Ještě jednou o Rusech před Bardejovem 3. 4. 1915

Autor ke knize Osmadvacátníci, Mladá fronta 2006

Jedním z motivů při vzniku této knihy bylo dokázat nesmyslnost stále živé legendy o hromadném přechodu pražských vojáků 28. pěšího pluku k Rusům o Bílé sobotě válečného roku 1915. I když jsem přistupoval k práci na příslušné kapitole s mimořádnou pozorností, musel jsem při hodnocení průběhu a výsledku boje 28. pěšího pluku tohoto dne vyslovit jisté odhady, vzhledem k téměř nedostupné polní dokumentaci protivníka, nacházející se v ruských archivech. Přesto, že jsem tak činil  zcela zodpovědně, stále jsem si byl vědom jistého procenta neurčitosti, což je vždy (i v jiných případech) vítanou argumentací pro legendisty, chytající se každé takové příležitosti pro udržení svých viklajících se ideologických kulis.

Připomenu, že ve své knize jsem došel k závěrům (s. 140?144), že nešlo a nemohlo jit o žádný hromadný přechod k nepříteli, ale že část pluku padla do zajetí za ruského útoku, jehož hlavní úder na tomto úseku fronty byl veden proti I. praporu osmadvacátníků. Ruský 195. (orovajský) pěší pluk jej napadl do boku a po krátkém boji větší část jeho příslušníků zajal; zbytku se podařilo ustoupit. Pomocí dostupných údajů jsem odhadl, že celkové ztráty 28. pěšího pluku činily toho dne asi 800 mužů.

Začátkem prosince t. r. jsem obdržel, mezi dalšími dopisy čtenářů, informaci od mého slovenského známého, pohybujícího se služebně na východ od slovenských hranic, kterému zde šťastnou náhodou přišly do ruky plukovní dějiny 195. pluku, vydané v Rusku před šesti lety (A. M. Kručinin: Záznamy z dějin Orovajského pluku (1811?1920), UMC ? UPI, Jekatěrinburg, 2000). Jejich autor se v kapitole ?Průlom do Uher ? březen 1915? věnuje mimo jiné již prvnímu ruskému úderu směrem k Bardejovu z 25. března 1915, o němž se zmiňuji též ve své knize.

Důležitější je však jeho popis okolností a průběhu nového ruského útoku ze dne 3. dubna 1915, v němž orovajský pluk, ve svazku ruské 49. pěší divize, zaútočil na část sestavy pražských osmadvacátníků. Uvádím zde proto překlad příslušné části knihy, k němuž pouze v závorkách dodávám datum našeho gregoriánského kalendáře, neboť autor pracuje s kalendářem juliánským (platným v Rusku až do roku 1918) a hodinový rozdíl v pásmovém čase obou stran:

Od 14. března 1915 (27. 3.) se orovajský pluk zakopával na dosažené čáře a vedl intenzivní průzkum. Prostým okem bylo vidět, že protivník horečně připravuje obranu. Všichni zajatci přivedení průzkumníky byli příslušníky nepřátelského 28. pěšího pluku. V těch dnech byl 195. orovajský pěší pluk doplněn 600 vojáky, což nasvědčovalo o přípravě nového útoku.

Dne 20. března (2. 4.) dostali velitelé praporů rozkaz přesunout v průběhu noci své roty do východiště k útoku. Těsně před svítáním (3. 4.) se příslušníci orovajského pluku v tichosti přiblížili k protivníkovým překážkám a v 06.00 (05.00) ráno se vrhli do útoku. Čtvrtý prapor energicky postupoval po hřebeni výšin a jeho roty útočily bez přestávky a za sporadické palby ? vše rozhodovaly bodáky. Ve stejnou dobu vojáci 2. praporu, za kterým postupoval 1. prapor, snadno překonali překážky protivníka a vrhli se vpřed. Dědina Stebnícka Huta a opevněné výšiny 571 a 681 byly dobyty dvojitým obchvatem a prakticky z chodu. Nepřítel utíkal v nepořádku jihozápadním směrem. Do zajetí padla celá posádka vesnice Stebnícka Huta a mnoho nepřátel bylo zajato na výšinách. Celkem bylo zajato 8 důstojníků a 762 vojáků??.

Toto líčení tedy jednoznačně potvrzuje v mé práci uvedený obchvatný úder na postavení praporu I/28 (v citaci uvedený trig. 681) a též do boku jednotky na citovaný trig. 571 (dnes 610), jež se nachází asi 1 km severozápadně odtud, který byl obsazen částí sousedního 4. pluku tyrolských císařských myslivců. Obě výšiny, včetně popisované situace, lze najít na mapě č. 7 mé knihy.

Pokud jde o osmadvacátníky, hovoří citované ruské dílo jasně o jejich zajetí v nepřetržitém boji a o útěku zpět do vlastní bojové sestavy. Počet zajatých toho dne hodnotí na 770 mužů (tedy od I/28 a od jednotky tyrolského mysliveckého pluku). Charakteristika obou uvedených výšin jako opevněných je sice přehnaná, což autor dále potvrzuje konstatováním, že překážky byly snadno překonány (tyto provizorní zátarasy popisuji na s. 137 Osmadvacátníků).

A opět zde, jakož i jinde, není ani náznaku o nějaké s Rusy dohovořené akci, ústící v hromadnou dezerci, o ?dobrovolnému odvedení pluku? či ?fingovaném útoku? a dalších vybájených manévrech tohoto dne. Zastánce legend ovšem takové maličkosti nemohou vyvést z míry. Neotřesitelně jsou s to opět prohlásit, že všechny ty události ruský autor záměrně vynechal, aby ověnčil slávou vlastní Sibiřany, či deset dalších důvodů jeho záměrných manipulací.

To však pro autora nemůže být podstatné. Mám uspokojení z toho, že jsem svým čtenářům podal maximálně objektivní obraz toho, co se v karpatském podhůří dne 3. dubna 1915 skutečně událo a mohu jim tak bez rozpaků poděkovat za kladné hodnocení mé práce.