Poslední rána mečem

Popis poslední bitvy krále Jana Lucemburského u francouzského Crécy, česky Kresčaku, se v české historické produkci většinou omezil na citaci textu kronik Jeana le Bon a Jeana Froissarta. Text Jeana le Bon byl přeložen Václavem Černým v jeho výboru Staré francouzské kroniky. Froissart se zpravidla cituje podle výboru, který vydala před lety v edici Máj Mladá fronta (Jean Froissart, Kronika stoleté války). Tak tomu je např. v prvním vydání knihy (přiznávám, nevím zdali i v dalším, které vyšlo s pozměněným názvem) renomovaného medievalisty Jiřího Spěváčka Král diplomat.

Uvedený český překlad Froissartových kronik pořídil Alois Bejblík, přičemž neuvedl, z jaké edice. Tiráž obsahuje jen nic neříkající "vybral, přeložil a upravil". Smrt krále Jana tu zabírá deset řádků. Vévoda de Lévis Mirepoix (La guerre de Cent Ans, Éd. Albin Michel, Paris 1973) však ve své knize o stoleté válce publikoval i značnou část prvních dílů Froissarta z renomované třísvazkové edice Bouchon, která vyšla v rámci Le Panthéon littéraire roku 1885. Smrt krále Jana tu kronikář popisuje podstatně obsáhleji a v detailech poněkud odlišně od líčení Bejblíkova překladu:

"Chrabrý a šlechetný český král, který se jmenoval pan Jan Lucemburský (ježto byl synem císaře Jindřicha Lucemburského) slyšel své lidi říkat, že bitva započala; třebaže tam stál ozbrojen a v slavnostním odění, přesto neviděl ani trochu a byl slepý. A tázal se rytířů, co byli kolem něj, kterak si počínají vlastní lidé. Ti mu o tom pověděli pravdu a řekli mu: ,Monseigneure, je tomu tak a tak: všichni Janované jsou potřeni a král je nařídil všechny pobít. Nicméně mezi jimi a našimi lidmi vládne tak velký zmatek, až to zaráží, neboť padají a klopýtají jeden přes druhého a velmi nám překáží.' ,Ach,' pravil český král, ,špatné znamení pro nás.'

Tu se zeptal na německého krále, svého syna, a řekl:

,Kde je pak Karel, můj syn?'

Tázaní odvětili:

,Monseigneure, nevíme. Domníváme se, že je na druhé straně a že se bije.'

A tehdy král svým lidem velice statečně pravil:

,Pánové, jste mými lidmi, přáteli a druhy. V tomto dni vás prosím a vyzývám velmi snažně, zaveďte mě dopředu natolik, abych mohl zasadit ránu mečem.'

A ti, kdož byli blízko něj a kteří měli v lásce svoji čest i pověst, mu to přislíbili. Tam, u uzdy jeho koně, byl Mnich basilejský, který jej nikdy neopustil, a stejně tak i mnozí rytíři z hrabství Lucemburského, kteří stanuli všichni u něj, až do té míry, že aby dostáli slibu a jej neztratili v tlačenici, svázali se s uzdou králova koně všichni vespolek, a krále, svého pána, dali zcela dopředu, aby lépe splnili jeho přání. A tak se všichni rozjeli proti nepříteli."

Následující odstavec, který vypouštím, hovoří o výkvětu francouzské šlechty, který u Crécy bojoval a z větší části padl. Kronika pokračuje:

"Tam se nalézal pan Karel český, který se už tituloval i psal jako německý král a jež dorazil spořádaně až do bitvy samé. Když však viděl, že věc pro ně vypadá špatně, vyjel z ní a já nevím, kterou cestou se dal. Dobrý král, jeho otec, tak neučinil, neboť jel tak dopředu na své nepřátele, že zasadil sek mečem, snad tři, snad čtyři, a bil se velmi chrabře. A stejně se činili všichni ti, kteří tu byli proto, aby jej provázeli. A počínali si tak dobře a postoupili mezi Angličany tak vpřed, že tam všichni zůstali a nikdy se nikdo nevrátil odtamtud zpět. A byli nalezeni nazítří na místě kolem svého pána a se všemi koňmi připoutanými navzájem."

Froissart zprávy o bitvě u Crécy přebíral od jiných a je otázkou, do jaké míry se jedná o věrohodné líčení. Nicméně je jeho fabulace zajímavá. Představuje nám Jana Slepého jako rytíře do morku kosti, jehož poslední zápas tvoří promyšlený čin, monumentální a rytířsky důstojné zakončení života, plného turnajů. Vždyť ona prosba, s níž se na své rytíře obrátil, aby mohl zasadit alespoň jednu ránu mečem (que je puisse férir un coup d´epée), byla výrazem ryze turnajovým?