logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Pruské vojenské myšlení a válka roku 1866

Clausewitz a Moltke

1. Revoluce v myšlení ? Carl von Clausewitz

Vedle pokroku v přírodních vědách, který vedl i k pokroku v technice a především ve filosofii, přinesli osvícení encyklopedisté i pro vojenství dost nepříjemný jev ? axiomatiku. Newton, Leibniz a Laplace měli své vojenské protějšky v Carnotovi a dalších ?dětech revoluce? ve Francii. Inženýři, dělostřelci (tedy vlastně matematici), navigátoři (což je totéž) se postavili do čela revolučních armád, vyzbrojeni pravítkem, kružítkem a dalšími nástroji následníků Descartových. Jejich prospěšnost byla zprvu nesporná ? místo ?vnuknutí Božího? se opírali o čísla, míry a materialistické pojetí světa. Metafyziku nahrazuje fyzika, ale s ní i scholastika a to, co lze nazvat ?geometrismem?. Axiomy exaktních věd brzy začaly omezovat jejich myšlení a z vojenského umění se stává geometrická úloha. Místo, aby mapa a schéma pouze ilustrovalo myšlenku a zámysl, stávají se tyto grafické dokumenty jakousi šachovnicí, kde jsou uplatňovány geometrické poučky. Svobodný pán Dietrich Adam Heinrich von Bülow (1757?1807) se po životní dráze či spíše pouti důstojníka, divadelního ředitele, obchodního cestujícího a konečně vojenského teoretika, chopil pera, aby dal světu vojenství ?Ducha nového válečného systému? (Geist des neuen Kriegs-Systems, 1798). V něm považuje především válku za základ společenského života a dění (nebyl první ani poslední v tomto náhledu) a teorie války v sobě podle něj zahrnuje veškerou politiku, vnitřní i zahraniční. Zatímco se ?vojenská strategie? omezuje na přesuny vojska mimo bojiště a mimo ležení, ?politická strategie? je pouhou služkou vojevůdcovou a má, v případě slabosti vlastních sil, pouze ?hodit smyčku a zatáhnout ji na hrdle jednoho z více protivníků dříve, než se ostatním podaří přijít mu na pomoc?. Pan von Bülow považuje taktiku za nauku o přesunech vojska v dostřelu děla, přesuny pak odděluje od použití té které bojové sestavy a palby. ?Taktika začíná rozvinutím pochodových kolon před bitvou. Do té doby je vše ostatní strategie, od této chvíle taktika...Tam, kde se častují protivníci údery, jde o taktiku, kde tak nečiní, o strategii.? Není už ani nutno dodávat, že podle jeho teorie ?taktika je ultimatem strategie, strategie jí končí a splývá s ní. Všech strategických pravidel lze použít i v taktice...? A jaká jsou pravidla osvícencova?

Vše se podobá hře v dámu. ?Vždycky je nutno vyhýbat se boji, vítězství lze dobýt jen manévrem a ovládnutím zásobovacích základen protivníka. Skladiště je srdcem, jeho poškození znamená smrt kolektivní bytosti, tedy armády.? Pokud již k boji dochází, je nutno mít na zřeteli především ?objektivní úhel?. Jde o vynález páně myslitelův, úhel, který svírají dvě přímky, vycházející z vlastních křídel bojové sestavy a protínající se před objektem útoku. To ovšem platí jak v taktice, tak v tom, čemu dnes říkáme operační umění, dokonce i ve strategii. Optimální hodnota tohoto úhlu jest 90 stupňů; pokud se pak podaří obchvat a vlastní křídla tvoří jedinou přímku s křídly protivníka a úhel dosáhl 180 stupňů, je odpor protivníka zcela marný. Proto nutno útočit na frontě co nejprotáhlejší, protože tak může být obchvácen i protivník mnohem silnější. Postupovat se má po ?sbíhajících se liniích?, ustupovat pak po ?rozbíhavých?. Konečně se podle osvíceného autora stejně jednou stanou války zcela zbytečné, protože díky technice zbraní již dnes ?dítě může zastřelit obra?. Všechny armády světa, pochopitelně vyzbrojeny páně von Bülowovou naukou vítězit, stejně jako skvělou a stejnou technikou, budou na tom stejně skvěle a tedy žádná z nich nemůže porazit tu druhou. Půjde o jakýsi ?pat? a zavládne věčný mír.

Tyto vývody a ideje ostře napadl v tehdejším odborném tisku, pokud můžeme použít tohoto příměru, mladý posluchač válečné školy a pruského reformátora a vojenského myslitele Davida Scharnhorsta, Carl von Clausewitz. Jméno jistě dostatečně známé již po druhé století nejen vojenským odborníkům. Bral a bere si je do úst kdekdo, jen aby do zpitomnění opakoval poučku, že ?válka je pouze pokračováním politiky jinými prostředky?. Jde ovšem o snahu politiků všech těch dob podrobit si vlastní ?vojenské pány?.

Karl von Clausewitz (1780?1831) byl potomkem přistěhovalců, kteří přišli do okolí Jeny někdy v době třicetileté války (ostatně jako pravý Prus měl slovanský tvar jména) odněkud ze Slezska. Teprve jeho otec měl vojenskou minulost, invalidní poručík armády pruského krále se ale dočkal generálských hodností u tří svých synů. Dvanáctiletý málo statný chlapec jako Fahnenjunker (mladší praporečník) byl tak slabý, že plnil svou povinnost, totiž nosit vlajku pluku, jen při pochodu obcemi, jinak mu ji nosili vojáci. Na válečné škole pruského vojska mu byl skutečným otcovským přítelem Scharnhorst, který bděl nad doplněním jeho nepostačujícího vzdělání. Kritika Bülowových vizí byla tedy dosti odvážným počinem, protože sice byl svobodný pán vsazen do vězení za politické ecxesy (kde také v Rize zemřel), ale jinak byl považován za na slovo vzatého odborníka.

Clausewitz ovšem musí, jako všichni pozdější reformátoři pruského vojska, prožít potupu porážky u Jeny a poměrně fešácké zajetí coby pobočník jednoho z pruských královských princů. Porážka ?dědiců Starého Fritze?, který byl honěn, ale neporažen skoro celou tehdejší Evropou a Ruskem, znamenala pro elitu vojenských myslitelů tehdejšího Pruska impulz k reformaci dosavadního katastrofálního stavu vojska a vojenství. Stejně tomu ostatně bylo skoro po celém tehdejším rozkouskovaném Německu. Proces národního uvědomění vedl nakonec zejména Prusy k probuzení z blahobytného spánku dočasného hospodářského rozvoje a počínajícího blahobytu ?gründerů?. Prusko té doby prožívalo hlubokou společensko-morální krizi, která nakonec vedla k porážkám u Jeny a Auerstedtu. Bující vlčí mentalita ranného kapitalismu smazala velmocenské ambice dědictví Friedricha II. a vlastenectví, jež je provázelo. Mladý Clausewitz toto těžce pociťuje a vidí také zpráchnivělý vojenský stroj, ovládaný pruskou šlechtou. Totiž tento jeho pohled je zprostředkován jeho staršími vojenskými kolegy a především pohledem jeho otcovsky laděného přítele Scharnhorsta.

Zde také začíná vnímat nejdříve vlastenecky, až šovinisticky laděného Johanna Gotlieba Fichteho, který považuje německý národ (tedy nejen Prusy) za vyjímečný a brojí proti Napoleonovi. Protože pečlivě studuje historické i současné vojenské dění, proniká jím to, co ze studia dějin vojenství získá kriticko-objektivně uvažující student. Poznání, že válka je nevyhnutelný společenský jev, ve své době Clausewitz pojal přes filosofické myšlení profesora berlínské univerzity Kiesewettera, který byl vyznavačem Immanuela Kanta. Je prokázáno, že mladý důstojník navštěvuje jeho přednášky. Nikde ovšem není jasný odkaz na jeho studium objektivního dialektika Hegela, oznámkovaného stalinskými ideology jako idealista. Nicméně všichni badatelé Clausewitzovi se shodují v tom, že ?Hegel z něj přímo čiší?.

Dokonce i sovětský vojenský ?agitprop?, tvářící se vědecky, kritizuje nešťastného idealistu Clausewitze: ?Metodologický základ Clausewitzovy teorie války tvoří německá idealistická filosofie. Při zobecňování zkušeností reálných válečných dějin používá Clausewitz Hegelovy dialektiky ... přijal od Hegela s idealistickou dialektikou i jeho reakční idealistickou soustavu, která byla nejvhodnějším filosofickým základem pro jeho reakční teorii absolutní války ... volí za výchozí bod své teorie absolutní války 'prvotní ideu' války v jejím abstraktním pojetí, což do jisté míry odpovídá hegeliánské představě absolutního ducha. Toto idealistické 'nic' bylo povýšeno na objektivní realitu a skutečné války se staly jen odrazem 'prvotní ideje' války vůbec ... přehlíží význam techniky, výzbroje a zásobování pro průběh a výsledek války a hlásá nadvládu morálního ducha nad 'hrubou hmotou'...?.

Pomineme-li politickopropagandistický blábol Stalinových poskoků v plátku ?Propagandist i agitator? č. 10 z r. 1947, postihuje to vlastně základ Clausewitzova filosofického způsobu myšlení.

Toto je ovšem zatím Clausewitzova pozdní budoucnost. Po návratu ze zajetí se věnuje spolu s ostatními vojenskými osvícenci Pruska reformátorským snahám. Nelze mu v žádném případě vytýkat kabinetní odstup od drsné reality války, protože jako zapřisáhlý obdivovatel Napoleona v teorii a jeho stejně urputný odpůrce v praxi vstupuje do armády ruského cara spolu se skupinou sobě podobných důstojníků. Toto mu vynáší trvalou nepřízeň pruského krále a tak po Clausewitzově návratu do Berlína stojí jeho vlivné přátele mnoho úsilí, aby mu byla svěřena alespoň funkce náčelníka štábu sboru. Zde se projevuje tragédie vyspělých vojenských myslitelů ? pro tehdejší řeznické pojetí válčení je podle svého nadřízeného ?příliš váhavý, málo rozhodný?. Nám je ovšem dnes věc jasná ? nadaný vojenský teoretik vidí daleko dopředu a postihuje všechny možnosti a varianty vývoje situace a proto je mu cizí hnát se bezhlavě vpřed jako Napoleonovi maršálové s duševním obzorem prodavačů košťat, či pruští junkerští pěstitelé brambor v písčitých planinách Marky, kteří tvořili velitelský sbor vojska pruského krále. ?Rozhodnost? hnát vojáky na jatka mu rozhodně chybí, stejně jako ?průbojnost? pologramotného maršála Blüchera, který neumí číst mapy, nejlépe si odpočine se svými syny u karet a v soukromí věří, že je těhotný se slonem a že francouzští agenti vytápějí podlahu jeho stanu, aby si popálil chodidla.

Naštěstí pro světové vojenství je Clausewitz v nejnižší generálské hodnosti jmenován ředitelem vojenské akademie. Po tom, co ráno podepíše listiny a přijme několik žadatelů o zálohu na žold, může se generálmajor Clausewitz (oba jeho bratři dosáhli hodností generálporučíků) věnovat nerušeně práci na svém stěžejním díle ? knize Vom Kriege. Výsledků mnohaleté práce se nedožil ? umírá při tažení do Polska stejně nesmyslně na nemoc, jako jeho učitel a přítel Scharnhorst, který zemřel v Praze již r. 1813.

Nemůžeme se zde odvážit rozboru Clausewitzova díla. Jednak z nedostatku prostoru, jaký by si taková rozbor zasloužil, jednak z pokory před tímto velikánem. Můžeme pouze konstatovat, že položil dosud nepřekonané základy vojenského myšlení, teorie války a jejích principů. Šťastné spojení křehkého fahnenjunkera, reformátora a generálmajora za psacím stolem dalo dějinám vojenského génia, postihujícího válku a vojenství v prapodstatě, do té doby nepostižené. Maxima, jím vyslovená, nebudou již překonána, protože postihla násilnou činnost lidské společnosti v její nejdosažitelnější hloubce.

2. Nové myšlení v poli ? Helmuth von Moltke

Zdálo by se být příslovečnou přepravou dřeva do lesa ještě dnes se zabývat osobností velkého mlčenlivce. Nicméně naše literatura je bohatá spíše anekdotami, bonmoty a zábavným čtením o tomto pozoruhodném vojevůdci, než aby se podrobněji zabývala jeho myšlenkami. Pramení to z averze čechorakušáků a pak sovětských intelektuálních nevolníků k tomuto symbolu pruských vítězství, nemluvě již o zarytých ?vlastencích?.

Helmuth Karl Bernhard Graf von Moltke (1800?1891) byl potomkem starého mecklenburského šlechtického rodu. Jeho odnož se objevuje ve Švédsku již ve 13. stol. a Margarete von Moltke se v 15. stol. stala sňatkem matkou krále Gustava Vasy. Hlavní mladší linie je dánská, zatímco nejstarší, k níž patřil i popisovaný, patří mezi nejstarší německé šlechtické rody. Sám Moltke sice studoval vojenskou školu v Kodani, ale rychle přešel do pruské armády. Zde studuje berlínskou Kriegsakademie a v r. 1828 již nosí karmazín generálního štábu. Po tři roky sleduje vývoj tureckých ozbrojených sil a je účasten na tažení tureckého vojska proti Mehmedu Alímu v Sýrii. Perfektní topograf, pisatel působivých a výstižných cestopisných prací, milovník hudby, literatury a šlehačkových zákusků, vášnivý tanečník a nepřítel dlouhých řečí. Vojenskoodborně se pohybuje ve štábech 4. a 17. sboru a v generálním štábu, až je r. 1858 náčelníkem generálního štábu, ze kterého se mu podařilo vytvořit do roku 1888 skutečný ?mozek armády?. Jakkoliv nadneseně to zní, je to v tomto případě pravda.

Byl Moltke Clausewitzovým žákem? Ve způsobu vojenského myšlení nesporně. Toto přiznávají i ti největší vojenští tupohlavci, jakými byli (a snad ještě jsou) profesoři ruských vojenských akademií. Citujeme zde jejich extrémně nesmyslné soudy, abychom ukázali krajní názory, které ve své nenávistné emocionalitě přece jen nemohou popřít historickou skutečnost.

?Moltke nejen převzal Clausewitzovy teoretické poučky, ale doplnil je a rozvinul vzhledem k zájmům německých junkerů a buržoazie, která se dala na cestu imperialismu.?

Ale výstižněji to napsal Moltkeho nástupce, náčelník generálního štábu von Schlieffen v předmluvě k 5. vydání Clausewitzovy Vom Kriege: ?Tato nauka nás přivedla k Hradci Králové a k Sedanu.? Ten pán jistě věděl, co říká.

Jinak ovšem měl Moltke poněkud odlišně zabarvené názory: ?Válka?, říká k doplnění Clausewitzovy definice, ?je násilím národů...Věčný mír, to je jen sen, a zdaleka ani ne krásný sen; válka je však nezbytnou součástí lidského života.? Je to syrová, nepřikrašlovaná realita, která se tak nelíbí krasoduchům a populistům z řad politiků i ideologů a literárních humanistů. Moltke si však jako duch, orientovaný na objektivní nahlížení světa, viděl válku skutečně tím, čím je. Chceme-li nahlížet jeho učení o válce a vojenství v celku, pak mu musíme přiřadit následující co nejstručnější téze:

Války jsou nevyhnutelné, mají určitou civilizační úlohu. Nehledá přitom jejich sociální důvody, ale požaduje využití všech zdrojů státu pro jejich vedení. Požaduje, aby jeho vojsko předběhlo protivníka v rychlosti mobilizace a v rozvinutí sil na hranicích státu. Chce zahajovat bojovou činnost překvapivě a postupovat k jednomu bodu, který stejně jako Clausewitz nazývá ?těžištěm? (Schwerpunkt), z několika stran. Tam mají síly, dosud odděleně postupující, společně udeřit. Protivníkovy síly mají být obkličovány obchvatem nebo obejitím obou křídel jeho bojové sestavy. Protivník má být poražen v jediné ?generální? bitvě útočnou činností jak čelně, tak na křídlech. Vítězství má být dosaženo v krátké, rychle vedené válce. Na rozdíl od Clausewitze, který politiku, pojatou ovšem jinak, než je pojímána samotnými politiky včerejška i dneška, stavěl nad válku samotnou, říká Moltke jasně: ?Ve své činnosti je strategie naprosto nezávislá na politice? a hovoří o nekompetentních zásazích do válečného stroje rukama politiků, kteří by mohli takto poškodit jeho chod.

V době své působnosti Moltke spolu s králem, později císařem Vilémem I., hrabětem Otto von Bismarckem a ministrem války Roonem (nemluvě o dalších) vybudovali silnou pruskou armádu, vyzbrojenou moderní a pokrokově řešenou výzbrojí. Mobilizační systém zajistil Prusku rychlý mobilizační nástup a soustředění sil. My však chceme poukázat především na způsob vojenského myšlení, který se v Prusku minulého století vyvinul. Od doby, kdy bývalý pobočník pruského krále Bedřicha II. Velikého Behrenhorst (1733?1814) napsal ve svých ?Úvahách o válečném umění? (Betrachtungen über die Kriegskunst, 1797), že ?...válečná věda je velmi pochybná, válečné umění velmi nejisté, jest vůbec nemožné stanoviti upotřebitelná pravidla pro vedení války? se vyvinula pruská vojenská věda v pozitivní nauku o ?použití sil v boji? čili taktiku a ?použití bojů pro účel války?, tedy strategii (Clausewitzovy definice). Uznává ?nejistotu? a ?pochybnost? teorií, nemožnost dát pevná pravidla či ?recepty? na vítězství obecně. Zanechává ?hledání kamene mudrců? pravítkem a počítadlem či měčením, oč rychleji střílí Dreyseho jehlovka než Lorenzova předovka (ostatně víme dnes, že rakouská pěchotní zbraň měla lepší balistické výkony a mohla být nabíjena ve všech polohách, tedy i vleže a že pruská jehlovka nestřílela pětkrát rychleji, jak se někdy uvádí, ale jen 2,5?3krát rychleji). Naproti tomu však učí velitele určitému způsobu myšlení a používání sil podle obecně platných a praxí vyzkoušených způsobů. Protože v souladu s Clausewitzovým učením o ?vzájemném působení? říká i Moltke: ?Zde se střetává naše vůle velmi brzy s nezávislou vůlí protivníkovou? (Kriegslehren IV., I. Teil, str. 70); ?Operace tedy nezávisí na našich vlastních úmyslech, nýbrž také na úmyslech protivníkových. První známe, o druhých se můžeme jen dohadovat.? (tamtéž).

Z tohoto zásadního poznání (které se nám zdá samozřejmým, ale tehdy to žádná samozřejmost nebyla) plyne také vysvětlení, proč pruská vojenská škola nezná ?plán? celého válečného tažení. Moltke vysvětluje Napoleonovo ?Je n'ai jamais eu un plan d'opération? (nikdy jsem neměl žádný operační plán): ?Taktický důsledek boje tvoří takříkajíc etapní body pro nové strategické závěry, neboť vítězství či prohra v bitvě různí stav věcí do té míry, že žádný lidský důvtip nemůže z prvního boje cokoli předvídat pro budoucnost.? (Kriegslehren IV., str. 71). ?Žádný operační plán proto nesahá za první srážku s nepřátelskou hlavní silou. Pouze laik věří v průběhu tažení, že se podaří důsledné provedení předem stanoveného, a to vyplývajícího a až do konce pevně zachovávaného, původně (předem) vymyšleného plánu.? (tamtéž). ?Zajisté má vojevůdce na zřeteli své velké cíle, nezvratitelné změnami toho, co jej potká, ale cesty (způsoby), jimiž těchto cílů doufá dosáhnout, nedají se zdaleka bezpečně stanovit.? (tamtéž). ?Jest tedy v průběhu polního tažení samotného učiniti řadu závěrů (rozhodnutí) na podkladě situací, jež nejsou předvídané.? (tamtéž).

Troufáme si tvrdit, že zde leží samotný základ pojetí vojenské nauky v pruském válečnictví minulého i součaného století. Ostatní vojenské myšlení v té době předepisovalo v té době exaktní matematický model příštího tažení s řadou variant. Moltke tuto stěžejní oblast vojenského myšlení, totiž schopnost a možnost teoreticky předvídat a plánovat bojovou činnost, uzavírá jednoznačně: ?Jest nabíledni (es liegt auf der Hand), že tohoto nedosáhne teoretická věda, ale že se zde směřuje v jednotě ducha a charakteru k umělecké dokonalosti, vyškolené ovšem vojenským vzděláním a řízené (vedené) zkušenostmi buď z dějin válek nebo ze života samotného.? (Kriegslehre IV., str. 72). Hovoří zde o ?vedení války?. Stejně tak zde můžeme uvést definici, kterou bývalá Československá lidová armáda převzala od ?sovětské vojenské vědy?: ?Vojenské umění se liší od vojenské vědy tím, že vedle znalostí je k němu potřeba také talentu.? K tomuto závěru ovšem se propracovali soudruzi až sto let po Moltkem. Pruský velitelský sbor tedy byl vyzbrojován takovými principiálními úvahami při své výchově a vzdělávání.

Citujeme zde tak málo Clausewitze a tak mnoho Moltkeho proto, že (díky všem válečným bohům, co jich historie zná) Clausewitze si vyspělý vojenský čtenář přečte sám (vyšel poprvé v r. 1959, podruhé koncem roku 1996), kdežto Moltkeho dílo na vydání v češtině ještě čeká (pokud se ovšem vydání kdy dočká). Dalším důvodem zůstává, že u Hradce králové zvítězil Moltke a ne myslitel a teoretik Clausewitz. I když jeho duch stál za Moltkeho zády. Nezmohl by ovšem vrásčitý nemluva u Hradce mnoho, kdyby neměl v ruce dokonalý nástroj.

Dejme slovo někomu, koho nemůžeme rozhodně podezírat ze sympatií k Prusům ? synu továrníka z Barmen a jednoročního dobrovolníka pruských gardových dělostřelců Friedrichu Engelsovi, kterému dosti neprávem přezdívali přátelé ?Generál?. Především se vypořádal ve svém článku ?Evropské armády? s vojenskými historickými agitátory, podle našeho názoru velmi výstižně: ?Je samozřejmé, že každý národ je žárlivě hrdý na vlastní slávu a široká veřejnost, živena povídačkami, v nichž se nedostatek kritické přesnosti hojně nahrazuje silným patriotickým barvením, se pak domnívá, že jeden vlastní pluk to vždycky dokáže natřít dvěma nebo třem plukům kteréhokoliv jiného národa. Historie vojenství jako věda ... se stále více zbavuje jako nepotřebného haraburdí nestydatého a hloupého chvastounství, jímž se příliš dlouho vyznačovala díla, která si říkala historická jen proto, že se zabývala zkreslováním všech fakt, jež uváděla. Minuly už doby, kdy se při psaní dějin některé války dalo v ní tak říkajíc pokračovat na vlastní pěst a zasypávat včerejšího nepřítele z bezpečí kanonádou špíny, když mírová smlouva nedovolovala bombardovat ho železem.? Toto ovšem, bohužel, platí podnes a Engelsův jásot je předčasný.

Dále šlehá svým ostrovtipem všechny tehdejší armády: ?Dokonce i v Rakousku, kde většinu rekrutů tvoří polobarbaři ... Přes všechny tyto obrovské stinné stránky se britské armádě vždycky nějak povede vyjít z každého tažení ne-li s úspěchem, tedy alespoň bez ostudy ... Rakouská armáda se v mnoha směrech podobá britské. V obou je teotetické vzdělání důstojníků krajně nedostatečné ... V Rakousku je studium pravidlem alespoň mezi vyššími důstojníky, kdežto v Anglii je důstojník, který studuje svůj obor, považován za hanbu svého pluku.?

Když takto potupil ostatní armády, vrací se k armádě národa, který s Marxem společně nazvali v jednom článku Preußen ? die Cannallien (Prusové ? ty kanálie). O nenáviděné armádě píše: ?Prusové, jako Němci vůbec, jsou výborný vojenský materiál. A kromě toho Němci patří k nejbojovnějším národům na světě, milují válku pro ní samu, a nemohou-li ji mít doma, velmi často ji vyhledávají v cizině ... Pruští důstojníci jsou zdaleka nejvzdělanější důstojnický sbor na celém světě ... Pruská vojenská literatura má vysokou úroveň a díla, jež vyšla v posledních 25 letech, jsou dostatečným důkazem, že jejich autoři nejen dokonale ovládají svůj obor, nýbrž že se všeobecným vědeckým rozhledem vyrovnají důstojníkům kterékoliv armády ... Pruský výcvikový řád je nesporně nejlepší na světě...?.

A nesporný prusožrout končí: ?Vcelku jest pruská armáda, to jest řadové vojsko a první výzva, imponující těleso, zdaleka však není tím, za co ji chlubivě vydávají pruští patriotičtí pisatelé.?

Jsme zde ovšem daleci oslavných tirád na pruskou armádu, i když s povděkem citujeme jednoho z jejích největších nepřátel. Nicméně sám Clausewitz se o ní vyslovil takto: ?Od dob Velkého kurfiřta přikládalo Prusko zvláštní význam vojenskému řemeslu a mělo ve vojenství významnější úlohu, než jakou by bylo možno vysvětlit jeho rozlohou a mohutností.? Tento spíše chladný skeptik nežli šovinistický bombardónista prostě postihl úspornost, s níž muselo maličké Prusko bojovat o své přežití a přitom jaksi mimoděk pohlcovat území a obyvatele svých sousedů. Pokud nechceme být sentimentálními pseudohumanistickými romantiky, musíme přiznat všem státům jejich nejživotnější zájem ? ten zájem, který vytvořil britskou, španělskou, francouzskou a především ruskou koloniální říši. Ve světové propagandě bylo (a dosud někde je) obecnou módou lát pruské či teutonské rozpínavosti. Především ovšem proto, aby byla zastřena rozpínavost ruská, britská, americká či další. Střízlivý pohled na historické mapy nás poučí, že toho Prusko zase neuchvátilo tolik, jako ty státy, jejichž zjevně či skrytě placení psavci se zalykají rozhořčením nad prušáckými Huny. Vždyť i ten ?německý brúdrkríg? u Hradce vlastně byl o tom, jak zabránit Rakousku pohltit vliv v Německém spolku. A sjednotit Německo, jak okřídleně prohlásil neomalený junker Bismarck ?krví a železem?. Připustila by snad ?Felix Austria? jinou cestu?

Dále je nutno poukázat, že pruský generální štáb vlastně nějaký zázračný recept na vítězství neměl. Vezměmě jen okřídlené heslo ?odděleně postupovat, společně bít?. Pilní studenti vojenské historie je naleznou již mnohokrát vyřčeno. Carští i sovětští historikové poukazují na příklad Rumjanceva, napoleonisté naleznou příslušný postulát u svého Korsikána, v Prusku jej vyřkl Scharnhorst již r. 1803 při rozboru bitvy u Marenga. Skutečně, i ve vojenské historii platí ?nihil novum sub solem? (nic nového pod sluncem). Ostatně generálplukovník von Seeckt v r. 1931 říká jasně, že ?Moltke nezanechal soustavné nauky o válce? (H. v. Seeckt: Moltke als Vorbild, Leipzig 1931, str. 79). ?Kdybychom pak jeho jednotlivé vývody sestavili a pokoušeli se dokonce uvést v soulad s jeho činy, mohli bychom zažít vzácný úkaz, že by z takové sbírky vznikl řetěz navzájem si odporujících výroků. Příčinou však není nejasnost nebo nedostatek důslednosti ducha Moltkova, nýbrž právě v tom se projevuje velká důslednost jeho chápání, že pojímá každý případ samostatně a ze zvláštního případu odvozuje závěry pro jednání, nikoliv aby obráceně používal mechanicky pevně stanovených zásad v jednotlivých případech.? Toto je Hegelova dialektika, daleko důslednější a původnější, než proklamovaná dialektika rabínova vnuka z Trevíru či ruskotatarských byzantinských dogmatiků.

Podobně jeho nástupce a následník, hrabě Alfred von Schlieffen, náčelník již říšskoněmeckého generálního štábu, poukazuje (Schlieffen ve své knize Cannae, str. 376): ?Moltke požaduje, mluví-li o svých kdysi zvláště ceněných bočních postaveních, zajištění křídel, boků a týlu, ale přitom při pochodu do Čech vzdával se obojího bez rozpaků ... rovněž na počátku roku 1870 snaží se o to, aby udržel armády pohromadě pro operace, ale roku 1866 zahajuje pochod do Čech na frontě široké 350 km. Tato zásada 'odděleně pochodovat, soustředěně udeřit' stala se přímo receptem na vítězství a Moltke se musí výslovně ohradit proti takovému pojetí, jež chce odvozovat základní principy z válečné situace, v níž přece dělá jen z nouze ctnost.? Víme, že tímto příkladem vyvracíme vžitou představu mnohého historicky vzdělaného čtenáře, ale nelze jinak, chceme-li do důsledků nazírat ducha pruského vojenského myšlení minulého a poloviny současného století. Proto také nazval celou strategii ?systémem výpomocných konstrukcí?, kdy nic není dogmaticky stanoveno, a vojevůdce musí umět pružně reagovat na změny situace. K tomu je vybaven nikoli návodem k jednání, ale soustavou zůsobů myšlení. V tomto je skutečný duch pruského válečnictví a příčina pruských vítězství. Pozdější porážky Německa pod diktátem demagoga z Braunau am Inn jen dokazují neschopnost vojenského parvenu pochopit tohoto ducha. Měl mít na stěně napsán výrok Moltkův, který vepsal do směrnice generálu Blumenthalovi ve válce s Francií 1870: ?Je zajisté mnohem snazší radit k odporu děj se co děj, nežli radit k vyhýbání se boji, byť bylo stejně nutné.?

Přidáme-li k této dialektické metodě myšlení ještě typicky pruský, někdy až úzkoprsý smysl pro detail, dostaneme duchovní příčinu vítězství u Hradce Králové. Engels ovšem v dopise Marxovi prská: ?Pruský militarismus drží při životě zlatá střední cesta, puntičkářské účetnictví, vyhýbání se extrémům, přesnost v execírce...? (Vybrané dopisy, str. 85). A Marx mu notuje: ?Jeho dnešní vojenský systém, který veškeré mužské obyvatelstvo rozděluje na dvě části ? na stálou armádu ve službě a druhou stálou armádu na dovolené? (Marx?Engels: Vybrané spisy sv. I., str. 513).

Moltke, pověstný svou suchopárnou pečlivostí, kterou získal při působení v topografickém odboru generálního štábu, si vypěstoval preciznost vojenského myšlení. To mu umožňovalo, přes vnější vzhled a chování flegmatického byrokrata, být skutečným umělcem vojenství (ostatně méně je známa jeho vášeň pro hudbu a literaturu, protože byl prost snobsky okázalého vyznávání umění) a jako umělec měl i dar fantasie a předvídavosti. Přímo prorocky zní jeho výrok: ?Pro Rusko ještě nepřišla jeho doba, doba, kdy spolupráce slovanského východu s románským západem proti středu Evropy může změnit postavení světa.?

Pohlédněme nyní na jeho protivníky u Hradce. Jejich způsob myšlení vyjadřuje takřka oficiální téze: ?Protože jednoduché bývá zpravidla nejúčelnější, zaslouží si ve válce vždycky přednost před vyumělkovanými kombinacemi.? O tom ovšem není pochyby ? záleží ale na tom, v jaké souvislosti je tato moudrost aplikována. Stejnou větu pronesl např. v r. 1936 generál von Fritsch po shlédnutí ukázky nasazení tanků, motorizované pěchoty a dělostřelectva. Dodal k tomu ještě Guderianovi: ?To, co jsem viděl, není ani jednoduché, ani účelné.?

V tomto nesprávném chápání se neslo rakouské myšlení. Rakouská branná moc neměla takový nástroj, jaký si vytvořil Moltke, totiž generální štáb jako informační centrum, které vyhodnotí získané údaje a na základě tohoto rozhodnutí se rozhodne a vydá ze své pravomoci dispizice ústředního řízení, aby je jednotliví velitelé aplikovali na svou situaci. Velení vojsku měl v rukou panovník přes svou vojenskou kancelář. Franz Joseph I. velel ovšem z Vídně, zatímco pruský král hleděl přímo na české bojiště. Ovšem zatímco si mladý rakouský monarcha namlouval, že je velkým vojevůdcem, starý Vilém cestoval s armádou spíše jako turista a maskot, jako jakési symbolické posvěcení Moltkova velení. Bismarck zde fungoval jako reprezentant státní politiky a rovněž poskytoval jen historické ?křoví?. Důsledkem tohoto rozdílného pojetí velení je pak, že přes panovníka a jeho kancelář hovoří, nechceme-li říci ?kecá? do války každá všemožná ?osobnost?, a tak zde není ani koncepce, ani metodika, ani systém kompetencí a generální štáb je jen jakási informační databanka či průvodce turistů.

Pochopitelně musí mít byrokrati svůj plán. Plány jsou zde vypracovávány u kabinetního stolu, nepodílejí se na nich svými názory velitelé ?v poli?, a sám hlavní velitel, totiž narychlo jmenovaný Benedek, s plánem, který nakonec byl prosazen, ani nesouhlasí.

Osobnosti v okolí rakouského panovníka ? arcivévoda Albrecht a generál Alfred von Henikstein ? předložily svoje ?válečné plány? již v březnu 1866. Syn arcivévody Karla, vítěze od Aspern, dynamický osmačtyřicátník, již na podzim r. 1865 vypracoval plán, uvažující boj na dvou frontách. Šest sborů chtěl rozložit od severních Čech po Olomouc do obranných postavení, z nichž pak se mělo přecházet podle situace do protiútoků na postupující Prušáky. Hlavní bojová činnost však vyčkává okamžiku po rychlém vítězství v Itálii. Generál Henikstein naopak svůj plán postavil na úvaze politika a ne vojáka. S politruckou vehemencí deklaruje zásadu, že Rakousko nechce být agresorem a proto také nepřipravuje útočné akce. Ostatně, vlastní výzbroj je zastaralá a odsuzuje sama armádu k defenzívě. Sám ovšem ani plán nerozpracoval ? to ponechal generálmajoru Gideonu Krismaničovi, šéfovi operační kanceláře generálního štábu. A Krismanič vychází z předpokladu, že hlavní pruské síly udeří ze Slezska na Vídeň, takže je předem připravená obrana rakouské armády na tomto směru odrazí. Postup Prušáků podél Labe do Čech považuje Krismanič za málo pravděpodobný, navíc by to znamenalo přesunout hlavní rakouské síly z Moravy do Čech a tak odkrytí směru útoku ze Slezska.

Tento politicky motivovaný, pasívní plán, který ani nepočítá s možností bránit Prusům v postupu v hraničních horách, je na poradě, trvající od 7. do 14. března 1866, nakonec přijat. Hlavní stan Severní armády je umístěn do Olomouce, ještě před začátkem války pak jsou značné rakouské síly (139 praporů a 97 setnin pěchoty, 31 eskadron jezdectva a 35 dělostřeleckých baterií) odeslány do Itálie, aby dobyly ?falsche Lombardei?, to ?odvěké rakouské území?.

Naopak Moltkeho generální štáb je racionalizovaný nástroj s vymezenou dělbou práce a kompetencemi, a věnuje se jak přípravě na válku, tak i jejímu samotnému vedení. Tento štáb pak rozdělil pruské síly na 2 samostatná uskupení ? první v prostoru Drážďany ? Zhořelec (Goerlitz), druhé ve Slezsku. Toto učlenění dovoluje jak obrannou, tak útočnou činnnost a čelí tím možné variantě rakouského útoku do Slezska. Důraz je kladen na přesuny po železnici, a to nejen materiálu, jako u Rakušanů, ale i vlastního vojska, děl a koní. Dále tento nástupní plán nesahá ? z příčin, které jsme již uvedli shora. A po celou dobu po svém vzniku, tedy jaro a počátek léta 1866, je precizován dle aktuálních poznatků průzkumu všeho druhu.

Pozoruhodný je zde zámysl Moltkův spojit veškeré síly až na území protivníkově, což je naprostá novinka, budící námitky mezi pruskými generály. Ale Moltke chce své síly spojit až tehdy, kdy bude najisto znát místo ?generální bitvy?. Ostatně pohled na mapu, se spojenci Rakouska v zádech v samotném Německu a s rakouskou frontou, tvořenou hranicí Čech od Aše na sever, přes Krušné hory a dále na východ po celé Slezsko, přímo Prusy vybízí ke koncentrickému postupu do česko-moravského vnitrozemí.

Umění rozdělovat a spojovat své síly, které je autoritami všech dob ceněno v manévrování nejvýše, zde takto slavilo svůj triumf. Ale, jak již řečeno, sám Moltke ani jeho následníci toto nepovažovali za obecný princip ?odděleně pochodovat...společně udeřit?. Teprve pozdější vojenští dogmatikové toto na princip povýšili. A povyšují. Stačí zalistovat II. dílem Vojenských dějin Československa. Pan Miroslav Brofft strhává Moltkemu masku na str. 376: ?Vždyť již pouhé podrobné prostudování Moltkeho plánu vpádu do Dánska umožňovalo učinit závěry, které mohly rakouskému velení posloužit na začátku války r. 1866 k odražení pruského útoku ... Jednalo se hlavně o způsob zahájení války pruskou armádou, rozčleněnou na tři útočná uskupení, při čemž prostřední na sebe vázalo nepřátelské síly, zatímco obě krajní se pokoušela o obchvat.? Máme za to, že na rozdíl od pana Broffta, rozlišoval Moltke mezi taktickým druhem manévru ? oboustranného obchvatu nebo obejití (jeden celek útočí čelně a poutá, dva na křídlech obchvacují nebo obcházejí) a polním tažením do Čech. Marně také hledáme ono ?prostřední uskupení?, které ?na sebe poutalo? Benedekovu armádu, trčící na Moravě a až po pruské vpádu se přesunující k Hradci.

Benedek ovšem nakonec zaujal postavení, které, rozšířeno do prostoru mezi pevnostmi Josefov a Hradec Králové, by blokovalo východy z pohraničních hor na rovinu i silnice od Berlína a Vratislavi a umožňovalo tak ?pouštět? jednotlivé proudy Prusů z horských přechodů na rovinu a ničit jeden z nich po druhém rychle a snadno se po rovině přesunující převahou sil. Benedek ovšem, jak víme, vysílal vstříc Prusům jen malé síly, které pruské předvoje ničily.

Teprve když bylo již zřejmo, že celá rakouská armáda stojí před Hradcem, pojal Moltke zámysl tuto postupem z Čech a ze Slezska koncentricky obchvátit. Nešlo tedy o jakýsi strategický i taktický všelék, panaceu, šablonu, ale o řešení, diktované vzniklou situací. Obchvat se mu ovšem, jak víme, nepovedl, protože dva jeho proudy se spojily na čáře jen slabě obchvat naznačující, a teprve příchod třetího proudu rozhodl čelní sražení, které se tak vyvinulo.

Zde sám Moltke říká: ?Je nutno činiti rozdíl mezi předmětem války a předmětem operace. Předmětem války není armáda protivníkova, nýbrž jeho země, jeho hlavní město, jeho zdroje prostředků a sám politický význam státu ... předmětem operace pak je nepřátelská armáda, pokud ovšem chrání samotný předmět války.? (Kriegslehren IV., str. 79). Takto také nepřímo odpovídá Schlieffenovi, který poukazuje na to, že v rozporu se svým učením, že totiž hlavním cílem útoku má být hlavní uskupení nepřátelských sil, Moltke v létě 1866 táhne na Vídeň, zatímco hlavní síly Bendekovy nechává u Olomouce. Nechal také Bismarcka politizovat, i když sám prohlásil: ?Ve své činnosti je strategie naprosto nezávislá na politice.? (Militaerische Werke, Bd. II., str. 291, Berlin 1900). Politika totiž nastoupila tam, kde jí Moltkova strategie připravila příznivé podmínky k jednání.

Troufáme si tedy tvrdit, že nad Benedekem nezvítězila jakási zázračná pruská šablona, ani Dreysova jehlovka, ale jednota vojenského myšlení, válečnické ctnosti a bojové připravenosti vojska a politického účelu.

Publikováno v časopisu Komitétu pro udržování památek z války roku 1866 v Hradci Králové Bellum 1866 č. 3, (1997) s. 102-124.

 
Datum: 10. 05. 2020 18:43:53 Autor: Z nouze ctnost
Předmět: Fajn
Tedy ,,, ??? co to je za překlad? Je to zajímavé čtení, ale jinak totálně mimo mísu ohledně stylu. Největší teoretik byl von Schlieffen, ale to je jiná hudba.
Datum: 20. 05. 2020 16:10:18 Autor: Karel B.
Předmět: Upřesnění
Z nouze ctnost,možná máte pravdu,ale bitvy u Hradce Klové v roce 1866,se A.von Schliefen zůčastnil pouze jako kapitán v generálním štábu.Až v období 1891 až 1906 byl ve funkci náčelníka generálního štábu.
Datum: 17. 06. 2020 11:35:03 Autor: Z nouze ctnost
Předmět: ??? 1891???
Vašnosto, von Shliefen byl od roku 1884 v generálním štábu. Ano, velel mu od roku 1891 až 1905. Vypracoval plán, který umožňoval bojovat na dvouch frontách. To byl v podstatě vznik bleskové války. Přes belgii, Nizozemsko a Lucembursko dobýt Francii. Ano, vašnosto dobýt celu Francii a pak táhnout na Rusko. Tento plán a strategii v počtu armády nedodržel H. von Moltke v r 1914 a pak všemi opěvovaný a prý nejlepší maršál von Manstein v r 1940. Moltke i Manstein nic nepochopili z grandiózního plánu von Schliefena. Základem bylo zničení Francie.
Datum: 19. 06. 2020 16:44:09 Autor: Maréchal d Empire Soult
Předmět: ??? 1891??
Pane z nouze cnosti, já bych v. Moltkeho staršího, ani Mansteina, nehodnotil, přiznám se já na to nemám, velel jsem pouze čtrnáct, měsíců četě, přečetl jsem si v. Moltkeho (co bylo dostupné) z v. Mansteina pouze ztracená vítězství, zde čtenář, aby jej pochopil musí být sám nadán duchem chápavosti a nejen to musí si prostudovat daleko podrobněji prostudovat dané období, říkáte, prý byl nejlepší maršál, vskutku to by bylo pro diskusi vhodné téma, on ten frajtr Kalina, kdyby mu dali regiment by Napoleona také porazil, co vy pane z nouze cnosti, máte velké zkušenosti, kolikpak jste udělal přískoků, jak se Vám plazilo v libavském bahně?
Datum: 19. 06. 2020 23:07:20 Autor: Z nouze ctnost
Předmět: A co máte za diagnózu
H. Moltke byl synovcem "velkého" Moltkeho, který zemřel asi v r 1891. Ten zniňovaný synovec Helmut M. byl posera, který nedodržel vov Schlieffenův plán, protože nepochopil podstatu útoku. Vašnosto - O ztracených vítězství by mohl napsat několik knih i Napoleona a myslím si, že byl lepší válečník než nějaký Manstein - Lewinski, který nepochopil von Schlieffena a měl hlavně zničit Francii. Vašnosto sorry, ale Kalinu neznám. Mé cvičiště bylo Hradiště -AVZ, ale to není na Moravě a víno tam neroste. Kde cvičíte své kozy mě opravdu nezajímá a Lewinská nějaké ještě má ... William Clinton ma pár fotek koz pro takový jelimany jako jsi ty.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).


Recenze týdne

Co jsem prožil

Nejnovější vydání oblíbených pamětí.