logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Letecké války nad Blízkým východem Kapitola První aneb Palestina a okolí v letech 1914-1918

Na začátku války měl Royal Flying Corps v Egyptě pouze malý kontingent letadel. Letka strojů Maurice Farman MF.11 Longhorn přezdívanými také Rumpety, Rumpty či nebo prostě Cows (Krávy) a B.E.2a byla pod velením majora S. D. Masseye umístěna na letišti v Ismailiji a na diverzní ploše v Kantaře. Letouny měly omezený dolet a tak byly pro dálkový průzkum nepoužitelné.

První průzkumné lety byly umožněny příchodem jednotky francouzského námořního letectva dopravené francouzským torpedoborcem Foudre do Port Saidu. Francouzi dostali k dispozici ukořistěné nákladní lodi Anne a Raven , upravené jako mateřské lodi plovákových letounů a základny pro britsko-francouzské osádky letadel s pozemním personálem.

Britové totiž dodávali do osádek navigátory a pozorovatele v jedné osobě. Piloti byli příslušníci francouzského námořního letectva poručík Delage, Destrem, Jean Marie le Gall, Hervé Grall, Levasseur a Luis de Saizien. Pozorovatelé byli poručík námořnictva Cintre, kapitáni Ross, Herbert, Stirling, poručík Lodger a poručík Partridge. Francouzská letecká jednotka byla vyzbrojená šesti plovákovými jednoplošníky Nieuport VIH. Jeden z prvních letů podnikl v sobotu 5. prosince roku 1914 poručík Delage s pozorovatelem Cintrem. Odstartoval pomocí katapultu na dlouhý let k městu El Ariš a dále na východ k Berševě. Při dalších letech se občas stávalo, že osádku zaskočila porucha motoru a plovákový letoun musel nouzově přistát. Naštěstí většinou na moři. Díky přítomnosti britského námořnictva byli letci vždy zachráněni hlídkujícími válečnými plavidly. Lety pokračovaly s občasnými haváriemi francouzských avionů až do čtvrtka 28. ledna 1915, kdy pilot Jean Marie le Gall a poručík Partridge nouzově přistáli na moři a při pokusu o návrat pěšky do vlastních linií byli omylem zastřeleni podezřívavou indickou hlídkou. Bylo to v době, kdy upachtění turečtí pěšáci konečně dorazili do blízkosti východního břehu Suezského průplavu a umožnili tak i stařičkým britským strojům podnikat průzkumné a bombardovací lety nad jejich pozice.

Po zahájení Dardanelské operace začaly kontingenty RFC a RNAS v oblasti dostávat dlouho očekávané pravidelné posily. Od března 1915 totiž byla 3. squadrona RNAS na základně Mudros se dvěma stroji detašovanými na ostrově Tenedos. Operace probíhaly za podpory nouzově upravených lodí, kotvících v Sunina Bay a ze základen na dalších ostrovech v Egejském moři. Na počátku roku 1915 byla zformována squadrona, složená z plovákových letounů Short 184 a pozemních letounů Nieuport a později i Sopwith Pup britského námořního letectva pod velením Commandera Charlese Rumney Samsona, jenž si předtím vysloužil ostruhy agresivní bojovou činností na severní frontě při obraně Antwerp. Svérázný Commander Samson byl známý svou determinací způsobovat nepříteli za každou cenu co největší ztráty.

Při jednom z letů se svým vetchým dvouplošníkem B.E.2a (číslo 50 svědčí o vysokém věku aparátu) rozhodil nad tureckými pozicemi balíky letáků. Když se kolem nich nic zlého netušící vojáci seběhli, zasypal jejich skupinu nákladem pum. Námořní squadrona, operující se šesti plovákovými Shorty z mateřských lodí Anne, Ben-My-Chree, Raven II byla později posílena mateřskou lodí Empress a podnikala důležité průzkumné a bombardovací lety od Adenu v Rudém moři až na úroveň nynějšího syrského pobřeží. Zanedlouho posílil RNAS své letectvo v oblasti tak, že pod velením Commandera Samsona mohl být zformován 3. wing, který pouze za období od 28. března do 29. prosince 1915 nalétal během 320 bojových letů 2600 hodin. To již v oblasti operovaly další mateřské lodi City of Oxford a Ark Royal. V rámci operací v Dardanelském operačním prostoru, Egejském moři a východním Středomoří byla poprvé v historii nasazena letecká torpéda proti mořským hladinovým cílům. Při první z celkem třech zaznamenaných úspěšných akcí použil tuto nebezpečnou zbraň Flight Commander C. H. K. Charles Edmonds z lodi Ben-My-Chree. Ve čtvrtek 12. srpna 1915 při hlídkovém letu s letounem Short 184 (číslo 185) Edmonds spatřil nedaleko poloostrova Bulair zakotvenou tureckou transportní loď o výtlaku 5000 tun. Snížil výšku na 4,5 metrů a ze vzdálenosti necelých 300 metrů vypustil torpédo, jež našlo svůj cíl. Později vyšlo najevo, že loď byla předtím poškozena britskou ponorkou E.14. Čtrnáctipalcová námořní torpéda kvůli své značné hmotností nedovolovala brát na palubu pozorovatele, "let" probíhal v maximální dostupné výšce 180 metrů a váha paliva s torpédem omezovala dobu letu na 45 minut. Navzdory těmto příkořím si Charles Edmonds o pět dní později úspěch zopakoval, když torpedoval velkou tureckou zásobovací loď v blízkosti ústí Ak Bashi. Ten den byly na cestách oba Shorty Poslední z uvedených akcí měla poněkud nestandardní průběh. Při hlídkování v prostoru dardanelské úžiny byl pilot Shortu 184 (prototyp s číslem 184) Flight Commander G. B. Dacre donucen kvůli problémům s motorem dosednout na hladinu Dardanelské úžiny a pohybovat se dál se sníženými otáčkami po hladině na plovácích. Potkal přitom tureckou loď, na níž bez váhání vypustil torpédo, které svou oběť poslalo rychle ke dnu. Odlehčený letoun pak bez problémů odstartoval a vrátil se bezpečně k mateřské lodi. Plovákové Shorty asi nebyly jedny z nejvýkonnějších ani zcela nejoblíbenějších, nicméně bylo dobré je mít na své straně. Jejich další významnou akcí v roce 1916 bylo řízení dělostřelby britských monitorů M.15, M.23, M.31 a šalupy Espiégle. Shorty z lodi mateřské lodi Empress 23. června 1916 bombardovaly železniční stanici a turecké sklady v Tulkarmu, čímž přispěly svou troškou k pozdějšímu dobytí Jeruzaléma. Nasazení Ben-My-Chree a později dalších mateřských lodí bylo výsledkem tlaku tehdejšího Prvního lorda Admirality Churchilla na urychlení vývoje nosičů letadel. Původně sloužící jako trajekt mezi anglickým a francouzským pobřežím, byla 21. května 1915 loď po adaptaci se třemi stroji Short 184 na palubě vyslána pod velením Squadron Commandera C. J. L'Estrange Maloneho do východního Středomoří. Neoficiálním úkolem bylo potopit německé bitevní křižníky Goeben (Çavuz Sultan Selim aktivně sloužila do roku 1963) a Breslau (Midilli sloužila do 20. ledna 1918, kdy se stala obětí miny). V pondělí 8. ledna 1917 byla Ben-My-Chree potopena palbou tureckého pobřežního dělostřelectva u ostrova Castellorizo.

Protivníky britských strojů byli piloti tureckého Fliegerabteilungu 1, kteří měli na svědomí sestřelení jednoho útočníka. Seznam tamních úspěchů doplňoval Fliegerabteilung 6 tureckého letectva s druhým sestřeleným britským letounem na kontě. Obě jednotky operovaly v prostoru Dardanel. Ve stavu německého letectva v oblasti Palestiny byl od března 1916 Fliegerabteilung 300 Pascha pod velením nadporučíka Ernsta Krügera. Mezi piloty letecké jednotky byli např. nadporučík Falke a aspirant Paul Lehm (Leim?). Německá letecká jednotka vyzbrojená 14 stroji Rumpler C.I měla posílit tamní slabé turecké letecké síly. Němečtí piloti projevili značnou agresivitu. Krátce po svém příjezdu na své letiště v Berševě napadli jedno z britských předsunutých polních letišť a při útoku zabili šest příslušníků pozemnního personálu. Britští mechanici se však v bojovém duchu nenechali zahanbit. Jeden z nich dostal povolení zúčastnit se bojového letu jako palubní střelec. Jaké však bylo překvapení jeho velitele, když novopečený aviatik sestřelil všechna tři německá letadla, která na jejich letoun zaútočila. Další žádosti o povolení k bojovému letu nebyly zapotřebí. V listopadu Rumpler pilota poručíka Falka a pozorovatele poručíka Schultheise od Fl. Abt. 300 pronikl nad Káhiru a bombardoval místní nádraží. Schultheis během letu pořídil mnoho snímků (včetně pyramid). Další stroje stejného typu také s upravenými (zvětšenými) chladiči motorů dorazily až v březnu následujícího roku. Jejich piloti zaznamenali řadu úspěchů proti spojencům. Fl. Abt. 300, jako každá německá letecká jednotka, byl současně vybaven i stíhacími letouny. Jednalo se například o Pfalz E, Halberstadt D.IV a možná i Fokkery typů E a D.IV a později Albatros D.III. Na jaře 1916 dorazil k Fl. Abt. 300 i Walter von Bülow Bothkamp , který zde získal své třetí a čtvrté potvrzené a jedno nepotvrzené vítězství. Všech úspěchů dosáhl v prostoru nad El Arišem. 8. srpna 1916 sestřelil neznámý spojenecký letoun, 17. září se stal jeho obětí Sopwith Baby (číslo 8135) z lodi Ben-My-Chree a ještě téhož dne zvítězil nad dalším letounem stejného typu. Poslední vítězství mu však nebylo potvrzeno. Poté se vrátil v prosinci 1916 na západní frontu do Francie a byl převelen k Jasta 18. Během roku 1916 byly pro RFC připraveny k používání nové letištní plochy podél Suezského průplavu v Suezu a Kantaře s velitelstvím v Ismailiji. V květnu podnikli Němci z letiště v El Ariši řadu útoků proti Port Saidu. Na obranu přístavu byl detašován flight 14. squadrony, který podnikl několik odvetných úderů proti El Ariši.

18. června napadla německé letiště v El Ariši formace jedenácti strojů B.E.2c. Následující měsíc byla z leteckých jednotek zformována Middle East Brigade pod velením brigádního generála Salmonda. Součástí útvaru byla také nová 67. squadrona z Austrálie a 21., 22. a 23. rezervní squadrony. Vytvoření vyššího stupně velení také umožnilo začlenit další podpůrné složky, zabývající se výcvikem a opravami techniky v Heliopolisu a Abu Qiru (Aboukiru). 1. července 1916 vypadala dislokace leteckých jednotek takto: Ismailia Velitelství a 1 flight 14. squadrony Kantara 1 flight 14. squadrony Port Said detašment 14. squadrony Suez 1 flight 67. squadrony Heliopolis 67. squadrona a pul flightu 14. squadrony Sollum pul flightu 14. squadrony oáza Kharga 1 flight 67. squadrony Koncem roku přelétlo několik strojů 17. squadrony RFC na letiště Mersa Matruh v egyptské Západní poušti. Měly podporovat britské oddíly, bojující proti 5 000 domorodcům kmene Senussi, kteří se připojili k Džihádu, vyhlášeném tureckým sultánem proti nevěřícím. Sayed Ahmed, velký náčelník kmene Senussi, nebyl prvním z domorodých despotů, jenž okusil sílu britských zbraní. Když odmítl vydat britské námořníky z Turky potopené lodi, které držel jako rukojmí, byla mu 26. listopadu 1915 oficiálně vyhlášena válka. Malé koloniální síly byly soustředěny v Mersa Matruh na pobřeží Středozemního moře a byly posíleny flightem A 14. squadrony o síle dvou letounů B.E.2c. 14. squadrona, jako součást 5. wingu, dorazila do Alexandrie na palubě lodi Kaiser-I-Hind záhy následována 17. squadronou a týlovou základnou Aircraft Park X. Stroje detašovaného flightu A prováděly intenzívní průzkum oblasti od 5. do 22. prosince, kdy několik eskadron britské kavalerie a pár později proslavených obrněných aut Rolls Royce za podpory šalupy Clematis podniklo vánoční útok v prostoru Wádí Madžid. Senussové moudře zkrátili frontu, ponechávaje za sebou značné množství padlých, několik děl a kulometů dodaných Turky a mnoho zásob. Další události již probíhaly rychlým tempem. Britové bombardovali hlavní tábor domordců v Halazinu. Po několika šarvátkách, do nichž se aktivně zapojovali britští letci a kde se objevovala na štábních mapách taková jména, jako třeba Sidi Barrani, Sollum a Bir Hakim známá z historie 2. světové války, byla záležitost vyřízena a zajatí námořníci osvobozeni. Letouny 14. squadrony podnikly mnoho dálkových průzkumných letů.

Některé lety směřovaly až na Nekhl a Hassanu v hloubi sinajské pouště. Britové napadali turecké pozemní jednotky a jejich vodní rezervoáry pumami a kulomertnou střelbou a začali také používat fotografie na doplnění tehdy běžně používaných skic na zachycení protivníkových postavení. Nebezpečí, spojené s létáním v pouštních podmínkách bylo krutě potvrzeno osudem osádky jednoho B.E.2c 17. squadrony. Podporučík S. G. Ridley a pozorovatel poddůstojník J. Garside nouzově přistáli v poušti. Když byla po třech dnech intenzívního pátrání nalezena jejich těla, bylo již pozdě. Žhavé slunce si vybralo svou daň. Dalším domorodým potentátem, který si v konfliktu vybral špatnou stranu byl Ali Dinar, sultán z Darfuru. Vyrazil proti němu sir Reginald Wingate, Sirdar a guvernér Sudánu. Toto jméno prostřednictvím potomka Charlese Orde Wingata, hraje významnou roli v historii 2. světové války i státu Izrael. V tomto případě byla přítomnost letectva doslova rozhodujícím faktorem. "Sirdárovi železní koně, kteří umějí létat", tedy flight C 17. squadrony, zde pouhou přítomností nad hlavami armády Dervišů vyvolaly takovou hrůzu, že piloti v podstatě rozhodli válku ještě dřívež než začala. Historie 2. světové války zaznamenává jméno pilota 17. squadrony. Podporučík John C. Slessor byl v hodnosti Air Marshall za 2. světové války velitelem RAF Coastal Command, kam patřila od roku 1942 také 311. československá squadrona. 

V březnu roku 1916 dorazil generál Murray jako spojenecký vrchní velitel operační oblasti. Zanedlouho byla postavena Middle East Brigade RFC, jež byla základem pro pozdější RAF Middle East Command. Mezitím již v listpadu 1915 byl aktivován 5. wing pod velením podplukovníka (později leteckého maršála) W. G. H. Salmonda. 5. wing sestával ze 14. a 17. squadrony na letišti v Heliopolisu a dočasně také z 30. squadrony v Mezopotámii a z 26. (jihoafrické) squadrony, operující proti Němcům v jejich kolonii Východní Africe. Důležité bylo zorganizování výcvikové základny Cadet Wing v Egyptě, jež měla nezanedbatelný význam na pozdější průběh bojů. 14. squadrona operovala z Kantary s letouny B.E.2c, Martynside G.100 Elephant, Nieuport 17c, Vickers FB.19 a DH.1A (šest strojů) pod velením majora Freemana s hlavním stanem v Ismailiji. Poté dorazila z Austrálie 1. squadrona AFC (Australian Flying Corps), známá tehdy ještě pod označením 67. squadrona RFC. 28 důstojníků a 195 mužů pod velením podplukovníka E. H. Reynoldse prodělalo výcvik v Central Flying School v Point Cooku na stařičkých Caudronech G.III a Bristolech Boxkite.

V lednu 1916 byla squadrona vyzbrojena letouny B.E.2c, Martinsyde G.100/102 Elephant a Bristol Scout C/D. Současně byla rozdělena na flight A, který vystřídal 17. squadronu na letišti Šerika v Horním Egyptě, na flight B, jež se usadil na březích Suezského průplavu v Kantaře a na flight C, jehož stroje byly vybaveny radiostanicemi. V září byla 67. squadrona poprvé bojově nasazena. Krátce nato byla 17. squadrona přesunuta na soluňskou (makedonskou) frontu do Řecka, ponechávaje v sestavě 5. wingu pouze 14. a 67. squadronu. Velitelem flightu B, posilujícího 14. squadronu byl kapitán Richard Dickie Williams (později Air Marshal sir R. W.), jenž posléze převzal velení 1. squadrony a patřil mezi nejzkušenější letecké velitele na Blízkém východě. V tomto stadiu nebyly zkušenosti žádné. Australané začali se svými muzeálními stroji podnikat průzkumné lety nad Sinajskou pouští a zvykali si na písečné bouře, turbulenci rozpáleného vzduchu a nebezpečí, hrozící v případě zajetí od Turků a primitivních Arabů. B.E.2c byl sice novější verzí B.E.2a, nicméně do výkonů typů používaných na západní frontě měl ještě hodně daleko. Stařičký křehký aparát měl oproti předchozí verzi poněkud lepší výkony díky novému osmiválcovému motoru RAF 1a o 90 koňských silách a vylepšenou konstrukci křídla, ale stále ještě neměl žádnou výzbroj. Australští letci však nebyli z těch, kteří se nechají snadno odradit nepříznivými okolnostmi. Kapitáni Dickie Williams a A. Murray Jones spolu s poručíky L. J. Wackettem, A. W. Ellisem, S. K. Muirem, J. Bellem, E. G. Robertsem, A. D. Badgerym, R. M. Drummondem a W. J. Guilfoylem tvořili jádro slavné australské jednotky, která se záhy významně zapsala do historie leteckých válek. U Australanů byl později jeden B.E.2e na popud poručíka J. L. Wacketta nouzově vybaven improvizovanou lafetou pro pohyblivý kulomet Lewis v prostoru pro pozorovatele. I když pozorovateli sedícímu před pilotem nezbývalo mnoho úhlů k výstřelu, ve kterých by mu nebránila křídla, vzpěry, trup, vrtule, ocasní plochy nebo jeho spolucestující, podařilo se přece jen novou zbraň uplatnit. Jedenáctého listopadu 1916 podniklo pět B.E.2e s doprovodem jednoho Martinsydu G.100 sedmihodinový nálet na postavení Němců u Berševy. Vzlétly proti nim německé letouny Fokker a Rumpler C.I. Fokker si vzal na mušku Martinsyde poručíka Guilfoyla a pilot Rumpleru si z pěti zbylých cílů vybral právě jediný B.E.2 ozbrojený Lewisem. Účastník střetnutí Cutlack později lakonicky shrnul celý incident: "Němci byli odraženi a vzali do zaječích".

Převážná část letecké aktivity byla věnována průzkumu, ale občas proběhlo díky osobní iniciativě střetnutí protivníků ve vzduchu. Připomeňme si, že první letecké vítězství na západní frontě si připsal v úterý 5. října roku 1915 francouzský pilot kapitán Broçard v souboji mezi jeho Voisinem a německým Aviatikem. Němec byl sestřelen pistolí. Ve většině následujících soubojů se však jednoznačně projevovala německá převaha. Nutno konstatovat, že německé stroje, jako například typ Rumpler C.I od Fl. Abt. 300, byly do klimatických podmínek Blízkého východu většinou lépe vybavené. Takřka každý Fliegerabteilung německého letectva používal více typů letadel, z nichž každý měl své přesně vymezené úkoly, ve kterých se projevovaly jeho přednosti. Britové měli u svých letek zpravidla jen jeden typ, jež musel odsloužit vše. Po dotazu lorda Kitchenera: "Bráníte kanál, nebo kanál chrání vás?", zahájil v prosinci 1916 generál Murray postup Sinajským poloostrovem a pronásledoval ustupující anatolské pluky k El Ariši. Došlo přitom k mnoha dramatickým leteckým akcím. O některých z nich se nelze nezmínit. Staly se ve své době zaslouženě inspirací pro ostatní piloty. Bylo by zajímavé se poohlédnout znovu po ideálech, ovlivňujících výchovu takových mužů. 19. března 1917 zachránila osádka australského B.E.2 pilota 14. squadrony. Oba zachránci byli vyznamenáni. Pilot poručík R. F. Baillieu a jeho pozorovatel nováček poručík Ross Smith dostali Military Cross. Záchrana pilotů havarovaných letadel se pomalu stávala každodenní rutinou. Některé akce však překračovaly rámec běžných událostí. Následující den, tj. v úterý 20. března dostal flight A 67. (1. austr.) squadrony z letiště v Kantaře rozkaz bombardovat tureckou železniční stanici v prostoru sinajské Wádí Hassa. Ráno odstartovaly čtyři letouny z předsunuté plochy Kilo 143 na Sinaji. Byly to oba dva Martinsyde G.100, jež měla squadrona v inventáři s poručíky McNamarou (číslo 7486) a Ellisem (číslo 7472) a dva B.E.2c bez pozorovatelů, pilotované kapitánem D. W. Rutherfordem a poručíkem Drummondem. Všechny stroje měly naloženo místo leteckých pum po půltuctu čtyřapůlpalcových houfnicových granátů s roznětkou časovanou na 40 sekund. Ellis se právě chystal napadnout vybrané objekty, když se na scéně objevil turecký vojenský vlak. Oba piloti Martinsydů se iniciativně věnovali nečekanému cíli a docílili několika zásahů. Pátý granát poručíka McNamary však explodoval dříve, než po určených 40 sekundách a těžce jej zranil na pravém stehnu a poškodil pravé křídlo a trup letounu. Motor naštěstí unikl zásahu a tak silně krvácející pilot otočil stroj směrem k předsunutému nouzovému letišti. Při letu nízko nad pouští McNamara spatřil na zemi nedaleko od trati letoun B.E.2. Celkem správně usoudil, že pilot musel zřejmě přistát kvůli poruše motoru. Když sletěl níže nad stojící dvouplošník, spatřil Rutherforda, jak se chystá vystřelit ze signální pistole Very, aby upozornil na svou nezáviděníhodnou situaci. To, co spatřil vzápětí, bylo mnohem horší. Od trati se cvalem blížila turecká jízdní hlídka. Zatnul zuby, aby potlačil bolest ve zraněné noze a přistál co nejblíže u Rutherfordova stroje. Rutherford se vyšvihl na křídlo, chytil se výztuh mezi horním křídlem a krytem motoru a připravil se na strastiplnou cestu. McNamara neztrácel čas; otočil stroj proti větru a rozjel se po kamenitém terénu. Jeho pravá noha však byla paralyzovaná bolestí. Jak letoun skákal a kymácel se po nerovném terénu, neudržel omdlévající poručík směr a stroj sjel do prohlubně, převrátil se na nos, rozbil vrtuli a zlomil podvozek. Oba letci se vyhrabali z trosek. McNamara střelil ze služebního revolveru Webbley do palivové nádrže Martinsydu a oba se odebrali, jeden druhého podpíraje, k opuštěnému dvouplošníku B.E.2, aby se bránili pohyblivým kulometem Lewis. Mezitím se turečtí kavaleristé stále blížili. B.E.2 se zdál být relativně v pořádku a tak McNamara, navzdory krvácejícím ranám a omračující bolesti, usedl na pilotní sedačku a Rutherford zkoušel nastartovat motor. Turci, tušící, že jim kořist uniká, sesedli s koní a zahájili nepřesnou palbu. Do toho se ozval zbývající šestý granát v pravý čas explodující v hořícím Martinsydu. Vnesl zmatek do nepřátelských řad a současně se letcům podařilo motor konečně probudit k životu. Neztráceje čas, Rutherford skočil na místo pro pozorovatele a McNamara se rozjel. Přes několik dramatických momentů se podařilo McNamarovi, omdlévajícímu bolestí a ztrátou krve, nakonec odstartovat. Když se stroj odpoutával od země, Turci se již málem dotýkali jeho ocasních ploch. Diverzní letiště km 143 bylo asi 100 kilometrů daleko a McNamara se bál, že nedoletí. Ztrátou krve omdléval a ztrácel zrak. Aby se udržel v bdělém stavu, vykláněl hlavu do proudu vzduchu od vrtule. S nadlidským úsilím dokázal nalézt diverzní plochu a hladce přistát. Jak vypnul motor si již nepamatoval, protože vzápětí ztratil vědomí. Mechanici potom prohlíželi zachráněný B.E.2c (číslo 4479) a objevili jeden prasklý podélník a mnoho dalších vážných strukturálních poškození. Dvacetiletý poručík Frank Hubert McNamara prokázal nejen vyjímečnou odvahu ale i letecké mistrovství nejvyššího stupně. Byl dopraven do nemocnice a po vyléčení repatriován do Austrálie. Za svůj neuvěřitelný kousek dostal jako jediný létající Australan za Světové války nejvyšší britské vyznamenání, které se neuděluje za odsloužená léta, nebo politickou příslušnost, ale pouze a jen za prokázané hrdinství překračující i ve válce daleko rámec služebních povinností. 8. června 1917 mu byl udělen Victoria Cross . Za Druhé světové války pak McNamara sloužil jako vysoký důstojník RAAF - Královského australského letectva v Evropě. Když po válce odcházel do výslužby, jeho plný titul zněl: Air Vice Marshal Frank Hubert McNamara, VC, CB, CBE. Zemřel v Anglii 2. listopadu 1961. Kapitán D. W. Rutherford byl 28. března sestřelen německým letounem Rumpler při řízení dělostřelecké palby. Byl těžce raněn a jeho pozorovatel Hyam svým zraněním podlehl. Rutherford však svou dávku štěstí ještě nevyčerpal. Čtyři dny po slavném úniku Australanů nouzově přistál poručík W. E. L. Seward nedaleko Aškelonu na palestinském pobřeží. Aby unikl, plaval podél pobřeží na jih k britským pozicím. I když byl spatřen a Turci se ho snažili zasáhnout, riskoval raději smrt utonutím, než aby padl do zajetí. Po čtyřech vyčerpávajících hodinách plavání, při kterém se postupně zbavoval oděvu, až byl úplně nahý, zkusil pokračovat po souši. Byl však spatřen a zase musel pokračovat mokrou cestou. Pětkrát unikl do moře před tureckými hlídkami ale nakonec se přece jen dostal ke svým. 

Březen roku 1917 byl ve znamení příprav na ofenzívu v oblasti Gazy. Úkolem RFC bylo rozrušit turecké pozice v jižní Palestině natolik, aby mohla být nasazena spojenecká hlavní zbraň. Desert Mounted Corps složený z Australanů a Novozelanďanů s britskými a francouzskými oddíly byl pod velením Australana genmjr. Harryho G. Chauvela, nejlepšího velitele kavalerie ve své době. Jednalo se o asi 40 000 pěšáků v sedle, 17 000 šavlí, tedy kavaleristů z britských pluků, Australské a britské Meharisty (jezdce na velbloudech) z Imperial Camel Corpsu a francouzskou koloniální jízdu po jedné eskadroně od Chasseurs d'Afrique a Spahis. Ostřílení australští a novozélandští pěšáci, takzvaní Anzacs byli pro zvýšení mobility posazeni do sedel. Anzac Light Horse Dragoons byli zastoupeni ve složení 1st Light Horse Brigade (1., 2. a 3. jízdní pluk), 2nd LHB (5., 6. a 7. pl.), 3rd LHB (8., 9. a 10. pl.), 4th LHB (4., 11. a 12. pl.) a 5th LHB (14. a 15. pl.). Měli na svých silných a vytrvalých australských koních nazývaných Walers rychle postupovat podél pobřeží na sever do hloubky nepřátelské obrany. Plán prosazovaný velitelem XX. Sboru generálmajorem sirem Philipem Chetwodem, byl schválen vrchním velením v Londýně. Očekávalo se, že vítězné tažení poněkud zlepší morálku na domácí frontě, těžce zkoušenou neúnosně velkými ztrátami ve Francii. Všeobecný útok začal v pondělí na úsvitu 26. března. Jezdci přerušili silnici Gaza-Berševa a překročili Wádí Gaza. Na některých úsecích se dokonce museli pod palbou turecké obrany prosekávat kaktusy. Podařilo se obchvatným manévrem ze severu odříznout město. Osud tureckých obránců byl zpečetěn. Byla zachycena zoufalá radiová depeše s prosbou o pomoc vrchnímu velitelství v Tel el Šarija. Německý velitel oblasti Freiherr Kress von Kressenstein však mohl poslat jen omezené síly. Nicméně ještě během března dostal Fl. Abt. 300 osm nebo devět dalších Rumplerů C.I, které byly hned využity k průzkumu a k útokům proti spojenecké kavalerii. Události se zatím daly nekontrolovatelně do pohybu. Po návratu z průzkumného letu hlásil velitel 67. squadrony Dickie Williams, že spatřil blížící se německé posily. Ačkoli tvrdil, že nejsou početné, zbytečná opatrnost a série nedorozumnění v Murrayově vzdáleném egyptském štábu způsobily, že jízdní oddíly dostaly rozkaz ustoupit a tak darovat na nejhorší připravenému protivníku nečekané vítězství. Během dne napadly dva německé stroje Halberstadt D.IV britské záložní jednotky, přičemž sestřelily dva britské letouny snažící se na obranu vlastních pěšáků zasáhnout. Německé letectvo pod velením poručíka Felmyho stále ještě bylo pánem místní oblohy. 6. dubna se střetl Australan Murray Jones v Martinsydu s pěti protivníkovými stroji. Byl donucen k nouzovému přistání nedaleko Weli Šejch Nuran. Jeho stroj byl Němci zničen na zemi a on sám byl zachráněn třemi dalšími australskými Tinsydy. Následující boje v okolí města Gazy probíhaly střídavě ve prospěch obou stran.

Při druhém velkém útoku v úterý 17. dubna použili Britové poprvé na východ od Suezu také svou novou zbraň. Nasadili 8 tanků. Avšak, jak zjistil jeden australský pilot při průzkumném letu, jejich vodou chlazené motory se zdejších extrémních klimatických podmínkách prozrazovaly na značnou vzdálenost sloupy vodních par, což usnadňovalo protivníkovu dělostřelectvu snadné zaměření a likvidaci skoro všech nasazených železných monster. Útok selhal ještě rychleji, než předchozí. Vypadalo to jako vhodná příležitost pro Turky k protiútoku. A také ano; britská zpravodajská služba zachytila rozkaz pro tureckou jízdu k útoku v prostoru Wádí Šalal. Rychlou kalkulací došli Britové k závěru, že se Turci budou muset shromáždit v blízkosti některého ze známých vodních zdrojů, aby mohli před útokem doplnit zásoby vody a napojit své koně. RFC dostal rozkaz připravit se k akci. Průzkum pravděpodobných cílů dvěma stroji Martinsyde po dlouhém pátrání objevil v poledne 20. dubna koncentraci dvou tisíc pěšáků a osmiset jezdců, dobře ukrytých v jednom wádí nedaleko Hareiry na pravém křídle spojenců. První dvacetilibrové pumy dopadly přímo do vodní nádrže a způsobily značné pozdvižení mezi mužstvem a nešťastnými zvířaty. Létajíce nízko nad zemí, stroje postřelovaly zaskočené Turky. Australský poručík N. Steele byl přitom zraněn, havaroval se svým Martinsydem a krátce nato zahynul. Pozdě v noci zachycená turecká depeše oznamovala, že operace byla odvolána kvůli leteckému útoku. Byl to jeden z prvních případů, kdy čtyři muzeální letouny 48 dvacetilibrovými pumami rozprášily útok kavalerie. Taková lekce nezůstala nepovšimnuta a od té doby bylo německé velitelství v Tel el Shariya chráněno rakousko-uherskou(?) protiletadlovou baterií. Díky jejím zásahům přišlo spojenecké letectvo v průběhu bojů o dvanáct letců, z toho sedm Australanů. Doložená účast branné moci podunajského mocnářství však spočívala v nasazení mobilní sanitní jednotky a především v k.u.k. Gebirgshaubitzabteilung in der Türkei. Baterie rakousko-uherského horského dělostřelectva se aktivně účastnily druhého útoku proti průplavu a při obraně Gazy. Například baterie 1/4 svými 10,4cm škodováckými houfnicemi M.10 během druhého pokusu o dobytí Gazy vyřadila nejméně jeden britský tank a byla hlavní příčinou selhání obou spojeneckých útoků. 21. dubna byl Tinsyde poručíka A. T. Cole zasažen a nouzově přistál. Cole zapálil svůj letoun a byl zachráněn Dickie Williamsem s letounem B.E.2. 26. června byla řada na Coleovi, aby zachraňoval krajany. Poručíci C. Brown a R. Austin nouzově přistáli se svými B.E.2 kvůli poruchám motorů. Avšak dva další pasažéři byli pro jeho Tinsyde příliš a při startu havaroval. Všichni tři byli poté zachránění spojeneckou jízdní hlídkou.

Na začátku května dostala 14. letka RFC v Palestině několik exemplářů nového stroje. Byla to jedna z mnoha modifikací B.E.2c, starého tažného koně první etapy letecké války. Díky výkonnějšímu osmiválcovému motoru RAF 1a o 90 koňských silách, mohl být modifikován na jednomístný stíhací letoun. Byl sice jako první spojenecký stroj na Středním východě vybaven pevným synchronizovaným kulometem, střílejícím skrz okruh vrtule a improvizovaným pancéřováním, ale ozbrojený pozorovatel při leteckých soubojích citelně chyběl. Australané od března 1917 začali dostávat novější variaci na stejné téma. Byly to stroje B.E.12a s dvanáctiválcovým motorem RAF 4a o 150 koních. Stroje přidělované po dvou ke každému flightu byly používány pro doprovod pozorovacích, průzkumných a bombardovacích B.E.2e postupně nahrazujících starší B.E.2c. Bojová kariéra B.E.12 však nebyla dlouhá. 25. června 1917 nedaleko Tel el Šaria byl poručík J. S. Brasell sestřelen při souboji se třemi letouny z Fl. Abt. 300 v prvním dodaném B.E.12a. Vítězem byl německý poručík Trassel. O druhý stroj přišli Australané 8. července, když byl donucen k přistání a zajat poručík C. H. Vautin.

Po zahájení bojů o Gazu 27. října 1917 měli Australané ve stavu již jen pár B.E.12a. Jediné ověřené vítězství v leteckém souboji na stroji B.E.12a (číslo A575) má poručík L. T. E. Taplin. Ve čtvrtek 17. ledna 1918 letěl Taplin na průzkum ve výšce okolo 3 tisíc metrů nad horami v prostoru Nabulusu, když mu začala stávkovat kamera. Stiskl koleny řídící páku a snažil se závadu odstranit. V této prekérní pozici jej zastihl jakýsi dotěrný Albatros, který na něj zaútočil ze zadní polosféry. Taplin okamžitě odložil opravu kamery na příhodnější dobu a otočil svůj letoun aby čelil útoku. Z jeho Vickersu však vyšla jediná rána a kulomet se solidárně připojil ke stávkující kameře. Oba mechanizmy spolehlivě vyřadil mráz panující v této výšce. Nenechaje se vyvést z míry, věnoval se Taplin podle jasně stanovených priorit chladnokrevně zprovoznění nyní podstatně důležitějšího instrumentu. K Němcově smůle se závěr kulometu uvolnil právě v okamžiku, kdy Australan dostal stroj za jeho ocas. Po dvaceti ranách z bezprostřední blízkosti se Albatros střemhlav zřítil k zemi. Taplin se metodicky vrátil k opravě kamery a nikým již nerušen dokončil úkol . Německé letectvo zůstávalo silou, s níž bylo nutno počítat. Stíhací Fokkery a Albatrosy si svými výkony udržovaly převahu. 8. července byl při střetnutí se dvěma německými stíhači s Martinsydem sestřelen kapitán C. A. Brookes. Další ztracený letoun byl zmíněný B.E.12a poručíka C. H. Vautina. Jen osádka doprovázeného B.E.2e tvořená poručíky T. Taylorem a pozorovatelem F. K. Lukisem dokázala odrazit německý útok a vrátit se na základnu. Vautin byl původně hlášen jako nezvěstný ale o dva dny později shodil německý letoun na australské letiště dopis se zprávou o smrti Brookse, jehož Němci pohřbili se všemi vojenskými poctami, a o zajetí Vautina. Anglicky psaný Felmyho dopis vyřizoval vzkaz Vautina, že je v pořádku ale chybí mu nějaké oblečení. Německý velitel se dále široce rozepisoval o jeho výletu s Vautinem do Jeruzaléma, což dokumentoval přiloženými fotografiemi. Australskou odpověď se šaty a dalšími drobnostmi pro Vautina doručil stejným způsobem Murray Jones na letiště v Huj. Zakroužil v minimální výšce nad protivníkovým letištěm odpověděl máváním na pozdravy ze země a poté odletěl. Letecká válka však zdaleka nebyla pouze zdvořilostní výměnou pozdravů a obrázků do rodinného alba. 4. srpna se pilot a střelec Ross Smith či, jak mu říkali jeho přátelé Haj, s B.E.12a (číslo A6329) střetli s dvoumístným Albatrosem a jednomístnou stíhačkou při doprovodu bombardérů nedaleko Sharia. Po divokém souboji odrazili útok na spojeneckou formaci. Během střetnutí byl jejich letoun vážně poškozen a ani Haj sám neunikl bez zásahu. Jedna z nepřátelských kulek si ze všech možných úhlů vybrala cestu do řídkého vzduchu nad pouští právě skrz jeho tváře a přibrala si jako společnost na cestou pár zubů. Aby se vyrovnala německá technická převaha, zahájili Australané spolu se 14. a novou 111. squadronou útoky na protivníkova letiště s cílem zničit jeho lepší stroje na zemi. Vyšší výkony protivníkových strojů na spojenecké letce a na Australany zvláště zjevně neudělaly žádný dojem. 1. září se střetli poručíci Ellis a novopečený pilot Ross Smith s německým stíhačem nad Berševou a se svými těžkopádnými Tinsydy jej potupně zahnali na útěk. V únoru 1918 se 67. squadrona RFC stala oficiálně 1. squadronou AFC a předala s úlevou zbylé B.E.12a nově formované 142. squadroně v Julisu. 19. září již neměli Australané žádné stroje tohoto typu; poslední dva exempláře byly již dříve poskytnuty s piloty Murphym a Junorem na podporu nepravidelných arabských oddílů známého plukovníka T. E. Lawrence. Jeden stroj byl záhy sestřelen v leteckém souboji, při němž poručík Murphy nouzové přistání přežil nezraněn, a druhý byl zničen na zemi. Další zajímavou a tentokrát velmi progresivní konstrukcí, jež se dostala do výzbroje spojeneckých leteckých jednotek na Blízkém východě, byl Bristol M.1B. Později dorazilo do oblasti ještě 33 strojů M.1C. Nepočítáme-li nasazení M.1C u 72. squadrony na frontě v Mezopotámii, to bylo jediné bojové nasazení tohoto na svou dobu moderního stroje. Lehký a rychlý jednoplošník se silným motorem a vysokou přistávací rychlostí neuspěl před podezřívavým okem konzervativní generality a proto nebyl, jakkoli byl letci toužebně očekáván, dodán polním letkám RFC na frontě ve Francii. Válečná štěstena se začala pomalu obracet na spojeneckou stranu. 5. června 1917 Hussein Ibn Ali, Velký šerif z Mekky a vládce království Hedžaz, povstal proti Turkům. O čtyři dny později se na scéně objevilo britské královské námořnictvo a začalo ostřelovat turecký přístav Džidda v Rudém moři.

Záhy byly křižníky posíleny mateřskou lodí Ben-My-Chree, jejíž letci přispěli ke zničení přístavu. Velitel operace námořní kapitán W. H. D. Boyle později přiznal, že letectvo bylo rozhodujícím faktorem při podpoře povstalců. Na pomoc byl vyslán do Rabighu, kde bylo mezitím vybudováno letiště, také flight šesti strojů 14. squadrony pod velením majora A. J. Rosse. Kapitán R. H. Freeman a poručík S. K. Muir přitom napsali další řádky do letecké historie, když podnikli útok na turecké pozice na vzdálenost bezmála sedm set kilometrů. Flight podnikl mnoho důležitých bojových letů na podporu povstalců až do konce měsíce, kdy písečná bouře spolehlivě vyřadila všechny stroje z činnosti. Prvního srpna 1917 byla z flightu A 14. squadrony v Deir el Balahu pod velením majora A. Shekletona zformována 111. squadrona, která také převzala část jejích letadel a personálu.

Do konce září měla nová jednotka ve stavu jeden Bristol Scout, dva Bristoly M.1 Monoplane, čtyři DeHavillandy DH.2, pět letounů Vickers FB.19 Bullet a šest Bristolů F.2B. 111. byla jednou ze dvou nově zformovaných jednotek v roce 1917. Druhou jednotkou byla 113. squadrona založená 3. srpna v Ismailiji. Měla ve výzbroji letouny B.E.2e, R.E.8 a jeden flight Nieuportů 17. V září 1917 měly německé letecké síly v oblasti značné materiální problémy. Hlášení hlavnímu stanu vypočítává bojový stav Fl. Abt. 300, jako tehdy jediné německé bojové jednotky v Palestině. Jednalo se o dva dvoumístné stroje a dva jednomístné stíhací stroje. Hlášení naléhavě žádá novou techniku, nové piloty a další nedostatkový materiál. Zoufalá zpráva zřejmě dopadla na úrodnou půdu a tak se již následující měsíc přesunují do oblasti čtyři nové letecké jednotky s 56 letadly, z nichž většinu tvořily dvoumístné AEG. Fliegerabteilungen 301 až 304 měly ve výzbroji také několik stíhacích Albatrosů D.III. Je pozoruhodné, že většina německých stíhacích strojů sloužících v této pouštní oblasti byla překližkové konstrukce. Po Albatrosech D.III to byly v dubnu až červnu 1918 novější verze D.V(a) a posléze v srpnu dorazily i stíhací Pfalzy D.IIIa. Posledními německými leteckými jednotkami, které do oblasti dorazily, byly Fl. Abt. 305 a Jasta 55, známá v Palestině jako Jasta 1F. Posledně jmenovaná německá stíhací jednotka byla zformována v lednu 1918 u záložního leteckého útvaru FEA 2 ve Schneidemühlu pod velením poručíka Karla Meierdirkse od Jasta 40. Nová formace dorazila do Palestiny mezi 15. až 31. březnem 1918 a obsadila letiště v Jeninu, odkud působila až do 20. září. Zpočátku byla Jasta 1F vyzbrojena Albatrosy D.III a D.V. Konce války se dočkala na letišti Dera'a. Velitel Jasta 1F zahynul v akci 4. května 1918. Stíhací jednotce do příchodu nového velitele Gerharda Wilhelma Fleckena 2. června 1918 dočasně velel poručík Wilhelm Debus od Fl. Abt. 300. Jasta 1F získala po dobu svého působení v Palestině celkem osmi leteckých vítězství, ztratila však osm pilotů v akci, jednoho při letecké nehodě a jeden padl do zajetí. Mezi úspěšné německé stíhací piloty v této oblasti patřil bývalý příslušník Jasta 7 poručík Herrmann Kunz, který dorazil do Palestiny v prosinci 1917 a byl převelen k Fl. Abt. 301. Za svého působení v Palestině získal tři vítězství. Valnou část úspěchů v leteckých soubojích nasbíral za dočasného působení u Jasta 1F; 28. dubna sestřelil britský pozorovací balón, 15. května se stal jeho obětí R.E.8 a jako poslední přírůstek v letovém zápisníku měl pravděpodobně S.E.5a v červenci 1918. Jeho celkové skóre včetně předchozích vítězství na západní frontě tak dosáhlo 6 sestřelů. Dalším německým esem v Palestině byl bývalý ženista Vzfw. Gustav Schniedewind. Po absolvování letecké školy a stíhacího kurzu sloužil u Jasta 17, kde sestřelil čtyři spojenecké letouny. Poté byl převelen do Palestiny k Jasta 1F a rozšířil si skóre. Jednalo se o dva pozorovací balóny 8. a 9. května 1918 a jeden stroj neznámého typu. Během leteckého souboje s dvěma Biffy poručíků C. S. Paula a W. J. A. Weira byl těžce raněn do obou paží. Dne 28. května 1918 byl tento nositel EKI a EKII a turecké válečné medaile dekorován zlatým záslužným křížem. Později sloužil u Fl. Abt. 305. Fliegerabteilungen 301, 302 a 303 byly vyzbrojeny stroji Rumpler C.I, DFW C.V, AEG C.IV a několika Albatrosy D.III a jeden čas možná také Halberstadty D.IV. Měly základny na letištích v Ramle a v El Tina s předsunutými stroji detašovanými na letištích hluboko na jihu až na úrovni Berševy. Hlavní letecké opravny a sklady byly ve Wádí Sarar na trati Ramle-Berševa a týlové služby zabezpečované Armee-Flugpark F byly v libanonském Rajaku a v Damašku. Během července byl v Německu aktivován nový Fliegerabteilung 304b pod velením kpt. Franze Walze, do 9. června 1917 velitele Jasta 2 Boelcke ve Francii. Označení "b" bylo zkratkou pro Bayern. Fl. Abt. 304b byl složen z příslušníků bavorského letectva, jež mělo za Velké války samostatné útvary. Po vyzbrojení letouny AEG C.IV byl Fl. Abt. 304b poslán do Rajaku, kde podstoupil poslední přípravu před bojovým nasazením. V říjnu se nový útvar přesunul do oblasti nedaleko Iraq el Manšija, kde se začalo budovat letiště s přispěním vojáků poblíže dislokované 19. turecké pěší divize. Před nadcházející spojeneckou ofenzívou v listopadu byl již Fl. Abt. 304b v plné bojové pohotovosti. Každý Fliegerabteilung německého letectva byl samostatnou leteckou jednotkou, sestávající obvykle ze šesti jednomotorových dvoumístných strojů, několika doprovodných stíhaček, 16 vozidel, 15 důstojníků a 117 poddůstojníků a mužů. Byl podporován týlovou základnou Armee-Flugpark, jež podléhala přímo velení armády. Základna měla v inventáři tři náhradní letouny, dva piloty a jednoho pozorovatele pro každý podřízený Fl. Abt. Každá stíhací Jagdstaffel (Jasta) měla ve výzbroji 16 strojů třídy D, tj. jednomotorových jednomístných stíhacích dvouplošníků.

Po pádu Bagdádu v březnu 1917 OHL (vrchní velení německé armády) aktivovalo štáb Heeresgruppenkommando F a 6 500 důstojníků a mužů elitního Asienkorpsu (mužstvo dodaly mj. 164. a 1. Mazurský pěší pluk) a poslalo sílu do Mezopotámie. Sbor byl začleněn do Yildirim (Bleskové armádní skupiny) pod velením pokořitele Rumunska generála Ericha von Falkenhayna a jeho náčelníka štábu Franze von Papena . Němečtí vojáci často s hořkým humorem dávali do souvislosti název operačního svazku a příslovečnou všudypřítomnou orientální pomalost. Kritická situace na frontě v Palestině si totiž během cesty vynutila změnu místa určení. Jako letecká podpora expedičnímu sboru byly v roce 1918 určeny Fl. Abt. 300-305 Pascha. V Mezopotámii byl pod velením Kommandeura der Luftstreitkräfte nasazen turecký Fl. Abt. 13. Jedním ze smíšeného německo-tureckého létajícího personálu jednotky byl Němec August Quoos. Mezopotámskému veliteli letectva podléhal také Fliegerabteilung v Diabekru.

S příchodem nového spojeneckého vrchního velitele generála Allenbyho, nahrazujícího neúspěšného generála Murraye, se začalo také s reorganizací spojeneckého letectva. Po pečlivé inspekci podřízených útvarů požadoval Allenby okamžitě letecké posily. Hlavní důraz přitom kladl na to, aby posily byly vyzbrojeny nejmodernějšími typy letadel. Leteckou podporu svých jednotek si cenil tak vysoko, že požadoval buď dvě letky RFC, nebo jednu pěší divizi! Od velitele Allenbyho formátu nemohlo být většího ocenění pro početně slabé vzdušné síly, létající na obskurních stařičkých aparátech. Sir (později Viscount) Edmund Henry Hynman Allenby (1861-1936) byl kavalerista. Nekonvenční a výbušná povaha spolu s váhovou kategorií a dimenzemi mu v britské armádě vysloužily přezdívku The Bull podle typického indického savce. Allenby byl veterán jízdního pluku Inniskilling Dragoons, účastník tažení v Bečuánsku a Búrské války. Byl v dubnu 1917 po bitvě u Arrasu a Vimy Ridge díky neshodám s maršálem Douglasem Haigem zbaven funkce velitele Třetí britské armády a pověřen velením Egyptian Expeditionary Force. Allenbyho požadavkům bylo vyhověno. Dostal žádané posily a postavil impresivní sílu sestávající z XX. Sboru genpor. sira Williama Chetwoda, XXI. Sboru genpor. sira Edwarda Bulfina (4. jízdní, 5. jízdní, 3. Lahore, 7. indická, 10. pěší, 52. Lowland, 53. pěší, 54. East Anglian, 60. pěší, 74. Yeomanry, 74. pěší divize a brigáda Imperial Camel Corps) a australského Desert Mounted Corpsu genmjr. H. G. Chauvela.

V říjnu 1917 byla také reorganizována Palestine Air Brigade. Byla rozdělená do dvou wingů s přesně vymezenými úkoly a podřízenými squadronami: 5. wing (sborový) - poímá podpora pozemních jednotek: 14. squadrona, poezbrojená typem R.E.8 113. squadrona, novi zformovaná v Ismailíji s letouny R.E.8 40. wing (armádní) pplk. A. E. Biffy Bortona, DSO byl poímo podoízen Allenbyho štábu - pruzkum, bombardování a stíhání: 111. squadrona vyzbrojená od VII/1917 stroji Bristol F.2B Fighter1. australská squadrona Dickie Williamse poezbrojená na typ R.E.8 Víceúčelový letoun R.E.8, jako mladší a výkonnější nástupce vysloužilého B.E.2 byl poměrně spolehlivým, byť nepříliš rychlým strojem. Při bojových letech "Ár Í Eit" (anglicky typové označení) či Harry Tate potřeboval na ochranu před nepřátelskými stíhacími letouny doprovod Bristol Fighterů 111. squadrony. Teprve v říjnu, s příchodem tohoto letounu měli Spojenci skutečně možnost postavit se německým strojům kdykoli chtěli, neboť Biff, jak letci nový stroj důvěrně oslovovali, byl díky svým výkonům schopný nejen do bojů vstoupit, ale také se v případě komplikací kvapně vzdálit. Na Blízký východ však bylo těchto moderních letounů dodáno pouze omezené množství. Již 8. října si němečtí piloti mohli vyzkoušet nové protivníkovy letouny. Jeden Biff pilotovaný poručíkem R. C. Steelem a poručíkem J. J. Loyd-Williamsem potkali dva nic zlého netušící Albatrosy a jeden z nich nad spojeneckými zákopy sestřelili. Německý pěších nadporučík Hägelstern byl zajat nezraněn a jeho Abatros D.III (D.636/17) byl po opravě lehčího poškození uveden do letuschopného stavu. 15. října se střetla stejná osádka Bristolu se třemi Albatrosy při pokusu o proniknutí nad spojenecké území. Během prvního útoku poškodil Steele motor jednoho německého letounu, jehož pilot signalizoval svou ochotu se vzdát. Steele zastavil palbu a pozoroval přistávajícího Němce. Zjistil však, že se jeho poražený protivník snaží nenápadně doklouzat za vlastní zákopy. Když nepomohla výhrůžná gestikulace, ustřelil Loyd-Williams Albatrosu křídlo. Kanaďan Steele později dostal DSO a jeho střelec Military Cross. Koncem října začala dostávat 111. squadrona nové stíhačky S.E.5a a během ledna 1918 ještě Nieuporty čímž se konečně stala plnohodnotnou stíhací jednotkou. Bristoly 111. squadrony dostávala pak postupně 67. squadrona náhradou jednotlivých strojů kus za kus místo jejích letounů R.E.8, B.E.2e a Martinsyde G102. Stroje F.2B ještě nedodané 67. squadroně zatím pokračovaly v bojové činnosti. Tak se stalo, že ještě 12. prosince velitel flightu 111. squadrony kapitán R. M. Drummond převelený od australské squadrony při doprovodu letounů 1. squadrony sestřelil se svým Biffem dva Albatrosy a třetí zahnal tak do úzkých tak, že jeho pilot při pokusu únik narazil nedaleko Tul Keramu do horského srázu. Brilantní klamnou operací náčelníka britské zpravodajské služby plukovníka Richarda Meinertzhagena se podařilo Britům přesvědčit nového německého velitele generála Falkenhayna, že útok bude veden jako obvykle v oblasti Gazy. Meinertzhagen málem přišel o život během fingovaného průzkumu tureckých pozic v poušti, při němž rafinovaně podstrčil turecké hlídce pečlivě připravené falešné dokumenty poskytující informace o chystaném útoku v prostoru Gazy. Trik byl s úspěchem zopakován v pozměněné podobě od krycím názvem operace Mincemeat opět proti Němcům v roce 1942 během přípravy na operaci Husky, tj. spojeneckou invazi na Sicílii. Letecká příprava třetí bitvy o Gazu byla velmi důkladná. Po setmění se v předvečer útoku objevilo nad územím nikoho mezi zákopy několik spojeneckých letadel, jež začaly shazovat balíčky cigaret. Turci se domnívali, že se letci spletli a shodili kuřivo na špatné místo. Zásobováním nepříliš rozmazlovaní pěšáci se ochotně vydávali do předpolí svých okopů a odnášeli si vzácné dárky od hloupých nevěřících. Ráno je ještě poněkud omámené speciálně připravenými opiovými cigaretami budili spojenečtí jezdci a brali je do zajetí. Příliš pozdě Turci pochopili, že se jednalo o jednu z úspěšných akcí britské zpravodajské služby.

Již 27. října zahájili Australané leteckou ofenzívu. R.E.8 a B.E.12a doprovázely stroje 14. squadrony při řízení dělostřelby a bombardování nepřátelských pozic. Od začátku útoku byly stroje australské squadrony nasazeny také při bitevních útocích proti tureckým jednotkám ustupujícím do hor severně od Berševy. Ve středu 31. října, po utajeném přesunu do výchozího postavení na pravém křídle fronty, vyrazili Anzac Light Horses proti zakopaným divizím tureckého generála Ismata Beje. Času bylo málo: byl nedostatek vody a tak bylo nutno dobýt Berševu s jejími studnami co nejdříve. Chauvelovi muži a koně totiž denně spotřebovali 1 818 400 litrů vody a celé to obrovské množství muselo být přepravováno z Egypta přes Sinajskou poušť. V jedné fázi útoku vypadala situace kriticky. Odpor nečekaně zesílil, čas se krátil a tak generál Chauvel rozhodl nasadit 4. a 12. pluk 4. brigády Light Horses generála Granta do přímé zteče proti tureckým zákopům. Australané nebyli vyzbrojeni a ani určeni k tomu, aby útočili jako jízda. Jejich koně jim měli sloužit pouze k zvýšení mobility. A tak navzdory vojenské vědě vyrazili v sedlech Anzakové chrabře do zteče mávaje nad hlavou bodáky. Žádné šavle ani píky neměli. Během zteče padlo 31 mužů. Byly to nejmenší tráty Anzaků za celé tažení. Po průlomu postupovali spojenci svěžím tempem k severu. RFC se připojil k všeobecnému úsilí postřelováním a bombardováním německých a tureckých ustupujících oddílů, štábů a letišť. Sbor královského letectva byl podporován intenzívními nálety strojů královského námořnictva z mateřské lodi Empress. Z útoku na turecký hlavní štáb na Olivetské hoře u Jeruzaléma se však námořní letci vraceli pěšky. Jejich stroje postupně nouzově přistávaly na zpáteční cestě kvůli nedostatku paliva. O šesté hodině večer Gaza padla. RFC během dne podnikl patnáct průzkumných letů a vypátral pět ze šesti tureckých dělostřeleckých baterií. Většinu z nich letci umlčeli právě v kritické fázi útoku na důležitý bod obrany Umbrella Hill. Na řízení dělostřelecké palby se již podílely také pozorovací balóny 21. balónové roty dorazivší z Velké Británie v srpnu minulého roku. Na německé straně se všeobecný chaos nevyhnul ani čerstvě zformovanému Fl. Abt. 304b. Na letiště v Iraq el Manšija přišel rozkaz z AOK 8 (velitelství Osmé armády) v Huleikatu k okamžitému přesunu dále na sever. Byl to nelehký úkol. Když přijely nákladní vozy směrem od Wádí Šarar, objevily se na scéně spojenecké letouny a bombardovaly letištní zařízení. Protivzdušná obrana se ochotně přidala k všeobecnému rámusu. Do toho přišly poplašné zprávy o blížícím se jezdectvu a nervózní Turci začali na nedalekém nádraží vyhazovat do povětří zásoby munice. Pouze energický zákrok kapitána Walze zabránil zničení celé stanice. Odstartovaly dva stroje na průzkum situace. Krátce po startu byly napadeny spojeneckými stíhači a zahnány nazpět. Při přistání jeden z nich havaroval na letišti s těžce raněným pozorovatelem na palubě. V noci bylo slyšet od jihu nepravidelnou střelbu spojeneckých předsunutých jízdních hlídek a opět byl vyhlášen poplach. Krátce po rozednění začala evakuace letiště. Nebylo to jednoduché. Přeplněné komunikace, turečtí důstojníci, kteří se snažili zachránit především osobní majetek a mezitím neustálé nálety. Velitel Fl. Abt. 304b pod pohrůžkou použití zbraní zabránil Turkům, aby předčasně nezničili trať a uvolnili alespoň část vlaku pro evakuaci letadel a materiálu. Zbylých šest letuschopných strojů přelétlo na letiště Tina na severu. Letecká válka nabývala na intenzitě.

7. listopadu podniklo 30 spojeneckých letadel včetně tuctu australských R.E.8 velký bombardovací a bitevní úder proti Turkům ustupujícím k Medždelu. Během jedné z akcí napadly čtyři Albatrosy DIII dva australské letouny R.E.8 doprovázející dva B.E.12a při fotoprůzkumu. Navzdory poškozením Australané útok odrazili. Jako odvetu podnikly britské a australské letouny dva masové útoky na největší protivníkovo letiště v Arak el Menšije. Byly zapáleny německé hangáry a několik letadel. Spojenecké letectvo operující po mnoho měsíců z provizorních ploch okolo Gazy, se nyní mohlo přesunout na bývalé německé letiště v Julisu a ještě dostalo do užívání novou letištní plochu v Madždalu na pobřeží. Jak již bylo uvedeno, 111. squadrona dostala první letouny S.E.5a a Anzakové převzali její Bristoly F.2B. Poprvé za celou válku měli spojenečtí letci stroje, s nimiž mohli úspěšně čelit výkonnějším létajícím aparátům protivníka. Nové stíhací S.E.5a již 28. listopadu doprovázely velké skupiny R.E.8 a B.E.12a při úderech proti německému letišti v Tul Keram. Němci však byli tvrdými protivníky. Jeden letoun S.E.5a byl po střetnutí s německými letci hlášen jako nezvěstný a jeden R.E.8 a jeden B.E.12a byly nuceny nouzově přistát za spojeneckými liniemi. Následující den se střetl Bristol Fighter 111. squadrony a doprovázený australský R.E.8 s poručíkem Austinem a pozorovatelem G. Finlayem se šesti německými stíhači. Po návratu na letiště museli Němci konstatovat ztrátu dvou vlastních letadel. Hrozba náletů si vynutila další přesun Němců na letiště v Ramle. Ani tam však neměli klid. Spojenecké jízdní hlídky rychle postupovaly, obcházely zbylá ohniska odporu a hnaly před sebou dezorganizované turecké oddíly. Na poslední chvíli se zbylé letouny evakuovaly do Wilhelmy. Krátce po jejich příletu bylo opět letiště bombardované spojeneckým letectvem. Allenbyho postup mezitím dosáhl čáry Jaffa , Ramle a Jeruzalém, který se bez boje vzdal 9. prosince. Od jeho založení to bylo čtyřiatřicáté dobytí Města. Silné deště a rozmoklá půda znemožnily na čas leteckou podporu pozemních jednotek. U 14. squadrony se však podařilo vynalézavým aviatikům několik zbylých strojů B.E.2e ručně vytlačit na upravenou prudkou stráň nad jejich letištěm a z kopce odstartovat k požadovaným útokům na ustupující Turky. Během padesáti hodin doručily tímto způsobem stařičké letouny na turecké oddíly přes sto dvacetilibrových pum. V lednu již měli Austarlané ve stavu squadrony devět Bristolů F.2B, dva R.E.8 a pět Martinsydů spolu se dvěma zbylými B.E.2. Proces výměny přitom zdárně pokračoval 6. února byla jednotka oficiálně přejmenována na No 1 squadron AFC. Koncem měsíce 111. squadrona vyřadila poslední Bristoly ze stavu.

Koncem března již měla 1. australská letecká jednotka kompletní počet osmnácti Biffů. Nový typ byl aviatiky velmi vřele uvítán, neboť jeho výkony lépy vyhovovaly australské bojovné nátuře. Již krátce po novém roce, 3. ledna 1918, zaznamenala australská squadrona letecké vítězství. Stalo se to při náletu strojů R.E.8 na německé letiště v Afule s doprovodem Bristolů F.2B. Bristol (B1128) poručíků R. A. Austina a L. W. Sutherlanda napadl dvojici Albatrosů, z nichž se jim podařilo jednoho sestřelit. Druhý Němec byl sestřelen palubním střelcem bránícího se R.E.8. 1. squadrona AFC (nyní RAAF) má ve svém bojovém deníku zaznamenáno do příměří v říjnu 1918 celkem 82 zničených letadel. Další z řady úspěchů australského týmu se odehrál 17. ledna nad Nabulusem. Bristol F.2B poručíků L. M. Pottse a F. Hancocka narazil na dvě formace Albatrosů. Pět německých stíhaček bylo asi 160 metrů pod nimi a další tříčlenná formace se nacházela asi 300 metrů nad nimi. Protože se Němci neměli k žádné akci, vzali Australané iniciativu do svých rukou a napadli poslední stroj níže položené formace a sestřelili jej. Zbylých sedm Albatrosů podniklo několik neslaných nemastných pokusů o útok ale nakonec s viditelným ulehčením opustilo prostor. Německý respekt před novým typem spojeneckého letounu byl zřejmý.

Převaha Spojenců se konečně začala projevovat také v jiných oblastech. V Egyptě byla mezitím vybudována řada týlových základen, kde se prováděl výcvik nováčků a opravy a doplňování stavů techniky u operačních squadron. O rozsahu a důležitosti egyptského týlového prostoru svědčí fakt, že jen za zimní období s nejpříznivějším počasím pro letecký výcvik bylo v tamnějších dvanácti leteckých školách, včetně největších v Abukiru a Heliopolisu, vycvičeno tisíc nových letců. Od léta roku 1916 fungovaly v Egyptě tři rezervní squadrony. Byly to např. 21. v Abbassia a 196. Všechny byly po založení RAF přeznačeny na cvičné. Pouze No 3 School of Military Aeronautics, založená v listopadu 1916 v Abukiru sama produkovala šedesát adeptů letectví měsíčně. Na protivníkově straně se však také nezahálelo. Generál Erich von Falkenheyn na podzim 1917 vystřídal Kresse von Kressensteina. Němci vybudovali několik nových letišť. Mezi největší patřily Afula a Jenin.

Na začátku roku 1918 turecké velení vyzbrojovalo letecké jednotky. Fl. Abt. 6, 9, 12 a 15 dostaly stíhací Halberstadty D.V, které měly kariéru na Západní frontě již za sebou. Halberstadtů D.V bylo dodáno do Turecka celkem 37 . Nejprve v březnu 1917 dorazilo do Turecka šest stíhaček série D.2310-2329/16. Z poslední 57kusové série, byl určen pro Osmanskou říši celkem 31 stroj. Tyto Halberstadty byly dodány mezi prosincem 1917 a lednem 1918. Jakkoli stroje nevynikaly špičkovými výkony, sloužily ještě během roku 1918. Pro pouštní podmínky měly přidané chladiče po stranách motoru jako dodatečné chlazení, jelikož původní chladič nepostačoval. Fl. Abt. 6 sloužil v Chanaku (Canakkale), Fl. Abt. 9 v San Stefano, Fl. Abt. 12 byl domovskou základnou v Izmiru (Smyrně) a převzal od Fl. Abt. 5 úkol chránit pobřeží Malé Asie od Istanbulu po Thrácii (nyní Bulharsko). Několik exemplářů Halberstadtu D.V obdržel z Mosulského Depotu Fl. Abt. 13 v Mezopotámii a několik zřejmě sloužilo také u německých Fl. Abt. Pascha. Fliegerabteilung 15 se přesunul do Usum Köprü, kde během Dardanelské operace působil 1. staffel Fl. Abt. 1.

Úkolem nové jednotky byla ochrana tratě Orient-Expresu, zvláště pak velkého mostu přes řeku Marica, jehož směrem britští štábní důstojníci často rozčileně šermovali prstem při poradách s letci. Obě leteckou technikou nepříliš dotované jednotky byly sestaveny z německého personálu. Další leteckou jednotkou byl pod velením kapitána Seeliga od jara 1918 průzkumný Fl. Abt. 14 složený částečně z německého personálu. Nový Fliegerabteilung byl určen pro oblast Hedžásu a byl podřízen turecké Čtvrté armádě na východ od Jordánu. Základnu měl v Ammánu a mezi jeho povinnosti patřila koordinace s Yildirim Fliegerabteilungem 305 Pascha německého kontingentu operujícím též na východ od řeky Jordán. V létě 1918 převzal kapitán Seelig funkci Kofl ve štábu Čtvrté turecké armády. V mnoha jednotkách tureckého letectva se začali objevovat ve větším měřítku nově vycvičení turečtí piloti. U Fl. Abt. 4 vyzbrojené Albatrosy CIII lze podle dochované fotografie identifikovat pilota Behceta, poručíka Sitki Tanmana (velitele jednotky), poručíka Fuata Chakara a pilota Maltepeli Fehmiho. S příchodem lepšího počasí na jaře 1918 se obnovila intenzívní letectká činnost. Obě strany podnikaly determinované bombardovací útoky na protivníkova letiště. Bombardovací kampaň zahájili spojenečtí letci útokem na základnu Fl. Abt. 302 a 304, kde způsobili značné materiální ztráty. O několik dní později se němečtí letci spojených Fliegerabteilungen revanšovali útokem na britské letiště u Ramle. Ten samý den podnikla britská squadrona těžký útok na letiště Fl. Abt. 303 v Jeninu. Yildirim Fliegerabteilungen se projevily jako velice účinná a efektivní zbraň také proti Beduínům plukovníka Lawrence. Neustálé hlídkování podél hedžázské trati na východ od Jordánu zabránilo domorodým jednotkám účinně zasáhnout do dvou místních bitev . Letecké bombardování a ostřelování drželo Lawrencovy nepravidelné oddíly v uctivé vzdálenosti. V průběhu první bitvy východně od Jordánu podniklo 29 německých letounů pod velením kapitána Bienecka nálet na britský pokus o překročení řeky.

Další nálet 13 německých strojů Britům rozprášil velkou zásobovací velbloudí karavanu. 9. března 1918 byla zformována 142. squadrona RFC, která se zapojila do australské letecké ofenzívy proti tureckým pozicím v prostoru silnice Lubban-Nabulus. K leteckým střetnutím docházelo řídčeji, nicméně Australané nevynechali žádnou příležitost. 5. března zaskočilo pět Albatrosů dva australské Biffy s osádkami poručíků Headlama s E. B. S. Beatonem a poručíků C. N. Watta s T. C. Macaulayem. Australané promptně dva útočníky sestřelili a zbytek protivníkových strojů rozprášili. 27. dubna byl Headlam opět v akci. Spolu se svým pozorovatelem poručíkem W. A. Kirkem doslova zahnali na zem dva německé dvoumístné AEG nedaleko Ammánu, kde se s nimi Kirk několika dávkami svých Lewisů vypořádal. Shodou okolností byl ve stejnou dobu na hlídce také další Biff s poručíky J. M. Walkerem a G. Finlayem, kteří zničili další AEG prakticky stejným způsobem. Prvního dubna, po stabilizaci fronty asi 40 kilometrů na sever od Jaffy, se mohly doplnit ztráty, reorganizovat letecké jednotky RNAS a RFC a sloučit je do nově založeného samostatného RAF. V praxi to pro přetížené a omšelé spojenecké letce nepřineslo žádnou změnu. Pouze nováčci, přicházející k letkám nahrazovat ztráty, již byli oblečeni do předpisových nových uniforem, které podle vzoru jejich zkušenějších kolegů stejně záhy vyměnili za mnohem pohodlnější neformální praktické oblečení. Byla dostavěna železnice a vodovod z Egypta až do Lodu, čímž se značně usnadnilo zásobování jednotek. Letecké oddíly se přesunuly na bývalé německé letiště v Ramle, ze něhož byla záhy vybudována velká základna. Wingy RAF Palestine Brigade byly opět reorganizovány a posíleny: 5. wing (sborový) byl vyzbrojen letouny R.E.8. Byly to: 14. squadrona 113. squadrona 142. squadrona (novi postavená) 40. wing (armádní) Dickie Williamse s asi 72 až 84 letadly: 111. squadrona 145. squadrona se stíhacími letouny S.E.5a 144. squadrona s lehkými bombardovacími letouny Airco D.H.9 1. squadrona AFC si ponechala své milované Biffy Prvního dubna 1918 dostaly Yildirim Fliegerabteilungen od jejich příchodu do operačního prostoru první posily. Bylo to sice jen osm letounů ale jednalo se o moderní výkonné průzkumné typy Rumpler C.IV a LVG C.V. Nové přírůstky byly rozděleny mezi čtyři místní Fl. Abt. Výkonné motory nových typů, zvláště vynikající Rumpler C.VII ve výškové verzi Rubild (byl nasazen pravděpodobně také), umožnily dostup 5 000 metrů a tím pádem relativně bezpečný letecký průzkum. Jagdstaffel dostal první nové letouny až v červnu. Malá skupina letců však byla stále schopná uštědřovat citelné rány. Piloti Jasta 1F sestřelili do poloviny května tři pozorovací balóny a zničili jeden protivníkův stroj. Úspěchy si připsali k dobru poručík Kunz a Vizefeldwebel Schniewind, kteří měli na kontě vítězství již z bojů na Západní frontě ve Francii. O kritické situaci však svědčí skutečnost, že v době příchodu nových strojů disponovala jednotka pouze jedním letuschopným letounem! Jasta 1F také počátkem května přišla o svého velitele.

Od 2. června velel jednotce nadporučík G. Felmy , mladší ze dvou bratrů, kteří jako piloti v Palestině sloužili. Lze se domnívat, že červnová dodávka nových letounů zahrnovala stroje Albtaros D.V(a), přidělené také zdejším Fl. Abt. jako doprovodné stíhačky. Během následujících týdnů sestřelili piloti Jasty několik britských balónů a poručík Kunz si doplnil skóre na šest vítězství . Všechna letecká střetnutí neprobíhala jednostranně. 3. června se australští poručíci P. J. Guinnes a Hudson Fysh nad Jerichem střetli s mimořádně urputným dvoumístným Rumplerem. Po bezvýsledném vystřílení veškeré munice museli zahanbení spojenečtí aviatici přerušit boj a odpoutat se. Australské Biffy byly zdánlivě neporazitelné. Většina australských ztrát pocházela z jiných příčin než z leteckých střetnutí. Jeden takový případ se odehrál 1. května. Osádky dvou Bristolů F.2B měly za úkol shazovat letáky pro Araby v prostoru Beni Sakr. Nad Ammánem byl pozemní kulometnou palbou zasažen stroj poručíků D. W. Rutherforda a R. T. Challinora. Poškození obou palivových nárží donutilo Rutherforda k nouzovému přistání. Stroj poručíků F. Haiga a R. T. Challinora přistál opodál s úmyslem vzít oba na palubu a zachránit je. Vše probíhalo jako při úspěšném pokusu o Rutherfordovu záchranu rok předtím. Haig naložil oba havarované letce ale při pokusu o start se poroučel přetížený podvozek a letoun se postavil na nos. Příděl šťastných náhod kapitána Rutherforda se definitivně vyčerpal. Po zapálení letadel byly obě osádky zajaty tureckou jízdou. 22. května Biffy kapitána Rosse Smithe s poručíkem W. A. Kirkem a poručíků E. P. Kennyho s W. J. A. Weirem napadly dva Albatrosy nad Nabulusem. Při útoku zespodu zasáhli pouze oba střelci australského týmu. Po několika zásazích se oba Albatrosy poroučely k zemi. Ve stejné době napadl další australský tým poručíků C. S. Paula s Weirem a A. V. Tonkina s R. A. Cammem další čtyři Albatrosy ve čtyřech tisících metrech nad Huwarou. Oba Biffy sestřelily po jednom z protivníkových strojů při prvním útoku a poté se společně věnovali třetímu, jehož pronásledovaly až těsně nad zem nedaleko Nabulusu. Při poslední zteči zpozoroval Paul, jak jeho oběť havarovala při pokusu o nouzové přistání. Trpělivě počkal, až se otřesený Němec vyškrábe z trosek a poté jej záměrně nepřesnou střelbou pronásledoval až do úkrytu. O týden později se na stejném místě srazily další dva australské letouny poručíků E. C. Cooka s Weirem a G. C. Peterse s J. H. Traillem s německým dvoumístným strojem, který poslali v plamenech na zem. 4. června však nebylo štěstí na australské straně. Poručíci Tonkin a Camm napadli německý dvoumístný Rumpler. Při útoku zespodu se však zasekl jeden ze dvou pohyblivých Lewisů pozorovatele Camma. Poté zkusil štěstí pilot Tonin s pevným kulometem Vickers avšak i tato zbraň trucovitě odmítala zahájit nepřátelství. Německý pozorovatel konečně procitl a několika dobře mířenými dávkami zranil Camma tak, že musel být repatriován do Austrálie.

Ani 27. června Anzakům moc štěstí nepřálo. Poručík A. R. Brown s pozorovatelem Finlayem se střetli s německým dvoumístným AEG. Poškodili jej a donutili k dost nepovedenému nouzovému přistání. Současně druhý australský tým napadl druhý AEG se stejným výsledkem. Při pokusu zapálit jej na zemi byl Bristol F.2B s číslem A7236 zasažen pozemní palbou. Pilot poručík G. V. Oxenham byl smrtelně raněn a pozorovatel poručík L. H. Smith padl do zajetí. Jejich ztrátu pomstila dvojice Bristolů následující den.

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa