Nemám tu víc co dělat...

Poslední slova plk. Josefa Jiřího Švece, Aksakovo 25. 10. 1918. Věnováno plukovníkově památce u příležitosti 125. výročí jeho narození.

Navštívil jsem počátkem července jeho rodný domek v Čenkově u Třeště, na němž byla již 15. 5. 1921 odhalena pamětní deska, navštívil jsem též místo jeho třetího posmrtného spočinutí v rodinné hrobce v Třešti, měl jsem krátce v rukách jeho osobní zbraň – luxusní kavkazskou šašku s bohatou rytou výzdobou stříbrného kování doplněnou lineováním. Od plukovníkovy smrti byla pietně uchovávána, takže se dochovala ve velmi dobrém stavu. Byla podle mého soudu vyrobena někdy na sklonku 19. stolení či počátkem století 20. a J. J. Švec nebyl asi jejím prvním majitelem. Krásná, jemně žlábkovaná čepel je zdobena leptaným a rytým rutinním zobrazením válečných trofejí. Rytina je u kořene čepele obůstkem pochvy částečně sedřená, což svědčí o častém tasení zbraně, nikoliv však k boji. Honosná darovací šavle byla nošena ke gala uniformě a Švec ji zřejmě dostal počátkem října 1918, kdy byl povýšen na plukovníka a bylo mu svěřeno velení 1. československé brigády na Rusi. Tímto okamžikem se stal rozhodující osobou našich ruských legií. K polnímu stejnokroji nosil legionářský velitel oblíbenou a tehdy hojně rozšířenou důstojnickou šašku vzor 1909, jak dosvědčují některé autentické fotografie. Uvedené skutečnosti, které na mne silně emotivně zapůsobily, motivovaly též tuto písemně vyjádřenou vzpomínku.

Jak již zmíněno, Josef Jiří Švec se narodil v malé obci Čenkově u Třeště na Českomoravské Vysočině dne 18. července 1883. Studoval na gymnáziu v Pelhřimově a na učitelském ústavu v Soběslavi. Po zkouškách učitelské způsobilosti učil celých osm let tělocvik na obecné škole v Třebíči. Není divu, že se právě zde stal předním činitelem SOKOLA a nadšeným šiřitelem Tyršových myšlenek. V roce 1911 ukončil svou učitelskou praxi v Třebíči a odešel do Jekatěrinodaru na severním Kavkazu, kde učil rovněž tělesnou výchovu na ekonomickém lyceu. Rusko NEBYLO v té době barbarskou, nekulturní a všestranně zaostalou zemí, jak u nás mnozí pod vlivem vlastní méněcennosti soudí. Jako největší země světa skýtala jistě přepestrou mozaiku propastných kulturních a společenských rozdílů. Města však, a to nikoliv jen ta velká, žila bohatým kulturním životem. Rychlým tempem se rozvíjelo vzdělání všech stupňů, průmyslová výroba, těžba surovin a obchod. Češi se na tomto rozvoji podíleli nemalou měrou, a to právě v oblasti výchovy a vzdělání, v oblasti hudby a výtvarného umění, v zemědělské výrobě a ve zpracovatelství surovin. Zaujímali zde také často významná společenská postavení a těšili se obecné vážnosti. Švec v tomto prostředí šíří sokolské myšlenky, ale také v příznivém rodinném klimatu svých domácích Krupaděrových politizuje v duchu tehdy velmi silného panslavismu. Jeho „politické“ smýšlení se upevňuje během návštěvy vlasti, kdy se poslední červnovou neděli roku 1912 účastní v Praze VI. Všesokolského sletu, jehož závěrečné defilé, při němž pochoduje, ho naplňuje blaženým nadšením. Vrací se však do Ruska, přijímá spolu se jménem Georgij pravoslaví a vrhá se znovu s nadšením do pedagogické práce.

Mobilizace roku 1914 ho však nezastihne u Moravského pěšího pluku č. 81 Johanna svob. pána Waldstättena v Jihlavě, kam příslušel. Setrvává v Rusku, a jakmile ho dostihne zpráva o formování České družiny v Kyjevě, okamžitě se zde hlásí jako dobrovolník. Jeho vojenská kariéra a skutky jsou dostatečně známé: od velitele čety, přes velitele 8. roty 1. střeleckého pluku, po velitele 3. praporu 1. pluku až po velení brigády. Proslavil se v bitvě u Zborova, při dobývání Penzy, Samary, Simbirska, Kazaně a v řadě dalších operací. Pak tolikrát popsaná a analyzovaná tragédie v Aksakovu na trati v Belebeji 24. 10. 1918, kdy plukovník Švec volí smrt z hlavně svého nagantu v bezvýchodné a nepřehledné situaci po rozkazu ruského velení nastoupit s vyčerpaným a částečně demoralizovaným československým vojskem do opětovných beznadějných bojů proti Rudým gardám.

Plukovník Švec NEBYL vnitřně rozvrácená, desorientovaná a desintegrovaná osobnost. NAOPAK byl to kompaktní, tvrdý, nekompromisní, ale nikoliv bezcitný a kariéristický velitel. Své vojáky – „zlaté hochy od Zborova“ – miloval a ctil. Československé legie na Rusi nebyly bandou profesionálních zabijáků, hrdlořezů a tupých žoldáků. Byly to jednotky DOBROVOLNÍKŮ, jejichž jediným a nevyšším cílem bylo OSVOBOZENÍ VLASTI a ZŘÍZENÍ SVOBODNÉHO NÁRODNÍHO STÁTU. Tomuto cíli byli legionáři ochotni přinést OBĚŤ NEJVYŠŠÍ – SVÉ ŽIVOTY. Skutečnost, která se dnes, zvláště naší mládeži zdá být NEPOCHOPITELNOU a také MARNOU! Někdy máme i mnozí z nás pocit, že ti naši dědové nakonec položili své životy naprosto zbytečně, neboť z „jejich“ státu zůstalo již jen nemnoho. Avšak v dějinách není nic zbytečného, všechno má svůj význam a smysl, jenom se někdy nedokážeme dobrat toho JAKÝ!

Legie přestavovaly pestrou sociální škálu jednotlivců a skupin, kde nešlo jen o intelektuály, budoucí politické kariéristy, majitele bankovních kont a podniků. Zastoupeny zde byly i vrstvy nižší, jimž vedle národních idejí nebyly cizí ani myšlenky sociální spravedlnosti. Silný vliv na myšlení legionářů neměla jen „bolševická propaganda“, ale i příklad rozvratu ruské společnosti: egoistická, do sebe uzavřená a sterilní aristokracie, zdegenerovaná buržoazie, která za sebe nechává umírat československé legionáře, zneužívá je, podvádí, sama po důrazném připomenutí, aby se vzchopila ke své obraně posílá do boje mládež v lakýrkách, která se děsí vlastních výstřelů (z pamětí generála R. Gajdy), po krvavých bojích legií pořádá dostihy, plesy, večírky se šampaňským a s ženštinami, ale není schopna na svou vlastní obranu vytvořit žádnou kvalitní bojeschopnou jednotku. Spíše dělá vše proto, aby se vyhnula útrapám bojů! Právem se legionáři ptají „ BRATŘI, CO TU VLASTNĚ JEŠTĚ DĚLÁME?!“ Bratři Rusové je zrazují, podvádějí, zneužívají, handrkují se a bojují mezi sebou navzájem. Ani desátník Vodička, který je uváděn jako hlavní Švecův odpůrce, není ve skutečnosti žádný primitivní radikál a bezvýhradný stoupenec bolševiků. Žádá sociální spravedlnost pro Rusy, ale i pro Čechy a Slováky. A na to mnozí slyší! Švec ne! Je voják a jeho myšlení je řízeno subordinačními postupy. Zamýšlel se vždy především nad otázkami sokolství a národní svébytnosti či spojenectví s Ruskem, sociální problémy ho bolestivě netrápí, proto na jejich prezentaci nedokáže uspokojivě reagovat. Nedokáže čelit levicové agitaci tvrdými disciplinárními kroky, nikoliv ze slabosti a bezradnosti, ale protože to nechce udělat. Boj o charakter československé společnosti začíná již těmito vnitřními rozpory v Legiích.

Byl jsem od mládí obklopen legionáři, převahou ruskými. Znal jsem u nás i dva tři někdejší příslušníky Rudých gard v Rusku (jeden se tím raději moc nechlubil). U legionářů jsem jako kluk obdivoval svatojiřské kříže na zlatočerných stuhách. Před válkou k nám z Kladna jezdil často agitovat Alois Muna (1886–1943). To byl jiný kádr nežli desátník Vodička. Švec měl s Munou také co do činění a pokládal ho za velmi nebezpečného, na rozdíl od Vodičky k němu nebyl vázán dřívějšími přátelskými vztahy. Muna bojoval v Legiích i v Rudých gardách, byl jedním ze zakladatelů Československé komunistické sekce při KSR (bolševíků) v letech 1917–1919. Po návratu do ČR byl členem ÚV KSČ a ředitelem kladenské tiskárny Svoboda. V roce 1929 byl pro svůj „pravicový oportunismus“ vyloučen z KSČ.

V roce 1919 byl z řad ruských legionářů utvořen ve vlasti samozvaný „polní soud“, který Munu odsoudil za velezradu a podíl na smrti mnoha legionářů včetně plk. Švece k trestu smrti. Přihlásili se i dobrovolníci jako popravčí četa. Rozsudek polního soudu byl publikován v tisku. Generální prokuratura RČS reagovala okamžitě nálezem, že právní řád republiky nezná instituci „polního soudu“, jeho rozsudky tedy nemají právní podklad. Výkon rozsudku smrti by byl v takovém případě soudem klasifikován jako plánovaná vražda v nejvyšší sazbě trestu pro její vykonavatele. Muna tedy potrestán nebyl a dožil celkem v klidu na Kladně.

Všichni legionáři, které jsem osobně znal u nás ve vsi, byli levicového smýšlení, většinou členy sociálně demokratické strany. Poznal jsem je už jako čiperné děduly. Později (1967–1968) jsem s mnoha dalšími často dlouze hovořil na schůzích Klubu vojenské historie při VHÚ, kde legionářská sekce (I. odboje) patřila k nejpočetnějším a společensky nejaktivnějším. Podílela se rozhodující měrou na uspořádání výstavy o I. odboji ve VHM v Praze na Hradčanech v roce 1968, kde byly mimo jiné poprvé po 2. světové válce vystaveny osobní památky na plk. Švece. Švece si „bráškové“, jak jsme jim říkali, mimořádně vážili, nebo o něm mlčeli.

Švec nebyl jenom vynikající a odvážný velitel, byl také živý člověk, chlap, který to dokázal s židovskými prostitutkami na Ukrajině roztočit tak, že by mu i dnes mnohý playboy u nás mohl závidět. Plačtivé tóny nad jeho smrtí nejsou na místě. Volil svou cestu, která rozhodně nebyla útěkem, neboť jeho heslem bez pathosu bylo: ČEST JE VÍC NEŽ ŽIVOT! A tomu dnes už málokdo rozumí.

 Poznámka redakce: viz také článek

http://militaria.cz/cz/clanky/benes-noviny/nemohl-prezit-hanby-ceskoslovenskeho-vojaka.html