logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Plukovník Fedor Andrejevič Ščerbina

Kubáňský kozák, vědec a pedagog

K 75. výročí úmrtí

„V takové válečné škole byli vychováváni řadoví kozáci: Věčný boj, neustálá střetnutí a bezpočetná krvavá utkání s nepřítelem utvářely z kozáků bojovníky takové legendární kvality, jakou vysoko cenní celý svět. “  F. A. Ščerbina r. 1888

Jen těžko bychom v ruské a ukrajinské porevoluční emigraci u nás hledali významnější a obdivuhodnější osobnost nežli profesora statistiky Kubáňského polytechnického institutu a Severokavkazského polytechnického institutu, člena korespondenta Ruské akademie věd, člena kubáňské vlády, Kubáňského parlamentu, Kubáňské zákonodárné rady, předsedy Kubáňského nejvyššího soudu, člena Svrchovaného kozáckého kruhu Donu, Kubáně a Těreku, hrdého kozáka, plukovníka Fedora Andrejeviče Ščerbinu. Narodil se 13. února 1849 podle juliánského kalendáře, 25. února podle gregoriánského, ve stanici Novoděrevjanskaja v Stavropolské oblasti Kubáně. Jeho otcem byl kozácký pravoslavný kněz Andrej, matkou Marina, rozená Bělaja.

Oženil se v Oděse 28. 1. 1877 s Xenií, rozenou Šapovalovou, narozenou 8. 1. 1859 v Majačke. Dne 29. 1. 1877 se jim v Losovatce narodil syn Grigorij, který následoval otce do emigrace a vážně nemocen skončil dne 15. 1. 1947 v Ústavu v Praze-Bohnicích.

Fedor Andrejevič vyrůstal v tradičním kozáckém prostředí. S výborným prospěchem vystudoval roku 1872 Stavropolský duchovní seminář, to mu umožnilo získat vojenské stipendium pro vyšší studium. Díky němu byl přijat na Petrovsko-Razumovskou zemědělskou akademii, která se tehdy těšila skvělé odborné pověsti. Ve druhém ročníku studium přerušil a vstoupil do armády jako studentský dobrovolník v rusko-turecké válce 1877 –78. S nadšením přijal válečné úspěchy Ruska: přechod průsmyku Šipka, dobytí Plevna a nástup vojsk na Istanbul. Po roce vojenské služby zahájil studia na oděské Novorossijské univerzitě. Zde se zapojil do studentského demokratického hnutí „chožděnije v narod“, jako součást organizace „Zemlja i volja“, inspirované Gercenovým „V narod!“. Jeho členové vystupovali s ostrou kritikou vlády, úřadů a poměrů v zemi. Deklarovali požadavek sblížení s národem a chtěli mu sloužit svými znalostmi. O prázdninách putovali po vesnicích a propagovali myšlenky socialismu. U rolníků většinou nenacházeli valného pochopení. Idealizovali si ruské rolnictvo jako zdravé jádro národa. Ščerbina se stal aktivním členem těchto revolučních kroužků. Tím se u centrálních úřadů doživotně stigmatizoval jako nenapravitelný politický zločinec. Byl zatčen a uvězněn. Později na záruky podmínečně propuštěn a jako politicky nespolehlivému mu byl přikázán pobyt v jeho rodné kozácké stanici. To ale úřadům nestačilo, takže byl znovu zatčen a poslán do vyhnanství ve Vologodské gubernii. Odtud mu bylo dovoleno vrátit se až po třech letech, roku 1880.

Portrét F. A. Ščerbiny

V době svého vyhnanství Ščerbina nezahálel. I ve velmi skromných poměrech dále studoval a publikoval v časopise „Otěčestvennyje Zapisky“. Věnoval se problematice jihoruských zemědělských družstev a družstevně občinových forem zemědělské organizace. Na stejné téma mu po návratu z vyhnanství vyšla i první vědecká kniha.

Současně zahájil pravidelnou publikační činnost řadou odborných statí k otázkám kozáckého hospodářství a zemědělských ekonomik kozáckých oblastí. Publikoval v mnoha odborných periodikách a stal se tak známým a uznávaným ve vědeckých kruzích jako renomovaný znalec dané problematiky. Jeho odborná bibliografie zahrnuje více jak stovku titulů.

Evidenční list F. A. Ščerbiny. Policejního ředitelství v Praze

V roce 1884 začal pracovat ve Voroněžském guberniálním zemstvu jako odborník při zřizování a organizaci tehdy vznikajícího statistického oddělení. Bezprostřední přístup k statistickým materiálům mu umožnil získat množství původních informací, jichž brilantním způsobem využil ve svých vědeckých dílech.

Roku 1887 ocenila Imperátorská geografická společnost Ščerbinovu výjimečnou práci „Rolnické hospodářství Ostrogóžského újezdu“ čestným uznáním a peněžitou odměnou. Stejně tak, ale ve vyšší kategorii, byla Charkovskou univerzitou oceněna jeho podstatně obsáhlejší práce analyzující zemědělský systém ve čtyřech újezdech Voroněžské gubernie.

Potvrzení rektorátu o prefesuře F. A. Šč.

Ruská Imperátorská akademie věd přiznala roku 1891 Ščerbinovi štědřejší peněžitou prémii za dílo „Dějiny Voroněžského zemstva“. Mnohé drobnější práce z ekonomie a kozáckých dějin publikoval Ščerbina v té době v časopisech „Russkije Vědomosti“, „Otěčestvennyje Zapisky“, „Russkaja Mysl“, „Dělo“, „Kijevskaja Starina“, „Severnyj Věstnik“ a v dalších.

Na příkaz kubáňského kozáckého atamana se Ščerbina na sklonku devadesátých let rozhodujícím způsobem podílel na skvělém historickém sborníku „Kubáňské kozáctvo (1696–1888)“, do něhož přispěl stěžejní částí „Dějiny kubáňského kozáckého vojska“. Toto dílo bylo znovu vydáno roku 2008 v nakladatelství „Věče“ pod názvem „Kubáňské kozáctvo a jeho atamani“.

Pas syna Grigorije

Když se následník trůnu carevič Nikolaj Alexandrovič seznámil s touto pozoruhodnou prací, věnoval autorovi jako projev uznání zlatou medaili a prsten s briliantem. Po nástupu na trůn jako Nikolaj II. vyjádřil car přání, aby se F. A. Ščerbina, jím vyznamenaný kozácký autor, stal náčelníkem expedice pro výzkum stepních oblastí Říše. Úředním kruhům nezbylo nic jiného, nežli se sklonit před vůlí Gosudara, navzdory tomu, že Ščerbinu stále pokládaly za nebezpečného revolucionáře-narodnika, propagátora zlověstných idejí a někdejšího vyhnance. (To ještě zdaleka netušily, jaký ďábelský osud je samotné čeká pod vládou bolševiků.) Jakmile příslušní činovníci v Moskvě obdrželi carův rozkaz, bez reptání museli zajistit jeho bezpodmínečné splnění.

Ščerbinova kniha Historie kozáctva

S propůjčenou hodností plukovníka, opatřen značnými pravomocemi, projížděl Ščerbina širými oblastmi ruské říše a s neobyčejným zápalem, erudicí a zájmem se seznamoval, zkoumal a popisoval různé druhy kozáckých občin na Urale a na Sibiři. Zkoumal též materiální podmínky života stepních kočovníků Střední Asie. Potom psal a ve svých spisech zdůrazňoval, že u všech kozáků shledal společnou touhu po sjednocení kozáckých vojsk s cílem obrany jejich společných zájmů, práv a svobod. Zjišťoval, že mezi kozáky panuje obdivuhodná příbuznost a sympatie k ostatním „kozáckým rodům“ podle rčení: „Já kozák, ty též kozák – jsme svoji, a kdo není kozák, ten je pro nás cizincem!“ Takové poznání a pocity shledával Ščerbina i sám u sebe a spatřoval v nich „logický důsledek směřování celé živoucí kozácké historie“.

Výsledky práce expedice se závěry a návrhy opatření byly shrnuty a vydány v deseti svazcích. Na základě zjištěných skutečností a jejich vyhodnocení se ukázalo, že pro další existenci kozáků a Kirgizů je nevyhnutelné zabezpečit je větším přídělem půdy na základě „podrobného soupisu průměrných požadavků“, metodicky zpracovaného samotným Ščerbinou.

Kozáci nezapomínají

Když se ale znovu vrátil do své původní služby ve Voroněžském zemstvu, přivolal na sebe opět hněv a nepřízeň vládnoucích kruhů obsahem svých hlášení a memorand o nezbytných potřebách reforem v zemědělství. Ministr V. K. Pleve se rozhodl vyhostit nepohodlného reformátora na jeho rodnou Kubáň. Zde ho kubáňští kozáci přijali s otevřenou náručí a okamžitě ho roku 1906 zvolili předsedou vlády mimořádné Kubáňské republiky a pověřili ho vypracováním projektu spravedlivého a optimálního rozdělení půdy mezi kozáckými stanicemi. Mezitím ho zvolili delegátem Ruské státní dumy, v níž se stal předsedou kozácké frakce.

Po revoluci roku 1917 a po zrodu přechodné kozácké nezávislosti přijal řadu významných nejvyšších funkcí, již vzpomenutých na jiném místě. Tento nadějný stav však neměl dlouhého trvání a byl zlikvidován v čase rudého teroru.

Vlast profesor F. A. Ščerbina opustil v únoru 1920 jako člen delegace pro ochranu regálií Kubáňského státu. Zajímavou skutečností je, že kubáňská kozácká delegace odvezla do emigrace též insignie a regálie Záporožců, za jejichž následovníky se Kubáňci pokládali.

Jako člen zmíněné delegace pobýval celý rok v Bělehradu. Do ČSR přicestoval jako vdovec spolu se synem Grigorijem roku 1921. Byla mu zde nabídnuta profesura statistiky na Ukrajinském technicko-hospodářském institutu v Poděbradech a posléze též na Ukrajinské svobodné univerzitě v Praze.

Jekatěrinodar

Po příjezdu do Prahy předložil československým úřadům průkaz totožnosti č. 16 generálního vojenského štábu Kubáňského kozáckého vojska a zahraniční pas č. 577 Kubáňského právního oddělení vnitřních záležitostí v Jekatěrinodaru ze dne 30. 12. 1919.

Ubytování získal v Praze na Královských Vinohradech, Vocelova ul. čp. 602 u rodiny Lindtnerových. Ještě téhož roku se spolu se svým synem přestěhoval na Vinohrady do Varšavské ulice čp. 8/546, do bytu paní Marie Suché, kde žil až do své smrti v roce 1936.

Odtud docházel na přednášky Ukrajinské svobodné univerzity v Karolinu, Klementinu a na Albertově čp. 46. Dojížděl též do Poděbrad, kde konal přednášky ze statistiky na Ukrajinském technicko-hospodářském institutu v pronajatých místnostech na zámku.

V letech 1924 až 1929 žádá pravidelně každým rokem Zemskou správu politickou v Praze o pas k několikaměsíčnímu pobytu ve Francii a ve Švýcarsku „z důvodů zdravotních a vědeckých“. Pokaždé je mu vyhověno. Pobývá též v Itálii a v Německu. Spolupracuje zde s kubáňskými emigrantskými kruhy a jejich organizacemi. Dne 30. 1. 1930 vydal rektor Ukrajinské univerzity Ščerbinovi potvrzení o řádné profesuře. Téhož roku 18. 7. je mu udělen Nansenovský průkaz č. 2778, který nahrazoval povolení k dlouhodobému pobytu.

Navzdory tomu, že není zdráv a jeho zdravotní stav se zhoršuje, vede Společnost Kubáňců v ČSR, je stálým spolupracovníkem svobodného kozáckého tisku v zahraničí, přispívá zejména do emigrantské ankety „Kozáctvo“.

Patří mezi nejplodnější a nejvýznamnější historiky kubáňských kozáků. Mimo již zmíněná díla je nutné ještě připomenout statě „Dějiny samosprávy kubáňských kozáků“, „Pozemková občina kubáňských kozáků“, „Fakta kozácké ideologie a tvorby“, alespoň z těch nejvýznamnějších.

Po dlouhé a těžké nemoci F. A. Ščerbina zemřel v Praze ve svém bytě na Vinohradech dne 28. října 1936 ve věku osmdesáti sedmi let. Do seznamu zemřelých v Praze I –VII byl zanesen 28. 10. 1936, policejní úřad jeho úmrtí registroval 15. 1. 1937 pod čj. 019554. Pohřben byl slavnostně za velké účasti domácích i zahraničních smutečních hostů v kryptě pravoslavného chrámu Uspenské Nejsvětější Bohorodice na Olšanech.

Na základě osobního přání F. A. Ščerbiny a z iniciativy velení Kubáňského kozáckého vojska, za podpory rodového kubáňského kozáka, zakladatele Vyslanecké kozácké stanice sv. Trojice v Praze, archimandrity Sergije (Ivanikova), byly jeho ostatky dne 15. září 2008 pietně vyzdviženy z krypty chrámu. Po slavnostní bohoslužbě obětované Jeho Blažeností metropolitou Kryštofem byla rakev v čestném doprovodu kozácké suity dopravena na letiště a letadlem pak do Jekatěrinodaru (Krasnodaru), kdy byly ostatky F. A. Ščerbiny uloženy k věčnému odpočinku v kubáňské zemi, jak si toužebně přál. Stalo se tak za velké účasti kozáctva a oficiálních osobností, v těsné blízkosti katedrálního chrámu Svaté Trojice do předem připraveného hrobu.

„Kozáctvo představuje jeden z nejskvělejších projevů ruského státního a národního života.“  F. A. Ščerbina r. 1888

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).


Recenze týdne

Co jsem prožil

Nejnovější vydání oblíbených pamětí.