Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
Kozáčtí atamani maltézskými rytíři
Psáno původně pro server http://www.kazaki.cz/, uveřejněno se svolením autora.
«?? ???? ?????? ??????????,
????????????? ???????? ?????;
?? ??? ????????? ??????,
? ?? ?????????? ?????!
????? ?? ??? ? ???? ????????!»
????? ?????? ? ???? ?????????
???? ??????????? ????????.
( ?. ?. ???????? : ??? « ?? ??????????? ?????»)
Prvním ruským rytířem maltézského řádu byl dvořan cara Petra I. maršál Boris Petrovič hrabě Šerementěv (1652–1719). Toho car vyslal do západní Evropy jako svého zplnomocněného vyslance za účelem navázání důležitých diplomatických kontaktů. V rámci své mise navštívil Šerementěv Řím a v březnu roku 1698 se přeplavil na Maltu. Před tím dokonce v jednom ze sicilských přístavů převzal velení nad řádovou eskadrou, připravenou k boji s tureckým loďstvem. Ke střetnutí nakonec nedošlo, ale přesto ho maltézští rytíři uznali za vynikajícího vojevůdce a prvního náčelníka Petrových vojsk. Proto mu také velmistr Raymund Perelos de Roccaful (1697–1720) v den jeho odplutí z Malty udělil zlatý, brilianty zdobený řádový kříž s právem nazývat se řádovým bratrem. V černém řádovém plášti a s křížem na hrudi se také Šertementěv objevil po svém návratu před carem Petrem.
Vztahy mezi Ruskem a maltézským řádem se upevnily za vlády carevny Kateřiny II. (1762–1796) vzhledem ke spojenectví proti společnému tureckému nepříteli. Carevna posílal na Maltu mladé námořní důstojníky, aby zde, v nejproslulejší námořní válečné škole, získali vzdělání i bojové zkušenosti.
Car Pavel I.
Dne 4. ledna 1796 byla v Petrohradě uzavřena smlouva mezi novým ruským panovníkem Pavlem I. (1796–1801) a řádovým velmistrem Emanuelem Františkem princem Rohanem (1775–1797) o zřízení ruského řádového velkopřevorství se sídlem v Petrohradě. Velkopřevorství bylo carem štědře dotováno příjmy i pozemky.
Když se řádové sídlo na ostrovech Malta a Gozzo vzdalo bez boje loďstvu Francouzské republiky, provolala značná část rytířstva dne16.prosince 1797 cara Pavla Petroviče velmistrem a vyzvala i ostatní rytíře, aby učinili totéž. Pavel pak s velkou radostí přijal dne 27. srpna 1798 insignie velmistra. Splnil se jeho velký sen z dětství, kdy si hrál na maltézského rytíře a toužil stát se jím doopravdy. Car založil v Petrohradě nový nekatolický priorát a tím umožnil vstup do řádu i pravoslavným dvořanům a vojenským osobám. Byli to právě rytíři Českého velkopřevorství v Praze, kteří Pavlovi I. předložili listinu, podle níž se dosavadní a poslední řádový velmistr Ferdinand von Hompesch (1797–1798) zříká své hodnosti ve prospěch carův.
Dne 1. ledna 1799 zavlál na věži Admirality proti Zimnímu paláci červený prapor s bílým maltézským křížem a byl od té doby každého dne pozdravován jedním dělovým výstřelem.
Car Pavel vyznamenal řádovými velkokříži nejprve všechny členy své rodiny, včetně žen a nejbližších oblíbenců. Maltézským rytířům-cizincům umožnil vstoupit bez obtíží do ruských služeb. Maltézský kříž byl přijat do znaku Ruského impéria.
Roku 1798 vyznamenal car komandérským křížem básníka Gavrilu Romanoviče Děržavina (1743–1816) a za jeho Ódu na maltézský řád mu věnoval tabatěrku zdobenou brilianty.
A. V. Suvorov
Jedním z prvních rytířů velkokřižníků se stal též „otec kozáků“ Alexander Vasilijevič Suvorov (1729–1800), od roku 1799 generalissimus ruských vojsk. Dekorován byl ještě před svým slavným tažením do Itálie, takže v Praze v letech 1799 až 1800 pobýval již jako maltézský rytíř.
Mezi slavné maltézské kavalíry patřil i admirál Fjodor Fjodorovič Ušakov (1744–1817), velitel černomořské eskadry, s níž se dokonce na carův příkaz pokusil o blokádu Malty a o její návrat do rukou řádu. Během středozemní operace několikráte porazil v bitvě francouzskou eskadru. Dále sem patří maršál Kutuzov, hrdinský generál Bagration a řada dalších.
M. I. Platov
Matvěj Ivanovič PLATOV (1751–1818) byl patrně nejslavnějším kozáckým atamanem a generálem jezdectva, hrdinou protinapoleonských válek. Maltézský komandérský velkokříž obdržel po období nemilosti, kdy ho náhle počátkem roku 1801 dostihl carův příkaz vypravit se neprodleně na tažení do Indie. Jako donský kozácký ataman spolu s A.K. Děnisovem vytáhl v čele 40 jezdeckých pluků a dvou dělostřeleckých rot v zimě téhož roku na pochod. Smrt imperátora Pavla I. (11. března 1801) zastihla Platova v přikaspiských stepích, odkud se také vrátil zpět. Vyznamenal se v průběhu napoleonských válek. Roku 1813 ve svém tažení do Paříže prošel se svými kozáky Českými zeměmi a navštívil též Prahu, kde se stal středem pozornosti svými extravagantními a nákladnými uniformami, v nichž si liboval.
A. K. Děnisov
Adrijan Karpovič DĚNISOV (1764–1841), generálporučík jezdectva a po smrti M. I. Platova donský ataman. Ve vojenské službě již od svých dvanácti let. Jako pochodový ataman se pod Suvorovovým velením účastnil italského tažení 1799–1800 a během něho pobýval též v Čechách. Patřil rovněž k hrdinům národně osvobozovacích protinapoleonských válek. Byl nositelem komandérského maltézského velkokříže a s hrdostí nosil též profesní kříž.
Fedor Petrovič DĚNISOV (1755–1803), generál jezdectva, v carské službě již od svých chlapeckých let. Proslul odvahou v tureckých válkách a v bojích s Poláky. Byl mnohokráte zraněn údery šavlí, střelnými ranami a střepinami granátů. Střídavě v carské přízni a nepřízni. Od roku 1798 velitelem tělesného kozáckého pluku v hodnosti generálporučíka. Měl velet sboru na tažení do Itálie, nakonec byl velením pověřen hrabě Rimskij-Korsakov. Roku 1800 mu byl udělen velkokříž maltézského řádu s brilianty. Roku 1904 dostal jeden z jezdeckých pluků čestný název 11. Donský kozácký pluk generála jezdectva hraběte Děnisova. Děnisov byl také uváděn jako jeho čestný majitel.
David Martěmjanovič BORODIN (1760–1830), byl posledním z volených atamanů uralského kozáckého vojska. Od roku 1781 se účastnil všech velkých tažení ruských armád. V kampani 1798–1800 byl pochodovým atamanem ve sboru generálporučíka Rimského-Korsakova. Za pobytu v Čechách patřil spolu se svou krásnou chotí a uralskými kozáky k nejpopulárnějším osobám v zemi. Často byl zmiňován v domácím tisku a pokaždé vřele vítán Pražany. Později o něm a o jeho kozácích psal s nadšením český prozaik Alois Jirásek ve svém díle F. L. Věk. Maltézským rytířem se stal roku 1800. Atamanem byl až do roku 1823 a měl stěžejní zásluhu na formování uralských kozáckých pluků. Zemřel v hodnosti generálmajora jezdectva a byla podle něho pojmenována stanice Borodinskaja, dnes Borodinsk v Orenburské oblasti.
Všichni jmenovaní nosili maltézské řádové kříže s hrdostí. Suvorov má svůj velkokříž na stuze na každém portrétu v uniformě. A. K. Děnisov, který byl světlovlasý a světlovousý, nosil s oblibou tmavý oděv a na něm všechny tři řádové dekorace: rytířský kříž, velkokříž a kříž profesní. Maltézští rytíři se v éře Pavla I. a v první polovině vlády Alexandra I. těšili na Rusi velké přízni a sympatiím. Bylo to také jedno z nejslavnějších období ruských dějin. Všichni jmenovaní měli vztah k Českým zemím a navštívili je. Když jsem roku 1991 hovořil s doc. PhDr. Romanem hrabětem Raczinskim, Csc., vyprávěl mi o tom, jak jeden z jeho předků vezl roku 1797 do Petrohradu jako řádový rytíř pověřující list, jímž řádová kapitula žádala, aby se car stal „ochráncem řádu“. Ve dnech 15. až 16. května 2006 se v Gatčině u Petrohradu, v Převorském paláci, konala vědecká konference a výstava „?????? ???????????? ??????». Konference a zahájení výstavy se účastnil i český velkopřevor z Prahy hrabě Karel Paar. V prostorách paláce byly vystaveny dobové předměty související s dějinami řádu v Rusku a portréty významných rytířů řádu, včetně námi uváděných atamanů. Zazněly zde také erudované příspěvky o osobách kozáckého původu jako o maltézských rytířích. Přítomnost českého velkopřevora jasně deklarovala vztahy mezi nejstarším velkopřevorstvím v Evropě a maltézským řádem na Veliké Rusi.
Josef Dolejší,
nositel záslužného řádového kříže
Foto týdne
Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).
Recenze týdne
Nejnovější vydání oblíbených pamětí.