logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Rádiové protihry s Londýnem

Přísně tajné říšské záležitosti

Od pozdního léta 1941 se nacistické bezpečnostní složky v protektorátě musely vypořádat s novým faktorem odbojového hnutí, jímž byla činnost parašutistů. Jedním z nejnebezpečnějších způsobů boje nacistické tajné státní policie proti nim se staly rádiové protihry, sloužící k dezinformaci a oklamání výzvědných služeb protivníka, jenž neměl tušit, že operující radiostanice je v rukou nepřítele.

Pro zahájení klamavé zpravodajské hry bylo zapotřebí zajistit nepoškozenou vysílačku, provozní údaje a šifrovací klíč, dopadnout živé radiotelegrafisty nebo šifranty a ty pak donutit (ať už pomocí fyzického násilí, vydírání, výhrůžek nebo falešných slibů) ke spolupráci. Souhlas k takovéto protihře vydával Hlavní říšský bezpečnostní úřad (Reichssicherheitshauptamt, RSHA) v Berlíně, který měl rovněž spolu s Vrchním velením ozbrojených sil (Oberkommando der Wehrmacht, OKW) na starost finální koordinaci a řízení vlastních radiooperací s nejvyšším stupněm utajení. Na území protektorátu je prováděly řídící úřadovny Gestapa v Praze a Brně. Od roku 1943 do konce války vedly řadu poměrně úspěšných rádiových provokací se zajatými příslušníky sovětských zpravodajských skupin, většinou vyslaných orgány státní bezpečnosti NKVD (krycí názvy těchto protiher byly SZEPTER, REICHSPAFEL, PURPUR, KRONE, ROTKÄKPCHEN a LŐWE), nicméně tento článek se věnuje pouze operacím, vedeným proti II. (zpravodajskému) odboru Ministerstva národní obrany (MNO) čs. exilové vlády v Londýně.

Svob. asp. František Pavelka, jediný člen operace PERCENTAGE.

Celkem tři "přísně tajné říšské záležitosti" proběhly v kompetenci protiparašutistického oddělení IV-2-b, známého jako referát SBF (Sabotage-Bahnen-Fallschirmagenten) pražského Gestapa pod vedením kriminálního komisaře SS-Hauptsturmührera Williho Leimera, v jednom případě vedla protihru brněnská úřadovna.

Až do roku 1943 nemělo Gestapo odpovídající možnosti ani technické podklady k vedení rádiových protiher s Londýnem a netroufalo si zahájit tak náročné akce. První opatrné pokusy učinila úřadovna pražského Gestapa v říjnu 1941 a v červenci 1942 s vlastními radisty. V prvním případě bylo navázáno spojení poté, co byl zatčen svob. asp. František Pavelka z desantu PERCENTAGE a do rukou Gestapa se dostal i jeho rádiový vysílač MARK III s krystaly a náhradními díly, které měl parašutista předat domácí odbojové organizaci. V létě 1942 se Gestapo zmocnilo vysílačky LIBUŠE paraskupiny SILVER A a pokusilo se "dlužno dodat, že opět úspěšně" kontaktovat Londýn. V obou případech však nebyla ještě německá strana připravena pokračovat v tak zpravodajsky sofistikovaných operacích a v zárodku je sama ukončila. To se ovšem mělo záhy změnit.

Zabavený spojovací materiál svob. asp. Františka Pavelky s vysílačkou MARK III (vlevo. na pražském gestapu v říjnu 1941.

Druhou vlnu čs. paravýsadků z Velké Británie na území protektorátu zahájil v noci 24. října 1942 desant ANTIMOMY (velitel npor. František Závorka, radista svob. Lubomír Jasínek, šifrant čet. Stanislav Srazil), jehož hlavním úkolem bylo obnovit rádiové spojení, ztracené zánikem radiostanice LIBUŠE, a zjistit stav domácího odboje, decimovaného terorem heydrichiády. Svojí vysílačkou BARBORA se jim opravdu podařilo na Rakovnicku 1. prosince 1942 navázat spojení a až do poloviny ledna 1943 vést rádiový provoz s Londýnem. Úspěšně se rozbíhající činnost narušil zásah pražského Gestapa, které proti ANTIMONY nasadilo své konfidenty Jaroslava Nachtmana a bývalého parašutistu Karla Čurdu.  Nakonec byli Závorka s Jasínkem v noci z 15. na 16. ledna 1943 obklíčeni v úkrytu na plovárně v Rovensku pod Troskami a při zatýkání se otrávili. Zbývající člen skupiny byl vzápětí zatčen v Horní Kalné.

Osamělý hrdina rádiové protihry HERMELIN čet. Stanislav Srazil.

Protože se Gestapo v Rovensku zmocnilo neporušené vysílačky, odeslaných depeší a dalších poznámek, z nichž se daly zjistit nejnutnější provozní údaje, ohlásil ambiciózní komisař Leimer do Berlína svůj plán zahájit rádiovou protihru. Zbývalo ještě "zlomit" Stanislava Srazila, který znal šifrovací klíč. Parašutista se nakonec podvolil nátlaku Gestapa, byl ale rozhodnut nalézt způsob, jak Londýn varovat. Dva měsíce po likvidaci ANTIMONY se v březnu 1943 rozběhla přísně tajná zpravodajská operace HERMELIN. Zpočátku probíhal oboustranný provoz mezi Prahou a Vojenskou rádiovou ústřednou (dále VRÚ) v Hocliffe u Bedfordu uspokojivě a v dubnu dosáhlo Gestapo velkého úspěchu (naštěstí jediného), když v rozhlasovém vysílání londýnského BBC zaznělo požadované prověřovací heslo pro domácí odbojáře. Šlo o pražskou ilegální skupinu KOS (Kázeň-odvaha-síla) pod vedením Miroslava Šáry, která byla již v roce 1942 infiltrována konfidenty Gestapa a Leimerův protiparašutistický referát využíval nic netušící vlastence jako nebezpečnou volavčí síť.

Rtn. Oldřich Janko v Praze v létě 1944 během rádiové protihry WALLENSTEIN.

Stanislav Srazil si uvědomoval hrozící nebezpečí a přes ztíženou situaci (vlastní vysílání prováděl německý radista, on sám jen zpočátku pomáhal se šifrováním depeší) se pokoušel o varování chybným heslem, komolením slov, neopravovanými germanismy a posléze i smluvenými znaky, které měly signalizovat, že nepracuje svobodně.  Londýn však zprvu zůstával hluchý a slepý k jeho snahám, i když je nutno konstatovat, že po zpravodajské stránce zůstala tato operace bezvýznamná, stejně tak Gestapu nevyšla nabídka "spolehlivých" záchytných adres pro v budoucnu vysazené parašutisty - to v Londýně jasně odmítli. Jedno z možných vysvětlení pro téměř rok fungující protihru je skutečnost, že vysílání BARBORY bylo v té době jediným spojením čs. zpravodajské služby s domovem a její velitel plk. gšt. František Moravec si snad nechtěl přiznat, že místo odboje komunikuje s Gestapem. Každopádně 21. ledna 1944 odeslala zajatá BARBORA poslední zprávu a rádiová protihra HERMELIN byla ukončena. Úsilí Stanislava Srazila o její prozrazení nakonec vyšlo, neuniklo však ani jeho věznitelům. Statečný parašutista byl odeslán v polovině dubna 1944 do Terezína a tam v rámci "zvláštního zacházení" (Sonderbehandlung) bez soudu zastřelen.

Radisté Vojenské rádiové ústředny Jan Štursa a Václav Retich v v Hockliffe u Bedfordu.

Zpravodajský odbor získal trpké poučení a přijal opatření, která měla v budoucnu podobným případům zabránit. Odrazilo se to i ve výcviku parašutistů, kteří byli poučeni, jak v případě zajetí varovat londýnskou centrálu. V praxi bylo možno ověřit tento nový způsob obrany hned od jara 1944, kdy naši zpravodajci čelili hned dvěma protihrám. Aktéry první z nich se stali npor. Adolf Horák a jeho radista rtn. Oldřich Janko, tvořící výsadek SULPHUR. Seskočili v noci z 8. na 9. dubna 1944 u Všetat na Rakovnicku a již 20. dubna byli na základě udání zatčeni nedaleko Zruče u Plzně. Fyzicky vyčerpaní a psychicky otřeseni neochotou, a nakonec i zradou českých lidí, podlehli nátlaku Gestapa a zavázali se ke spolupráci. Zvlášť aktivně si při ní počínal Adolf Horák, který následně rozhodující měrou přispěl k zatčení členů skupiny CHALK a později k dopadení velitele desantu GLUCINIUM kpt. Vítězslava Lepaříka.

Oba parašutisté souhlasili se zahájením rádiové protihry s krycím názvem WALLENSTEIN, která byla zahájena 16. května 1944 jejich vysílačkou PAVLA. Radista Janko však neprozradil některé technické okolnosti rádiového spojení s Londýnem, a hlavně nevydal svoji soukromou pojistku, tj. systém varovných kódů, jenž měl předem domluvený s radistou VRÚ čet. asp. Janem Štursou v Anglii. Již v první rádiové relaci tyto kódy použil a později je dvakrát opakoval. Zpravodajský odbor MNO tentokrát varování zaregistroval včas, ale znovu jako by nemohl uvěřit, že SULPHUR pracuje pod nátlakem. V londýnském rozhlase poté v červnu 1944 zaznělo na žádost Adolfa Horáka prověřovací heslo, určené domácím ilegalistům, kteří tak měli získat jistotu, že zrádný parašutista je právoplatným zástupcem zahraničního odboje. K dalšímu selhání již nedošlo, protože v Londýně došli rozborem všech došlých depeší k jistotě, že PAVLA vysílá pod kontrolou Gestapa. VRÚ sice pokračovala v rádiovém kontaktu, ale provoz systematicky utlumovala a 26. září 1944 byla akce ukončena. V té době se již Horák s Jankem pokoušeli neúspěšně odpoutat ze služeb Gestapa, byli odhaleni, odesláni do Malé pevnosti Terezín a tam 1. března 1945 zastřeleni.

Vybavení Vojenské rádiové ústředny ve Woldhinghamu, kde působila v letech 1940-1942.

Naprostým krachem skončila třetí rádiová protihra vedená pražským referátem SBF. Zasloužili se o to její hlavní aktéři, parašutisté paraskupiny CHALK. Do protektorátu přiletěli společně se SULPHUREM (což se ukázalo osudným) a úspěšně přistáli mezi obcemi Větrov a Smolotely u Kamýka nad Vltavou. Brzy vybudovali síť spolupracovníků a 8. května 1944 navázali vysílačkou LUDMILA spojení s Londýnem. Gestapo jim však bylo od začátku na stopě a s pomocí novopečeného konfidenta Adolfa Horáka je 13. května 1944 pozatýkalo v jejich úkrytu poblíž Chraštiček na Příbramsku. Rtn. Vladimír Hauptvogel se pokusil o útěk, při kterém byl ale zraněn a následně se zastřelil, zbývající členové skupiny (velitel npor. Bohumil Bednařík, čet. Josef Künzel a radista rtn. František Nedělka) byli odvezeni do Prahy na Jenerálku. Odmítli nabídky ke spolupráci, ale pod nátlakem svolili k rádiové protihře. Dostala krycí název SENI a byla zahájena již 18. května 1944. Skupina CHALK však měla pasivní, avšak naprosto účinný systém prověrky. Při zahájení rádiového provozu měli na prověřovací otázky z VRÚ odpovědět nesprávně, pokud pracují na svobodě ?správné odpovědi naopak znamenaly, že jsou v zajetí Gestapa. Tímto způsobem byla SENI od počátku odsouzena k nezdaru, nicméně VRÚ vedla udržovací provoz až do 5. února 1945, aby neohrozila životy parašutistů. Všichni tři se dočkali konce války, aniž by Gestapo tušilo, že bylo oklamáno.

Radista desantu CHALK rtn. František Nedělka.

Počátkem léta 1944 rozehrálo svůj pokus o kontakt s Londýnem i brněnské Gestapo. K ní využilo zatčeného rtn. Stanislava Zuvače z paraskupiny POTASH, která seskočila v noci ze 4. na 5. května 1944 v blízkosti Slušovic. Zuvač byl dopaden o několik dní později a převezen do Brna. Po sérii úmorných výslechů postupně označil místo úkrytu vysílačky MÍLY, vydal šifrovací klíč, volací znaky a další údaje potřebné k vysílání. Poté přistoupila brněnská řídící úřadovna k zahájení rádiové protihry s označením MOLDAU (Vltava). Problém, jak zdůvodnit, proč vysílá šifrant místo radiotelegrafisty, měl být vyřešen pravdivým sdělením o rozprášení výsadku, po kterém zůstal Zuvač sám. K prvnímu rádiovému kontaktu s VRÚ došlo 11. června 1944, přičemž vysílačku obsluhoval německý radiotelegrafista, Zuvač pouze šifroval depeše. Měl tedy dosti ztíženou možnost varování, přesto se mu do desáté depeše podařilo zařadit dohodnuté bezpečnostní značky, které předtím neprozradil. Londýn tak byl upozorněn, že parašutista vysílá pod kontrolou, a tak i MOLDAU byla zmařena hned v zárodku, i když výměna depeší trvala až do 10. ledna 1945. Stanislav Zuvač byl poté odeslán do koncentračního tábora Flossenbürg, kde byl vězněn až do konce války.

Závěrem můžeme konstatovat, že ani jedna ze čtyř rádiových protiher, vedených proti čs. zpravodajskému odboru MNO v Londýně, nepřinesla takové výsledky, jaké od nich Gestapo očekávalo. Nezískalo žádné důležité informace vojenského či politického charakteru, nepodařilo se ani vylákat parašutisty do předem připravených léček. Československý výsadkový program nikdy nepostihla podobná katastrofa, jaká se stala odboru speciálních operací v Holandsku.[1] Na druhou stranu je třeba přiznat relativní úspěchy nacistů při pronikání do skupin českého odbojového hnutí (například již zmíněný KOS nebo organizace Prokop Holý) pomocí konfidentů, jejichž důvěryhodnost potvrzovaly prověřovací věty či hesla, které zazněly v protektorátním vysílání BBC. Tímto způsobem byly ohroženy desítky odbojářů, kteří se nevědomky stali součástí volavčí sítě.     

Rtn. Stanislav Zuvač z výsadku POTASH.

Největší zásluhu na celkovém krachu rádiových protiher s Londýnem měli nakonec samotní zajatí parašutisté, kteří v osudových okamžicích nalezli způsob, jak bojovat dál a neztratili vlastní čest, byť mnohdy za cenu vlastního života.

 

Použité fotografie:

Foto archiv autora, Jaroslava Čvančary a Historického odd. MZM

 

 

Použité zdroje:

Jiří Šolc: Bylo málo mužů. Praha 1991

Jiří Šolc: Ďáblová síť. Praha 1993

Jiří Šolc: Smrt přála statečným. Praha 1995

Vítězslav Hanák: Muži a radiostanice tajné války. Dvůr Králové nad Labem 2002

 

[1] V březnu 1942 padlo do rukou nacistů v okupovaném Holandsku několik parašutistů a radistů, vyslaných britským Výborem pro zvláštní operace (Special Operations Executive, SOE) na pomoc holandskému odboji. Major německé zpravodajské služby Hermann Giskes se rozhodl zahájit rádiovou protihru s krycím názvem NORDPOL (Severní pól), která trvala více než 21 měsíců (do března 1944) a proměnila se pro Spojence v naprostou katastrofu. Navzdory množství varovných znaků, které v odeslaných depeších do Londýna použil radista Hubert Gerardus Lauwers, donucený ke klamnému vysílání, vysadila holandská sekce SOE přes 50 parašutistů, kteří ihned po přistání padli do rukou abwehru a Gestapa (48 z nich bylo v září 1944 popraveno v Mauthausenu), kromě toho také tuny zbraní, výbušnin a spojovacího materiálu. 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.


Recenze týdne

 Kordy a rapíry z českých sbírek 16. - 18. století II. díl

Kniha volně navazuje na první díl, vydaný roku 2018.