logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Maršál Radecký

K 250. výroční narození (2016).

Milán/Praha - Český šlechtic Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče patřil bezesporu k nejúspěšnějším vojevůdcům své doby a je jedním z nejvýznamnějších vojenských velitelů českého původu vůbec. Za svůj dlouhý život stačil vyhrát řadu bitev, posbírat téměř všechna vyznamenání habsburské monarchie a podílet se také na reformách armády. Zemřel v jednadevadesáti letech, 5. ledna 1858 v italském Miláně.

Fritz Schönpflug: Radetzky, perokresba asi 1910

Radecký se narodil 2. listopadu 1766 v Třebnici u Sedlčan ve staré české šlechtické rodině.

Z 92 let života sloužil 72 let. Účastnil se 17 polních tažení a byl 7x zraněn. Byl jedním z trojhvězdí W-I-R (Wndischgrätz ? Jelačič ? Radecký).

Nejprve studoval v brněnském Collegiu nobilum, potom sloučeno s vídeňským Terezianem. Po zrušení Tereziania (1784) konečně vstoupil do kyrysnického pluku Karameliho (jako kadet, na vlastní útraty).

V osmnácti letech vstoupil ke kyrysníkům a vyznamenal se v řadě bitev s Turky a Francouzi.

Poprvé táhl do boje 1788 jako nadporučík proti Turkům. Společnému tažení s Rusy velel sám císař Josef II. Málo úspěšné tažení. Nápor tureckých jezdců vyvolal paniku v císařském vozatajstvu; nadporučík Radecký nastoupil do jezdeckého útoku, kterým toto nebezpečí odvrátil. Tažení potom ukončil Laudon.

Velel a bojoval tak, že si jej povšimli nejvyšší velitelé včetně generála Gideona von Laudona.

Za revolučních válek s Francií Radecký velel oddílu kyrysníků, Chorvatů a jakési domobrany v Belgii (1792). Smělou atakou proti Francouzům na sebe upozornil a tak jej do svého štábu vzal maršálek Beaulieu. Za statečnost v bitvě u Fleurs byl povýšen na rytmistra. Když pak bylo zapotřebí doručit zprávu vrchnímu veliteli, přeplaval Sambru.

V roce 1796 se s podmaršálem Beauliem účastnil v Itálii (mizerně vedeného) tažení proti Francouzům. Po válce se stal velitelem ženijního (?pionýrského?) sboru. Stavěl v Benátsku opevnění a silnice.

V bojích s Napoleonem v Itálii (1799, neschopný velitel Melas) jej nepřehlédl ani spojenecký ruský generál Alexandr Suvorov a učinil jej svým pobočníkem. Povýšen na podplukovníka. 1801 povýšen na plukovníka a obdržel řád M. T. 1800 znovu v Itálii proti Napoleonovi, ve štábu gen. Melase. Útok do boku Francouzů v bitvě u Marenga, která ovšem ztracena. V bitvě u Hohenlinde velel 3. kyrysnickému pluku.

Po boku těchto vojevůdců, kteří jej zařadili do svého velitelského týmu, nasbíral cenné zkušenosti.

Dařilo se mu také postupovat v armádní hierarchii - v roce 1796 byl povýšen na majora, v roce 1799 na podplukovníka i plukovníka a v roce 1805 již byl generálmajorem. Během následující války s Francií sloužil v Itálii pod velením arcivévody Karla Ludvíka. Velitelem lehké brigády (smělé kousky). Poslán na sever zadržet předvoj francouzské armády, aby se arc. Karel mohl spojit s vojskem arc. Jana.

Po Slavkovu velitelem brigády ve Vídni. Za další války s Francií v roce 1809 velel brigádě (v předvoji). Za ústupu zadržovací boj u Welzu, čímž zabránil odříznutí rakouských jednotek. Vyznamenán řádem M. T.

Vítězné bitvy u Aspern se Radecký nezúčastnil, protože se svou brigádou kryl tok Dunaje mezi Korneuburgem a Štokravou. Po bitvě byl povýšen na polního podmaršálka a převzal velení divize IV. armádního sboru.

V bitvě u Wagramu stál sbor na levém křídle a příliš se nevyznamenal. Arc. Karel dokonce tento sbor obvinil, že zavinil porážku. Na Radeckého se výtka nevztahovala, jeho účast v bitvě byla chválena a vnějším projevem bylo jeho jmenování druhým majitelem 4. kyrysnického pluku a později prvním majitelem 5. husarského pluku.

Po válce byl Radecký, údajně ke své nelibosti, jmenován náčelníkem generálního štábu. Ve funkci se snažil prosadit řadu reforem, například zredukoval počet důstojníků štábu, zasloužil se o zrušení doživotní vojenské služby a zákaz tělesných trestů. Radecký také kladl důraz na kvalitní výcvik a byl přesvědčen, že "každý voják má nárok na svoji postel a plný žaludek".

Reorganizoval sbor důstojníků genštábu (ze 191 snížil na 64), založil ?kurs hlavních odvětví služby genštábu?, zárodek pozdější Vysoké válečné školy.

Po porážce Napoleona v Rusku v roce 1812 se zformovala nová protifrancouzská aliance. Velitelem spojeneckých armád se stal polní maršál Karel Schwarzenberg a náčelníkem jeho generálního štábu právě Radecký. Podle jeho plánů pak spojenci vybojovali vítěznou bitvu národů u Lipska a zahájili tažení do Francie, které vyvrcholilo obsazením Paříže v roce 1814.

Když se Napoleon dověděl, že Radecký je náčelníkem generálního štábu spojenců, pohrdlivě prohlásil, že nemá zkušenosti, jaké toto postavení vyžaduje. O svém omylu se císař Francouzů přesvědčil, když byl společnou akcí spojeneckých armád poražen u Lipska.

Radeckého postavení mezi třemi panovníky a třemi vrchními veliteli nebylo snadné. Své plány a názory těžkou prosazoval nejen u Rusů a Prušáků, ale i u svých. Jeho podíl na Napoleonově porážce je ovšem nesporný. Bitva u Lipska byla vybojována podle jeho plánu.

Car si ho vážil, když se dozvěděl, že mu doktor předepsal denně sklenku červeného vína, posílal za ním kozáka s tímto vínem? J

V roce 1815 byl Radecký jmenován tajným radou. O rok později rezignoval na funkci náčelníka generálního štábu a převzal velení jezdecké divize v uherské Šoproni. Údajně proto, že jako reformátor narážel na odpor dvorských kruhů, které nepřály novotám. Přesto se mu například podařilo prosadit výstavbu železniční sítě, která spojovala velká posádková města a strategické pevnosti. V následujících letech byl zástupcem velícího generála v Uhrách.

1828 povýšen na generála jezdectva a byl jmenován velitelem olomoucké pevnosti.

Na výsluní se opět dostal v roce 1831, kdy byl pověřen velením armády, která měla v Itálii potlačovat separatistické tendence tamních držav habsburské monarchie.

Byl jmenován zástupcem velitele ?italské armády? generála Jana Frimonta z Paloty, kterého posléze v této funkci nahradil. Po skončení napoleonských válek bylo v severní Itálii vytvořeno tzv. Lombardsko-Benátské království (patřilo k habsburským korunním zemím).

?Pamatujte si, máte-li velet, že se musíte především starat o žaludek svých lidí. Řádný voják musí mít plný žaludek, voják, který nemá co k jídlu, nemůže mít kuráž!?

V revolučním roce 1848 vyhlásil sardinský král Karel Albert Rakousku válku a donutil oslabené Radeckého vojsko opustit Milán. Radecký ustoupil k Veroně. Karel Albrecht vtrhl se svou armádou do Lombardie, vyhlásil nezávislost Itálie. Předvoj piemontské armády dosáhl řeky Mincia. Slabší síly rakouského I. armádního sboru obsadily přechody přes tuto řeku, aby kryly soustřeďování hlavních sil armády u Verony. Na této linii došlo k řadě bojů. 6. května došlo ke srážce u kostela a hřbitova u Santa Lucie při Veroně, v níž se Italům místy podařilo proniknout až pod hradby Verony, v podstatě však byly jejich útoky odraženy. Zde se vyznamenal český prapor myslivců pod velením mjr. Kopala. Italové se stáhli do obrany. Ustupující italské jednotky podchytil Karel Albert u Guita, Radeckého útok narazil na tuhý, neustále sílící odpor. Padla Peschiera, jejíž záchrana byla vlastně cílem Radeckého ofenzívy. Radecký se obrátil na druhou stranu, aby dobyl zpět Benátsko, porazil Italy u Vincenzy a města se zmocnil. Dobytí Vicenzy znamenalo pacifikaci Benátska. Radecký zahájil ofenzívu. V bojích u Sommacampagny se vyznamenal zvlášť 54. pěší pluk, jehož velitel, plk. Sunstanau, když jej odnášeli s těžkým zraněním z bojiště, volal na své vojáky: ?Držte se, Hanáci?!.

Radecký zamířil do týlu piemontské armády, 25. července 1848 narazil u Custozzy na Italy. V bitvě zvítězil převahou svého vojevůdcovského umění a lepší kvalitou rakouských vojáků. Poté vtáhl Radecký vítězně do Milána. Se sardinským králem bylo uzavřeno příměří.

Piemont však příměří za necelý rok vypověděl. Tažení roku 1849 trvalo pět dní a je svého druhu ?rekordem? ve vojenské historii, neboť bylo tažením plným bojů.

20. 3. 1849 překročil Radecký se svou armádou u Pavie řeku Ticio a vtrhl do Piemontu. V bitvě mezi Mortarou a Sforzeskou se Italům sice podařilo u Sforzesky útoky odrazit, ale Mortara byla po tuhém boji Rakušany dobyta, což bitvu rozhodlo. Karel Albrecht ustoupil k Novaře, zde došlo 23. 3. k rozhodující bitvě. Piemonťané se zprvu drželi dobře, ale pod náporem stále přicházejících rakouských jednotek začali kolísat. Ještě před večerem byli poraženi. Pět dní války prodloužilo rakouské panství na severovýchodě Apeninského poloostrova o 17 let. Po mírové smlouvě s Piemontem boje neskončily, ještě se bránily Benátky (první letecké bombardování!)

Karel Albert I. abdikoval (ve prospěch Viktora Emanuela) a císař František Josef I. jmenoval Radeckého místodržícím v Lombardii a Benátsku.

Ve svých državách vládnul pevnou rukou, avšak nedokázal zlomit nepřízeň obyvatelstva. Vysoký věk (údajně dětinštěl) i nespokojenost císaře se situací v provincii jej donutily v roce 1857, tedy v jednadevadesáti letech, odejít do výslužby. Zemřel o rok později na následky úrazu zlomeniny krčku a zápalu plic.

Maršál Radecký, který měl s hraběnkou Františkou Kamillou ze Strasoldu osm dětí, byl pohřben 18. ledna 1858 ve Wetzdorfu u Vídně. Jeho pohřeb trval pět dní, čestné jednotce velel osobně František Josef I. Pocty se v témže roce dočkal i v Čechách, když mu byl v Praze vystaven pomník odlitý z děl ukořistěných piemontské armádě. Sousoší ale bylo v roce 1918 jako symbol nenáviděné monarchie odstraněno, a tak patrně nejznámější připomínkou tohoto vojevůdce je populární "Radeckého marš", který na počest vítězství v Itálii složil Johann Strauss. 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).


Recenze týdne

Co jsem prožil

Nejnovější vydání oblíbených pamětí.