logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Kozáci atamana Platova u nás

...konkrétně ve Velém Přítočně a Unhošti

Jsme malá středočeská vesnice mezi Kladnem a Unhoští, poblíž Karlovarské dálnice. Necelá tisícovka obyvatel, žádné významné historické památky či pozoruhodná architektura. Od 14. století podnes bohatá mozaika lidských osudů a v nich jako v mikrokosmu odraz evropského makrokosmu. Někdejší poddanská vesnice, naposledy v osobním majetku císařské rodiny Habsburků (1818–1918).

Vesnice Velké Přítočno zažila od časů třicetileté války v 17. století pravidelné průtahy spřátelených i nepřátelských vojsk – namnoze mezi nimi nebyl v jejich chování podstatný rozdíl. V kontaktu s nimi byla vesnice účastna celoevropského dění. Některé kontakty měly své demografické důsledky, kdy například vitální žoldnéři z Valonska geneticky ne příliš šťastně ovlivnili tehdejší domácí populaci. Jejich potomkům se u nás posléze říkalo „balouni“ (Valon = Baloun). Sexuálního apetitu těchto drsných sedláků z dnešní Belgie nebyly namnoze uchráněny ani slepice. Z těchto všech kontaktů jsou pro nás zajímavé ale jenom některé: Počátkem července roku 1799 prošla našim krajem cestou do Itálie ruská vojska generalissima A. V. Suvorova v síle 35 000 mužů. Spolu s nimi uralské kozácké pluky Borodin a Mizinov, pluky donských kozáků Astachov a Kumčackij. Suvorov sám přenocoval z 10. na 11. července na staré poště v Dušníkách spolu se svou osobní eskortou dvaceti uralských kozáků plukovníka Borodina. Ruská vojska jako vojska spojenecká v protinapoleonské koalici byla zásobována císařským rakouským erárem pod bdělým dohledem pražského gubernia. Rusové ale byli vinou administrativních průtahů i neochotou úřadů zásobováni se značným zpožděním a nedostatečně. Kozáci byli nuceni si píci pro koně kupovat z vlastních prostředků. Obstarávání píce a povolená pastva kozáckých koní probíhala široko daleko po celém Unhošťsku.

Dramatičtější byl návrat ruských vojsk z italského tažení v zimě 1799/1800. Vojska se vracela stejnou trasou přes Klenčí, Plzeň, Dobříš, Beroun do Prahy a dále. Byla zdecimovaná a unavená dlouhými pochody. Naší vsí protáhl vyčerpaný pluk donských kozáků plukovníka Děnisova. Celý týden trvalo, než bylo gubernium schopno zajistit pro ně ubytování a stravu. Houževnatí kozáci jezdili na vyčerpaných koních sem a tam po kraji, až je konečně ubytovali u Rakovníka.

Zásobování a ubytování ruských vojsk se řídilo spojeneckou smlouvou mezi velitelstvím rakouské armády a velitelstvím ruského sboru z roku 1799. V této smlouvě však nebylo pamatováno na tak důležitou okolnost, jako je pohřbívání mrtvých ruských vojáků, kteří podlehli zraněním, útrapám tažení či nemocem. Vše bylo v této záležitosti ponecháno na rozhodnutí vrchnostenských, krajských či místních úřadů. Docházelo k tak kuriózním situacím, kdy například v Praze nebylo kde pohřbít zemřelého ruského vojáka. Magistrát ani církevní úřady nechtěly povolit jeho pohřeb na některém z městských hřbitovů. Bezradní druhové mrtvého několik dní vozili s sebou na voze a nakonec ho v zimě roku 1800 tajně zahrabali do mělkého hrobu v místech dnešního Hlavního nádraží. Psi ale mrtvolu vyhrabali a roztrhali. Její části, jako nohy a ruce, pak tahali po pražských ulicích. Pod dojmem této události povolilo gubernium a pražské vojenské velitelství pohřbívání ruských vojáků na hřbitově u Invalidovny v Karlíně.

Slavnější období zažil náš kraj na sklonku napoleonských válek. V polovině srpna 1813 kolem nás procházela ruská vojska k vítězné bitvě s Francouzi u Přestanova-Chlumce a po ní byl v nedalekém Slaném zřízen vojenský lazaret.

V březnu roku 1814 připochodovala do Unhoště a jejího okolí ruská divize v síle 3374 mužů, 2 štábních důstojníků, 30 důstojníků, 240 poddůstojníků, 42 hudebníků, 3000 granátníků a 60 vojenských sluhů. Jako předvoj nejprve dorazila setnina donských kozáků. Na některých větších selských usedlostech bylo ubytováno až 40 ruských vojáků. Spali ve stodolách, kůlnách a kde se dalo. I když pobyt cizích vojsk není pro místní obyvatelstvo nikdy a nikde nic příjemného, s Rusy nebyly potíže. S určitým sarkasmem je v kronikářských zápisech z té doby zaznamenáno, že v každém sadu, u každého záhonu či políčka, u každé sušárny švestek stál jeden komisař gubernia, aby zaznamenal, zda si některý z Rusů neutrhl hrušku, nevzal švestku či nevykopl pár brambor, komisaři vše pečlivě zaznamenali k náhradě eráru. Rusové si sami vařili z erárního přídělu, důstojníci za stravu ve statcích či hospodách řádně platili. Ruská vojska měla vysokou kázeň a nikde v kronikách nejsou zaznamenány vážnější konflikty a kázeňské přestupky. Někde dřevěný plot u stavení nevydržel pohyb u něj uvázaných kozáckých koní, jinde kozáci spálili plaňka, aby si mohli uvařit jídlo. To byly nejobvyklejší stížnosti sedláků a chalupníků. Co se ovšem dálo po nocích ve stodolách a kůlnách či ve chlévech mezi domácím něžným pohlavím a švarnými kozáky, kroniky nezaznamenávají. Faktem je, že k výraznému populačnímu nárůstu obyvatelstva po odchodu ruských vojsk nedošlo. Znám je pouze jediný případ, kdy jeden z husarů Golovinova husarského pluku požadoval mírným nátlakem od jisté selky úsluhy nad rámec spojeneckých rusko-rakouských dohod a tvrdě narazil. Vše se ale urovnalo na místě, bez dalších následků v mezinárodních vztazích. Daleko horší byl dřívější kontakt a zkušenosti s francouzskými vojáky (1742) a s Prušáky (1757 a 1762), ale i s francouzskými aristokratickými oddíly emigrantů v ruském vojsku 1799/1800 i později.

Naše vesnice byla v těch časech malá a chudá, vložit do třech čtyřech větších selských usedlostí vojáky nebylo možné. Byl zde ale panský velkostatek, tehdy v držení bavorských vévodů, kam kozáci zajížděli pravidelně pro píci.

Největší slávu zažila Unhošť a její okolí roku 1815, když se zde po vítězství Spojenců nad Napoleonem ubytoval nejslavnější z kozáckých velitelů generál-ataman Matvěj Ivanovič Platov. Přijel do Unhoště na sklonku května 1815 doprovázen eskortou čtyř setnin donských kozáků a jednou eskadronou hulánů, celkem 500 jezdců. Ubytoval se na místní faře a jeho kozáci zajížděli do širokého okolí pro píci. Ruská vojska pak naším krajem procházela od 5. do 10. června. Kozáci říkali místním venkovanům srozumitelnou řečí, že „jedou pro Mikulku do Parízu“. Mikulkou či Nikolkou byl patrně míněn velkokníže Nikolaj, budoucí car Nikolaj I. (1825–1855), který byl v té době spolu s vítěznými Spojenci a s carem skutečně v Paříži.

Nemohu prokázat, že ataman Platov navštívil naši vesnici, i když sídlil tři kilometry od nás. Dost možná, že vsí pouze projížděl se svou kozáckou eskortou cestou na zámek v Buštěhradě, kde byla v té době rovněž velká ruská posádka. Jeho kozáci však u nás byli často. Ve vsi stála až do nedávné doby veliká barokní sýpka, kam se sváželo obilí z celého tachlovického panství. Také místní panský dvůr skýtal solidní zásoby krmiva, které bylo možné získat erárním přídělem, pokud tento systém fungoval, či koupí.

Ataman Platov byl pozoruhodná a svérázná osobnost. Je možné ho směle srovnat s nejodvážnějším z francouzských maršálů a velitelů jezdectva, Napoleonovým švagrem Joachimem Muratem (1767–1815). Oba byli nezřízeně stateční v boji, furiantští, marnotratní, soběstřední, v módě výstřední a poněkud excentričtí, ale jako vojáci-jezdci a velitelé nedostižní. V době o které mluvíme a kdy jsme tohoto atamana měli u sebe takměr „na dosah ruky“, mu bylo už šedesát čtyři let. Nebyl to tedy žádný mladík a zbývaly mu pouhé tři roky života. V Unhošti se asi dost nudil, i když nepochybuji o tom, že jeho kozáci mu nudy příliš nedopřáli. Unhšťsko mělo krásné lesnaté okolí směrem k jihozápadu, směrem na sever – k Velkému Přítočnu – pole, rozlehlé louky, rybníky a kultivované bažantnice buštěhradského panství. Čarovný kraj v povodí rodného Donu to ovšem nebyl.

Matvěj Ivanovič hrabě Platov, donský ataman a generál jezdectva se narodil 6. srpna 1751 v kozácké rodině. Jeho otec Ivan Pavlovič byl v té době pochodovým esaulem donského vojska. Účastnil se intrik a vojenských akcí ve prospěch carevny Kateřiny II. Za své zásluhy byl jmenován velitelem donského kozáckého pluku v Moskvě, s nímž vystoupil proti povstání J. Pugačeva. Vlastnil půdu a nevolníky na jednom z přítoků Donu. Také pro svého syna Matvěje zde zakoupil rozsáhlé pozemky s 500 nevolníky, takže budoucí ataman se stal velkostatkářem již ve svém dětském věku. Do kozáckého pluku vstoupil Matvěj Ivanovič v třinácti letech a v devatenácti byl již důstojníkem. V oddané službě carevně postupoval rychle v hodnostech i v bohatství. Roku 1789 byl již brigadýrem a díky přízni knížete Potěmkina vlastníkem rozsáhlých statků s několika tisíci duší. Jako statkář však zpočátku příliš úspěšný nebyl.

Po nástupu chorobně podezíravého Pavla I. na trůn upadli všichni protěžé knížete Potěmkina v nemilost, včetně generála Platova. Dokonce byl na nějaký čas uvězněn. Když mu při propouštění z vězení vraceli šavli, údajně prohlásil: „Ještě nezrezivěla, nyní mne ospravedlní!“ Nedůvěřivý car si ale jeho slova vyložil jako hrozbu vzpoury a nechal Platova znovu uvěznit. Roku 1801 ho ale propustil a přikázal mu, aby se jako donský ataman neprodleně vypravil spolu s oddíly A. K. Děnisova do Indie. Na pochodu je ale v přikaspické stepi zastihla zpráva o carově smrti, takže se se svými oddíly a dělostřelectvem vrátili zpět.

Nový car Alexand I. zahrnul Platova přízní. Povýšil ho na generálporučíka a ustanovil atamanem Donského vojska. Roku 1807 stál Platov za zřízením nového centra kozácké donské správy Novočerkasska jako metropole Donské země. Války s Napoleonem mu ale nedovolily dílo úplně dokončit. Odešel do pole a ustanovil za sebe jako zástupce přikázaného atamana A. K. Děnisova.

V roce 1812 provedl Platov mobilizaci veškeré mužské kozácké populace ve věku 18 až 60 let. Spolu se svými kozáky se pokryl slávou a osobní statečností v bitvách u Borodina, na Dněpru, obsadil Oršu, Vilno a konečně se přepravil i přes Němen. Bojoval v bitvě národů u Lipska, pronásledoval Francouze až do Paříže. Odsud navštívil roku 1814 spolu s carem Alexandrem Londýn. Tamní společnost uchvátil výpravností svých uniforem, kterou předčil i samotného cara. Během recepce pořádané na carovu počest v londýnské Guildhall v červnu uvedeného roku měl vedle exotické uniformy, bohatě vyšívané zlatem, na hlavě kucmu ze vzácné kožešiny a tulej na chochol posázenou diamanty v ceně odhadované na 10 000 liber tehdejší měny. Jinak chladné anglické dámy byly ze stárnoucího kozáckého atamana naprosto mimo sebe. Ruský válečník zde ovlivnil dámskou módu, když se po jeho vzoru začaly nosit zvláštní čepice „platovky“ (Platoff cap). Byly v Anglii mezi dámami vyšší společnosti oblíbené ještě dlouho po atamanově smrti. Naproti tomu pražské dámy Platovy módní podněty příliš nereflektovaly. Ataman měl smůlu, že přibyl do Prahy a jejího okolí v květnu, tedy po sezóně. Plesy se již nekonaly, Praha se vylidnila. Šlechta odjížděla na svá venkovská sídla, kde se oddávala svým obvyklým radovánkám. Daleko větší popularitě u dam se vedle Suvorova těšil v Praze a v celých Čechách velitel uralských kozáků, urostlý plukovník-ataman D. M. Borodin. Proto v Praze vyvolala v zimě roku 1799 rozruch novinová zpráva z italského bojiště, že „obršt od kozáků Borodin též byl těžce raněn a jakž se praví, také již zemřel, jeho krásná mladá manželka byla od francouzského jízdného myslivce rozsekána, protože po něm vystřelila z pistole“. Mnozí u nás za oba mrtvé truchlili. Dokonce kdosi složil tklivou píseň „O přespanilé kozácké hrdince“, kterou potulní zpěváci zpívali o jarmarcích a poutích či na městských nárožích. Veliká radost nastala, když se na sklonku roku 1799 Borodin objevil v Praze i se svou „přespanilou hrdinkou“.

Ovšem Platovi nelze vedle obliby především v evropských aristokratických kruzích upřít veliké zásluhy o kozáctvo, proto je také někdy nazýván „otcem kozáctva“. Byl rovněž úspěšným chovatelem koní proslulého donského typu, kterých ve svých stájích choval až 4000.

Zemřel 3. ledna 1818 v kozácké stanici Jelančinské (ЕЛАНЧИНСКОЙ) později Platovskaja. Pohřben byl v Novočerkassku, kde mu byl před palácem na Alexandrovském náměstí vybudován skvělý památník. Další památník mu zde byl postaven roku 1994.

Z povědomí dnešních lidí se stopy někdejších dějů a lidských osudů rychle vytrácejí, avšak jejich otisk zde pod hladinou času zůstává, stačí si je jenom lehce připomenout a již vyvstanou ze zapomnění plné života a svébytného půvabu jako nestárnoucí umělecká díla. 

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa