Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
Kritické dni pevnosti olomoucké v roce 1866
O ústupu Severní armády k Olomouci etc. (Otištěno z časopisu Vojenský svět r. 1934)
V roce 1866 bojovalo Rakousko-Uhersko na severu proti Prusku, na jihu proti Itálii.
Severní jeho armáda utrpěla právě velkou porážku u Hradce Králové a ustupovala s valnou částí sil na Olomouc. Jen jediný jezdecký sbor přehrazoval Prusům přímou cestu z Hradce Králové na Vídeň.
Velitel severní armády, generál Benedek, přijel do Olomouce 9. července a ubytoval se se svým štábem v budově nynějších Masarykových kasáren, naproti Lidovému domu.
Brzy po příjezdu dostal rozkaz, aby odeslal jen menší část svých vojsk drahou k obraně Dunaje, valnou část armády aby však soustředil v Olomouci, odtamtud působil aktivně proti nepříteli a zadržel ho v jeho pronikání na Vídeň.
Hlavní důvod, proč severní armáda ustoupila na Olomouc a ponechala volnou cestu nepříteli přes Brno na Vídeň, byl ten, že rakouská silně opotřebovaná a unavená vojska potřebovala nutně odpočinku, k čemuž se olomoucká pevnost zvláště dobře hodila. Vojska se měla řádně ubytovat a osvobodit od těžké služby polních stráží a od častých nočních poplachů. Až by se byly přiblížily nepřátelské valné síly, zamýšlel Benedek svésti s nimi pod ochranou dělostřelectva pevnosti obrannou bitvu na planině v prostoru od Hněvotína přes Skrbeň k Nedvězí.
Pevnost olomoucká se tehdy skládala ze starého, velmi silného vnitřního opevnění s moderními přičleněnými pevnůstkami Tabulovým vrchem a Šibeníkem a z moderního vnějšího pásma dvaceti pevnůstek, většinou stálých. Největší průměr vnějšího pevnostního pásu ve směru Křelov?Holice činil 10 km, nejmenší ve směru Nová Ulice?Chvalkovice 8 km, obvod 29 km.
Olomoucká pevnost ? výřez z dobového plánu pruského obléhání Olomouce roku 1758 |
Aby pevnosti byly uvedeny do obranného stavu tak, aby hlavní práce u permanentních pevnůstek byla skončena za 12 neděl, u polopermanentních ? zemních za 8 neděl, k tomu bylo třeba denně 10 tisíc dělníků a 800 povozů. S počátku přicházelo jich však do práce mnohem méně, zato později bylo upotřebeno až 17 tisíc dělníků a 1200 povozů.
Přes rozsáhlost prací byly práce v hlavních rysech skončeny a pevnost k obraně po této stránce připravena opravdu ještě předtím, než se objevily první pruské oddíly.
Z těchto dat je vidět, že prostorové podmínky pevnosti olomoucké v roce 1866 se zřetelem na tehdejší donosnost nepřátelských děl úplně vyhovovaly, ba byly takové, jaké se tehdy na moderní pevnosti kladly. Pevnůstky měly dobrý a daleký výstřel, vše, co tomu vadilo, bylo odstraněno. Jedině výzbroj pevnosti nebyla na výši doby ani jakosti, ani množstvím, neboť někde byly mezi pevnůstkami větší vzdálenosti, nežli dovolovala donosnost děl obráncových.
Pevnosti velel generál Vernier, který však brzy onemocněl a byl nahrazen generálem Jablonskim. Stálá posádka pevnosti byla 10 praporů, 9 baterií a 2 eskadrony, celkem asi 13 000 osob. Její morálka byla prý dobrá, třebaže pobyt poražené armády v okruhu pevnosti jí neprospíval.
Aby byl obrázek obranné schopnosti úplný, třeba ještě dodat, že řeka Morava sama nebyla vojenskou překážkou obzvláště těžkou, dále, že počet civilního obyvatelstva byl tehdy asi 15 000, tedy číslo nemající se zřetelem na zásobovací potíže žádný velký vliv na dobu odporu pevnosti, jak tomu bylo například u Met a Paříže o 4 léta později. Dobu odporu olomoucké pevnosti odhadovali tehdy odborníci nejméně na 3 měsíce, přičemž se očekávalo, že by nepřítel pro možnost dovážeti obléhací materiál po železnici Bohumín?Přerov hledal rozhodnutí na jižní straně pevnosti mezi Novosady a Bystrovany.
Nejnebezpečnější místo pro obránce na vnějším pásu pevnosti viděli odborníci mezi pevnůstkami na Goldberku a u Kožušan, kde by byla měla snad i menší akce provedená s překvapením úspěch.
Terezská brána z roku 1752 ? jeden z mála pozůstatků starých hradeb ? fotografie z první poloviny 20. století |
Dne 9. července byly hlavní síly rakouské armády ještě asi na dva pochody od Olomouce vzdáleny a měly kolem 130 tisíc mužů a 12 tisíc koní.
Brzy poznali Rakušané, že Prusové sledují rakouskou armádu na Olomouc jen částí svých sil, tj. 2. pruskou armádou, kdežto s valnými silami pokračují v postupu přímo na Vídeň. Proto také již 10. července odpoledne dojel z Vídně zvláštním vlakem do Olomouce kurýr s rozkazem, aby celá severní armáda kromě nejnutnějších sil, zaručujících obranu pevnosti Olomouce, byla přesunuta na Dunaj, kde měla být svedena rozhodná bitva. To vyžadovalo od Benedeka spěšného jednání, již pro poměrně rychlý postup hlavních pruských sil přímou cestou přes Brno na Vídeň. Ale štáb Benedekův pracoval pomalu a neúčelně a tím se stalo, že si mohla rakouská armáda, shromážděná již dne 11. července, v pevnosti olomoucké odpočinout ještě dva dni, neboť další ústup na Dunaj byl zahájen částí sil teprve 14., zbytkem až 15. července.
Dne 13. července ve 14 hod. oznamuje Benedek veliteli pevnosti přibližování 2. pruské armády, která má zřejmý úmysl operovat proti Olomouci a začít obléhání pevnosti. Ze směru severovýchodního, tedy od Slezska, hrozí jen hlídky a menší oddíly. Proto nařizuje, aby velitel pevnosti bez odkladů urychlil práce potřebné k obranné schopnosti pevnosti, dále aby ihned zařídil bezpečnostní a zajišťovací službu jak uvnitř, tak i v předpolí Olomouce a vynaložil vše na to, aby byl neustále zpravován o pohybech nepřítele.
Jakmile dostal tento rozkaz, nařídil velitel pevnosti, aby se podřízený mu 7. pluk hulánů dne 14. ubytoval v osadách Neředíně, Nové Ulici a Slavoníně, odtamtud vyslal hlídky ve směru na Litovel a vyzvídal směrem na Lukou, Plumlov, Prostějov a Kojetín. Dále měl tento pluk v Břuchotíně, Vojnicích, Skalově, Hněvotíně a v Nedvězí pozorovat přechody přes potok Blata.
V okolí Olomouce se ukázaly již dopoledne 14. července nepřátelské jezdecké hlídky u Olšan a Duban, odpoledne až na jihozápadní frontě u Olomouce. Velitel pevnosti vyslal proti nim dvě pěší roty z posádky Tabulového vrchu a půl eskadrony hulánů. Ty narazily na nepřátelské jezdecké oddíly a zahnaly je přes Olšany na Smržice, avšak zrána příštího dne narazily na silnější oddíly pěchoty, a proto se zase vrátily do pevnosti.
Dne 15. července prokazovala děla pevnosti olomoucké naposledy službu své armádě, když střílela z pevnůstek XV a XVIII (na Dílovém u Křelova) na východní bočný voj 2. pruské armády, pochodující z Drahanovic na Olšany. Byla to výstraha Prusům, že pevnost je připravena přijmouti boj a její posádka je bdělá, zároveň však byl to i poslední pozdrav odcházející poražené rakouské armádě.
A jistě si mnohý voják, stojící v boji u Dubu a Tovačova, slyšel-li tyto dělové rány, vzpomněl rád na dni odpočinku pod bezpečnou ochranou pevnosti olomoucké. Týž den večer prokazovala pevnost ještě další pohostinství: několik rozprášených a zatlačených pluků a oddílů rakouských ustoupilo z Dubu pod ochranu pevnosti a teprve po noclehu a uspořádání odešly tyto jednotky později zase za svými vojsky...
Co následovalo dále, mělo již rychlý spád. Pruská 2. armáda se vyhnula zdlouhavému obléhání pevnosti, ponechala proti ní jen jeden sbor, aby pozoroval a znemožnil výpady na pruské komunikační tepny, a se zbytkem spěchala k rozhodné bitvě na Dunaj. Brzy potom, dne 26. července, bylo již uzavřeno příměří.
Již 69 let uplynulo od té doby, kdy se naposledy účastnila olomoucká pevnost války, kdy naposled byla pohotová k obraně a kdy naposledy zazněly výstřely z děl jejích pevnůstek. Čas smazal již skorem veškeré stopy těchto obranných prací, řečiště Moravy je zregulováno, mohutné aleje vroubí zase okolní silnice a cesty a potomci kronikáře užívají všech půvabů olomouckého kraje. A na dávno odzbrojených pevnůstkách panuje klid a mír, rušený jen někdy vojáky skládajícími náklad s vozu, zatímco si pod skorem již zbouranými vnitřními hradbami hrají chlapci na vojáky.
Jak pohlíželo na tehdejší události obyvatelstvo, ukazuje nejlépe jeden z deníků, v němž je psáno:
?9. července bylo vydáno nařízení k odklizení úrody na polích pro všechny obce ve velkém oblouku na jižní a západní straně města. To vyvolalo u rolníků velké obavy nad ztrátou letošní sklizně, neboť ke komisielním odhadům škod není velká důvěra. Má to také vliv na vyživovací potřeby města, neboť na nejúrodnější půdu okolí, u Novosad, Povlu a Slavonína, kde se daří hojně zelinářství, platí toto nařízení také.
Na takto odklizených polích počínají přicházející vojska zřizovati svá tábořiště. Předvoj táhnoucí armády zastavil před Kožušany a již se tlačí vůz na vůz na prostranství u Nemilan, zatím co řetěz následujících povozů je nepřehledný. Celá silnice až ke Křelovu je jimi poseta. Zelené louky u Kláštera Hradiska podél dráhy počíná přikrývati špinavá bahnitá voda z Moravy, aby tak byl nepříteli ztížen postup v tomto směru. Předpolí pevnůstek nepřikrývá již žádný keř, v příkopech těchto leží poražené stromy a toto pustošení prostírá se daleko široko kolem. Tak i krásná alej starých lip podél silnice na Velkou Bystřici musila býti poražena, hromady štěrku a kamení podél silnic jsou házeny do příkopů, aby nic nezabraňovalo obránci ve výhledu a výstřelu.
10. července přichází jeden armádní sbor po druhém. Nekonečné jsou kolony táhnoucí do Olomouce. Nápadné jsou různé ztráty, které jednotlivé pluky utrpěly: za sborem s úplnými řadami pochodují silně prořídlé, mezi nimi houfy zbloudilých, které lze poznati podle různých barev výložků. Stejně je tomu s množstvím a stavem zbraní. Pohled na poraženou armádu, jako pouhé drama s dějinným podkladem, byl by jedinečný svého druhu a porovnáním příčiny a následků poučný jako žádný jiný. Na zásobování si vojáci mnoho stěžují. Sem přinesený chléb je plesnivý, asi ležením v dešti na nádraží. Město skýtá neobyčejně pohnutý obraz. Všude samí vojáci, vykupující všechny pekařské a jiné krámy s poživatinami. Také tabák, prádlo, boty, šatstvo, psací potřeby atd. se hojně kupují.
11. července: ještě stále trvající příchod armády připomíná na stěhování národů, velký počet pasoucích se koní a dobytka na ohromný trh. Z cesty na Novou ulici lze přehlédnouti velkou část táborů silně oživených, dlouhé řady jezdců projíždějí po mezích, jednotlivci uhánějí s hlášeními z jednoho tábora do druhého, na silnicích se potkávají dlouhé proudy povozů často provoz zatarasujíce, všude plápolají ohně, slyšet hlasy, víří bubny a zní trubky. Účinek ustupující armády má připomenouti dravý ničící proud. Všude, kde se táboří, je po úrodě a naděje rolníka klesá pod kopyty koní. Úsudek důstojníků není pro velení příznivý. Benedek snad sebe i okolí utěšuje fatalistickými projevy o tak často citovaném vojenském štěstí, které také přece nemusí býti vždy věrným.?
A v podobném duchu jsou popisovány i další dni z této kritické doby.
Foto týdne
Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).
Recenze týdne
Nejnovější vydání oblíbených pamětí.