logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

LOTT NA LOVU

Následující ukázka je z knihy amerického historika E. P. Hoyta Smrt ponorek, kterou v nejbližší době vydá nakladatelství Dobrovský-Beta. Přetiskujeme ukázku s laskavým svolením nakladatelství s vlastním ilustračním doprovodem, protože drobná knížka je bez ilustrací.

Následující ukázka je z knihy amerického historika E. P. Hoyta Smrt ponorek, kterou v nejbližší době vydá nakladatelství Dobrovský-Beta. Přetiskujeme ukázku s laskavým svolením nakladatelství s vlastním ilustračním doprovodem, protože drobná knížka je bez ilustrací. Text je ovšem navýsost zajímavý, zkušený autor líčí stylem téměř beletristickým historii ponorkového válčení za druhé světové války - od bezmála idylických časů snadných úspěchů a rytířských gest (jako to v následujícím úryvku) až po nemilosrdnou řežbu na život a na smrt, v níž němečtí ponorkové lovci-zabijáci stále více prohrávali. Kniha je ucelenou, hutnou historií této nejobávanější ozbrojené složky nacistického Německa, jež měla ze všech zbraní všech států největší ztráty - ze 39 000 tisíc mužů, kteří vypluli na moře, se jich 28 000 nevrátilo.

-lk-

Na samém počátku války žádná strana dosud vážně neuvažovala o kombinaci námořních a leteckých zbraní. Britové sice spoléhali při ochraně pobřeží na letadla, ale ta, která přicházela v úvahu, měla velice omezený dolet a bomby, jež nesla byly nevhodné proti ponořeným ponorkám. Pole bylo pro Dönitze otevřené k nasazení vlčích smeček, ale v září pořád ještě neměl dost typů VII, aby smečky vypustil. Nedošlo ani k dostatečnému pokroku ve snaze vyrovnat letadla dlouhého doletu s ponorkami. Němci měli k tomu účelu úžasné letadlo, bombardér Focke-Wulff, ale tento typ jakož i další výkonná letadla byla pod přísnou kontrolou Reichsmarschalla Hermanna Göringa a přání válečného námořnictva stála na jeho žebříčku hodnot velice nízko. Takže v září a říjnu 1939 se Dönitz musel spokojit se svými vlastními zdroji. Tak jak byly dodávány nové typy VII, vysílal je individuálně, aby viděl, co dokáží. Jednou z prvních v řadě typů VII byla ponorka U-35 Kapitänleutnanta Wernera Lotta. 

Zvětšit...

Po setmění 8. září vyplula U-35 z Wilhelmshavenu na svou první válečnou plavbu. Proč po setmění? Protože právě o čtyři dny dříve britská letadla bombardovala přístav ve Wilhelmshavenu a speciálně se zaměřila na ponorky. Nálet byl úžasným neúspěchem. Posádky ponorek pozorovaly, jak několik britských bombardérů přilétlo nízkým letem, shodilo své bomby a potom bylo smeteno do moře německými protiletadlovými dělostřelci. Ale jeden neúspěch neznamenal, že stejně neefektivní bude i příští nálet a tak Dönitz dočasně denní plavby zakázal.

 

Kapitänleutnant Lott obdržel rozkazy proplout Doverskou úžinou. Za soumraku 9. září byla U-35 málem potopena britskou ponorkou. (Bylo to Lottovo první setkání s asdicem; uviděl tři torpéda a byl naštěstí schopen proplout mezi nimi a vyhnout se katastrofě. Pokusil se ponorku taranovat, ale neuspěl.)

Desátého září U-35 plula na sever a 180 mil západně od Aberdeenu byla napadena letadlem, které shodilo tři bomby. Bomby dopadly natolik blízko, že v důsledku jejich výbuchů prasklo několik žárovek. Kdyby Britové vlastnili pořádné bomby, anebo letecky shodili hloubkové nálože, kariéra U-35 by skončila hned zde. Tolik k vychloubání prvních ponorkových velitelů, že se o britská letadla nestarají. Od této chvíle si Kapitänleutnant Lott dával na letadla bedlivý pozor.

Plavba Severním mořem pokračovala pomalu, neboť Lott zůstával za denního světla ponořen. A znovu jej pod hladinu zahnala letadla a zpomalila jeho plavbu. U-35 proplula v noci 16. září úžinou kolem ostrova Fair Isle. Dne 18. září potopila dělostřelbou dva traulery jménem Lord Minto a Arlita. Přeživší trosečníci byli umístěni na palubu trauleru Nancy Haig. Bez ohledu na to, co říkaly rozkazy admirála Dönitze o opuštění obětí na moři, většina ponorkových velitelů v této fázi války dělala co bylo v jejich silách, aby jednala podle zásad lidskosti.

Ponorka U-35 také 18. září zahlédla trauler Alvis a zastavila jej. Když jej Lott potopí, kam s posádkou? Spokojil se tedy s tím, že poslal muže, aby zničili bezdrátovou vysílačku a rybářské náčiní. Dal kapitánovi Alvisu láhev ginu a řekl mu, aby plul domů do Fleetwoodu a zůstal tam. 

U-35 zamířila k západním přístupům. Dne 21. září zaútočila na konvoj OA7 a vypálila dvě torpéda. První neuspělo ve snaze potopit parník Inanda, jednu z vedoucích lodí. Druhé poškodilo Teakwoodna konci konvoje, takže se loď vrátila do Anglie kvůli opravám. Na kapitána Lotta potom zaútočil britský torpédoborec, který shodil pouze jednu hlubinnou nálož (protože, jak řekl velitel eskorty, kontakt byl pochybný). Tato hlubinná nálož byla tak přesně zamířena, že srazila jeden z Lottových periskopů a vyřadila kompresorový systém. U-35 klesla na dno v hloubce 130 metrů, do daleko větší hloubky, než v jaké kterýkoliv konstruktér ponorce zaručoval přežití. Dole byly provedeny opravy, ačkoliv ventily začala pod vnějším tlakem prosakovat voda.

 

Zvětšit...

S opravenou ponorkou Lott zamířil do Lamanšského průlivu. Proplul kolem Cherbourgu a Le Havru. Viděl velký linkový parník Aquitania, který plul sám a mohl jej torpédovat, ale měl rozkaz ignorovat všechny pasažérské lodě. Prvního října mezi Ushantem a Land's End narazil na belgický parník Suzon a zastavil jej palbou z děla. Potom, když posádka loď opustila, ji torpédoval.

Třetího října kapitán Lott zahlédl řeckou loď Diamantis, která plula po extrémně rozbouřeném moři. Vypálil ránu, která dopadla před parník, zpanikařená posádka nasedla do jediného člunu a odřízla lana, na nichž byl člun zavěšen. Člun se na rozbouřených vlnách převrátil a posádka U-35 strávila hodinu zachraňováním řeckých námořníků, opět naprosto v rozporu s rozkazy admirála Dönitze. Tihle Řekové, říkal kapitán Lott, byli velcí jedlíci. Vzpomínal, že měli takovou chuť k jídlu, že na konci plavby byli on a jeho muži téměř bez potravin.  

Zvětšit...

Potom Diamantis potopil, ačkoliv ho to stálo tři torpéda. Držel se u pobřeží, ponořený, a 4. října, ve velké nervozitě, že bude v mělkých vodách polapen, vysadil Řeky v zátoce Dingle, pomocí skládacího člunu. Bylo jasné, jaký by na to měl Dönitz názor, ale Lott byl nezávislý chlap a zrovna v té době se německé vrchní velení chovalo tím nejlepším způsobem, takže to Lottovi mohlo projít.

 

Po těchto neobvyklých dobrodružstvích romantického válčení zamířil kapitán Lott domů do Německa. Po cestě jej pronásledovalo tak mizerné počasí, že člun měl neustálé zdržení. Když připluli do přístavu, měli palivo už jen na jednu hodinu plavby. Lott ohlásil admirálu Dönitzovi selhání svých torpéd a své úspěchy, ale ne svá humanitární gesta. Nahlásil také případ opravy v hloubce větší než 120 metrů v prosakujícím člunu, jenž se zmítal na mořském dně. Hlavní inženýr za to dostal Železný kříž. U-35 potom zamířila do Hamburgu na každoroční generálku. Opravy měly trvat do půli listopadu a posádka nastoupila dovolenou.

© Militaria, Elka Press

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa