Kde jsou pohřbeny lebky českých pánů?

Zamyšlení nad staletou záhadou.

Několik dní poté, co prohráli legendární bitvu na Bílé hoře (8. 11. 1620), navštívili zástupci českých stavů Maxmiliána Bavorského, místodržícího Království českého, oficiálně se vzdali a předali mu písemnou žádost o milost, adresovanou císaři Ferdinandu II. a podepsanou více než dvěma stovkami povstalců.

O dva dny později se na Pražský hrad vydali znovu a vkleče přísahali věrnost panovníkovi.

Mnozí se domnívali, že to bude stačit, že je po všem, budou omilostněni a jejich vzpoura, zahájená pražskou defenestrací 23. 5. 1618, známá jako české stavovské povstání, zůstane nepotrestána.

17. 11. , tedy v den, který se později stal v Čechách a na Moravě osudovým, započal proces, který skončil jednou z největších záhad našich dějin. Novým místodržícím Království českého se stal Karel I. z Lichtenštejna a jeho hlavním úkolem bylo zpracovat seznam vůdců povstání, po jeho schválení císařskými úředníky dotyčné pochytat a exemplárně potrestat.

Začátkem ledna 1621 svůj úkol splnil, ale na vídeňském dvoře nebyli s výsledkem příliš spokojeni. Proběhla korespondence, která v únoru 1621 skončila seznamem 90 provinilců, osobně schváleným císařem.

Lichtenštejn z titulu své funkce vyzval všechny jmenované, aby se dostavili na Pražský hrad, s tím, že jim bude přečten císařský dekret. Naprostá většina z nich přišla dobrovolně, zbytek byl pochytán biřici. 61 mužů bylo zavřeno do tehdejších pražských věznic a 29 muselo zůstat v domácím vězení.

Nový místodržící poté osobně vybral členy zvláštního soudního tribunálu. Byli mezi nimi např. Adam z Valdštejna (strýc Albrechta z Valdštejna), Bedřich z Talmberka (velmi krutý a obávaný člověk) a Kryštof Vratislav z Mitrovic, královský podkomoří. Hlavním žalobcem se stal Přibík Jeníšek z Újezda, původně písař zemských desek. Legendární Slavata (Vilém Slavata z Chlumu) a Martinic (Jaroslav Bořita z Martinic), kteří byli 23. 5. 1618 vyhozeni povstalci z oken Pražského hradu, Lichtenštejnovu nabídku odmítli.

Senát začal pracovat na konci března 1621. Každý z vězňů musel písemně odpovědět na 236 otázek. Nejstatečnějším z nich byl Jindřich Otta z Losu, který si ze soudců dokonce dělal legraci. Ohledně rozsudků opět proběhla korespondence s císařským dvorem, která skončila 16. 6. 1621, kdy Ferdinand II. definitivně rozhodl.  18. 6. 1621 byly rozsudky přivezeny do Prahy a 19. 6. 1621 slavnostně vyhlášeny. Datum popravy odsouzených na smrt bylo stanoveno na 21. 6. 1621.

Vězeň Martin Fruwein z Podolí, advokát, politický mluvčí Jednoty bratrské, který se staral o zemské desky a byl účastníkem schůzky, na které byla domluvena defenestrace 23. 5. 1618, spáchal 7. 6. 1621 sebevraždu. Tribunál nechtěl, aby „vyvázl tak snadno“ a rozhodl o jeho posmrtném rozčtvrcení. Jedna část nešťastníkova těla byla vystavena na silnici z Prahy na bělohorskou pláň, tři části u různých městských bran na různé světové strany, hlava a pravá ruka na šibenici na Koňském trhu (dnešním Václavském náměstí).

A pak přišel 21. 6. 1621 a tragická událost na Staroměstském náměstí v Praze, všeobecně známá jako poprava 27 českých pánů, byť ve skutečnosti šlo o 3 pány, 7 rytířů a 17 měšťanů. O ní již bylo napsáno mnohé, ale je vhodné upozornit na to, že 24 mužů bylo sťato mečem (přesněji několika meči).

Po skončení této strašné exekuce kat Jan Mydlář umístil na Staroměstskou mosteckou věž ocelové koše, ve kterých bylo 12 odťatých hlav (6 směrem na Karlův most, 6 směrem na Nové Město) a to: 1.  Jáchyma Ondřeje Šlika (s rukou položenou na ústa), 2. Václava Budovce z Budova, 3. Kašpara Kaplíře ze Sulevic, 4. Prokopa Dvořeckého, 5. Bedřicha z Bílé, 6. Jindřicha Otty z Losu, 7. Bohuslava z Michalovic (s rukou položenou na hlavu), 8. Valentina Kochana z Nového Města pražského, 9. Tobiáše Štefka z Nového Města pražského, 10. Krištofa Kobera z Nového Města pražského, 11. Jana Jessenia (s kusem jazyka položeným na hlavě) a 12. Jiřího Haunšilda (s rukou položenou na hlavě). Ruce byly uťaty proto, že dotyční přísahali věrnost „zimnímu králi“ Fridrichu Falckému.

V roce 1622 si vdova po Jáchymu Šlikovi na císaři vyprosila, aby jeho hlava byla sundána a pohřbena (do hrobky pod kazatelnou v kostele sv. Salvátora, kterou sám v roce 1613 navrhoval, nechal vystavět a zaplatil). Na věži tedy zůstalo 11 hlav.

Vletech 1625–1626 dvě z nich z košů vypadly, spadly na Kamenný (Karlův) most a byly vráceny zpět na svá místa. Bralo se to jako špatné znamení. Možná, že to znamení opravdu bylo, protože 25. 9. 1626 zemřel legendární český spisovatel Mikuláš Dačický z Heslova, který popravu popsal ve svém díle Paměti, vydaném rovněž v roce 1626.

V září 1631 porazila protestantská švédsko-saská vojska katolíky v bitvě u Breitenfeldu nedaleko Lipska. V Čechách v té době nebyla žádná velká katolická armáda, a tak do nich Sasové vpadli. 10. 11. před nimi z Prahy utekl kdo mohl, včetně generála Baltazara Maradase, od roku 1630 generála Prahy a českých zemí — nejvyššího vojenského a civilního velitele. Uprchlíci brali klenoty, věci z městského archivu apod. V reakci na to, že bohatí opouští město a „nechávají je ve štychu“ začala pražská chudina (která neměla kam jít) mezi 10. 11. a 14. 11. útočit na kláštery a domy bohatých katolíků. Po dobytí a obsazení řady měst (Děčín, Teplice, Litoměřice, Slaný, Ústí nad Labem) přitáhli Sasové 15. 11. 1631 ku Praze. Jejich vojsko se symbolicky rozložilo na Bílé hoře.

Město nikdo nebránil, zástupci jeho vedení dohodli se Sasy kapitulaci. Saští vojáci brali, co mohli, včetně kamen a okenic, aby se ochránili před panující zimou. Jejich velitel generál Jan Jiří z Arnimu vydal rozkaz, že nesmí být útočeno na majetek Albrechta z Valdštejna, se kterým se znal z dřívějška (Valdštejn byl po určitou dobu jeho nadřízeným).

Společně se Sasy přišli i Češi, navrátilci z emigrace. A to nejenom do Prahy, ale i do dalších měst (např. Žatce a Kutné Hory).

Lebky pánů, které se nacházely na Staroměstské mostecké věži, byly sundány, dány do malých bedýnek se jmény a ty byly společně umístěny do dubové rakve. Prahou prošel pohřební průvod a v Týnském chrámu byly provedeny pohřební obřady.  Ty začaly ve 14:00 hodin, ale nečekaně se protáhly. Někdy se jako datum pohřbu uvádí 20. 11., což se jeví logické vzhledem k nedávnému obsazení Prahy (15. 11.), jako termín, kdy nejdříve mohli pozůstalí pohřeb zorganizovat. Zpravidla je uváděno 30. 11. 1631, neboť ten den se pohřbu mohl zúčastnit i saský kurfiřt Jan Jiří I. Saský. Z Týnského chrámu byly lebky přepraveny do Karolina. To bylo později zjištěno výslechem protestantského kněze Matěje Krocinovského, který se pohřbu zúčastnil, a v roce 1636 byl císařskými vojáky zatčen a vyslýchán.

V Karolinu však lebky určitě nezůstaly, protože silně věřící pozůstalí je chtěli pohřbít v posvěcené půdě. V této souvislosti je vhodné zmínit citáty dvou známých osobností:

„Vězte, že jednou se najdou ti, kteří hlavy naše od vás potupně na divadlo vystrčené, poctivě pohřbívat budou!“ Jan Jessenius, před svou popravou 21. 6. 1621.

„Po obřadu hlavy jistým osobám svěřeny byly, k tomu cíli, aby pohřbeny byly v místě takovém, jakéhož by se žádný z nepřátel dověděti nemohl, N. B (Pozn. nota bene, toto nepřehlédni) v pavlanu pod věží.“ Jan Amos Komenský, Historie o těžkých protivenstvích církve české (1632). Text je na lístku, který autor do své práce vložil.  

V průběhu staletí se za pravděpodobná místa začala považovat:

1. Bývalá celnice (do roku 1847) na Křižovnickém náměstí v Praze 1. Teorie vychází z toho, že lebky byly sundány z Mostecké věže, v celnici zabaleny do něčeho jiného, z celnice vynesena prázdná rakev jako odlákání pozornosti a lebky ve skutečnosti pohřbeny jinde (např. ve sklepení domu čp. 193, Křižovnické náměstí 2, což ovšem není posvěcená půda).

2. Kostel sv. Salvátora (česky Spasitele), Praha 1 Staré Město: Teorie vychází z toho, že zde byl pohřben Jáchym Ondřej Šlik (napřed tělo a pak hlava). Jenže vdova jej nechala už před rokem 1631 převézt do rodinné hrobky ve Veliši u Jičína. Dále teorie vychází z knihy Jana Floriána Hammerschmidta Prodromusgloriae Pragenae z roku 1723, kde se říká „Lebky byly odvezeny k sv. Salvatoru a pohřbeny pod věží.“ V roce 1689 obě věže kostela vyhořely. Nově byla postavena jen jedna, ale nikoliv tak, že „automaticky“ nahradila jednu ze shořelých, nýbrž nově, s novým umístěním a uspořádáním. Tato věž je zřejmě zmíněna Floriánem Hammerschmidtem v roce 1723, vzhledem k tomu, že jinou neznal, resp. nezažil. Jenže ta v roce 1631 nestála.  Prováděly se i další stavební úpravy a při takovém rozsahu prací by se rakev s lebkami musela najít. Dále teorie vychází ze záměny slov „pavlani/pauláni“ (římskokatolický Řád nejmenších bratří sv. Františka z Pauly) a pavlán (ochoz, balkon velkých rozměrů) – viz citát Komenského, který zřejmě má znít „Lebky byly pohřbeny pod věží kostela, který patří paulánům, tedy sv. Salvátora“.

3.  Týnský chrám (kostel Panny Marie před Týnem). Teorie vychází zejména z toho, že zde proběhl pohřeb a z textu z roku 1766, podle kterého byla v Týně nalezena rakev se 12 lebkami (jenže těch bylo od roku 1622 jen 11). Od roku 1890 se zde dělaly archeologické výzkumy. V kostelní předsíni a ve sklepích se nic nenašlo. Teoreticky by mohly být pohřbeny pod jižní věží kostela (zasypaný prostor pod ní nebyl dosud odkryt). Odborníci to ale nepředpokládají, protože „Při pohřbívání by to na ně všechno spadlo. “

  Jedno místo doposud nikdo „nepodezříval“ a nikdy v něm nehledal. Přitom více než ostatní naplňuje Komenského výrok „takové, jakéhož by se žádný z nepřátel dověděti nemohl“.

Než bude prezentováno, je vhodné se zamyslet nad následujícími skutečnostmi a událostmi:

A. Co pohřbu předcházelo?

1. Pražská chudina byla „naštvaná“ na to, že páni z Prahy utekli a „nechali je v tom“, mnoho lidí bylo ozbrojeno (pouliční bouře 10. 11. až 14. 11. 1631) a bylo velmi špatné počasí (Sasové kradli kamna a okenice). Pohřební průvod (z větší části) urozených a bohatých lidí, kteří byli svátečně, teple a kvalitně oblečeni a vyzdobeni šperky, nejrůznějšími řády a odznaky z drahých kovů, musel na chudé lidí působit jako „červený hadr na býka.“

2. Naštvaní byli i „řadoví“ saští vojáci, kteří kvůli počasí museli krást kamna a okenice, neboť jejich velitelé se o ně z jejich pohledu dostatečně nepostarali, současně museli dohlížet na chudinu, aby proti nim nepovstala, resp. nedošlo k bouřím a rabování a současně také na to, aby nebyl napaden pohřební průvod, jehož účastníci je svým vzhledem dráždili.

3. Oproti tomu elitní saští vojáci hlídali majetek Albrechta z Valdštejna a možná dokonce i Adama z Valdštejna, který jej získal konfiskací (např. Menhartovský palác) a aby nebyli v pokušení jej vykrádat, topit si drahými parketami a používat luxusní závěsy jako přikrývky, muselo o ně být dobře postaráno. Díky tomu mohlo existovat napětí mezi saskými vojáky navzájem.  

4. Mezi katolickým vedením města a osobnostmi z řad vrátivších se exulantů panovaly nepřátelské vztahy. Radnice odmítly dát k pohřbu lebek souhlas a stěžovaly si na tuto akci vrchnímu saskému vedení. V městě s příchodem Sasů nedošlo k žádným zásadním změnám ve prospěch navrátilců, exulanti směli používat jen několik kostelů a řada z nich trpěla frustrací z pobytu v Pirně.  Do tohoto saského města, které mělo čtyři tisíc obyvatel, dorazily po bitvě na Bílé hoře dva tisíce Čechů. V jednom domě tak najednou bydlelo i několik zcela odlišných rodin. Zatímco místní byli v naprosté většině ortodoxními luterány, z Čech dorazili především utrakvisté (kališníci). Přesto, že za ubytování platili, znamenali pro město obrovskou zátěž. Stav, který obě strany z počátku zřejmě braly pouze jako přechodný, se pomalu stával trvalou realitou a přinášel s sebou zásobovací, pořádkové a hygienické problémy. Časem klesala koupěschopnost českých emigrantů úměrně k jejich tenčícím se finančním rezervám. Mimo jiné v Pirně (ve všech nastíněných podmínkách) žili a do Prahy se z ní v roce 1631 vrátili Petr Martinius a jeho známější syn, někdejší farář u sv. Haštala na Starém Městě pražském a Evropou prošlý Samuel Martinius z Dražova. Mnoho navrátilců tak zřejmě mělo velká očekávání, která nebyla naplněna (vrácení se do Čech natrvalo, změna vlády a poměrů v Praze, vrácení veškerého zabaveného majetku, a naopak zabavení majetku katolického a tím vykompenzování nákladů na pobyt v Pirně atd.)

5. V pražských ulicích byl značný nepořádek a nečistota. To lze nepřímo vyvodit např. z toho, že počátkem roku 1632 vydaly všechny pražské radnice nařízení k úklidu města, aby tím zabránily morové epidemii (ke které však bohužel po čase stejně došlo).

6. Na hřbitovech byli hlídači. Pravděpodobně i Sasové. Saští vojáci (např. ti, kteří po příchodu do Prahy zemřeli na následky zranění utrpěných v dřívější době, protože neměli zajištěno teplo, natož potřebnou lékařskou péči) museli být rovněž někde pohřbíváni.

7. V zimních měsících (resp. když mrzlo) bylo třeba vykopat hrob dopředu, neboť soudobá technika neumožňovala vykopání dostatečně velké jámy v zamrzlé zemi a lidé byli po řadě let trvající válce zesláblí. Proto se hroby „předvykopávaly za tepla“, aby byly připraveny na zimu. Bez určení konkrétní osoby. Takto jich vzhledem k počtu obyvatel Prahy (kopaly se před příchodem Sasů) musely být připraveny (odhad) po celém městě (všech hřbitovech) stovky.

8. Na hřbitovy se lidé také chodili modlit, dokonce se na nich konaly trhy (při svátcích) a kvůli tomu byla u některých z nich zbourána jedna stěna (aby mohly najíždět vozy).

B. Kde hledat?

   Podle mého názoru musela být splněna tato identifikační kritéria:

1. posvěcená půda, pokud možno co nejdéle spjata s utrakvismem (kališnictvím),

2. místo nějakým způsobem spojené s Týnským chrámem (proběhly v něm pohřební obřady),

3. místo, u kterého je pravděpodobné, že se v budoucnu (nejméně na úroveň dospělosti a stáří již žijících malých dětí-vnuků, popř. pravnuků) nezmění,

4. místo, v jehož názvu musí být skrytý význam, smysl, aby jej podle toho mohly najít příbuzní, včetně těch, kteří v době pohřbu nebyli ještě dospělí, ale současně se s popravenými alespoň trochu znali a měli k nim vztah (zejména vnuci). Stále je třeba myslet na to, že jde ve všech případech o silně věřící osoby.

5. místo „v dosahu“, dobře přístupné pro vůz tažený koňmi (rychlý a hladký příjezd a odjezd), tedy ideálně takové, ke kterému vede dobrá cesta, popř. hned několik cest, má předem vykopané (připravené) hroby a zbouranou hřbitovní stěnu,

6. doprava k tomuto místu bude (v rámci možnosti) co nejvíce bezpečná, tj. zejména v noci, nebude hrozit útok pražské chudiny nebo naštvaných (a opilých) saských vojáků.

C. Kdo byli ti, kteří provedli vlastní uložení rakve do hrobu?

Jsem přesvědčený, že na vybrání vhodného místa a vlastním uložení rakve do hrobu se podíleli vojáci, přesněji Češi sloužící v saské armádě a zastávající vyšší hodnosti a že uložení bylo de facto koncipováno jako rychlá vojenská akce.

D. Symbolika

   Jak bylo výše zmíněno, 24 z 27 vůdců českého stavovského povstání bylo sťato mečem. Z 27 byli 3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů. Vesměs se jednalo o lidi tzv. bohaté a z vyšších vrstev, v některých případech ze starých, vážených a respektovaných, rodin. Byli to lidé, kteří se (velmi zjednodušeně) kvůli svému náboženství podíleli na vzpouře proti svému císaři. Jejich pozůstalí měli zájem pohřbít lebky svých blízkých do posvěcené půdy a hrobová jáma byla vzhledem k ročnímu období (30. 11.) s největší pravděpodobností vykopána již nejméně týdny předem.

Ve 3. století našeho letopočtu (cca 242–245/286), žil v Římě muž, který jako římský patricij dosáhl hodnosti správce a sklepníka paláce císaře Diokleciána. Tajně s celou svou rodinou konvertoval ke křesťanství a ukrýval pronásledované křesťany, kteří museli utéct ze svých domovů. Byl zatčen a zaživa pohřben v jámě vykopané v katakombách na Via Labicana. Později byl prohlášen za svatého a v 7. století byl na místě jeho smrti postaven kostel, který mu byl zasvěcen. Později mu byly zasvěceny kostely v dalších zemích, až se tak stalo v roce 1234 i v Praze.

Kostel byl až do roku 1624 utrakvistický (kališnický). Před svým odchodem do exilu v něm působil výše zmíněný kněz Samuel Martinius z Dražova, který byl velmi zcestovalý, dnešní terminologií by se na něj možná hodilo označení „akceschopný“. Před svým návratem do Prahy žil v Pirně.

Kostel byl až do roku 1739 spravován z chrámu Matky Boží před Týnem (Týnského chrámu).

Je jediným na celém území Čech a Moravy (a tedy je v tomto směru vyloučena záměna), který je věnován výše uvedenému světci.

U tohoto kostela byl hřbitov. Používal se do roku 1784 a v roce 1832 byl definitivně zrušen. Na jeho místě se dnes nachází náměstí. Z Karolina je vzdáleno cca 15 minut chůze. Vůz tažený koňmi by to zvládl za dobu výrazně kratší. Podél cesty se nacházely domy, resp. paláce, které byly v majetku rodiny Valdštejnů.

Slovo patricij, též patricius, pochází z latinského pater neboli otec, a byl jím původně označován potomek staré římské rodiny. Ve středověku a novověku jím byla označována hlava bohaté a respektované městské rodiny.

Světec, který byl zasypán v jámě, bývá zobrazován jako mladý rytíř s mečem (popř. s lopatou).

Kde a jak tedy byly pohřbeny lebky českých pánů?

30. 11. 1631, po setmění, vyjel z Karolina vůz, na kterém byla naložena dubová rakev, ukrývající 11 truhliček s lebkami vůdců českého stavovského povstání. Doprovázeli jej ozbrojení jezdci. Někteří mluvili česky a měli na sobě znaky vyšších hodností armády saského kurfiřta. Jejich zbraně byly viditelné, aby vyvolávaly obavy a respekt.

Vůz projel kolem domů rodiny Valdštejnů. Elitní saské vojáky při pohledu na jeho doprovod ani nenapadlo jej zastavit a zasalutovali. V další části se do cesty postavila chudina, kterou odradil pohled na ozbrojené muže a důrazné varování v češtině, aby šli všichni z cesty. O kus dál se totéž opakuje s pohublými saskými vojáky hledajícími dřevo do kamen. Tentokrát však varování zazní v němčině. 

Vůz s doprovodem přijel k hřbitovu. Vzhledem k tomu, že jedna z jeho stěn je již delší dobu stržena, bez problémů vjel dovnitř. Klimbající strážný, ať již Čech nebo Sas, byl česky nebo německy informován, že do jedné z předem vykopaných jam bude pohřben vojenský důstojník, který zemřel na následky zranění utržených v bojích a že jeho osobní přátelé a spolubojovníci si nepřejí, aby pohřeb byl jakýmkoliv způsoben narušen „civilisty“, kteří se druhý den budou na hřbitově modlit, či zde prodávat své zboží a již vůbec nechtějí, aby svědkem pohřbu byli lidé, kteří před dvěma týdny útočili na domy a rabovali je. Strážný chápavě kývl a poté, co obdržel váček s mincemi, přísahal pánům důstojníkům, že vždy, kdy bude mít na hřbitově službu, se nikdo se špatnými úmysly hrobu ani nedotkne.

Vojáci složili rakev z vozu do jámy. Jeden z nich, zřejmě duchovní, se s mrtvými naposledy rozloučil. Poté byl hrob zasypán. Všichni muži kolem něj poklekli a pomodlili se za duše zemřelých. Poté vstali a ti, kteří je vedli, se rozhlédli a již poněkolikáté počítali, zda je hrob opravdu jedenáctým v pořadí směrem od Staroměstského náměstí. Pak na něj umístili kříž s obyčejně znějícím jménem muže, který se narodil 21. 6. a zemřel 30. 11.

Bojovníci nasedli na koně a společně s vozem odjeli zpět do Karolina. Tam skupině čekajících potvrdili, že rakev byla uložena do hrobu na vybraném hřbitově a jak tento hrob najít.

Pozůstalí se rozešli. Jednou za čas některý z nich hrob navštívil, ale nikdy jej nenavštívili všichni společně. Jak mnozí z nich tušili, situace ve válce se změnila tak, že v květnu 1632 museli emigranti Prahu znovu opustit, neboť Sasové byli nuceni ustoupit před katolickým vojskem.  Když se pozůstalí dozvěděli, že lebka Maxmiliána Hošťálka z Javořice, která byla po popravě 21. 6. 1621 vystavena v Žatci a v listopadu 1631 slavnostně pohřbena jeho syny „za bílého dne“ do hrobu označené jeho jménem, byla v květnu 1632 katolíky vykopána a znovu potupně vystavena, uvědomili si, že postupovali správně a slíbili si, že hrob nebude nikdy správně označen. Ani, když válka skončí, protože za pár let může přijít další.

A tak lebky jedenácti vůdců českého stavovského povstání odpočívají staletí na místě takovém, jakéhož by se žádný z nepřátel dověděti nemohl.  A kdež by je nehledal.

A od té doby, co zrušený hřbitov u kostela sv. Haštala v Praze 1, Starém Městě, překrylo Haštalské náměstí, zřejmě ani nikdo hledat nebude.

Autor Miroslav Houška