Pod žlutočerným praporem (1893?1916)

Mládí a studia v Přerově - úvodní kapitola z knihy Jiřího Rajlicha Karel Janoušek, jediný československý maršál.

?Tam, v Kakánii, v tom už zaniklém, nepochopeném státě, jenž byl v tak mnohém příkladný, a nedostalo se mu za to uznání, existovalo také tempo, ale nikoli příliš velké tempo,? nastiňuje spisovatel Robert Musil ve své pozoruhodné literární črtě obraz materiálního a duchovního světa Rakouska-Uherska, onoho ?státu bez vlastností?, v němž před více než 120 lety spatřil světlo světa modrooký plavovlasý syn moravského oficiála říšských státních drah Karla Janouška. ?

Vůbec, kolik podivuhodného by se dalo říci o této zaniklé Kakánii!? pokračuje s určitou literární nadsázkou Robert Musil v líčení charakteru státu, který byl jakousi předsíní naší současnosti. ?Byla například císařská královská a byla císařská a královská; jedno z těchto dvou označení c. k. nebo c. a k., tedy v okultních vědách, aby člověk vždycky rozeznal, která zařízení a které lidi je správné jmenovat c. k. a které c. a k. Písemně se nazývala Rakousko-uherská monarchie a ústně si dávala říkat Rakousko; tedy jménem, kterého se se slavnostní státní přísahou vzdala, ale které si ponechávala při všech citových záležitostech, na znamení, že city jsou právě tak důležité jako státní právo a že předpisy neznamenají pravou vážnost života. Podle ústavy byla liberální, ale vládlo se v ní klerikálně. Vládlo se klerikálně, ale žilo se svobodomyslně. Před zákonem si byli všichni občané rovni, ale ne všichni byli právě občané. Měli tam parlament, který používal své svobody tak vydatně, že byl obvykle zavřený; ale měli také jeden nouzový paragraf, s nímž si vystačili i vez parlamentu, a pokaždé, když se už kdekdo radoval z absolutismu, nařídila koruna, že je třeba přece jen vládnout parlamentárně. Takových událostí bylo v tomto státě mnoho a k nim náležejí také ony národnostní boje, které na sebe právem přitahovaly zvědavost Evropy? Byly tak prudké, že se kvůli nim několikrát do roka zadrhla a zastavila státní mašinérie, ale v dobách mezi tím a v státních přestávkách všichni spolu znamenitě vycházeli a tvářili se, jako by se nic nestalo. A také se doopravdy nic nestalo. Pouze odpor každého člověka ke snahám každého jiného člověka? vyvinul se v tomto státě již záhy a takřka v sublimovaný ceremoniel, který by byl mohl mít ještě dalekosáhlé následky, kdyby jeho vývoj nebyl býval předčasně přerušen katastrofou.

Do tohoto ?státu bez vlastností? se v Přerově na Moravě dne 30. října 1893 narodil Karel Janoušek. Modrooký blonďák byl druhým a posledním potomkem vzešlým z manželství Čecha Karla Janouška (25. října 1866 ? 12. prosince 1927) a Adelheide Janouškové, rozené Gerhartové (22. května 1867 ? 16. července 1895), která pocházela z dolnorakouského Aigenu. O rok dříve přišel na svět Karlův jediný sourozenec z tohoto manželství, sestra Jindřiška Janoušková, později provdaná Víšková (17. července 1892 ? 19. října 1940)  Česká otázka, která představovala jeden z klíčových vnitropolitických problémů Předlitavska, byla v té době oživována při nejrůznějších příležitostech. Ve druhé polovině 19. století prošla česká společnost sice složitým, ale dynamickým vývojem a na přelomu 19. a 20. století představovala již hospodářsky a kulturně značně rozvinutou a vyspělou národní společnost. Jen v politické oblasti se zástupcům českého národa dlouhodobě nedařilo dosahovat takového postavení, které by odpovídalo nesporným úspěchům dosaženým v ostatních oblastech. Stále sebevědomější čeští političtí vůdci se již nadále nemínili spokojovat s dílčími ústupky a kompromisy a kladli stále náročnější požadavky. Národnostní boje pronikavě zostřovaly celkové politické klima především v Čechách, tím spíše, že nevedly k žádnému oboustranně přijatelnému řešení. Situace nakonec dospěla k tomu, že bezprostředně před vypuknutím války byl ústavní život v zemi natolik ochromen, že český sněm v Praze nebyl schopen vykonávat ani běžnou agendu a musel být uzavřen.

Otec Karel Janoušek byl katolíkem a současně zakládajícím členem sociálně demokratické strany v Přerově. Na první pohled se taková symbióza nejeví jako obvyklá, ale zvláště na silně katolické Moravě se obě věci nevylučují ani dnes. Byl zaměstnán jako oficiál říšských státních drah a jezdil na tratích Vídeňské Nové Město?Přerov a Přerov?Krakov. Když byly malému Karlovi necelé dva roky, jeho matka Adelheide Janoušková ve věku pouhých osmadvaceti let náhle zemřela. Ovdovělý devětadvacetiletý otec se pak zakrátko oženil podruhé. Jeho druhou manželkou se v roce 1896 stala o téměř tři roky mladší Božena Křemínková (19. června 1869 ? 29. ledna 1969). Rodina se pak postupně a utěšeně rozrůstala a malé Jindřišce a Karlovi z prvního manželství postupně přibylo dalších devět sourozenců z manželství druhého ? pět bratrů (Josef, František, Otto, Bohouš a Rudolf) a čtyři sestry (Marie, Vilma, Božena a Anna).

Tak početné rodiny nebyly tehdy v Rakousku-Uhersku žádnou zvláštností. Po dvou desetiletích hospodářského útlumu, po krizi sedmdesátých let, nastalo na sklonu století nové oživení, které s různými výkyvy přetrvávalo až do vypuknutí Velké války. Poslední dvacetiletí vlády císaře Františka Josefa I. patřilo k hospodářsky nejúspěšnějším a i demografický vývoj byl mimořádně příznivý. Ve většině nástupnických států, zvláště v Československu, Rakousku a Maďarsku, nebylo již nikdy dosaženo tak příznivých průměrných ročních přírůstků jako v posledních desetiletích jejich příslušnosti k habsburské monarchii. Vzpomínky na toto poměrně krátké období ? byť bylo poznamenáno prudkými nacionalistickými vášněmi ? nemálo přispěly k pozdější idealizaci onoho státního útvaru a oněch dob, kdy ?buřt a žemle byly za krejcar? a k moři se jezdilo bez pasu.

Téměř veškerý populační přebytek pohlcovala města a mezi nimi ? s výjimkou velkoměst ? především maloměsta, k nimž patřil i Janouškův rodný Přerov.

Po vychození místní obecné a měšťanské školy v roce 1904 zahájil Karel Janoušek studium na českém Vyšším státním gymnasiu v Přerově. Zde se začal orientovat ve složitém světě kolem sebe, zde se formovaly jeho občanské a národnostní postoje. Mnoho o nich nevíme, ale leccos napoví jak dobová realita, tak i Janouškovy pozdější činy. Byl občanem soustátí bez jednoznačného a obecně přijatelného pojmenování, bez skutečně jednotící základny, soustátí, které v sobě spojovalo řadu zeměpisných, národnostních, náboženských a kulturních rozmanitostí a protikladů, při jejichž vyrovnání a smiřování stát zaujímal opatrné a obezřetné pozice ?zlatého středu?. V dobách vypjatého nacionalismu však tento stát přestával vyhovovat znesvářeným stranám, reprezentovaným především politiky střední a starší generace. Nastupující česká generace již vyrůstala v permanentní opozici nejen vůči establishmentu, ale nejednou i proti stávající české politické reprezentaci a její ?drobečkové? taktice.

Dochované zdroje nehovoří nic o tom, že by se student Karel Janoušek od svých vrstevníků příliš lišil, že by jeho občanské postoje nějak výrazněji vybočovaly z obecně únosných mezí. Jako český patriot se Karel Janoušek vždy hrdě hlásil ke svému češství a k rodnému městu jako k působišti dvou vzdělaných humanistických učenců a pozdějších biskupů jednoty bratrské: v roce 1523 se v Přerově narodil a chodil do školy Jan Blahoslav a v letech 1608?1611 navštěvoval zdejší bratrskou školu Jan Amos Komenský. Ze současníků na mladého Karla a jeho spolužáky zvláště silně zapůsobila tehdy módní osobnost bouřliváka a spoluautora Manifestu české moderny, Josefa Svatopluka Machara. Známý novinář, básník a prozaik tehdy působil ve Vídni a byl (vedle Tomáše G. Masaryka) nejznámějším představitelem realistické strany, uctívaný zejména mládeží pro své volnomyšlenkářství a antiklerikalismus. Nemáme však žádný doklad o tom, že by se Janouškovy postoje projevovaly jinak nežli formou mladických proklamativních přihlášení se k takovým módním myšlenkovým trendům, jak už to ostatně bývá téměř u každé nastupující generace. O nějakém vypjatém nacionalismu v jeho případě nemůže být řeč pravděpodobně i kvůli tomu, že jeho zesnulá matka nebyla rodilou Češkou.

?Studentská léta byla, jako pro každého, i pro mne dobou mládí, mladých lidí, kteří se prostě zajímali o nové dění,? vzpomínal sám nepříliš konkrétně po více než padesáti letech. ??Byla to doba spojená s nezbytnými alotriemi, které jsme vyváděli, které však nikdy neskončily, konsiliem abeundi.?

Nevýjimečnost svých studentských let pak potvrdil sám po více než pětapadesáti letech. ?Staré časy?, které se mladému studentovi gymnázia tehdy jevily snad jako nehybnost, zbabělost či průměrnost, jistě pociťoval jako pětasedmdesátiletý starý muž v bolestné nostalgii jako stabilitu, jistotu a solidnost. Reflektuje pozdější světodějné a dramatické události, jejichž soukolí ho semlelo, neopomněl na sklonku života poznamenat, že to přeci jen byla ??tenkrát ještě klidná atmosféra rakouského režimu?.

Zatím studenta Karla Janouška zajímali spíše antičtí filosofové, hudba, k níž měl nepopiratelné vlohy (hrál dokonce na violu), a sport, k němuž ? snad kromě tenisu a šermu ? naopak výrazné předpoklady neměl. Podobně jako značná část české společnosti si ponechával určité výhrady k uspořádání monarchie. I v jeho případě je však měla vyhrotit a vyřešit až válka. Tehdy však monarchie žila v hlubokém míru, válčilo se jen na Balkáně, a mladý Karel se ve stejné době připravoval ke složení zkoušky dospělosti. Maturoval úspěšně 10. července 1912.

Ačkoli přerovské vyšší státní gymnasium, tento, jak se později Janoušek vyjádřil, ?znamenitý starý ústav? studenty připravoval spíše ke studiu na vysokých školách nežli pro praktický život, Janoušek po maturitě v dalším studiu nepokračoval. Předpoklady pro něj mu jistě nescházely, ale početná rodina (měl deset sourozenců) si jeho vydržování na vysokoškolských studiích dovolit nemohla. Ostatně sám Karel Janoušek se vyššího vzdělání nikdy nevzdal. Více než dvacet let po maturitě, kdy byl již dobře situovaným vysokým důstojníkem československé armády, zahájil studia na Univerzitě Karlově a posléze je i zdárně dokončil.  Brzy po složení zkoušky dospělosti a po následném absolvování abiturientského kursu na místní německé obchodní škole nastoupil jako úředník u přerovské firmy Kratochvíl, patřící jeho vzdálenému příbuznému. Středně velký podnik vyráběl hospodářské stroje. Zde mu ??sice latina a řečtina nebyly přímo nic platny, ale celková příprava a vzdělání se i po letech ukázaly velmi dobrými?, jak se po mnoha letech sám vyjádřil.

Z rakouských zákopů do ruského zajetí

U firmy Kratochvíl působil téměř tři roky. Ani jeho dobře situovaný a do určité míry i vlivný strýc však nemohl natrvalo uchránit před odvodní komisí rakousko-uherské armády. Monarchie již hluboko zabředla do dosud nevídaného vojenského konfliktu, který si vysloužil pojmenování Velká válka. Po nečekaně velkých ztrátách z počátku války žádala vojenská správa další a další vojáky.

Ten tam byl optimismus z konce července roku 1914, kdy vojáci rukovali do války s tím, že půjde vlastně jen o jakousi ?policejní akci? a že vše bude odbyté ?do švestek?. Původní vidina časově a místně omezené trestné výpravy proti Srbsku se rozplynula v hrůzyplnou evropskou válku, kterou novodobé dějiny dosud nepoznaly. Válečný požár se už rozhořel po celé Evropě a na scénu přibývali další jeho protagonisté. Po krachu všech nástupních plánů se ukázalo, že válka nebude krátká. Po srbské a ruské přibyla v květnu 1915 Rakousku-Uhersku ještě italská fronta. Právě tehdy byl mladý Karel Janoušek předvolán před odvodní komisi a docela určitě nejásal. V dobách míru se vojna netěšila nijak velké oblibě, natož pak nyní, po vypuknutí války, kdy nešlo ?jen? o ztrátu mladých let v kasárnách a na cvičišti, ale kdy najednou vyvstala velmi reálná možnost ztráty zdraví či dokonce života na bojišti. Otřesné zkušenosti z balkánského a haličského bojiště, přinášené do zázemí raněnými vojáky, svědčily o bezprecedentní děsivosti konfliktu a ovlivňovaly nálady v tzv. pochodových praporech, kterými byly doplňovány řídnoucí řady polní armády. Navíc začínalo být stále zřejmější, že jde o válku, kterou značná část české společnosti nepovažovala za svou válku.

Co mohli Češi od války vlastně očekávat? Navzdory národnostním svárům se až do jejího vypuknutí mohli celkem právem domnívat, že státoprávní svazek s mnohonárodnostním Rakouskem-Uherskem je pro ně nejvýhodnějším řešením, neboť habsburská monarchie své národy chrání před imperiálními ambicemi obou sousedících kontinentálních velmocí. Téhož názoru tehdy byla i většina českých politiků, kteří na konci hrozného konfliktu pomáhali s demontáží starého mocnářství.

Vypuknutí války však situaci podstatně změnilo. Německo se od jejího počátku netajilo svými záměry stát se dominantní silou ve střední Evropě, na Balkáně a odtud i na Blízkém východě, přičemž Rakousko-Uhersko vstoupilo do války po jeho boku jako druhořadý a podřízený spojenec, sužovaný řadou těžko řešitelných problémů. Nešlo jen o toto zahraničněpoliticky podřízené postavení habsburského soustátí. Stále vyhrocenější postoje rakouských a českých Němců, kteří si od války slibovali definitivní vyřešení národnostních sporů monarchie ve svůj prospěch, odvracely od habsburského trůnu početnou, do té doby věrnou část české společnosti, a to právě z takových vrstev, z jakých pocházel Karel Janoušek. Vítězství Německa a jím vedeného bloku Centrálních mocností by totiž zřejmě natrvalo pohřbilo předválečné naděje na federalizační reformy Rakouska-Uherska a na uskutečnění i těch sebemírnějších českých státoprávních snah v jeho rámci.

Měsíc po německo-rakouském průlomu ruské fronty u Gorlice a pouhý týden poté, co Itálie vypověděla Rakousku-Uhersku válku, stanul jedenadvacetiletý úředník Karel Janoušek před odvodní komisí a byl uznán schopným polní vojenské služky. Stalo se tak 2. června 1915.

Tím pro něj skončil poklidný civilní život, aniž si jej příliš užil. Nikdo nemohl předpokládat, že ve vojenském stejnokroji, a to dokonce několika různých armád, stráví přesně na den dlouhých 33 roků a že jako pěšák rakousko-uherské armády tak zahajuje svou budoucí oslnivou kariéru britského leteckého maršála.

Jako jednoroční dobrovolník (srovnáno s dnešními poměry šlo o frekventanta školy pro důstojníky v záloze) narukoval 21. června 1915 k náhradnímu praporu pěšího pluku č. 57 (Infanterieregiment Nr. 57). Rakousko-uherský pěší pluk č. 57 původně sídlil v haličském Tarnówě, kde podléhal I. armádnímu sboru s velitelstvím v Krakově; v důsledku postupu ruské armády v Haliči, který vzbudil u českých slovanofilů značné naděje, byl však v rámci téhož sboru přemístěn právě do Janouškova rodného Přerova.

Tak jako každý, musel se nováček Karel Janoušek nejprve podrobit základnímu vojenskému výcviku, jehož tvrdostí byla rakousko-uherská armáda pověstná. Jako maturant byl pak odeslán do školy pro důstojníky pěchoty v záloze v Opavě. Po jejím absolvování se vrátil do Přerova a byl povýšen na desátníka. Jako jednoroční dobrovolník sice mohl po službě domů, ovšem tato téměř civilní idylka neměla trvat dlouho. Krátce po prodělání záložní důstojnické školy totiž na Nový rok 1916 odešel se svým pochodovým praporem (?maršbatalion?)do pole.

Svou první otřesnou zkušenost řadového vojáka měl zažít na italském bojišti v jižním Tyrolsku. Jako velitel družstva, později velitel čety, se zde zúčastnil květnové ofenzívy na Planině sedmi obcí. Již 1. června 1916 však odjíždí s plukem na ruskou frontu. Tam totiž v té době došlo k ruskému průlomu rakousko-uherských pozic během tzv. Brusilovovy ofenzívy. Rakousko-uherská armáda zde utrpěla vážné ztráty a ke stabilizaci fronty musela použít i jednotky z jiných bojišť, mj. právě z italského. Krátce poté, co dorazil se svým plukem na východní bojiště, upadl desátník Karel Janoušek 2. července 1916 do ruského zajetí. Tento fakt nezbývá než prostě konstatoval, neboť nikde se nedochovaly údaje, které by blíže a hodnověrně osvětlily, za jakých okolností k jeho zajetí došlo, tedy zdali na ruskou stranu dobrovolně přeběhl, nebo upadl do zajetí v bezvýchodné situaci v průběhu boje. Lze se přiklonit spíše k druhé možnosti, i když lze předpokládat, že status válečného zajatce jej nikterak vážně nedeprimoval. K přesvědčení, že byl zajat a dobrovolně nepřeběhl vede zejména zjištění, že ani v jeho legionářských ani v poválečných služebních záznamech není v žádném případě údaj o jeho dezerci uveden. Vždy je uvedeno pouze ?zajat?. Ani Janoušek v později udělených interview možnost své dezerce nenaznačuje. A jistě by tehdy neměl důvod takovou skutečnost tajit. Naopak, dezerce na stranu ?nepřítele? byla v řadách čs. legií ceněným vkladem pro budoucí kariéru. Pouze v jednom případě připomněl, že ??již při krátkém pobytu na frontě jsme se dozvěděli o existenci dobrovolnických českých jednotek v ruské armádě?. Což však nic nedokazuje. Spíše to jen naznačuje, proč po svém zajetí našel poměrně záhy cestu do ozbrojených sil státu, proti němuž dosud bojoval.

Janouškova služba v rakousko-uherské armádě, o níž existují jen základní strohé údaje, nebyla podle všeho nijak výjimečná. Lze tak usuzovat jak z toho, že netrvala nikterak dlouho, a také z toho, že Janouškovi nebylo uděleno žádné vyznamenání Ústředních mocností. Jeho zajetí na ruské frontě však znamenalo osudový zlom, který ve svých důsledcích určil směr jeho budoucí kariéry.

Anotaci knihy najdete zde.