logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Legionář

Lidové noviny 7. dubna 2006

Být vepředu a čekat na svou chvíli.

Až budu jednou umírat, tak s úsměvem na rtech. Protože budu vědět, že se mi splnilo něco, co jsem si strašně moc přál.

Nejdůležitější v životě je rozhodnutí. Jednou večer před patnácti lety jsem se zeptal svých dvou kamarádů: „Jdete se mnou?“ René řekl, že se necítí. „Já jedu,“ řekl Sláva. Ráno v devět jsem byl u vlaku do Štrasburku sám.

Jako kluk jsem doma v Orlové hrál závodně hokej i fotbal, cvičil karate. Nejvíc mě ale vždycky přitahovala armáda. Po vojně jsem chtěl jít do jednotek OSN, jenže prošvihl jsem termín. Tehdy jsem v novinách četl o tom, že speciální jednotka Cizinecké legie zvaná „Commandos de Recherche et d'Action dans la profondeur“ čili CRAP odjíždí do Kuvajtu. V té chvíli jsem se rozhodl, že se tam dostanu.

Ve fabrice, kde jsem pracoval, byl jeden člověk, který jako legionář bojoval v Indočíně, a když se vrátil domů, dostal deset let vězení. Šel jsem za ním do skladu. „Jsou u CRAP paragáni?“ vyzvídal jsem. „Jsou a jsou pořád vepředu.“ Tak to jsem chtěl slyšet.

V přijímacím středisku ve Štrasburku se mě ptali: „Proč chceš k nám?“ „Chci do CRAP!“ řekl jsem. Trochu se smáli.

Na přijímač nás převezli do Aubagne u Marseille. Když nás ve dvě ráno vzbudili a vyházeli nám skříňky, když nás po dvou minutách vyhnali od oběda a museli jsme jít místo toho zpívat, když mě kaprál při nástupu nakopl do prsou, až jsem šel k zemi, vůbec mi to nevadilo. Bylo to pro naše dobro. Chtěli z nás udělat bojovníky. Někteří to nezvládli. Pár jich spáchalo sebevraždu.

Po přijímači jsem šel na výcvik k výsadkářům na Korsiku. Po čtyřech měsících se mě plukovník při slavnostním ceremoniálu v síni slávy zeptal: „Kam bys chtěl jít?“ Neuměl jsem tehdy ještě moc francouzsky, ale otázku jsem pochopil. „Do CRAP!“ Snažil se mi vysvětlit, že to tak rychle nejde, že tu je postupový systém, nejdřív se musím stát kaprálem a tak. Kam bych tedy chtěl jít. „Do CRAP!“ řekl jsem. To už začal být nervózní, vše opakoval a dodal: „Dávej pozor, co teď odpovíš!“ Když jsem zase řekl „CRAP“, řval a vyhodil mě ze síně slávy.

Dali mě k snajprům a brzy jsem jel na čtyři měsíce do Džibuti. Tam jsme cvičili v poušti. Po roce a půl jsem se podíval poprvé domů na Moravu, pak tak jednou za čtyři roky. Nejdřív to bylo načerno, později už s francouzským pasem.

V roce 1993 jsem se ocitl v opravdové válce – v Bosně. Srbští snajpři stříleli do lidí, kteří se snažili dostat na sarajevské letiště, a my jako modré přilby OSN jsme měli za úkol sbírat mrtvé a raněné z letištní plochy. Jednou vedle mě bouchla albánská minometná střela a zabila kamaráda ze Slovenska. Říkal jsem si: Co se má stát, stane se. Buď jsem se narodil pod dobrou hvězdou, nebo pod tou druhou, já to neovlivním. A přežil jsem všechno ve zdraví.

V Sarajevu jsme taky v noci laserem vyhledávali odstřelovače a stříleli po nich. Jestli jsem někoho zabil, to nevím. Kontrolovat jsme to nechodili. Ale Cizinecká legie nejsou žádní vrazi, jak si někdo myslí. My jsme jeli pomáhat lidem.

V Čadu, to už jsem udělal přijímací testy do CRAP, jsem je viděl poprvé. Odlišovali se vším. Bylo jasné, že to jsou frajeři, kteří mají něco za sebou. Měli lehký krok, jak se říká. CRAP to je top de top, 25 lidí z celé legie, která má 7200 vojáků.

Rok poté jsem u nich absolvoval výcvik v Pyrenejích. Potom jsem se – už jako první člen CRAP z východní Evropy – vrátil do Bosny. Nejvíc budu vzpomínat na akci, při které jsme odhalili tajný sklad zbraní radikálních islamistů a zajali jedenáct lidí bez jediného výstřelu. Do akce jsme letěli v helikoptérách, nohy venku, jako ve filmu o Vietnamu. Říkal jsem si: Přišla moje chvíle. Jsem v tom. Tohle se každému nepodaří.

Pak jsem jel zase do Čadu, potom bylo Kongo, Střední Afrika, Gabon a Kosovo. Po patnácti letech v legii jsem se ale rozhodl odejít do civilu. Dostat se dál, než jsem byl, už nešlo. Mohl jsem se stát důstojníkem, ale dnes už oficíři nejsou to, co bývali. Když se za mnou před měsícem zavřela brána základny na Korsice, říkal jsem si to samé, jako když jsem přišel: Začíná mi nový život.

Příběh Stanislava Gazdíka zaznamenal Vladimír Ševela. Článek byl původně uveřejněn v Lidových novinách.

 

 
Datum: 24. 09. 2014 13:06:52 Autor: Petr
Předmět: a
Fakt dobrá zkušenost,chystám se na to právě ted
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa