logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Odkaz Napoleona

Úvaha PhDr. Jiřího Kovaříka, známého napoleonského publicisty, převzatá s jeho laskavým svolením z jeho webové stránky Napoleon a knihy Jiřího Kovaříka. Uveřejněno k 248. výročí Napoleonova narození (15. 8. 1769).

První díl mého NAPOLEONA už vyšel a vypadá to na příznivé přijetí ze stran čtenářů, což mne nesmírně těší. Druhý je více než měsíc dopsaný, prvním čtením pročištěný, důkladně zkorigovaný mým obětavým přítelem Karlem Řezníčkem a připravený i s 203 obrázky a 37 mapami k odevzdání, včera mě ale napadlo, že cosi dlužím vám, sobě, knize i předmětu té knihy. Dnes jsem ten dluh splatil... Co tedy chybělo? Resumé, závěr, jakési zhodnocení osobnosti a vypíchnutí toho, k čemu jsem během téměř tisícovky tiskových stránek dospěl. Tady je. Poslední kapitola jménem Odkaz. Jako ochutnávka pro vás, jako moje přesvědčení a jako dar císaři k narozenínám, což je ve chvíli psani tohoto úvodu zítra...!

Nic není v těch tisícovkách monografií, věnovaných Napoleonu Bonapartovi, tak ošidné, rozporné a protikladné, jako samotná podstata, ono Goethovo ďábelské jádro pudla, tedy zhodnocení jeho osobnosti a role, již v dějinách sehrál. To samo o sobě potvrzuje velikost císaře Francouzů, v čem ale tato úloha spočívá? Nejde jen o fascinaci oslnivým vzestupem, zářivým leskem na vrcholu a pádem do propasti?

            Napoleonův vzestup i pád poutá pozornost sám o sobě, předurčenost a osudovost antických tragédií v něm ale nehledejme. Byl dán dobou, okolnostmi, bouřlivým děním jeho mládí, všemi převratnými změnami Francouzské revoluce, která otevřela dveře a možnosti talentům způsobem naprosto převratným. Vždyť ještě těsně před ní, na Nový rok 1789, odpověděl dvacetiletý Napoleone své bytné, která mu přála, aby se stal generálem, posimistickými slovy:

            „Generálem? Spokojil bych se s hodností majora, kdybych ji dosáhl.“

            A tak by tomu možná bylo, kdyby o půl roku později nepadla Bastila…

            Přes netušené možnosti, které revoluční vření a z něj plynoucí válka přinesly, stoupal mladý důstojník vzhůru složitě a skrze řadu překážek. Nebylo to snadné a bez nesmírného talentu, vzdělání, houževnatosti a podnikavosti by neuspěl. Počínaje rokem 1799 se ale věci měly jinak a osobní vlastnosti by k dalším stupňům vzhůru nestačily. Pravdu má Jean Tulard, když označil Napoleona za zachránce nové společenské vrstvy, či třídy, která se prodrala k moci. Nejde jen o buržoasii, ať už v marxistickém či původním slova smyslu, ale o celý předrevoluční třetí stav, proměněný jak v majetné měšťanstvo včetně podnikatelských vrstev, tak i ve střední a velké pozemkové vlastníky. Napoleon byl mužem, kterého potřebovali, aby stabilizoval a zajistil majetkové změny, a jejich podpora umožnila, aby stanul v čele země. Stejně tak se od něj tyto vrstvy odvrátily, když se stal sázkou do nejistoty… Taková je jedna z hlavních podstat vzestupu a pádu Napoleona Bonaparta. Faktem přitom zůstává, že návrat monarchie Bourbonů už na tom nemohl nic změnit.

            Tím se dostáváme ke vztahu Napolona a revoluce. Pro Jevgenije V. Tarleho a marxistické historiky vůbec byl Napoleon likvidátorem a hrobařem revoluce, diktátorem, který potlačil to nejpokrokovější, jakobíny a lidové revoluční masy. Pro nemarxistickou historiografii se ovšem jednalo o muže, jenž revoluci ukončil, ukotvil základní svobody, práva člověka i majetkové změny a především skoncoval s chaosem, spějícím k rozvratu. V tomto názorovém protikladu je nutno mít na paměti fakt, že si klid i konzervativní republiku (a císařství jako její pokračovatelku) přála většina Francouzů včetně namajetných, tedy proletářských vrstev ve městech i na venkově! Nic navíc nenasvědčuje tomu, že by jakobínský teror dával ve vztahu k společnosti, zemi a národu naději na něco konstruktivního a lepšího. Napoleon představoval mnohem pozitivnější variantu a v určitém slova smyslu naplňoval i ideály osvícenců s vládou rozumu, tedy věci, které na něm oceňoval už Goethe. Byl to, řečeno slovy Andrewa Robertse, osvícenec, byť na koni…

            Shrňme důvody pro toto i předchozí tvrzení pomocí faktů a činů Prvního konzula i císaře Fracouzů. Začněme vymýcením korupce, tak charakteristické pro dobu Direktoria, stabilizací ekonomiky, zastavením hyperinface a privatizací revolucí konfiskovaných majetků. Pokračujme kodifikací práva, rovností před zákony, zárukou nedotknutelnosti osobního vlastnictví a náboženskou tolerancí, tedy tím, co vyplynulo  z dodnes platného Občanského zákoníku (vzoru pro zákoníky čtyřiceti zemí vše kontinentů) a Konkordátu. Pokračujme rozvojem středního školství (a tudíž vzdělanosti), zavedeném účinné státní správy a tím, že prim už nehrál rod, ale schopnosti a zásluhy. Zmiňme akty, souvisejícími s ideologií, tedy skoncování s nesmyslným kultem Nejvyšší bytosti i s revolučním kalendářem. Jistěže lze namítat uplatnění cenzury a roli policie včetně tajné, tedy zavedení relativně účinného systému kontroly společnosti, to ale nečiní z Napoleona totalitního diktátora. Nikdy totiž nepomýšlel na kontrolu jedince, tedy individuálních životů, na příkazy, jak si mají jedinci počínat, a jen výjimečně uplatnil vůči hrozbám režimu nejvyšší tresty. Nevnesl do politiky ani náznak genocidy a teroru, charakteristické pro totalitní vládce komunistické, nacistické a jiné. Navzdory v Korsičanech zakořeněné ideji vendetty se nesnížil k pomstě a svoje politické protivníky, kteří dospívali až ke zradě (Talleyrand, Fouché a do jisté míry i Murat) neuvěřitelně dlouho toleroval; jedinou výjimkou muže být Moreau… Na prstech jedné ruky lze spočítat ty, které nechal z politických důvodů popravit: vévoda d’Enghien, německý knihkupec Palm, povstalec z Karibiku Toussaint Louverture, tyrolský povstalec Andreas Hofer, možná i generál Pichegru, který popravě unikl, sebevraždou… Těžko řadit mezi Napoleonovy oběti chouana Cadoudala, natož pak atentátníka Stapse, či dokonce generála Maleta… Toto tvrzení má samozřejmě i stíny, například masakr v Jaffě, represe na Santo Domingu a vlastně i znovuzavedení otroctví ve Francouzské západní Indii, byť je Napoleon ještě stihl dekretem z 29. března 1815 zrušit.

            Pokračujme dále stavem země počínaje pařížskými mosty přes Seinu, kamennými nábřežími či ulicí Rivoli, přejděme ale od výkladní skříně a metropole k síti moderních silnic či plavebních kanálů.

            Stručně řečeno byl Napoleon zakladatelem moderní Francie!

            Lze jej považovat za diktátora, pokud budeme chápat tento pojem v původním slova smyslu, který nebyl negativní. V Římě šlo muže s neomezenými pravomocemi, voleného senátem na určitou dobu a v kritických situacích, o úřad s kompetencemi ryze vojenskými. Ještě v roce 1860 se za diktátora prohlásil Garibaldi a pejorativní nádech dostalo slovo diktátor, či diktatura až později... Pokud někdo trvá na tom, že Napoleon byl diktátorem v moderním slova smyslu, nechť si porovná systém vlády v zemích protinapoleonské koalice, u Britů, Rakušanů, Prusů a zejména Rusů, o Španělích ani nemluvě! Nehrajme si ovšem se slovy a uznejme, že šlo o vládu jedince, kde demokratické vládní instituce ztrácely v průběhu císařství na významu i právech, přičemž rozhodnutí, která musel např. Senát ze zákona činit, vycházela z císařových přání či vůle… Samo císařství se vyvíjelo stejně, jako se Napoleon měnil z „občana císaře“ v autoritativního monarchu.

            O velikosti jistě svědčí, že Napoleon dal jméno své době a dodnes je to ve Francii patrné. Projděte Paříží a uvidíte, kolik ulic, tříd, bulvárů a mostů je tu spojeno s jeho dobou, slávou i jím samotným od rue Bonaparte přes jména legendárních bitev, maršálů i generálů… Je to pýcha na minulost, na národní velikost, na vše, čemu se za Napoleona říkalo grande nation, velký národ.

            Přejděme k další diskutované a diskutabilní otázce, k Napoleonovu snu o Velké Francii a sjednocené Evropě, k myšlence nakrátko realizované hlavně cestou výboje, což je věc, která se císaři Francouzů vyčítá snad nejvíc ze všeho. Jde o otázku na celou knihu, a abychom do ní nezabředli, použijme Andrewem Robertsem připomenutý výrok Henryho Kissingera o tom, že vládu v napoleonské a postnapoleonské době šlo v Evropě zajistit jen dvěma způsoby, dobytím, nebo legitimitou. Parvenu Bonaparta měl navzdory koruně na hlavě jedinou možnost, výboj. Byl z druhu mužů, kteří tvoří říše, otázkou ale zůstalo, kterak stvořené zpevnit a učinit trvalým. Výbojem vznikly France Métropolitaine i Velké císařství, Evropa, budované na trojúhelníku metropolí Paříž, Řím a Frankfurt nad Mohanem, jenže k tomu, aby zapustily kořeny, byl potřeba čas. Vytvořená konstrukce se musela stabilizovat, zažít, vyvinout, zesílit a její pevnosti rozhodně neprospíval protekcionismus ideologický i ekonomický, tedy preference onoho Velkého národa i ochranářské a celní bariéry. Kdo může říci (a není to úkolem historika), zda by s dostatkem času nevzniklo cosi podobného římskému imperiu…? Čas představoval nepřítele a potřeba ho bylo hodně, vždyť Británii trvalo 140 let, než zúročila Cromwellovu revoluci.

            Budování říše evropského rozměru ostatně tvořilo podle Thierry Lentze ideovou osu císařství v jeho vrcholné podobě. Ačkoliv císařství vzniklo s ideologickou reminiscencí na říši Karla Velikého (což opravňovalo i k anexi Itálie, vzniku Rýnské konfederace, atd.), měnilo se v cosi nikoliv nepodobného římské říši Diocletiánově s oddělením civilní a vojenské správy i s myšlenkou uspořádání říše do provincií, s centralizovaným byrokratickým administrativním aparátem. Paralelu s Diocletiánem podtrhuje i směřování k autokracii a vyzdvižení dřívějšího „císaře občana“ nad masy prostřednictvím dvorské etikety i oslavných uměleckých děl. To se ostatně osudově projevilo i navázáním na dynastickou politiku Ludvíka XIV. ve španělské otázce, na uzurpaci španělského trůnu a tím i na otevření vyčerpávající a síly ubírající druhé fronty

            Celá konstrukce Velkého císařství navíc rostla na vůdčí Napoleonově ideji, na boji s oním anglickým leopardem, z něhož se zrodil roku 1806 systém kontinentální blokády. Odtud se pak jako příslovečná červená niť táhly narůstající problémy i rozpory, vedoucí nakonec k osudové válce s Ruskem.

            Velké císařství se ukázalo jako křehká stavba, rozsypalo se po ruské katastrofe jak domek z karet, avšak to, co přišlo potom, nelze označit za nic pozitivního, ani pokrokového. Systém svaté aliance, vytvořený koncertem velmocí na Vídeňském kokgresu, byl kvintesencí reakce v nejhorším slova smyslu, cenzury, policejního dohledu, klerikalismu a absolutismu s cílem potlačit liberální myšlenky, demokracii, svobody a jakékoliv revoluční myšlenky. Trvalo třiatřicet let , než Evropa roku 1848 tento systém setřásla.

            Jaký byl Napoleon dobyvatel?

            Válkychtivý, tvrdí ti, kteří vidí jeho osobnost spíše negativně.

            Jenže on válku zdědil. Vznik první a druhé koaliční války nikterak neovlivnil, na začátku té první byl jen dělostřeleckým poručíkem a při vypuknutí druhé bojoval daleko od Evropy, v Egyptě a Sýrii, jako jeden z mnoha armádních velitelů. Pak mu válku vyhlašovali mnohem častěji jiní: roku 1800 Rakousko, 1803 Británie, 1805 třetí protifrancouzská koalice, 1806 Prusko, 1809 znovu Rakousko a od roku 1813 postupně všichni. Předtím, než vytáhl do pole, učinil vždy mírovou nabídku. Jako agresor vyrazil jen třikrát, 1807 do Portugalska, o rok později do Španělska a roku 1812 do Ruska…

            Jak se to má s Napoleonovou krvelačostí a oběťmi napoleonských válek?

            Revoluční a napoleonské války stály životy zhruba tří milionů vojáků a milionu civilistů, z toho 1,4 milionu Francouzů (916 000 za napoleonských válek, z toho 90 000 padlých v boji). Napoleonův podíl na těchto obětech nelze oddiskutovat, statistiky jiných válek a válčících zemí ale vyznívají stejně ošklivě a nikdo vlády či monarchy, kteří je vedli, neobviňuje. Jako kdyby šlo o dobrý doklad toho, že Napoleonova osobnost vysoce převyšuje ostatní.

            Císaři Francouzů se nejednou vnucuje obraz napoleonského komplexu, čímž se míní jeho neukojitelná touha po světovládě. Pokud se ale přeneseme k roku 1812, k osudové válce s Ruskem, neměl Napoleon žádné územní ambice a plány, dokonce i obnovení Polska a priori z politických důvodů zamítal. Cílem nebylo rozšíření vlády na Rusko, ale spojenectví, zaměřené proti Británii.

            Napoleonský komplex lze ovšem chápat i jinak, jako zaměňování vlastních přání a představse skutečností. Tento způsob myšlení začínal být pro Napoleona charakteristický v určitých fázích a situacích, kdy přijímal klíčová strategická či taktická rozhodnutí. Podcenění Wellingtona a Britů či bojeschopnosti Prusů v poslední kampani roku 1815 představují nejmarkantnější příklad. Obvykle se v této souvislosti uvádí i tažení do Ruska, což není pravda. Vždyť Napoleon porazil Rusy už dvakrát a doufal, že se vše odehraje blízko hranic generální bitvou, po níž bude následovat mír. Neodhadl ovšem odhodlání i míru nenávisti imperátora Alexandra I., toužícího Buonaparta takřka od počátku svého panování strazit. Pokudhledáme chyby v Napoleonově geopolitickém uvažování, byla tato největší.

            Zbývá už jen Napoleon jako vojevůdce, což je opět téma na samostatnou knihu. I když jeho kariéra skončila porážkou a život o ostudném zajetí, patřil mezi nejúspěšnější vojevůdce světových dějin. Podstoupil šedesát bitev včetně obléhání a prohrál jich pouze sedm: Akru, Aspern/Essling, Lipsko, La Rothière, Laon, Arcis-sur-Aube a Waterloo. Nespornou genialitu přitom opřel o důkladné vzdělání, inovace i nové koncepce, které nevymyslel, ale přijal za své. Bataillon carré, strategie centrální pozice, ordre mixte, manévr do týlu, struktura armádních sborů, vytvoření armádní zálohy, to vše jsou myšlenky jiných, které převedl do praxe a přivedl k dokonalosti. Vedl operace agresivně, s iniciativou na své straně, s oporou v plánování i realizaci s pomocí nejmodernějšího generálního štábu té doby. Dokázal si vytvořit legendární charisma a spojit je s republikánskými vojenskými ctnostmi i s esprit de corps, hrdostí na vlastní jednotku, v jeden celek. V době konzulátu a na počátku císařství otevřel mnohým cestu k vzestupu podle zásluh i schopností a přetavil armády republiky v jednolitou armádu svoji. To, že je Čestná legie dodnes nejvyšším francouzským řádem, svědčí o mnohém. Vedl válku agresivně, rychle, překvapivě, mnohdy po nesmírně dlouhých operačních liniích a nešetřil ani sebe. Jen pět z jeho šesti desítek bitev bylo defenzivních: Pyramidy, Marengo, Aspern/Essling, Lipsko a La Rothière. Měl dva handicapy, neznalost války na moři (jejímž důsledkem se stal Trafalgar) a pozdější odpor přijímat. Jeho taktiku, strategii, armádní strukturu, manévry a zásady se učili jiní. Mnohé armády se modernizovaly podle francouzského vzoru, procházely reformami a objevovaly i moderní systém doplňování sil či vytváření záloh. Osobnosti jako Barclay de Tolly, Gneisenau a Scharnhorst, Radecký a Schwarzenberg, si osvojovaly Napoleonovy strategické myšlenky, manévry i taktické zásady a jimi i silou nakonec mistra přemistrovali. Císař sám se bránil novinkám, pro které horoval mladý Bonaparte, ať už šlo pušky s drážkovanou hlavní, systém palby pěchoty, granáty Henryho Shrapnela a další.

            Přes všechny tyto výhrady měl pravdu Wellington, když na otázku, koho pokládá za největšího vojevůdce, odpověděl:

            „V naší době, v minulých časech a v jakémkoliv věku Napoleon.“

            Možná vše nejlépe vystihuje Andrewem Robertsem citovaná věta ze vzpomínek britského mindshipmanaGeorga Homeho z HMS Bellerophon na už poraženého Napoleona:

            „Ukázal nám, co nepatrná lidská bytost, jakou jsme i my, v tak krátkém čase dokáže.“

 

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

THE LORD OF PEACE

THE LORD OF PEACE


Recenze týdne

Sborník Replicon

Soubor vybraných přednášek z ročníků 2013-2016