logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Lodě prince Philipa

Vzpomínka na prince Philipa, námořníka a jachtaře.

Když po roce 1936 přišel patnáctiletý pohledný mladík Philip Mountbatten do Anglie, byl jeho jediným majetkem titul řeckého prince. Našel však podporu u svého strýce Louise Mountbattena, námořního důstojníka, specialisty na bezdrátovou telegrafii, od roku 1934 velitele torpédoborce HMS Daring a po roce 1936 námořního pobočníka nového krále Jiřího VI. Strýc Louis pak otevřel Philipovi cestu do námořní akademie v Dartmouthu, poté co v roce 1939 dokončil studia na soukromé střední škole ve skotském Gordonstounu (později tam studoval jeho syn princ Charles, ale též třeba Jason, syn filmové hvězdy Seana Conneryho). V roce 1939 navštívila Dartmouth královská rodina a Louis Mountbatten se postaral, aby královské dcery doprovázel novopečený kadet Philip Mountbatten. Třináctiletá princezna Alžběta se do něj na první pohled zamilovala a ani osmnáctiletému kadetovi nebyla lhostejná.

Poručík Philip Mountbatten v přístavní barkase námořní základny na Maltě, 1949.

V roce 1940 dostal kadet Mountbatten umístěnku na bitevní loď HMS Ramillies, jeden z pěti superdreadnoughtů třídy Revenge, zařazený do služby v roce 1917. Loď o výtlaku 28 000 tun měla délku 190 m, parní turbíny o výkonu 40 000 HP jí udělovaly maximální rychlost 21,5 uzlu a hlavní výzbroj sestávala z osmi děl ráže 381 mm ve čtyřech dvojhlavňových věžích. Za druhé světové války už rychlost pod 22 uzlů nestačila, aby mohla být HMS Ramillies zařazena do operačního svazu, takže v roce 1940 sloužila jako doprovod konvojů, přepravujících přes Indický oceán jednotky Australského expedičního sboru. Byla to rutinní jednotvárná služba, takže kadet Mountbatten měl dost času na psaní dopisů princezně Alžbětě.

Bitevní loď HMS Ramillies.

Během italského pokusu o invazi do Řecka v říjnu 1940 byla HMS Ramillies přeložena do Středomoří, ale kadet Mountbatten již na ní nesloužil, neboť ho převeleli na HMS Valiant, na jednu z pěti rychlých bitevních lodí třídy Queen Elizabeth. Spustili ji na vodu v roce 1916, stihla bitvu u Skagerraku, v letech 1937--1939 prošla rozsáhlou modernizací včetně pohonného ústrojí a dostala nejen protitorpédovou obšívku, ale též velkou hranolovitou můstkovou nástavbu. Výtlak vzrostl na 33 260 tun při délce 196 m, nové stroje o výkonu 80 000 HP jí udělovaly maximální rychlost 23,5 uzlu a hlavní výzbroj sestávala z osmi děl ráže 381 mm ve čtyřech dvojhlavňových věžích. Podstatné bylo, že její výzbroj čerstvě zahrnovala půlmetrový radar Type 285.

Bitevní loď HMS Valiant.

V roce 1941 byl Philip Mountbatten ve věku necelých 21 let jmenován poručíkem a na HMS Valiant velel obsluze světlometů. Na palubě této lodě se pak novopečený poručík zúčastnil ve dnech 27.--29. března 1941 bitvy u Matapanu. Britský admirál A. B. Cunningham, jehož čelný britský historik Andrew Lambert řadí mezi deset nejlepších britských námořních velitelů všech dob, využil právě nabytou schopnost zpravodajské služby číst italské námořní depeše v kódu Enigma a nastražil italskému admirálu Iachinovi léčku, v níž byl vnadidlem britský konvoj. Úvodem k hlavní bitvě byl střet italských a britských křižníků dopoledne 28. března, aniž by některá strana skórovala. Následovaly útoky palubních letounů Fairey Albacore z britské letadlové lodě HMS Formidable na italskou bitevní loď Vittorio Veneto. Za cenu vlastního života se jedné britské osádce podařilo zasáhnout.Torpédo vyrvalo díru do zádě, jíž vniklo do trupu italské bitevní lodě 4 100 tun vody, a admirál Iachino nařídil ústup do Tarentu.

 

Torpédoborec HMS Wallace.

K hlavnímu střetu došlo v noci z 28. na 29. březen 1941. To již ležel nehybně na hladině po zásahu torpédem italský těžký křižník Pola a admirál Iachino mu vyslal na pomoc těžké křižníky Zara a Fiume v doprovodu torpédoborců.  Ve 20:15 dostal britský křižník HMS Orion na radar nehybnou Polu a krátce po 22. hodině zachytily italskou záchrannou eskadru i radary britských hlavních sil, bitevní lodě HMS Warspite, Valiant a Barham. Přiblížily se k Italům na 3 500 m, osvětlily nepřítele světlomety, a ze vzdálenosti, z níž se nedá minout, svými těžkými patnáctipalcovými děly italské křižníky během tří minut rozstřílely. K britskému úspěchu nepochybně přispěl se svou světlometnou četou i poručík Mountbatten. Ve 23:30 šel ke dnu křižník Fiume, Zaru dorazil torpédem britský torpédoborec HMS Jervis v 02:40. Mezitím se na Pole vylodil britský abordážní tým a demontoval z křižníku ceněné protiletadlové automatické kanony Breda. Poté poslaly Pulu ke dnu torpédy britské torpédoborce Jervis a Nubian. Kromě tří těžkých křižníků ztratili Italové ještě dva torpédoborce.

Torpédoborec HMS Whelp.

Bitva u Matapanu s předchozím útokem torpédonosných letadel na Tarent oslabila italské loďstvo natolik, že ztratilo kontrolu nad východním Středomořím, včetně Egejského moře. Hitler, který již naplánoval invazi do SSSR, si uvědomil, že jižní křídlo německých invazních jednotek visí ve vzduchu. Rozhodl se zajistit Balkán vlastními silami a obsadit Krétu, aby zabránil Britům v přístupu do Egejského moře. Kromě pozemních jednotek nasadili Němci ve Středomoří X. letecký sbor Luftwaffe, vycvičený k útokům na lodní cíle. Lodě Středomořské floty admirála Cunninghama se na obraně Kréty podílely a utrpěly leteckými údery těžké ztráty. Královské námořnictvo zde přišlo o 12 bojových lodí a 7 pomocných, dalších 22 bylo poškozených. Také bitevní loď HMS Valiant utržila dva zásahy leteckými pumami, ale pancéřování ji uchránilo před vážnějším poškozením. U Kréty bojoval poručík Mountbatten na stejném bojišti jako strýc Louis, který velel torpédoborci HMS Kelly moderní třídy K. Neměl takové štěstí jako jeho synovec, torpédoborec potopily střemhlavé Stuky a budoucí vrchní velitel spojeneckých sil v jihovýchodní Asii, 1. hrabě z Barmy a poslední indický vicekrál musel šlapat vodu jako poslední plavčík. Podle svědků nepřestal přeživši členy posádky povzbuzovat, dokud nebyli zachráněni. (Příběh torpédoborce Kelly posloužil v roce 1942 k natočení britského vlasteneckého filmu In Which We Serve, v němž postavu kapitána s rysy Louise Mountbattena ztvárnil Noël Coward.)

Šalupa HMS Magpie ve Velkém přístavu, Malta.

Dne 19. prosince 1941 HMS Valiant vážně poškodila mina, kterou na dno přístavu v Alexandrii dopravili italští žabí muži na "lidských torpédech" Maiale. Poručík Mountbatten byl zřejmě přeložen na jinou loď a vynořuje se až v roce 1943, kdy sloužil jako první důstojník na eskortním torpédoborci HMS Wallace staré třídy V a W. Loď nastoupila službu v roce 1919, měla výtlak 1 600 tun při délce 100 m, parní turbíny s jednostupňovou redukcí o výkonu 40 000 HP jí udělovaly maximální rychlost 36,5 uzlu, výzbroj původně sestávala z pěti univerzálních děl ráže 120 mm a šesti torpédometů ráže 533 mm. V roce 1936 byla konvertována na eskortní torpédoborec, dostala moderní protiletadlové a protiponorkové zbraně a nový řídící systém palby na vršku nové ocelové můstkové nástavby.

V červnu 1943 byla HMS Wallace odvelena od konvojové služby, aby se zúčastnila operace Husky, což byl krycí název anglo-amerického vylodění na Sicílii. Doprovázela útočný konvoj KMF 18, přepravují 1. kanadskou divizi z Alžíru na vyloďovací pláž "Bark West" nedaleko Pachina. Jejím úkolem pak bylo během vylodění 10. července 1943 poskytovat Kanaďanům protileteckou obranu. V noci z 10. na 11. červenec se torpédoborec sám stal cílem leteckého bombardování a první důstojník Mountbatten navrhl kapitánovi, aby spustili na vodu záchranný vor s dýmovnicemi a světlicemi jako klamný cíl. Trik se povedl a torpédoborec noc přežil. Tuto historku zveřejnil v roce 2003 námořní veterán Hargreaves, sloužící na HMS Wallace jako yeoman (signalista). "Princ Philip nám té noci zachránil život," uzavřel své vyprávění.

Coweslip, plachetnice třídy Flying Fifteen, je nyní uchovávána na palubě muzeální lodě HMY Britannia.

V roce 1944, kdy těžké německé lodě buď ležely na dně, nebo byly zablokovány v základnách, byl poručík Mountbatten převelen k nově zřízené britské Tichomořské flotě, která se zapojila do bojů s Japonci. Flota čítala čtyři bitevní lodě, šest útočných a patnáct eskortních letadlových lodí a množství torpédoborců a menších plavidel. Philip se stal prvním důstojníkem na torpédoborci HMS Whelp nové třídy W. Loď vstoupila do služby v dubnu 1944, měla výtlak 1 700 tun při délce 110 m, výkon strojů 40 000 HP jí uděloval maximální rychlost 36 uzlů a výzbroj sestávala ze čtyř 120mm děl, dvou čtyřhlavňových torpédometů ráže 533 mm, čtyř vrhačů a dvou záďových skluzů pro hlubinné nálože, jichž nesla 70 kusů.

HMS Whelp patřila do svazu dvou bitevní lodí a šesti torpédoborců, s nímž připlul do Tokijské zátoky britský velící admirál Bruce Fraser, aby byl 2. září 1945 přítomen aktu japonské kapitulace. Poručík Mountbatten pak ceremoniál pozoroval dalekohledem z paluby své lodi, zakotvené 200 m od americké bitevní lodi USS Missouri, a "všechno sledoval", jak řekl v interview roku 1995.

Poslední válečnou akcí HMS Whelp byl transport osvobozených válečných zajatců. "Jednalo se o námořníky, jako jsme byli my," uvedl v interview princ Philip, "takže to bylo velmi emotivní, brečeli jak oni, tak my."

Princ Philip (vlevo) a Uffa Fox v plné jízdě na Coweslipu.

Po válce pracoval poručík Mountbatten jako instruktor ve výcvikovém středisku Royal Navy HMS Royal Arthur ve Wiltshire. Po svatbě s princeznou Alžbětou v roce 1947 vykonával kancelářskou práci v admiralitě a poté ve škole námořního štábu v Greenwichi.

Vrátit na moře se mu podařilo v roce 1949, kdy se stal prvním důstojníkem na torpédoborci HMS Chequers, přidělenému ke Středomořské flotě se základnou na Maltě. Loď příslušela k moderní třídě C a do služby vstoupila v roce 1945. Měla výtlak 1710 tun při délce 110 m, dvě parní turbíny o výkonu 40 000 HP jí udělovaly maximální rychlost 36 uzlů a výzbroj sestávala ze čtyř 114mm děl, čtyř torpédometů ráže 533 mm a dvou protiponorkových minometů Squid. Samostatného velení se dočkal v roce 1950, když se s hodnosti komandér-poručíka stal kapitánem HMS Magpie, protiponorkové šalupy modifikované třídy Black Swan. Tyto lodě měly výtlak 1 350 tun při délce 91 m a pohon turbínami s převodovkami o výkonu 4 300 HP, který stačil na rychlost 20 uzlů. (Ze srovnání výkonů s torpédoborcem vyplývá, že když chcete zdvojnásobit rychlost válečné lodě, musíte výkon zdesateronásobit.) Výzbroj sestávala ze šesti univerzálních děl ráže 102 mm ve třech dvouhlavňových věžích, dvou čtyřčat Bofors ráže 40 mm, šesti dvouhlavňových 20mm oerlikonů, hlubinných náloží a dvou trnových protiponorkových minometů Hedgehog.

 Podle vyjádření jak královny Alžběty II., tak prince Philipa to byly nejšťastnější roky jejich společného života.

Princ Philip u kormidla Bluebottle olympijské třídy Dragon u Cowesu. Před ním sedí Uffa Fox, u zadního okraje kajuty malý princ Charles v záchranné vestě.

Nenadálý skon krále Jiřího VI. a nastup princezny Alžběty na trůn v roce 1953 toto štěstí ukončil a přerval nadějnou kariéru námořního důstojníka. Z komandér-poručíka Philipa Mountbattena se rázem stal princ Philip a vévoda z Edinburghu. Byl mu též udělen titul pětihvězdičkového admirála, ten byl však spíše čestný. Lodě ale nepřestal milovat, i když místo pancéřových kolosů nebo rychlých torpédoborců to nyní byly malé plachetnice. V listopadu 1947 dostali s Alžbětou jako svatební dar plachetnici národní třídy Flying Fifteen o délce 20 stop, kterou nazvali Coweslip, a ještě plachetnici olympijské třídy Dragon, jež dostala název Bluebottle. Plachetnice darovali novomanželům jachtaři Island Sailing Clubu na ostrově Wight, jehož hlavní město Cowes je každoročním pořadatelem největší britské jachtařské události s názvem Cowes Week. Během tohoto týdne se na částečně krytých vodách mezi Wightem a přístavem Portsmouth, zvaných Solent, koná řada regat pro všechny možné typy plachetnic, a princ Philip se stal jejich každoročním účastníkem.

Takhle bojoval princ Philip ve věku 71 let u kormidla jachty Yeoman  v regatě Cowes Week roku 1992.

Při předávání Coweslipu se seznámil s konstruktérem tohoto typu lodě Uffou Foxem. Nejedná se o jméno filmové společnosti, tak se tento vynikající jachetní konstruktér, průkopník plachetnic schopných klouzat po hladině jako rychlé motorové čluny, opravdu jmenoval.  Navrhl několik skluzových tříd plachetnic, jež všechny začínaly slovem Flying, a oba muži se spřátelili do té míry, že vytvořili závodní posádku nejen na Létající patnáctce Coweslip, na níž v roce 1951 v regatě Cowes Week poprvé zvítězili,  ale i na Bluebottle. Uffa Fox pak učil plachtit i Philipovy děti. Ještě v roce 1968 spolu startovali na Coweslipu, kdy bylo Uffovi 70 let. Později princ Philip závodil na několika námořních plachetnicích nesoucích název Yeoman, kde býval v posádce i řecký král Konstantin II. Ještě v roce 1996 startoval 75letý princ na novém Yeomanu, ale i poté se zúčastňoval Cowes Weeku  jako předseda organizačního štábu a čestný host. V roce 2015 pozval u příležitosti 200. výročí založení nejstaršího britského jachtklubu Royal Yacht Squadron na Cowes Week korunované hlavy Evropy, norského krále Haralda, bývalého španělského krále Juana Carlose, řeckého krále Konstantina II., prince Alberta Monackého a dánského prince Hendrika. Z rodiny byla přítomna princezna Anne.

Jako pořadatel a čestný host Cowes Weeku.

V letech 2016 a 2017 sledoval přípravy britského týmu Bena Ainslieho na účast v Americkém poháru a v době své smrti byl princ Philip admirálem klubu Royal Yacht Squadron.

Bohužel, žádné z jeho dětí se nepotatilo. Nejblíže k tomu, aby se stali jachtaři jako jejich otec, měli princ Charles a princezna Anne, ale oba nakonec vyměnili plachetní otěže za otěže koňské.

Královská jachta HMY Britannia.

Do života prince Philipa, a vlastně obou královských manželů, vstoupila ještě jiná loď. K nepsaným výsadám panovnických rodů patřilo vlastnit k reprezentaci královskou jachtu. Kupříkladu královna Viktorie měla od roku 1901 parní jachtu Victoria and Albert a ruský car Mikuláš II. od roku 1896 parní jachtu Standart, vrchol lodního luxusu. V roce 1952, ještě před nástupem princezny Alžběty na trůn, padlo za druhého premiérování Winstona Churchilla rozhodnutí postavit novou královskou jachtu pro reprezentaci monarchie a upevňování vazeb uvnitř Commonwealthu.

Philipova ložnice na HMY Britannia. Plyšáci pejsků Corgie jsou v každé kajutě, aby prohlídka muzeální lodě malé návštěvníky více bavila.

Labouristé v parlamentu návrh napadli jako plýtvání penězi a vláda, aby učinila debatám přítrž, rozhodla, že loď bude postavena tak, aby v případě války nebo živelné pohromy mohla sloužit jako nemocniční. HMY Britannia, osmdesátá třetí královská jachta od restaurace Stuartů v roce 1660 a druhá toho jména (první byl závodní kutr prince Waleského z roku 1893), vstoupila do služby roku 1954 a byla vyřazena po 43 letech. Jednalo se o poměrně velkou parní turbínovou loď o prostornosti 5 769 BRT a délce 126 m. Alžběta II. a princ Philip na ní strávili mnohé krásné chvíle a vykonali 696 zahraničních návštěv a 272 plaveb v domácích vodách. V její honosné jídelně hostili největší celebrity druhé poloviny 20. století a pro každého politika bylo obrovskou poctou, když byl na HMY Britannia pozván. Princ Charles s princeznou Dianou pak na její palubě strávili líbánky.

Philipova pracovna na HMY Britannia. Ve vitríně nad stolem model torpédoborce HMS Sikh třídy Tribal, který byl potopen během nájezdu na Tobrúk v září 1942. Na stole vlevo fotografie lorda Louise Mountbattena a z druhé strany telefonu biografie Uffy Foxe.

Nyní je HMS Britannia zakotvena v edinburském přístavu Leith a jako loď-muzeum přístupna veřejnost. Na pravoboku hlavní paluby je výklenek, v němž cestovaly s královnou její automobily, buď terénní Land Rover, který sama řídila, nebo luxusní Rolls-Royce. Na zadní stěně výklenku je umístěna velká fotografie, kterou jsem si za své návštěvy v roce 2019 neopomněl ofotografovat. Uzavírá tento článek na památku námořníka a jachtaře, jímž princ Philip byl, a nepotřebuje žádný komentář, neboť z této civilní fotografie vyzařuje pohoda, harmonie a bezvýhradná podpora, kterou přes 70 let princ Philip své ženě skýtal. A jestli jí byl nevěrný, tak jen s loděmi. 

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 17. září 1939 Sovětský svaz napadl Polsko a podpořil tak německou invazi do Polska.

Výročí: 17. září 1939 Sovětský svaz napadl Polsko a podpořil tak německou invazi do Polska.


Recenze týdne

Mašínovi

Ve stínu šibenice