logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Kdopak by se vojny bál?

Fenomén strachu zná určitě každý. Něco jiného je ovšem strach jít do sklepa, něco jiného strach z nekonečnosti vesmíru a zcela odlišný je strach z násilné smrti. Jak se s ním vyrovnávali vojáci v bitvách a zákopech, a tom si povíme v této úvaze.

Co to je vlastně strach? Mám chorobnou zálibu v definicích a tak tu jednu uvedu:

Strach je nepříjemná emoce, vyvolávaná vnímáním nebezpečí. Jako reakce na situaci ohrožení je spojena s mobilizací energie, umožňující individuu útěk nebo obranu bojem, což je provázeno řadou charakteristických příznaků, jako je bušení srdce, zvýšené svalové napětí. Výrazově se projevuje charakteristickou mimikou, zblednutím, výlevy potu a únikovým chováním. Lehčí formou strachu je úlek – reakce na neočekávaný podnět (např. silný zvuk) – který přechází v útlum reakce, nebo se rozvíjí ve strach či obavu (strach zaměřený do budoucna, očekávání nebezpečí), podle toho, jaký význam je podnětu přiřazen. Naopak zvýrazněný strach lze označit jako afekt zděšení či hrůzy. Prožívání hrůzy může být nicméně příjemné, když si subjekt uvědomuje, že pouze přihlíží (záliba v hororových filmech apod.). (Konec citátu.)

Strach je obranný reflex našeho organismu, stejně jako třeba deprese. Říká nám, že s námi není něco v pořádku a připravuje naše smysly, aby byly ostražitější a připraveny na řešení krizové situace. Někteří jedinci trpí patologickým strachem, což je případ, kdy by už člověk měl vyhledat lékařskou pomoc. Psycholog může moci radou, psychiatr většinou pomáhá prášky, což je podle mnohých ovšem cesta do pekla. Těžší poruchy psychiky, maniodepresivní stavy, vedou často až k sebevraždě.

Ale nechci se zde zabývat strachem jako patologickým projevem nemocného člověka, ale spíše jeho obrannou funkcí. Mě spíš zajímá, jak se vyrovnává se strachem lid vojenský.

Námořníci mají takovéhle rčení: Kdo se bojí, nesmí do lesa, ale kdo se nebojí, nesmí na moře. Je to pragmatické vyjádření zkušenosti, že jedinci, kteří mají snížený pud sebezáchovy, budou především na moři, ale i ve válce nebezpeční nejenom sobě, ale i svému okolí. Strach nám zabraňuje vrhat se do riskantních, či přímo sebevražedných misí.

 Na takové jedince, kteří mají tak zvaně „pro strach uděláno“, narazíme jistě v každé době a na každém místě. Notoricky známí, nejenom z vědecko-fantastických románů, ale především z historie, jsou například berserkové. Vyskytovali se v 10. a 11. století, v době největších dobyvatelských úspěchů Vikingů a obav z jejich válečnické dovednosti, zejména v zacházení s obouruční bojovou sekerou a mečem. Berserkové prožívali během boje či souboje fanatické „psychické“ vypětí. Takové vypětí je i při dnešním sportovním zápolení zcela běžné, psychika představuje značné procentu úspěchu. Berserkové dosahovali tohoto vypětí psychiky údajně pomocí různých drog či konzumací „magických” hub. Tyto lektvary odbourávaly strach a přivedly bojovníka do stavu, kdy mu bylo „vše jedno“, ale fyzická kondice zůstala zachována. Berserkové se údajně odívali do medvědích či vlčích kůží a bojovali s takovou energií a silou, že z nich protivníci měli hrůzu. V bitvách prý zabíjeli ještě ve chvílích, kdy měli useknutou neozbrojenou ruku či utrpěli další těžká zranění. Jsou dokonce zprávy, že tvořili celá bratrstva či rodinné klany. V severských ságách se nazývají jednak berserkové, nebo méně často ulfhednar (vlčí kůže). Zdali šlo o psychicky vyšinuté jedince, kteří se dostávali v boji do zvláštního afektu, či o bojovníky pod vlivem drog, je stále předmětem učených debat.

Jak šly dějiny, jak se proměňoval charakter zbraní, boje a mravů, tak se měnila i motivace, výcvik, poslání a společenské zařazení vojáků. Strach je fenomén neměnný, ale každá doba na něj pohlížela jinak a jinak se s ním vyrovnávala. Již takříkajíc od starých Řeků a Římanů, přes Vikingy až třeba ke středověkým rytířům byl v každé tehdejší společnosti kladen nekompromisní důraz na odvahu, na pohrdání smrtí, a zbabělost byla předmětem nejvyššího opovržení. Středověcí rytíři se vrhali do bitev bez nějakého taktického záměru, od malička byli vychováváni k boji, který se jim stal hlavní náplní života. Klasickým příkladem je případ slepého českého krále Jana Lucemburského, který vyjel do bitvy u Kresčaku ani ne tak kvůli mocenskému konfliktu, jenž ho nezajímal, ale aby osvědčil loajálnost „svým bratřím“, tj. francouzským rytířům s králem Filipem VI. v čele, s nimiž byl zvyklý pojímat válku jako nekončící rytířský turnaj.

Dokud rytíři bojovali sami proti sobě, rozpadala se bitva na mnoho jednotlivých soubojů; smrt byla všední událostí, ale boj často končil zajetím za účelem výkupného. Jakmile na bojišti (a také ve společnosti) začal narůstat význam chátry, tedy prostého lidu, válka se změnila. 

 Janova smrt jako by byla symbolem rytířských ideálů a jejich zániku. Železní páni, kteří po celý středověk ovládali bitevní pole, sloužili oddaně krásným paním a v písních a pověstech se vydávali hledat svatý grál, začali ztrácet glanc. Neopouštěla je bojovnost ani odvaha, ale zvykli si na své výsady a majetek, začali lenivět a především se nikdy nepoučili z neblahých střetnutí se stále efektivnější pěchotou, jejímiž příslušníky pohrdali a odmítali si připustit, že by také oni mohli mít nějaké válečnické ctnosti. Roli rytíře-individuality začaly přebírat roty žoldnéřů, začaly se objevovat zárodky stálého vojska, lidé, kteří bojovali za svou nezávislost, jako Švýcaři, či za náboženské svobody, jako husité, rytíře na bitevním poli soustavně poráželi a vše urychlila revoluce ve vojenství, jíž byl vynález střelného prachu. Změněné společenské a ekonomické podmínky šly ruku v ruce s vývojem vojenství, v němž už neměl mít do železa zakutý rytíř místo.  Přechodnou kapitolu představují námezdní vojáci, žoldnéři, jejichž dobou rozkvětu byl vrcholný středověk a renesance. Takoví profesionálové bojovali samozřejmě za peníze, jejich motivací byl zisk, kořist, často touha po dobrodružství či prostě násilnická povaha. Potlačování strachu bylo u těchto profesionálů samozřejmostí, pokud vůbec v jejich rváčské povaze na tuto emoci zbylo místo. Bylo by ovšem chybou domnívat se, že žoldnéři postrádali jakoukoliv špetku cti. Jednalo se ovšem o čest profesionálů, kteří se nezpronevěřují svým závazků. Pokud takový voják dostával pravidelně žold a měl vyhlídku na kořist, bylo na něj do určité míry spolehnutí. Žoldnéře nalezneme i v řadách husitů, zlatým věkem jsou pro ně náboženské války 15.–17. století, a dalo by se říci, že žoldnéře zná i moderní doba. Ale o tom za chvíli.

 Nejznámějším typem evropského žoldnéře byli lancknechti. To byli pěší vojáci vlastnící výzbroj a výstroj, zavázaní poslušností svému polnímu hejtmanovi, nikoliv panovníkovi. V době války je verbovali polní hejtmani a vytvářeli národnostně smíšené vojsko s velkým podílem Švýcarů. Lancknechti zanikli se vznikem stálých státních armád. Měli na svou dobu propracovanou taktiku a pod dobrými kondotiéry představovali nepřítele, jehož bylo těžké zdolat. Strach z bitvy u těchto otrlých válečníků ustupoval před vidinou kořisti. Svou roli hrála jistě i obava z trestů, neboť zběhnutí z boje bylo drasticky trestáno.

Zajímavým faktem je, že lancknechti rozlišovali mezi „špatnou“ a „dobrou“ válkou. Špatná válka, to znamenalo boj proti zemské hotovosti či domobraně nepřítele, který mohl bojovat z přesvědčení, ať již vlasteneckého, či náboženského. Vyhlídky lancknechtů v takovém případě nebyly valné. Naproti tomu „dobrá“ válka, to byl boj, kdy profesionální žoldáci stáli proti sobě na obou stranách. Tady nešlo o ideály, ale o splnění smluvního závazku vůči zaměstnavateli. Žoldnéři mohli očekávat, že obě strany nepůjdou v boji až na dřeň, že v případě zajetí bude ušetřen jejich život a že třeba budou moci změnit i strany, pokud protivník lépe zaplatí. Na obou stranách tu panovaly jisté profesionální ohledy a strach tu nejspíš neměl místo.

 Jak se měnila doba, měnila se i skladba armád a systémy odvodů. Tudíž i motivace a psychika vojáků. V 18. století mizí námezdní armády a do vojska jsou odváděni poddaní, zpravidla na doživotí. Taktika se v důsledku velkých počtů odvedených a uplatnění ručních palných zbraní mění ve vědecky řízené manévry, kdy vojsko je strojem v rukou více či méně zběhlého velitele. Manévrování je rigidní, proti sobě pochodují široké linie vojáků do hloubky dvou až čtyř mužů, kteří se protivníka snaží zničit nemířenou palbou salvami křesadlových zbraní. Takový voják, odvedený proti své vůli s vyhlídkou sloužit až do smrti (což mohlo být příští bitvu), rozhodně neměl žádnou motivaci k boji. Jeho strach ze zbytečné smrti musel být značný. Proto musel být podroben tuhé disciplině, nejen aby zvládl složité manévry a obsluhu zbraně, ale také aby nedezertoval a v bitvě slepě poslouchal nadřízeného. Pruský Friedrich Veliký, guru lineární taktiky a víc voják než král, prohlašoval, že jeho vojáci se musí bát víc rákosky poddůstojníka, než smrti v boji. Ta rákoska, to byl jen výchovný prostředek, tresty byly daleko drakoničtější – takový běh uličkou, kdy voják dostal ránu nabijákem od každého vojína ve špalíru, kterým musel proběhnout, zpravidla končil smrtí. Není divu, že vojáci za těchto okolností dali přednost slabé šanci na přežití v bitvě, než jistotě smrtelného trestu za dezerci. Friedrich nepostrádal smysl pro humor. Když před bitvou u Kolína narazil na pár granátníků, kterým se do boje moc nechtělo, napomenul je otcovsky slovy: „Vy psi, cožpak chcete žít věčně?“ Inu, laskavý panovník a velitel.

 Jakmile s sebou Francouzská revoluce přinesla občanské vojsko, jakmile se i v armádách monarchií zkrátila vojenská služba a velitelé si uvědomili, že disciplina se lépe udržuje příkladem, motivací, probuzením vlasteneckého zápalu a nikoliv tresty, změnil se i poměr vojáků ke strachu ze smrti. Šlechta odjakživa brala vojenskou službu jako stavovskou povinnost a čest, ale Francouzská revoluce vdechla pocit čestné povinnosti i prostým občanům. Vlastenecký a náboženský zápal, to ovšem známe již ze starého Řecka, pohrdání smrtí je příslovečné pro výcvik k boji v legendární Spartě. V novověku k tomu přistupuje i služba ve vojsku jako kariérní zaměstnání, jako vyhlídka na profesní uplatnění a v neposlední řadě ona čestná občanská povinnost. Vítězí princip všeobecné brannosti, který ve svém důsledku vede k mnohamilionovým armádám a zákopům první a druhé světové války. 

 O strachu z bitvy a o tom, jak mu čelit existuje z nové doby řada svědectví. Jedním z nejpohnutějších je novela Stephena Crana Rudý odznak odvahy (1895). Je to příběh z americké občanské války. Ne, není to něco jako Sever proti Jihu. Je to vyprávění o obyčejném mladíkovi uprostřed něčeho tak strašného, jako je bitva a o tom, jak na ni reaguje jeho psychika. A je to tak přesvědčivé, že veteráni války autorovi po vydání knihy psali a gratulovali mu k výborné paměti a někteří ho dokonce poznali a tvrdili, že s ním společně sloužili. Jenže Stephen Crane se narodil až po té, co občanská válka skončila. V románu s velkou přesvědčivostí a plastičností popsal vnitřní přerod jinocha v průběhu jediné bitvy, začáteční nezralost mladíka, utrpení v boji, strach, zbabělost, dezerci, stud před ostatními vojáky a pak obrat, vznikající z vědomí odpovědnosti k pluku a s ním se dostavující statečnost bojovného, odhodlaného muže.

 Kniha byla dokonce dvakrát zfilmována (1951 a 1974). Překvapivě se stala inspirací i pro Václava Marhoula, který v jejím duchu natočil právě uváděný film Tobruk (2008). Také zde je hlavní postavou mládenec, který nevydrží hrůzu boje, dezertuje a prožívá vlastně totéž, co Craneův hrdina. Bohužel musím říct, že Marhoulovo dílo není zdaleka tak přesvědčivé, jako Craneův román. Fenomén strachu je tu však podán stejně působivě a stejně je vylíčený i přerod zbabělce ve vojáka, který překoná pudové selhání díky morálně volním vlastnostem.  Na druhé straně spektra stojí oni vojáci, u nichž převládá pud agrese. Berserkové se vyskytují i v moderních armádách. Z doby relativně nedávné existuje svědectví majora Hory. Tento Čech, který strávil většinu života ve francouzské cizinecké legii, popisuje ve své memoárové knize Moje matka cizinecká legie (1993) případ legionáře, který v boji proti Vietkongu byl zasažen několika kulkami, ale posedl jej patrně stejný amok jako berserky; běžel proti nepříteli a střílel ze samopalu s několika zraněními ještě asi minutu poté, co měl být v důsledku těžkých zranění už dávno mrtvý.

 

Ostatně i sám Hora projevoval statečnost často hraničící s hazardem. Popisuje okamžik, kdy žádal nadřízeného důstojníka, aby jej pustil na kontrolu podřízených legionářů do prvních linií, což se za bílého dne rovnalo téměř sebevraždě. Plukovník de Germiny mu řekl: „Horo, máte již tolik vyznamenání, že nepotřebujete další. Všichni víme, čeho jste schopen, ale myslete radši na svou rodinu než na patroly.“

 V závěru francouzské války v Indočíně žádal Hora, aby byl shozen do obležené pevnosti Dien-Bien-Phu. Nadřízení mu to pro „vysoký věk“ (45 let) tento sebevražedný nápad zakázali realizovat a tím mu bezpochyby zachránili život.

 Rozlišit v boji co je hazard a co je statečnost patrně nelze. To, co bychom v civilním životě nazvali sebevražedné šílenství, bývá ve válce označováno za bezpříkladnou odvahu, která rozhoduje patové stavy a bývá odměňována medailemi a řády. Kdy takový čin zachrání den, zvrátí bezvýchodnou situaci, a kdy naopak ohrozí spolubojovníky a úspěch akce, to je otázka nejen pro vojenské psychology, ale téměř pro filozofy.  Kdo se kdy probíral záznamy o udělení různých vyznamenání, zjistil, že řada z nich byla udělena posmrtně. Zvláště britský Viktoriin kříž bývá jen zřídkakdy udělován živým. To byl případ i plukovníka Jonese, který si svůj Viktoriin kříž vysloužil v roce 1982 na Falklandách. Tyto britské ostrovy v jižním Atlantiku obsadila tehdy Argentina, která si na ně činí nárok od nepaměti. Rota britských výsadkářů pod velením Jonese útočila na dobře bráněnou vyvýšenou argentinskou pozici. Kulometná palba nepřítele se překrývala, takže nebylo možné vyřídit jednotlivá hnízda postupně. Útok trval už téměř tři hodiny a bylo nezbytné odpor překonat. Plukovník Jones vedl část svého taktického uskupení proti jedné z těchto pozic. Při útoku byl zasažen kulometem z jiného hnízda, zakopaným na vyvýšenině.

 Jeho smrt vyvolala po válce v Británii vášnivou diskusi. Bylo od něj bláznovstvím, že riskoval svůj život a tím i úspěch operace – anebo se zachoval v duchu nejlepších britských vojenských tradic, kdy velitel vede své vojáky do boje na čele útoku a podstupuje větší riziko než ostatní? Když boj vypukl, přesunul se do přední linie, aby velel odsud a po krátké poradě s první rotou se rozhodl vyžádat si minometnou palbu, jejíž dým by kryl útok přes otevřený prostor. Jakmile dým bojiště zahalil, bylo logické zahájit útok proti kulometům, které by jinak zabily muže, pokud by zůstali zalehnutí. V mnoha bitvách dochází k situaci, kdy i nevelký útok, provedený s elánem, pozdvihne bojovnost a odvahu. Přeživší muži z taktického velení byli vyproštěni díky přátelské palbě, která nepřátelské zákopy neutralizovala. Otázkou zůstává, zdali plk. Jones svým sebeobětováním rozhodl výsledek boje, anebo zbytečně riskoval život, vzhledem k tomu, že neměl žádné bojové zkušenosti a že obezřetnější postup by vedl rovněž k vítězství, ovšem za cenu méně dramatického řešení. Bylo by zajímavé slyšet názor samotného plukovníka, ale to není pochopitelně možné. Podobné otázky mohou ovšem být jen teoretické a spekulativní. V boji žádné „kdyby“ neexistuje. Bez lidí, jako byl Jones, by patrně nebyla vyhrána žádná bitva.

 Jaké pocity má voják, který v boji umírá, nám zatím nikdo nesdělil. Jedinečné svědectví však zaznamenal ve své knize Pocta Katalánii (1938) George Orwell. Jako dobrovolník se účastnil na straně republikánů Španělské občanské války. V boji utrpěl zranění, na něž jen zázrakem nezemřel, takže popsané pocity jsou tak blízké umírajícímu jak jen možno. Cituji:

 „Dostal mě fašistický snajpr. Byl jsem na frontě asi deset dní, když se to stalo. Být zasažen kulkou je tak zajímavá zkušenost, že snad nebude na škodu, když ji popíšu podrobně. Stalo se to v koutě parapetu, v pět hodin ráno. To je vždycky nebezpečná chvíle, protože svítá za našimi zády, a když člověk vystrčil hlavu nad parapet, tak se proti nebi jasně rýsovala. Mluvil jsem s hlídkou, která měla vystřídat strážné. Náhle, uprostřed věty jsem to pocítil – je velice těžké popsat, co jsem cítil, ačkoliv si to vybavuji naprosto živě. Zhruba řečeno, byl to pocit, jako kdybych byl v samém centru exploze. Uslyšel jsem mohutnou ránu a obklopil mě oslepující záblesk světla a ucítil jsem strašlivou, šokující ránu – žádnou bolest, jenom prudký náraz, jako když dostanete ránu elektrickým proudem. Zároveň se mě zmocnila naprostá slabost, cítil jsem, že jsem zasažen a scvrkávám se do nicoty. Pytle s pískem naskládané přede mnou se začaly ztrácet v ohromné dálce. Myslím, že člověk se cítí podobně, když je zasažen bleskem. Okamžitě jsem věděl, že jsem zasažen, ale vzhledem k té ohlušující ráně a záblesku jsem se domníval, že mě zasáhl někdo vedle mě, komu nahodile vystřelila puška. Všechno se to stalo v době daleko kratší než vteřina. V příštím okamžiku se mi podlomila kolena, zhroutil jsem se a hlavou jsem se praštil o zem. Byla to hrozná rána, ale naštěstí nebolela. Cítil jsem se otupělý, omámený a uvědomoval jsem si, že jsem velice těžce zraněný, ale nepociťoval jsem žádnou obvyklou bolest.“ (Konec citátu.)

 Orwell zranění přežil, avšak vzhledem ke svému zdravotnímu stavu byl z vojska propuštěn. Jeho svědectví o válce, o kuráži a překonávání strachu je jedním z nejemotivnějších, jaké jsem kdy četl.

 Jaké pocity tedy mají vojáci, kteří stojí tváří v tvář smrti? Pregnantně to vyjádřil vojín Edward Edes před svým prvním bojem v dubnu 1863 (jedná se o americkou občanskou válku). Ve svém dopise otci napsal: „Mám smrtelný strach z bojiště… bojím se, že se roztřesu, až uslyším sténání raněných a umírajících. Nicméně doufám a věřím, že mi bude dána síla, abych vytrval a splnil svoji povinnost.“

 Nelze to vyjádřit lépe. Mluvíme tu samozřejmě o vojácích, kteří jsou odhodláni splnit svou povinnost vůči vlasti. Tedy o brancích, kteří byli odvedeni na základě branného zákona k povinné vojenské službě, či se dobrovolně přihlásili na frontu v době ohrožení státu. Člověk dnešní doby ještě jakž takž pochopí, proč jde někdo dobrovolně bojovat do občanské války, všichni snad uznáváme povinnost bránit vlast v ohrožení, ale dnešnímu myšlení se naprosto vymyká představa jatek první světové války, kdy miliony vojáků na obou stranách čtyři roky umíraly, aniž by se fronta pohnula o jediný kilometr. Co je vedlo k takové poslušnosti a vytrvalosti?

Nad touto záhadou se zamyslel britský historik John Keegan ve své knize První světová válka (česky 2002). Závěrečný odstavec tohoto obsáhlé díla zní takto:

“Zkušenosti prvních válečníků z let 1914–18 – pravděpodobnost zranění či smrti v prostředí špíny a mizérie – rychle nabyly punc nevyhnutelnosti. I v tom je záhada. Jak mohly anonymní miliony navlečené do nerozlišitelné šedi, bez rozdílu připravené o každý ždibec slávy, který tradičně činil život mužů ve zbrani snesitelným, najít tolik rozhodnosti, aby vydržely tento boj a uvěřily v jeho smysl? Že tuto rozhodnost našly, je jedním z nezvratných faktů Velké války. V zákopových městech západní i východní fronty kvetlo kamarádství, jež svazovalo neznámé lidi nejtěsnějšími pouty bratrství a povznášelo vzájemnou věrnost, vzniklou v rámci étosu pluku až na úroveň pokrevních svazků života a smrti. Muži, kteří v zákopech navázali důvěrná přátelství, si vytvořili svazky vzájemné závislosti a sebeobětování silnější, než jaké mohou vzniknout z kamarádství založeného v míru a v lepších časech. To je elementární záhada první světové války. Pokud dokážeme porozumět jejím láskám, stejně jako jejím nenávistem, mohli bychom se přiblížit porozumění záhadě lidského života.”

 A v jiné své knize Keegan uvažuje nad tím, zdali má klasická bitva ještě smysl. Rozsah bojiště, který jde do tisíců mil, zpohodlnělost západní civilizace, stress z masového válčení, jaderné odstrašení a další faktory jej dovedly k závěru, že svou vlastní podstatou se bitva sama zrušila. Prohlašuje: „Kdysi možná byl největší hrdina ten, kdo projel v triumfu Persepolí. Dnes musí ti nejlepší dospět k rozhodnutí, že už si na hrdiny hrát nebudou.“ (Historie válečnictví, česky 2004.)

Zdálo by se tedy, že strach z bitvy a z umírání ve válce se nás už netýká. Jenomže Keegan napsal svou úvahu před dvaceti lety. Tehdy se zdálo, že s koncem studené války nastává nový zlatý věk lidstva. Jenomže svět z roku 1989 už neexistuje. Bipolarita supervelmocí, hrozících si navzájem jadernými zbraněmi, sice skončila, přízrak třetí světové války nehrozí, ale objevil se nový druh „hrdiny“ – náboženský fanatik, opásaný výbušninami, který se zákeřně vrhá mezi bezbranné oběti. Strach ze smrti překonává vírou v ráj a čtyřiasedmdesát panen, které tam po smrti najde. Celosvětová hrozba terorismu a nakonec i staronová rozpínavost oné bývalé „říše zla“ zaručují, že ještě mnohé generace mladých mužů budou muset překonat svůj strach ze smrti v obraně civilizace, v kterou věříme.

Přednáška pro CONiáš v Městské knihovně 27. 09. 2008

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).


Recenze týdne

Co jsem prožil

Nejnovější vydání oblíbených pamětí.