Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
Návraty krále Artuše
Poutavé vyprávění o legendárním panovníkovi.
(Poznámka autora: Následující text byl přednesen 6. 12. 1997 na setkání příznivců literatury žánrů science-fiction a fantasy v Brně. Nejedná se výlučně o vojensko-historickou tematiku, nýbrž o reflexi Artušovských legend v životě a literatuře viktoriánské Anglie. Tyto reflexe byly ovšem nevyhnutelně tak či onak militantně zabarveny a navíc během přednášky nebylo možné doplnit text výtvarnými ukázkami. Ty jsou natolik zajímavé - jako svědectví historizující romantické malby - že jsem se rozhodl ilustrovaný text znovu představit na stránkách Militaria?. Doufám, že tím potěším nejenom příznivce sci-fi.)
...Tak praví ve své knize Artušova smrt Sir Thomas Malory. Latinský nápis znamená: zde leží král Artuš který kdysi byl a opět bude, anebo též král někdejší a budoucí... A vskutku, pověstmi opředená postava rytířského panovníka se v podivuhodných proměnách vrací v nečekaných souvislostech a s nebývalou naléhavostí po celá staletí. Na rozdíl od jiných legendárních králů, u nichž je znám buď historický předobraz či literární inspirace, u krále Artuše je mlhou nejistoty zahaleno nejenom jeho zrození, ale také jeho zánik. Vše nasvědčuje tomu, že nezemřel, ale odpočívá v Avalonu, kam jej po krvavé bitvě u Salisbury s Mordredem a jeho vojskem odvezly královny víl, a čas od času se vrací mezi nás ubohé smrtelníky. Tak se naplňuje věštba z úvodního citátu.
V Anglii v první polovině 19. století, v mocné říši, která žádnou rytířskou ochranu nepotřebovala, nalezl nečekané poslání. V roce 1837 nastoupila na trůn královna Viktorie, která ve svých devatenácti letech, osiřelá a postavená před těžký úkol vládnou mocnému impériu, takovou ochranu potřebovala. Královskou dynastii, dosud pramálo oblíbenou, ztělesňovala najednou křehká dívka bez otce a bez manžela, která v maskulinní společnosti stála jako nahý v trní. Ideál rytířského chování, oslavovaný v artušovských legendách, byl přijat jako norma hodná britského gentlemana moderní éry, jenž spontánně zahořel rytířskou oddaností své královně, jíž se rozhodl sloužit v Artušovském rytířském duchu. V tomto přesvědčení veřejnost ještě posilovala řada moderních antologií středověkých romancí. Jejich vědecký výklad často představoval překvapující prolnutí kritické metody s fantastickou látkou, jež byla předmětem zkoumaní, jako například v pasáži, v níž George Ellis vysvětluje příčinu závislosti Gawainovy síly na východu a západu slunce: Gawainova síla, ačkoliv vždy značně převyšovala sílu obyčejných lidí, do velmi značné míry kolísala v závislosti na sluneční dráze. Od devíti hodin ráno do poledne vládl Gawain dvojnásobnou svalovou silou. Od dvanácti hodin do tří odpoledne jeho síla poklesla na normální stav. Od toho času do večerních nešpor se opět zdvojnásobila. Poté se nadpřirozený vzrůst Gawainovy síly opět zmenšil a tak to trvalo až do svítání. Dalším věhlasným oživitelem starožitných příběhů byl vedle Tennysona (a ovšem autorů gotických románů předchozího století) Walter Scott. Sám byl natolik nadšeným milovníkem gotických starožitností, že veškeré své bohatství celý život utápěl ve stavbě "gotického" hradu na hranici reality a snu, jenž mu měl být důstojným příbytkem. Rušil tak hranici mezi přítomností a minulostí, skutečností a snem, historií a mýtem nejenom svou tvorbou, ale celým svým životem. Jeho záměr vydat po dvousetleté přestávce Maloryho dílo Artušova smrt sice uskutečnili jiní, ale ve svých románech, najmě v nejznámějším z nich, v Ivanhoeovi, vykreslil rytířskou éru tak živoucím stylem, že jej čtenáři přijali jako pravdivé svědectví o oněch dávných časech: Zápasníci se vrhali na sebe s lítou zběsilostí a se střídavým štěstím. Bitva se přenášela hned na jižní, hned na severní stranu kolbiště, jak která strana nabývala vrchu. Dunění zásahů a výkřiky bojujících se strašně mísily s jekem trubek a přehlušovaly sténání padlých, kteří se váleli bezmocně pod kopyty koní. Blysknavá brnění bojovníků byla teď potřísněna krví a prachem a prolamovala se pod údery mečů a halaparten. Vítr roznášel jako sněhové vločky veselá pera orvaná z chocholů nápřilbí. Z celé bojové nádhery zmizela všechna krása a půvab; co zbylo, mohlo vzbuzovat jen hrůzu anebo soucit.
Věru zářivý příklad k následování pro britské hochy, budoucí dědice, ochránce a rozmnožovatele říše svých otců! Však jim to také Henry Digby, další z obdivovatelů středověkých ctností, připomněl v britské obdobě Společenského katechismu našeho Gutha-Jarkovského:
Stejně jako se na ochranu mladičké královny spontánně vzedmula nová vlna rytířského sentimentu, zrovna tak se ve veřejném životě vzedmulo hnutí mladých konzervativců pod názvem Nová Anglie, kteří v rámci svého programu neofeudalismu požadovali, aby stejné zásady ochrany slabých a trpících byly součástí nové sociální politiky státu, v duchu hesla "noblesse oblige" - vyjadřujícího přesvědčení, že privilegované vrstvy mají sociální závazky. Program sociálního zabezpečení, založeného na protekcionismu, model feudálního systému s jeho spletitým řetězcem sociální odpovědnosti prokázal pozoruhodnou životnost, navzdory tvrdým srážkám idealistických "Mladých Angličanů" s pragmatickými politiky tvrdšího ražení. Bez ohledu na jejich konečnou prohru stáli u zrodu sil, jež výrazným způsobem zlepšily postavení sociálně slabších vrstev a vedly ve svém důsledku ke státu s velkorysým sociálním zabezpečením. Tak feudální rytířské ctnosti ovlivnily sociální politiku ranného kapitalismu způsobem, jaký dokázal marx-leninské politruky dovádět k zuřivosti ještě v době zcela nedávné. Artušovská legenda se v duchu svých nových funkci stala nakonec i součástí oficiální státní ikonografie (jak to lze pozorovat například na tehdy realizovaných vedutách v budově Parlamentu), nicméně její vliv na praktickou politiku je jistě o hodně velkolepější. Alfred Tennyson oživil ve svých básních krále Artuše nikoliv jako bytost minulosti či příslib budoucnosti, ale jako ztělesnění gentlemana přítomnosti. Učinil tak v souladu s dobovou představou mužných ctností, ideálů, jakým se má snažit přiblížit příslušník vládnoucí třídy a nadřazené bílé rasy, na jehož bedrech spočívá odpovědnost za osud britského impéria.
Tennyson také básnicky zpracoval motiv lásky královny Guenevry k rytíři Lancelotovi, jež měla tragické následky jak pro zúčastněné, tak pro celé království. Přístup viktoriánské společnosti k posvátné instituci manželství, k domovu jako útočišti před nepřátelským světem, a k hříšné nemanželské lásce se naplno projevuje i zde, ve formě, jakou starověký příběh ztvárnil básník 19. století. Tennyson ve své verzi zbásnil scénu, jakou bychom marně hledali ve středověkých verzích legendy. Artuš navštěvuje královnu Guenevru v klášteře, kde se žena kaje za své cizoložství. Král ji zahrne výčitkami, z výšin své neposkvrněnosti, a klade jí za vinu, že byla příčinou postupného úpadku celého království. Tato bezpříkladná králova samomluva je samozřejmě proklamací viktoriánských zásad, nikoliv středověkou romancí. Ve stejném duchu vypustil Tennyson ze svého artušovského cyklu nemanželského Artušova syna Mordreda, plod incestního vztahu se sestrou. Jako takový se tento zlosyn v Tennysonovi nevyskytuje. Je zde postava Mordreda, k němuž Artuše jakékoliv příbuzenské vztahy výslovně odmítá. Puritánské viktoriánské publikum prostě kladlo umělcům jisté nepřekročitelné hranice. Pokud je někdo byť jen náznakem přestoupil, vedlo to ke koncům někdy až tragickým, jak to známe z životního příběhu Oscara Wildea... Další rolí, kterou básníci viktoriánské Británie Artušovi přisoudili, je role otce. Ačkoliv je bezdětný, je vzorovým otcem svým rytířům. Stará se o ně, odměňuje je i trestá, a především je vychovává, zavazuje je přísahami, jež jsou morálními vodítky: Přinutil jsem je vložit ruce do svých a přísahat, že budou svého krále ctít tak, jako by byl jejich svědomím a vážit si svého svědomí, jako by to byl jejich král, že budou potírat pohanství a šířit slovo Kristovo, že se vypraví do ciziny, aby napravovali lidské zlořády, že se vystříhají nactiutrhání, ani mu nebudou naslouchat, že budou ctít vlastní slovo, jako by to bylo slovo Boží, že povedou nezkažený život v nejpřísnější cudnosti, a budou milovat pouze jednu pannu s největší oddaností, a po léta ji budou uctívat ušlechtilými činy, dokud nezískají její ruku. Artušovy instrukce byly jasné a stejně přímočará byla i morální maxima viktoriánské společnosti. Předurčila ideálního krále k zakletí do skořápky reálného muže. Ústy svých bardů promlouvala ke starobylému králi moderním jazykem a zasloužila se tak o jednu z mnohých paradoxních metamorfóz staré legendy.
Lancelot byl ve středověké verzi našeho nesmrtelného příběhu odměněn alespoň v osobě svého syna Galahada, nejctnostnějšího z rytířů, jemuž bylo dáno nalézti Svatý Grál, ale viktoriánské publikum mu takové rozhřešení dát odmítlo... Otcovský Artuš, zoufající si nad nezvedenými syny, je pro viktoriánské pojetí legendy téměř hnací silou. Své zklamání vyjadřuje ještě v závěrečné scéně umírání, když Artuš svého přítele Bedivera varuje, aby v Modredovi neviděl jediného zrádce: Můj dům se stal mou zkázou, avšak nenazývej zrádcem mého domu toho, jenž se mnou pouze dlel pod jednou střechou. K mému domu spíše náležejí ti, kteří mi skládali přísahy, jež v to samé okamžení porušovali.
Úkolem ženy bylo být dobrou dcerou, manželkou, matkou. Viktoriánská společnost v tom nespatřovala slabost, ale ženinu sílu. Na oplátku byla žena zbožňována jako andělská bytost, prostředník mezi Bohem a člověkem, jako bytost hodná úcty, ochrany a lásky. Takový je obraz žen ve viktoriánských artušovských romancích, jenž má koneckonců velmi blízko k pojetí romancí středověkých. Viktoriánské přesvědčení, že manželka je povinna mlčky snášet mužovy rozkazy, vyjádřil Tennyson snad nejlépe ve svém zpracování příběhu nazvaném Geraintova svatba. Příběh se poprvé vyskytuje v artušovských romancích Chrétiena de Troyes, kde se hrdina jmenuje Erec. Velšané si jej překřtili na Gereinta a podle některých to byl dokonce Artušův bratranec. Se svojí ženou Enidou se seznámil, když pronásledoval někoho, kdo urazil královnu Guenevru. Byl líčen jako vzor ctnostného rytíře. Po svatbě s Enidou se vzdal rytířského života, což jeho ctnostná žena chápala jako svou chybu. Když si jednou v noci za to spílala, manžel si v polospánku její sebeobviňování mylně vysvětlil jako přiznání hříchu a zacházel s ní od té doby velmi tvrdě a nevybíravě. Avšak Enida vše trpělivě snášela, dokud se záležitost nevysvětlila a ona neprokázala svou neposkvrněnost. Tento obraz pokory nacházel u viktoriánských čtenářů bezvýhradné porozumění. Viktoriánská žena nesměla projevit svou sexualitu - od toho tu byly milenky. Není divu, že královna Guenevra oblíbenou viktoriánskou hrdinkou nebyla. Ačkoliv však její chování bylo pokládáno za hanebné, dokázali pro ně Tennysonovi současníci najít vysvětlení a tudíž je přijímat s pochopením - v souladu s dvojí morálkou, o níž tu již byla řeč. Guenevra byla od narození středem pozornosti a zájmu - rozmazlována především otcem - a vážný král, oddaný svému poslání, nesplňoval její představu romantického milovníka. Pro viktoriánské publikum, jakkoliv chápající, představovala ženu, jež dala vášni přednost před povinností a tudíž žalostně selhala. V tomto duchu se nesou jak básně, tak výtvarná díla, jimž byla inspirací. Jednou z mála výjimek je báseň prerafaelisty Viliama Morrise, který královně umožnil obhájit se vlastním monologem: Bylo mou povinností milovat nejvyššího, Určitě by mi bylo ku prospěchu, kdybych to věděla, a bylo by mi potěšením, kdybych to chápala. Musíme milovat nejvyššího, když jej poznáme. Guenevra, jakkoliv chybující a zavrženíhodná, lituje nakonec svých činů a je hodna vykoupení. Viktoriánská literatura však dokázala oživit ženy vpravdě zavrženíhodné, které zneužívají svého ženství zcela úmyslně, aby uvrhly své bližní do záhuby. Takové jsou postavy záhadné Morgany-le Fay, víly Nimue či Vivieny. Jsou to příklady opravdových femme-fatale, doslova žen smrtelně nebezpečných. Artušovské legendy líčí tyto ženy, které odvržením všech viktoriánských ctností a povinností ztělesňovaly bytostný viktoriánský strach (a také fascinaci) ženskou sexualitou. V postavách fatálních žen demonstrovali viktoriánští autoři přesvědčení, že mužovy chyby mohou být tragické, ale ženiny jsou smrtelné. Společnost, která dokázala povznést ženu až ke zbožnění, uměla ji na druhé straně se vší krutostí zatratit jako plémě hadí a ďábelské, jehož moc je nakonec taková, jak dobře víme, že jí podlehne i mocný kouzelník Merlin. Viktoriánská žena mohla stát jedině na piedestalu jako ideál - jakmile učinila krok stranou, zřítila se do propasti. Artušovské legendy hrály rovněž obrovskou roli ve formování a ovlivňování dětí - avšak ponechme tento aspekt pro tentokrát stranou. Výchova a formování budoucích opor britského impéria za přispění slavného středověkého krále je tématem opravdu se vymykajícím dnešnímu povídání. Stačí, když poznamenáme, že ideály rytířů Artušova kruhového stolu, v jejichž duchu byli mladí britští gentlemani ochotni položit životy za vlast, vzaly za své v oblacích yperitu a v blátě zákopů první světové války.
Stejně jako v legendě král nakonec hyne uprostřed atmosféry rozpadu společnosti a ideálů, postihl podobný osud i samotnou legendu, mohutně živenou eposy Alfreda Tennysona. Čtvrtá generace jeho viktoriánských čtenářů začínala na přelomu 19. a 20. století zpochybňovat dosud uznávané hodnoty a noví básníci se bouřili proti monopolu dvorního laureáta, jehož obviňovali z manipulace Artušovskou tradicí za účelem popularizace svých nemoderních etických zásad, pod jejichž tíží ztrácela legenda autentičnost. Všudypřítomnost Artušovské legendy v životě Británie 19. století, její vliv na výchovu, ideály a zásady společnosti a nekončící Tennysonův básnický cyklus vyvolaly přirozenou negativní reakci. Mladí básníci, jak už to v životě bývá, odmítli stará klišé, ženy požadovaly volební právo a sexuální svobodu, nastupující generace gentlemanů se vymaňovala z očarování příběhy kruhového stolu a jeho hrdiny dokonce parodovala v nemilosrdných epigramech: Vezměte, dejme tomu, jednoho bezúhonného snoba. Dejte ho přímo doprostřed nějakého kruhového stolu a vedle něj posaďte manželku, která nemůže snoby vystát. Přidejte k nim jednoho zkaženého hezkého mládence a svažte ty tři předivem Osudu. Pokračujte dále tím, že tuhle skupinku obklopíte muži a ženami devatenáctého století v legračních maškarních kostýmech... Potom rozbijte manželčinu pověst na drobné kousky a těmi toho bezúhonného snoba posypejte. Potom vezměte misky soužení a hněvu a důkladně s nimi ingredience své básně zalijte. Načež neznabožským mečem rozkrájejte na malé kousky větší část svých podružných postav. Potom bezúhonného snoba trochu poraňte na hlavě, rychle jej odeberte od stolu a uložte jej do chlazené bárky pro příští použití. Jak vidno, moderní doba byla nezadržitelně na postupu a králi bylo souzeno, že bude opět uložen k ledu. Však také si to Viktoriánci uvědomovali, takže scéna Artušova odjezdu na bárce k tajemnému Avalonu, ačkoliv okrajová ve středověkých variacích, patřila k nejoblíbenějším a nejčastěji ilustrovaným scénám Tennysonových eposů. Odchod krále symbolizoval konflikty 20. století, klepající na dveře, v nichž již nebylo pro rytířské ideály místo. A přesto zlo trvale nezvítězilo, jak říká v jedné své artušovské povídce můj přítel Josef Dolejší, a pokračuje: Kdykoliv se zdá, že svět zalijí temné vlny nicoty, že hloupý Honza se stane vzorem moudrosti, obklopen pomocníky, z nichž učinil za jejich souhlasu idioty, aby se jeho slabomyslnost hned nepoznala, když Satan, pán tohoto světa, opisuje kruh, aby shromáždil své věrné, vyjíždějí opět z mlhy a oparu beznaděje, zoufalství a podvědomí lidskosti rytíři Kruhové stolu, svorně v čele s králem Artušem, po jehož boku nechybí ani pan Lancelot z Jezera, statečný pan Gawain, pan Iwain, pan Kay, pan Galahad, rytíř stříbrného štítu s červeným křížem, jakož i mnozí jiní, na jejichž štítech rozeznáváme knížecí orlici a královské lva. Dokud bude žít rytířský duch v jednotlivcích, dotud nejsou ideály velšského krále a jeho družiny mrtvy. Svědčí o tom nový triumfální návrat artušovských legend za našich časů a nakonec i vaše účast na této stránce.
? Militaria, Elka PressFoto týdne
Recenze týdne
Vydalo nakladatelství Academia 2023.