám o skladišti zbraní, můj praporčíku.“

„Kdo?“

„Japonci.“

„Co říkali?“

„Chtějí, abychom se vzdali. Jestli budeme klást odpor, všechny nás zabijí. A začnou tím, že budou bombardovat kasárny.“

Šurý se naklonil přes zábradlí s rukama u úst, aby ho bylo lepé slyšet, a zařval:

„Vlezte nám na záda!“

A začalo peklo. Nejdřív střelba z pušek. Pak skrápěly chodbu dávky seshora. A konečně začala dvě děla zblízka chrlit granáty. První střelou byla zasažena ta část chodby, kterou bránil rotmistr Jost se svými lidmi. Jeden z nich byl zasažen do hlavy a zemřel. Vybuchovaly další a další střely. Po každém dopadu se zřítil kus chodby. Celé poschodí zahalila hustá clona prachu a zasypalo zdivem. Japonské kulomety ostřelovaly otvory, a bránily tak jakékoliv účinné odvetě. Obleženým docházela munice.

Kapitán Jeancenelle pohlédl na Šurého.

„To je konec. Myslím, že se musíme vzdát.“

Šurý odvrátil hlavu. Myslel na Camerone, Danjou... Šedesát legionářů proti celé armádě. Vybavoval si oslavná slova. Před zarudlýma očima se mu míhaly různé scény: pluky legie v pozoru naslouchají líčení hrdinského činu, kapitánova dřevěná ruka v jeho skleněné rakvi… Své rozhodnutí znal: on se nevzdá nikdy. Ale byl sám. Nevelel. Nebyl kapitán. Životy ostatních měly také nějakou váhu. Po noci plné boje byl napolo v bezvědomí. Slyšel se, jak uprostřed řevu a prachu, odpověděl:

„Berete kapitulaci na sebe?“

„Ano.“ řekl Jeancenelle

Kapitán požádal o tlumočníka. Bylo slyšet křik, pár rozkazů japonsky a palba ustala. Hluk byl vystřídán tísnivým tichem. Jeancenelle se chytá jít dolů v doprovodu poddůstojníka koloniální armády.

„Jdu také!“ zadržel Šurý poddůstojníka.

Chtěl se osobně účastnit vyjednávání o kapitulaci.

Vyjednávání? To byla od Šurého bláhovost. O tom nebyla ani na okamžik řeč. Po nočním pekle přišel teror a ponížení.

Japonští vojáci se na ně vrhli, prohledali je, obrátili jim kapsy. Morioka, japonský poručík v roli obchodníka, nesvlékl civil. Posmíval se jim. V pozadí bylo vidět francouzské důstojníky svázané jako bandity, včetně lékaře, kapitána Corbièrese, jemuž se dalo vyčítat jen to, že ošetřoval raněné. Kalvárie začala.

Muži, kteří byli lvy, museli sestoupit jako beránci, které koušou psi. Spontánně, bez zvláštního důvodu a bez třídění se utvořily tři skupiny. Morioka a jeho pochopové hrozili namířenými bodáky a kulomety a za pomoci ran obuškky přinutili muže v prvních dvou skupinách, aby si lehli na zem.

„Co uděláme se třetí skupinou?“ zeptal se jeden japonský poddůstojník.

Pohybem své hole naznačil Morioka, aby je smetli. S úšklebky a řevem se Japonci vrhli na tuto skupinu a kolem sebe tloukli pažbami a bodali bodáky. Staršího četaře smetla rána bodákem a byl doražen na místě. Zabili četaře Mikulowicze. Stejně bylo popraveno asi deset legionářů. Prostě jatka!

„Zastavte ten masakr!“ zvolal Šurý. „Dost! Jsou to vojáci a vzdali se!“

U první skupiny zapráskaly výstřely, tři indočínští civilisté vyprázdnili zbraně na Francouze. Těla zasažená kulkami poskočila. Potůčky krve se na dvoře zformovaly do tvaru stále se zvětšující rudé hvězdy. Šurého pomalu opouštěl duch. Byl zdeptán, plný ran, s obličejem pokrytým plivanci, které se zachytili na strništi špatně oholeného obličeje.

Náhle Morioka divoce vykřikl. Šurý zahlédl, jak jednomu japonskému důstojníkovi vytrhl zahnutou šavli a přistoupil ke kapitánu Bertrandovi, který byl vedle něj. Pohled na civila třímajícího v ruce šavli byl zvláštní. Člověk by řekl dement. S ústy zkřivenými šklebem zvedl čepel a udeřil. Rána dopadla Bertrandovi na rameno. Morioka znovu zvedl šavli. Druhá rána zasáhla kapitána na hlavě, odsekla mu ucho a celou pravou tvář.

„Pane bože, co jsem vám udělal?“ křičel důstojník.

Co mu udělal? Šurý to moc dobře věděl. Když před několika měsíci oslavoval Bertrand své povýšení do hodnosti kapitána, setkal se s Moriokou, jehož utajované poslání znal, a přinutil ho, aby před ním smeknul, říká:

„Tak co, pane, to neumíme pozdravit francouzského kapitána?“

Morioka nezapomněl... Bertrand hleděl se zakrváceným obličejem na svého kata. Toho jeho nešikovnost přivedla k větší zuřivosti. Morioka odhodil šavli, vytáhl pistoli a střelil ho přímo do srdce.

Šurého prohledával japonský poddůstojník. V praporčíkově kapse našel dva náboje, mával s nimi a dal se do křiku.

Nalezení nábojů, které si Šurý schovával s úmyslem radši se zabít, než se dostat živý do rukou nepřítele, Japonce rozzuřilo. Sevřel je v dlani tak, že špičky vyčnívaly, a tloukl zajatce, jako kdyby mu chtěl náboje vrazit do čela.

Šurý myslel, že zemře. Sevřelo se mu srdce, se zakrváceným obličejem pohlédl na pistoli svého kata. Vytáhne ji? Bude střílet? Do prsou nebo do hlavy. Praporčík ležel na dvoře kasáren legie, byl svázan tak, že se nemohl pokusit o útěk a prožíval nejdelší minuty svého života.

Sobota  10. března, Ha Giang, 18.30 hod.

„Thi, Thi! Pojď sem rychle.“

Doan Ngoc Thi nechala sklouznout do mýdlové vody košili, kterou právě prala, uchopila ručník, pustila se nahoru po schodech a přitom si utírala ruce. Spěchala i přes své velké břicho – byla v sedmém měsíci těhotenství. Přiběhla bez dechu k oknu, z něhož se nakláněla její přítelkyně.

„Pozdě!“ řekla. „Zrovna zahnuli za roh. Ale viděla jsem Jeana.“

Thi se také vyklonila, jestli neuvidí Šurého, ale poslední zajatci v koloně s rukama svázanýma za zády právě mizeli.

„Jak na tom byl?“ zeptala se Thi.

„Byl svázán jako všichni ostatní. Podíval se na mě.“

„Je zraněný?“

„Krvácel v obličeji, ale usmál se na mě. Chtěl ukázat, že to jakž takž jde.“

Thi se posadila na rohož, To vzrušení ji zlomilo. Pokoj, v němž u přítelkyně bydlela, byl nad japonským táborem. Byla tam v okamžiku střelby včera večer. Ze svého okna sledovala boje v kasárnách legie, které byly vidět za japonským táborem. Již brzy po poledni se obě mladé ženy dozvěděly, že francouzská posádka v Ha Giangu nevydržela. Pohyb Japonců ve městě naznačoval, že jsou pány města.

Dávky z kulometů přivedly Doan Ngoc Thi a její přítelkyni znovu k oknu. Střílelo se docela blízko, v táboře Japonců. Při jednotlivých ranách si člověk snadno představil, jak za těmi prokletými zdmi pár set metrů odsud popravují zajatce. Byly skleslé. Když se ozvaly nové dávky, nadskočily. Popravy nepochybně pokračovaly. Thi tiše plakala s očima přibitýma na velké prostranství v táboře, kudy však nikdo neprocházel. Slyšela, jak jí bije srdce a na břišní stěně cítila pohybující se nohy miminka.

Obrátila hlavu za károu, jež drkotala po nerovné cestě. Na rohu ulice, za nímž zmizeli zajatci, se vynořil dvoukolák tažený kulim, za nímž šlo několik japonských vojáků. Byl plný naházených zkrvavených těl a jejich kusů. Přítelkyně chtěla Thi odtáhnout od okna, ta se ale pevně držela opěrné tyče. Ona se chtěla dívat. Chtěla vědět. Snažila se mrtvoly identifikovat. Byl mezi nimi Jean? Jak ho měla v té změti masa poznat?

Slunce se sklánělo nad obzor. Obě ženy se nemohly odtrhnout od okna. Kolem 19. hodiny znovu uslyšela, jak něco jede po ulici. Objevil se další dvoukolák s hrůzným nákladem. Thi se dívala, jak přijíždí. Zbledla. Ruce a nohy byly pomíchané, těla se otřásala v rytmu kol, otáčejících se po hrbolatém povrchu. Právě, když kára projížděla pod nimi, uviděly ženy, jak jedna „mrtvola“ otevřela oči. Podívaly se na Thi a ta se zachvěla. Ten živý mrtvý nebyl Jean Šurý, ale jiný legionář, kterého poznala. Dívala se na něj a celá se třásla. Muž zvedl ruku k místu, kde nosí poddůstojníci prýmky, přejel si rukou přes krk a udělal záporné gesto. Thi pochopila: legionář jí chtěl říci, že praporčík nebyl popraven a že ještě žije.

Trvalo to jen pár vteřin. Legionář zavřel oči. Vojáci, kteří náklad doprovázeli, si ničeho nevšimli. Dvoukolák se vzdaloval. Obě přítelkyně se zděšeně opíraly o tyč. Thi promluvila první.

„Toho legionáře musíme zachránit.“

Vypracovaly plán. Nejdřív bylo třeba zjistit, kam odvážejí těla umučených. V noci pak bude třeba jít hledat toho, který to přežil. Dozvěděly se, že mrtvá těla se házejí do kasemat na okraji Ha Giang. Čtyři bývalí tonkinští domorodí pěšáci svolili, že se záchranné akce zúčastní. Než se setmělo, projelo ještě ulicí několik dvoukoláků s otřesným nákladem. Konečně se nad městem rozprostřelo ticho.

Čtyři muži proklouzli až ke kasematům. Zdálo se, že je nikdo nehlídá. Muži šli blíž. Ve tmě je vedl zápach. Naklonili se nad první díru, poslouchali, šeptem volali.  Žádná odpověď. Přešli k dalšímu otvoru. Doléhalo k nim sténání. Obraceli se na toho nešťastníka. Žádná odpověď, ale sténání pokračovalo. Ozývalo se až úplně zezdola z mrchoviště. Jeden pěšák se pokusil dostat se dovnitř. Šlapal po mrtvých tělech. Úpění bylo stále slyšet. Čtyři bývalí domorodí pěšáci se několik hodin pokoušeli vysvobodit toho, jenž nebyl mrtvý. Snažili se, vynesli několik těl. Ale mrtvých je mnoho a jsou příliš těžcí. Po několika hodinách snahu dostat živého mrtvého ven vzdali. Když odcházeli, linulo se ještě stále z hloubi kasemat úpění.

Jan Šurý v mezeu Cizinecké legie ve francouzském Aubagne, asi 1985.

Blíže neurčená fotografie ze setkání veteránů legie. Jan Šurý sedící uprostřed.

 

Poslední část o Šurém zkráceně

Šurý byl ve vězení v Ha Giangu. Měl svázané ruce. Ta pouta Japoncům nikdy nezapomene.

Thi měla spoustu nápadníků, Číňany vyloučila z atavismu; z pohodlnosti Japonce (museli by mít tlumočníka). Nejlépe by jí vyhovoval bohatý Francouz, ale z lásky si vybrala praporčíka z legie. Dvořil se jí i Morioka, dnešní žalářník Jeana Šurého, dokonce jí sdělil, že narození dítěte není překážkou. Když byl tedy praporčík mimo oběh, začal ženu pronásledovat. Všechny stanice zbudované Japonci obdržely rozkaz, aby zadržely Doan Ngoc Thi. Z města se dostala s pomocí cizího pasu. Odešla do hor. Morioka po ní pásl. V horách se jí ujaly místní kmeny. Na Japonce stříleli otrávené šípy. Morioka si neusekl škrábnutou ruku a do tří dnů zemřel. Thi se vrátila do Ha Giangu. Po Moriokově pohřbu jí japonský voják oficiálně předal Moriokův dopis, v němž ji sděluje, že ji miluje a odkazuje jí veškeré věci (bankovky, zlaté mince, medailon s popelem jeho rodičů). Thi vše odmítla. 19. května se jí narodila dcera. Šurému to oznámil doktor Corbières, který byl u porodu. Šurý se domluvil s jedním ne tak nelidským Japoncem, že když bude hodně pracovat, vezme ho důstojník do nemocnice, aby se mohl podívat na Thi a dceru. Zajatci v Ha Giangu byli opravdu přemístěni přes Viétri do Hanoje. Podmínky, ve kterých v citadele žili, byly kruté. Šurý se bouřil, a proto byl často bit. Největší výprask dostal, když se snažil udělat službičku kamarádovi.

Byl vybrán pro práci na zahradě bývalé vily generála Alessandriho. Odešel s pracovním oddílem, který doprovázeli Japonci. Na ulici mu hodila nějaká žena dopis a prosila ho, aby ho odevzdal jejímu manželovi, letci, který byl také zajat. Hlídka ho viděla, Šurý jej rychle zastrčil pod podšívku čepice a byl odveden na stanici. Tvrdil, že mu žena hodila pět piastrů. Natloukli mu, ale dopis donesl do citadely. Tam se dozvěděl, že letec fouknul kanalizací. Zuřil a dopis roztrhal. Pak byl znovu přemístěn, tentokrát do Hon Binh. Tam odmítl pracovat. K jídlu tam dostávali jen trochu sladké rýže. Řádila tam úplavice. Šurý jedl preventivně listy kujavy, jak mu poradila Thi. Práce tam byla těžká. Budovali protiletecké bunkry. Jednoho dne Šurý oznámil:

„Dokud nedostanu najíst, nepracuji.“ Po výprasku zůstal ležet v bezvědomí. Kvůli dceři se pak rozhodl, že musí přežít.

Když byly holčičce tři měsíce, Thi se rozhodla přesunout se blíž k Šurému. Dostala se až do Hanoje, ale tam nikoho neznala. Hrozilo jí nebezpečí i ze strany po zuby ozbrojených partyzanů Viet-minh. Došla až k citadele a tam přespávala s dítětem na chodníku. Až se jí ujal evropsko-asijský míšenec. Zjistil, že praporčík Šurý tam je.

Zajatci byli posláni z Hoan Binh zpět  do Hanoje. Thi konečně dostala povolení Šurého navštívit. Byl po úplavici a Thi se ho zděsila. Našli jí pak kousek chodby v bytě ženy rotmistra Démonta. Dali jí tam matraci a pro dítě polštář. Za dva dny přišli dva muži s velkým balíkem a chtěli mluvit s manželkou praporčíka Šurého. V balíku byla výbavička, kterou bývali kázeňsky potrestaní legionáři vyrobili z podšívek svého oblečení.

Epilog

Jean Šurý se usadil v departementu Lot-et-Garonne. S Thi vychovali 9 dětí. Denně se schází s Walterem Scheitererem, neboť jsou sousedé. Společně chodí na dortíčky, které se ale nevyrovnají cukrárně Michaud, v ulici Paul-Bert v Hanoji. Na druhé straně města hledí na dům Maxe Romana.

Přeložila Věra Hrubanová. Foto archiv rodiny J. Šurého.

Poznámka redakce:

Jan Šurý zemřel v roce 1995 ve věku 90 let, pochován byl v Artiques ve Francii. Vyjímáme z nekrologu:

Jean Sury už není mezi námi. … Byl to neobyčejný člověk. [Naše noviny] Petit Bleu věnovaly v únoru 1992 tomuto dobrodruhovi à la Mark Twain celou stránku. Narodil se na Moravě a do Legie vstoupil v roce 1928. V Legii setrvá 20 let s puškou v jedné a s knížkou v druhé ruce. Po desetiletém působení v severní Africe je caporal-chef poslán do Tonkinu. V roce 1942 je přidělen jako velitel disciplinární sekce v Haigiangu ležícím asi deset km od hranic s Čínou. Tady prožije celé neuvěřitelné epopeje, o nichž pak bude vyprávět ve svých knihách. Je zajat Japonci. Jeho ženě Doan Ngonc Thi se podaří uprchnout a ukrýt se v horách. Manželé Šurých se znovu setkají po půl roce a budou žít v Asii ještě pět let. Pět let se střídavými úspěchy. Teprve v roce 1947 [?] se usadí ve Francii, a to ve Foulayronnes. Tedy vychovají svých devět dětí.

Tažení, jichž se Jan Šurý účastnil v letech 1928--1947.

Vyznamenání Jana Šurého.

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.


Recenze týdne

Jan Žižka

Život a doba husitského válečníka