logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Petr Haas

Brněnský rodák v židovském komandu proti Rommelovi

Na sklonku 30. let 20. století se nejsilnější krajanská menšina Čechů a Slováků na Středním východě nacházela v Palestině. Žilo zde kolem 8000 našich občanů a aktivně zde působil československý konzulát. Přitom situace v této oblasti byla dlouhodobě napjatá a komplikovaná. Palestina patřila od roku 1923 coby mandátní území Společnosti národů a spravovala jí Velká Británie. Masivní židovské přistěhovalectví mělo za následek vzrůstající nepokoje místních arabských obyvatel, které vrcholily v roce 1936 velkým arabským povstáním proti britské správě a židovským usedlíkům. Ozbrojené střety skončily dočasným a velmi křehkým příměřím na počátku roku 1939. Přesto v Palestině nacházeli českoslovenští občané židovského vyznání útočiště na útěku před Hitlerem. Mnozí však již museli volit nelegální způsob (po britském radikálním omezení židovské imigrace), když na lodích přistávali na různých místech palestinského pobřeží. Pokud je dopadla policie, byli v lepším případě zadržováni půl roku v internačním táboře, v žádném případě však nemohli počítat se zákonnou ochranou, udělením občanství apod. Krátce po vypuknutí válečného konfliktu v září 1939 byl v Palestině organizován nábor dobrovolníků do československé armády ve Francii, ale přijetí prvního transportu nebylo příznivé, druhý transport byl proto početně snížen a třetí nakonec neodcestoval. Problémy nastaly také s přijetím židovských dobrovolníků do československé jednotky na Středním východě, kdy teprve po dlouhém jednání povolily britské úřady 30. července 1940 přijmout do budoucího Československého pěšího praporu 11-Východního (oficiálně ustaven 28. října 1940) 95 mužů ze zhruba 800 židovských odvedenců. K ukončení průtahů došlo až v roce 1942, když mohl v Palestině začít řádný nábor.

K osobnosti Petra Haase máme doposud málo podrobností. Jisté je, že se narodil 28. března 1920 v Brně, kde jeho rodina bydlela na ulici Dra Bedřicha Macků č. 28 (dnešní Údolní ulice). V roce 1938 maturoval na Masarykově státním německém gymnáziu, a ještě před příchodem nacistů zahájil studia na Vysokém učení technickém. Nevíme kdy a jak se mu podařilo odejít za hranice, ale dostal se do Palestiny.

První českoslovenští dobrovolníci zde vstupovali do Britské armády na konci roku 1939, a to většinou k jednotkám sboru pomocných vojenských služeb (Auxiliary Military Pioneer Corps, AMPC)[1]. Mnohým byla nabídnuta možnost sloužit u palestinských jednotek pod britským velením. Není zřejmé, jestli tuto cestu zvolil i Petr Haas, nicméně v záznamech speciálních sil je jako jeho domovská jednotka uvedena 6. rota Palestinského pluku (Palestinian Regiment) v Egyptě. Tam zamířili po absolvování základního výcviku někteří dobrovolníci a v rámci první britské ofenzívy generála Wawella se zúčastnili tažení proti italské armádě. Po úspěšné misi byla část jednotek stažena z fronty a některé dislokovány v Súdánu. Do této britské severoafrické kolonie bylo převeleno také 51. středovýchodní komando (No. 51 Middle East Commando), složené z příslušníků pracovní služby mnoha evropských národností. Tato speciální jednotka, zformovaná na podzim 1940 (ve stejném období vznikly další středovýchodní komanda č. 50 a 52), se zúčastnila bojové kampaně proti Italům v Eritrei a Habeši. Charakteristickou zbraní těchto oddílů byl zvláštní nůž kombinovaný s boxerem; jeho zmenšeninu ve formě čepicového odznaku pak nosili vojáci středovýchodních komand na svých kloboucích nebo lodičkách. V řadách commandos jsou uváděna jména Čechů a Slováků, byť bez udání jejich přesného počtu: Walter Kraus, Jan Kohn, Bedřich Freund, Adolf Zentner, Alfréd Loebl nebo Alfred Gellert. Všichni jmenovaní později přestoupili do československé armády ve Velké Británii.

 

Tři veteráni 51. středovýchodního komanda a budoucí členové Special Interrogation Group v prosinci 1941 v Serefandu v Palestině. Zleva Dov Cohen, Philip Kogel a Čechoslovák Adolf Zentner.

 

Po rozpuštění 51. komanda v prosinci 1941 přešla jeho část k rotě D nově utvořeného kombinovaného Komanda Střední východ (Middle East Commando), zbytek vojáků byl zařazen do detašované jednotky L ("L" Detachment), která byla součástí britské jednotky Zvláštní výsadkové služby (Special Air Service, SAS) v čele s charismatickým kapitánem Davidem Stirlingem. Příslušníci komanda byli podle potřeby určováni k různým dalším útvarům speciálních služeb. Jedním z nich se stalo židovské komando Special Interrogation Group (v českém překladu Zvláštní výslechová či vyšetřovací skupina), přičemž podle některých pramenů je prostřední slovo názvu také Identification nebo Intelligence. S myšlenkou na vytvoření této speciální jednotky přišel kapitán Herbert Cecil A. Buck z Paňdžábské a Skotské gardy, velmi dobře německy hovořící absolvent oxfordské univerzity, který byl zajat v bitvě u Ghazaly, ale v přestrojení za německého vojáka se mu podařilo uprchnout do Egypta. Následně se stal v březnu 1942 velitelem nově utvořeného menšího útvaru o velikosti čety, který podle představ vojenské rozvědky londýnského War Office měl (v rámci 8. britské armády a jako dílčí součást Komanda Střední východ) provádět výzvědné nebo diverzní nájezdy za nepřátelskými liniemi v Západní poušti. Jak již bylo řečeno, k jednotce Special Interrogation Group (dále SIG) se rekrutovali především muži z rozpuštěného 51. komanda, dále členové sionistických podzemních organizací Palmach, Hagana a Irgun, působících v Palestině, bývalí francouzští cizinečtí legionáři, další německy mluvící Židé a v neposlední řadě českoslovenští židovští dobrovolníci. Těch sloužilo v SIG kolem osmi, včetně Petra Haase. Podle různých zdrojů početní stav SIG kolísal mezi 20 až 38 vojáky. Výcviková základna byla umístěna nedaleko Suezu a mezi instruktory byli také dva nežidovští němečtí vojáci Walter Essner a Herbert Brueckner, kteří před válkou sloužili ve francouzské Cizinecké legii. V listopadu 1941 padli jako příslušníci 361. pluku Rommelova Afrikakorpsu (Deutsches Afrika Korps) do zajetí a britská rozvědka je získala ke spolupráci. Členové židovského komanda se učili orientaci v poušti, zacházení s výbušninami nebo boji beze zbraně, ale také třeba znalosti německých pochodových písní. Pro své úkoly byli vybaveni německými vojenskými knížkami, cigaretami, čokoládou, a dokonce milostnými dopisy fiktivních milenek z Německa. Kapitán Buck svým svěřencům nijak nezastíral "sebevražedné" vyhlídky jejich budoucích misí. Přežití příslušníků SIG záviselo na tom, jak se hodnověrně sžijí se svojí falešnou německou identitou. V případě zajetí pro ně existovala jen malá naděje, že uniknou popravě, protože podle 23. článku Haagské konvence (1907) bylo válečným stranám zakázáno zneužívat během bojových akcí nepřátelské stejnokroje.

Zpočátku se vydávali židovští commandos za frontovou linii u Bardie, kde v uniformách německého polního četnictva stavěli silniční zátarasy, kontrolovali nepřátelské kolony a zjišťovali od nich důležité vojenské informace. Na začátku června 1942 obdržel kapitán Buck první velký úkol, když se jeho muži měli připojit ke Stirlingovým SAS a zaútočit na základny Luftwaffe v Derně a Martubě na libyjském pobřeží, asi 160 km západně od Tobrúku. Německé letouny odtud ohrožovaly spojenecké námořní zásobovací konvoje, směřující na Maltu.

Kombinovaný oddíl obou speciálních jednotek se sešel ke zkompletování výzbroje a výstroje v oáze Siwa, kde se rovněž probíraly poslední podrobnosti plánu. Skupina byla vybavena dvěma krytými nákladními automobily se znaky Afrikakorpsu a velitelským autem značky Opel. Na nebezpečnou výpravu se mělo vydat 14 mužů z francouzské roty SAS (ukrytých na korbách nákladních aut) pod velením nadporučíka Augustina Jordaina a 12 příslušníků SIG v německých uniformách: čtyři do každého ze dvou německých náklaďáků a zbývající ve velitelském Opelu: kapitán Herbert Buck, Ariyeh Shai jako řidič s krycím jménem desátník Adolf Schubert a vzadu oba němečtí instruktoři Essner a Brueckner v úloze poddůstojníků. Rozhodnutí o jejich účasti na tajné misi bylo dosti sporné, a jak se později ukázalo, pro jednu část jednotky osudné.

Z vybraných židovských dobrovolníků jich pět předtím sloužilo v 51. středovýchodním komandu a dva byli z okupovaného Československa: brněnský rodák Petr Haas a muž, který je britskými zdroji uváděn pod jménem Peter (Eliahu) Gottlieb.

Útočníci vyrazili z oázy Siwa 6. června 1942 a krátce je doprovázela novozélandská hlídka Pouštní skupiny dálkového průzkumu Long Range Desert Group (LRDG)[2], vedená kapitánem A. I. Guildem, který měl také na stanoveném místě vyčkat jejich návratu. Zpočátku šlo všechno snadno, i když ne bez problémů -- ty nastaly hned na prvním stanovišti italské armády, kde kapitán Buck zjistil, že jim britská informační služba sdělila heslo na květen (Fiume), ale nikoliv na červen. Společně s Bruecknerem se mu podařilo přesvědčit italského strážného a poté i jeho nadřízeného, že odváží nákladní vozidla do dílen v Derně a vyrazili na cestu dřív, než bylo staré heslo změněno. Na dalším, tentokrát již německém kontrolním stanovišti, je hlídka varovala, že do oblasti pronikají britští commandos (!) a doporučila jim zastávku v nedalekém tranzitním táboře. Raději poslechli, aby nevzbudili podezření, a na německé základně potom doplnili pohonné hmoty, nakoupili zásoby v místní kantýně a "desátník Schubert" si dokonce vystál frontu s německými vojáky na večeři.

 

Nákladní vůz Chevrolet novozélandské hlídky LRDG v oáze Siwa v roce 1942.

 

 

Chevrolet LRDG vyzbrojený kulometem Lewis a italským kulometem Breda.

 

Tři nákladní vozidla LRDG hlídkují v egyptské poušti, 1942.

 

Po několika dnech konvoj zaparkoval 13. června odpoledne zhruba 8 km od Derny a Martuby. Po krátkém průzkumu terénu bylo zjištěno, že obě letecké základny tvoří vždy dvě letiště s Messerschmitty Bf 110 a Junkersy Ju-87 Stuka. Oddíl se následně rozdělil: na jedno z letišť v Martubě měl odjet kapitán Buck s Essnerem, Shaiem, dalšími dvěma muži SIG a pěti francouzskými SAS, zatímco obě letiště v Derně dostali na starost nadporučík Jordain s devíti muži SAS, Herbert Brueckner a tři další SIG, mezi nimi Petr Haas a Peter Gottlieb. Zbylí židovští commandos měli s velitelským vozem vyčkat na místě srazu.

Ve 21 hodin téhož dne vyrazily útočné skupiny ke svým cílům. Nájezd kapitána Herberta Bucka v Martubě byl úspěšný, jeho týmu se podařilo zničit nebo poškodit 20 nepřátelských letounů a beze ztrát ustoupit. Naproti tomu družstvo nadporučíka Jordaina mělo tragický osud. Německý instruktor Brueckner při průjezdu Derny zastavil vůz pod záminkou, že se přehřívá motor, a odešel "pro pomoc". Ve skutečnosti židovské útočníky prozradil a zanedlouho byl nákladní automobil obklíčen německými vojáky. Commandos se odmítli vzdát bez boje a záhy se rozpoutala prudká přestřelka. Její výsledek byl bohužel neodvratný: v bojové vřavě se podařilo uprchnout pouze Augustinu Jordainovi, všichni ostatní byli zabiti nebo zajati. Jordain později uvedl, že viděl dva členy SIG (jedním z nich byl Petr Haas) jak "házeli granáty na nepřítele a pak tváří v tvář zajetí se s nákladním autem sami vyhodili do vzduchu". Podle jiných svědectví byl desátník Haas zajat a poté zastřelen.

Druhým velkým bojovým nasazením komanda SIG se v září 1942 stala jeho účast v operaci AGREEMENT, tedy v útoku na přístav Tobrúk, který tři měsíce předtím padl do rukou maršála Rommela. V zoufalé snaze o zničení nově vytvořené zásobovací základny vojska Osy přišli Britové s plánem kombinovaného obojživelného nájezdu pozemních a námořních speciálních sil. Členové SIG měli sehrát úlohu německých strážných, doprovázejících tři nákladní vozy se spojeneckými válečnými zajatci, převáženými do tobrúckého zajateckého tábora. Celá operace však skončila naprostým a krvavým nezdarem. V důsledku nedbalé přípravy, chabé organizace a takřka minimálního utajení byly potopeny tři torpédoborce a řada výsadkových lodí, o život přišly a do zajetí padly stovky britských vojáků a námořníků. Krach útoku na Tobrúk znamenal i konec činnosti SIG. Komando bylo rozpuštěno a přeživší členové byli přesunuti k Auxiliary Military Pioneer Corps. Někteří však pokračovali v řadách SAS nebo 2. komanda (No. 2 Commando) v boji proti nacistům na Balkáně a v Itálii až do konce války. Samotný zakladatel jednotky kapitán Herbert Buck byl zajat při nájezdu na Tobrúk a zůstal v zajetí do konce války. Zahynul při leteckém neštěstí 22. listopadu 1945.

Ostatky Petra Haase byly po válce uloženy v Egyptě v Alamein Memorialu do sloupce 87. V Československu mu byl v roce 1948 udělen titul Ing. in memoriam na Vysoké škole technické Dr. Edvarda Beneše v Brně. Rozkazem ministra obrany České a slovenské federativní republiky z 29. května 1991 byl povýšen do hodnosti majora in memoriam. Jeho jméno je vzpomenuto na pamětní desce obětí nacistické okupace v Brně v areálu Vysokého učení technického na Údolní č. 53. Symbolický náhrobek, na němž je uveden vedle svých rodičů Viléma a Blanky Haasových, má rovněž na brněnském židovském hřbitově.

 

Jméno Petra Haase je uvedeno na hrobě jeho rodičů na židovském hřbitově v Brně-Židenicích.

 

 

Fotografie: archiv autora, http://media.iwm.org.uk/iwm/mediaLib//21/media-21540/large.jpg,

http://media.iwm.org.uk/iwm/mediaLib//37/media-37975/large.jpg, https://zerzura.me/long-range-desert-group/, www.wikipedia.org.

Literatura, zdroje:

Jan Břečka: Brněnský kaleidoskop času. Výběr osobností a událostí dějin města ve 20. století. Brno 2018

Ivan Procházka: Čechoslováci v Britské armádě v Africe a na Středním východě za 2. světové války. In: Historie a vojenství č. 3/2008, s. 4-25

Peter C. Smith: Masakr u Tobrúku. Britský útok na Rommela v roce 1942. Praha 2008

Peter Taylor: Insignie spojeneckých zvláštních jednotek 1939-1948. Praha 2004.

http://en.wikipedia.org/wiki/Special_Interrogation_Group

http://www.memorialgrove.org.uk/specialidentificationgrouplionsofjudahhistory1.htm

http://www.specialforcesroh.com/roll-2696.html

 

[1] AMPC vznikl v říjnu 1939 jako sbor, zahrnující pestrou škálu pracovních pomocných jednotek, které se zapojily do válečné činnosti v mnoha oblastech. Tyto jednotky, od konce roku 1940 souhrnně označované jako Pioneer Corps, stavěly letiště, cesty a mosty, staraly se o zásobování a dopravu, v době před invazí v Normandii v roce 1944 také pracovaly na stavbě přístavu Mullberry a pokládání podmořského potrubí PLUTO apod. Do jejich řad vstupovaly tisíce německých a rakouských Židů, ale i dalších uprchlíků a odpůrců nacistického režimu ze zemí okupované Evropy, včetně několika set Čechoslováků. Mnozí později přestoupili do služby v bojových jednotkách. Působili na Středním východě, v severní Africe, Itálii i v západní Evropě. V roce 1946 propůjčil král Jiří VI. pracovním jednotkám přívlastek "královský" (Royal Pioneer Corps) jako ocenění jejích zásluh během války.

[2] LRDG byla speciální průzkumná a přepadová jednotka pro operace v nepřátelském týlu na rozlehlých prostorách libyjské (Západní) pouště. Vznikla v červnu 1940 v Egyptě na popud majora Ralpha A. Bagnolda. Do znaku obdržela symbol škorpiona a latinské heslo Non vi sed arte (Nikoli silou, nýbrž lstí), které svou činností beze zbytku naplňovala. Netvořilo jí nikdy více než 350 mužů -- dobrovolníků z Nového Zélandu, Rhodesie nebo z různých britských teritoriálních jednotek, kteří se přihlásili na výzvu britské armády v severní Africe: "hlásit se mohou pouze muži, jimž nevadí tvrdý život, skrovné jídlo, nedostatek vody a spousta nepohodlí, muži vytrvalí a iniciativní".

LRDG tvořily dvě eskadrony, členěné dále na deset hlídek. Každá hlídka byla plně soběstačná a operovala po pěti nebo šesti nákladních autech, většinou nepancéřovaných, jedenapůltunových Chevroletech nebo Fordech (od roku 1942 se používaly i americké džípy), které si vezly pohonné hmoty, vodu, potraviny, střelivo i náhradní díly. Výzbroj každého vozidla tvořily vždy minimálně dva kulomety -- letecký Browning ráže 12,7 mm a kulometné dvojče Vickers K 7,7 mm, přičemž vždy jedno auto mělo silnější zbraň, například italský kanon Breda, ráže 20 mm. V nehostinné poušti najezdily jednotlivé hlídky stovky až tisíce kilometrů, přičemž prováděly průzkum vzdálených oblastí, sledovaly pohyb zásobovacích kolon nepřítele, a také útočily na jeho letiště nebo technické základny. Kromě vlastních bojových operací poskytovala LRDG dopravu přepadovým komandům SAS a jiným speciálním útvarům. Samotný polní maršál Erwin Rommel prohlásil, že Pouštní skupina dálkového průzkumu způsobila jeho silám v severoafrickém tažení větší škody než kterákoliv jiná spojenecká jednotka.

 
Přidat komentář

Diskuse k tomuto článku byla uzavřena.

Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).


Recenze týdne

Co jsem prožil

Nejnovější vydání oblíbených pamětí.