logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Pár slov o kombatantech a nekombatantech

Příspěvek k diskusi k článku Lynčování spojeneckých letců 1944–45 zde:
http://www. militaria. cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/lyncovani-spojeneckych-letcu. html#3053

 

Haagská konvence z roku 1907 je svojí duální koncepcí (kombatant/civilista) založena na pruském postoji, kdy za prusko-francouzské války z roku 1870 Prusové tvrdě jako s teroristy zacházeli s francouzskými vlastenci z nepravidelných jednotek, které válčily nezávisle na armádních jednotkách, třebaže byly založené osobami, které měly zmocnění od vlády / Francouzská garda + franc-tireurs (odznak neměli viditelně umístěný, Prusové nerealisticky požadovali, aby byl viditelný na dostřel pušky, anglosaské označení free-corps), zatímco Francie a další státy, uznávající levée en masse/ povstání chtěla zavést i třetí kategorii „dočasných civilních kombatantů“.

Haagské „pravidelné jednotky“ musí splňovat známá 4 kritéria (jednotné velení, uniformy, viditelně nosí zbraně, bojují v souladu s obyčeji války).

Čl. 4 (2) Třetí ženevské úmluvy odráží principy z Haagu, ale pod vlivem norimberského MVT, se zmiňují i o milicích a dobrovolnících z organizovaných odbojových skupin, které bojují na straně „války se účastnícího státu“, či proti okupační moci, zatímco Dodatkový protokol I unikátně upravuje „přímé a nepřímé válčení“, tj. rozšiřuje status kombatanta i na nestátní skupiny/nepravidelné jednotky/ ius insurectionis, kdy jeho článek 44/3 netrvá na požadavku „viditelného znaku“ (čímž nelegitimizuje terorismus, protože mezinárodněprávní ochrana těchto skupin záleží na jejich činech).

„Viditelné nošení zbraně“ nestanovuje, „kdy vždy“ – musí mít voják pistoli, granát či laserový zaměřovač (i na záchodě?) US armádní manuál stanovuje i případy ukrývání zbraně před nepřítelem.

Má být viditelně nošena kufříková bomba?

Navíc „viditelně“ znamená co? Pouhým okem, dalekohledem či nočním zaměřovačem?

Pokud jde o uniformy – nejen US vojáci ve Vietnamu nosili „nestandardní“ uniformy, ale i Francouzi v Alžírsku, Jihoafričané v Angole a v Mosambiku, a další z pravidelných jednotek, z důvodů, aby nebyli nápadní.

Článek 37(1) Dodatkového protokolu uvádí, že „nenošení uniformy je sice proradným chováním“, ale uvádí, že „ke skutkové podstatě proradnosti je navíc nutný úmysl ke zradě/např. střílení ze zálohy, ale jestliže kombatant vstoupí na území jiné země či bojové zóny v převlečení, není proradností, ale jen kamufláží v terénu“ – článek 44(3) vyžaduje „odlišení od civilistů jen při útoku či při přípravě vojenských operací“. Nenošení uniformy/nerozlišení bojovníka od civilisty není TČ ani podle čl. 8(2) (f) Římského statutu Mezinárodního trestního dvora z 7/98.

Existence a hojné využívání zvláštních jednotek dokazuje, že se státy necítí být vázány kritérii definice kombatanta – inkoust na této definici z roku 1907 ani nezaschl, a britský pplk. Lawrence již na Arabském poloostrově pod záminkou archeologických výzkumů v Negevské poušti pro britské impérium organizoval gerilový odboj arabských nacionalistů proti turecké Osmanské říši.

To samé činil Churchill za 2. sv. v. mj. v Barmě.

Britská SOE (1940), US OSS (1942) + ruské ústředí partyzánského velení (jaro 42 + partyzánské sekce v RA + v NKVD), všechna tři oddělení de facto institucionalizovala třetí kategorii – gerilový odboj.

Spojení metod SOE + OSS (infiltrovat cílovou oblast, navázat spojení či zorganizovat gerilu z místních sil) dnes ztělesňují US Zelené barety.

Sekce CIA Special Activities Division (CIA jednotky bez uniforem) to samé činila např. v Laosu, kde „vedla“ laoskou armádu proti gerilovým jednotkám vedeným severovietnamskými instruktory, také do Laosu infiltrovala jihovietnamské oddíly.

Viz také článek Secret CIA Units Playing a Central Combat Role in Afghanistan, Bob Woodward, The Washington Post z 18. 11. 2001, a článek The NYC Times z 29. 10. 03 o polovojenských zvláštních jednotkách CIA a Pentagonu (odstřelovači, demoliční experti, kteří kladou bomby do aut či domů, verbují agenty).

Také britské jednotky SAS pro tajné operace MI6 + britského zamini neoperují v rámci kritérií kombatantů – snad vyjma jednoho – jsou vyslanci státu, ale i to je kontroverzní měřítko, protože v případě jejich zadržení státy nepřiznají, že je vyslaly, i z důvodu existence zvláštních jednotek (viz můj článek Stínoví zabijáci ze zvláštních jednotek) je nelogické, aby „neprivilegovaným“ kombatantům nebyl v případě zadržení udělován status POW“.

1942 US na přímý příkaz FDR odsoudili k trestu smrti pro špionáž a popravili (třebaže „špióni“ nejsou podle MP „nelegální“) osm německých kombatantů (dva z nich byli US občané, viz můj článek Nacistická síť v US), přičemž Nejvyšší soud operoval mj. tím, že při zatčení na sobě neměli uniformy (při vysazení z ponorek na sobě uniformy měli), což mj. znamená, že již v roce 42 US Nejvyšší soud uznal, atˇchtěl či nechtěl, „neprivilegované“ kombatanty.

Duální, rigidně formalistická koncepce byla překonána již na MVT v Norimberku (kategorii, která nespadala ani pod POW, ani pod kategorii „mírumilovných civilistů“, nazýval „příslušníky ozbrojeného hnutí odporu“), o to více, že o tom, zda někomu přizná status kombatanta, rozhoduje strana, která dotyčného zadržela.

Tradiční dualistický přístup neodpovídá na zásadní otázku, v jakém momentě civilista svoji mezinárodněprávní ochranu ztratí, když se bojů zúčastní.

O tom, že „neprivilegovaný kombatant“/civilní kombatant, účastník válečných akcí, požívá mezinárodněprávní ochrany, tj. že není teroristou, bylo rozhodnuto v Ženevě v roce 49 (k ženevským „civilním“ úmluvám z roku 49 byly v roce 77 přijaty dva Dodatkové protokoly, existuje i Třetí z roku 05).

Článek 65 (nyní 75) Dodatkového protokolu I pokryl většinu šedých zón existujících definic (mj. „prostá“ definice čl. 4 Třetí ženevské úmluvy), a rozšířil mezinárodněprávní ochranu na každého „účastníka konfliktu“ /belligerent.

Také kombatant, jehož profesí je boj, má mnoho šedivých zón – bojovník, žoldnéř, otrok, voják pravidelné armády, branec, milicionář.

Článek International Dimensions of Humanitarian Law, UNESCO 1988, na straně 104 konstatuje, že „kombatant“ není smluvní terminus technicus, a byl použit jen ve všeobecném smyslu k popisu „kteréhokoliv člena ozbrojených sil (kromě zdravotnického personálu a kaplanů), a kteréhokoliv civilisty, jenž se na boji podílí“.

Dodatkový protokol I v čl. 43 zahrnuje mezi kombatanty jak bojující, tak „pomocný personál“ (service + support personnel).

Interpretace výrazu „kombatant“ se mylně soustřeďuje zejména na „legitimitu“ – ten, kdo bojuje za stát/v ozbrojených silách, všichni ostatní účastníci konfliktu (povstalci, partyzáni, špióni, sabotéři) jsou podle této interpretace „nelegálové“, což je daleko od reality, protože válečné konflikty nejsou jen mezinárodní, ale i národní/občanské války (viz mj. Angola, Kongo, Kinshasa).

Třebaže již za US občanské války byli zadržení vojáci konfederace považováni za POW, US vláda odmítla talibancům status POW (kvalifikovala je jako teroristy) z oficiálního důvodu, že neratifikovala Dodatkový protokol I (1977), a neratifikovala jej právě proto, že příslušníkům ozbrojeného hnutí odporu/nepravidelným jednotkám přiznával status kombatanta – legalizoval je.

US vláda tvrdí, že tato legalizace ohrožuje skutečné civilisty, mezi kterými se příslušníci ozbrojeného hnutí odporu (freedom fighters) dočasní kombatanti z řad civilistů, bojující proti okupační moci či nelegální vládě (v podstatě v sebeobraně) skrývají.

Dočasné civilní kombatanty ze známého důvodu neuznává kromě US ani Izrael – palestinské ozbrojence považuje jen za teroristy.

Je ironické, že třebaže všechny úmluvy od Haagské k ženevským byly přijaty k „humanizaci“ války, přesto MP chrání více válečné zločince v uniformách, než bojovníky za svobodu (navíc princip ochrany civilistů negují jaderné zbraně, přesto státy nikdo nenazývá teroristy).

Dočasné civilní kombatanty/nepřátelské civilisty uznává Mezinárodní výbor Červeného kříže, ze států je ve své interpretaci nejliberálnější Kanada (v roce 93 udělila status POW i zadrženým somálským rebelům), Itálie, a tradičně Francie ze svojí koncepcí levée en masse z dob boje proti Prusům v roce 1870.

Postavení nepřátelských civilistů/civilních kombatantů podle čl. 5 Čtvrté ženevské konvence významně vylepšuje čl. 45 (3) Dodatkového protokolu I, který jim přiznává status POW, když v článku 44 (4) zavedl pojem „kombatanta, který nesplňuje požadavky dle článku 44 (3)“.

Článek 44(7) uznává praxi států nepřímého válčení/zvláštní jednotky.

Článek 75 Protokolu I nejen značně snížil kritéria pro status POW, ale navíc stanovuje, že „kombatant, který nespadl pod status POW, bude nicméně chráněn všemi ustanoveními 3. ženevské konvence, a v každém případě článkem 75 Protokolu I (v čl. 46 však Protokol I ze statutu POW výslovně vyjímá „žoldnéře“). Přesto si každý stát a každá armáda vykládá ustanovení Dodatkového protokolu po svém, např. H. Meyrowicz tvrdí, že „gerilová skupina, která nesplňuje rigidní podmínky kombatanta, neztrácí status kombatanta, ani status POW“, viz H. Meyrowicz Le Statut des Saboteurs dans le Droit de la Guerre. Před 4. ženevskou konvencí jejich postavení nebylo mezinárodně upraveno, třebaže mohlo být upraveno v bilaterálních smlouvách, a např. Británie s nimi za 1. sv. v. zacházela jako s POW.

Po 2. sv. v. bylo ze strany MVT (v procesu „Braní rukojmích“, kdy Wehrmacht popravoval civilisty s kontakty na partyzány pro odstrašení obyvatelstva, bizarně American Journal of International Law č. 38/1944 popravu civilistů připouští za účelem udržení pořádku, dnes nepřípustné) konstatováno, že „příslušníci gerilových hnutí jednali z vlasteneckých pohnutek, takže nemohou být považovány za pachatele obecné kriminality/ teroristy“.

Tuto třetí kategorii neprivilegovaných kombatantů Dodatkový protokol I připouští i pro povstalecké a protipovstalecké války, kdy přímo upravuje „nepřímé válčení“ (viz můj článek Stínoví válečníci), zejména jako odpovědˇna válku v Alžírsku a ve Vietnamu, kdy se mlhavá linie mezi kombatanty a civilisty stala ještě zamlženější.

Okupaci cizího území dnes legálně provozují i jednotky OSN v tzv. zkrachovalých státech (centrální státní moc neexistuje, nebo max. v hlavním městě) formou mezinárodního protektorátu, od 90. let v OSN velmi oblíbeného (mj. Bosna-Hercegovina, Afghánistán).

Za okupanta se také nepovažuje ten, který do země přitáhnul na základě zvacího dopisu (na zvací dopis si potrpěly SU jednotky – 21. 8. 68, či v 12/79 byly pozvány na pomoc afghánským prezidentem, kterého samy dosadily a vydržovaly).

V dnešní době, jak se ozbrojené síly „zcivilňují“ (zvyšující se počet civilistů v armádách, např. PC experti, technici se přímo účastní na „nepřátelství“), jde o ožehavou otázku, na kterou by měla být dána jednoznačná odpověď – civilní kombatant /quasikombatant, aneb „kočkopes“, jak jej nazval pan Misustov, je např. i dělník ve zbrojní továrně, který produkuje „zmetky“, jak stanovil norimberský MVT, který zavedl kategorii „sabotérů“. Viz mj. Air Force Law Review č. 51/2001 strana 29–33 Civilianizing the Force – Is the US Crossing the Rubicon?

US Journal of International Law č. 89/1995 na straně 199 uvádí, že „odpor US námořnictva proti definici vojenských cílů, zahrnující i průmyslové podniky nutné k chodu války“, pramení z obavy, že by se tím legalizovaly útoky proti civilistům, uznaným za dočasné civilní kombatanty.

Dodatkový protokol I říká, že „civilisté, kteří se přímo účastní válečného nepřátelství, ztrácejí ochranu civilního statutu, ale nikoliv status samotný“, jsou stále civilisty – nedostanou-li status POW, stále spadají pod ochranu ženevských úmluv.

Ani haagská úmluva, ani ženevské úmluvy dostatečně nedefinují pojem „civilista“, takže např. mírové jednotky OSN se nemají čeho „chytit“ – výraz „chráněné osoby“ v ženevských úmluvách nezahrnují občany států, které úmluvu nepodepsaly, státní příslušníky neutrálních států, ani státní příslušníky „spojeneckého“ státu/co-belligerent na území tohoto válčícího státu či na území tímto státem okupovaným, pokud spolu nepřerušily diplomatické styky.

Nálepka „kombatant“ byl vždy jen elitní koncept, nevystihující skutečné poměry na bojišti 20. + 21. st. – již za Říma se podle ius fetiale za kombatanty považovali jen ti, co složili vojenskou přísahu, avšak tradiční ius ad bellum (právo zahájit válku) nepřežilo Briand-Kellogův pakt, natož Chartu OSN.

Průlomný Dodatkový protokol I ius ad bellum a ius in bello (jak se má kombatant chovat) de facto odděluje, když prohlašuje, že „musí být za všech okolností aplikován na všechny chráněné osoby bez jakéhokoliv negativního rozlišování, založeného na povaze či původu konfliktu “, protože hodnocení ius in bello podle ius ad bello (oprávněnost konfliktu) vede k nerovné aplikaci mezinárodního práva humanitárního – např. za vietnamské války Hanoj z důvodu neoprávněného ius ad bellum upřela US vojákům status POW, protože byli agresoři (zatímco US poskytovaly severovietnamským „účastníkům války“ status POW, nebyli-li špióni, a nespáchali válečný zločin).

Ius ad bellum a ius in bello z hlediska humanitárního práva by se neměl rozlišovat status kombatanta a nekombatanta, ale jen status lidské bytosti, která budˇspáchala válečný zločin, či nikoliv.

Ius ad bellum je založené na sedmi principech – spravedlivá věc/casus belli k vyhlášení války (naše právo si vynucujeme silou), státní autorita (podle tradičního pojetí se za ní považují jen státy, po válce k ní musíme přidat i akce podle kapitoly VII + VIII Charty OSN, + od roku 77 podle Dodatkového protokolu I i národněosvobozenecká hnutí), upřímný úmysl/ bona fidae, odůvodněná naděje na úspěch, vyrovnaný poměr užitku a škody, a cílem válečného tažení musí být „nastolení míru“.

Ius in bello má tradičně jen dva principy – kombatanty a civilisty, vyjadřující zásadu, že „prostředky vedení války mají své meze“.

„Romantik“ Hugo Grotius válku definuje jako „souboj konkurentů“, pragmatik Carl von Clausewitz jako „akt síly k donucení nepřítele, aby dělal to, co chceme“.

Ani jeden však nestanovuje podmínku, že válku mohou vést jen státy, z čehož lze usoudit, že válkou myslí jak konflikty mezinárodní/veřejné, tak národní/„soukromé“, důležitější pro humanitární právo a pro armády samotné (které si stále více najímají polovojenské jednotky pro nepřímé boje) je však rozlišení Dodatkového protokolu I válek na přímé (jen ty uznává Clausewitz) a nepřímé (uznává je např. John Keegan).

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa