Lynčování spojeneckých letců 1944?1945

...anebo Hitlerova marná snaha

Štábní major Herbert Büchs před US tribunálem 8. 6. 46 potvrdil případy lynčování zajatých spojeneckých letců ze strany německého obyvatelstva, mj. v 8/44 v Mnichově, kdy byli protileteckou obranou při bombardování Mnichova sestřeleni dva spojenečtí letci, kteří se katapultovali.

Po útěku 76 spojeneckých vojáků z německého zajateckého tábora Sagan u polského městečka Žagaň v 3/44, kdy Hitler nechal 50 z nich po jejich dopadení zastřelit, Führer na jaře roku 44 v Berchtesgadenu důrazně žádal, aby letci, kteří nouzově přistáli na německém území či byli sestřeleni, již nepožívali ochrany německé armády jako váleční zajatci, ale aby na ně armáda hleděla jako na teroristy, a byli budˇ okamžitě zastřeleni, či necháni k lynčování německému obyvatelstvu.

Führer vznesl tento požadavek na základě informací, že je někteří důstojníci Luftwaffe před lynčováním zachránili.

K vydání takovéhoto rozkazu Hitlera vybízel kancléř NSDAP Martin Bormann, jenž tvrdil, že ti důstojníci, kteří chrání spojenecké letce před lynčováním, popuzují proti armádě obyvatelstvo.

Generál Alfred Jodl (1890–1946 oběšen, 2x ženatý, pokaždé s hraběnkou, s Hitlerem se poprvé osobně setkal až v 9/39 jako podřízený gen. von Becka). Zde před Norimberským tribunálem.

Gen. Jodl z genštábu Wehrmachtu podepsal rozkaz ze 6. 6. 41 o zastřelení všech dopadených bolševických politických komisařů, a rozkaz z 28.10. 42, který nařizoval, že se se spojeneckými záškodnickými komandy, byť ve vojenských uniformách, a taktéž s ozbrojenými civilisty/partyzány) nesmí zacházet jako s válečnými zajatci, ale jako s teroristy.

Při atentátu na Hitlera v 7/44 byl nejen zraněn, ale od atentátu se i distancoval, obdržel proto od Hitlera vyznamenání za zranění.

V zastoupení Karla Dönitze podepsal 7. 5. 45 bezpodmínečnou kapitulaci v Remeši.

Gen. Alfred Jodl s rozkazem Hitlera nesouhlasil, ale měl již svojí taktiku, jak Hitlerovy rozkazy úspěšně mařit, tak jak je mařil při obsazování Dánska a Norska, kdy Hitler po zničení německých lodí před Narvikem v panice požadoval, aby se německá armáda stáhla do „neutrálního“ Švédska.

Podruhé gen. Jodl Hitlera obešel při letní ofenzívě roku 42, jejímž cílem bylo Baku, kdy se Hitler třásl strachy, že ofenzíva nepokračuje dostatečně rychle, a vyslal v 8/42 gen. Jodla, aby osobně u polního maršála Wilhelma von Lista (1880–1971) na frontě zjistil, proč ještě nedobyl kavkazská ropná pole a zastavil se v Grozném (650 km od dobytého Rostova). Jodl mu měl připomenout, že Baku měl dobýt v rámi Blitzkriegu. (Guido von List v roce 39 s vojskem „tábořil“ na Slovensku; polním maršálem jmenován po tažení do Polska, třebaže svoji misi přispět k sevření polské armády z jižního PL nesplnil.)

Gen. Jodl nejenže generála von Lista nepopohnal, ale vrátil se s výčtem Listových stížností, že stratégové nedomysleli přetažení zásobovacích linií, že Listovi vojáci již nemají ani munici ani palivo, ani podporu Luftwaffe, jejíž jednotky byly od poloviny srpna odvolány ke Stalingradu.

Když List přes Jodla navrhoval, že své předsunuté jednotky stáhne zpět k hlavnímu armádnímu sboru, rozzuřený Hitler jej okamžitě odvolal a převzal velení nad jeho skupinou A sám. Gen. List zbytek války strávil na svém rodném statku.

Za trestné výpravy jeho jednotek proti partyzánům byl List v 2/48 odsouzen US vojenským soudem k doživotí, ale ze „zdravotních“ důvodů byl v roce 52 propuštěn (dožil se 91 let).

Taktikou gen. Jodla na maření Führerových rozkazů bylo Führerovy rozkazy rozmělňovat dlouhodobou bezúčelnou byrokratickou korespondencí s nejrůznějšími armádními složkami, či je dlouhodobě bezúčelně koordinovat s říšskými bezpečnostními orgány, a když korespondence narostla do neúměrných stohů, bylo Führerovo přání odloženo ad acta.

Gen. Jodl sice podepsal výše dvě zmíněné směrnice, za které dostal provaz, ale v té době mezinárodní právo neřešilo postavení civilních obyvatel za války, kategorii civilních kombatantů zavedly až ženevské úmluvy z roku 49.

Podepsat se pod rozkaz střílení či lynčování spojeneckých letců znamenalo hrubě porušit mezinárodní právo válečné.

Ani velení letectva se nehodlalo pod takovouto směrnici podepsat, proto se Führer za pár týdnů obrátil na generála letectva Karla Kollera (1898–1951), a vyštěkl: „Proč se neřídíte mými rozkazy ohledně spojeneckých teroristů?“

Gen. Koller odpověděl: „Nevím nic o takovém rozkazu, a ani by nebyl proveditelný.“

Hitler mu ostře odpověděl: „Důvodem, proč můj rozkaz není plněn, je zbabělost důstojníků Luftwaffe, jejíž gentlemani se obávají stejného osudu, proto se raději se spojeneckými teroristy paktují“.

Hitler se poté obrátil ke Kaltenbrunnerovi a nařídil: „Ode dneška všichni dopadení spojenečtí letci budou okamžitě předáni SD a SD budou likvidováni – kdo můj rozkaz neuposlechne, bude zastřelen“.

Avšak ani Kaltenbrunner se nezamýšlel pod takovýto rozkaz na konci války podepsat, a poznamenal v rozhovoru s Kollerem, že si „Führer plete úlohu SD/Sicherheitsdienst“.

Soukromě se poté s Kollerem dohodli, že tento rozkaz Führera nechají „uležet“ vyměňováním si rozsáhlé neúčelné korespondence.

Koller poté Führerovi tvrdil, že „zajatí letci nejsou v rukou letectva, ale jsou pod dohledem armádního BdE, které letectvo o jejich pobytu ve střediscích výslechů neinformuje“.

Horká brambora tak byla přihrána na maršála Keitela, jenž se rozčiloval, že letectvo a SD tento neproveditelný rozkaz Führera jako vždy hodili na armádu, ale že ani OKW takový rozkaz nikdy nevydá. Hitler tušil, že jeho rozkaz nechtějí splnit, proto si brzy pozval Kollera k rozhovoru znovu, tentokrát zvolil jinou taktiku – požádal gen. Kollera o „radu“:

„Německá protiletadlová obrana totálně selhala, co mám udělat, aby spojenečtí teroristé neterorizovali německé ženy a děti?“

Koller na to odpověděl: „Protiletecká obrana dělá, co může, zanedbali jsme protileteckou výzbroj, spojenci mají technickou a početní převahu, je třeba protileteckou obranu posílit“, na což Hitler netrpělivě procedil: „Jestliže si spojenečtí letci uvědomí, že s nimi bude zacházeno jako s teroristy, dobře si rozmyslí, zda nad Německo ještě poletí“.

Koller: „Takový rozkaz by situaci ve vzduchu jenom zhoršil“. Hitler: „Trvám na tom, že japonská metoda je nejlepší“.

Koller využil toho, že se s Hitlerem vždy mluvilo lépe, když byl sám, a pokusil se mu nepřijatelnost takového rozkazu vysvětlit:

„Naši vojáci s rozkazem nebudou souhlasit, protože spojenečtí letci jen plní rozkazy jako naši letci. Kdybychom je neozbrojené po nouzovém přistání stříleli, co by si asi spojenci o německé armádě pomysleli? Navíc, co bychom řekli příbuzným našich letců, kdyby spojenci dělali to samé? Veškerá disciplína letectva by se zhroutila“.

Hitler na to vyštěkl: „Tak přeci jen se bojíte! Já však mám odpovědnost za německý národ, a proto trvám na splnění mého rozkazu!“

Gen. Koller okamžitě po rozhovoru s Hitlerem kontaktoval polního maršála gen. Walthera von Brauchitsch (1881–1948), jenž kontaktoval Göringa, který prohlásil, že souhlasí s jejich názorem, že jde o šílený rozkaz, který nelze uskutečnit.

Za dva týdny nato gen. Keitel podepsal OKW směrnici, ve které uváděl, že „Führer vyjádřil hluboké znepokojení nad tím, že se někteří němečtí vojáci postavili proti německému lidu“ – o zabíjení spojeneckých válečných zajatců se však nemluvilo.

Hitler si na „neposlušnost“ armády naposledy postěžoval v 3/45, když sebelítostně prohlásil, že „vzhledem k postoji letectva, které zmařilo vydání mého rozkazu, jsem nemohl zabránit spojeneckému teroru protiterorem“.

US poválečný soud řešil i osud 10 000 spojeneckých vojáků v táboře Sagan, o jejichž osudu se v Hitlerově stanu jednalo 27. 1. 45, kdy byl tábor vyklizován před postupující RA.

US poválečný soud řešil poznámku ze záznamu z porady, která zněla:

„Půjdou ve sněhu nazí a bez bot“ – US soudce tvrdil, že to řekl Göring, ale Büchs tvrdil, že to Göring nebyl.