Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
Počátky kozáctva
Seminární práce z dějepisu studenta 2. ročníku Bankovní akademie v Praze.
Výsledkem vývoje na nížinách při Dněpru se stalo nové společenství lidí, v jehož rámci se objevil stav, který mohl vzniknout jenom zde – stav kozáctva. Ťurské slovo kozák znamenalo nezávislý na šlechtě. Poprvé se slovanští kozáci objevili kolem r. 1480, ale následkem rozšířením roboty v polovině 16. století jejich množství výrazně vzrostlo. Ze začátku většinu kozáků tvořili vesničané, kteří utekli, ale byli mezi nimi i měšťané a kněží, kteří přišli o své postavení, a hledači dobrodružství z chudinských vrstev obyvatelstva. I když se ke kozákům přidávali Poláci, Bělorusové, Rusové, Moldavané ba i Tataři, většinou se skládali z Ukrajinců. Ruští kozáci se vyskytovali ještě dále na východě – u řeky Don.
Kozácký tábor na řece Solonci (1506)
První organizace kozáctva. Při hledání svobody se kozáci posouvali dále na jih podél pobřeží Dněpru. Zde se objevují první prvky organizace a různých uskupení. Když vyráželi do neznámých „divokých zemí“, vybírali si kozáci svého vůdce – atamana, který je vedl. Na obranu proti Tatarům si stavěli opevněné tábory, tzv. síče. Pomocí těchto táborů a stále většího počtu kozáků se dalo nejen bránit proti Tatarům, ale i útočit na ně. Carská vláda se ale pomalu začínala hrozit počtu svobodného národa a toho, že kozáci ne vždy poslouchali carské či panské rozkazy.
První magnáti, kteří organizovali kozáky, byli pravoslavní nepopolštění Ukrajinci. K nejznámějším mezi nimi patřil Dmytro „Bajda“ Vyšneveckyj, kanivský starosta. Je to velká postava v ukrajinské historii. Není lehké oddělit pravdu od výmyslu. Jisté však je, že v letech 1553–1554 spojil velkou část kozáckého obyvatelstva a postavil na vzdáleném ostrově Malá Chortice, strategicky umístěném na řece Dněpr, osadu. Tak ataman Vyšneveckyj vytvořil Záporožskou Síč, která se považuje za kolébku ukrajinského kozáctva. Za nedlouho se svými kozáky zaútočil na Krym a dokonce si dovolil provést i útok na turecké državy. Když se rozhodla Polská republika nepodpořit jeho křížovou výpravu proti muslimům, odjel do Moskvy. Tam se dočkal zklamání a poté, co se vrátil zpět na Ukrajinu, byl vtáhnut do moldavských záležitostí. A to byl jeho konec. Moldavané ho zradili a předali Turkům, kteří jej v roce 1563 v Konstantinopoli zabili. Po Vyšneveckém zůstaly písně o jeho činech, znějící na Ukrajině dodnes.
Záporožská Síč. Záporožská Síč i po smrti svého zakladatele dále prosperovala. Každý křesťan mužského pohlaví sem mohl přijít a přidat se ke kozáckému bratrstvu. Mohl i na přání Síč opustit. Ženy a děti přijaty nebyly, protože se předpokládalo, že tady ve stepích nebudou kozákům nic platné. Všichni si zde byli rovni, každý měl stejná práva a každý se také mohl účastnit valných hromad.
Na těchto setkáních si volili nebo i sesazovali kozáckého vůdce – hejtmana či atamama, ezaula (jedna z vyšších vojenských hodností), písaře, vozatajce a soudce. Každý kureň (tak nazývali válečnou jednotku, žijící v kureni – kozáckém obydlí) si vybíral skupinu nižších důstojníků. V čase války měli skoro neomezenou moc, včetně trestu smrti. Ale v období míru byly jejich pravomoci omezené. Záporožců bylo celkem asi 5–6 tisíc. Z toho se 10 % účastnilo střežení města, zatímco dalších 90 % válčilo nebo provozovalo mírový průmysl. Hospodářství síčů se opíralo o myslivectví, rybaření a produkci soli. Pro Síč, která ležela na obchodní cestě mezi Černomořím a Polskem byl obchod důležitou součástí hospodářství. I přes zákony o rovnosti obyvatelstva vznikaly mezi výše postavenými kozáky a řadovými kozáky majetkové rozdíly, a tak docházelo k občasným malým vzpourám.
Boje proti Turkům a Tatarům. V první etapě se Záporožci v očích magnátů, carských úřadů i velké části obyčejného obyvatelstva málo lišili od banditů a různých vyvrženců společnosti. Na konci 16. století se tento negativní obraz výrazně změnil, alespoň u nižších vrstev. Příčinou změny bylo především posílení útoků na tatarské osady a na jejich velkého „bratra“ – spojence – osmanské Turecko. Od osmanských Turků byli utiskováni nejen Ukrajinci, ale celá Evropa 16. století poté, co v r. 1529 zpustošili Uhry a málem dobyli Vídeň. Východní Evropa byla pro tatarské útoky otevřena. Proto každý, kdo se osmělil hodit „rukavici“ „busurmanům“, jak musulmany nazývali Ukrajinci, získal si náklonnost obyvatelstva i slávu v zahraničí. Kozáci chránili svá obydlí před Tatary, ale také na ně a na osmanské Turecko útočili pro bohatství, skrývající se v osmanských městech. Většina útoků byla vedena za mořem. Proto kozáci vybudovali loďstvo čítající 40–80 „čajek“ (kozáckých válečných lodí, které dokázaly pojmout až 60 osob). První útok se datuje na r. 1538, ještě než vznikla Síč. Tehdy kozácké loďstvo částečně zničilo turecký přístav Očakiv. Od té doby se počty útoků zvyšovaly a tím rostla i sláva kozáků, většinou proto, že Osmanská říše byla v té době největší na světě. V r. 1595 poslali Habsburkové do Síče svého vyslance Heinricha von Lakota se smlouvou o společném útoku na Turky v Moldávii. Také papež Klement VII. kozáky kontaktoval. Síč šla do války, podepisovala mezinárodní smlouvy, chovala se, jako by byla samostatným státem.
V letech 1600 až 1620 dosáhly kozácké výpravy největšího rozmachu. V r. 1606 kozáci zpustošili Varnu – nejsilnější turecké město na Černém moři, v r. 1608 padl i Perikop, v r. 1609 byla vypleněna Kilie, Izmail a Akkra a v r. 1614 poprvé byl cílem útoku Trapezunt. V r. 1615 zaútočili kozáci na konstantinopolský přístav. Osmdesát čajek spálilo přístav přímo před očima osmanského sultána a 30 tisíci válečníků. V r. 1620 se akce opakovala. V r. 1616 kozáci dobili Kaffu – trh s otroky na Krymu – a tisíce otroků osvobodili. Tyto skutky popisuje turecký historik 17. století Najma: „Můžeme tvrdit, že se ve světě asi nenajdou takoví lidé, kteří by si tak nevážili svého života a méně se báli smrti, než tihle... Znalci vojenského umění tvrdí, že díky své odvaze a zručnosti nemají na moři ve světě sobě rovných.“
Nejinak tomu bylo i na souši. Turecko rozzlobené na neschopnost Polska v boji proti kozákům vytáhlo v čele se sultánem Osmanem II. a 160tisícovým vojskem do Polska. V r. 1620 pod Cecorou utrpěli Poláci strašlivou porážku. Rok poté zachránilo 40tisícové vojsko kozáků v čele s hejtmanem Sahajdačným před jasnou smrtí 35tisícové polské vojsko, snažíc se zadržet Turky před Chitinem.
Všechna tato vítězství dodávala kozákům ve vlastních řadách jistotu. V častých jednáních s Poláky si začali říkat ochránci víry, rytířské bratrstvo či válečníci za národní blaho.
První povstání. V roce 1591 vypuklo první kozácké povstání. Tehdejší ukrajinský šlechtic a registrovaný kozák Kryštof Kosynskyj (Záporožci byli neregistrovaní, registrovaní byli ve službě jak u Poláků, tak i u Rusů) dostal za služby králi půdu, kterou si záhy přivlastnil Januš Ostrozský, bělocerkevský starosta. Kosynskyj, který chápal nespravedlnost soudu vůči němu, vytáhl proti hraběti. Událost spustila řetězovou reakci a proti pánům a šlechtě se začali bouřit vesničané a válečníci z Volyně, z Braclavy i z Kyjevské oblasti. Kvůli velkým obavám šlechty se proti dvoutisícovému vojsku Kosynského sebralo vojsko vedené Konstantinem Ostrozským. Na řece Pjatce bylo povstání potlačeno.
Za nedlouho po prvním povstání vypuklo další, tentokrát ještě větší. Vedl ho Severin Nalevajko. Severin v mládí přišel o otce a s bratrem našel domov na panství hraběte Ostrozského v Ostrozi. Bratr se stal knězem a známým spisovatelem, Severin si vybral cestu kozáka. V r. 1595 po úspěšném útoku na Turky v Moldávii se Nalevajko vrátil v čele dvou a půl tisícového vojska na Braclavštinu, ale dostal se do rozepře s místní šlechtou. Národ znovu povstal. Tentokrát nejen vesničané, ale povstání podpořili i Záporožci. Mezi nevýznamnými požadavky se objevila imyšlenka založit na Ukrajině stát, kde by vládli kozáci.
Když Řehoř (Hrehorij) Loboda a Matyáš (Matvij) Šaula vedli kozáky na Kyjevsku a Braslavsku, Nalevajko objel celou Halič, Volyň a Bělorus a promlouval k lidu, ať podpoří povstání. Jelikož si uvědomovali převahu Poláků, na jaře r. 1596 se povstalci spojili a začali ustupovat na východ. Do května odolávali útokům, ale kvůli hladu, šíření nemocí a velkým ztrátám došlu k rozpadu. Lobodu, který se rozhodl vyjednávat, obvinili ve zrady a zabili jej. Přívrženci Lobody na to odpověděli tím, že předali Nalevajka Polákům a povstalce přesvědčili složit zbraně. Využivše rozruchu a paniky v táboře, Poláci vnikli do tábora a pozabíjeli většinu povstalců. Nalevajka odvezli do Varšavy a zde ho zabili.
Hejtman Petro Sahajdačnyj. Historici se shodují v tom, že byl nejvýznamnějším kozáckým hejtmanem do nástupu Bohdana Chmelnického. Chudý šlechtic z města Sambir, ležícího na západě Ukrajiny, vystudoval Ostrozskou akademii a potom odešel do Záporožské Síče. Po znamenitém pochodu na Kaffu v r. 1616, kdy si Sahajdačnyj dobyl slávu velitele, ho zvolili hejtmanem. Přesvědčený o tom, že kozáci jsou pořád ohrožováni silou Polské republiky, podepsal s nimi mírovou smlouvu a docílil tak dlouho očekávaného kompromisu mezi kozáky a Poláky (hlavně po početných povstáních). Sbíral velká vojska a vedl je proti Moskvě či Osmanské říši. Muž, který věřil v přísnou disciplínu, který „štědře“ proléval krev svých nepřátel, učinil konec kozáckým vzpourám a přinutil je přiznat jeho nadřazenost. V r. 1619, aby unikl konfliktu s Poláky, snížil počet kozáků na 3 tisíce, zakázal neschválené válečné pochody a uznal právo cara schvalovat kozácké velitele.
Bohdan Chmelnickyj u Lvova
Ovšem nejlepší myšlenkou Sahajdačného bylo, že se díval na kozáky nejen jako na válečníky, ale viděl v nich sílu ukrajinského národa. Právě on sjednotil vojenskou sílu kozáctva s politicky slabou církví a kulturním rozmachem Ukrajiny. V r. 1620 Sahajdačnyj spolu s celým Záporožím vstoupil do Kyjevského bratrstva. Tento krok měl zdůraznit, že Záporožci povstanou na pomoc religiózní a kulturní Ukrajině.
Téhož roku spolu s pravoslavnými kněžími zve Sahajdačnyj do Kyjeva jeruzalémského patriarchu Feofana. Sahadačnyj mu poslal ochranný doprovod, protože mu Poláci vyhrožovali zajetím. Po vysvěcení nového metropolity a episkopů doprovodil hejtman v čele třítisícového vojska Feofana k tureckým hranicím. Tento hejtman měl mezi lidem velkou popularitu, a když zemřel v r. 1622, přišli na jeho pohřeb tisíce Kyjevanů. Rektor Kyjevské bratrské školy Kasian Sakovyč o něm napsal oslavnou báseň, v níž ho nazval moudrým vládcem a přirovnal ho tak ke slavným knížatům Kyjevské Rusi.
Závěr. Po smrti Sahajdačného pokračovala další povstání a kultura Ukrajiny stagnovala. Potom pokračovalo veliké povstání od r. 1648 až do r. 1657, kdy zemřel Bohdan Chmelnický – bezpochyby největší kozácký ba i ukrajinský generál. Kvůli zradám nenaplnil svou vizi svobodné Ukrajině. Byla o něm napsána nejedna kniha a dá se o něm hodně povědět. Po jeho smrti se kozáctvo začala pomalu ale jistě hroutit. Potom už nikdy nenabylo předešlé slávy. Bohužel snahy hejtmanů, jako byl Petro Dorošenko, Ivan Mazepa a Danylo Apoštol, byly marné. Tlak od západu Polské republiky a z východu Ruska, od Petra I. a také Kateřiny, k tomu ještě časté nájezdy Tatarů – tomu se nemohli kozáci postavit. To je asi vše k začátkům kozáctva.
Bohdan Chmelnickyj
Nakonec až v r. 1991 se po mnoha bojích podařilo Ukrajině získat nezávislost. Ovšem je stále ovlivňována Ruskem, od kterého se ne a ne pořádně odtrhnout. To už sem ale nepatří.
Základní údaje převzaty z monumentálního díla Oreta Subteľnije, Ukrajinská historie (ed. Lybia, Kijev 1991).
Poznámka redakce:
Dopis kozáků turckému sultánovi s krásným Rjepinovým obrazem je uveřejněn na Militarii zde:
http://militaria.cz/cz/clanky/miscellanea/odpoved-zaporozskych-kozaku-sultanovi-mehmetovi-iv-.html
Foto týdne
Výročí: 10. 10. 1780 Císař Josef II. položil základní kámen pevnosti a města Terezín. Foto je z ukázky bitvy z e soboty 5. 10. 2024.
Recenze týdne
Katalog ke stejnojmenné výstavě v Náprstkově muzeu
Předmět: pekny
Předmět: pre teba
Předmět: kontakt
Předmět: Paní Ireno,
Předmět: Sch