Loď, která zabila Nelsona

Text bude (samozřejmě v poněkud modifkované podobě) částí nové knihy Jiřího Kovaříka TRAFALGAR -- anatomie námořní bitvy. Kniha by měla vyjít ještě v roce 2008. Informace o vydání bude uveřejněna na Militarii, jamile kniha vyjde.

Hlášení kapitána Lucase V roce 2005, při příležitosti dvoustého výročí bitvy u Trafalgaru, u nás vyšly desítky článků, které připomínaly jednu z nejslavnějších námořních bitev světových dějin i poslední boj admirála Horatio Nelsona. Tři obsáhlé studie Karla Řezníčka, zveřejněné ve sborníku „Bitva u Slavkova a válka roku 1805“, krom toho shrnuly celou trafalgarskou epopej tak důkladně, že těžko co nového dodávat. Nedávno se mi ale dostal do rukou dokument, publikovaný ve Francii více než před sto lety a vypracovaný krátce po bitvě jedním z poražených. Jeho název zní takto:  „Hlášení sepsané pro Jeho Excelenci ministra námořnictva a kolonií panem Lucasem, kapitánem řadové lodi, důstojníkem Čestné legie, o námořním boji u Trafalgaru mezi Kombinovanou flotilou Francie a Španělska pod velením admirála Villeneuva a Graviny a anglickou flotilou pod velením admirála Nelsona, zejména pak o boji válečné lodi VICTORY, sto deset děl, pod vlajkou admirála Nelsona, řadové lodi TÉMERAIRE o stejné síle a jinou řadovou lodí o dvou bateriích proti REDOUTABLE, jejíž velení mi Jeho Veličenstvo svěřilo.“  Měl jsem před sebou zhruba patnáctistránkový dokument, jenž obsahoval velice živý, podrobný a dramatický pohled na bitvu z francouzské strany, navíc sepsaný zkušeným námořníkem, který vedl svoji loď s příkladnou statečností a do poslední chvíle. Navíc to byla zpráva velitele lodi, z níž padl výstřel, jenž způsobil admirálovi Nelsonovi smrtelné zranění. Byl to, řečeno trochu obrazně, příběh lodi, která Nelsona zabila! „První konzul, občane prefekte, si vybral námořního kapitána Lucase, aby velel lodi REDOUTABLE, kotvící ve Ferrolu, a já Vás žádám, abyste poslal tomuto důstojníkovi rozkaz, na jehož základě se ihned odebéře na nové místo určení, přičemž mu proplatíte cestovní náklady…,“ tak zněl text listu, který francouzský ministr námořnictva Decrès zaslal 4. listopadu 1803 námořnímu prefektovi přístavu Brest.  První konzul Bonaparte, z nějž se měl stát o rok později Napoleon I., císař Francouzů, volil tehdy šťastně. Jean Jacques Étienne Lucas, syn soudního vykonavatele v Marennes, města na atlantickém pobřeží, se narodil roku 1764 (v době bitvy u Trafalgaru mu tedy bylo jednačtyřicet let) a jako plavčík vyplul na moře ve čtrnácti. Sloužil jako prostý námořník na lodi „HERMIONE“, fregatě Jeho Veličenstva Ludvíka XVI., která bojovala v letech 1779 až 1882 v amerických vodách spolu s Washingtonovými loďmi proti Britům. Roku 1884 se stal pomocníkem kormidelníka, o čtyři roky později druhým kormidelníkem a roku 1791 (což už bylo dva roky po pádu Bastily) prvním kormidelníkem na válečné lodi FIDELE, operující v Karibiku a v Indickém oceánu. Roku 1792 z něj byl „enseigne de vaisseau“, kadet, a o dva roky později poručík. U Bantry Bay se účastnil nepovedené invaze do Irska (1796), povýšil na fregatního kapitána (1799) a hodnost „capitaine de vaisseau“, námořního kapitána či kapitána řadové lodi, si vysloužil na palubě osmdesátidělové FORMIDABLE v bitvě u Algecirasu (1801).  Řadová loď REDOUTABLE, kterou Lucas roku 1803 dostal, byla čtyřiasedmdesátidělový dvoupalubník (tj. se dvěma řadami děl v podpalubí a jednou na horní palubě). To znamenalo, že ve standardech francouzského loďstva patřila do nejnižší 4. třídy řadových lodí, podle britských norem do předposlední 6. třídy téže kategorie válečných plavidel. Stavět se začala v loděnicích Lorientu z rozkazu krále Ludvíka XIV., na vodu ale byla spuštěna pod jménem SUFFREN až roku 1792. V roce 1794 byla přejmenována, neboť jméno podle admirála „bývalého režimu“, jakkoliv slavného, se jevilo revolučním představitelům nedůstojné; tehdy dostal nové jméno REDOUTABLE, což znamenalo Obávaná. Bojovým křtem prošla v létě 1795 v zápase s plavidly admirála Bridporta a svému jménu tehdy mnoho cti neudělala, mohly však za to spíše bídné kvality posádky. Pak se plavila pod vlajkou admriála Bouveta ve Středozemním moři i v Karibiku, ze kterého se vracela roku 1803 do Brestu. Během plavby se kapitán Simon dozvěděl, že znovu vypukla válka s Brity a Brest že je blokován anglickou flotilou, proto obrátil kormidlo k Ferrolu. Právě tam převzal velení lodi „capitaine de vaisseau“ Lucas. U Trafalgaru bylo REDOUTABLE souzeno svést nerovný boj s VICORY, náležející k nejvyšší 1. třídě, a s TÉMERAIRE ze 3. třídy. Poměr děl činil minimálně 74 hlavní proti 198 hlavním (budeme-li uvažovat VICTORY jako stodělovou, jak se zpravidla, narozdíl od Lucasovy relace, uvádí).

Nepřítel po větru Nechme stranou, jaké politické události, plány, okolnosti a plavby vedly k tomu, že se britské a francouzsko-španělské loďstvo 21. října 1805 (pro Francouze to byl podle revolučního kalendáře 21. vendémiaire roku XIV) střetlo; český čtenář to vše nalezne, bude-li mít zájem, ve zmíněných Řezníčkových studiích. Řekněme jen, že se tzv. Kombinované (tj. francouzsko-španělské) loďstvo pod velením Pierra Villeneuva nechalo zablokovat v Cádizu a vyplulo až pod tlakem mnoha okolností, Napoleonova naléhání, úpadku morálky posádek, potíží se zásobováním a pod hrozbou epidemie žluté zimnice, jež se šířila Andalusií. Napoleonova invaze do Anglie už v tom nehrála roli, císař Francouzů ji zrušil a s připravenou armádou vyrazil na tažení do středu Evropy, které skončilo triumfem u Slavkova! Začněme rovnou onou nedělí, v níž mohutné Villeneuvovo loďstvo opustilo bezpečí Cádizské zátoky, a dejme v příběhu slovo hlavně svědku nejpovolanějšímu, kapitánu Lucasovi. „Dne 20. vendémiairu roku XIV vyplula Kombinovaná flotila z Cádizské zátoky s jižním větrem, nejprve slabým, pak hezky čerstvým. Skládala se ze třiatřiceti řadových lodí, z čehož osmnáct bylo francouzských a patnáct španělských, z pěti francouzských fregat a dvou brig. Sotvaže vyplula, změnil se vítr na jihozápadní, místy velmi svěží. Admirál nechal podkasat plachty, řada španělských lodí si ale počínala v této práci pomalu a nechala se větrem hodně odehnat. Když to skončilo, byla flotila pomíchaná, s levobočním větrem. Řadová loď REDOUTABLE se nacházela v brázdě BUCENTAURE (admirálské lodi) a v malé vzdálenosti od ní, když tu na poledne admirál signalizoval muže přes palubu. Poručil jsem ihned zastavit a spustit na moře člun, který muže zachránil. Hned jsem to signalizoval a nedlouho poté jsem se zařadil na svoje místo. Hodinu po poledni se vítr změnil na západní a admirál vyvěsil signál všem lodím současně zabočit. Když byl obrat proveden, dal signál plout ve třech kolonách s ráhny na pravoboku a oznámil, že on zaujme místo na středu kolony svojí. REDOUTABLE jako čelo linie 1. eskadry měla plout v čele středové kolony a já podle toho manévroval.“ Manévr probíhal obtížně, admirál musel několika lodím signalizovat zdůraznění rozkazu, aby se zařadily na určená místa sestavy, což trvalo celé odpoledne, přičemž západní vítr zvolna slábl, avšak od západu se začínaly trochu zvedat vlny. „Flotila plula kurzem na jiho-jihozápad,“ pokračoval Lucas, „a já admirálovi signalizoval, že jsem po větru spatřil nepřátelskou eskadru či flotilu. Nezdála se být příliš vzdálená a lodě oné eskadry vysílaly spousty signálů, které bylo snadné pozorovat jak pro jejich pestrost, tak pro záblesky barevných světel, které užívaly.“ Osmačtyřicetiletý „Commander-in-Chief“ středomořských sil Horatio Nelson měl tedy svého protivníka, o šest let mladšího Pierre Charlese Jeana Baptista Silvestra de Villeneuva na dohled a věděl, že mu neunikne. Vedl šestadvacet řadových lodí, počtem plavidel i dělových hlavní (2138 na britské, 2632 na francouzsko-španělské straně), co značilo, že byl početně slabší, avšak zkušenostmi, manévrovacími schopnostmi a vycvičeností posádek protivníka zastiňoval, což si Francouzi i Španělé uvědomovali. Kombinovaná flotila podle toho také, jak líčí Lucas dále, vypadala: „K deváté večerní admirál signalizoval, abychom se zformovali do bitevní sestavy bez ohledu místo. K provedení tohoto manévru měly lodě nejvíce na větru vyvěsit na každý stěžeň světla a vyznačit svoji tak polohu: nevím zda se toto opatření provedlo, nebylo možné to shlédnout, neboť flotila byla velice roztříštěná. Koráby v bitevní linii i koráby Pozorovací eskadry se promíchaly.“ Pozorovací eskadra bylo pojmenování záložního uskupení dvanácti řadových lodí pod velením dona Frederica Graviny; nejprve plula jako zadní voj a posléze poněkud bokem k hlavní Villeneuově formaci. „Ježto všechny lodě opakovaly signály, nebylo možné rozeznat loď admirálskou a já tudíž sledoval pohyby několika jiných lodí plujících tak, aby se přidaly k těm, které měly vítr. K jedenácté hodině večerní jsem se ocitl U admirála Graviny, který začal s pěti či šesti loďmi vytvářet bitevní linii. Nejprve se otázal REDOUTABLE na jméno, a pak mi poručil zaujmout v oné linii místo. Požádal jsem jej, aby mi přidělil místo čelní, on svolil a já se tam okamžitě přemístil. Vítr vál dosud ze stejného směru a ráhna jsme stále měli na pravoboku. Na všech řadových lodích panovala plná bojová pohotovost, admirál k ní dal rozkaz ihned po zvednutí kotev. Na REDOUTABLE bylo vše dokonale uspořádáno, a ježto jsem měl jistotu, že zítra dojde k bitvě, poslal jsem velkou část důstojníků i posádky spát, abych je měl co nejzpůsobilejší. Několik dní před naším vyplutím z Cádizu dostal každý kapitán od admirála písemný rozkaz (…), který mu nastiňoval jeho záměry v případě střetnutí s protivníkem i to, jak se má která loď v daném případě chovat. Zdá se, že admirál už tehdy předvídal způsob, kterým budeme napadeni, a kdyby jeho dispozic všichni uposlechli, nemuselo by dvacet či dvaadvacet korábů Kombinované flotily bojovat s anglickou flotilou o síle šestadvaceti řadových lodí, z toho sedmi třípalubníků. Takto navzdory zázrakům odhodlanosti a nejhouževnatějšímu odporu podlehlo.“ Tyto Lucasovy řádky byly nejen opodstatněné, ale i smělé, neboť se Villeneuva, jenž se stal po prohře terčem Napoleonova hněvu, dosti výrazně zastávaly. Francouzský velitel flotily totiž Nelsonův plán vytušil takřka do posledního písmene a svým kapitánům napsal:  „Nepřítel se nespokojí se zformováním do linie, která by plula paralelně s naší, a s dělostřeleckým soubojem, v němž má sice občas úspěch ten obratnější, ale vždycky ten šťastnější. Bude se snažit obklíčit náš zadní voj, proplout skrze nás, vrhnout se ve skupinách na naše koráby, které budou odděleny, aby je obklopil a vyřadil…“ Ano, uměl si představit a předpokládal útok ve více než jedné koloně (budou pak dvě) vedený nikoliv rovnoběžně, ale kolmo na francouzské loďstvo, který bude chtít jeho bitevní linii rozetnout. Dokonce bude tomuto útoku nazítří čelit, jak nejlépe svede, jenže v součinnosti mezi kapitány, střeleckém umění obsluh děl, v secvičenosti posádek jakož i manévrovací schopnosti eskader a flotily se ukáží Nelsonovi i Collingwoodovi muži jako mnohem lepší.

Obrat za úsvitu Ráno zastihlo Villeneuvovy lodi na stejném kurzu, jímž pluly předešlého dne, jenže noc obtížně zaujatou sestavu narušila. Francouzi i Španělé pluli nadále podle původního záměru, to značí, že se snažili uniknout kolem Gibraltaru do Středozemního moře, a Britové je následovali kursem takřka paralelním. „Jednadvacátého za úsvitu jsme spatřili nepřítele po větru, to jest na západo-severozápadě, ten trochu vál a moře bylo zvlněné. Kombinovaná flotila byla rozeseta na západo-jihozápad, její koráby byly velice roztroušeny, byť tvořily cosi jako jedinou linii. Nepřítel byl rovněž neuspořádaný, leč manévroval, aby se stmelil, jeho sílu jsme mohli už dobře spočítat a bylo vidět sedmadvacet řadových lodí, z toho sedm třípalubníků, čtyři fregaty a jednu goelettu,“ psal Lucas, jehož hlášení pokračovalo takto: „V sedm ráno admirál signalizoval rozkaz k vytvoření bitevní linie v určeném pořadí s ráhny na pravoboku. Opustil jsme tedy pozici zaujatou po část noci a provedl obrat k zaujetí místa, které jsem měl v bitevní linii učeno. Byl jsem notně daleko, k osmé se mi nicméně podařilo ono místo zaujmout. Nepřítel vytvořil v devět dva pelotony, rozvinul plachty, ba i závětrovky (přídavné plachty po stranách plachet hlavních, pozn. překl.) a nechal se k naší flotile unášet lehkou brízou od západo-jihozápadu. Admirál, jenž usoudil, že takto se chce nepřítel soustředit na náš zadní voj, nechal flotilu naráz obrátit na zadní vítr.“ Lucas tu jen jaksi mimochodem naznačil manévr, pokládaný takřka za klíčově osudový, byť většina autorů tvrdí, že onen rozkaz přišel už v osm ráno. Villeneuve se přestal snažit o útěk ke Gibraltaru a místo toho hodlal přejít na opačný kurs, na směr, odkud připlul. Na vlajkové BUCENTAURE vylétl signál všem lodím provést současný obrat o 180o, čímž se celá bitevní sestava zrcadlově změnila. Lodě první se staly posledními, ze zadního voje byl voj přední. Celkově to vyjadřovalo odhodlání přijmout bitvu za trochu výhodnějších podmínek, neboť flotila se vracela směrem ke Cádizu, v němž mohly bojem poškozené lodi najít útočiště. Francouzský admirál nevyvěsil bohužel spolu s tímto signálem i další, který by nařizoval těsné semknutí. Jeho lodě, obratem ještě více neuspořádané, dál vytvářely velice protáhlou linii s nestejnými rozestupy, která přecházela místy ve shluky. Některé koráby pluly takřka jeden vedle druhého, mezi jinými naopak vznikaly mezery jako stvořené k tomu, aby se tudy nepřítel pokusil překřižovat. Nebyla to vlastně ani linie, spíše obrovský půlměsíc obrácený hroty k Britům. Nelsonův útok měl jít do jeho vypouklého středu. „V tomto novém bitevním uspořádání se měla REDOUTABLE nalézat jako třetí v kýlových vodách BUCENTAURE (admirálské lodi) a já se snažil za onu loď dostat, přičemž jsem ponechával mezi sebou a jí prostor potřebný pro dvě řadové lodi, které měly plout přede mnou. Jedna z nich byla ode mne nepříliš daleko, druhá však nemanévrovala na žádný pád tak, aby místo zaujala, a nacházela se od linie, co začínala vznikat před admirálem, hodně po větru. K jedenácté se dva pelotony nepřátelské flotily blížily k flotile naší, v čele jedné plul třípalubník ROYAL SOUVERAIN (správně ROYAL SOVEREIGN, Lucas si jméno lodi poněkud pofrancouzštil) s viceadmirálem Collingwoodem, v čele druhé stejně velká VICTORY s admirálem Nelsonem na palubě a následovaná TÉMERAIRE se sto deseti děly; ty všechny manévrovaly tak, aby zaútočily na naše bojové uskupení,“ psal Lucas dále. Nelson útočil takřka z chodu, lze-li se tak o námořní bitvě vyjádřit, a jeho záměr byl mnoha francouzským i španělským velitelům od prvního okamžiku jasný. Věděli (na rozdíl od mnoha pozdějších publicistů), že britský plán není žádnou revoluční novinkou, jen určitou obměnou a inovací prastarého boje veslic, tedy taktiky, kterou znal už Themistokles u Salaminy, a že Nelson dělá přesně to, co provedl s úspěchem admirál Duncan roku 1797 v bitvě u Camperdownu… Villeneuve dobře chápal, oč jeho britskému soupeři jde, jenže aby tomu účinně čelil, musel by těsně semknout linii. Tak by vytvořil kompaktní hráz bez mezery k vniknutí a proražení, jejíž palba by už dala protivníku za vyučenou. Jenže o vytvořené takové linie se francouzský admirál marně pokoušel od chvíle, co z Cádizu vyplul! Don Federico Gravina, španělský admirál na PRÍNCIPE DE ASTURIAS a současně velitel Pozorovací eskadry, měl lepší protiopatření. Chtěl se svojí eskadrou opustit pozici na pravoboku hlavních sil a vpadnout obloukem do týlu Collingwoodovy kolony, která by se tak ocitla mezi dvěma ohni. Zrcadlově stejný manévr očekával od Villeneuvova předvoje pod velením Dumanoira Le Pelley, čímž by se ocitl v palbě z obou stran i Nelson. Bylo to jednoduché i geniální a bitva u Trafalgaru by se nepochybně vyvíjela pro Brity hodně nepříznivě, avšak Villeneuve na Gravinův návrh nereagoval.

Chránit admirálskou loď! Obě britské formace pluly ve slabém větru do útoku rychlostí pouhých dvou uzlů (!) za hodinu; i pomalý chodec by je předhonil. Obě kolony, které kapitán Lucas nazýval pelotony, se poněkud pomíchaly a zdaleka netvořily vzorovou formaci. Už kolem desáté dopolední velel Collingwood z ROYAL SOVEREIGN zvětšit rozestupy a obrátit na pravobok. Jeho řadové lodi se tím rozvinuly do vějíře, čeleny mířily na zadní voj Kombinované flotily a každý z kapitánů si vyhlížel svého protivníka, neboť bylo jasné, že při této taktice se bitva po rozražení nepřátelské linie změní v množinu osobních soubojů.  „Ve čtvrt na dvanáct začala čtvrtina řadových lodí našeho zadního voje střílet na ROYAL SOUVERAIN,“ psal Lucas. „Tento koráb nám z dálky poslal pár dělových výstřelů, na něž já nemohl odpovědět, ježto jsem stále byl v admirálových kýlových vodách, avšak mezi ním a mnou zůstávala prostora, kterou ony dva koráby, co měly plout přede mnou, dosud neuzavřely. Jeden plul příliš po větru, aby svoje místo zaujal, a druhý, jak už jsem řekl, moc vzdálen nebyl, avšak notně odbočil ve snaze pálit na ROYAL SOUVERAIN, kterou měl na více než poloviční dostřel.“ V prvním případě šlo o špatné manévrování francouzské NEPTUNO, ve druhém o bojechtivost a nekázeň španělské řadové lodi SAN LEANDRO, přičemž oboje hrálo Nelsonovi na VICTORY doslova na ruku! „Peloton vedený admirálem Nelsonem se blížil k našemu bojovému uskupen (tj. středové formaci, pozn. překl.) a třípalubníky, které jej předháněly, manévrovaly zjevně tak, aby obklopily francouzskou admirálskou loď; jedna z nich se jí pokoušela a proplout za zádí. Ihned, jakmile jsem tento záměr zjistil (…), jsem namířil čelenem do zádě BUCENTAURE a byl jsem odhodlán obětovat svoji loď k záchraně lodě admirálské. Sdělil jsem tento záměr svým důstojníkům i posádce, která odpověděla opakovaným pokřikem ,Ať žije admirál! Ať žije náš velitel!‘, což provázely bubny i píšťaly. V čele svých důstojníků jsem prošel bateriemi a všude nacházel statečné muže, kteří hořeli netrpělivostí zahájit boj. Mnozí mi říkali: ,Veliteli, nezapomeňte na abordáž!‘ V jedenáct hodin vztyčil nepřítel vlajky. REDOUTABLE tak učinila rovněž způsobem impozantním, zástavu vítaly píšťaly i bubny, střelci dávali k poctě zbraň, důstojníci zdravili a posádka křičela ,Ať žije císař!‘…“ K tomu došlo nedlouho poté, co dal Nelson poručíku Pascoovi povel, aby nechal vyvěsit signál:  „England confides that every man will do his duty. Anglie je přesvědčena, že každý muž splní svoji povinnost.“ Čas bitvy se ovšem blížil stejně pomalu a líně jako britské lodě. „V půl dvanácté,“ pokračuje Lucasova relace, „se ocitl nepřátelský peloton, jenž mířil k našemu bojovému uskupení, na dostřel. Řadová loď BUCENTAURE a plavidlo před ní zahájily palbu. Nechal jsme vystoupit na nástavbu většinu velitelů děl a ukázal jim, jak špatně naše lodi střílejí, neboť všechny jejich rány jdou příliš nízko. Nařídil jsem jim, ať střílejí, aby zbavili protivníka plachet, a hlavně ať dobře míří. Ve tři čtvrtě na dvanáct zahájila REDOUTABLE palbu jedním výstřelem děla z 1. baterie, jenž přeťal ráhno přední košovky řadové lodi VICTORY, která směřovala na přední stěžeň REDOUTABLE. Po celé baterii se rozlehl radostný křik. Vedli jsme hustou palbu a do deseti minut přišla ta loď o besan, vratipeň, střed předního stěžně a horní část hlavního stěžně. Byl jsem stále tak blízko BUCENTAURE, až na mne několikrát křikli, zda k nim chci přirazit, a vskutku , čelen REDOUTABLE se zlehka dotknul koruny záďového zrcadla, já však je ujišťoval, že není třeba mít strach. Škody na VICTORY pranic nezměnily na smělém manévru admirála Nelsona; stále trval na záměru rozetnout před REDOUTABLE linii a hrozil přitom zahákováním, pokud mu v tom budeme bránit. Těsná blízkost oné řadové lodi, za níž následovala TÉMERAIRE, naši posádku nikterak neznepokojila, jen roznítila její odvahu. Abych já anglickému admirálovi dokázal, že se jeho abordáže nelekáme, dal jsem ze všech ráhen spustit háky. Když tedy řadová loď VICTORY nedokázala proplout za zádí naší admirálské lodi, přirazila podélně k nám takovým způsobem, že se ocitla šikmo k můstku a na úrovní své zadní nástavby.. V tomto postavení byly na její palubu vrženy háky. Ty vzadu oni přesekaly, přední ale držely a my vypálili salvu z bezprostřední blízkosti.Výsledkem byla strašlivá jatka. Nějaký čas jsme se navzájem postřelovali z děl. S pomocí nabijáků na provazech se nám podařilo nabít pár děl. Několik ran bylo vypáleno zevnitř, neboť jsme nemohli děla vytlačit ze střílen, které zatarasily boky VICTORY. S pomocí střelných zbraní v našich bateriích se nám podařilo bránit nepříteli v nabíjení jeho děl natolik, že na nás přestal střílet. Jak slavný by to byl den pro REDOUTABLE, kdyby měla v boji co činit jen s VICTORY! Baterie té lodi už nám nebyly schopny odpovídat!“ Nepředstavitelná vřava! Nutno ovšem připomenout, že i Nelsonova vlajková loď Francouzům notně zatopila, zejména karonády na její přídi, palba se však soustředila, dokud to bylo možné, zejména na francouzskou admirálskou BUCENTAURE. Přitom VICTORY rovněž čelila dělostřelbě z nejméně dvou lodí. Kapitán Lucas i jeho posádka ale plnili úkol skvěle a Britům taktický záměr hodně kazili. „Spatřil jsem, že se posádka korábu chystá k abordáži, na můstku se seskupovala hromada mužů. Nechal jsme trubače zahrát signál, známý při našich cvičeních jako povel pro diviziony určené k hákování. Ty vyšplhaly vzhůru tak spořádaně a s důstojníky i aspiranty na čele kompanií, že to vypadalo jako nácvik. V minutě se naše nástavby pokryly ozbrojenými muži, ti se rozmístili na můstku i u brlení a na ráhnech; nikdy jsme neviděl statečnější lidi.“ Drama, které stále kulminovalo, mělo za okamžik vyvrcholit.

Srazili jsme Nelsona „Tehdy se rozpoutala ostrá střelba z pušek, v níž se admirál Nelson bil v čele svojí posádky. Naše palba nabyla vrchu nad nepřátelskou natolik, že jsme ve čtvrt hodině umlčeli střelbu z VICTORY. Na její palubu jsme s úspěchem vrhli na dvě stovky granátů a její nástavby byly plné mrtvých i raněných. Admirál Nelson byl zabit palbou našich mušket. Hned vzápětí se nástavby vylidnily a koráb přestal prakticky bojovat, bylo však nesnadné přejít na jeho palubu, to za příčinou kolébání lodí a velkého převýšení nepřátelské třetí baterie. Nařídil jsem přetnout lana poutající hlavní stožár a ten skácet tak, aby nám posloužil za můstek.“ Mohl v těchto okamžicích někdo z mužů kolem kapitána Lucase vidět, že Horatio Nelson v nápadné uniformě a se všemi řády klesl k zemi? Těžko, nejspíš se to dozvěděli až po bitvě. Britský admirál pochopitelně útok či palbu ze své lodi neřídil, možná takovým dojmem ale působil, neboť s kapitánem Hardym po boku rázoval neochvějně palubou. Zasáhla jej kulka ze stožárů REDOUTABLE, která vnikla do těla levým ramenem, z nějž urvala část epolety. Nelsona odnesli do podpalubí a on sám si zahalil tvář kapesníkem, aby jej nepoznali. Života v něm zbývalo pramálo. Muži z REDOUTABLE se zatím chystali na abordáž, na přenesení boje na britskou palubu. „Aspirant Yon a čtyři námořníci se s pomocí kotvy z VICTORY dostali na její palubu a upozornili nás, že u baterie nikdo není, avšak ve chvíli, kdy se za nimi chystali naši stateční vyrazit, přirazil k našemu pravoboku s plnými plachtami třípalubník TÉMERAIRE, který si bezpochyby povšiml, že VICORY už nebojuje a bude nutně zajatá. Pokropil nás, když se téměř dotýkal, palbou všech svých děl. Těžké je vylíčit jatka, jaká salva toho korábu způsobila: více než dvě stovky našich hrdinů pobila či zranila. Já sám byl v té chvíli raněn, avšak ne natolik těžce, abych musel svoje místo opustit. Ježto jsem teď nemohl nic proti VICTORY podniknout, nařídil jsme zbytku mužstva, ať pádí k bateriím a pálí na TÉMERAIRE z děl na pravoboku, pokud ta děla už nejsou v důsledku přiražení zničena. Rozkaz byl vykonán, avšak my byli tak oslabeni a zůstalo nám tak málo střelbyschopných děl, že nám TÉMERAIRE vzdorovala s velkou převahou. Nedlouho poté se řadová loď o dvou bateriích, jejíž sílu neznám, vklínila do zádě REDOUTABLE a pálila na nás z děl na dostřel z pistole.“ Mohl být onou lodí čtyřiašedesátiělový AGAMEMNON? Těžko říci, když to nevěděl ani kapitán REDOUTABLE, pro kterého se karta obrátila ve chvíli, kdy měl na dosah dobytí VICTORY, tedy triumf, který by jej vynesl k nesmrtelnosti. Jisté je, že Eliab Harvey, kapitán TÉMERAIRE, vše změnil a že pro Lucasovu loď nastal čas, kdy se dalo jen se ctí umírat!

Obraz zkázy a smrti „V méně než půlhodině byla naše loď proděravělá tak, že už představovala pouze změť trosek. V této situaci na nás TÉMERAIRE zvolala, ať se vzdáme a neprodlužujeme zbytečný vzdor. Poručil jsem pár vojákům, kteří byli u mne, aby na onu výzvu odpověděli střelbou z pušek, což bylo provedeno tak rychle, jak to jen šlo. Přibližně v témže čase padl náš hlavní stěžeň napříč anglického korábu TÉMERAIRE a dva kusy stožárů oné lodi se zřítily na palubu REDOUTABLE. Celá záď byla proražena, kormidelní lana, páka a kormidlo poškozené (…); můstky děravé od kulí TÉMERAIRE i VICTORY, děla rozstřílená nebo převržená kulemi či nárazy oněch dvou plavidel. Jeden osmnáctiliberní kanón ve 2. baterii a jedna šestatřicetiliberní karonáda na přední nástavbě se roztrhly a pobily či poranily řadu mužů. (…) Čtyři ze šesti našich pump se rozbily stejně jako všechny žebříky, čímž se stalo spojení mezi bateriemi a nástavbami nesmírně obtížným. Naše můstky se do jednoho pokryly mrtvými, kteří leželi pohřbeni pod troskami a úlomky nejrůznějších částí lodi,“ tak popsal obraz zkázy kapitán Lucas.  Dodal, že z 645 mužů posádky jich bylo z boje vyřazeno 522, z toho 300 zabitých a 222 raněných. Těch 121 zbývajících mělo plné ruce práce s tím, aby zabránili ohni vniknout do prachárny, i s čerpáním vody. V bateriích i na palubě nebylo vidět živou duši a REDOUTABLE se nyní mohla bránit stejně málo, jako před chvílí VICTORY. Současné knihy Lucasovy ztráty upravují na 474 mrtvých a 70 raněných, tedy celkem na 544 mužů. Žádné z plavidel, které se bitvy u Trafalgaru zúčastnilo, nemělo víc mrtvých a raněných! VICTORY „vyvázla“ s 57 mrtvými a 102 raněnými, TÉMERAIRE měla 47 mrtvých a 76 raněných.  „Kdo v tomto stavu řadovou loď REDOUTABLE nespatřil, nemůže mít představu o její zkáze; neviděl jsem jediný díl, který by neproděravěly kule, „psal Lucas. „Vprostřed příšerných jatek ti stateční, kteří ještě nepodlehli, a ranění, jimiž byla chodba v podpalubí zavalena, stále křičeli: ,Ať žije císař! Ještě nás nezajali! Je velitel živý?‘ V této situaci se vzňalo mazání našeho kormidla, což naštěstí nemělo následky, oheň se povedlo uhasit.  Řadová loď VICTORY už nijak nebojovala, jen se snažila vyprostit od REDOUTABLE, stále nás ale zasypávala palba TÉMERAIRE, s níž jsme byli dosud svázáni, a koráby, jež pálil do naší zádě. Protože jsme už nemohl nijak vzdorovat a já neviděl, že by nám kterákoliv z našich řadových lodí plula na pomoc (všechny byly velice vzdálené po větru), chtěl jsem se vzdát, avšak až poté, co nabudu jistoty o tak velkém průniku vody trhlinami, že nedlouho poté klesne naše loď ke dnu. Ve chvíli, kdy mě o tom ujistili, jsem dal rozkaz sejmout vlajku. Snesla se dolů sama za příčinou pádu křížového stěžně. Koráb, který nám postřeloval záď, nás opustil, avšak TÉMERAIRE po nás ještě určitou dobu střílela a přestala s palbou jen z nutnosti hasit požár, který na její palubě vznikl. Bylo přibližně půl třetí odpoledne. Řadové lodě VICTORY, REDOUTABLE a TÉMERAIRE, stále pevně svázané takeláží a stěžni, které padly na jejich paluby, vytvořily seskupení snášené větrem a krátce nato narazily proti své vůli do řadové lodi FOUGEUX. Ta předtím bojovala s několika nepřátelskými loďmi, které ji posléze opustily, a dosud svoji vlajku nesňala. Onen koráb byl celý nakloněný, zčásti zbavený stěžňů a neovladatelný. Proti své vůli narazil do TÉMERAIRE . FOUGEUX nebyla ve stavu, aby mohla klást velký odpor, statečný kapitán Baudoin se o to chtěl nicméně pokusit, byl však při obraně zabit a jeho zástupce padl vzápětí. Z korábu TÉMERAIRE přeskočilo na palubu několik mužů z posádky, kteří se oné řadové lodě zmocnili. Nepřítel neučinil nic, aby vzal REDOUTABLE do vleku. Voda do ní vnikala tak silně, až jsem se bál, že se potopí dřív, než se odtud dostanou všichni ranění. Uvědomil jsem o tomto stavu kapitána TÉMERAIRE a řekl mu, že pokud nepřemístí muže ze svojí posádky k našim pumpám a neposkytne nám rychle pomoc, nezbude mi než REDOUTABLE zapálit a ten oheň pak zachvátí i TÉMERAIRE a VICTORY.“ Zoufalá výhružka kapitána Lucase se neminula účinkem: „Hned nato přešli dva důstojníci s pár vojáky a námořníky z TÉMERAIRE na naši palubu, aby loď převzali, avšak v okamžiku, kdy jeden z anglických námořníků lezl střílnou druhé baterie REDOUTABLE, jeden z našich námořníků, který měl kulku ve stehně, popadl musketon s nasazeným bodákem a zuřivě se na něho vrhl se slovy: ,Jednoho ještě musím zabít!‘ Pak mu vrazil bodák do ruky a srazil jej mezi obě lodě. Navzdory této události se mi podařilo Angličany přimět, aby přešli na naši palubu. Ve tři hodiny pár lodí z našeho předvoje, plujících s ráhny na pravoboku bez zjevnějších škod pryč z bitvy, vystřelilo ze značné vzdálenosti po našem seskupení pár dělových ran. Několik jejich kulí dopadlo na palubu REDOUTABLE. Jednomu z anglických důstojníků, který přišel ke mně, to utrhlo nohu a on vzápětí zemřel. V půl čtvrté se VICTORY odpojila od REDOUTABLE, byla ale tak poničená, že neměla žádnou bojovou hodnotu. Teprve kolem sedmé se podařilo oddělit REDOUTABLE od TÉMERAIRE, která zůstala stále přiražená k FOUGEUX. Spojeni jsme nebyli ničím, leč anglická řadová loď SWIFTSURE nás připlula vzít do vleku. Celou noc byly v činnosti poslední dvě pumpy, které nám zůstaly, hladinu vody se nám ale stabilizovat nepodařilo, třebaže bylo moře klidné. Hrstka Francouzů schopných práce se přidala k Angličanům, aby pumpovala. Zaslepilo se pár trhlin, uzavíraly se střílny, vyztužovala se lodní záď, která hrozila zhroucením, a každý se činil, seč mohl. Vprostřed těch prací a ve strašlivém nepořádku, jenž panoval na lodi REDOUTABLE, která se sotva držela na hladině, jsem spatřil mezi mrtvými, kterých byly plné baterie, několik našich udatných námořníků, zejména našich mladých aspirantů, z nichž byli mnozí raněni. Přesto sbírali zbraně a schovávali je na vnitřním můstku proto, jak říkali, aby se pokusili REDOUTABLE zmocnit. Nikdy jsem neviděl tolik nezlomného odhodlání a odvahy, historie námořnictva nemá pro něco podobného srovnatelný příklad... Nazítří ráno poslal kapitán SWIFTSURE pro mne, námořního poručíka Dupoteta, mého zástupce, a pro kadeta Ducresta člun. Převezli nás na palubu oné řadové lodi. Na poledne přišla REDOUTABLE o zbytek předního stěžně, posledního, který dosud měla. V pět začala voda vítězit nad pumpami a kapitán lodi, která nás zajala, si vyžádal moji pomoc. Všechny čluny SWIFTSURE byly spuštěny na vodu, aby zachraňovaly lidi. Vál ostrý vítr, moře bylo hodně zvlněné, což činilo nakládání raněných obtížným. Ti nebožáci viděli, že loď klesne co nevidět ke dnu, a všichni se odvlekli na zadní můstek; pár se jich povedlo zachránit. V sedm večer se celá záď zhroutila a REDOUTABLE klesla pod hladinu s velkou částí nešťastníků, kteří by si za svoji odvahu zasloužili lepší osud. Následujícího dne za rozbřesku spatřil kapitán SWIFTSURE v dálce pár mužů na troskách a poslal pro ně. Bylo jich padesát, téměř všichni ranění.“ Tak skončila pro REDOUTABLE i jejího kapitána bitvu u Trafalgaru, z níž viděli jen to, co se odehrávala bezprostředně v jejich blízkosti. Nevěděli nic o osudu zbytku loďstva, o chrabrosti Francouzů i Španělů střední a zadní flotily, o váhavosti až zbabělosti přední flotily, o vzdoru kapitána Inferneta, jenž obrátil proti rozkazu svoji INTRÉPIDE z předního voje a vplul do bitvy na pomoc svým druhům, o zmužilosti admirála Villeneuva a jeho mužů na palubě BUCENTAURE ani o chrabrém umírání španělských námořníků a velitelů. Pamatovali si jen vítězství, které už měli na dosah, boj s VICTORY, již málem přemohli, zvrat Štěstěny, děs i bezmoc hodin v palbě tří nepřátelských lodí a obraz zkázy, který se naskytl, když vítr odvál dým požárů i výstřelů.

Epilog Co mohl kapitán Lucas uvést na závěr svého obšírného a hodně dramatického hlášení? Už jen počty raněných i mrtvých, škody vlastní a s dávkou pochopitelné pýchy i škody, jež jeho loď způsobila jak britské lodi admirálské, tak TÉMERAIRE, která připlula VICTORY v hodině dvanácté na pomoc. Věděl od anglického kapitána TÉMERAIRE či SWIFTSURE, že jeho loď měla na svědomí smrt lorda Nelsona, další podrobnosti se nepochybně dozvěděl v Cádizu, kde byli ranění z REDOUTABLE vyloženi a předáni do péče Španělů. Jen pětatřicet mužů z Lucasovy lodi včetně kapitána si Britové ponechali jako svoje zajatce. Do Francie se „capitaine de vaisseau“ Jean Lucas vrátil teprve roku 1806 a Napoleon jej přijal ve zvláštní audienci. Nechal na něm, ať si vybere, jakou odměnu chce, zda kříž komandéra Čestné legie, nebo hodnost konradmirála. Kapitán si vybral prestižní řád. Svého císaře rozladil, neboť mu vylíčil bitvu způsobem, kterým se dosti důrazně zastával admirála Villeneuva. Dostal pak velení čtyřiasedmdesátidělové řadové lodi REGULUS, zařazené v eskadře admirála Allemanda. V březnu 1809 prožil na její palubě střet, jemuž se říká boj se zápalnými loďmi u ostrova Aix. Jako plukovník námořní pěchoty ubránil přístav Rochefort před Brity, většinou však sloužil od roku 1810 jako kapitán řadové lodi NESTOR (74 děl), která patřila k námořní dělostřelecké škole v Brestu. Napoleonovi zachoval věrnost i po jeho pádu a návratu z Elby. Když císař Francouzů prohrál bitvu u Waterloo a na francouzský trůn se vrátili Bourboni, ocitl se kapitán Lucas jako bonapartista v nemilosti a roku 1816 opustil službu. Zemřel roku 1819 v Brestu.