logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Markytánky

IV. kapitola z knihy Život v Napoleonově armádě.

Bývávalo krásné, to řemeslo markytánek. Tyto dámy obvykle začínaly tak, že šly za nějakým vojákem, jenž v nich vzbudil něžné city. Nejprve jste je vídali, jak cestují pěšky se soudkem pálenky přes rameno, za týden už ale seděly na nalezeném koni. Nalevo, napravo, před sebou i za sebou rozložily umně a vyváženě soudky i klobásy, sýr a jitrničky. Do měsíce měly zpravidla párem koní tažený povoz, který byl naložen zásobami všeho druhu nejen proto, aby se mohly chlubit vzkvétajícím řemeslem. Zhusta se stávalo, že ty dámy, jdoucí vzadu za armádou, připravily o všechno kozácké oddíly; začínaly pak znovu a brzo se zas zahojily.

 

Kantýnská a její syn. (Charlet)

 

Důstojník jim dělal velikou radost, když si od nich půjčoval peníze: šance, že nějakého insolventního dlužníka spatří umírat, se obávaly mnohem méně než kozáků či tlup povalečů za armádou, které je přečasto připravily o poslední zlatku. Braly to jako věc, kdy zloděj okrade zloděje; to se prostě ve světě stává.

V ležení představuje markytánčin stan rotní salon; je krčmičkou, kavárničkou, hlavním shromažďovacím místem. Hraje se tu, pije se, pokuřuje, neboť co dělat v táboře, když veškerá vaše zavazadla představuje srolovaný plášť dlouhý jak jitrnice a vy nemáte jedinou knížku? První den po příjezdu mě zavedli k nejoblíbenější kantýnské a tam jsem spatřil tři desítky důstojníků, kteří se chystali sehrát partičku lota. Ačkoliv to není nijak obtížná hra a k promyšleným kombinacím si mozek moc namáhat nemusíte, ten den mě oškubali. Netušil jsem nic o zvláštním způsobu označování čísel. Hned řeknu, jak to bylo a proč: v armádě se v téhle hře udílí pokuta tomu, kdo použije jiné technické pojmenování. Dám pár příkladů: 1 se jmenuje Počátek světa; 2 Kuřátko; 3 Židovo ucho; 4 Komisařův klobouk; 5 Ševcovské šídlo; 7 Šibenice; 9 Ne moc starý; 22 Mohanské kachny; 31 Den bez chleba nebo Pruská bída; 48 Poplach; 56 Strašlivá; 89 Revoluce, 90 Praotec všech. Pilně jsem to studoval a pak už jsem mohl sehrát partii i já.

 

Kantýnská, marodéři a pícovníci.(Leopold Beyer)

 

            Laborie, o němž jsem tu už mluvil, rozhodně nepatřil mezi ty mládence, co vychodili Vojenskou školu. Často ho překvapovalo, když jsem něco neznal.

            „Co jste se, k čertu, ve Fontainebleau učili?“

            „Matematiku.“

            „A dál?“

„Cvičit.“

„A dál?“

„Opevňování, rýsování a...“

„A dodělal jste to?“ pravil a postavil se do střehu, jako kdyby mě chtěl bodnout.

„Ale ano, přišli jsme odtamtud a jsme tu.“

„A to je to hlavní, můj milý; všechno ostatní vám k ničemu není, jsou to jen kraviny.“

Ten dobrák měl pravdu, jeho vlastní inteligence neměla rozhled ani za láhev vína a nestála za fajfku tabáku. Pro vaši představu prozradím, že jsem mu jednoho dne půjčil Mravoličné povídky od Marmontela; vprostřed svazku chyběly dvě stovky stránek; bylo to někde mezi koncem Annetty a Lubina a začátkem Lauretty. Laborie četl a četl, aniž si nějak schodku povšiml, ačkoliv se osoby, události i místa děje změnily. Laborie neviděl nic, jen černé řádky na bílém papíře.

Kantýnské prokazují armádě velkou službu a vydělávají přitom jmění, v jistých okolnostech pak jsou velice užitečné. Tyto ženy, obdařené energií, která sobě nemá příliš rovna, byly neúnavné. Čelily mrazu, vedru, dešti i sněhu jak staří granátníci a vždycky vyrážely na všechny strany, aby si opatřily to, co je pro jejich živnost nezbytné. Světáci, jimž nikdy v životě nic nezbytného nescházelo, si nedokážou představit, jak důležitá je za jistých okolností jediná láhev vína, jedinká sklenka pálenky.

Zkušená markytánka měla vždy něco v zásobě pro důstojníky, schovávala si to na těžké dny, což zdvojnásobovalo až ztrojnásobovalo cenu prokázané služby. Vskutku, jaké štěstí, jste-li v rozryté zemi, promáčení do morku kostí a předpokládáte, že spát půjdete bez polévky, když pak u vydatného ohně najdete plátek šunky či šálek horkého vína, případně oboje, což je nejlepší. Někdy to přišlo draho, jenže peníze jsou jen prostředek k získání potřebného. Ve chvíli, kdy nemůžete nominální hodnotu směnit za chléb, nemá zlato větší cenu než železo. V ruském tažení procházeli vojáci kolem furgonů plných zlata a nedotkli se jediné zlatky, protože široko daleko nebylo pekaře. Velkou věcí, která hýbe světem, jsou chléb a žaludek, jehož pravidelné výzvy nelze přehlédnout. Před panem Gasteremjdou vášně i zájmy stranou; nejprve mu dejte, co si žádá, a zbytek nechte na potom.

 

Průjezd francouzské markytánky Lipskem. (Geissler: Leipziger Kriegs-Scenen.)

 

Mnoho markytánek mělo odvahu jak staří granátníci. Tereza, ta z mojí roty, nosila vojákům kořalku v dešti kulek a kulí; dvakrát utrpěla zranění. Nemyslete si, že tomu nebezpečí čelila v naději na zisk, bylo to z ušlechtilejších pohnutek, neboť v bitvě nikdy nežádala, aby se platilo. V hádkách s ostatními ženami eiusdem fariane vítězila Tereza výčitkami, že není jako ony.

Madame Fromageot zkrášlovaly nesmírně šlechetné pohnutky, nicméně byla velice šeredná, avšak pramálo žen, které jsem spatřil (špatný, kdo o tom špatně smýšlí) měla tak krásně modelovanou nohu.Povyprávím vám její životopis; vyprávěla mi ho stokrát.

V patnácti ji svedl tambor, kterého opustila kvůli kapitánovi. Když ji nechal v Monsu plavat, strávila tam řadu let ve veřejném domě, od vojáků, kteří ji navštívili, ale nikdy nic nechtěla. Její něha k francouzské armádě zacházela do krajností, patřilo jí celé její srdce. Sedláci zaplatili, co dala vojákům zdarma, a madame Fromageot nazývala sedlákem každého, kdo neměl stejnokroj.

Tenhle usedlý život ji znudil, chtěla vidět svět a za společníka na cestě si vybrala jednoho křiváka z Moreauovy armády. Ten ji občas prodával za lahev kořalky těm největším šermířům republiky. Umřel, jak si zasloužil, tj. v souboji, a krásné Tereziny oči nemarnily čas pláčem. Získaly si jednoho brigadýra od stejného pluku. Tenhle vzestup lahodil její samolibosti, jenže chlap s lněnými prýmky všechno propil v kantýně a pak Terezu, která neměla dost sil tak zuřivému chlapovi vzdorovat, mlátil. Utekla od dragouna k vojákovi od dělostřeleckého trénu.

Bylo dosti směšné vidět ty dámy oděné do sametových a saténových rób, které jim vojáci prodávali za pár sklenek pálenky. Zbytek jejich toalety neladil, protože husarské boty či polní čapka tvořily celek dosti groteskní. Představte si pár těch rozvernic, jak sedí obkročmo na koni se dvěma obrovskými koši po stranách, a získáte rázem představu o bizarním obraze, který to skýtalo. Tyto dámy rodily za pochodu někde pod stromem, pak vstaly a pokračovaly v cestě, přičemž se matka i dítě měly k světu. Nikdy je netrápily migrény, netrpěly na nervy, žádný ječný odvar ani bylinné extrakty v nich netlumily zápal, který jim dodávaly alkoholické likéry. S touto dietou se těšily železnému zdraví a mě by zajímalo, co si o tom myslí páni lékaři pařížských dam.

 

„Ach, vy mizerové!“ Markytánka v boji; všimněte si, jak trhá zuby patronu. (Charlet)

 

Ve městě se o markytánky nikdo nestaral, v kasárnách je nechávali bydlet spolu s vojáky, a když jste je potkali na ulici, neráčili jste jim věnovat pohled. Jenže v ležení to bylo úplně jinak, prokazovali jste jim jistou pozornost, z těch nejošklivějších se rázem stávaly krásky; i vyhladovělý lovec se s radostí zakousne do kusu tvrdého chleba, co najde na dně mošny. Chudáci manželé, či spíše ti, co jim bylo nosit toto jinak důstojné označení; je vám jasné, co se z nich stávalo! Vojákům nestačilo, aby se jejich přítomnosti zbavili. Jakákoliv záminka byla dobrá, aby schytali trest a museli někde vartovat. Znal jsem některé z těch manželů, co měli pěknou ženu; půlku volného času strávili v base. Pokud si vyřídili účty s nějakým galánem své drahé choti, nastoupil na jeho místo další a zlí jazykové u pluku dokonce tvrdily, že drahá polovička dotyčného hraje roli agenta provokatéra i udavače, aby manžela potrestala, a mnohem častěji jen proto, aby ho poslala spát mimo manželské lože.

Laborie trávil v kantýně všechen čas mimo službu. Když usedal k láhvi vína či ke sklence, nikdy neopomněl říci:

„Ohó, tady je nám líp než u Jílového.“

Tahle bitva u Jílového se mu vracela na jazyk zas a zas, byla pro něj mírou srovnávání a superlativem vší mizérie. Nikdo si v Laborieho očích nezasloužil uznání, pokud se nebil na pláních Jílového.

Dostávali jsme Journal de l’Empire;po jeho přečtení jsem Laboriemu jednoho dne řekl:

 „Inzerují tu jedno dílo, které bych si chtěl nechat z Paříže poslat.“

„Co to je?“

„Nástin zeměpisu světa.“

„Kdo to napsal?“

„Malte-Brun.“

„A co je zač, ten tvůj Malte-Brun?“

„Jeden z našich nejlepších geografů.“

„Od jakého pluku je?“

„Není to voják, ale vědec, velice zasloužilý muž a žije v Paříži.“

„Vykutálený ptáček, ten tvůj Malte-Brun! Toho bych chtěl vidět u Jílového s celým tím jeho zeměpisem a sněhem po kolena, s vědou a bez chleba, se zásluhami a ničím k pití. Měl tam přijít a vidělo by se, jestli by pak ještě chtěl psát ty svoje knížky!“

Měli jsme v armádě markytánky, které se statečností a zásluhami svých manželů vyšvihly hodně vysoko. Jedny si dávaly říkat paní baronko, druhé paní generálko, pár se jich dokonce ráno probudilo a zjistilo, že jsou paními vévodkyněmi. Znal jsem některé z nich; nudily se ve svých krásných salonech a tesknily po bouřlivém životě plném událostí, který dřív vedly. Znal jsem i jiné, jezdily v ekvipáži tažené čtyřspřežím a shledávaly velice pobuřujícím, když je na cestě zdržovaly začátečnice na vzpurném koníku mezi dvěma soudky. Už zapomněly, jak jim kdysi setkání s honosným povozem vadilo. Ve Fontainebleau jednou hráli francouzští komici před císařem Figarovu svatbu. Když opona klesla, maršál Lannes zvolal:

 

Kantýnská dává raněnému napít brandy. (Raffet)

 

„Když pomyslím, že jsem se kdysi nechal málem umačkat, abych tuhle komedii viděl! A dneska v ní nevidím nic zábavného.“

„To je tím,“ odpověděl mu Napoleon, „že tehdy jste byl v přízemí, a teď jste v první lóži.“

A císař měl nepochybně pravdu, i když nelze vyloučit, že onen kus druhořadí herci poněkud zmasakrovali.

 

IV. kapitola z knihy Život v Napoleonově armádě, autor Elzéar Blaze.

Přeložil Jiří Kovařík.

Knihu vydalo 25. 11. 2015 nakladatelství Elka Press.

Na portálu http://www.kosmas.cz/ s 10% slevou.

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.


Recenze týdne

Jan Žižka

Život a doba husitského válečníka