logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

MARENGO 1800-2000

Mezi českými granátníky, kteří se v červnu vrátili z italské Alessandrie, kde se účastnili rekonstrukce bitvy u Marenga, došlo k zajímavé diskusi: bylo to opravdu francouzské vítězství, anebo vítězní Rakušané nakonec utrpěli nespravedlivou porážku od nedisciplinované, vojenské cti a pravidel nedbalé francouzské revoluční armády, která nevěděla, kdy skončit?

Letošní dvousetleté výročí bitvy (14. června) máme sice již za sebou, ale protože bitva u Marenga znamenala jeden z vrcholů vítězného tažení republikánského generála Napoleona Bonaparta Evropou, připomeňme si alespoň ve stručnosti její průběh - jak jsem to ostatně slíbil ve své Impresi o letošní rekonstrukci.

Během válek s první koalicí vedl Bonaparte vojska revoluční Francie k řadě vítězství v severní Itálii (1796-1797), korunovaných mírovou smlouvou uzavřenou v samotném srdci habsburské říše. Války druhé koalice (1799-1801) měly Rakušanům a spojencům umožnit vyhnání Francouzů z jejich italských základen. Generál Paul Kray von Krayova bránil Německo proti případným útokům Moreauových vojáků, rozestavěných podél horního toku Rýna, generál baron Michael-Friedrich Melas s další rakouskou armádou měl porazit Massénu. V údolí Var se před postupujícím Melasem bránil generál Suchet, od Massény odtržený.

V době o níž mluvíme, působil generál Kray i v Itálii v prostoru Mantovy. Pokud jde o začátek koaliční války (1799), velel "v Německu" arcivévoda Karel (s podřízeným von Hotzem a Korsakovem), v Itálii pak Suvorov (jemuž byl podřízený Melas). V roce 1800 pak velel na severu arcivévoda Jan.

Vojenský vývoj situace opět prokázal nadšení a vyšší motivaci vlasteneckých republikánských Francouzů a zastaralé taktické principy habsburské armády, jakož i vynalézavou a nekonvenční mysl Bonapartovu ve srovnání s konzervativním přístupem generále Melase.

Bonaparte měl v plánu udeřit obchvatem po křídlech přímo do středu rakouské říše, ale delikátní subordinační vztahy ke generálu Moreauovi jej nakonec přiměly k tomu, že zvolil druhý plán - napadnout Rakušany v Itálii ze severu a sevřít je tak mezi svou a Massénovu armádu.

Profesionální rakouské vojsko šlo od vítězství k vítězství, avšak válku nakonec vyhrály stále ještě nedostatečně vycvičené a nesourodé francouzské voje.

Massénova armáda byla rozprášena, on sám zahnán do Janova, kde jej s jeho vojáky oblehla a dokonale zablokovala rakouská armáda pod velením generála Otta. Melas pronásledoval zbytek francouzské armády pod velením Sucheta za Nice a do údolí řeky Var. Krátce poté Bonaparte uskutečňuje svůj legendární přechod Alp Velkým svatobernardským průsmykem a postupuje do lombardské nížiny. Když se o jeho postupu dozvídá Melas, vrací se zpět. Další části Dijonské (později Záložní) armády vpadly do Itálie v několika jiných směrech (Malý sv. Bernard, Simplon, Splügen, atd.).

Zatímco v Janově kapituluje Masséna a jeho vojska jsou s vojenskými poctami propuštěna, Melas vyrazí na západ vstříc Bonapartovi, neboť je mu jasné, že generál mu přetne zásobovací spoje. Rakušané, tísnění z několika stran, se soustřeďují u Marenga, malé vesničky v sousedství města a pevnosti Alessandria ve stejnojmenné provincii.

Rozptýlení francouzské armády, jež umožnilo utajení jejich postupu do týlu Rakušanů, nyní znamenalo, že obě vojska, ač početně zhruba stejně silná, byla nyní rozmístěna s jasnými výhodami na straně Rakušanů. Těsně před bitvou Bonaparte dokonce ještě neměl přesné zprávy ani o rozmístění nepřátelských sil; v důsledku toho některé své jednotky odeslal pryč, nemluvě o drahocenných dělech, z nichž mnohá přeci jenom uvízla v horách. Tak "nejskvělejší generál republiky", teprve dvaatřicetiletý Louis Desaix (který nedávno unikl z anglického zajetí z Egypta), byl poslán se svou jezdeckou divizí k Novi, kde měl přetnout předpokládaný Melasův postup.

Bitvu zahájili Rakušané 14. června ráno. Měli údajně na 45 000 vojáků, zatímco nepřítel jen asi 23 000. A také značnou dělostřeleckou převahu. Prudký úder na střed francouzské sestavy a zdrcující dělostřelba Francouze rozkolísala a pod rakouským náporem se francouzská linie začala zvolna hroutit. Vítězství se zdálo nesporné již kolem desáté hodiny dopolední. Francouzi kladli statečný odpor, ale přes heroický boj Lannesův, konsulární gardy a navzdory vzájemné podpoře manévrujících velitelů začali Francouzi ustupovat a triumfující Rakušané zesilovat nápor. Když obsadili Marengo, Melas se musel dmout pýchou nad triumfem, který se podařil právě jemu jedinému - zvítězil nad neporazitelným Bonapartem!

O pravděpodobném duševním rozpoložení jeho soka napsal historik Albert Z. Manfred tato působivá slova: "…s bledou, nehybnou tváří stál mezi pobočníky a díval se na ustupující pluky. Nač myslel v oněch chvílích? Na hrubé chyby, jichž se dopustil? Na to, že po porážce v Egyptě nová porážka - v Evropě, v Itálii a od Rakušanů! - pokryje na věčné časy hanbou jeho válečnou slávu? Na to, že všichni jeho nepřátelé zvednou hlavy? Obraz ustupující, div ne utíkající francouzské armády skýtal mnoho podnětů k neradostným úvahám."

Nebylo divu. Francouzská armáda ustupovala na všech stranách, palba utichla. Rakušané dosáhli úplného vítězství a nebyly ještě ani čtyři hodiny odpoledne. Vyčerpaný jedenasedmdesátiletý Melas se vrátil do Alessandrie, předal velení generálu Zachovi a vyslal k vídeňskému dvoru zprávu o svém vítězství. Tento bývalý pobočník generála Dauna, úspěšný velitel z mnoha tažení, vítěz řady bitev a nositel komandérského kříže Řádu Marie Terezie jistě v tuto chvíli netušil, že jeho jméno bude už navěky spojováno jen a jedině - se zdrcující porážkou u Marenga.

Neboť na bojiště dorazil generál jezdectva Desaix se svou divizí, podle legendy vytáhl kapesní hodinky, prohlásil, "jednu bitvu jsme prohráli, ale je ještě čas vyhrát druhou", a jak řekl, tak učinil. Ačkoliv Melas se nevzdal velení v bitvě ani poté, co pod ním padli dva koně a on sám byl raněn, únava a šalebná představa, že poraženého nepřítele není nutné bezprostředně pronásledovat a zničit znamenaly konec jeho vítězným iluzím. Strávil ještě tři roky v posádkových funkcích, pak se odebral na odpočinek a zemřel roku 1806 v Labské Týnici v Čechách.

Desaix svým rozhodným úderem zmatené Rakušany zaskočil, dal příklad ostatním jednotkám, umožnil prvnímu konzulovi, aby se vzpamatoval, přeskupil své síly a obnovil útok. Na rakouská křídla se vrhl se svým jezdectvem Kellermann (syn vítěze od Valmy), Marmont soustředil dostupná děla, přidal se Lannesův sbor i garda a vyčerpaní, dezorientovaní a zpanikaření Rakušané to vzdali. Zmatený Melas, který nechápal co se stalo, uzavřel s Bonapartem příměří, v němž výměnou za odstoupení Piemontu, Janova a Lombardie získal možnost čestného odchodu. "Muž osudu…", nazval svého soka zdrcený Melas, snad aby si sám vysvětlil nevysvětlitelné.

Francouzský kavalerista, Marcellin de Marbot k tomu ve svých Pamětech poznamenal: "Je známo, že jsme málem prohráli a pravděpodobně by k tomu i došlo, kdyby během operací dorazil pětadvacetitisícový Ottův sbor. První konzul měl obavy, že se tak stane každým okamžikem, byl ustaraný a rozjasnil se teprve tehdy, když naše kavalerie a pěchota generála Desaixe, o jehož smrti dosud nevěděl, útokem na rakouské granátníky generála Zacha rozhodla o vítězství." A jako obvykle přidává humornou vzpomínku: "Zpozorovav tehdy, že kůň, kterého mi půjčil, je lehce ve slabině zraněn, štípl mě první konzul do ucha a se smíchem řekl: »Příště ti zase půjčím koně, abys ho takle zřídil!«"

Rakouské ztráty dosáhly více než 10 000, francouzské byly o něco nižší (údaje se, jako obvykle, značně rozcházejí). Největší ztrátu na francouzské straně představovala smrt hrdinného generála Desaixe, o němž Bonaparte řekl: "Jsem hluboce zarmoucen nad úmrtím člověka, kterého jsem nejvíce ze všech miloval a vážil si ho." Oficiální zpráva o bitvě nicméně Desaixův podíl nezdůrazňovala, tupému davu doma v Paříži nebylo třeba mást hlavu podrobným líčením nepříznivých peripetií bitvy a selhání prvního konzula. A tak jak léta ubíhala, na podíl mladičkého hrdiny se postupně zapomínalo a Marengo získávalo stále trvalejší punc skvělého vítězství Napoleona Bonaparta.

A na to, že jsme bitvu vyhráli vlastně my, příslušníci habsburské monarchie, nevzdechne dnes už vůbec nikdo.

O bitvě viz též Kovaříkův článek Jean-Roch Coignet: Bojoval jsem u Marenga!

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa