logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Jezdectvo

Cílem této stati není historicky odborné pojednání o vzniku a vývoji jezdectva jako vojenské složky v Evropě. Účelem je pouze formou obecnějšího podání seznámit zájemce o vojenskou historii s touto vojenskou složkou…

Kůň po několik tisíciletí od svého ochočení člověkem nebyl v zemědělství používán k obdělávání zemědělské půdy. Těžká koňská plemena, vhodná k této těžké práci, vznikla v poměrně historicky nedávné době – po vzniku chomoutu a postroje – tzn., že v Evropě někdy po 10. století. Pokud jde o počátky ochočení a počátky chovu, jsme odkázáni na dohady – s největší pravděpodobností k tomu došlo v oblastech stepních kočovníků nejspíše ve Střední Asii, kde se kůň stal nejen nezbytným dopravním prostředkem, ale i zdrojem potravy (mléko, maso) a po své smrti dával i kůži, potřebnou na výrobu stanů. Odtud pak již nebylo jistě daleko k tomu, aby člověk koně začal využívat i ve válečné vřavě, kdy mezi sebou jednotlivé kmeny bojovaly o získání nových území, především pastvin.

Tradice rychlých jezdců vyvrcholila Skyty a Huny v oblastech severně od Černého moře. U Akkadů a Sumerů se zkrocený kůň objevuje na sklonku třetího tisíciletí př. Kr. Ve větším počtu se zde však začíná chov koní asi od 18. století př. Kr. Kůň se zde objevuje především jako dopravní prostředek a je hojně využíván jako jízdní zvíře při lovu a i ve válce. U Chetitů byl zapřahán i do lehkých válečných vozů.

Tak se již ve starověku objevuje v armádě nový druh vojáka – „vozataj“ a „jezdec“. Kůň začal sloužit jak k tažení válečných vozů, obsazovaných vrhači oštěpů a lukostřelci (Egypt, Řecko, Řím…), ale i jako nositel vojáka-jezdce vyzbrojeného lukem, kopím a mečem (Mezopotámie, Persie atd. – např. Skytové, Sumerové, Akkadé, Chetité, Tataři, Mongolové…).

V rozvinuté Římské říši se kůň používal spíše při závodech koňských spřežení. I když Římská říše měla rozvětvenu síť silnic, cestování se po ní uskutečňovalo buď na koňském hřbetě, nebo ve voze s volskou přípřeží, nebo ve voze taženým mezky. Nikde není doloženo, že by k tažení cestovních povozů byl Římany používán kůň. Přesto jej převzala i armáda a po vzoru Chetitů byli koně zapřaháni do válečných vozů a postupem doby vzniklo i jezdectvo. Výzbroj vojáků tvořily meč, kopí a luk.

K nejrozšířenějšímu využití koní v v boji dochází v ranném středověku s nástupem vzmáhající se šlechty. V 1. polovině 12. stol. ustupuje do pozadí voják-svobodný sedlák, protože nemá odpovídající prostředky aby si pořídil modernější a tím i finančně náročnější plátovou zbroj a koně, a tak do popředí nastupuje šlechta, která si díky svému bohatství tuto zbroj může snadněji pořídit. Tak se na bojišti objevuje nový druh vojáka – jezdec v kroužkové, nebo plátové zbroji – rytíř, který je obklopen doprovodem – družinou zbrojnošů, povětšině kopiníků. Toto těžké jezdectvo využívalo své převahy ve zbroji a převážně útočilo v jedné či dvou sevřených řadách a svojí mohutností prolamovalo postavení pěchoty, popř. je nasazováno jako rozhodující síla po vlastním střetu pěšáků. Díky své mobilnosti se mohlo jezdectvo na bojišti pohybovat z místa na místo a zasahovat operativně na ohrožených místech. Až do počátku 14. stol. jsou rytíři v plné zbroji a na koni považováni za nepřemožitelnou sílu a jsou to také převážně oni, kdo rozhodují bitvy (teprve bitva u Courterey - boj Švýcarů proti Habsburkům za nezávislost - prokázala, že dobře zvolená taktika může pomoci těžké jezdectvo přemoci).

Tito rytíři – jezdci byli součásti tzv. zemské hotovosti, která byla svolávána na žádost panovníka sněmem. Její nevýhodou byla zdlouhavost postavení hotovosti. Její svolání musel schválit sněm, stejně tak musel schválit zvláštní daň na vybavení, dlouhou dobu trvalo, než se šlechtici s družinami dostavili na místo srazu. Díky tomu docházelo k prodlevám (někdy i osudným), které mohly vést a často vedly k tomu, že mezitím se nepřátelské vojskou dostalo do hloubky bránící se země.

Konec 15. stol. a počátek 16. století přinášejí do vojenství změnu – ve vojsku se vedle zmiňovaných šlechtických družin objevuje nový druh vojáka – žoldnéř. Ten, oproti družině šlechtice, je nezávislý a bojuje za peníze – žold. Ve své podstatě se jedná o profesionálního vojáka, který je ochoten sloužit tomu, kdo více zaplatí. Vojenská služba se stává profesí – zárodek nového pojetí vojenské služby. To s sebou přináší i vznik stálého jezdectva, které je, stejně jako v předcházející době, tvořeno jezdci v úplné zbroji. Vytrácí se označení rytíř, které zůstává stupněm šlechtictví a hovoříme o těžkém jezdectvu.

V roce 1493 francouzský král Karel VII. zřizuje za státní peníze 15 kompanií obrněných jezdců – sbor, který je již zcela nezávislý na zemském sněmu a je k přímé dispozici panovníkovi.

O necelých 16 let později, v r. 1509 zřizuje obdobný sbor císař Maxmilián I. Vzniká korouhev císařských jezdců – žoldnéřů, kteří se stávají zárodkem císařského pravidelného jezdectva.

Korouhev je v té době tvořena 100 šlechtickými jezdci (J) v úplné plátové zbroji, vyzbrojenými dlouhým dřevcovým kopím a těžkým jezdeckým mečem. Každý z těchto těžkooděnců má doprovod – družstvo v následujícím složení :

1 jízdní střelec (S) vyzbrojený v prvopočátku kuší, později s příchodem ručních palných zbraní kuši zaměňuje za píšťalu a ještě později za mušketu,

2 lehčeji obrnění kopiníci (K), bojující rovněž v sedle,

1 osobní zbrojnoš – trabant (T), vyzbrojený halapartnou,

1 štolba (Š) – stará se šlechtici o koně na výměnu,

1 panoš (P) – pečuje o svého pána – šlechtice.

Toto jezdectvo nese ještě znaky typické pro středověké rytířské jezdectvo. Podstatný rozdíl je však v tom, že uvedení takto zřízené korouhve do pohotovosti není tak zdlouhavé, jako tomu bylo v době svolávání zemské hotovosti u které docházelo ke značným časovým prodlevám tím, že svolání muselo být schváleno zemským sněmem a další časovou ztrátou obvykle přinášelo i liknavé shromažďování na sněmem určeném místě.

Nyní vše záviselo pouze na rozhodnutí panovníka a dostatku peněz v císařské pokladně na vyplácení žoldu. Vše probíhalo tak, že panovník sjednal smlouvu se zkušeným a v bitvách osvědčeným válečníkem-šlechticem, který se smluvně zavázal, že za sjednanou odměnu (Wartegeld) do určené doby postaví do pole jezdeckou korouhev (Fähnlein)se stanoveným počtem jezdců.

Protože cena zbroje je i v této době značně vysoká, byli do jezdeckých korouhví najímáni především příslušníci šlechtických rodin.

Jezdecká korouhev se členila do kompanií, každá kompanie pak měla 50 družstev (řad – Reihe). Každá řada se sestávala z 50 jezdců – kyrysarů (Kyrrisiere) s doprovodem (viz výše).

Označení řada proto, že v čele šiku stál jezdec-šlechtic a za ním pak v zástupu se řadil jeho doprovod.

J J J J J

S S S S S

K K K K K

K K K K K

T T T T T

Š Š Š Š Š

P P P P P

Velící důstojník měl hodnost „hejtmana“ (Hauptmann), brzy na to bylo značení změněno na „rytmistra“ (Rittmeister). Jeho zástupce byl v hodnosti „poručíka“ (Leutenant). Každá kompanie měla svoji korouhev, kterou nosil praporečník (Fähnrich). Hejtman, který korouhev v počátku organizoval (verboval) byl později nositelem hodnosti „plukovník“ (Obrist).

Z jezdectva císaře Maxmiliána I. se postupem času vyvíjí novodobé jezdectvo, které se později rozděluje do forem, které se prakticky v císařské (později císařské královské a ještě později v císařské a královské) armádě udržela až do zániku monarchie.

V sestavě maxmiliánského jezdectva objevujeme tři základní formy:

jeden jezdec v úplné plátové zbroji – kyrysar, vyzbrojený 18--20 stop dlouhým dřevcovým kopím a pádný, dlouhým jezdeckým mečem (palašem),

jeden střelec vyzbrojený zprvu kuší, později ruční palnou zbraní,

                    dva kopiníci.

Všichni jsou již však na koních. Střelec a kopiníci mají lehčí plátovou zbroj, kryjící hlavu, hruď, záda a paže a proto jsou v bitvě pohyblivější.

V dalším průběhu 16. stol. se družstvo rozpadá na svoje jednotlivé složky a z těchto prvků pak vzniká samostatné jezdectvo těžké, lehké jezdectvo a jízdní střelci.

Tyto tři složky již nebojují v jednom společném útvaru (korouhvi), ale vytvářejí svoje samostatné jednotky. V 1. pol. 16. století došlo nejdříve k odloučení střelců. Kyrysaři nadále zahajovali útok dřevcovým kopím, u sedla se jim však objevují dvě velké jezdecké pistole. Dřevcové kopí odkládají až na sklonku století, protože rozmach užívání ručních palných zbraní pěchotou ukázal, že útok vedený jezdectvem vyzbrojeným kopím ztrácí požadovaný účinek. V té době se mění i taktika boje a kyrysaři již neútočí v rozvinuté řadě (pozůstatek taktiky rytířského jezdectva), ale proti nepřátelským řadám vyrážejí v sevřeném útvaru – eskadroně. Úplnou zbroj si kyrysníci dochovávají až do třicetileté války a to včetně ocelové přilby se sklápěcím hledím. Teprve v průběhu třicetileté války se odění zjednodušuje až konečně ze zbroje zůstává pouze přední a zadní kus kryjící hruď a záda a ocelová přilba bez hledí a s lícnicemi, kryjícími tváře.

Ze střelců bývalých družstev se vyvíjí nová jezdecká kategorie ponejvíce známá jako arkebuzýři. Také tito jezdci jsou částečně kryti kyrysem (přední a zadní kus), hlava je kryta přilbou bez hledí a s lícnicemi, chránícími tváře. Jejich hlavní zbraní je arkebuza (ručnice kratší než mušketa, s menší ráží a oproti mušketě odpalované doutnákem je již arkebuza vybavena kolečkovým zámkem).

Kyrysaři zůstávají potomky a dědici tradic starého maxmiliánského těžkého jezdectva a ve své době jsou páteří bitevního jezdectva.

Oproti tomu arkebuzýři díky své výzbrojí a lehčí výstroji jsou pohyblivější a proto byli většinou využíváni jako záštita pochodujícího vojska, nebo jako předsunutý průzkum a byli nasazováni všude tam, kde bylo potřeba rychle obsadit důležité pozice. Velmi se např. osvědčili v bojích proti Turkům v pohraničních oblastech monarchie -- na tzv. Hranici.

Současně se z původní podpory těžkého jezdce-kyrysara staré maxmiliánské korouhve vyčlenil třetí druh jezdectva – švališeři (z franc. Chevaux légers), nebo též označovaní jako rejtaři ( z franc. Reistres, Reîtres). Také byli označováni jako Ring Pferde aj., a jsou vlastně praotci a zakladatelé moderního operativního jezdectva. V té době byli často oděni do kroužkového přehozu, který splýval od krku až k loktům. Na konci 16. stol. tento přehoz zaměňují za úplný kyrys s nárameníky. Hlava byla kryta ocelovou přilbou. Pod označením „němečtí pistolníci“ (z franc. Pistoliers allemans) svojí novou taktikou – bojem s pistolemi a v sedle -- ve francouzských náboženských válkách zasadili smrtelnou ránu všem přežitkům středověkého rytířského jezdeckého válečnictví. Jejich způsob boje pak posléze převzali jak arkebuzýři, tak i kyrysníci.

Kyrysaři, arkebuzníci a lehcí rejtaři spolu vytvořili pravidelné jezdectvo 16. a 17. století.

Jiné druhy jezdectva, se kterými se v 16. stol. setkáváme (např. albánští stradioti, uherští husaři, ruští kozáci atd.) jsou v té době (ale i potom) jezdectvem, které je do armády povoláváno jen v době potřeby ji posílit. Proto je pro toto období označujeme jako jezdectvo nepravidelné. Časem některé druhy mizejí (albánští Stradioti) a až do třicetileté války nemají významnější vliv na vývoj pravidelného jezdectva.

Vznik jednotek pravidelného jezdectva umožnila nově se tvořící vojenská soustava 16. stol., která se sestávala ze tří základních opor : žoldu, kázně a jednotného velení. V polovině 16. století k tomu přistupuje čtvrtá opora – důležitá technická novinka – ruční palná zbraň, kterou středověk znal pouze v její primitivní formě - píšťale. Nová palná zbraň ve formě zkrácené muškety (karabiny), arkebuzy a pistole začala převládat a způsobila zásadní převrat v taktice jezdeckého boje.

Novou taktiku vyvolanou žoldem, kázní a novými palnými zbraněmi přivedli na výši především němečtí rejtaři v průběhu hugenotských válek ve Francii – tzv. karakolu.

V podstatě šlo o to, že čtvercová jezdecká eskadrona o hloubce 6–10 jezdců se mírným klusem přiblížila k řadám protivníka, tvořeným převážně kopiníky s malým počtem střelců. V bezpečné vzdálenosti před hroty napřažených kopí se eskadrona zastavila a jezdci se chopili pistolí. Čelní řada se obrátila koně bokem k nepříteli a vypálila do jeho řad salvu. Po tom první řada objela eskadronu po jejích bocích a zařadila se do poslední řady, kde v klidu kryti eskadronou jezdci opět nabili své zbraně. Na jejich původní místo najela druhá řada a manévr se opakoval. Teprve když byl protivník značně otřesen palbou, tasili jezdci své meče a došlo k vlastnímu přímému střetnutí jezdců s pěchotou. Tuto taktiku pak od rejtarů převzali jak kyrysníci, tak arkebuzýři. Hlavními zbraněmi jezdectva se tak staly palné zbraně a přímý útok s taseným mečem byl na dlouhou dobu zatlačen do pozadí. Znovu se začal uplatňovat až za švédského krále Gustava Adolfa a plně se opět rozvíjí až za pruského krále Fridricha II., tedy řádově až o dvě století později. Prakticky až do poloviny 18. stol. se boj s palnou zbraní stal hlavní taktikou jezdeckých bitev. S karakolou se můžeme ještě setkat ve spisech vojenských teoretiků v průběhu třicetileté války, kdy ale s ohledem na stále sílící výzbroj pěchoty palnými zbraněmi se tento způsob útoku jezdectva stává prakticky neproveditelným. Karakola pak byla udržována jen jako základní jezdecký výcvik vedoucí ke kázni v útvaru.

Konec 16. století s sebou přináší kromě již jmenovaných další druh jezdectva. V západní Evropě se objevuje jezdec – dragoun. Oproti kyrysarům, arkebuzýrům a rejtarům není přesně znám původ tohoto označení. Šlo však o nový typ vojáka-jezdce, který se lišil jak od pěchoty, tak od již zmiňovaných jezdců. Z počátku se u dragounů mísí prvky jak jezdectva, tak pěchoty. Byli vojáky na koních, ale vojáky, kteří byli vyzbrojeni jako pěchota a jako pěchota bojovali. Kůň pro ně byl jen dopravním prostředkem, nikoli spolubojovníkem v přímém střetu. Dragoun v sedle spěchal na místo určení, tam však sesedl a bojoval jako pěšák (proto se o dragounech také hovořilo jako o jízdní pěchotě (Reitende Infanterie). Kůň a jízda v sedle jej oddělovala od pěšáka, způsob boje jej však s pěšákem spojoval.

Výzbroj dragouna tvořila mušketa s doutnákem a palaš, uniforma však byla ryze pěšácká. U sedla měli malou sekyrku k porážení stromků na budování přístřeší, nebo krytů.

U nás se první dragouni objevili v době třicetileté války. Do vojska protestantských stavů je zavedl Arnošt hrabě z Mansfeldu. V císařském vojsku první dragounskou kompanii zřídil Obrist-Lieutenant Jean de la Croix. Kompanie operovala v jižních Čechách a později splynula s arkebuzýry. Dragouni odbojných protestantů zanikli s porážkou na Bílé hoře. V r.1623 je císařský dragounský pluk obnoven Obristem Kašparem von Neuhaus v síle 1000 mužů. Po necelém roce však byl rozpuštěn aniž zasáhl do boje.

Počátkem třicetileté války se dragouni objevují sporadicky a tvoří buď jednotlivé kompanie, nebo jsou přičleňováni k plukům kyrysarů, popř. arkebuzýrů a zpravidla byly kompaniemi velitele pluku.

Teprve když se Valdštejn v r. 1631 po druhé ujal velení císařské armády, začal zřizovat samostatné dragounské pluky. Ve druhé třetině třicetileté války již dragouni stále více bojují „v sedle“ jako jiné druhy jezdectva. Od 30. let 17. stol. počínají dragouni nosit místo pěšáckých bot boty jezdecké s ostruhami a původní dragounský mušketýrský klobouk zaměňují za přilbu. Nadále jsou však vyzbrojeni mušketou a boj vedou jako pěchota. Výstroj byla v r. 1632 doplněna o malé lopatky, takže jejich pionýrská (ženijní) výstroj byla na svou dobu dokonalá.

Dragounskému pluku v té době velí, stejně jako u pěchoty, hejtman (Hauptmann).

V třicetileté válce, kdy vojsko žilo především z kontribucí a velice často z výpalného, byli dragouni jedni z nejlepších výběrčích kontribucí a exekutorů výpalného. Rovněž se pro svou pohyblivost osvědčili při přepadávání zásobovacích kolon, při obsazování a držení důležitých pozic na operační linii, při poskytování rychlé podpory všude tam, kde se situace stávala kritickou. Je tedy vidět, že v době mezi bitvami a někdy i v jejich průběhu byli dragouni nejzaměstnanější složkou armády. Vedle Chorvatů patřili dragouni v třicetileté válce k nejobávanějším vojákům císařské armády.

Atmosféra Westfálského míru podpořila důvody maršála Montecuccuoliho, které zpracoval v době svého švédského zajetí (1639--1642) a kterými císaři doporučoval zřízení stálé armády.

A tak již v r. 1649 císař Ferdinand III. stanovil zvláštním výnosem, že i v době míru zůstane ve zbrani 9 pěších pluků, 9 pluků kyrysarů a 1 pluk dragounů „De la Corona“. Tyto pluky vytvořily páteř císařské armády. Arkebuzýři a rejtaři zanikají a splývají s kyrysníky a dragouny. V případě potřeby je doplňují švališeři a husaři.

Kyrysaři již nebyli jezdci v těžkém odění. Postupem času, během třicetileté války odkládali jeden kus zbroje za druhým až jim zůstal pouze přední a zadní kus (kyrys) a přilba – známá jako „pappenheimka“ bez hledí, s lícnicemi a posuvným krytem nosu (nánosníkem). V r.1742 mizí i zadní kus kyrysu a kyrysníci odkládají i přilbu a zaměňují ji za černý třírohý klobouk. Stejným kloboukem jsou vybaveni i dragouni a švališeři. Proti sečným ranám je klobouk vyztužen železným křížem. Byl-li kříž upevněn na povrchu dýnka klobouku, nazýval se „kasket“, byl-li připevněn uvnitř dýnka, byl označován jako „lebka“.

Až do panování J.V. císařovny a královny Marie Terezie byli dragouni vedeni mimo „ryzí jezdectvo“. Ještě na počátku slezských válek dragouni bojují jako za třicetileté války – na místo střetu se přesouvají koňmo, na místě střetu sesedají a útočí jako pěchota.

Od r. 1720 se armáda doplňovala verbováním. Ačkoli jezdectvo bylo vybaveno veřejnými verbovacími patenty, nesmělo verbovat ve městech, aby nekonkurovalo verbířům ostatních druhů vojsk, hlavně pěšákům. Takový byl tehdy zájem o službu v jezdectvu!

Vedena zkušenostmi z 1. a 2. slezské války vydala J.V. císařovna a královna Marie Terezie jednotný cvičební a služební řád (1752) a společensky povyšuje vojenský stav svým rozhodnutím, že vojáci se dvorních ceremonií a společenských akcí mohou zúčastnit v uniformách. Ve stejném roce zakládá proslulou Vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Je stanovena branná povinnost a doplňování puků je přeneseno na krajské, potažmo okresní úřady. Pouze dragounský pluk „de Ligne“ (od r. 1853 vedený jako pluk č. 14 -- Alfred Fürst zu Windisch-Graetz) si udržel právo verbovat až do r. 1801.

V útočné taktice dragounů se v průběhu slezských válek častěji objevuje klasická taktika boje jezdectva (tedy „v sedle“). To se výrazně projevuje např. v bitvě u Kolína 18. června 1757, kdy pluk „de Ligne“ (známý též jako „Holobrádci“) spolu se saskými švališary zaútočil na pruskou pěchotu klasickým jezdeckým způsobem v sedle, svým razantním útokem smetli pěchotu gen. Hülsena z bojiště a napomohli tak zásadnímu zvratu v bitvě ve prospěch Daunovy východní armády. Do pravidelného jezdectva byli dragouni oficielně zařazeni až po sedmileté válce v r. 1771.

Na sklonku 17. a počátkem 18. stol. dochází ke změnám i u husarů. Odkládají kopí a jejich základní výstroj tvoří karabina, sedlové pistole a husarská šavle. Do armády jsou trvale zařazeni jako lehké jezdectvo. Její význam v bitvách stoupal a husarské pluky se objevují i jiných armádách, např. v armádě pruské.

V době panování J.V. císařovny Marie Terezie se opět objevili švališaři a byli spolu s husary vedeni jako lehké jezdectvo. V zemích koruny České byli švališaři nejoblíbenějšími vojáky a to až do jejich zrušení a převedení mezi kyrysnické pluky v r. 1851. Ve veliké oblibě měl švališary např. malíř Mikoláš Aleš (snad pro to, že u švališarů sloužil jeho milovaný strýc), což dokladují jeho kresby a malby v cyklu „Bude vojna, bude…“.

Rozdíl mezi husary a švališary byl v tom, že husaři se rekrutovali pouze ze zemí koruny Uherské, zatím co švališaři byli rekrutováni v dědičných zemích habsburských. Proto byli švališaři (podobně jako dragouni a kyrysníci) řazeni do tzv. „jízdectva německého“ a husaři byli označováni jako „jízdectvo uherské“.

Války v 1. pol. 18. stol. ukázaly význam a vojenskou cenu lehké jízdy a tak všechna tehdejší evropské státy zakládaly husarské pluky.

Na sklonku vlády J.V. císařovny Marie Terezie se objevuje další druh jezdectva a to jsou polští huláni (lidověji „uláni“) rekrutovaní z Haliče. Také oni byli zařazeni do lehkého jezdectva a plnili obdobné úkoly jako husaři.

V roce 1768 byly vytvořeny dva elitní pluky jezdeckých karabiníků, ty však po 30 letech zanikly. Ve stejném roce byl zřízen i pluk jízdních myslivců, který však zanikl již po třech letech své existence v r. 1801.

Na sklonku 17 stol. si průběh bitev vynutil další změnu. Ukázalo se, že plukovní praporec již k orientaci nestačí a objevily se první uniformy, podle nichž se pluky začaly rozlišovat. O barvách uniformy v té době rozhodoval majitel pluku. Ve druhé polovině 18. stol. byly základní barvy uniformy sjednocovány a jednotlivé pluky se rozlišovaly podle barevného vyložení na revérách a rukávových manžetách. Také se zásadně změnila taktika jezdeckého boje. Boj jezdecký pluk zahajoval krokem, jakmile se přiblížil k nepřátelskému uskupení na dostřel, vystřelili jezdci z karabin. Potom tasili palaše a na povel velícího důstojníka se rozjeli pomalým klusem proti nepříteli. Jak se zkracovala vzdálenost mezi útočícím jezdectvem a nepřátelským uskupením, koně pomalu přecházeli z klusu do cvalu a v okamžiku střetu se řítili do nepřátelských řad tryskem.

Zajímavou formu dal jezdectvu císař Napoleon Bonaparte. Svým pojetím taktiky jezdeckého boje se vrátil do 18. stol. (např. oživil tradice z dob sedmileté války). Především, oproti minulosti jezdectvo početně rozšiřuje. Na počátku své vlády disponoval 80 jezdeckými pluky, ne jejím sklonku to již bylo 93 pluků (a to bez započtení gardových jezdeckých pluků).

V době Velké francouzské revoluce bylo jezdectvo rozděleno do dvou částí na lehké a těžké. Těžké jezdectvo představovali dragouni, lehké jezdectvo zastupovali husarští harcovníci. Napoleon u těchto dvou druhů vytvořil ještě další poddruhy a tak se v jeho armádě setkáváme s těžkými kyrysníky, královskými „gensdarmy“, jezdeckými karabiníky, ale i granátníky. U lehkého jezdectva se vedle tradičních husarů objevují jezdečtí myslivci, kopiníci a polští huláni. V Napoleonově osobní gardě bylo rozlišení jezdectva jemnější. Vedle gardových kyrysníků a dragounů tvořili osobní průvod Napoleona např. nádherně vystrojení „gidové“ a vznikají exotičtí „mameluci“ (jako výraz vítězného tažení do Egypta). Dragouni tvoří u Napoleona zvláštní druh jezdectva. Jedná se o podivuhodné spojení jezdců a pěšáků. Pluky neměly jednotné uspořádání. Část byla kombinována ze dvou rot pěších a dvou rot jezdeckých, ostatní byly ryze pěší. Oproti tomu gardoví dragouni byli ryze jízdní. Podle svědectví plukovníka Marbota (pokud mu lze věřit) se tito dragouni vlastně nehodili k ničemu.

C. k. jezdectvo šlo do napoleonských válek v uspořádání v jakém se nalézalo na sklonku vlády J. V. císaře Josefa II. Vlivem arcivévody Karla Lotrinského byly zrušeny pluky jezdeckých karabiníků a jako těžké jezdectvo zůstali kyrysníci, lehké jezdectvo tvořili husaři a huláni. Dragouni se stali jakýmsi mezičlánkem mezi těžkým a lehkým jezdectvem.

Huláni tvořili zvláštní divize (organizační a taktické spojení dvou eskadron) v rámci pluku. Když byly švališarské pluky v r. 1798 změněny na kyrysnické a dragounské, byly z hulánských divizí vytvořeny samostatné pluky. Zajímavým doplňkem císařského jezdectva na počátku střetů s vojáky Velké francouzské revoluce bylo vytvoření jezdeckých jednotek z fancouzských royalistů – emigrantů. Byly pojmenována podle svých organizátorů „ „Bussy“, „Rohan“, „Bourbon“, „Carneville“. V r. 1798 z nich byl vytvořen jeden pluk jezdeckých myslivců „Bussy“, který byl zrušen v r.1801 po uzavření míru v Luneville.

Arcivévoda Karel Lotrinský ocenil význam lehkého jezdectva a v r. 1802 vzkřísil jezdecké myslivce a švališary. Dragounům definitivně odejmul jejich dvojakost (jízdní pěšáky) a přiřadil je k těžkému jezdectvu. Nejvýraznější změnou ve výstroji „německého jezdectva“ bylo zavedení kovových přileb s vysokým hřebenem zdobeným žlutočerným třepením (tzv. housenkou) v r. 1798. V této podobě se jezdectvo císařské královské armády udrželo až do revolučních let 1848--1849.

Po napoleonských válkách došlo k určité stagnaci. Armáda, tedy i jezdectvo, byla cvičena spíše pro parádu než k boji, jak dokladuje v jednom ze svých pamětních spisů FM Václav Radecký z Radče. V jednom z nich, zaslaných vídeňské válečné radě uvádí, že : „…v převážné většině pluků, zejména jezdeckých, pečuje se příliš o vnější lesk v každém směru, zatím co velmi málo se přihlíží k tomu, čeho jest zapotřebí před nepřítelem…“(!). FM Radecký jako bývalý příslušník husarů velice těžce nesl názor členů dvorské válečné rady že: „…na armádě, která porazila Napoleona není třeba nic měnit…“.

Jezdecké pluky v té době (do pol. 19. stol.). tvořily svérázné uzavřené těleso. V plucích se udržovala a žila aristokratická tradice z dob počátků pravidelného jezdectva na rozhraní 16. a 17. stol. Jezdecký důstojník se na důstojníka pěchoty díval „s patra“. Důstojnické sbory jezdeckých pluků byly tvořeny téměř úplně a výhradně ze členů šlechtických rodin. Potvrzuje to i tehdejší rčení že “jen kavalerista je pravým kavalírem“.

Stavovský aristokratický duch jezdeckých pluků, podepřený jistými odchylkami a zvláštními privilegii zakotvenými v předpisech, byl osou a oporou plukovního sebevědomí, které vedlo k soupeření mezi jednotlivými pluky. Hrdost na příslušnost k pluku, jemuž velí důstojníci ze známých šlechtických rodů a jehož standarty byly ověnčeny slávou ze známých evropských bojišť, přiváděly v letech 1814– 848 do řad jezdeckých pluků mnoho důstojníků a to i ze zemí mimo habsburskou monarchii.

Svazek mezi důstojníky a mužstvem byl v té době v jezdeckých plucích mnohem užší než u jiných druhů vojsk. Jezdecký důstojník se v té době považoval za představeného, ale svým způsobem i za vrchnost a tak jako pravý kavalír při různých příležitostech přispíval mužstvu na přilepšenou. Např. u vysoce aristokratického pluku Walmodenových kyrysníků důstojníci dokonce nepřijímali svoji gáži a pravidelně ji věnovali ve prospěch mužstva.

K užšímu soužití vedlo i to, že kavalerie bývala s ohledem na koně ubytovávána po vesnicích – každá četa v jedné vsi. Řadoví vojáci byli ubytováni u sedláků a velitel čety obvykle u starosty, nebo na faře. To také více sbližovalo kavaleristy s obyvatelstvem než tomu bylo např. u pěšáků nebo dělostřelců, kteří byli ubytování sice ve městech, ale v uzavřených kasárnách. O dobrém vztahu kavaleristů s občany svědčí i celá řada lidových písniček, které v té době vznikaly a ve kterých se zpívá daleko více o kavaleristech než o jiných druzích vojska.

V těchto třech desetiletích po napoleonských válkách se jezdectvo hluboce zapsalo do podvědomí obyvatel (především z venkova) a stopy toho nevymizely ani počátkem 1. svět. války. Dokladem toho může být plakát, vytvořený Maxem Švabinský, který měl vyzývat obyvatelstvo aby „…vzpomněli svých bratří v poli“. Jeho ústřední postavu českého vojáka mistr ztvárnil v podobě dragouna.

Revoluční léta 1848–1849 nepřinesla žádné změny v organizačním uspořádání jezdeckých pluků. Došlo však ke změnám personálním. Do důstojnického sboru stále více pronikali vzdělanější důstojníci širšího rozhledu a to jak držitelé šlechtického diplomu tak stále více i příslušníci z měšťanských, řemeslnických a selských rodin.

V dalších letech též nedocházelo k zásadním změnám. Snad jedinou výraznější lze zaznamenat v r. 1863, kdy došlo ke sjednocení barvy uniforem dragounů a hulánů. Výstroj podle nového předpisu tvořil blankytně modrý Waffenrock a cihlově červené jezdecké kalhoty. Přesto ještě ve válce prusko-rakouské (1866) např. dragouni pluku č. 14 – Alfred Fürst zu Windisch-Graetz bojovali ve svých charakteristických zelených uniformách. Z přileb zmizela „housenka“ a nahradil ji pruh plechu vypouklý po celé délce hřebenu, který byl u mužstva z mosazného plechu, poddůstojníci měli týž, ale slabě zlacený. Důstojníci měli hřeben přilby celý zlacený, jeho boky tvořil reliéf lva usmrcující ve skoku hada.

Prusko-rakouská válka ukázala nesmyslnost nošení kyrysů, které v té době již nebyly sto odolat palným zbraním a tak v r. 1871 zanikají císařským dekretem kyrysnické pluky a jsou přeměněny na pluky dragounské a hulánské.

Tak v průběhu 2. pol. 19. stol. jezdectvo vykrystalizovalo do dvou druhů – těžké, představované dragouny a lehké, zastupované husary a hulány. V této podobě jezdectvo vydrželo až do konce 1. svět. Války, i když ta znamenala mohutný nástup techniky.

Po uzavření míru ve Versailles bylo v nově se tvořící Československé armádě uvažováno o zrušení jezdectva. Od tohoto záměru bylo upuštěno a bývalé c. a k. jezdecké pluky byly do armády zařazeny. Zprvu byly označovány jako jezdecké pluky, v r. 1921 dostaly svoje původní označení – dragounské. Snad nejznámější je bývalý pluk „holobrádků“ – pozdější pluk č. 14 – Alfred Fürst zu Windisch-Graetz – který se usídlil ve své původní lokalitě v Klatovech a obdržel pojmenování po min. předsedovi Švehlovi.

Přes obrovský rozmach vojenské techniky, který s sebou přinesla 1. svět. válka se s jezdectvem setkáváme ještě v průběhu 2. svět. války. Na německé straně byly koně využívány především k rychlé operativní přepravě na ohrožená místa a jezdci pak sesedli a bojovali jako pěšáci (tedy prvotní dragounská taktika). Jinak tomu byl v Rudé armádě, kde jezdecký sbor tvořily kozácké pluky. Díky jejich jezdeckému mění se jezdecký sbor stal postrachem Němců pro svoji pohyblivost v těžko přístupných terénech, ale i svojí zarputilostí a důrazem, s jakým kozáci dokázali na nepřátelskou pěchotu zaútočit přímo na rovinatých pláních aniž sesedli z koní.

Dnes jsou jezdecké pluky zachovány především v evropských monarchiích, ale např. i v republikánské Francii, kde vytvářejí slavnostní doprovod při významných návštěvách, popřípadě jsou ozdobou významných veřejných oslav.

V Rudé, později Sovětské armádě byl v rámci moskevské vojenské posádky zachován jezdecký pluk o síle 1000 mužů, který byl představován při významných vojenských událostech, ale hlavně byl zázemím tehdejšího Mosfilmu, kdy jeho příslušníci účinkovali ve filmu ve velikých jezdeckých scénách – např. Vojna a mír, ve francouzsko-sovětském koo-produkčím filmu Napoleon atd.

Bohužel, musím konstatovat, že Československo po r. 1918 zavrhlo svoje vojenské tradice (kromě doby husitské a bitvy na Bílé hoře) tedy i ty, týkající se jezdectva. Např. sociálně-demokratické Rakouska po skončení 1. svět. války v těchto tradicích pokračovalo a ponechalo číslování pluků a pouze změnilo výzbroj (uniformy zůstaly střihově zachovány stejně tak jako v sousedním Maďarsku). Tak např. v sousedním Rakousku existuje 3. obrněná brigáda, která se dodnes hlásí k historickému odkazu dragounského pluku č. 3 krále Saského, z něhož vznikla.

Českoslovenští představitelé v duchu jiráskovsko-masarykovském od všech těchto tradic ustoupili a vojsko oblékli do uniforem kopírujících uniformy anglické armády. Jedinou uznávanou tradicí byla tradice legií zahraničního odboje a i ta vzala za své po r. 1948. Tento duch bohužel přetrvává do dnešních dnů (ještě umocněn vlivem bývalého komunistického ministra Zd. Nejedlého) a naše současná armáda, konkrétně Ministerstvo obrany, svým dnešním přístupem k vojenské historii je toho dokladem.

 
Datum: 20. 09. 2005 22:20:09 Autor: Jakub Lukes
Předmět: Prinos
Tento clenek je, jak autor doufal, dobrym odrazovym mustkem pri dalsim poznavani vojenske historie.
Datum: 20. 09. 2005 22:21:03 Autor: Jakub Lukes
Předmět: Prinos
Tento clenek je, jak autor doufal, dobrym odrazovym mustkem pri dalsim poznavani vojenske historie.
Datum: 16. 06. 2006 15:22:06 Autor: Alexander Turkovič
Předmět: císařovna
Trochu mi vadí výraz zde uvedený "císařovna Marie Terezie". Na českých hradech a zámcích je to často slyšet, ale není tomu tak, Marie Terezie nebyla nikdy císařovnou, nebyla dokonce korunována ani jako manželka císaře, Františka I. Štěpána Lotrinského. Byla českou a uherskou královnou, což bylo jistě více, než pouze prestižní titul císaře svaté říše římské.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

18. 6. 2018 uplynulo 76 let od postřílení parašutistů, kteří  zlikvidovali Heydricha. Na snímku poškozený vůz Mercedes-Benz W142 na místě činu. Zdroj Wikipedia.

18. 6. 2018 uplynulo 76 let od postřílení parašutistů, kteří zlikvidovali Heydricha. Na snímku poškozený vůz Mercedes-Benz W142 na místě činu. Zdroj Wikipedia.


Recenze týdne

Průvodce třicetiletou válkou 1618-1648

České země na pokraji zkázy.