logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Pražská mise generála-atamana Petra Ch. Popova

„V době, kdy evropské národy žily v tuhém nevolnictví, kozáci spravovali svoje vnitřní záležitosti na základě rovnosti a svobody. “

Dr. V. Štěpanov

„Slovanská Praha byla místem, kde byl zahájen kozácký odboj, a na to kozáci nikdy nezapomenou!“

Konstantin K. Poljakov, předseda Donské kozácké obce v Praze

Naše současnost vykazuje v mnohém shodné znaky s druhou polovinou třicátých let minulého století, včetně hrozby možného válečného finále. Připomeňme si proto postoje a osudy některých lidí, které můžeme na jejich životní pouti v ne příliš vzdálené budoucnosti následovat.

Rok 1936 byl předzvěstí dramatických změn nejen v Evropě. Počátkem března obsadila německá vojska demilitarizované pásmo v Porýní. Hitlerova politika v Říši byla schválena 99 procenty hlasů. Vypukla revoluce a občanská válka ve Španělsku. Italská armáda obsadila Addis Abebu a Habeš byla okupována. Turecko obsadilo neutralizované Dardanely. Německo uzavřelo s Japonskem Pakt proti bolševismu. V ČSR byl schválen Zákon o obraně státu. Na obranu byla upsána půjčka ve výši 2,5 miliardy korun. Na sklonku roku byla v SSSR přijata nová – Stalinská ústava. Všem jasnozřivým bylo jasné, že se blíží světový konflikt. Na den 16. dubna 1936 byla paní Tamarou Tomšů svolána do Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici v Praze veřejná schůze ruské emigrace pod heslem „Obrana Ruska a emigrace“. Za účasti 120 osob jí předsedal profesor P. N. Šepovalov. Zástupci emigrace, včetně kozáctva, vyjádřili znepokojení nad otázkou: „Jak se zachovat v případě války proti SSSR?“.

Bývalá Měšťanská beseda v Praze

 

Hlavní referát přednesl profesor P. N. Savickij. Tlumočil názor euroasijského hnutí jako jeho čelní představitel v ČSR: „Sovětská vláda vyrostla na revoluci. Mnoho z toho, co se jeví v sovětské kultuře a výstavbě státu je také programem Eurasie. Případné vítězství intervenčního státu bude znamenat zničení ruské kultury, hospodářství a státnosti. Rozdrobení říše, separatismus podporovaný interventy, vyvolá pronásledování Rusů a všeho ruského jak na Ukrajině, tak i v Zakavkazsku. Ruská kultura bude vytlačena pouze do hranic samotného Ruska. Veškerá naděje Ruska leží pouze v Rudé armádě. Osud státu je důležitější nežli osud režimu. Ruská emigrace může mít svým způsobem podíl na rozdmychání války. Nejdůležitější je však mír. Tomu ale nepřispívá úsilí tak zvaných „Poraženců“, kteří nevěří Sovětům a spoléhají pouze na zahraniční intervenci.“

Odsoudil ukrajinský a kozácký separatismus, zejména snahy Ukrajinské rady a Konovalcovy tendence spolupráce s Němci, vedoucí nevyhnutelně k rozdrobení ruské říše.

„Jde o úsilí a boj, který neohrožuje ani tak režim, jako přímo kořeny státu a národa“.

Ve svém vystoupení profesor Prokopovič vyjádřil podporu euroasijskému hnutí s tím, že je obecně známý plán Německa z roku 1914 na obsazení západního Ruska, což je krajním nebezpečím pro celé Slovanstvo. Bude-li moskevská vláda racionální, půjde ruská emigrace s Rudou armádou, nebo vstoupí do Spojeneckých armád. „Ruská armáda vždy bránila a bude znovu bránit svou vlast!“

Samozřejmě, že názory v ruské emigraci nebyly zdaleka jednotné, tak, jak ona sama byla rozdělena do množství organizací, spolků a frakcí, tak vykazovala i názorovou pestrost od otevřených sympatií s NSDAP a Hitlerem až po podporu Stalina a Sovětského Ruska. Nás pochopitelně zajímá především situace v kozáctvu u nás. Nebyla také jednotná a kopírovala názorovou diferenciaci v celé ruské emigraci.

Zajímavý je postoj Rady kozáckého ústředí v ČSR se sídlem v Kostelní ulici čp. 948 v Praze-Michli. Předsedou Rady byl někdejší důstojník ruského generálního štábu, generálporučík V. J. Sidorin, jeho náměstkem plukovník Dr. C. Čapčikov a tajemníkem kapitán A. Chochlovčev. Členové Rady patřili ke skupině „Obránců“. Neskrývaný odpor k sovětské vládě je ovšem nezavedl tak daleko, aby si její odstranění přáli spojovat s intervencí cizí mocnosti a branného konfliktu s SSSR, a to i za cenu územních ústupků, jak deklarovali opoziční „Poraženci“.

Ve svém vlivném časopise „Obrana Rossiji“ Rada otevřeně deklarovala, že kozáci k ní přináležející nebudou na straně nepřítele. „Rusko bude opět zdůrazňovat své prvenství ve Slovanstvu. SSSR zřídí znovu šest kozáckých divizí v tradičních stejnokrojích, čímž uzná význam kozáctva v obraně státu a v jeho existenci. Rada kozáckého ústředí nehodlá podporovat odpor a agresi proti SSSR“.

Skutečností zůstává, že Československo dokázalo v té době gentlemansky sladit své závazky plynoucí ze Smlouvy o vzájemné pomoci s SSSR z 16. 5. 1935 se svým poměrem a stálou pomocí ruské národní emigraci v ČSR.

Značná část kozáctva v republice projevovala až do faktického zániku nezávislého státu loajalitu k ČSR. Jejím výrazem bylo mimo jiné i prohlášení „Nepolitického kulturně-podpůrného kozáckého spolku DON“ ze dne 16. 5. 1938 v době dramatické květnové mobilizace: „ V době, kdy ČSR je ohrožena nepřítelem vně i zevnitř, rozhodli jsme se provést registraci všech Rusů, hlavně donských kozáků, nacházejících se na území ČSR, za účelem zjištění jejich spolehlivosti, a kdo z nich by vstoupil do řad vojenského pluku v případě náhlého přepadení Československa. Přesně zjistit loajalitu, oddanost každého jedince, kteří již 18 let požívají azylu a všestranné podpory ze strany ČSR. Spolku je totiž velmi dobře známo, kdo z ruské emigrace již mnoho let otevřeně sympatizuje s Germány a kdo by již velmi rád viděl německé hlídky v Praze a též ti, kteří již mnoho let dychtí po slavnostním vjezdu Stalina do Prahy. Spolek se rozhodl zjistit a zaregistrovat v přesném seznamu ty, kteří jsou ochotni vstoupit do dobrovolnického kozáckého pluku, stejně jako zjistit totožnost těch, kdož čsl. samostatnosti škodí. “ (Archiv MNO čj. 47. 556, hl. št. /2. odd. 1938.)

Situace se ovšem dynamicky a tragicky vyvíjela nejen pro nás, ale i pro kozáky směrem k nezadržitelnému zhroucení. Dne 30. září 1938 byla v Mnichově podepsána potupná a ponižující „Mnichovská dohoda“. Zradou západních „spojenců“ bylo nejen obyvatelstvo ČSR, ale i kozáci a celá ruská emigrace postavena před fatální volbu. Dne 8. října byla na základě Berlínské konference vydána Německu i území ryze česká, před tím 6. října byla deklarována autonomie Slovenska a potom i Podkarpatské Rusi. 30. listopadu byl zvolen prezidentem dr. Emil Hácha a zbytek republiky byl jednoznačně podřízen zájmům Říše.

Na sklonku roku 1938 přijel z USA do Prahy ataman všech kozáků v emigraci, sedmdesátiletý generál P. Ch. Popov, bývalý důstojník carského generálního štábu. Kozácké organizace v evropské emigraci pozvaly generála-atamana Popova v přesvědčení, že nyní nastala vhodná chvíle k tomu, aby došlo ke změnám sovětského režimu v Rusku. Za tím účelem bylo nutné, aby byly odstraněny všechny rozpory, animozity a nesrovnalosti mezi jednotlivými kozáckými skupinami, došlo k jejich sjednocení a k přípravě návratu do vlasti.

Generál-ataman P. Ch. Popov v r. 1939

 

Petr Charitonovič POPOV se narodil dne 1. ledna 1868 ve stanici Migulinskaja v rodině Charitona Ivanoviče, významného znalce minulosti donských kozáků a jejich neoficiálního dějepisce. V dětství trávil mnoho času u své babičky ve stanici Migulijanskaja v Rostovské oblasti, kde se dokonale sžil s kozáckým prostředím a přijal trvale kozáckého ducha.

Studium na Novočerkasském gymnáziu ukončil se zlatou medailí. Na Novočerkasském junkerském učilišti dosáhl hodnosti strážmistra. Po půl roce byl zařazen do 8. donského kozáckého pluku jako choružnyj. Roku 1897 byl povýšen na setníka a následujícího roku byl přijat ke studiu na Akademii generálního štábu. Po ukončení kurzu z ní odcházel v hodnosti kapitána generálního štábu a byl zařazen jako pobočník štábu 1. granátnické divize. V letech 1902 až1904 vyučoval taktiku a administrativu v moskevském Alexandrovském vojenském učilišti a současně absolvoval kurz velení eskadroně u Sumského husarského pluku. V hodnosti podplukovníka byl zařazen jako štábní důstojník štábu Moskevského vojenského okruhu. Dne 15. 4. 1908 byl povýšen na plukovníka 1. donského kozáckého pluku, kde absolvoval kurz velení pluku, povinného pro každého štábního důstojníka.

Roku 1910 se stal úspěšným a oblíbeným velitelem Novočerkasského kozáckého učiliště. Na tomto postu si roku 1913 vysloužil hodnost generálmajora a osm let strávil záslužnou pedagogickou činností při výchově kozácké mládeže. Pod jeho vedením získaly kvalitní vzdělání stovky kozáckých důstojníků. V době míru i po čas 1. světové války organizoval stejně úspěšně zkrácené důstojnické kurzy. Mladí kozáci absolvovali učiliště v hodnosti praporčíků a okamžitě odcházeli na frontu k bojovým útvarům. Sám generál Popov přednášel topografii a psychologii velení, kterou zařadil do studijního programu z vlastní iniciativy a přikládal jí značný význam.

V prvních dnech po únorové revoluci roku 1917 nařídil Donský vojensko-revoluční výbor zbavit generála Popova velení učiliště. Tomu ale zabránili sami jeho studenti, kteří nedovolili oblíbenému učiteli a veliteli ze školy odejít. Pokračoval tedy dál v řízení učiliště a začal se v Donské oblasti angažovat i politicky. Byl iniciátorem I. sjezdu donských kozáků. Později ho Migulinská stanice zvolila svým zástupcem v Prvním vojskovém okruhu. Část delegátů tohoto národního shromáždění ho nominovala na post donského atamana. Nakonec ale ve volbě zvítězil větším počtem hlasů generál A. M. Kaledin.

Když vypukla Říjnová revoluce, staly se všechny tři setniny Novočerkasského kozáckého učiliště v čele s jeho náčelníkem regulerni vojenskou silou, střediskem a materiální základnou rodícího se protibolševického povstání. Mladí kozáci byli dobře vycvičeni a po určitou dobu i dobře vyzbrojeni.

Po tragické smrti atamana Kaledina byl generál Popov zvolen polním atamanem. Když se velitel Dobrovolecké armády generál Kornilov rozhodl evakuovat Donskou oblast a zanechat ji bolševikům, rozhodl se ataman Popov k radikálnímu kroku. Dne 12. února 1918 vyvedl své kozácké junkery, asi 1500 šavlí, ve Stepním pochodu do donských stepí, aby je zachránil a zachoval pro další boje. Je mu neprávem vytýkán chaotický ústup. Nezapomeňme však, že nebylo času na vyhlášení akce „kdo chce jít také s námi!!!“. Bolševici obsadili Rostov na Donu a prakticky ovládli větší část území Vševelikého vojska donského. Jejich tlak se neustále stupňoval.

Generál-ataman Popov se proto ještě 13. února vrátil ze stepi k jednání s generály Dobrovolecké armády a pokoušel se je přesvědčit, aby se rovněž stáhli do Salských stepí. Jako rodový kozák věděl dobře, že kozáci zůstanou ve své většině ve svých stanicích až do skončení jarní setby, což je pro ně období životně důležité. Do té doby není možné počítat s jejich všeobecným povstáním. Nemá také smyslu přemlouvat je, aby opustili své rodiny a majetek a odešli kamsi do nejistoty na Kubáň či dokonce na Kavkaz. Další vývoj situace mu dal za pravdu. Dobrovolecká armáda odešla na jih, Popov se svými mladými kozáky-junkery setrval ve stepi, kde zahájil s 2000 kozáky partyzánskou válku nazvanou „Stepní pochod“. Zde se ukázalo, že generál Popov není jen jakýsi tuctový štábní důstojník, ale skutečný polní ataman. Téměř dva měsíce bojoval v otevřené stepi se svými vymrzlými a hladovými kozáky, obklopen ze všech stran bolševickými jednotkami. Nebyl nikým zásobován potravinami ani střelivem. Zásoboval své jednotky na úkor rudých gard. Utrpěl značné ztráty v bojích, ale i na následky hladu, zimy a nemocí. Jeho ztráty však nebyly zdaleka tak velké jako u kozáků, kteří odešli s Kornilovem na jih – na Kubáň.

Donští kozáci-partyzáni zůstali ve stepi osamoceni, ale ani na jediný den neopustili svou rodnou donskou zemi. V obklíčení kladli hrdinský odpor a s vírou a nadějí očekávali celokozácké povstání, které předpověděl jejich polní ataman.

Po pěti šesti týdnech od opuštění Novočerkasska začaly do stepi docházet zprávy, že se kozáci konečně chopili zbraní. Atamanova předpověď se splnila. Stepní kozácké oddíly se začaly spojovat se staničními družinami, což mělo velký vliv na jejich bojovou morálku. Zbytky Dobrovolecké armády se začaly vracet na Don. Začátkem dubna 1918 tak hrdinský Stepní pochod skončil. Ataman Popov se v čele svých junkerů spojil se zbytky 2. a 9. řadového pluku a s ostatními rozptýlenými kozáckými oddíly a pod jeho velením kozáci 25. 4. osvobodili Novočerkassk. Kruh spásy Donu povýšil atamana do hodnosti generálporučíka a řada kozáckých stanic ho vyhlásila svým čestným občanem.

Ve volbách generál Popov potlačil veškeré své osobní ambice a na post donského atamana podpořil generála P. N. Krasnova. Během jeho vlády se však zdržoval větších aktivit. Ve Vojskovém kruhu byl zástupcem stanice Novočerkasskaja a předsedou vojenské komise.

Za vlády atamana A. P. Bogajevského se 12. 2. 1919 stal premiérem Donské republiky. V důsledku neshod s donským atamanem v zásadních otázkách odešel P. Ch. Popov do výslužby. Vojskový kruh ho při té příležitosti jmenoval doživotně polním atamanem a povýšil na generála jezdectva v uznání jeho zásluh a bojových kvalit.

V posledním roce boje za Don byl pověřen prostřednictvím mezi donskou vládou a generálem Děnikinem. Hájil před ním důležité zájmy Vševelikého vojska donského. Během ústupu zbytků Donské armády do Novorossijska organizoval evakuaci běženců za hranice. Sám také v březnu roku 1920 odešel do emigrace a 15. 3. byl jmenován zástupcem donského atamana v Konstantinopoli.

Jako emigrant pak polní ataman Popov žil v Bulharsku, Francii a v USA, kde získal státní občanství. Celý život byl skromným a nenáročným člověkem neupřednostňujícím osobní ambice nad zájmy kozácká obce. V zahraničí se ocitl bez kapitálu a bez existenčních prostředků. Bez studu a pocitu ponížení si na živobytí vydělával těžkou prací. V USA poslední léta před návratem do Evropy pracoval jako kuchař a pomocník v kuchyni. Od nikoho nic nežádal a nic nepřijímal. V roce 1938 ho donští kozáci v zahraničí zvolili donským atamanem. Z pověření následníka trůnu velkoknížete Vladimíra Romanova a Donského kruhu byl roku 1938 vyslán do Evropy, aby se pokusil sjednotit kozáky Donu, Kubáně, Těreku a Uralu do jedné obce se společným cílem.

Kozácký důstojník na manévrech

 

Do Prahy dorazil generál-ataman Popov přes Paříž před Vánocemi roku 1938 a ubytoval se u profesora Mirona Gorčakova v Praze-Strašnicích, Průběžná ulice čp. 863. Hned po svátcích dne 1. ledna 1939 došlo v reprezentativním sále Hasičského domu, Praha-Vinohrady, Římská 45 k velkolepému setkání kozáků s atamanem Popovem za účasti více jak 200 osob. Sál byl slavnostně vyzdoben, ataman byl uvítán čestnou kozáckou četou v tradičních uniformách a dětmi, které mu podle starobylého zvyku podaly chléb a sůl – ten den slavil též své sedmdesáté narozeniny. Akci pořádal předseda Svazu donských kozáků v ČSR Ing. Vasilij Vasilijev, bytem Praha II, Krakovská č. 8 (bydlel v bytě po prof. Ščerbinovi). Shromáždění řídil a moderoval Petr I. Prokopič, bytem v Praze-Krči, Libuňská 139. Setkání mělo demonstrovat vůli po jednotném postupu kozáků v naději, že ataman je pak dovede do osvobozené vlasti a do jejich domovů. Šlo o nejsilnější motivaci veškeré kozácké emigrace, ať již organizované v jakkoliv politicky zabarvené skupině. Popov se tak stal hlavním činitelem integračních snah donských, kubáňských a těreckých kozáků za Druhé republiky a částečně i v protektorátu Čechy a Morava.

Dům, v kterém bydlel profesor Miron Gorčakov

Hasičský dům na Vinohradech

 

Po osmnáctiletém pobytu v USA přesídlil do Prahy, kde se pokusil osobně řídit kozácký život. Bylo mu ale k takovému úkolu dopřáno velmi málo času a ještě méně faktického prostoru. V Praze vypracoval Popov podrobný plán na sjednocení všech kozáckých organizací a spolků pod jeho osobním vedením. Tento dokument doručil vlastnoručně příslušným říšsko-německým úřadům s žádostí o jeho schválení. Proto také v srpnu 1939 odcestoval do Berlína, aby v celé záležitosti osobně jednal.

Program zmíněné jednotné kozácké organizace byl vypracován na základě již existujících organizačních programů kozáckých spolků, jen v některých bodech byl pozměněn a rozšířen s ohledem na aktuální situaci. Hlavním bodem programu byl boj proti bolševismu a komunismu, který vedle ozbrojeného boje předpokládal též působení propagační, prostřednictvím speciálně vyškolených a odborně připravených osob. Integrační úsilí generála-atamana Popova však nebylo jednoznačně úspěšné. Již při prvních pokusech o sjednocení narazil na opoziční skupinu kozáků vedenou Ing. Vasilem Popkovem, narozeným dne 27. 11. 1897 v Nižním Čerkassku, bytem Praha XII, Pod Zvonařkou č. 6 (3238). Popkov zastával směr spíše nacionální, s programem blízkým někdejšímu hnutí republikánsko-demokratickému. Oba oponenti nenacházeli při jednáních žádné výrazné shody, což bránilo zamýšlenému sloučení kozáckých organizací. Popov samozřejmě usiloval především o sjednocení kozáckých organizací. Pokud by se tento plán podařil, jednalo by se o pouhých 15 procent celé ruské emigrace. Svaz ruských emigrantů zůstal těmito snahami nedotčen. Sídlem zamýšlené jednotné organizace kozáctva měla být Praha. Ataman úřadoval v soukromém bytě profesora M. Gorčakova, vydavatele občasníku „Tichý Don“, tiskového orgánu nacionalistického kozáckého hnutí.

Finálním záměrem P. Ch. Popova bylo osvobození a sjednocení Ukrajiny, vytvoření Spojených států donských kozáků. Popov měl ovšem státní občanství USA, kde žil. Následník carského trůnu velkokníže Vladimír, žijící v Paříži, ho pověřil, aby prozkoumal, zmapoval a vyhodnotil životní a sociální situaci kozáků v emigraci.

Bylo zřejmé, že osobně si generál Popov představoval jako reálnou možnost zřízení autonomní kozácké oblasti v rámci budoucí Ukrajiny a tímto směrem také vedl své osobní iniciativy a jednání.

Presidium zemského úřadu v Praze a příslušné bezpečnostní orgány sledovaly bedlivě aktivity atamana Popova. Jeho sídlo ve Strašnicích u prof. Gorčakova bylo pod neustálým dohledem a byl zde proto zaznamenáván čilý společenský ruch, spočívající v četných návštěvách a poradách.

Ve dnech 6. a 7. ledna 1939 se v Hasičském domě v Praze na Vinohradech konal významný „Kozácký sjezd“ zástupců všech kozáckých organizací v Čechách a na Moravě. Účastnilo se ho celkem 36 delegátů, zástupců donských, kubáňských a těreckých kozáků. Sjezd opět svolával Ing. Vasilij Vasilijev jako předseda největší kozácké organizace. Předsedal mu Petr Prokopovič.

Na sjezdu vystoupil nejprve ataman Popov s pozdravy od kozáků z Francie. Položil důraz na výsledky okružních kozáckých sjezdů, na jejichž rozhodnutí závisí budoucnost státního osamostatnění. Jednání musí být vedeno podle přísných kozáckých pravidel, podle nepolitických stanov a tradičních pořádků.

Profesor Gorčakov zastupoval na sjezdu nemocného Vasilijeva a vystoupil tedy za něho s hlavním referátem. Zmínil, že kozáci před sebou mají mnoho politických úkolů. Nejdůležitější úkol, pro který jsou kozáci vlastně v emigraci, je vedení trvalého boje kozáctva s panujícím režimem. Boj, třeba nerovný, je bojem za právo na život a pokračuje jak v rodných krajích, tak i v emigraci. Zmínil represe kozáctva – rudý teror: mezi vládnoucí mocí a kozáctvem není smíru. Vláda sovětů se snaží vyhubit kozáctvo i s jeho tradicemi. Kozáctvo je ale nezničitelné! Je to živá síla před vzkříšením. Snaha sovětské vlády přiznat kozákům některá práva je starou lstí, kterou kozáci dávno prohlédli. Ve světě vládne napjatá politická situace. Rodí se hnutí za sebeurčení národů. Očekává se střetnutí dvou mocí: „žaludku a síly“ (hmoty a ducha).

Sovětská moc dovedla Rusko do sféry mezinárodních střetů a není schopna zemi ochránit, nelze mobilizovat národní uvědomění k obraně. Kde mají kozáci jistotu, že nedojde k druhému Brest-litevskému míru? Hlavním nepřítelem všech národů v Rusku je bolševismus. Sověty vedou vyhlazovací boj (genocidu) proti kozákům. Kozáci proto musí využít všechny prostředky a příznivé podmínky v boji proti bolševismu a komunismu. Je to boj k záchraně kozáckého života – je nesmiřitelný a je pojítkem celého kozáctva v emigraci.

Zajímavé byly i některé další referáty a diskusní příspěvky dokládající polarizaci názorů:

Ing. Glaškov: Sovětskou vládu nelze svrhnout zevnitř organizovaným povstáním, kozáci nemohou počítat s osvobozením celého Ruska. K osvobození je nutné využít mezinárodních podmínek a vnější pomoci. Kozáci musejí být sobečtí – nejprve je nutné postarat se o osvobození svých krajanů a zajištění vlastní samostatnosti.

Kochanovski: Kozáci nemohou počítat s tím, že některá cizí mocnost jim z ideálních pohnutek pomůže k osvobození. Celé generace obětovaly své životy Velkému Rusku a není možné proti němu nyní vystupovat „jen pro nějaké nedorozumění“. Žádal, aby bylo zdůrazněno, „že kozáci trvají na základu ruské státnosti proti bolševické vládě a dají všechny své síly k jejímu svržení, avšak bez cizí intervence“.

Kurkin: Prohlásil, že požadavek Kochanovského odporuje tužbám donských kozáků. Kozáci mají možnost najít si spojence velmi blízkého, a tím jsou Ukrajinci. Jejich osvobození je otázkou blízké budoucnosti.

Po dlouhé a bouřlivé diskusi byly přijaty tři rezoluce. První a třetí se shodovaly v podstatných částech. Druhá rezoluce podaná skupinou Kochanovského a Popkova „kladla důraz na spolupráci Slovanstva, varovala před spoléháním se na jeho nepřítele a požadovala úsilí k osvobození celého Ruska“. Obě rezoluce jsou pro boj proti bolševikům, rozdíl byl pouze v taktice.

První a třetí rezoluce byly sloučeny: požadovaly boj proto bolševismu za každých okolností s využitím VŠECH možností k osvobození kozáckých oblastí. V této podobě byla sjezdem přijata. Proti hlasovala skupina Kochanovski-Popkov (5 členů).

Popkov k přijetí rezoluce poznamenal: „Kozáci nemohou ve svém boji očekávat žádnou velkou pomoc odjinud – musejí usilovně pracovat sami. Potřeba finančních prostředků. Založení „fondu donského atamana“. Každý kozák bude zdaněn 5 Kč měsíčně.

Závěrem byly čteny pozdravné dopisy a dopisy členů opoziční skupiny bývalého atamana Grabbeho. Jejich obsah se zdál delegátům sjezdu urážlivý a byl proto podán návrh žaloby pro urážku na cti na pisatele. Generál-ataman Popov ještě zdůraznil, že v rámci Velké Ukrajiny bude zřízena autonomní donská oblast. K Čechům se staví přátelsky, k jejich státu loajálně. Podtrhl, že zejména Ukrajinci jsou povinni velkým díkem českému státu, že zaměstnával a 20 let podporoval ukrajinské důstojníky v emigraci, poskytl jim vzdělání – Ukrajinská univerzita v Praze je jedinou v Evropě. „Zatím se můžeme odvděčit jen sympatiemi, přijde doba, kdy se odvděčíme činy. Po dosažení svých cílů se odvrátíme od Němců, slovanské národy, zejména Češi se stanou nám přirozeně nejbližší a bude to zejména mnoho Čechů, kteří se budou s to ve Velké Ukrajině uplatnit.“

Po sjezdu se generál-ataman Popov sešel s osmdesáti pozvanými osobami – kozáky k důvěrné poradě a slavnostní večeři. Všichni účastnici byli v kozáckých uniformách. Na poradě jim ataman Popov vytkl, že dostatečně nespolupracují na sjednocení a zpevnění kozáctva v Čechách, jak se tomu děje v Paříži, kde jsou daleko svízelnější podmínky než v Praze.

Dne 7. 1. položil gen. Popov věnec ke hrobu Neznámého vojína v Praze a zaslal pozdravný telegram prezidentovi ČSR.

Zřejmě jako reakce na sjezdovou diskusi se dne 7. 1. 1939 v klubovně vršovické sokolovny konala schůze frakce kozácké organizace za předsednictví Konstantina K. Poljakova. Účastnilo se jí 70 kozáků. Poljakov zde vystoupil s hlavním projevem, v němž zdůraznil: „Kozácký národ je 200 let utlačován největším slovanským národem, který sleduje svou vlastní mocenskou politiku. Nelze mluvit o všeslovanství, dokud se tento největší slovanský národ nespokojí se svou etnografickou hranicí. Kozáci byli svobodným národem, svobodu ztratili roku 1708, kdy byl vyhlazen výkvět kozáctva. Bílá ruská armáda dala v době občanské války přednost porážce, než aby dopustila dosažení svobody kozáckého národa. Slovanská Praha byla místem, kde byl zahájen kozácký odboj, a na to kozáci nikdy nezapomenou!“

Dr. Štěpanov k tomu na stejné schůzi připojil: „V době, kdy evropské národy žily v tuhém nevolnictví, kozáci spravovali svoje vnitřní záležitosti na základě rovnosti a svobody!“

Závěrem byla provolána sláva republice Čechů, Slováků, Zakarpatských Ukrajinců, budoucí Velké Ukrajině a republice kozáků.

Dne 8. 1. se za účasti generála-atamana Popova konala ve velkém sále Hasičského domu na Vinohradech ještě vánoční nadílka pro ruské, zejména kozácké děti, účastnilo se jí 120 osob a atmosféra zde byla mimořádně příjemná, jak dosvědčují pamětníci.

S velkým napětím očekávala celá společnost kolem Popova projev říšského kancléře Adolfa Hitlera dne 30. 1. 1939, od něhož si slibovala zřetelné stanovisko k osudu Velké Ukrajiny. Očekávalo se, že kancléř v tomto projevu zaujme podobný postoj jako dne 13. 9. 1938 v otázce Česko-Slovenska. Uvedené kruhy předpokládaly, že se obdobný tón Hitlerova projevu stane signálem k pohybu na Ukrajině. Že se tak nestalo, bylo pro kruh kolem Popova překvapením a trpkým zklamáním.

Dne 21. 1. 1939 byl ataman protektorem kozácké zábavy v Sokolovně na Vyšehradě za účasti více než 400 osob. Popov se zde zdržel jakýchkoliv politických projevů, nicméně bylo zřejmé, že se chystá k závažné akci.

Sokolovna na Vyšehradě

 

A skutečně: na sklonku ledna odcestoval s jedním nejmenovaným (nezjištěným) kozáckým plukovníkem do Berlína, kde byli údajně přijati v soukromém slyšení Adolfem Hitlerem. Z Německa se Popov vrátil 3. nebo 4. února. Hned 5. února byla do Gorčakova bytu svolána důležitá porada jeho nejbližších spolupracovníků. Popov zde nastínili plán své mise do Bulharska, Jugoslávie a Itálie, kde hodlal osobně jednat s premiérem Mussolinim. Měl v úmyslu získat od něho podporu ve věci Velké Ukrajiny, případně pomoci vojenské, nebo alespoň diplomatické a finanční. Zmínil také jednání s jednotlivými členy důstojnických spolků bývalé carské armády, od nichž očekával aktivní pomoc při branném odporu Ukrajiny. Ruský carský generál Michail Nikolajevič Grabbe hrabě Nikitin (1890–1942), někdejší přikázaný ataman donského kozáckého vojska, který měl rozhodující slovo mezi bývalými ruskými důstojníky, jejich a svou účast na Popově plánu striktně odmítl. Požadoval totiž, aby boj za osvobození Ukrajiny byl současně osvobozovacím bojem celého Ruska. Dále kategoricky požadoval opětné nastolení carství a vrácení zabrané půdy velkostatkářům. Popov ovšem zejména poslední dvě podmínky rezolutně odmítl jako nepopulární a dokonce negativně, škodlivě působící při agitaci mezi Ukrajinci. Popov si představoval zřízení samostatného ukrajinského státu po vzoru západoevropském, zejména pokud jde o sociální legislativu. Hodlal zavést povinné úrazové a starobní pojištění dělnictva, pozemkovou reformu a řadu dalších významných změn. Popov spolu se svými spolupracovníky vyhledával osoby, které se vrátily ze SSSR a snažil se získat od nich co nejpodrobnější informace o stavu sovětského státu. Evakuované osoby s česko-slovenským státním občanstvím se pokoušel získat jako stálé informátory, kteří by byli ochotni vrátit se zpět do SSSR s příslibem finančního zajištění rodin po dobu jejich nepřítomnosti. Podle zjištění domácích úřadů se mu takto podařilo získat čtyři sociálně nezajištěné osoby. Jiní navrátilci byli přemlouváni, aby vydali svá svědectví o SSSR písemně. Některá taková krajně nepříznivá svědectví o životě v SSSR vyšla i knižně a líčila kriticky sovětský život a hospodářský rozvrat v zemi. Několik jich bylo přeloženo i do ruštiny a používáno v protisovětské propagandě.

Popov stále aktivně pracoval v Gorčakovově bytě v Praze-Strašnicích. Denně ho navštěvovalo několik osob jako zprostředkovatelé poštovního styku. Pošta ze zahraničí nebyla totiž zasílána přímo jemu nebo Gorčakovovi, ale nevýznamným osobám, které ji pak předávaly Popovi. Jednalo se též o četné ústní vzkazy. Denně sem docházelo asi pět kozáků, s nimiž byly vedeny důvěrné porady. Popov sám vedl obsáhlou korespondenci především se zahraničím. Dopisy byly vhazovány zvláště důvěryhodnými osobami do poštovních schránek na různých místech Prahy, nikoli však ve Strašnicích.

Dne 17. 1. se u Gorčakova opět konala důvěrná schůzka s jedním mužem, který se právě vrátil z SSSR. Poměry v zemi líčil velmi nepříznivě. Podle něho panovala tehdy velká nespokojenost mezi sovětským obyvatelstvem i mezi komunisty se Stalinovým režimem, který označil za podobný, jaký panoval za císaře Nera v Římě. Tato nespokojenost se údajně projevovala i v řadách Rudé armády. Nikdo si nebyl jist, kdy bude zatčen státní policií (bývalou GPU). V přeplněných věznicích vládnou hrozné poměry a hlad. Často šlo o lidi naprosto nevinné, kteří umírali, aniž se dověděli, proč byli uvězněni. Muž vyprávěl též o povstání v Šepetovském okrese na polské hranici v roce 1933, které bylo takového rozsahu, že bylo k jeho potlačení nasazeno i dělostřelectvo RA, které zničilo či vážně poškodilo 42 vesnic. Povstání potlačovaly jednotky NKVD spolu s oddíly komsomolců. RA nebyla nasazena z obavy, aby se nepřidala k povstalcům, jako tomu bylo v roce 1925 při povstání na Kavkaze, kdy se 16 pluků vymklo velení a přidalo se k povstalcům. Ruský národ, podle slov dotyčné osoby, čeká jen na okamžik, kdy některá zahraniční mocnost, ať již kterákoliv, překročí svými vojsky hranice SSSR, a zahájí povstání uvnitř státu, čímž si obyvatelstvo rozřeší svou vlastní situaci samo. Sovětské vedení ví o této situaci, na schůzích a zasedáních varuje před takovým nebezpečím a hrozí represemi.

Navzdory všem obdivuhodným aktivitám a činnosti jednasedmdesátiletého kozáckého atamana Popova se jeho reakční čas dramaticky zkrátil. Dne 15. března 1939 obsadila německá vojska Čechy a Moravu a přijala „pod ochranu“ Slovensko. Následujícího dne vydal Hitler na Pražském Hradě osudový výnos o zřízení protektorátu Čech a Moravy. Život ve státě se změnil jak pro domácí obyvatele, tak i pro příslušníky ruské či ukrajinské emigrace. Figurky na šachovnici začalo posunovat gestapo. Jako státní příslušník USA měl generál Popov celkem klid až do 11. prosince 1941, kdy Hitler vyhlásil společně s Mussolinim válku Spojeným státům. Popov byl nejprve internován a později gestapem v Praze zatčen. Ve vězení pobyl celkem šest měsíců. Věznění se střídalo s internací, podle toho jak se proměňovala politická a vojenská situace Německa. Po vítězství Spojenců a osvobození Evropy včetně Prahy se roku 1946 vrátil do USA.

Navzdory svému vysokému věku přijal po volbě post donského atamana. Přál si vytvořit Donskou zahraniční vládu, což se mu z nedostatku prostředků a bez politické podpory nepodařilo uskutečnit.

Nikdy se neoženil a žil sám bez cizí pomoci, kterou setrvale odmítal. Poslední léta svého života prožíval v ne příliš komfortním domově pro přestárlé – ve starobinci v New Yorku, vydržovaném úsporně na náklady města. Navzdory své chudobě a nemoci nikdy nikoho o nic nežádal a nikomu si na nic nestěžoval. Do poslední chvíle svého života pracoval na dějinách svého milovaného kozáctva. Shromáždil úctyhodný archiv mimořádně cenných dokumentů, fotografií a korespondence. Vedení chudobince však tento materiál pokládalo za bezcenné haraburdí a nechalo ho celý spálit v kotelně. Tento barbarský čin, možná záměrný, Popova smrtelně zasáhl. Nebyl schopen se již účinně bránit. Po rozsáhlém infarktu spojeném s vnitřním krvácením zemřel dne 6. října 1960. Pohřben byl podle svého přání mezi svými na kozáckém hřbitově v Kesvillu ve státě New Jeressy.

Zanechal po sobě dva zásadní spisy: „Hrdinové Donu“ (Novočerkassk 1911) a „Donští kozáci a jejich zásluhy o vlast“ (Novočerkassk 1912). V USA byly v rukopisech připraveny do tisku práce „Boj za svobodu Donu“ a „Don ve vyhnanství“. Oba rukopisy byly duchovními primitivy zničeny při likvidaci atamanova archivu.

Petr Charitonovič Popov, ataman Vševelikého vojska donského, byl jednoznačně to, čemu se obvykle říká hrdina, aniž by o to sám osobně stál. Nejen svou účastní na bojích za rodný Don, za strasti a morální sílu při Stepním pochodu, ale i svou skromností, asketismem a silou snášet nepřízeň osudu. Narodil se jako kozák, žil a bojoval jako kozák a zemřel ve svých dvaadevadesáti letech jako kozák. Jeho snahy a usilování je třeba chápat v dobových souvislostech a pozornost si zajisté zaslouží nejen pro své několikaleté spojení s kozáckou Prahou.

Řadový kozák 

Prameny:

Národní archiv Praha – Fond Presidia policejního ředitelství Praha 1938–1939  Fond Presidia zemského úřadu Praha 1936–1938  Fond Presidia ministerstva vnitra v Praze 1936–1938  Fond Presidia zemského úřadu v Praze 1939  Fond MNO, 1938, hl. št. /2. odd, čj. 47. 556

Literatura:

Enciklopedija kazačestva, Moskva 2008  Poljakov, Ivan: Donskije kazaki v borbě s bolševikami, Moskva 2008  Šambarov, Valerij: Kazačestvo: Spasitel Rossiji, Moskva 2010  Volkov, S. V. : Oficiry Rossijskoj gvardii, Moskva 2002  Volkov, S. V. : Oficiry armejskoj kavalerii, Moskva 2004

 

 
Datum: 29. 08. 2011 08:36:04 Autor: M. Jílek
Předmět: Můžeme se těšit na knihu?
Toto pojednání se mi ze všech Vašich "kozáckých" líbí snad nejvíce - dokonale vyniká historický kontext. Uvažujete do budoucna i o knižním zpracování této tématiky? mmch velmi rád bych se Vás zeptal i na pár věcí mimo téma - pokud byste si našel chvilku, můj email je stub@seznam.cz (ale chápu, že jste jistě dost zaneprázdněn). Přeji pěkný den, Martin
Datum: 03. 09. 2011 11:21:29 Autor: Dolejší
Předmět: Kozáci
Vážený Martine, děkuji Vám za ocenění práce. Na knihu jsem pomýšlel: Kozáci v Čechách a na Moravě od 18.století do současnosti. Je to ale dosti náročné a nevím, zda na takové téma budu mít dostatek sil. Zatím mapuji terén v kratších statích. Jde o úžasný fenomén a o zrcadlo našich osudů v drsnější a krutější podobě. Ozvu se Vám ještě.
Datum: 08. 01. 2012 12:03:34 Autor: petr popov
Předmět: p.ch.popov
Jen pro doplnění - úplně jste vynechal rodinu popova - která byla aristokratického původu a zbytky žijí ve francii i (podlední potomek) v česku
Datum: 20. 01. 2012 16:23:09 Autor: Dolejší
Předmět: Rodina Popova
Vážený pane Popove. Omlouvám se. Moc mě to mrzí! Problém je v tom, že oněch Popovů bylo několik a já jsem musel sledovat především předznamenané téma.Ataman Popov sám žádné potomky neměl. Manželé Popovi byli kozáci a jejich osud není veselý. Detaily jsem nezkoumal. Znovu se omluvám a srdečně zdravím.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa