logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Muž proti muži v námořní bitvě

Souboj kříže a půlměsíce u Lepanta roku 1571.

Nová stránka 1

Dnešní námořní bitvy jsou vlastně bitvami dělostřeleckými – bitvami na dálku. Ale byly doby, kdy tomu tak nebylo a kdy i námořní válka byla vedena jako boj muže proti muži a kdy nerozhodovala tak námořnická zdatnost, jako obratnost v boji mečem a štítem. Charakteristickou bitvou tohoto období – a zároveň jeho poslední – byla bitva u Lepanta.

V 16. století počali Turci mohutně ohrožovat křesťanstvo i na moři. Houfce krvežíznivých Osmanů tlačily se k západu, dobývaly Uher a ohrožovaly panství rakouské a na moři zajímaly koráby mocné republiky benátské. 1571 dobyli Turci ostrova Cypru. Papež Pius V. svolával proti nim loďstva všech křesťanských panovníků světa. Uposlechly nejvíce ohrožované Benátky, panovník nejkatoličtějšího Španělska král Filip II. a zbytkem musel přispět sám papež. Tak bylo roku 1571 proti Turkům vypraveno loďstvo čítající 250 galer, 60 lodí různého druhu a 6 galeas. Lodi vezly 54 000 pěšího vojska a 4500 jezdců, nepočítaje mužstvo u vesel. Lodi se přichystaly k bitvě v Řecku, téměř v těch samých místech, kde Octavian shromáždil svá vojska před bitvou u Actia. Bylo to na počátku onoho vnitrozemského rybníka, který vytváří záliv Korintský, když prošel „Malými Dardanelami“ úzkou šíjí mořskou u Naypáktos, u ústí řeky Achelous. Naypáktos byly dlouho obsazeny Benátčany, kteří o ně válčili s Turky a nazvali pevnůstku, přístav a městečko Lepantem.

Bitva u Lepanta na obraze H. Lettera

Válčení na moři bylo tehdy přes to, že již déle než sto let bylo známo užívání střelného prachu, a že to bylo v období největších cest objevitelských plachetními loděmi, zhruba ještě v onom stadiu, v jakém je zanechali Římané, kteří se tomu způsobu naučili sami až ve válkách punských. Špatní námořníci, jakými Římané byli, snažili se proměniti válku na moři v utkání na souši, v boj zblízka krátkým mečem, v němž římské vojsko vynikalo a proto připojili k válečným lodím poháněným vesly, jak je od Feničanů převzali, jen jeden vynález – háky opatřený padací most, kterým se snažili zahákovat svou loď na galéru sousedovu, přejít na ni a rozhodnout mečem to, co jim nedovolila vybojovat námořnická zdatnost.

Jádrem válečného loďstva ve Středomoří byly v 16. století galéry. Jakýmsi zesíleným druhem galér byly galeasy. Byly to lodice poháněné vesly, typické loďstvo pobřežní, které také vyhledávalo pro svá utkání mořské zátoky a chráněné mořské části. Galéra bývala 50 m dlouhá, 6 m široká, napřed opatřená dlouhým vybíhajícím bodcem, ostře okovaným, na němž byla založena část tehdejší námořní taktiky – lodi se pokoušely navzájem prorazit touto ostruhou. Galéra mívala 270 veslařů, seřazených buď po třech u jednoho vesla – italsky „alla Scaloccio“, nebo ve skupinách po třech, přičemž každý veslař vládl veslem jedním – „alla zenzile“. Veslaři byli ve válkách zajatí otroci nebo trestanci. Jen na počátku římské republiky byla služba u vesla galéry právě tak čestnou jako na kterémkoliv jiném místě v armádě a veslaři byli svobodní občané římští. Galéry byly také opatřeny plachtami, ale těch se používalo pouze při dlouho trvajícím přemisťování, v bojích se operovalo jedině vesly. Prostředkem galéry táhla se krytá chodba zvaná corsia, rozdělovala loď na dvě půle, v jejím stropu byly zasazeny stožáry. V koších stožárů bývali umístěni střelci. Napřed a vzadu byla galéra opatřena děly, později byly menší kusy umístěny také mezi veslaři, ale daly se zde, pro nedostatek místa, jen velmi špatně obsluhovat. Galéra z dobrého dřeva a dobře stavěná mohla sloužit jako válečné plavidlo až 9 let, pak se dala použít i k jiným účelům, ale byla pro tyto jistě velmi nepraktická, protože na ní nebylo mnoho místa.

Galeasa je zlepšená a zvětšená galéra. Mívala až tři stožáry a hlavně byla bohatě vybavena děly. Malé přístřešky, které kryly příď a záď galéry, byly rozšířeny a vyzvednuty na dvě, na tři poschodí, která se osadila děly. Zatím co galéra byla osazena veslaři po celé délce, zabírali u galeasy dvě třetiny lodi uprostřed, poslední třetina byla rozšířena na příď a záď a tyto přístavky ovšem přesahovaly palubu lodi. Galeasy se musely zříci své kované beranicí ostruhy.

Turci postavili proti křesťanské flotile 250 galér a 70 dopravních a menších lodí pod Ali pašou. K bitvě došlo 7. října 1571. Tehdy bojovaly lodi seřazeny v pravidelné bitevní útvary jako setnina pěšáků a mohly si navzájem svůj nástup jen velmi nedostatečně rušit, protože jejich děla donášela jen několik set metrů. Obě flotily zaujaly tehdy obvyklý útvar půlměsícovitý, který ohrožoval nepřítele útočícího na střed, obchvatem křídel. Turci sestavili půlměsíc ze svého předního centrálního voje, křesťané sestavili většinu lodí do velkého půlměsíce a před něj postavili uprostřed svoje galéry v několika slabších sledech. Mohutná dělová palba zahájila boj na obou stranách. Obě strany se pokoušely navzájem obchvátit křídly. Turci byli z počátku v převaze, dík svému většímu počtu. Pak ale vyrazil k předu střed křesťanské flotily, prorazil střed turecký, došlo k boji zblízka, lodi se zahákovaly, bitevní rozestup se rozpadl a došlo k vzájemné kruté řeži, v níž křesťanské vojsko zvítězilo. Bylo dobyto 130 tureckých lodí, 30 uniklo, zbytek byl zničen. Asi 30 000 Turků uprchlo, 20 000 bylo zajato nebo utraceno, padl sám vůdce turecké flotily Ali paša. Křesťanská flotila ztratila 15 lodí a 8–10 000 mužů, což ukazuje, jak málo to byla bitva námořní a jak velmi řež muže proti muži odehrávající se na lodích. Za největší trofej bitvy bylo považováno osvobození několika tisíc zajatých křesťanů, galejních otroků na tureckých lodích. Karta se obrátila – zajatí Turci byli děleni: papežův podíl otroků 881 kusů, Jeho královské výsosti císaři španělskému 1703 otroků, panstvu benátskému 1262 otroků – atd.

Tak to tehdy chodilo. Této námořní bitvy zúčastnil se také čtyřiadvacetiletý chudý španělský šlechtic Miguel Cervantes de Saavedra, který sloužil ve španělské armádě dobrovolně jako voják bez hodnosti. Byl raněn do levé ruky a památkou na tuto bitvu zůstala mu ochromena až do smrti, což mu nevadilo, aby prožil dlouhý život plný strádání a dobrodružství a na samém sklonku jeho nenapsal Dona Quijota. Ale ani tehdy slavnější účastník této bitvy, totiž křesťanský velitel Don Juan de Austria, nemanželský syn Karla V. a nevlastní bratr Filipa II., nedošel v životě mnoho štěstí.

Námořní bitva u Lepanta byla největší bitvou vybojovanou galérami v Novém věku a také bitvou poslední. Zdokonalení palné zbraně, snaha vyzbrojiti jimi loď co nejdokonaleji a nejmohutněji, vedla k stálému zvyšovní paluby a zvětšování lodí a na místo vesel musela nastoupit plachta. Galeje udržely se pak jako lodi trestanecké až do 19. století – nejdéle ve Francii, kde bylo posílání na galeje jako trest zrušeno roku 1852.

F. Beda

Postavení nepřátelských loďstev v bitvě u Lepanta (archiv Orbis)

 

Je to klasický plán nástupu k námořní bitvě, jak se k ní řadily lodi od starověku až do 16. století, tj. tak dlouho, jak byla hlavním typem bitevní lodi galéra, poháněná veslaři. Na obrázku vidíme u A avantgardu křesťanské flotily, u B hlavní voj. C je vlajková loď Dona Juana d’Austria, E a D jsou lodi jeho podvelitelů, G je záloha křesťanské flotily, H a I jsou galeasy chránící bok avantgardy. N je pravé, L levé křídlo Turků, u K a M po dvou dalších galeasách. O je turecká avantgarda, P a Q velitelské lodi, R jádro turecké flotily, X a V křídla, S a T reserva.

 
Datum: 05. 01. 2006 22:39:58 Autor: Random
Předmět: Několik poznámek k článku
Hezký článek, přečetl jsem si ho se zájmem. Námořní bitvy nejsou moje doména, ale shodou okolností jsem v nedávné době viděl dokument věnovaný této nejvýznamnější námořní bitvě renesance, takže mi to nedá: 1. podle onoho dokumentu je hlavní rozdíl mezi galérou a galeasou v revoluční novince, kterou představuje právě možnost boční palby. Galéra byla úzká, kdyby na jejím boku bylo několik hrubých kusů, mohla by se převrátit. I kdyby tam byl jeden, rozkývala by se natolik, že by steřlba byla velice nepřesná. Proto byla děla umístěna vždy v ose lodi a tak také střílela. Odtud také ta čelní formace. Galeasy byly jiné. Masivnější, snesly umístění děl na boky a boční salvy. Předchůdce řadových lodí. Benátčané jich pro Lepanto postavili dvacet ve skryté loděnici jako tajnou zbraň a prý to byl onen jazýček na vahách, který přiklonil vítězství na stranu křesťanů. 2. Historici se přeli o to, kde se fyzicky bitva odehrála. Lepanto je přístav, tam se neválčilo. Skupina podmořských archeologů včak v nedávné době lokalizovala tři vraky (zřejmě dva turecké a jeden "náš"), takže se podařilo toto bílé místo alespoň částečně zaplnit. 3. Jednou z dalších příčin prohry Turků byly údajně zásadní neshody v jejich velení. Druhým velitelem byl nějaký veleslavný a zkušený pirát (na jméno si nevzpomenu). A to byl právě ten problém. Druhý velitel ... takže se cítli zneuznán, že jeho rady nejsou vyslyšené, stáhnul do druhého sledu a nechal hlavního velitele a první sled, aby ho křesťani zmasakrovali. Sám po prohrané bitvě uprchl. Hlavní rozpor údajně byl v tom, že on chtěl zablokovat ten přístav a námořní bitvu v pravém slova smyslu vůbec nepřijmout. 3. Drobnůstka, ale přece - v mě dostupných českých pramenech se hovoří o donu Juanovi Rakouském, tedy překlad, nikoliv de Austria či dokonce d´Austria. Random
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa