Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
Krádež radaru v Brunevalu
Ukázka z připravované knihy Instrumenty temnot.
Dnes se dá těžko zjistit, kdo jako první navrhl zařízení v Brunevalu ukrást. Nápad to byl tak samozřejmý - zařízení nebylo od břehu vzdáleno více než 200 yardů (183 m) - že mohl uzrát v několika hlavách najednou. V každém případě počátkem ledna 1942 byla tato operace v pokročilém stadiu rozpracování. Bylo jasné, že komando vysazené z moře nemá naději na úspěch. Zařízení bylo nahoře na vysokém útesu, chráněné početnou německou posádkou. I kdyby se jednotce podařilo probojovat se nahoru na útes bez velkých ztrát, obránci by měli dost času radar zničit.
Komodor námořnictva zodpovědný za kombinované operace, lord Louis Mountbatten, navrhl nasadit parašutisty. Jednadvacátého ledna to odsouhlasili náčelníci štábů a úkolem pověřili rotu C druhého výsadkové praporu. Operační letka bombardérů Whitley je dopraví k cíli a skupina lehkých plavidel válečného námořnictva je na blízké pláži vyzvedne po splnění úkolu. Začal intenzivní výcvik pro, jak bylo mužům řečeno, "speciální ukázkové cvičení", které bude předvedeno celému Válečnému kabinetu. Akce dostala kódové označení "Biting" [Kousnutí].
Průzkumná fotografie radaru Würzburg v Brunevalu, zhotovená tři měsíce před slavným nájezdem. |
V okamžiku, kdy se zařízení zmocní, bude mít skupina sedmi mužů od Královských ženistů pod velením poručíka D. Vernona za úkol je rozebrat. Osmým mužem byl rotný RAF C. Cox, mechanik radarů, který tam bude pro případ, že by bylo zapotřebí jeho speciálních znalostí. Demontážní parta dostala k dispozici britský radar pro řízení dělostřelby - zařízení, které snad konstrukcí nejvíc odpovídalo německému přístroji - aby si na něm cvičila svou zručnost při rozebírání přístroje.
Vernon a Cox pak dostali zvláštní školení o předpokládané konstrukci německého zařízení. Podle naplánovaného časového rozvrhu budou mít k dispozici půl hodiny, aby pořídili náčrtky a fotografie a potom začali přístroj demontovat počínaje anténním systémem a postupně zpět k přijímači a zobrazovací jednotce. Používaný kmitočet se dal bezpečně určit z demontovaného prvku, který byl uprostřed "mísy teplometu" a jeho proměření. Dalším cílem byl přijímač a k němu připojená zobrazovací jednotka. Ty by měly ukázat, zda má přístroj v sobě zabudovanou nějakou ochranu před rušením. Vysílač byl rovněž předmětem zájmu, protože se britští vědci chtěli podívat, jak Němci vytvářejí vysoce energetické pulzy na extrémně vysokých frekvencích. Dr. Jones se také ozval s požadavkem, aby přivedli několik zajatců, pokud možno operátorů radaru. Ty by šlo přesvědčit, aby vyzradili informace o tom, jak je radar obsluhován a jak jsou letadla hlášena dál.
Všechna německá zařízení byla opatřena informačními popisy a razítky potvrzujícími průběžné kontroly. I toto byl užitečný zdroj informací. Pokud by některé části nemohly být uvolněny, žádal Jones, aby vojáci odtrhali tyto nálepky a přivezli je zpátky.
Ve čtvrtém únorovém týdnu měl Jones již potvrzeno z jiných zdrojů, že "teplomet" je radar s kódovým označením Würzburg a že jeden z těchto přístrojů je umístěn poblíž stanice Freya v Brunevalu. V té době již byly všechny vojenské přípravy na operaci dokončené, ale zasáhlo počasí. Večer 24. bylo počasí nevhodné, stejně jako další dvě noci. Časový faktor byl rozhodující. K útoku muselo dojít za úplňku, ale současně při vysokém přílivu, aby výsadkový člun nezůstal "viset" na pláži. Dvacátého sedmého února byl poslední den, kdy mohla být operace uskutečněna, a další vhodný den by přišel za měsíc nebo ještě později.
Toho večera byla předpověď počasí příznivá a admirál sir William James, velitel Portsmouthu, signalizoval: "Proveďte operaci Biting dnes, 27. února."
Dvanáct upravených bombardérů Whitley 51. perutě vzlétlo z Tuxtonu poblíž Andoveru. Uvnitř se tlačilo 119 výsadkářů a jeden rotný RAF v nepohodlných popruzích svých padáků. Jeden z vojáků později napsal: "Hrnky horkého čaje (pořádně ochucené rumem), které jsme vypili před odletem, se začaly projevovat. Jenže v tom stísněném prostoru a se vším co jsme měli na sobě, bohužel."
Krátce po půlnoci, vlastně ráno 28. února, začala první družstva parašutistů vyskakovat z letadel. Po deseti vteřinách začali vojáci dopadat na netknutý sněhový příkrov asi 600 yardů (550 m) jižně od radarové stanice. Ve spěchu shazovali padáky a natahovali kohoutky svých zbraní, připraveni bojovat o život. Ale napůl očekáváný rachot německých ručních zbraní se neozval. Nikdo si jejich seskoku nevšiml. Zvuk motorů bombardérů Whitley slábl v noční temnotě a zanachával muže s pocitem osamění a zranitelnsoti.
Jak se výsadkáři schromáždili po skupinkách, první věc, kterou udělali, nebyla ani trochu vojenská. Čaj musel ven. Major John Frost, velící důstojník na místě, později napsal, že to "jistě nebylo podle předpisů, protože v tomto okamžiku jsou skupinky parašutistů nejvíce ohroženy ... ale při nejmenším to bylo gesto vzdoru."
Útočné skupiny se pak začaly přesouvat k určeným cílům. Jedna, vedená Frostem a skládající se z padesáti mužů včetně demontážní party, se plížila k radarové stanici a budově poblíž. Druhá, pod velením poručíka Timothyho, zaujala pozice, ze kterých mohla krýt ostatní při útoku z vnitrozemí. Zbývající muži zajišťovali pláž a únikové cesty.
Frostovi muži tiše obklíčili Würzburg, který se ostře rýsoval v měsíčním světle, a sousední budovu. Pokud budova byla nějakým druhém velitelství, mohla být střediskem odporu. Frost se se skupinkou vojáků připlížil ke vstupním dvěřím. Když se přesvědčil, že vše je v pořádku, dal signál k útoku dlouhým hvizdem své píšťalky. Se čtyřmi muži v patách vrazil do domu a začal ho místnost po místnosti prohledávat. Nastalo určité rozčarování. Jediný přítomný Němec padl při obraně jedné z místností v patře.
Venku zatím probíhala bitva s téměř souvislou palbou automatických zbraní občas přerušovanou výbuchy ručních granátů. Během několika minut byl veškerý odpor kolem Würzburgu potlačen. Ale jak boj ustával, začal jiný. V okolí byla asi stovka německých vojáků a krycí síly poručíka Timothyho měly najednou plné ruce práce.
Během obsazování stanice Würzburg bylo zabito pět ze šesti operátorů. Šestý muž zmizel ve tmě, ale v tom spěchu ztratil orientaci a zakopl na okraji útesu. Naštěstí se chytil vyčnívajícího kamene a s určitými potížemi vylezl nahoru. Na okraji útesu zjistil, že mu do bezpečí pomáhá britský parašutista. Muž nebyl v postavení, kdy by mohl klást odpor, a tak se tiše vzdal.
Když byl Würzburg dobyt, vylezl poručík Vernon na střechu operační místnosti a zkoumal s ruční svítilnou antenní systém. Pak začal fotografovat anténu ze všech možných úhlů - činnost, které litoval dříve, než ji dokončil, protože světlo blesku přitahovalo kulky z několika směrů. Vernon pak povolal svůj tým a jednomu ženistovi přikázal uříznout antenní prvek, zatímco ostatní měli odnášet součásti radaru umístěné ve skříňkách v operační místnosti. Anténa šla uříznout lehce, ale další zařízení odolávala všem pokusům uvolnit je pomocí šroubováku. Nebyl čas na fajnovosti, protože od stěn operační místnosti se odrážely skutečné kulky, a tak přišla na řadu páčidla a sochory. Přístroje pak vzdaly nerovný boj a krabice byly jedna po druhé utrženy z konzol. Demontující technici pracovali teprve deset minut z plánovaných třiceti, když major Frost zpozoroval tři nákladní auta blížící se s plně rozsvícenými reflektory. Bylo skoro jisté, že Němcům přijíždějí posily. Pokud spustí zbraně těžší než pušky a kulomety, které již byly v akci, pak se vysádkáři ocitnou ve výrazné nevýhodě. Frost se rozhodl, že co bylo již odmontováno musí stačit, a nařídil svým silám stáhnout se na pláž. Vtom ovšem zjistil, že pláž je pořád ještě v německých rukách.
Co se zvrtlo? Ze čtyřiceti mužů určených k obraně ústupových cest jich dvacet přistálo více než dvě míle (3,2 km) od plánovaného místa. Nejvyšší důstojník na místě, poručík E. Charteris, rychle určil azimut na maják na mysu Cap d'Antifer a stanovil jejich pozici. Pak vedl své muže rychlým poklusem k radarové stanici. Na vrchol útesu dorazili, právě když Frost shromaďoval své vojáky a připravoval se zaútočit na pláž. Spojenými silami se převalili přes německé vojáky, kteří jim stáli v cestě.
Teď byla pláž v britských rukách a leželi na ní ranění, němečtí zajatci a kusy zařízení odmontované z Würzburgu. Frost přikázal svým spojařům, aby přivolali plavidla námořnictva, která je dopraví domů. Byl nejvyšší čas zmizet, protože na útesech nad oběma konci pláže začaly být německé síly velmi aktivní.
Po několika minutách hlásili spojaři, že nemohou navázat spojení s plavidly. Frost vystřelil červené světlice označující stav nouze. Pak, jak napsal později, "odešel se svými důstojníky z pláže, aby zorganizoval obranu. Vypadalo to, že se na nás vykašlali, což nebyla zrovna příjemná představa."
V okamžiku, kdy se jeho vojáci začali chystat ke konečnému boji, Frost zaslechl křik: "Pane, čluny připlouvají!" Otočil se a viděl šest vyloďovacích člunů s tupými předky, jak najížději na pláž. S pocitem velké úlevy nařídil svým lidem, aby se nalodili, zatímco posádky člunů zahájily krycí palbu a ostřelovaly z palubních zbraní německé vojáky na vrcholcích útesů. Vyloďovací plavidla začala za sílícího burácení motorů couvat od břehu a palba z obou stran pokračovala, dokud nebyly čluny bezpečně na moři.
Již v bezpečí na vyloďovacím člunu se major Frost dověděl, proč došlo ke zdržení. V době, kdy vysílal své signály, propluly ve vzdálenosti asi jedné míle (1,6 km) od malé britské flotily německý torpédoborec a dva hlídkové čluny, ale nevšimly si jí. Frost se také později dověděl, že kusy radaru posbírané jeho muži jsou téměř přesně to, co bylo nutné získat. Pan D. H. Priest, inženýr z Ústavu pro výzkum telekomunikací (TRE), kterému byla pro tuto akci dočasně propůjčena hodnost kapitána letectva, si prohlédl kořist na člunu. Kdyby na pobřeží nebyli Němci, vystoupil by na břeh a vylezl na útes, aby si prohlédl celý Würzburg, avšak to nebylo možné. S rozedněním se nad čluny objevily stíhačky Spitfire a doprovodily je do Anglie.
Operace Bruneval byla úspěšná prakticky po všech stránkách. Výsadkáři dostali větší část radaru. Ze tří zajatců byl jeden operátorem radaru. Ztráty parašutistů byly celkem patnáct mužů - dva mrtví, sedm zraněných a šest nezvěstných. Demontážní skupina si počínala výjimečně dobře vezmeme-li v úvahu krátký čas, jaký měla k dispozici. Domů dostali přijímač, zesilovač z přijímače, modulátor - který uvnitř radaru kontroloval čas - a vysílač. Navíc tu byl vyříznutý antenní prvek. Jediná část, kterou Jones požadoval a nedostal, byla zobrazovací jednotka.
Kdyby se nepodařilo, což se málem stalo, odtrhnout krabice z úchytů, musel by se Jones spokojit pouze se štítky označujícími jednotlivé části.
Ukázka z knihy Instrumenty temnot, kterou v roce 2006 vydá Mladá fronta v překladu Jana Krejčího. |
Foto týdne
Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).
Recenze týdne
Nejnovější vydání oblíbených pamětí.
Předmět: Pravidla českého pravopisu
Předmět: Re: Pravidla...
Předmět: chibka
Předmět: ad chibka