Od slz k šílenství. Abeceda války 1.

Atomová válka. Bakteriologická válka. Chemická válka. ABC válka. Nejhroznější epiteta ornans, která kdy válka dostala. Od nepaměti jsou války nejobávanější hrozbou pro národy, tím děsivější než sucha a záplavy, tornáda a neúrody, zemětřesení a epidemie, z toho důvodu, že to nejsou neodvratné přírodní katastrofy, ale události, které vyvolávají sami lidé.

Moderní technika zmírnila následky přírodních katastrof. Dnes v Evropě téměř nevíme, co jsou to epidemie cholery a moru, proč naši předkové stavěli na náměstích morové sloupy jako díkuvzdání za to, že alespoň někdo přežil morovou ránu. Díky pokroku lékařství a organizovanému zdravotnictví nás většinou trápí jen epidemie chřipky. Nové nemoci, zaviněné chybným použitím techniky, jako je nemoc šílených krav, či zavlečené z pralesů, jako je AIDS, jsou menší hrozbou než možnost smrtelného úrazu v dopravě.

Meteorologové už pomocí družic sledují vznik tropických bouří a varují ohrožené oblasti, seismologové se pokoušejí předvídat i zemětřesení. Když k přírodní katastrofě dojde, pomáhají při odstraňování jeho následků moderní dopravní prostředky, auta, letadla i vrtulníky.

I proti suchu se už dovedeme bránit. Ve starověku závisel blahobyt Egypta na výši nilských záplav. Když v Habeši málo pršelo, byl v zemi hlad. Dnes Asuánská přehrada vyhladila střídání tučných a hubených let. Meteorologové nám sice hrozí pozvolným oteplováním zaviněným zvyšováním skleníkových plynů v atmosféře, které by mohlo proměnit rozsáhlé oblasti v pouště a po roztaní ledovců zatopit přímořské nížiny, ale toho se ve středu Evropy nemusíme dlouho obávat.

Války se však v dvacátém století staly mnohem ničivější než kdykoliv předtím. Je podstatný rozdíl mezi kopím a dalekonosným dělem, koňským vozem a tankem, nemluvě o mezikontinentálních raketách a nukleárních bombách, pro které chybí jakékoliv srovnání.

Jako máme moderní továrny místo řemeslnických dílen, automatické stroje místo nástrojů, tak vojáci mají moderní zbraně místo mečů a luků. Tomu se říká vývoj. Zda je to také pokrok, to je jiná otázka.

V heroických dobách kdy bojoval muž proti muži, kdy každý musel vedle obratnosti a síly dokázat v boji svou statečnost, bylo možné válku obdivovat a její hrdiny opěvovat.

Dnes vypadá válka jinak. Vojáci jsou profesionálové, každý má svůj úkol, který musí splnit, ať se děje co chce. Většinou svého protivníka vůbec nevidí. Často takový válečník sedí schovaný v krytu a osobně mu nehrozí vůbec žádné nebezpečí. V případně atomové války má jistotu, že ji přežije, na rozdíl od civilistů, kteří takové vymoženosti k dispozici nemají.

Začínáte číst stať o chemické válce. Něco v ní bude i o atomových a bakteriologických zbraních, aby se oprávnil podtitul. Zásoby yperitu, uložené ve sklepeních, zrají jako dobré víno, stejně jako čekají na svůj čas, až budou jako diví psi vypuštěny z řetězů ostatní zbraně hromadného ničení. Visí nad námi jako Damoklův meč a nikdy si už nebudeme jisti, zda se náhodou nepřetrhne jejich závěs.

Mezinárodní dohody zmírnily bezprostřední nebezpečí vzniku globální války, ale docela jej neodstranily.

Atomová, bakteriologická a chemická válka je pokračování politiky všemi prostředky, které válčícím stranám poskytla moderní věda a průmysl. Marně se snažili diplomaté stanovit ve dvacátém století pravidla vedení války, která by udržela ničivou sílu zbraní v mezích, považovaných dlouho za normální. Válka se stala slepou silou vymykající se kontrole a omezením.

Snažil jsem se psát o tom hrozném tématu zajímavě. Možná se vám bude můj humor zdát místy trochu černý, ale mám před očima dobráckou tvář Josefa Švejka s maskami na otravování.

Mimochodem, Josef Švejk byl informován o těchto maskách od desátníka eskorty vězňů při přesunu do Brucku nad Litavou-Királyhidy. Kaprál udával za zdroj informací poučení z unteroffiziersschule.

Tady něco nesouhlasí. Je těžko představitelné, že by se v unteroffiziersschule vykládaly přísně tajné věci. K přesunu do Brucku nad Litavou-Királyhidy došlo před 17. dubnem 1917 (datování začátku 3. dílu) a tedy před prvým masovým použitím otravných látek, které zveřejnilo jejich existenci. Na druhé straně moje pochyby o Haškově paměti nemusí být oprávněné. O možnosti sestrojení atomové pumy se otevřeně psalo v novinách už v roce 1939. Teprve když se na projektu začalo pracovat, stalo se z toho vojenské tajemství.

Většina zábavné literatury se zabývá zločinem. Já jen pokračuji v této sadistické tradici. Pokusil jsem se o jakýsi pitaval chemické války. Prvý koncept jsem si psal už před třiceti léty, kdy se nedala odhalovat vojenská tajemství. Teď budu moci psát o všem, co vím.

Chemická válka se dostala se do senilního věku, kdy příbuzní nevědí, co s ní. Kdysi vyrobená munice je dnes nebezpečnější pro majitele, než pro jeho protivníka, protože koroze z ní udělala láhve šampaňského, které snadno děraví a ohrožují obsluhu. Její delaborace je drahá a díky ekologickým aktivitám se všechny vyvinuté technologie ničení nepoužitelné chemické munice stále problematizují.

Úderná síla otravných látek je oslabena víceméně dokonalými ochrannými prostředky, takže by se profesionálním válečníkům na bojišti jen pletly do hry a znepříjemňovaly jim život jako dementní tchyně. Pro chudáky, kteří by se rádi stali mocní a silní, se však chemická válka stále zdá být dobrou partií, které se zapomenou její vady, takže se pokoušejí ji získat různými cestičkami do své moci.

Trocha historie

Jedy se rostliny i živočichové brání proti svým nepřátelům, případně je využívají k lovu kořisti.

Člověk draze platil za své znalosti jedovatých rostlin a brzo poznal, že uštknutí některých hadů a pavouků mohou být smrtelná. Tak jej napadlo, že by mohl zvýšit účinek svých zbraní, především šípů, kdyby je namočil do jedu. Tímto způsobem se jed zavede přímo do krve, kde je nejefektivněji využit.

Od pradávna užívali otrávené šípy lovci lebek na Borneu, trpasličí Pygmeové v Africe a Indiáni v poříčí řeky Amazonky v Jižní Americe. Divoši znali tajemství jedů měnících dřevěné hroty šípů ve zbraň schopnou zabít slona. Avšak šípové jedy byly výhodné především proti lovné zvěři, kde stačilo malé poranění a lovcova trpělivost při sledování poraněného zvířete po několik hodin. V bitvách pomalý nástup příznaků otravy nebránil poraněnému protivníkovi pokračovat nějakou dobu v boji. Proto by se otrávené šípy k vedení válek nehodily.

Otrávený hrot představuje nejúspornější použití jedů, protože dopraví jed přímo do krve. Několik miligramů jedové kaše stačilo na slona, v první světové válce se spotřebovalo na jednoho usmrceného několik tun otravných látek.

Každý historický úvod začíná tvrzením, že už staří Řekové věděli či uměli to či ono. Tak znali tajemství řeckého ohně, zvláštní směsi, která se sama zapalovala při styku s vodou, a používali jej ještě v bojích s Araby v osmém století.

Také bývalo zvykem otravovat studny, vrhat do obléhaných opevněných míst mršiny nebo hrnce s jedovatými hady, a naopak posílat obsah prevítů (žump).

Ve středověku se tyto zvyky udržely. Případně se zapalovaly ohně, aby jejich dým obránce vykouřil. Do ohně se přidávala síra, sloučeniny arsenu, nebo se jen použilo mokré dřevo. Posledním významným použitím takového primitivního prostředku byl incident v roce 1845, kdy francouzský generál Pillisier zmasakroval při pacifikaci Severní Afriky kouřem ze zelených větví celý kmen Kabylů, včetně žen a dětí, když se ukryli před pronásledováním vojskem v obrovské jeskyni.

Při obléhání Bělehradu prý křesťanským vojskům sloužil nějaký alchymista, jehož přísady do ohně vydávaly pekelný puch. Útlocitný (nebo snad útlonosý?) vojevůdce stanovil, že taková zbraň se smí použít pouze proti nevěřícím, kteří si tak mohou zvykat na peklo.

Podle definice, kterou marxisti znárodnili Clausewitzovi, je válka pokračování politiky jinými prostředky. Chemická válka by mohla být definována jako pokračování politiky všemi prostředky.

V chronologickém přehledu by se měli objevit Borgiové se svými číšemi jedu, které se dnes při teroristických akcích mohou změnit v jedy ve vodárenských zdrojích. Podobné invenční postupy dobrodružné literatury nejsou pouhé smyšlenky. I když třeba scéna z Goldfingera při napadení Fort Knoxu sarinem je fraška, tak by útok rozhodně nevypadal.

Návrhy na použití jedovatých látek se stále častěji objevovaly v druhé polovině devatenáctého století, kdy se jedovaté chemikálie začínaly vyrábět ve větším měřítku. Tak jakýsi P. navrhl, aby se při dobývání opevnění v době krymské války použil kysličník siřičitý, kterým vinaři desinfikují sudy. X. patří pochybná sláva, že už za války Severu proti jihu zamýšlel granáty plněné chlorem.

Vojenské úřady, které tyto převratné vynálezy posuzovaly, je založily do archivu a tak vynálezce připravily o jejich zásluhy. Bylo anglické a americké velení tak humánní, že odmítlo tyto nerytířské zbraně a jenom podlí Němci o padesát let později napadli touto zakázanou zbraní gentlemansky bojující Anglosasy?

Rozhodující nebyl smysl pro fair play, ale střízlivá skutečnost. Chemičtí entuziasti byli nadšeni z nekonečných možností své vědy, ale začínající průmysl nebyl dosud schopný dodávat vojensky zajímavá množství chemikálií za rozumnou cenu.

Kapitola o mýdle

Říká se, že válka je špinavé řemeslo. Poznámka o mýdle není zde proto, že bych mýdlo psychoanalyticky spojoval s pocitem viny a podvědomou potřebou mýt si ruce, ale proto, že čistotné hospodyňky svou spotřebou mýdla vyvolaly jiné potřeby.

Proti duchu pořekadla, že čistota je půl zdraví, stálo mýdlo mnoho lidí zdraví celé. Je to trochu neuvěřitelné, že by voňavé mýdlo, kterým se myje i novorozenec mělo takové nebezpečné účinky, ale nepláče se jen, když se mýdlo dostane do očí (a to ani nemluvím o napalmu, což je vlastně také mýdlo).

Kdysi dávno přišli lidé na to, že dřevěný popel, který obsahuje uhličitan draselný, usnadňuje mytí. Už ve starověku se naučili lidé vařit mýdlo, když uhličitan draselný (potaš) získaný z popela vyluhováním vodou, nebo uhličitan sodný (soda) z přírodních ložisek svařili s olejem nebo tukem. Dostali tak mazlavou hmotu, která prala prádlo mnohem lépe, než čistá voda. Později se používaly místo uhličitanů hydroxidy.

Co se vlastně při vaření mýdla děje? Louh se pomalu rozpouští v tuku, který se zmýdelňuje. Takový typický tuk je ester mastné kyseliny s glycerolem. Při zmýdelnění se esterová vazba uvolňuje a trojmocný alkohol je nahrazen iontem alkalického kovu, většinou sodíku. Mýdlo je vlastně sůl mastných kyselin, RCOONa. Mastné kyseliny mají dlouhý řetězec označený jako alkyl R, účinné R by mělo mít 11 až 18 methylenových skupin. Methylenové skupiny jsou ve vodě nerozpustné, dokonce ji odpuzují, ale dobře se lepí na špínu. Skupina -COONa (přesněji řečeno iont z ní hydrolýzou vzniklý - COO-) na druhém konci molekuly mýdla, známá jako karbonyl, je naopak ve vodě velmi dobře rozpustná. Bipolární mýdlo je vytěsňováno na povrch vody a pokud je na alkyly nalepená špína, slepí se v mikroskopické kuličky. Mýdlo přetahuje špínu do vody.

Charakter molekul mýdla je ambivalentní, jsou z části hydrofilní, z části hydrofobní. Na vodní hladině vytvoří plyšový povlak, hlavičky k vodě a methylenové ocásky ven. Když je molekul mýdla příliš mnoho, takže se nevejdou na hladinu vody jako jednoduchá vrstva, sbalují se do kuliček, kde se methylenové ocásky i s nabalenou špínou schovají uvnitř. Narazí-li mýdlo na tvrdou vodu, srazí se s ní, tedy mýdle reaguje s ionty vápníku nebo hořčíku na nerozpustná vápenatá či hořečnatá mýdla.

Při výrobě mýdla odpadá matečný louh, který obsahuje glycerol, lidově zvaný glycerin. Už v minulém století chemici neměli odpady v lásce. Tak zkusili glycerol nitrovat a dostal se nitroglycerin.

Výstižnou charakteristiku tohoto individua podává ve svém díle známý dramatický autor Vladimír Fux (jeho spisek "Přehled výbušnin" vyšel v bibliofilském vydání péčí Vojenské technické akademie AZ).

Je jasné, že takové ztřeštěné individuum se k ničemu nehodilo, leda k léčení srdeční slabosti. Zkrotil je teprve Alfred Nobel. Pohltil ty vzteklé slzy do infusoriové hlinky a získal spolehlivý dynamit, trhavinu, která se dobře uplatnila v dolech a lomech. Nebo se nitroglycerin bobtnal s nitrocelulózou. Tím se dostane výbušnina, která umožnila moderní válku, bezdýmný střelný prach.

Souvislost mezi válkou a mýdlem snad začíná být jasná. Odpadní produkt mydláren je plně využit. Spotřeba dokonce převyšuje nabídku, tolik mýdla se zase nevymydlí, aby stačilo všem střelcům a tak se glycerin musí získávat synteticky. Avšak byla tu ještě další spojitost.

Cherché la famme

Roku 1845 působil Christian Friedrich Schoenbein na bavlnu silnou kyselinou dusičnou. Při pouhém pohledu se na bavlně nic nezměnilo, avšak když se produkt zapálil, hořel prudce a v uzavřeném prostoru dokonce výbušně. Podle síly kyseliny a podmínek reakce se dostanou produkty s různým počtem nitroskupin v molekule.

Bavlna se dvěma nitro skupinami, dinitrocelulóza, se rozpouští v alkoholicko-ethérickém roztoku na kolodium, které se za tepla hněte na celuloid, prvotní podklad filmu. I když se dnes místo snadno zápalného celuloidu používají nehořlavé náhražky, přece se u ojedinělých filmů původní vlastnosti zcela nevytratily. Jen se transformovaly do jiné sféry.

Francouzští šlechtici vždy milovali hedvábí jako obalový materiál pro své ženy a milenky. Hrabě Hilaire de Chardonet roku 1889 napodobil bource morušového a vytlačil kolodium jemnými dýzami do lázně, která zbavovala dinitrocelulózu nitro skupin a proměnila ji v umělé hedvábí. Tehdy se stávalo, že nedokonale upravené umělé hedvábí se zapálilo od jiskry. Přes toto nebezpečí spotřeba umělého hedvábí rostla a tak se spřádaly nitky událostí, které vedly k nečekaným koncům.

Věnovala-li se dinitrocelulóza umění a módě, trinitrocelulóza s třemi nitroskupinami v molekule se dala zcela do služeb armády. Po tuhém výcviku ji přinutili hořet přesně takovou rychlostí jak to dané zbraně, pušky, kulomety i děla, vyžadovaly. Trinitrocelulóza je základem bezdýmného střelného prachu. Německo bylo opět v nevýhodě, na svém území bavlnu pěstovat nemohlo, a tak muselo hledat nějakou náhražku. Pro výrobu střelné bavlny je v Evropě nejlepší dostupnou surovinou natronová celulóza, která se získává ze dřeva. K její výrobě je opět potřeba hydroxid sodný.

Bezdýmným střelným prachem se dá střílet stále rychleji. Když stál kanonýr Jabůrek u Králového Hradce a prudce létající pruské koule mu ustřelovaly jeden úd za druhým, nevěděl, že tu bitvu prohráli mnoho let předem šetrní rakouští generálové, kteří odmítli vynálezce, který jim nabízel vynález nové pušky, jehlovky, nabíjené zezadu. Touto puškou se dalo střílet několikrát rychleji než s dosavadními předovkami. Rakouští generálové uvažovali racionálně. Kdyby vojáci stříleli rychle, nemohli by přesně mířit, a většina ran by šla pánu bohu do oken. To by bylo škody, tolik zbůhdarma prostřílených patron!

Prvé zadovky pouze umožňovaly nabíjet pušku ze zadu, takže se nemusela dávat při nabíjení k noze a náboj se do ní nemusel cpát nabijákem. Teprve pak se objevily zásobníky na pět ran, ze kterých se nové náboje vytahovaly ručně pohybem závěru.

Tendence ke zrychlování střelby je trvalá. Dnes četa vystřílí tolik ran, jako dříve celá armáda. Humanisté mohou mít radost, na jedno zranění nebo smrt je potřeba stále více olova a prachu.

Sůl nad zlato

Uvědomili jsme si, že pro výrobu výbušin je potřeba hydroxid sodný. Ten se dá připravit různým způsobem z kuchyňské soli, chloridu sodného.

Chlorid sodný se chemicky rozdělí na prvky, které jej tvoří, chlor a sodík. Provedení této chemické operace je technický problém, který se řešil mnoha způsoby.

Závažným ekonomickým problémem bylo zajištění odbytu pro oba produkty. Střídavě byla větší poptávka jen po jednom produktu. Pokud se potřeboval hlavně chlor, odpadaly soli sodíku. S jejich likvidací nebyly velké potíže, jen se snižoval případný zisk. Horší to bylo v obdobích, kdy přebýval chlor. Oba způsoby jeho laciné likvidace, vypouštění do vodních toků či prostě jen do vzduchu měly vliv na životní prostředí. Lidé žijící v devatenáctém století v okolí chemických továren snášeli podmínky, o kterých se dnes musí ekologům zdát jako o pekle. Přesto nebylo možné úplně všechen přebytečný chlor jen tak vypustit.

Nejprve několik informací o chloru.

Chlor objevil už v roce 1774 při pokusech s kyselinou solnou švédský chemik Schelley. Kyselina solná se tak nazývala, protože se nejprve získávala rozkladem kuchyňské soli kyselinou sírovou. Dnes víme, že je to roztok chlorovodíku. Teprve později se s určitostí poznalo, že chlor, žlutozelený plyn dvaapůlkrát těžší než vzduch, je chemický prvek. Dá se zkapalnit už tlakem šesti kilopascalů a bod varu kapalného chloru je 34,1 stupňů Celsia. Suchý chlor nekoroduje železo, takže se může přechovávat v železných tlakových lahvích. Jeden litr kapalného chloru váží 1,76 kg a vytvoří po vypaření 455 litrů plynu při 0 stupních Celsia.

Lidské tělo obsahuje asi 175 g chloru. Smrtelnou otravu však vyvolá už koncentrace 5,6 miligramu chloru v litru vzduchu, když je vdechována 10 minut. Za tu dobu vdechnete jen asi padesátinu množství chloru, které máte v těle.

Průmyslová výroba chloru prudce stoupá od konce 19. století. Za 60 let vzrostla pěttisíckrát

Výroba chloru (tisíc tun)

Vzestupu výroby pomohla změna technologie. V 19. století se chlor vyráběl jako vedlejší produkt při Leblancově výrobě sody z kuchyňské soli. Z odpadní kyseliny solné se tehdy chlor získal oxidací oxidem manganičitým (burelem) nebo vzdušným kyslíkem při teplotách 400-450 °C. Chlor se využíval v textilním a papírenském průmyslu k bělení. Výroba se vyplácela jen proto, že chlorovodík byl vlastně odpadní produkt. Když koncem století Leblancovu výrobu sody vytlačovala metoda Solvayova, při níž nevznikal volný chlorovodík, ale jen chlorid vápenatý, ztrácela výroba chloru surovinovou základnu.

Rozvoj elektrotechniky, vynález dynama jako zdroje levného elektrického proudu, umožnil získávat chlor novým způsobem, elektrolýzou kuchyňské soli. Prvou elektrolýzu uvedli do provozu roku 1892 v Giesheimu v Německu. Do roztoku soli se dají dvě elektrody a pustí se do nich stejnosměrný elektrický proud (jako se dostává z baterie). Na jedné desce se při elektrolýze uvolňují bublinky chloru, na druhé pak kovový sodík. Sodík ihned reaguje s vodou na hydroxid sodný a vodík. Oba plyny, chlor a vodík, se musí dokonale oddělit, avšak to je jen technická záležitost. Při elektrolýze vzniká na tunu chloru 1,1 tuny hydroxidu sodného. Objem výroby určuje poptávka po výrobku, jehož spotřeba je větší. Dnes je to chlor, který se využívá pro výrobu chlorovaných uhlovodíků, avšak začátkem století byl zájem především o hydroxid sodný.

Když začala první světová válka, zvýšila se spotřeba hydroxidu sodného potřebného k výrobě celulózy. Odpadal chlor. A vzhledem k válečnému stavu nebyl čas na útlocitná řešení, i civilisté museli vydržet nějaké útrapy v zájmu vítězství. A tak se do vzduchu v Porýní dostávalo víc chloru, než bylo zdrávo. A tehdy kdosi dostal dobrý nápad (snad by bylo přesnější říci, že to byl zlepšovací nápad, ten také nebýval vždy dobrý). Chlor by se mohl prodat armádě, která by mohla odvézt ekologicky závadný odpad do nepřátelské ciziny a tam jej výhodně využít. S tím chlorem by se měli otravovat Francouzi a ne dobří občané Německa. Kdyby se chlor vypustil blízko fronty za příznivého větru vanoucího na francouzskou stranu, tak by to mohlo mít pořádný účinek. A armáda by ještě za odpad továrnám zaplatila.

Vše pro vlast

Teoretické podklady pro plynový útok vypracoval známý fyzikální chemik Walter Nernst a samotný návrh přednesl náčelníkovi generálního štábu hejtman Fritz Haber.

Abychom pochopili, proč náčelník generálního štábu přijal obyčejného kapitána, musíme vědět, že hejtman Fritz Haber byl v civilu profesor, ředitel vědeckého ústavu císaře Viléma. O tři roky později dostal Nobelovu cenu, ovšem nikoliv za svou válečnou iniciativu, ale za zvládnutí vysokotlaké syntézy amoniaku. V německé armádě měl podobné postavení jako později Einstein v USA.

Neobyčejný vzestup palebné mohutnosti pěchotních zbraní přiměl obě válčící strany, aby se zakopaly do země.

Začala poziční válka, vyznačující se zvýšeným významem dělostřelectva a hlavně spotřebou střeliva. Přestože Německo plnilo muniční sklady soustavně přes čtyřicet let od prusko-francouzské války v roce 1870, pociťovalo již po několika měsících bojů nedostatek střeliva. Výroba nestačila krýt zvýšené nároky.

Teď musíme trochu odbočit a místo válečných polí se zmínit o polích orných.

Kdysi zemědělci hospodařili úhorovým způsobem. Obdělávali pole jeden až tři roky po sobě. Výnosy byly stále menší a tak pole nechali ležet ladem, aby si odpočinulo. Rostliny svými kořeny vysávají z půdy vodu a některé prvky, které potřebují k svému růstu.

Na to přišel starý Liebig. Když byl ještě patnáctiletý lékárnický učedník, vyhodil jej magistr z učení, protože měl strach, že mu mladý fámulus při svých pokusech vyhodí do vzduchu celou lékárnu.

Mladý Liebig si třaskal s fulminátem rtuti a to mu prorazilo cestu do soukromé laboratoře velkého francouzského chemika Gay Lussaca. Liebig studoval tak pilně, že už v jednadvaceti letech byl jmenován profesorem chemie v Giessenu. Zavedl výuku pokusy v laboratoři a vedle teoretické chemie se zabýval praktickými otázkami, jako je výroba koncentrovaného vývaru z masa a kostí, polévkového koření.

A především zavedl hnojení minerálními hnojivy, fosfáty, draselnými solemi a dusičnany. Někteří labužníci sice prohlašovali a dosud si to myslí, že brambory a jiné plodiny dostávají po těch prášcích příchuť a nejsou tak zdravé jako dříve, když se hnojilo chlévskou mrvou, ale rozhodující jsou výnosy a pro většinu konzumentů ceny.

Největší význam pro výnosy mají dusíkatá hnojiva. Jediné přirozené naleziště dusíkatých hnojiv na světě je v Jižní Americe na pobřeží Tichého oceánu. Pobřeží Chile lemuje poušť Atacama. Je to několik tisíc kilometrů dlouhý a jen asi patnáct kilometrů široký pruh země mezi oceánem a pohořím Andy, kde skoro vůbec neprší. Tam jsou ložiska dusíkatých hnojiv. Vznikla asi tak, že mořské bouře vrhaly na břeh mořské řasy a živočichy. Jejich zbytky se rozkládaly a protože deště soli nesplachovaly, usazovaly se do vrstev obsahujících až 80 % dusičnanu draselného. Pobřeží se postupně zdvihalo, takže poklad "caliche" se tam hromadil až do minulého století, kdy se caliche začal těžit a vyvážet. Devět desetin státních příjmů Chile tehdy hradilo vývozní clo na ledek.

I takové zdánlivě nevyčerpatelné ložisko rychle mizelo, jako dnes mizí zásoby nafty, a lidé se zabývali možnostmi náhrady ledku, aby se nemuselo s umělým hnojením přestat.

Zvláště to zajímalo Německo a jeho generální štáb. Jeho příslušníci pocházeli s junkerských statků v Prusku, kde písčitá půda potřebovala zvlášť hodně hnojiva. A chilský ledek byl jedinou surovinou pro průmyslovou výrobu střelného prachu.

V dobách, kdy mušketýr vystřelil ze své zbraně jen několikrát za celou bitvu, chodili po vesnicích tak zvaní sanytráci. Byla to páchnoucí živnost, která napodobovala vznik chilského ledku. Sanytráci sbírali soli, které se usazovaly v záchodech, chlévech a močůvkových jamách, a z nich v sanytrárnách vyráběli dusičnan. To však nemohlo pro moderní válku stačit. Chilský ledek se musel do Německa dovážet po moři, které blokovala Anglie. Německo mohlo válčit jen tak dlouho, pokud mu stačily zásoby munice a chilského ledku.

Při tom ve vzduchu bylo dusíku dost, osm milionů tun nad každým kilometrem čtverečním! Problém spočívá v tom, že tento dusík neumí rostliny využít. Pouze některé bakterie žijící v symbióze s kořeny luštěnin to dokážou. Jinak je dusík plyn velmi netečný, s kyslíkem se slučuje jen v elektrickém výboji, v přírodě v dráze blesků.

Roku 1905 norští badatelé, Birkeland a Eyde, napodobili Peruna. Roztáhli elektrický oblouk vznikající mezi elektrodami při napětí 6000 voltů magnety na průměr přes dva metry. Uvnitř žhavé plasmy je teplota 3000 stupňů Celsia, tam se taví všechny kovy. Za těchto podmínek reaguje i dusík s kyslíkem, ale vzniklé kysličníky se musí rychle ochladit, aby se nerozložily zpět na své prvky. Při tomto způsobu se spotřebuje velké množství elektřiny a vyrobené dusičnany jsou příliš drahé.

Levněji přijde výroba karbamidu, podobná výrobě karbidu vápníku. Koks se taví s vápencem a získá se bílý karbid, který s vodou dává acetylen. Kdysi byly běžné karbidové svítilny.

Když se při výrobě karbidu do pece vhání dusík, získá se kyanamid vápníku, dusíkaté vápno, které s vodní parou uvolní amoniak. Z toho se dají kysličníky dusíku a kyselina dusičná získat spálením.

To bylo též drahé, ale válka není nikdy laciná. Kysličníky dusíku se dají získat ještě jiným způsobem, ze čpavku. Ten je v moči zvířat i lidí (to byly ty sanytrárny).

Profesor Haber studoval reakci mezi dusíkem a vodíkem, dvěma prvky, jejichž spojením vzniká čpavek, nejprve teoreticky. Zjistil, že rovnovážná reakce dusíku a vodíku vede ke směsi obsahující hlavně čpavek. To bylo dobré. Problém spočívá v tom, že rychlost reakce za pokojové teploty je nepatrná. Teprve při teplotě 600 stupňů Celsia je reakce dostatečně rychlá, musí se však podpořit i vysokým tlakem 200 kilobarů. Čtyři molekuly dusíku a vodíku dají dvě molekuly čpavku (N2 + 3H2 = 2NH3). Při syntéze čpavku se objem reakční směsi zmenšuje, proto tlak reakci podporuje.

Haberovy požadavky byly fantastické. Tlak 200 kilobarů je v moři v hloubce 2000 metrů a železo při teplotě 600 stupňů už rudě svítí a vodík je napadá. Za války, kdy Německo dusík nezbytně potřebovalo, se však podařilo výrobu čpavku technicky zvládnout.

To Německu umožnilo vést dlouhou válku.

Čpavek znamenal dusík vázaný v chemických sloučeninách. Ten je nezbytný pro hnojení a pro výrobu výbušin. Čpavek byl přímo použitelný jako hnojivo a hlavně se dal transformovat na kysličníky dusíku, které se nedaly získávat přímo spalováním atomárního dusíku. Dnes si nedovedeme svět bez výroby čpavku představit. Zapomíná se však, že podobně jako u atomové energie, podmínkou jejího zavedení byla válka.

Haber si udělal u generálů renomé. Zásluhy z něj udělaly poradce generálního štábu.

Po válce se Haber pokoušel získat pro Německo zlato na zaplacení reparací. Mělo se čerpat z moře. Projekt byl založen na chybných analýzách, které udávaly obsah zlata v mořské vodě o několik řádů vyšší, než je ve skutečnosti. Tak několikaleté úsilí bylo marné.

Zásluhy o Německo neupíral Haberovi ani Hitler. Ačkoliv sám byl zraněn otravnými látkami, zapomněl na to, že za to mohli Židi. Byl dokonce ochoten prominout Haberovi jeho nešťastný (čti nearijský) původ a udělit mu titul čestného Árijce. Haber, který fanaticky miloval svou vlast, však emigroval do Anglie a tam v krátké době už v roce 1934 zemřel. V Německu se na něj do konce druhé světové války zapomnělo.

Premiéra

Vraťme se k chloru a úmyslu jej vypouštět místo v Německu ve Francii. S tím byl spojen menší diplomatický zádrhel.

Mezinárodní dohody zakazovaly použití otravných látek.

Porušení dohod se však dalo omluvit, protože existoval precedens. Pařížští policisté používali v bojích proti apačům (zločincům) puškové granáty plněné látkami, vyvolávajícími slzení, jako je bromaceton.

Při návratu ze svých dovolených se brali tuto zbraň i do zákopů v Ardenách proti Bošům. Osvědčily se pařížském podsvětí, ale v zákopech zklamaly. Slzné látky bylo v granátech málo, a tak Francouzi splakali nad výsledkem.

Němci už před nasazením chloru upevňovali kuličky ve šrapnelech odpadním dianisidinem. Roztavený dianisidin v náboji ztuhl a zabránil pohybu kuliček. Dianisidin je silně dráždivý a měl přispívat k účinku šrapnelu. Také to nemělo valný úspěch.

Tyto pokusy však porušovaly haagskou konvenci a vytvářely tak podmínky pro její úplné pošlapání.

22. duben 1915, kdy byl u Yprů proveden první plynový útok chlorem, znamenal podobný předěl v dějinách válek jako svržení atomové bomby na Hirošimu.

Toho dne začala chemická válka ve velkém měřítku.

Plán byl jednoduchý. Zkapalněný chlor je v láhvi pod tlakem. Po otevření láhve z ní vytéká a na vzduchu se odpařuje. Protože je těžší než vzduch, drží se u země a za vhodných meteorologických podmínek (slabý vítr a pokud možno teplotní inverze) se vytvoří po vypuštění dostatečně velkého množství plynu jeho smrtelná koncentrace do hloubky několika kilometrů.

V prosinci 1914 byl tedy zformován zvláštní zákopnický (ženijní) prapor. Během několika měsíců byl vybaven láhvemi s chlorem, kyslíkovými přístroji, vycvičen v obsluze a přesunut na frontu u Yprů, kde byla rovina vhodná pro útok.

Do prvé linie se muselo dopravit několik tisíc lahví s chlorem. Teprve druhá vypouštěcí linie, do které zakopali 5730 lahví se 168 tunami chloru byla opravdu využita. Je samozřejmé, že taková těžkopádná operace několik set metrů od nepřátelské linie nezůstala protivníkovi utajena. Ten však, ačkoliv byl o akci informován dokonce přeběhlíky, nevěnoval přípravám potřebnou pozornost.

Kanadské jednotky, které stály na pozicích proti zákopnickému praporu, si neodpustily žert, který lze označit za bezesporu nejkanadštější žert v dějinách. Vystrčily za zákopů plakát s nápisem: "Můžete dlouho čekat, než povane správný vítr."

Němci čekali na druhé základně na příznivý vítr trpělivě celých jedenáct dní.

Když byl 22. dubna 1915 v 18.00 hodin vypuštěn během 5 minut žlutozelený mrak chloru, byl šokován celý svět, jako o třicet let později radioaktivními hřiby atomových pum.

Dokonalý úspěch pokusu byl překvapující nejen pro napadené, kteří se z údivu většinou už vůbec nevzpamatovali, ale i pro samotného útočníka. Velení nebylo připraveno na dokonalý úspěch pokusu. Jednotky vyšly na zteč deset minut po vypuštění chloru. Na frontě široké 6 kilometrů našly v zákopech 5000 mrtvých a 15000 raněných. Postupovaly vpřed téměř bez výstřelu až do splnění úkolu. Operační zálohy nebyly však připraveny a tak se útok zastavil, průlom prvé linie se nevyužil k větší ofenzívě.

Ovšem že se velení snažilo o opakování úspěšné operace. Při plynovém útoku na východní frontě 2. května 1915 u Bolimova bylo zasaženo 9000 ruských vojáků a 6000 otravě podlehlo. Tehdy se spotřebovalo 1200 nádob s 264 tunami chloru. Vůbec největší plynový útok byl proveden 19. až 20. října 1915 u Remeše u pevnosti Pompelle, kde Němci použili 25 000 lahví s 550 tunami chloru, vypuštěného ve dvou vlnách během 24 hodin.

Průběh otravy chlorem není příjemný. Chlor nejprve dráždí průdušky ke křeči, poškozuje jejich stěny a ztěžuje dýchání. V plicích pak naleptává choulostivé stěny plicních sklípků, které se naplňují krevním sérem. Vzniká otok plic, edém, a postupně krvácení do plic. To vše brání dýchání a těžká otrava končí pozvolnou smrtí udušením.

Ačkoliv se chlor používal k plynovým útokům jen několik měsíců, zemřelo na následky otrav chlorem 13000 vojáků a dalších 30000 bylo zraněno. Spotřeba chloru byla 1500 tun, tedy asi 115 kg na jednoho mrtvého a dva raněné.

Zajímavou apologii chloru napsal ve své knize pro mládež "Boj s molekulami" profesor Friederich Nissen: "Francouzi nám vyčítali, že jsme začali plynovou válku. To je nesprávné. My jsme ji jen, poněvadž nepřítel již dříve pamatoval na německé střelecké zákopy plynovými bojovými látkami, organizovali a provedli ve velkém měřítku. To dovedlo Německo arci lépe než protivník, což Francouz uznává při jiných příležitostech s obdivem, i když se závistí. Za druhé se vyčítá, že Německo použilo k boji proti nepříteli jedovaté látky, jako je chlor. Při tom se bohužel zatajuje, že jiné plyny, ačkoliv jsou méně jedovaté, přece jen mohou působiti na lidský organismus mnohem škodlivěji. Správné je arci, že chlor je velmi jedovatý. Dávka, která postačí, aby člověka násilně odvedla z tohoto světa, je jen velmi nepatrná. Chtěl bych však jednou viděti takového živočicha, který je vůbec sto, i kdyby chtěl, toto smrtelné množství do sebe pojmouti. Štiplavý zápach, nadmíru dráždící sliznice, donutí každého, aby místo své působnosti co nejrychleji opustil. Potud je chlor dokonce velmi humánním bojovým prostředkem. Rozhodně mnohem humánnějším než zákeřné plyny, nejprve použité nepřátelskou stranou, jež bez ohlášení vnikají do kůže nebo vnitřních orgánů, a tak, třebas jejich jedovatost snad nedosahuje jedovatosti chloru, mohou působit mnohem těžší poruchy. Nepopíráme ovšem, že i otravy chlorem mohou způsobit smrt. Normálně se to však nestává. A konečně ve válce se musí počítat se smrtí."

Pan profesor pozapomněl na ty tisíce Kanaďanů, Angličanů, Francouzů a Rusů, kteří jakkoliv nechtěli, byli sto pojmouti do sebe smrtelné množství chloru. Arci člověk není obyčejný živočich. Citovaná pasáž není názor jednotlivce, ale typická odezva jistých odborných kruhů na utrpení způsobené chemickou válkou. Oficiální experti německé armády tvrdili, že plynové útoky neporušily haagskou konvenci, protože ta zakazuje pouze použití jedovatých látek ve střelách. A při plynovém útoku se přece vůbec nestřílelo.

Myšlenka využít jedy ve válce je prastará. Teprve rozvoj chemického průmyslu umožnil takové použití otravných látek v takovém měřítku, aby se z nich stala zbraň hromadného ničení.

V dobách, kdy výroba chloru nečinila ani tunu denně, by byl plán na vypuštění 168 tun chloru pouhou utopií. Teprve překotný rozvoj produkce během čtvrt století poskytl dostatečné množství plynu, aby se mohl pokusný plynový útok realizovat. Dalším předpokladem bylo používání zkapalněného chloru v průmyslu.

Obrana a útok

Vojáci zkoušeli proti chloru všelicos. V nejhorší nouzi, když se dusili, močili na kapesníky, přiložili si je ke tváři a pokoušeli se dýchat přes vlhkou tkaninu. I tato primitivní ochrana trochu pomáhala. Ani velitelství, které před útokem nebezpečí přehlíželo, nezahálelo. Dohodové jednotky už čtrnáct dnů po prvém útoku dostávaly respirátory podobné maskám, které dnes při smogu nosí Japonci. Před ústa a nos se pevně přitiskla vrstva bavlněného tkaniva nasyceného sodou a thiosíranem. Při zahájení plynového útoku se tampony navlhčily a připevnily na obličej. Když voják dokázal přes ně dýchat (odpor vlhké vrstvy byl značný a člověk se musel na dýchání plně soustředit), účinek chloru se snížil, protože chlor se v tamponu chemicky vázal.

Ruský chemik Zelinskij, jehož ruce byly podivně zjizvené (byla to památka na studia u profesora Mayera v Německu, kdy se popálil dichlordiethylsufidem, zajímavou chemikálií o které ještě uslyšíme), vymyslel jako ochranu proti plynům filtr plněný aktivním uhlím, které se používalo k čistění cukerných šťáv. Jak sladce chutnaly doušky filtrovaného vzduchu, když kolem byl dusivý plyn. Dýchací odpor aktivního uhlí byl mnohem menší a princip se stal základem všech ochranných masek.

Protože ochrana snížila účinnost chloru, bylo třeba vymyslet něco jiného. Na bojištích se objevovaly v rychlém sledu stále nové otravné látky.

Surovina pro výrobu barvářského meziproduktu, Michlerova ketonu, je několikrát jedovatější než chlor. Sem s ním, s fosgenem, ať nepřítel zmodrá. Fosgen, chlorid kyseliny chlormravenčí či správně karbonyldichlorid COCl2, se snadno vyrobí sloučením chloru s kysličníkem uhelnatým na aktivním uhlí. Dva jedovaté plyny se spojí za působení aktivního uhlí, aby vznikl plyn ještě jedovatější. Plynný fosgen má vyšší specifickou hmotnost než chlor. Proto se nerozptyluje tak snadno jako chlor.

Fosgen se používal stejně jako chlor k plynovým útokům a mimo to se s ním plnily dělostřelecké granáty. Tím odpadla nutnost čekat na nespolehlivý vítr a požadavky na počasí byly méně náročné. Pro své výhody se stal nejpoužívanější otravnou látkou první světové války. V armádních skladech přečkaly jeho zásoby i druhou světovou válku.

Chlor prostě rozežíral plíce, leptal je jako kyselina. Fosgen působil jemněji, plíce otékaly, plicní kanálky se ucpávaly a tak nebylo čím dýchat. Jemné vlásečnice praskaly, propouštěly krevní sérum i samotnou krev.

Ochrana proti fosgenu byla obtížnější než proti chloru. Nestačily pouhé tampony a muselo se použít aktivní uhlí. Na jedné straně aktivní uhlí katalýzuje syntézu fosgenu, na druhé straně aktivní uhlí ve filtru ochranné masky fosgen sorbuje a případně rozkládá. A je mu jedno, komu slouží.

Carská armáda používala chlorpikrin. Ten se vyrábí z odpadní kyseliny pikrové (trinitrotoluenu), která není dosti kvalitní pro výrobu munice a představovala odpad. Chlorpikrin se též hodí k vyhánění křečků z nor a v sovětské armádě sloužil i ke zkoušení ochranných masek, zda je mají vojáci dobře nasazené.

Stálá změna není jen neúprosným požadavkem dámské módy, ale i chemické války. Její zbraně jsou účinné jen tehdy, dokud proti nim neexistuje přiměřená obrana.

Máte ochranné masky s filtry? Aktivní uhlí zachycuje pouze plyny a páry. Avšak existují i dýmy s pevnými částicemi tak malými, že vrstvou aktivního uhlí projdou. Tak proč nezkusit látky s vysokým bodem varu a nízkou těkavostí, které při rozptýlení výbuchem nebo po odpaření v ohni kondenzují na aerosol, podobný kouři cigarety. Jako dýmy se užívaly většinou arsiny obsahující jedovatý arsen. K dýmům paří i některé slzné látky, třeba chloracetofenon (CN) nebo novější o-chlorbenzylidenmalonnitril (CS), které se používají při policejních zásazích proti demonstrantům.

Jedovaté dýmy neměly obyčejně smrtící účinek. Stačilo však, že nutily ke kašli a zvracení. Nevolnost přiměla vojáky sejmout ochranné masky. To je vystavilo působení fosgenu, se kterým se často kombinovaly.

Ale dráždivé dýmy neměly trvalý úspěch. Inženýři brzo zkonstruovali protidýmové vložky, které zachycovaly částice dýmu v jemných pórech papíru. Takový papír má velký odpor, protože otvůrky, kterými může vzduch procházet jsou malé a musí jich být hodně. Tak plocha filtru musí být velká. Ochrannou masku bychom si měli prohlédnou podrobněji, ale teď se tím nebudeme zdržovat, protože se blížíme vrcholu chemické války.

Dalším stupňováním chemické války byly zpuchýřující látky. Ty účinkují nejen na plíce, ale na celý povrch těla. Nejznámější a nejdůležitější je yperit, chemická sloučenina dichlordiethylsufid. Měla premiéru opět u Yprů a dostala podle toho místa francouzské jméno. Němci mu říkali Lost, Američané hořčičný plyn podle charakteristického zápachu.

Představil se "král válečných plynů", s kterým se musí dodnes počítat. Relativně snadno se vyrábí, dá se doslova "uvařit" v obyčejném smaltovaném hrnci za míchání vařečkou.

Páry yperitu působí zčervenání pokožky a zejména účinkují na sliznice a oči. Pokud se dostanou do plic, účinek je podobný jako u látek dusivých. Kapalný yperit vyvolává po několika hodinách puchýře jako při spáleninách druhého stupně. Ty jsou naplněny kapalinou, která má ještě zpuchýřující účinky. Puchýře způsobené yperitem se jen zdlouhavě léčí a jsou náchylné k druhotným infekcím. Péče o zasažené vojáky vyřadí další, kteří se o ně musí starat.

Mechanismus fysiologického účinku yperitu není zcela jasný a proto proti němu neexistuje účinný protijed. Léčba se vlastně jen snaží zabránit sekundární infekci ran. Zranění se léčí velmi pomalu.

"Rosa smrti", jak Američané poněkud chlubně nazývali svůj lewisit, chlorvinyldichlorarsin, se objevila až na sklonku dodělávající války, na bojištích už nepřipomínala zasaženým vojákům vůni maminčiných pelargónií.

Ochrana proti yperitu a lewisitu vyžaduje izolování celého těla od zamořeného prostředí pogumovanými tkaninami. Takové obleky chrání jen několik hodin, dokud látky vrstvou neproniknou. Pohyb v obleku je namáhavý, protože odpařování potu je zamezeno a tělo se rychle přehřívá.

Ochranné oděvy byly neprodyšné pro všechny plyny. V takovém oděvu se dá vydržet, zvláště na slunci a při vyšších teplotách, jen omezenou dobu, protože se v nich člověk nadměrně potí.

Proto se výzkum snažil vyvinout prodyšné tkaniny, které by podobně jako filtry ochranné masky propouštěly vzduch, ale zachycovaly škodlivé látky. Nebo se začaly používat ochranné oděvy vybavené nuceným větráním přes filtry. Ještě větší komfort poskytují bojová vozidla, vybavená filtračně-ventilačními zařízeními. V tomto případě k takovým vymoženostem přispěla také existence atomových zbraní a nutnost ochrany proti radioaktivnímu prachu.

Zpuchýřující látky se udrží v terénu a na potřísněných předmětech celé týdny a pokud jsou uzavřeny celé roky. Zasaženou výzbroj a výstroj i terén jenutné zbavit těchto látek. K odmořování yperitu a lewisitu se používal většinou chlor, ovšem chlor ve formě chlorového vápna nebo chlornanu vápenatého či chloraminů.

Kruh se uzavřel, našlo se nové upotřebení pro přebytečný chlor a objevila se nová chemická komodita, otravné látky, jejichž další rozvoj po válce už byl samostatný. Látky žlutého, modrého a jiných křížů patří k nejtěžším, jaké kdy lidstvo neslo.

Během tří let první světové války se použilo 125 tisíc tun otravných látek a vystřílelo se 66 milionů kusů dělostřelecké munice. Otravné látky vyřadily z boje asi 1 300 000 vojáků.

Chemický mír

Otravné látky jako pára nad močály otravovaly život celého lidstva. Nikdo nepochyboval, že případná další světová válka bude opět chemická. Na celém světě se na to v přísném utajení připravovali.

Po první světové válce vítězové zakázali použití otravných látek (v chemické válce mělo poražené Německo nespornou převahu), avšak sami nebrali konvenci příliš vážně. USA se ani nenamáhaly ji podepsat.

Plynová maska se stala symbolem století.

Diplomaté asanovali Evropu, jako kdyby to bylo zamořené území, o plynové masce se zpívaly kuplety a tančily v nich girls. Inzeráty nabízely speciální masky pro nemluvňata, k rodinným domkům se přistavovaly komfortní protichemické kryty.

V novinách se občas objevily zaručené zprávy o nových zkázonosných plynech. Italové zkoušeli yperit místo na králících velkoryse na bosých Habešanech, Japonci na Číňanech. Třetí říše měla ve svých skladech tolik otravných látek, že by na každého člověka na zemi připadla stonásobná smrtelná dávka, kdyby s nimi zacházela hospodárně a jako Křováci stříkala jedy přímo do těla.

Síra nezbytná k výrobě dichlordiethylsufidu byla v soběstačném Německu příliš vzácná na to, aby se s ní dalo plýtvat. Proto se vyvinul "ersatz" yperit z domácích surovin, dusíkatý yperit, jehož střed místo síry tvořil dusík. Dusíkatý yperit našel později přechodné využití při chemoterapii rakoviny.

V laboratořích firmy IG Farben objevili v třicátých letech náhodou při výzkumu vedeném za jiným cílem zcela nový typ otravných látek. Náhoda však přeje připraveným.

Výzkumný tým doktora Schraedera nejdříve studoval fluoracetáty. To jsou látky stálé a mohly by se používat jako rodenticidy (prostředky proti hlodavcům), kdyby nebyly velmi jedovaté. (Jako potenciální otravné látky je později studovali i Angličané.) Fysiologické účinky nechával doktor Schraeder ověřovat lékaři. Tento zvyk se zachovával, i když dostal nový úkol, vývoj maziv pro ponorkové torpédomety.

Torpéda se musí v hlavních torpédometů mazat, aby se nezadřela. Použitá maziva by měla být těžší než voda, aby nestoupala k hladině, kde by skvrny maziva mohly prozradit polohu ponorky.

Předpokládalo se, že jako maziva by se mohly používat estery a jiné sloučeniny kyseliny fosforečné, které mají specifickou hmotnost vyšší než voda a tedy po výstřelu torpéda se neobjeví na hladině jako olejová skvrna, ale klesly by ke dnu.

Při syntéze dimethylaminokyanfosfátu se několik pracovníků přiotrávilo. Vzhledem k tomu, že pracovali s kyanidem sodným, museli být opatrní. Zřejmě nebyli opatrní dost. Takové případy se chemikům stávají. Obvykle při publikaci nových sloučenin se na jejich jedovatost upozorní v poznámce.

Následující testy potvrdily neobyčejně vysokou jedovatost nové sloučeniny. Bylo to překvapující, protože podobnou sloučeninu, diethylaminokyanfosfát (jméno má o jedno m méně, místo methylových skupin je amin substituován ethylovými skupinami, a sloučenina je méně těkavá) připravil už na přelomu století profesor Michaelis se spolupracovníky.

V roce 1932 vedl analogický případ otravy diisopropylfluorfosfátem k upozornění v odborné publikaci, že sloučenina je velmi jedovatá a že se s ní musí zacházet velmi opatrně.

O pět let později však místo publikace v laboratořích IG Farben připravili kilogramový vzorek nové zajímavé látky na ukázku pro Říšský zbrojní ústav a nové látky si chránili tajným patentem.

A není překvapující, že už v roce 1943 měla IG Farben v chemickém kombinátu v Dyhenfurtu v blízkosti koncentračního tábora Osvětimi už v provozu továrnu na výrobu dimethylaminokyanfosfátu (kódový název tabun) s kapacitou 50 000 tun ročně a připravovala se výroba ještě jedovatější látky, sarinu. Aby maskování továrny bylo co nejvěrohodnější, rostly na jejích plochých střechách stromy a keře.

Tento řetěz událostí byl však pro Německo ve svých důsledcích nepříznivý. Výzkumný tým doktora Schraedera zjistil, že nová skupina látek působí nejen na teplokrevné živočichy, ale také na hmyz.

Objevily se látky, které měly snesitelnou jedovatost pro teplokrevné živočichy a působily hlavně na hmyz. Koncem války se stala problémem mandelinka bramborová, která začala ničit brambořiště stále menšící se Říše a tak ohrožovala výživu armády i obyvatel. Působila na bramborových polích velké škody. Mohl se proti ní nasadit tetraethylpyrofosfát (Bladan, TEPP), který se snadno vyrobí z ethanolu a kyseliny fosforečné. Použití TEPP zabránila armáda v zájmu utajení sarinu a tabunu. Utajení dostalo přednost před zásobováním.

V prostředí utajování není důležité to, co se publikuje, ale i to, o čem se nepíše. V prvé monografii o fosfororganických sloučeninách (vyšla v Moskvě koncem třicátých let ve vojenském nakladatelství, autora a název bohužel odnes čas) není zmínka o banální publikaci syntézy diisopropyl fluorfosfátu, na jejímž konci autoři upozorňují, že tato sloučenina má miotické účinky. Tato zpráva iniciovala rozsáhlý výzkum dialkylfluorfosfátů v Anglii. V Německu to byla nadbytečná informace, protože věděli o jedovatějších látkách. Unikla tato informace Rusům, nebo jen jejím opomenutím tajili, že s podobně aktivními sloučeninami pracují? Vojenské nakladatelství monografie svědčí o druhé variantě.

K objevům vedou příznivé konstelace podmínek nebo náhoda. Homologický analog tabunu, jak už jsme řekli, připravil v roce 1903 Michaelis, tetraethylpyrofosfát (TEPP) dokonce už v roce 1850 de Clermont (v roce 1854 se touto látkou možná i otrávil). Tato informace však byla bezvýznamná, dokud Gerhard Schräder nedostal úkol připravit mazivo pro ponorky se specifickou hmotností těžší než voda a zaměřil svou pozornost na estery kyseliny fosforečné. Protože před tím pracoval s jedovatými fluoracetáty, měl spojení na toxikology a nechával nové sloučeniny rutinně testovat.

Angličané si všimli poznámky o diisopropylfluorfosfátu (možná za přispění neúplných špionážních zpráv o německém výzkumu) a studovali za druhé světové války různé estery fluorfosfátu, které ovšem nebyly tak nebezpečné jako tabun a sarin.

Po válce se spojenci svorně rozdělili o německé výsledky. Rusové obsadili chemický kombinát u Osvětimi, jehož zařízení si odvezli na své tajné základny, a Angličané s Američany zajali výzkumný tým doktora Schrädera.

Organofosfáty inhibují enzym, který reguluje šíření nervových vzruchů v nervových buňkách. Enzym acetylcholinesteráza rozkládá acetylcholin, který vyvolává v nervových buňkách vzruch. Dráždí nervová centra a proto se musí z buněk neustále odstraňovat. Pokud acetylcholinesteráza přestane působit, trvalé dráždění nervů přejde v křeče a to především těch svalů, které jsou ovládány vegetativně. Nejdříve se účinek projeví na zorničkách. Ty se zúží jako na prudkém světle. Vznikne tak zvaná miosa. Další příznakem otravy jsou křeče průdušek. Postižený cítí tlak na prsou, dýchání je namáhavé. Při smrtelné otravě dojde k ochrnutí dýchacích svalů. Příčinou smrti se stává udušení. Proto nejúčinnější pomocí při vážné otravě organofosfáty je umělé dýchání. Mimochodem, moderní způsob umělého dýchání z úst do úst prý byl vypracován právě pro tento účel.

Otrava je doprovázena i samovolným vyměšováním slin, potu, moče a stolice a samozřejmě i bolestmi a pocity úzkosti a strachu. Brzy se poznalo, jakou strukturu m usí sloučeniny fosforu mít, aby byly nebo nebyly jedovaté. Ukázalo se však, že v praxi některé sloučeniny jsou jedovatější, než se dalo podle jejich struktury předpokládat. Objasnilo se to tím, že se tyto látky v živém organismu mění. Když se takové změněné sloučeniny připravily uměle, zjistilo se, že jsou dokonce jedovatější než sarin.

Chemické rovnováhy

Proč nebyla druhá světová válka válkou chemickou, jak se všeobecně čekalo, proč Hitler nevyužil své obrovské zásoby nových typů otravných látek, které se vyráběly do posledních týdnů války za nevídaných materiálních potíží?

Otravné látky se objevily na bojišti v době, kdy staré bojové prostředky nebyly schopné překonat důkladně vybudovanou zákopovou obranu. Plyny byly poeticky líčeny jako malé granátky, které vnikají do krytů a tam vybuchují v plicích obránců. Trvalé otravné látky zamořující terén nutily vyklidit pracně budovaná postavení.

Zásluhu na tom, že v druhé světové válce se chemické zbraně nepoužily, má ten fakt, že se na ni připravovaly obě válčící strany. V prvé fázi druhé světové války se otravné látky Němcům příliš nehodily do jejich koncepce bleskové války, pohyblivost nebyla pro jejich nasazení příhodná.

Na západní frontě německá armáda je použít nepotřebovala, spíše by jí jako útočníkovi překážely. Otravné látky mohly bleskovou válku zpomalit. Mimo jiné se uvádělo i to, že Hitler, který byl sám za první světové války zasažen otravnou látkou, měl k této zbrani odpor.

A proti Sovětskému svazu se Němci otravné látky báli použít. Sovětská armáda byla na chemickou válku dobře připravena, nedalo se počítat s nějakým velkým překvapením, bez kterého by použití otravných látek nepřineslo podstatné výhody. A kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby Sověti podle biblické zásady oko za oko, zub za zub, použili při odvetě stejnou zbraň.

Sovětští vojáci nebyli bezbranní jako vězňové koncentračních táborů, kteří byli v plynových komorách hubeni cyklonem, chemickou sloučeninou kyanovodíkem. Sovětské filtry proti kyanovodíku dobře chránily.

To se nedalo říci o německých filtrech, ty kyanovodík téměř vůbec nezachycovaly. A sovětská armáda měla připravený kyanovodík ve velkých zásobách pro bojové použití.

Během první světové války se kyanovodík pokoušeli použít Francouzi ve směsi s chloridem cíničitým zvané vincenit. Ačkoliv je kyanovodík nesmírně jedovatý, bylo jeho použití jako otravné látky zcela neúspěšné, na cílové ploše se nepodařilo vytvořit smrtelnou koncentraci kyanovodíku. Molekula kyanovodíku HCN je nepatrně lehčí než molekuly dusíku a kyslíku, jejichž směs tvoří vzduch. Proto se ve volném prostoru rychle rozptýlí. Po zkušenostech z první světové války považovalo jeho nasazení ve volném terénu za neefektivní.

Za prvé světové války byla rychlost dělostřelecké střelby nízká. To se změnilo zavedením salvových raketometů, katuší. Pak tu bylo letectvo, jehož stokilogramové bomby také byly vydatným zdrojem kyanovodíku. Mimo to se sovětským odborníkům podařilo nalézt způsob, jak zajistit jeho smrtelné koncentrace jeho masivním nasazením. Jeho sorpce na aktivním uhlí je minimální a uhlí se musí speciálně impregnovat, aby jej likvidovalo.

Německá armáda musela nejprve vybavit své vojáky novými ochrannými prostředky s impregnací pro chemickou sorpci kyanovodíku. To dokázala velmi rychle (filtr vzor 42 už kyanovodík zachycoval). Avšak na jaře 1943 už bylo pozdě začínat s použitím otravných látek, protože to už německá luftwaffe prohrála leteckou válku, západní spojenci měli převahu v letectvu a případná odveta otravnými látkami proti německým městům by byla strašlivá. President Roosevelt varoval, že na případné použití otravných látek by spojenci reagovali napadením německých měst touto zbraní.

Když jsem toto vysvětlení našel koncem padesátých let v knize dr. Hansliana "Vom Gaskampf zum Atomkrieg", musel jsem si tyto vědomosti nechat několik roků pro sebe. Každé takové tvrzení by bylo prohlášeno za drzé a zlovolné pomlouvání Sovětského svazu. Při tom jsem měl možnost studovat tajné předpisy sovětské armády, kde byly popsány technické vlastnosti bomb plněných kyanovodíkem, což potvrzovalo údaje dr. Hansliana. Teprve v druhé polovině šedesátých let jsem toto vysvětlení zveřejnil.

Kapitola o nervových jedech

Už jsme se o nich zmínili, ale pro jejich důležitost bychom měli být důkladnější. Zde historie začíná v polovině minulého století. Roku 1850 syntetizoval Mošnin tetramethylpyrofosfát, avšak nevšiml si jeho zajímavých toxických vlastností. To hrabě de Clermont o čtyři roky později nebyl tak šťastný, zaplatil za svou zvídavost při podobných pokusech smrtí.

Dlouhá léta studovala vlastnosti organických sloučenin fosforu škola profesora Michaelise v Německu a profesora Arbuzova v Rusku. Osmdesátiletý Arbuzov řekl při oslavě padesátého výročí vědecké činnosti, kterou téměř celou zasvětil chemii fosfororganických sloučenin: "Pracovali jsme s těmito látkami s opatrností vlastní organickému chemiku a proto jsme význačné fysiologické vlastnosti těchto látek nepozorovali."

Atomární fosfor existuje ve dvou modifikacích, červené a bílé. Červený fosfor je prakticky neškodný. Bílý fosfor je však jedovatý. Kdysi se používal pro výrobu sirek, jejichž hlavičky bývaly snadno dostupným zdrojem jedu, populárním hlavně mezi služebnými (tehdy to bylo velmi frekventované zaměstnání chudých dívek a paní). Chronické otravy při výrobě sirek měly velmi ošklivý průběh a tak výroba sirek z bílého fosforu musela být zakázána.

Rovněž byla známa jedovatost fosforovodíku a chloridů fosforu (u těch šlo o snadno pozorovatelný dráždivý účinek), avšak fosfororganické sloučeniny se považovaly za celkem neškodné.

V třicátých letech jako varovné znamení upozornil na nebezpečí těchto látek skandál s pokoutně vyráběnou náhražkou zázvoru pašovanou z Jamajky. Tresť byla znečištěna trikresylfosfátem a její požívání působilo tak zvanou zázvorovou paralýzu, ochrnutí.

V roce 1932 syntetizovali Lange a Kruegerová estery kyseliny fluorfosforečné, aby potvrdili její strukturu. Byla to čistě akademická práce, k získání esterů použili nerozpustnou stříbrnou sůl, na kterou působili alkyljodidy. Při zahřívání reakční směsi v zatavené trubici se srážel ještě méně rozpustný jodid stříbrný.

Vedle teoretických závěrů se ve zprávě objevilo varování, že při manipulaci s estery kyseliny fluorfosforečné je třeba zachovávat největší opatrnost, protože dialkylfluorfosfáty působí i v nepatrných koncentracích miosu.

Miosu, což je zúžení zorniček, působí i silné světlo. Oko si reguluje množství světla dopadajícího na zrakový nerv. V šeru se zorničky opět rozšiřují. Odedávna se ženy snažily mít velké výrazné oči. Kapaly si do očí šťávu z rulíku zlomocného, který dostal latinské jméno atropinum belladonna, atropin krásná paní. Rulík obsahuje jedovatý alkaloid atropin, což je však současně lék proti miose a protijed proti organofosfátům.

Dialkylfluorfosfáty byly za druhé světové války intenzivně studovány ve Velké Britanii skupinou vedenou Staceyem. Podnět ke studiu mohla dát poznámka Langeho a Kruegerové, ale také některé patenty firmy I. G. Farben, na kterých byl jako jeden z autorů jmenován Gerhard Schräder.

Doktoru Schräderovi patří zásluha, že našel pro organofosforové sloučeniny praktické použití jako insekticidy. Zatím jeho práce přinesla lidstvu více užitku než škody, protože k masovému použití organofosforových otravných látek zatím nedošlo.

Prvou organofosforovou otravnou látkou byl tabun, dimethylaminoethylkyanofosfát. Ale nelze říci, že doktor Schräder byl prvý kdo jej objevil. Analog tabunu (diethylaminoethylkyanofosfát) připravil už v roce 1903 Michaelis. Při esterifikaci dialkylaminodichlorfosfátu alkoholem se snadno nahradí jeden chlor ze dvou. Aby se substituoval i druhý chlor, musí se do reakční směsi přidat látka, která váže vznikající chlorovodík. Může to být terciární amin, nebo sůl slabé kyseliny. No a kyanovodík je slabá kyselina a kyanidy jsou tedy pro esterifikaci použitelné. Jenže zde místo esterifikace dojde k substituci chloru kyano skupinou.

Po prvém úspěchu další vývoj už byl samovolný. Tak se přišlo za několik let na sarin.

Tabun i sarin působí při vdechování. Proto se musí použít s překvapením, aby se účinek dostavil během několika vteřin, než si napadení uvědomí, že se stali cílem chemického útoku a než si stačí nasadit ochranné masky. Jedno nadechnutí by mělo být smrtelné.

Vývoj však vedl i k látkám, které působí podobně jako yperit přes pokožku, takže ochranné masky neposkytují dostatečnou ochranu. Na rozdíl od yperitu však tyto látky zabíjejí. K usmrcení člověka postačí asi dva až deset miligramů fosforylthiocholinu na zdravou pokožku. (Pro lepší představu, obvykle velká kapka vody váží dvacet miligramů.)

Sarin vytlačil většinu starých "klasických" otravných látek. Vývoj nových otravných látek však neustal. Vojenské laboratoře v USA, Velké Britanii, Sovětském Svazu, Francii, ale také v malých státech jako je Švédsko, Holandsko, systematicky sledovaly všechny sloučeniny, u nichž se mohlo předpokládat, že by se mohly uplatnit ve stále tvrdší konkurenci.

Poválečný vývoj organofosfátů se soustřeďoval především na insekticidy, hledání netoxických látek. Jako účinné a bezpečné látky se zdály být thionofosfáty, které mají v molekule místo kyslíku síru vázanou dvojnou vazbou k fosforu. To se však zvrtlo, když se ukázalo, že samovolný přesmyk thionoformy na thiolovou, kdy z alkoholu se stane thioalkohol a z thionofosfátu thiolfosfát, několikanásobně zvyšuje toxicitu těchto látek.

Po tomto objevu stačilo jen zkusit připravit methylfosfonové analogy thiolfosfátů, aby se objevily nebezpečné látky V, jejichž perkutánní toxicita je prakticky stejná jako intravenosní.

Existenci nových otravných látek oznámil světové veřejnosti na pugwashské konferenci, věnované problematice chemické a bakteriologické války, akademik Dubinin (v "civilu" generál sovětské armády). Ovšem už dříve toto vojenské tajemství vynesl do světa vítr. Doslova a do písmene.

Když Američané zkoušeli rozptylování V látky z nízko letícího letadla, tak při jednom polním pokusu letadlo rozprašující novou otravnou látku se zvedlo z přízemního letu dříve, než se rozprašující zařízení dokonale vyprázdnilo. Nenadálý náraz větru zvedl mračno aerosolu a přenesl oblak otravné látky přes horský hřbet oddělující vojenský prostor od civilního území. Oblak se dostal na pastviny, kde pak uhynulo stádo asi šesti tisíc ovcí.

Strukturu látek V "prozradil" Tammelin ze švédského vojenského výzkumu. Nejednalo se přímo o látku VX. Je zajímavé, že sovětští odborníci na Tammelinově analogu trvali, i když jeho vlastnosti neodpovídaly popisu látky VX a vědělo se, že to ani není nejjedovatější analog.

Plocha, kterou je možné v současné době organofosforovými otravnými látkami zasáhnout vytvořením smrtelné koncentrace je srovnatelná s plochou zničení jaderným výbuchem a jedovatý mrak se může šířit podobně jako radioaktivní mrak při pozemním výbuchu na vzdálenost desítek kilometrů.

Přírodní látky a toxiny

Americká armáda si nechala patentovat výrobu a použití jedovaté látky ze skočce, která zbývá v pokrutinách po vylisování ricinového oleje.

Financovala formou grantů studium přírodních jedů, jako jsou paralytické jedy z kalifornských ustřic zaděnky, z vajíček a embryí kalifornského vodního mloka Taricha torosa. Podobné jedy obsahují četné mořské ryby. V Japonsku zaznamenávají až 400 smrtelných otrav ročně způsobených nesprávnou přípravou oblíbené lahůdky, "nafukovacích ryb" fugu. Jejich vaječníky a játra obsahují jed tetrodotoxin. Jeho jeden gram je smrtelnou dávkou pro sto tun živé váhy myší, protože smrtelná dávka je 10 mikrogramů na kilogram.

Jmenované jedy se svým složením a účinností blíží nejjedovatějším známým látkám, toxinům vylučovaným mikroorganismy. Nejznámějším toxinem, který byl rovněž studován ve vojenských výzkumných ústavech jako potenciální otravná látka, je botulotoxin. Jeden gram botulotoxinu by mohl usmrtit milion lidí. To je asi 75 tisíc tun živé váhy.

Botulotoxin je peptid složený z aminokyselin jako bílkoviny v našem těle. Zatím se řadí k bakteriologickým zbraním. Není však vyloučena jeho syntéza chemickou cestou, nebo chemická příprava jeho účinných fragmentů. Tím by se oba typy zbraní hromadného ničení sblížily. Kdysi jsem se pokoušel odhadnout vývoj otravných látek tak, že jsem vynášel data objevu látek proti jejich toxicitě.

Jedovatost otravných látek se za padesát roků vystupňovala tisíckrát až desettisíckrát, takže k dosažení stejných účinků jako měly plynové útoky chloru by dnes stačily nikoliv stovky tun, ale stovky či desítky kilogramů otravných látek.

Hledal jsem hypotetický rok objevu syntézy botulotoxinu. Podle mé předpovědi už k ní mělo dojít. A možná je skutečnost ještě děsivější.

Botulotoxin je velká molekula složená z několika set aminokyselin. Vylučují ji bakterie, které lze uměle pěstovat a toxin z kultury isolovat.

Moderní biotechnologie však umožňují najít gen pro botulotoxin, tento gen insertovat do jiných organismů a přinutit je vyrábět toxin.

Je však zcela možné, že toxicitu botulotoxinu nepůsobí celá jeho molekula, ale jen skupina několika aminokyselin. Pokud by se taková kombinace odhalila, bylo by možné ji připravit mnohem snadněji než celý toxin přímou syntézou a látka by byla jedovatější, protože by neobsahovala balast.

Druhá část této stati je uveřejněna zde:

http://www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/od-slz-k-silenstvi-abededa-valky-2.html