logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Kozáci Kalmyci v Československu

„V Československu se jim (r. 1921, pozn. J. D.) dostalo vlídného přijetí a byli oblíbeným námětem článků v různých českých ilustrovaných časopisech té doby. Fotografie černovlasých kalmyckých dětí s šikmýma očima a vysedlými lícími kostmi se objevovaly především na stránkách Světozoru a veřejnost se o ně živě zajímala.“ Anastasie Kopřivová 2001

Kalmyci jsou potomci mongolského etnika Ojratů, migrujícího od 16. století do stepí kolem Kaspického moře. Původně byli kočovníky a rybáři, chovateli koní a skotu. Byli to vynikající jezdci a nemilosrdní válečníci. Náboženstvím buddhisté lamaistického směru. Žili v rodových a klanových pospolitostech s velmi pevnými rodinnými svazky.

Roku 1607 došlo k prvním vzájemným dohodám mezi donskými kozáky a Kalmyky o společných taženích a nájezdech proti krymským a kubáňským Tatarům, Nogajcům, Kirgizům a jiným národům jihu ruské říše. Mnozí z Kalmyků se tehdy stali kozáky. Soužití Kalmyků s kozáky bylo ze strany kozáků pojímáno naprosto demokraticky, pokud lze tohoto pojmu v uvedené souvislosti užít. Kozáci jako pravoslavní naprosto respektovali buddhismus Kalmyků, jejich zvyky, tradice, rodové uspořádání a způsob života. Nikterak je neomezovali a nepokoušeli se jejich život změnit podle svých vlastních představ. Z taktického hlediska jim vyhovovala operativní samostatnost kalmyckých jezdců, rychlost jejich pohybu ve stepním terénu a jejich nenáročnost během dlouhých a vyčerpávajících taženích. Velitelé kozáckých pluků používali kalmycké oddíly k průzkumu a při pronásledování nepřítele. Vzhledem ke své pověsti drsných válečníků působili též jako psychologická zbraň.

V době vlády slavného donského atamana a generála jezdectva M. I. Platova (1751–1818) Kalmyci kočovali téměř po celém povodí řeky Donu, usazovali se však zejména v zadonských stepích na levém donském břehu. Území Vševelikého vojska donského se zde skládalo ze sedmi okruhů a okruhu tak zvaných donských Kalmyků. Chudší Kalmyci byli dokonce trvale přijati v kozáckých stanicích 2. Donského okruhu. Během válečných tažení donských kozáků vytvářeli Kalmyci zvláštní setniny v rámci kozáckých pluků. Byli to oni exotičtí jezdci, o nichž píše s údivem ve svých Pamětech maršál Marbot, kteří ještě roku 1812 za Napoleonova tažení na Rus používali při střetu s Francouzi luky a šípy.

Během I. světové a občanské války byly zformovány samostatné Donské kalmycké pluky a mnozí kalmyčtí důstojníci vynikli na velitelských postech čistě kozáckých pluků až do hodnosti plukovníka.

Kalmyci se roku 1918 ve svém Salském okruhu účastnili velmi výrazně protibolševických bojů za svobodu pod velením pochodového atamana P. CH. Popova a spolu s ním prodělali i proslulý „Stepní pochod“ (viz má stať „Pražská mise generála-atamana P. Ch. Popova“ zde:

http://www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/prazska-mise-generala-atamana-petra-ch-popova.html).

V sestavě Donské armády bojovali Kalmyci neobyčejně statečně s bolševiky až do dramatického ústupu této armády na Krym. Mnozí z nich zahynuli v bojích hrdinskou smrtí, mnozí byli umučeni či popraveni.

Zásluhou generála Wrangela bylo z Krymu spolu s donskými kozáky roku 1920 evakuováno kolem jednoho tisíce Kalmyků. Tito emigranti nalezli přechodný či trvalý domov v několika evropských státech, později i v USA. Příznačné pro ně bylo, že se nerozptýlili po jednotlivcích, ale vytvářeli větší skupiny po vzoru svých tradičních chutorů a stanic. Většina Kalmyků v zahraničí se také aktivně zapojila do života donských kozáckých organizací a spolků, jako tomu bylo právě v Československu.

Když byl v Jugoslávii roku 1922 založen Donský kadetní korpus, značná část zdejších dětí Kalmyků do něho vstoupila, někteří pak odsud přišli do ČSR, aby zde pokračovali dále ve studiu. Již od roku 1921 studovalo několik desítek mladých Kalmyků na ruských reformovaných gymnáziích v České Třebové a v Praze. Někteří z nich pak pokračovali ve studiích na odborných školách středních či vysokých v Praze, Brně, v Příbrami a v Bratislavě. Celkem čítala kalmycká pospolitost v ČSR asi 100 osob.

Mladá kalmycká inteligence vytvářela v té době kulturní centra – kroužky v Praze, Bělehradě a v Sofii. Zdá se, že to pražské bylo nejiniciativnější. Kalmyci-kozáci spolupůsobili při vydávání kozáckých časopisů a při organizaci kozáckého spolkového života. Praha se stala skutečným centrem kalmyckého kulturního života. Právě zde vznikla Kalmycká kulturní komise, která se zabývala studiem kalmyckého slovesného umění a vydala několik knih v národním jazyce. Někteří z donských Kalmyků se intenzívně věnovali studiu dějin kozáků a vydávali na toto téma brožury, knihy a časopisecké statě.

Vynikali neobyčejnou soudržností a strohým dodržováním rodových tradic. Jejich předákem v Praze se již na počátku dvacátých let stal Sanža Bajanovič Bajanov, který byl právníkem, učitelem kalmyčtiny a buddhismu na ruském gymnáziu v Praze-Strašnicích. Jeho zásluhou byla v Praze vydána vůbec první učebnice kalmyčtiny na světě.

Kalmyčtí studenti u nás prosluli jako úspěšní šachisté, byli velmi dobrými sportovci v řadě disciplín. Na rozdíl od tradičních donských kozáků například ve fotbale. Na snímku vítězného družstva strašnického gymnázia na Středoškolských hrách roku 1926 vidíme, že téměř všichni mužští členové družstva jsou Kalmyci. Jako fotbalisté získali mladí kozáci-Kalmyci vavříny v pražských sportovních klubech SK Rapid a Viktorie Žižkov, ale dosáhli úspěšně až do vídeňských sportovních klubů. Vrcholem jejich sportovní kariéry byla druhá polovina dvacátých let a počátek let třicátých minulého století.

Za 2. světové války vytvořilo německé velení na obsazeném území SSSR z Kalmyků speciální jezdecké jednotky. Bojovaly neobyčejně statečně. Nikdy se nevzdávaly a není znám jediný případ dezerce. Také na území Němci obsazené Evropy se okupační úřady snažily získat kozáky a Kalmyky do svých speciálních jednotek, zejména do divize SS Galizie. Kozáci-Kalmyci byli nasazováni do zvláštních protipartyzánských komand zejména v Jugoslávii. I otrlí příslušníci oddílů SS byli někdy udiveni a ne právě nadšeni krutým zacházením Kalmyků se zajatci.

Velké množství Kalmyků bojovalo ale také v Rudé armádě, nejen u jezdectva, ale vlastně u všech druhů zbraní, včetně letectva a námořnictva. Bojovali neméně obětavě a statečně než jejich soukmenovci v řadách nepřítele.

Někteří kozáci-Kalmyci z ČSR před válkou reemigrovali. Během války se kalmycká minorita u nás rozplývá a vytrácí. V dějinách kozáků v ČSR však zanechala trvalou stopu svou nezlomnou vůlí, iniciativou, vytrvalostí a téměř všestrannou tvořivostí. Pro názornost si uveďme alespoň dva osobní příklady:

Sandža Basanovič BALYKOV – narodil se dne 2. 3. 1895 v Donské oblasti, v proslulé kozácké stanici Děnisovskaja, nesoucí název podle slavného kozáckého atamana. Jeho otec byl Basan Balykov, matka Nine Jemamova. Buddhistického náboženství. Ženatý s Jevdokijí Savelkinou, ženil se v Nantsu ve Francii r. 1924. Bojoval v donském kozáckém pluku a spolu s ním ustupoval na Krym. V listopadu 1920 byl s armádou generála Wrangela evakuován do Cařihradu. Zde až do roku 1923 pracoval pro anglickou armádu. Pak přesídlil do Bulharska, kde byl až do roku 1924 zaměstnán jako stavební dělník. Odsud odešel do Francie, kde pracoval v jedné továrně v Paříži jako dělník až do konce března 1926. V dubnu 1926 se stěhuje do Prahy. Pracoval zde aktivně v kozáckých a kalmyckých organizacích. Žil spolu s manželkou v podnájmech na různých místech v Praze, zejména na Vinohradech. Hovořil plynně francouzsky, rusky, anglicky a česky. Zapojil se jako místopředseda Všekozáckého spolku absolventů a studujících na vysokých školách v ČSR do kozácké spolkové činnosti u nás. Od roku 1933 byl redakčním tajemníkem (odpovědným redaktorem) časopisu „Kazakija“, orgánu „Jednoty Volného kozáctva atamana Kaledina“, v jejímž výboru zaujímal také přední místo. Časopis vycházel až do roku 1938. Balykov působil v roce 1935 krátce též v Bratislavě, kde mělo Volné kozáctvo svou vlastní, neobyčejně aktivní organizaci. Po roce 1938 nejsou o Balykovovi žádné zprávy, s velkou pravděpodobností emigroval do Francie, kde rovněž působila organizace Volného kozáctva s vlastním periodikem.

Cheremče AMARCHANOV – narodil se dne 25. 11. 1908 v proslulé kozácké stanici Platovskaja v Donské oblasti, z níž pocházela řada kozáků u nás (viz bratři Mangašovové a další). Otcem byl Kalmyk-kozák Burdže Amarchanov, matka Draždňa Drindžik. Buddhistického náboženství. Manželka Anna Benešová, narozená 16. 3. 1908. Dcera Tatjána.

V roce 1920 byl za pomoci Mezinárodního Červeného kříže dopraven spolu s dětmi, jejichž rodiče nebyly nalezeny, do Bulharska. Otec byl jako kozák-vzbouřenec zastřelen bolševiky, matka zemřela neznámo kde. Ze dvou sester jedna zůstala v Rusku, druhé se podařilo emigrovat do Bulharska. Od roku 1923 žil Cheremče Amarchanov v ČSR, kde studoval na ruském gymnáziu v Praze. Krátce studoval též na vysoké škole. Zde působil jako tajemník Všekozáckého svazu studujících na vysokých školách v ČSR. Školu předčasně ukončil zřejmě ze sociálních důvodů. Nastoupil do učení u Josefa Buriánka v Praze v oboru elektrotechnik. Po vyučení byl zaměstnán u elektrofirmy ve Staré Boleslavi, pak dva roky bez zaměstnání. Žil s manželkou a tchýní v Praze-Starých Strašnicích č. 374. Tchýně byla vdovou po úředníkovi Živnobanky. Vlastnila malou vilku a vlastně svým malým důchodem udržovala mladý pár při životě. Po dvou letech se Amarchanovi roku 1936 podařilo získat práci stavebního dělníka u firmy stavitelů Panchártka-Tomišky v Praze. Dne 9. 10. 1936 obdržel výměrem Zemského úřadu v Praze československé státní občanství. Roku 1937 se přestěhoval s rodinou do Staré Boleslavi, kde působil jako elektrotechnik. Nebyl tak aktivním v práci v kozáckých organizacích jako Balykov, a to zřejmě z existenčních důvodů. Nicméně byl členem významné studentské kozácké organizace v Praze a nějaký čas tajemníkem Všekozáckého studentského svazu, který sdružoval vlastně všechny studentské kozácké stanice a chutory v celé ČSR.

Příklad těchto dvou osudů Kalmyků-kozáků v ČSR mohou soudobému čtenáři poskytnout alespoň jednoduchý obraz jejich života u nás v meziválečném období. 

Prameny:

Národní archiv v Praze: Fond Policejního prezidia v Praze, osobní evidence, ruská emigrace 1921–1939 Сенюткин М. Х. Донцы. М., 1866. Богаче» В. В. Очерки географии Всевеликого Войска Донского. Новочеркасск, 1919 Королев В. Н. Старые Вешки. Повествование о казаках. Ростов н/Д., 1992 Харузин М. Н. Сведения о казацких общинах на Дону. М., 1885. Вып. 1. Эрдниев У. Э. Калмыки. Элиста, 1970 Kopřivová, A.: Střediska ruského emigrantského života v Praze (1921–1952), Praha 2001

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.


Recenze týdne

Jan Žižka

Život a doba husitského válečníka