Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
Moravští ponorkáři
České země byly na počátku 20. století součástí námořní mocnosti. Na ponorkách císaře pána sloužili ve Velké válce také námořníci z jihu Moravy a za druhé světové války dokonce nesla německá ponorka na své věži znak města Brna.
Potopení italského křižníku Giuseppe Garibaldi na rakouské pohlednici.
Na začátku 1. světové války mělo Rakousko-Uhersko, jako tehdejší evropská mocnost, také silné válečné námořnictvo, v němž postupně sloužily tisíce námořníků, odvedených z Čech, Moravy a Slezska. Byl mezi nimi i Karel Strnad či Rudolf Singule, jehož námořní úspěchy za Velké války později přivedly do služeb kriegsmarine, jejímž symbolem se v Brně stala ponorka U-209.
Hrdina z Pohořelic
Karel Strnad se narodil 14. března 1885 v Pohořelicích u Brna v rodině místního stavitele.
Karel Strnad (1885-1915)
Po absolvování německé vyšší reálné školy v Brně nastoupil 4. září 1903 službu k válečnému námořnictvu. Z Námořní akademie byl vyřazen v hodnosti poručíka řadové lodi a po působení na křižnících S.M.S. Helgoland a Saida se stal 19. června 1915 velitelem ponorky U-3. Rakousko-Uhersko vstoupilo do války pouze se šesti ponorkami. Strnadova U-3 byla vyrobena v roce 1908 v Německu a jednalo se o ponorku typu Germania s posádkou 21 mužů. Rakouské námořnictvo převzalo ještě jednu ponorku stejného typu, která dostala kódové označení U-4 a jedním z jejích velitelů se stal poručík Rudolf Singule, o němž se podrobně zmíníme později.
Dne 10. srpna 1915 dostal poručík Karel Strnad rozkaz vyplout s ponorkou z přístavu v Boce Kotorské (Kotor) a provádět hlídkovou činnost v oblasti od přístavu Brindisi až po Otrantský průliv. Ráno 12. srpna spatřila posádka ponorky v severní části průlivu italský pomocný křižník Cittá di Catania o výtlaku 3 621 tun, vyzbrojený několika děly ráže 120 a 76 mm. Poručík Strnad se rozhodl na křižník zaútočit ze vzdálenosti 300-400 metrů, ale ponorka byla patrně spatřena a loď se stačila vystřeleným torpédům vyhnout. Naopak italský velitel se za palby palubních děl snažil na ponorku najet a taranovat ji. V poslední chvíli se posádce podařilo ponořit do větší hloubky, přesto však došlo k slabému nárazu dna křižníku o ponorku. Následné bylo svrženo do moře několik hlubinných bomb, jejichž exploze však ponorce neuškodily.
Paměstní deska na dnes již neexistujícím čestném hrobu Karla Strnada v Pohořelicích u Brna
Po několika hodinách se poručík Strnad rozhodl zjistit situaci na hladině a vynořil se Italský křižník sice již odplul, ale na rakouskou ponorku zaútočil italský rychlý člun PN, který vystřelil několik torpéd a vzápětí svrhl hlubinné bomby. Tentokrát byly zásahy přesnější a ponorka byla poškozena na levoboku u vyrovnávací nádrže mezi strojovnou a zadními akumulátory. Přesto zůstávalo podmořské plavidlo bojeschopné a po pár hodinách se znovu pokusilo vynořit, aby bylo pro změnu napadeno hlídkujícím francouzským torpédoborcem. Proto se por. Karel Strnad rozhodl vyčkat do noci a poté odplout zpět do 110 námořních mil vzdálené Boky Kotorské. Urazit takovou vzdálenost s poškozenou ponorkou a maximální rychlostí 12 námořních uzlů (22,2 km/hod), navíc bez pozornosti nepřátelského loďstva, se ukázalo jako nemožné.
Osud U-3 se naplnil v pátek 13. srpna 1915. Z italského přístavu Brindisi vypluly tři torpédoborce - italské Abba a Mosto a francouzský Bisson. Ponorku zanedlouho vypátraly a zahájily na ni palbu z děl. Por. Karel Strnad se chtěl ponořit, ale z důvodu vniknutí vody do strojovny to nebylo možné. Chlórové výpary z baterií elektromotorů navíc přiotrávily několik mužů posádky. V této neřešitelné situaci vydal velitel ponorky rozkaz k opuštění lodi. S každým členem posádky se rozloučil podáním ruky a námořníci pak za neutuchající palby francouzského torpédoborce skákali do moře. Tak se zachránilo 12 mužů, např. zástupce velitele Maďar por. Elemér Malanotti, Němci Johann Wallner, Anton Hamer nebo také Češi Josef Koller, Julius Konečný, Emil Straka a Adolf Stuchlý. Další Češi, jako strojník Josef Suchovský a elektrikář Jaroslav Hauč, zemřeli na otravu chlórem uvnitř ponorky. Zahynulo ještě dalších šest mužů, někteří na následky francouzské dělostřelby. Dobrovolnou smrt si zvolil por. Karel Strnad, který jako kapitán odmítl opustit svoji loď a sám ji potopil, aby se nedostala do rukou nepřítele. Ponorka se dodnes nachází v hlubinách Jadranu severovýchodně od italského přístavu Brindisi v poloze 41° severní šířky a 18° a 15' východní délky.
Strnadovo sebeobětování bylo rakousko-uherskou propagandou vyzdvihováno jako příkladný čin hrdinství. Námořnímu poručíkovi byl na hřbitově v rodných Pohořelicích zřízen čestný hrob opatřený bronzovou deskou s motivem potápějící se ponorky, který se bohužel nedochoval.
Rytířský velitel
O něco příznivěji se válečná štěstěna zachovala k poručíkovi řadové lodi Rudolfovi Singulemu. Ten se sice narodil 8. dubna 1883 v chorvatském přístavním městě Pula v rodině námořního komisaře, ale rodina měla domovské právo v Bmě. Samotný Singule zde po roce 1918 bydlel a na konci druhé světové války také tragicky zahynul. Vystudoval Námořní akademii v Rijece v roce 1901 a jeho vojenská služba u námořnictva začala na pobřežním obrněnci S.M.S. Budapest, dále pak pokračovala na lodích S.M.S. Custoza, Aspem a Wien. Cenné zkušenosti získal také na torpédovce Tb. 38 a torpédovém člunu Delphin. V roce 1909 byl přeložen na nově vzniklou ponorkovou základnu v Pule, kde se v roce 1912 stal velitelem ponorky U-4. Začátek první světové války jej sice zastihl na zmiňované torpédovce, ale po návratu do Puly převzal 9. dubna 1915 opět velení své ponorky. Tím začala jeho skvělá vojenská kariéra, později oceněná nejvyššími rakouskými řády a medailemi.
Rudolf Singule (1883-1945) na snímku z roku 1916.
Ponorka U-4 vyplula z přístavu Kotor 6. června 1915 a za tři dny objevila britský křižník Dublin s doprovodem několika torpédoborců. Por. Rudolf Singule vydal rozkaz k vypálení dvou torpéd, z nichž jedno zasáhlo strojovnu křižníku a zabilo 13 mužů posádky. Přestože byl Dublin těžce poškozen, doplul do přístavu v Brindisi.
Zhruba o měsíc později, 18. července 1915, dostala U-4 za úkol pátrat po posádce sestřeleného rakouského hydroplánu, avšak z důvodu zjištění silného svazu italských křižníků, které měly ostřelovat pobřežní železnici Dubrovník-Kotor, byl rozkaz změněn. V časných ranních hodinách se ponorce podařilo svaz vypátrat a ve 3:30 ze vzdálenosti 500 metrů vypustila dvě torpéda. Jejich cílem byla vlajková loď italského svazu, pancéřový křižník Giuseppe Garibaldi s admirálem Trifarim na palubě. Na palubě křižníku sice ponorku zahlédli a zahájili jejím směrem dělostřeleckou palbu, ale vzápětí obě torpéda zasáhla svůj dl a loď se potopila.
Zahynulo 53 italských námořníků, ale zbytek posádky, včetně admirála, se zachránil (rovněž byla včas stažena admirálská vlajka). Po zdařilém zásahu se ponorka potopila do hloubky 20 metrů a nabila torpédomety k dalšímu útoku. K tomu vyrazila za 20 minut, ale svaz křižníků se již stáhnul a v okolí se nacházelo pouze několik torpédoborců s vlajkou Červeného kříže, které z moře vytahovaly trosečníky. Ponorka U-4 poté odplula k domovskému přistává Za potopení křižníku Giuseppe Garibaldi byl Rudolf Singule vyznamenán, přesto se však ozvaly kritické hlasy, proč nezaútočil ihned na další křižníky svazu a nezopakoval tak úspěch německého kapitána Otto Weddingena, který 20. září 1914 s ponorkou U-9 potopil během 75 minut tři britské křižníky. Na generálním štábu armády ale nikoho nezajímalo, že se tak stalo za úplně jiné situace a také že se od té doby změnila bojová taktika.
Přístav Pula 26. září 1914, ponorky U-3 a U-4 vyrážejí na plavbu do Boky Kotorské.
Celkem potopil za první světové války por. Rudolf Singule 15 vojenských a obchodních lodí, několik dalších těžce poškodil nebo zajal Jednalo se například o francouzský parník Jean Bart II a britský parník Inverbervie. V mnoha případech nechal posádky obchodních lodí nastoupit do záchranných člunů, a teprve potom zničil jejich lodě pomocí trhavin nebo torpéd. Stejně poustupoval při zastavení britského škuneru John Pritchard. Později mohl ničit napadené lodě nové instalovaným kanónem ráže 70 mm. Málem se mu to ale vymstilo při zajetí italského trojstěžníku Ponte Maria. Na jeho palubě byla zamaskována dvé menší děla, která na ponorku zahájila palbu. Ta se stačila rychle potopit a poslat loď ke dnu torpédem. Stejná situace se opakovala při zajetí francouzského parníku Berthilde 12. července 1917. Rudolf Singule chtěl opět parník potopit pomocí dělostřelecké palby nebo trhavin a dal posádce šanci spustit na vodu záchranné čluny.
Když se vynořená ponorka přiblížila, začala posádka střílet z dosud zamaskovaných děl a rozpoutal se dělostřelecký souboj. Po krátké přestřelce na palubě parníku zůstalo několik mrtvých a raněných a loď začala hořet Teprve tehdy Francouzi naskákali do záchranných člunů a ponorka loď potopila. Přestože na ponorku stříleli, nechal Rudolf Singule ošetřit zraněné francouzské námořníky a člun s trosečníky vzal do vleku k nejbližšímu pobřeží Jeho rytířské jednání se i na tehdejší dobu vymykalo zaběhnutým pravidlům, když zejména německé ponorky bez skrupulí a sebemenšího varování potápěly civilní lodě ve všech mořích.
Technicko-taktická data ponorky U-4
Výtlak (t): na hladině 240 t, pod hladinou 300 t
Délka: 42,3 m
Rychlost: 12 uzlů
Dosah: 2 200 km
Pohon: 2x dvoudobý spalovací motor o celkovém výkonu 450 kW
2x elektrický motor o celkovém výkonu 240 kW
Výzbroj: 2x torpédomet 450 mm
Služba za druhé války
Konec války zastihl Rudolfa Singuleho v Pule, kde byl jmenován velitelem ponorkových kurzů pro budoucí posádky zaoceánských ponorek. Během čtyř válečných let byl mnohokrát vyznamenán - například za potopení italského vlajkového křižníku Železným křížem I. třídy přímo německým císařem Vilémem II., dále rakouským řádem Železné koruny, Leopoldovým řádem nebo Zlatou medailí za statečnost Nejvyššího rakousko-uherského vyznamenání se dočkal až v roce 1927, kdy mu byl udělen Vojenský řád Marie Terezie a šlechtický titul. Po roce 1918 žil se svojí rodinou v Bmě, kde byl zaměstnán jako úředník penzijní pojišťovny. V armádě Československé republiky byl zařazen jako ženijní důstojník ve výslužbě a z jeho kmenového listu můžeme zjistit, že kromě němčiny a češtiny ovládal také angličtinu a italštinu.
Dožít se klidného stáří mu však nebylo dopřáno. I když se původně hlásil k moravské národnosti, přijal nakonec tu německou. S příchodem německých okupantů v březnu 1939 začaly osobní problémy - manželka Dora, rozená Schneiderová, byla židovského původu a podle Norimberských zákonů jeho tři dcery, Marta, Anna a Alžběta, také. Ve vypjaté, tíživé situaci spáchala jeho manželka v prosinci 1940 sebevraždu, on sám, aby ochránil dcery, přijal nabídku od samotného velitele německého ponorkového loďstva velkoadmirála Karla Dönitze (znali se z období 1. světové války). Ve svých sedmapadesáti letech vstoupil do kriegsmarine a získal hodnost korvetního kapitána. Působil jako instruktor na školní ponorce UD-4 v Kielu a později v Itálii. V roce 1943 odešel do důchodu a podruhé se oženil s libereckou Němkou Margaretou von Brauseweter. I díky této skutečnosti nebyly jeho dcery odvlečeny do koncentračního tábora. Singuleho život se tragicky uzavřel 2. května 1945, kdy ho zastřelili rabující vojáci Rudé armády, když bránil své blízké. Jeho ostatky byly uloženy do neoznačeného hrobu první manželky na brněnském Ústředním hřbitově. V roce 2007 nechali členové Brněnského městského střeleckého sboru vyrobit náhrobní kámen, který byl následně na Den veteránů 11. listopadu slavnostně odhalen na Singuleho hrobě za účasti jeho vnoučat žijících v Německu, Brazílii a USA.
Odhalení náhrobního kamene Rudolfu Singulemu 11. listopadu 2006.
"Brněnská" U-209
V době, kdy bývalé rakouské ponorkové eso Rudolf von Singule odchází do výslužby, zažilo Brno oslavu jiných mořských vlků, tentokrát ovšem v režii brněnských nacistů. Dne 3. února 1943 přijela do města na oficiální pozvání tehdejšího vrchního starosty SS-Obersturmbannführera Oskara Judexe posádka ponorky U-209. Město Brno totiž nad ni převzalo oficiální patronát (tak jako mnoho jiných měst v nacistickém Německu) a věž ponorky byla ozdobena barevným erbem města Brna a nápisem In Treu und Glauben - Ve věrnosti a víře. Ponorka U-209 Typ VIIC byla vyrobena v německém Kielu v srpnu 1941 a uvedena do služby 11. října téhož roku. Prvního bojového nasazení se dočkala 11. března 1942 při plavbě do Helgolandu. Posádku tvořilo 46 mužů pod velením zkušeného kapitán-poručíka Heinricha Broddy, rodáka z Altenessenu, který sloužil v německém námořnictvu již od roku 1923 a během své služby byl vyznamenán Válečným ponorkovým odznakem, Válečným odznakem pro posádky minolovek, stíhače ponorek a zabezpečovací svazy a také Železným křížem i. a II. stupně. V době návštěvy Brna měla posádka za sebou již šest bojových nasazení v oblasti Norského a Barentsova moře. Zde potopila čtyři sovětské transportní lodě o celkovém výtlaku 1 356 tun.
Uvítání německých ponorkářů začalo na brněnském hlavním nádraží zdravicí od zástupců velitelství posádky wehrmachtu, svazu námořníků, říšského válečného svazu, Hitlerovy mládeže a za zvuků hudby policejního pluku Morava. Poté se delegace se všemi čestnými hosty a hudbou odebrala pěším průvodem přes střed města k Nové radnici. Dejme slovo novinovému článku, který vyšel 4. února 1943 v nacistickém deníku Brünner Tagblatt:
Ulice, kterými se ubíral průvod, byly lemovány davy rozradostněných lidí, kteří provolávali slávu posádce ponorky. Mnoho soukmenovců, zvláště mladých, obdarovávalo kolem pochodující milé hosty květinami, cigaretami a jinými dárky. Radost ze setkání s posádkou ponorky byla v Brně obecné upřímná a velká a na hosty udělalo spontánní a srdečné přijetí příznivý dojem. V čele průvodu pochodovala čestná jednotka německé kriminální policie, jejíž brněnský vedoucí je bývalý námořní důstojník a jehož syn se nacházel mezi posádkou ponorky ... Na nádvoří radnice, kde se četné delegace rozestavily do velkého čtverce, se konalo krátké uvítání velitele a posádky vrchním starostou Judexem a starostou Czernym jménem města Brna. Na výzvu vrchního starosty provolalo shromážděné obyvatelstvo na počest hostů třikrát Sieg-Heil, načež posádka ponorky odpověděla trojnásobným Hurrah. (konec citátu).
Posádce byly předány květinové a věcné dary a ta na oplátku věnovala městu vlastnoručně vyrobený model své ponorky. Němečtí námořníci se také podepsali do pamětní Zlaté knihy města. Součástí jejich osmidenní návštěvy byla návštěva škol, nacistických schůzí a dalších shromáždění.
Moravsti ponorkari 07.jpg
Spuštění ponorky U-209 na vodu v přístavu Kiel 28. srpna 1941.
K poslednímu bojovému nasazení ponorky došlo 6. dubna 1943, kdy vyplula z Kielu plnit bojové úkoly (a možná tajnou misi) do oblasti Severního ledového oceánu. Do té doby strávila posádka na moři celkem 125 dní na moři a nová mise měla trvat přes měsíc. Během plavby patrně nepotopila žádnou spojeneckou loď, naopak byla vypátrána kanadským průzkumným hydroplánem Catalina, určeným k ničeni ponorek. Podle hlášení letců od 5. perutě kanadského královského letectva (Royal Canadian Air Force) byla ponorka spatřena v oblasti Cape Farewell u Grónska, kde se ji podařilo zasáhnout a poškodit několika bombami. Ponorka se sice nepotopila, ale nebyla schopna ponoru a spojení s velitelstvím námořnictva. Spojení se podařilo navázat až díky německé ponorce U-630, která o poškození U-209 podala zprávu. Broddyho plavidlo rychle obdrželo povolení k návratu do domovského přístavu, což však byla poslední zpráva o této ponorce, která se potopila patrné v pozici 52° severní šířky a 38° západní délky. Všech 46 mužů posádky i s kapitánem zahynulo. S osudem "brněnské" ponorky U-209 je spojována jedna nevysvětlená, z dnešního pohledu spíše úsměvná záhada. Podle neověřeného dopisu z 20. dubna 1947 od jistého Karla Ungera, který se v roce 2011 objevil na internetovém webu Hohle-erde.de, se totiž ponorka měla zúčastnit tajné mise hledání "Vnitřní Země". Kapitán-poručík Brodda měl být vybaven listinami a směrnicemi od Prof. Dr. Karta Haushofera. Podle pisatele dopisu se ponorce skutečně podařilo zjistit, že Země je dutá (sic!), najít vchod a rychlostí šesti uzlů tam proniknout Jeho text končil sdělením: "Jsem si jist, že se tyto zprávy k Tobě dostanou. Je to poslední spojení s U-209. Zase se sejdeme, kamaráde. Mám starost o ty, kteří budou trávit své životy na povrchu Země, až odejde vůdce. Bůh navždy žehnej Německu!"
Literatura, zdroje:
Marek, J.: Žraloci císaře pána, Cheb 2001
Novák, J.: Torpédo, pal! Praha 2001
Zvláštní poděkování:
Boris Gol, Pardubice
Vilém Wodák, Jihlava,
Zdeněk Tollar, Chomutov
Oliver Trulei, Wien,
Jan Břečka, Brno
Poznámka redakce Militaria:
Tento článek byl původně otištěn v časopise Válka REVUE červenec-srpen 2012. Jeho autor, náš bohužel nedávno zemřelý přítel Vlastimil Schildberger, laskavě svolil s jeho publikováním na těchto stránkách. Děkujeme.
Foto týdne
Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).
Recenze týdne
Kompletní biografie. Objevný životopis Adolfa Hitlera od uznávaného historika Brendana Simmse.
Předmět: Rakousko-uherské ponorky
Předmět: Rakousko-uherské ponorky