Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
Kozáci proti německé okupaci Československa
Mobilizace Československa 1938
Československo bylo tou malou zemí ve středu Evropy, která v letech 1920–1921 přijala 25 až 30 000 emigrantů z bývalého Ruska. Celkem 17 % z tohoto počtu byli kozáci: donští, kubáňští, těrští a uralští. Početně nejvíce byli zastoupeni kozáci donští, kteří tvořili část Wrangelovy armády, evakuované roku 1920 z Krymu. Velmi záhy vytvořili na území Čech a Slovenska celou řadu vlastních, nejprve většinou svépomocných organizací a spolků. Kozácká mládež se vzdělávala na českých a slovenských školách. Praze se začalo říkat „Ruský Oxford“. Vznikala kozácká inteligence, která ovlivňovala kulturní a politickou orientaci starých i nově vznikajících spolků. Na podporu ruských a ukrajinských emigrantských organizací, včetně kozáckých, vydala vláda ČSR v rozmezí let 1921–1936 celkem 300 milionů korun tehdejší měny.
Třicátá léta přinesla dramatický vývoj nejen v Evropě, ale i v Československu. Roku 1935 byla mezi ČSR a SSSR uzavřena smlouva o přátelství a spolupráci, na základě níž byla znatelně omezena finanční podpora emigrantských organizací ze strany vlády a zostřen dozor nad jejich politickými aktivitami. Část bílé emigrace, zejména členové Galiopolského hnutí a nacionalistických kozáckých organizací, vyjadřovala ve druhé polovině třicátých let otevřeně sympatie k německému nacionálně socialistickému hnutí a doufala v podporu svých snah o vytvoření autonomních kozáckých států – Kazakije – v rámci Velké Ukrajiny – po předpokládané porážce Sovětského svazu. Názorová diferenciace se s přibližujím kolapsem Československa vyhrocovala.
Dne 20. 2. 1938 vyslovil Adolf Hitler zcela oficiálně zájem německé říše o německé občany v ČSR a také odhodlání se jich ujmout. Nastala radikalizace politického života v ČSR, která se nevyhnula ani ruské emigraci. Během května došlo v českém pohraničí k četným výtržnostem a provokacím ze strany sudetských Němců a ke srážkám Čechů s Němci.
Československá zpravodajská služba zjistila přesuny německých divizí u hranic státu. Neklid v pohraničním území byl stupňován šířením poplašných zpráv o připravované vojenské intervenci Německa. Byla to záměrná akce, která měla prověřit reakci ČSR a jeho západních spojenců. Československo se ocitlo ve stavu bytostného ohrožení své existence. Kozáci velmi přesně odhadli situaci a také pochopili, jaké nebezpečí hrozí zemi, která jim ochotně poskytla domov, vzdělání a obživu. Jako bývalí vojáci či jejich potomci s tradiční genetickou výbavou válečníků věděli, co je nezbytné v takové situaci učinit. Sami měli rovněž značné zkušenosti s opakovanou fatální zradou „spojenců“ a věděli, že v kritických chvílích je možné spolehnout se jen sami na sebe. Hovoříme teď samozřejmě o těch kozácích, kteří nepodlehli vábení Adolfa Hitlera v náznacích, že jejich tradiční území zbaví sovětské nadvlády a dopřeje jim zde naprosté nezávislosti a svobody.
V nejkritičtějším okamžiku, dne 16. května 1938, čtyři dny před vyhlášením částečné mobilizace československé armády, tehdy mimořádně odhodlané bránit zemi, zaslali představitelé významné kozácké organizace v ČSR „DON“ ministerstvu národní obrany a vládě dopis tohoto znění:
„Nepoltický kulturně podpůrný kozácký spolek DON v Praze, stanovy schváleny Zemským úřadem v Praze čj. 9828/19, Praha II, Vratislavova ul. č. 48. V době, kdy ČSR je ohrožena nepřítelem vně i zevnitř, rozhodl se Spolek provést registraci všech Rusů, hlavně donských kozáků nacházejících se na území ČSR, za účelem zjištění jejich spolehlivosti a kdo z nich by vstoupil do řad vojenského pluku v případě náhlého přepadení Československa. Přesně zjistit lojalitu, oddanost každého jedince, kteří již 18 let požívají azylu a všestranné podpory ze strany ČSR. Spolku je totiž velmi dobře známo, kdo z ruské emigrace již mnoho let otevřeně sympatizuje s Germány a kdo by velmi rád viděl již německé hlídky v Praze a též ti, kteří již mnoho let dychtí po slavnostním vjezdu Stalina do Prahy. Spolek se rozhodl zjistit a zaregistrovat v přesném seznamu ty, kteří jsou ochotni vstoupit do dobrovolnického kozáckého pluku, stejně zjistit totožnost těch, kdož československé samostatnosti škodí.“
Mobilizace československé armády 1938
Československé úřady nabídku spolku „DON“ nepřijaly jednak z důvodu, že mnozí z kozáků neměli ještě československé státní občanství, jednak také proto, že zjišťování tak zvané „lojality“ by bylo z právního hlediska značně problematické. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že toto gesto lze vzhledem k okolnostem a následným důsledkům pokládat za hrdinské. Navzdory všemu tomu, co následovalo: Ponižující a potupná Mnichovská dohoda z 30. 9. 1938 a zrada západních spojenců – Francie a Anglie – vedla dne 15. 3. 1939 k obsazení Českých zemí německou armádou a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava. Jediný, kdo neuznal potupnou Mnichovskou dohodu od samého počátku, byl Sovětský svaz. Ocitli jsme se bez spojenců a v područí Německa na celých šest let. Před fatální volbu byli postaveni obyvatelé země spolu s kozáky.
Připraveni k obraně země roku 1938
Donská kozácká obec „DON“ vznikla v ČSR již roku 1923 současně s Všekozáckým zemědělsko-hospodářským svazem. Navzdory svému jednoznačnému názvu sdružovala nejen kozáky donské, početně nejsilnější, ale též kozáky kubáňské, těrské a uralské. V jejím rámci také vznikl a působil světově proslulý kozácký pěvecký chór vedený V. A. Levickým. Později přímo z kozáckých studentů z Brna, Příbrami a Prahy další neméně slavný kozácký pěvecký soubor „PLATOV“ pod vedením N. F. Kostrjukova. Organizace dosahovala ve třicátých letech počtu 300 aktivních členů a jejich spolkovým sídlem byla Sokolovna v Praze-Vršovicích, na Vršovickém náměstí č.7. Zde pořádali kozáci své pravidelné schůze a shromáždění, ale také pověstné bály a příležitostné zábavy. Na tomto místě se také pod vedením Ivana Ivanoviče Zolotareva zrodil záměr zřídit na obranu ohrožené republiky dobrovolecký kozácký pluk. Spolek, který se oficiálně deklaroval jako „nepolitický, kulturně podpůrný“ měl od samého počátku značné zásluhy o výchovu, vzdělání a podporu kozácké mládeže. Jako spolek vysloveně charitativní byl znovu zaregistrován 10. 1. 1936 s cílem organizování dětských táborů a prázdninových pobytů kozáckých dětí, podpory práce neschopných, přestárlých a nemocných. Jeho nový předseda I. I. Zolotarev byl před příchodem do ČSR dlouholetým generálním sekretářem ruské agrární mládeže a i v emigraci se mimořádně angažoval ve studentských a mládežnických spolcích, kde zaujímal vedoucí funkce.
Není pochyb o tom, že prvotní motivací pro akci z května 1938 byl pocit nutnosti bránit společný domov, pokud trvala naděje, že taková obrana je možná. Předpokladem tohoto odhodlání byl vliv rozhodujících představitelů tohoto kozáckého spolku, kteří byli velice výraznými osobnostmi s pozoruhodnými osudy a individuálním vývojem. Jak již bylo zmíněno, rozhodující osobností byl v tomto případě I. I. Zolotarev. Svým postojem čelil těm kozákům, kteří v nacistickém Německu viděli spásu a kteří mu byli ochotni sloužit proti své bývalé vlasti. Jejich osud byl nakonec příkladně dramatický.
Ivan Ivanovič Zolotarev, donský kozák
Ivan Ivanovič ZOLOTAREV – donský kozák, narozen 24. 6. 1894 ve stanici Miljutinskaja v Donské oblasti ve starobylé kozácké rodině, otec kozák Ivan, matka Jevdokija Malachovská. Vystudoval kozácký kadetský korpus a začal studovat na zemědělské škole. Do roku 1920 sloužil v armádě generála Wrangela jako důstojník v hodnosti kapitána. Manželka Miloslava, rozená Těfrová, později se spolu rozvedli. Evakuován z Krymu a do 1. 1. 1922 internován ve vojenském táboře Gambandže v Turecku. Do ČSR přicestoval s druhým transportem kozáků organizovaným Zemědělskou jednotou přes Terst a Vídeň do Bratislavy. Od 10. 1. 1922 v Praze. Pracoval velmi agilně ve studentských kozáckých spolcích, měl v této činnosti velkou praxi z Ruska. Živobytí v ČSR nezískával lehce. Pracoval jako taxikář. Roku 1932 obdržel československé státní občanství. Sloužil jako dobrovolník v československé armádě. V Zárybech okres Brandýs nad Labem si pronajal hostinec, který hrdě nazval „DON“, ale jako hostinskému se mu příliš nedařilo. Vrátil se do Prahy, kde od roku 1936 působil jako předseda kozáckého spolku „DON“. Dne 20. 6. 1939 byl za činnost nepřátelskou Říši zatčen gestapem a v Berlíně odsouzen k trestu smrti, nakonec mu byl trest změněn na doživotní pobyt v koncentračním táboře Oranieburg. Zde byl spolu s ostatními vězni dne 2. 5.1945 osvobozen Rudou armádou. Po návratu do Prahy se navzdory zdravotním obtížím přihlásil jako dobrovolník do československé armády a sloužil jako kapitán pěchoty u 1. NSG. Od roku 1946 pracoval jako komerční ředitel firmy „Ultramar“, což bylo družstvo pro obchod se zahraničím. Po určitých obtížích obdržel dokonce pas pro cesty do Jižní Ameriky a USA, kde měl navazovat důležité obchodní kontakty.
Nebylo mnoho těch, kteří dali takovým jednoznačným způsobem najevo svůj vztah k nové vlasti, i za cenu značných osobních obětí. Bylo naopak více těch, kteří se s německou nadvládou smířili, vycházeli jí vstříc, nebo dokonce od Abwehru či gestapa přijímali pravidelně peníze za kolaboraci a udavačství. Také tito kozáci byli nuceni za to nakonec přijmout osudovou daň. Na kozáky stojícími roku 1938 spolu s našimi otci v odhodlání k obraně vlasti nezapomínáme.
Více detailů a informací v chystané knize autorů tohoto článku „Kozáci v centrální Evropě 1735–2013“.
Foto týdne
Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).
Recenze týdne
Nejnovější vydání oblíbených pamětí.
Předmět: Pane Dolejší
Předmět: ?
Předmět: For Martin
Předmět: já samozřejmě chápu...
Předmět: Uznání hranic ČSR