logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Rozprava o metodě

Několik poznatků o napoleonském reenactmentu, habsburské armádě a jejích myslivcích.

„Není nutné, aby se náš rozum nikdy nemýlil, stačí, dosvědčí-li nám svědomí, že nám nikdy nescházelo odhodlání a ctnost.“[1]

 

Když se začátkem května r. 1809 chystal obchodník s rýnskými a francouzskými víny z Frankfurtu nad Mohanem Adam Neberich pokračovat v obchodní cestě z Brna do Vratislavy, zašel do jednoho z místních knihkupectví a zakoupil si tam jakousi knihu o bitvě u Slavkova s plánem bojiště. Věhlasná bitva, ve které Napoleon dosáhl tak skvělého a přesvědčivého vítězství, mu totiž nedávala spát, proto hodlal využít příležitosti a dozvědět se více na místě samém. Do Vratislavi se vydal se svým známým, též obchodníkem Johannem Heinrichem Labhartem, se kterým si společně najali kočár. Po dokončení všech příprav rozšafně usedli do vozu a vydali se na cestu, která však neměla dlouhého trvání. Neberich byl totiž člověk zvídavý a vůbec podivín. Na olomoucké silnici neustále vylézal z vozu, střídavě zíral do krajiny a do zakoupené mapy a vyptával se všech lidí, které potkal, na různé okolnosti krvavého střetu, který zde probíhal před čtyřmi lety. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Neberich i Labhart byli okamžitě udáni a po zadržení hospodářskými úředníky z Podolí byli eskortováni na krajský úřad zpět do Brna. Zde byli pod dohledem tajné policie odděleně ubytováni v hostinci U Tří knížat, bylo jim uloženo domácí vězení, byly jim prohledány svršky, zavazadla a písemnosti a byli podrobeni důkladným výslechům. Při nich sice vyšlo záhy najevo, že  Labhart je v tom zcela nevinně a i Neberichovi se díky Ospravedlnění, které sepsal navíc mimo protokol a ve kterém vysvětloval své pohnutky pro počínání na slavkovském bojišti, a též díky skutečnosti, že se za něj zaručili dva místní obchodníci, podařilo nakonec přesvědčit policii, že agentem cizí mocnosti není. Stín pochybností však zcela setřen nebyl. Zatímco Labhart byl propuštěn a ponechán osudu, Neberichovi mělo být dovoleno cestovat podle původní trasy Moravou do Opavy pouze s podmínkou, „aby on  svoji cestu již bez nejmenšího zdržení podle jemu předepsané Route pokračoval“. Neberich na své pionýrské slavkovské bádání asi jen tak nezapomněl a slabou útěchou mu jistě bylo i vědomí, že v hostinci U Tří knížat před ním nocoval náčelník Napoleonova štábu Berthier. Každopádně ale nevědomky a pomyslně uvedl v život něco, co dnes nazýváme fenomén Austelitz.[2] Jeho dnes již úsměvné opletačky s rakouským represivním aparátem ale zároveň předznamenaly, že fenomén Austerlitz, resp. jeho výklad a realizace budou vždy podléhat dobovým mocenským vlivům.

 

 

I když výše zmiňovanou příhodu musíme číst v kontextu tehdy platného válečného stavu, problematický vztah rakouského mocenského aparátu k fenoménu Austerlitz byl trvalý. Ostatně, kdo by očekával, že se monarchie bude hlásit k prohrané bitvě, kterou vyvrcholilo pro ni tak tragické tažení roku 1805. Nic na tom nemohl změnit ani časový odstup. Vždyť Napoleon, jakkoliv jeho tahy na pomyslných bitevních šachovnicích vstoupily ihned do vojenských příruček a jakkoliv byl pro svoji strategickou genialitu obdivován vojenskými teoretiky všech evropských armád, zůstával pro rakouský režim osobou navždy nepřijatelnou z hlediska politického. Celé 19. století se tak v souvislosti s fenoménem Austerlitz nedělo vůbec nic podstatného. Teprve na přelomu století povolil režim aktivity dr. Slováka, které vyústily ve zbudování památníku padlým vojákům nad Prací, tato akce však měla výhradně pietní rozměr. I tak ji ale ze strany úřadů provázely obstrukce, situaci zkomplikovala válka a následný převrat, takže mohyla postavená r. 1912 mohla být zpřístupněna veřejnosti teprve v r. 1923.

První republika díky svému, jak se později ukázalo, značně naivnímu frankofilství fenoménu Austerlitz naopak velmi přála. Oslava někdejšího vítězství francouzské armády se stala příhodným symbolickým prostředkem k jasnému vymezení se proti svržené monarchii a k utužení nových spojeneckých vazeb. Na bojišti fungoval památník Mohyla míru, o který pečovala Mohylová komise Zemského cizineckého svazu, jejímž čestným předsedou byl až do r. 1929 právě Alois Slovák, a Napoleonskou výstavu uspořádanou už po jeho smrti r. 1931 navštívil sám prezident T. G. Masaryk. V témže roce vznikla napoleonská společnost pražská, o tři roky později brněnská. V r. 1933 a 1935 proběhly ve Slavkově Napoleonské hry za přítomnosti mnoha uniformovaných vojáků. Slibně se rozvíjející tradice však byla ukončena příchodem Němců a další velkou válkou.

Poúnorový režim na připomínání prohrané bitvy z dob odsouzené monarchie opět žádný zájem neměl. Někdejší frankofilní československé nálady vlivem mnichovské zrady celkem pochopitelně opadly a Sovětský svaz nemohl mít k tehdejšímu střetu s Francouzi u Slavkova vztah jiný než odtažitý. Bojovala zde sice tehdy na straně spojenců především armáda ruská, šlo ale o armádu „prohnilého“ feudálního samoděržaví, od kterého se bolševický režim zcela distancoval, armádu, která navíc naprosto selhala, a byla na hlavu poražena. Demonstrovat tak na tomto případě nezdolnost ruského obyčejného vojáka by na rozdíl od bitev pozdějších působilo značně komicky. Oficiální režimní, často i vysoce kvalitní velkoformátové projekty se soustředily na zpracování historických událostí s tematikou sociálních hnutí, neoficiální, občanské aktivity téměř neexistovaly. Paranoidní režim by ve srocování lidu v uniformách rakouských a francouzských nemohl vidět nic jiného než provokaci, nemluvě o případném ozbrojování, byť zbraněmi jakkoliv zastaralými. Nadšenci v uniformách se ve výroční dny na bojišti sice tu a tam objevovali, hrozilo jim ale v podstatě to samé, co Neberichovi roku 1809. Jedinou možností, jak získat alespoň omezené oficiální organizační zázemí, bylo od druhé poloviny 70. let spojení se Svazarmem.

Když nechalo moskevské komunistické vedení své satelity ve východní Evropě osudu a nesvéprávný režim v Československé republice se tím zhroutil, otevřely se fenoménu Austerlitz zcela nové možnosti. V r. 1990 byla v celostátní modifikaci obnovena Napoleonská společnost se sídlem ve Slavkově a vzniklo mnoho vojenskohistorických spolků, které pro akce u nás i v zahraničí vygenerovaly značné množství učinkujících. Tento proces je však třeba vnímat v kontextu polistopadového boomu reenactmentu všech vojenskohistorických období, řekněme, od Římanů až po vojáky socialistického Československa; reenactorů, kteří by se věnovali jenom jednomu období, bylo tak jako tak vždy poměrně málo. Je ale celkem zjevné, že napoleonika zaujala mezi ostatními obdobími v jistém směru výsadní postavení a v jejím rámci probíhající projekty mají z některých hledisek poměrně vysokou úroveň. Je to dáno třemi základními důvody:

1. Podporované mezinárodní projekty.

Většina akcí napoleoniky se odehrává v zahraničí a díky zájmu sponzorů je finančně zajištěna. Reenactoři tak pojednou dostali možnost za zpravidla zanedbatelné částky cestovat po Evropě, většinou do zemí, do kterých dříve cestovat nesměli. Napoleonika se tak pro ně stala levnou cestovkou a psychologickým mostem domnělého návratu do vysněné západní Evropy.

2. Promenádní charakter reenactmentu

Napoleonika patří do historického mezidobí (cca 1700-1900), ve kterém je v současném pojetí reenactmentu akcentována spíše statická role. Zatímco skupiny věnující se gotice nebo třicetileté válce provozují šerm a mimo bitev často produkují i vlastní komponovaná šermířská vystoupení, od reenactorů napoleonských se nic podobného neočekává. Požadavky na jejich výcvik a fyzickou kondici jsou proto naprosto minimální. Veškerá akce sestává z promenování, pochodování a bitevních střetů, které se ale omezují na schematické vzájemné přibližování a oddalování jednotek, přičemž je kontakt z bezpečnostních důvodů redukován na v krajním případě přetlačování předních řad. Probíhající rekonstrukce jsou tedy veskrze pohodovými, oddechovými akcemi, čímž mimo jiné umožňují plnohodnotné zapojení i těch nejstarších reenactorských ročníků.

3. Napoleonský mýtus

Je celkem logické, že z místních reenactorů táhnou káru fenoménu Austerlitz především bonapartisté. [3] Bonapartismus je mezi českými reenactory pěstován především pravicově orientovanými zbohatlíky a podnikateli,[4] dále pak  běžnými nadšenci neukotvenými ve smyslu národních tradic. Napoleonský mýtus se zde proto vyskytuje ve dvou základních formách podle příslušnosti k sociálním skupinám. U „obyčejných“ reenactorů, kterým polistopadový vývoj nepřinesl žádný významný osobní profit, je to forma kvazi liberálního idealismu a hledání osobního vzoru v silném progresívním vůdci s armádou s efektnějšími uniformami. U těch výše postavených, kterým se v 90 letech podařilo etablovat v nově vznikajících oligarchiích, hraje napoleonský mýtus též nezanedbatelnou legitimizační roli. Bohatými a vlivnými jsme se nestali náhodou – prosadili jsme se v rámci sociálního darwinismu stejně, jako kdysi Napoleon.[5] O tom, že hlavním motivem ve francouzské sekci je mýtus a nikoliv racio, ostatně svědčí i nepatrný zájem těchto reenactorů o členství a práci ve společnosti nesoucí Napoleonovo jméno.

V rakouském voji je situace poněkud složitější. Jakýmsi smysluplným protějškem bonapartistů by mohli být monarchisté, podle mého názoru se jich ale mezi reenactory vyskytuje tak málo, že bonapartismus spíše kontrastuje s druhou, daleko početnější skupinou vyznavačů starosvětského austro-romantismu, který není ničím jiným než směsicí příklonu ke sběratelství rakouských militarií, pohádkovému mýtu o starých dobrých časech, monarchii a jejího obrazu vytvořeného paradoxně Jaroslavem Haškem a Josefem Ladou. Jedná se tedy o historický kýč, který má ale nepopiratelné kouzlo, neboť se v praxi zpravidla projevuje rozmlouváním o militariích ve starodávné hospůdce za častého citování výroků z Osudů dobrého vojáka Švejka. Třetí skupinou jsou v rakouském táboře racionalisté, jejichž ideálu si osobně cením nejvíce, protože vstupují do historických jednotek s ohledem na vojenské tradice svého národa, a ne podle toho, která armáda byla v daném období progresivnější, měla blýskavější uniformy a vyhrávala.

Nejrozmanitější spektrum z hlediska ideových pohnutek je vzhledem k celkovému počtu v ruské sekci. Počet reenactorů je zde nejmenší, množství motivů ale zároveň největší, od nemnoha rusofilů, kterým se zalíbila ruská kultura a uniformy, přes exhibicionisty, kteří se chtěli učinit zajímavými, až po nedoceněné pragmatiky, kteří se „na to dali“ prostě proto, aby na akcích nějací Rusové vůbec byli.

Všechny výše zmíněné důvody samozřejmě mají své důsledky, přes veškerá osobní přání proto nemá smysl zastírat, že se rakouská sekce vyznačuje určitou pomalostí a v akčnosti za temperamentnější francouzskou znatelně zaostává. Kdo někdy navštívil rekonstrukci bitvy u Kolína, dovede si asi představit, jak by vypadal fenomén Austerlitz v režii Rakušanů.[6]

Jestliže ale mezi reenactory panují značné rozdíly co do pohnutek k činnosti samotné, je nasnadě, že se tyto rozdíly projevují také v jejich následné angažovanosti, znalostech a dovednostech a tedy v jejich využitelnosti a celkovém přínosu pro společnou věc. Velkou roli v tomto směru také hrají materiální možnosti reenactorů. Vždyť celá reenactorská scéna prošla značnými změnami v oblasti sociální. Zatímco v r. 1990 vyšel celý reenactment zhruba ze stejného bodu, jakési široké fronty střední třídy, za uplynulých 25 let prodělal sociální restrukturalizaci, která u některých segmentů dospěla až ke zjevné oligarchizaci. Situace, kdy soustružník diriguje topného olejobarona je reliktem 90 let a směřuje k nenávratnu. V proudu je proces emancipace majetnějších, kdy se novodobí zbohatlíci, kteří v jednotkách ledacos financují, poskytují dopravní prostředky, koně atd., už nehodlají spokojit s dosavadní rolí rovnocenných statistů a hlásí se o větší podíl na rozhodování a přebírají vedení. Na opačném pólu spektra pak mizí reenactoři, kteří po různých osobních peripetiích již nejsou schopni držet krok z důvodů existenčních.

 

Určitým úskalím napoleoniky jsou poměry ve vojenskohistorických spolcích, což ale platí pro reenactment obecně. Aby se mohl každý zájmový spolek kontinuálně rozvíjet, musí mít vyřešeny dva základní problémy své konstituce – konzervativní a progresivní. Jeho fungování totiž (jinými slovy) stojí na dvou pilířích a to ideovém a realizačně činorodém. Dobře postavený ideový pilíř tvoří správný poměr idealismu a racionality. Převažuje-li výrazně idealismus, počínání celku se stává neefektivním a směšným, převažuje-li racionalita, všechny technické procesy často fungují jako na drátkách, postupně ale vyprchá pro reenactment tak životně důležitý étos, lidé přestanou být vnitřně uspokojováni a spolek se rozpadne nebo živoří. Adekvátní realizačně-činorodý pilíř pak tvoří vnitřní víceúrovňová struktura, která umožňuje uplatnění všech členů spolku, tedy jak těch aktivních, progresivních, kteří chtějí neustále něco nového objevovat, podnikat, vymýšlet a vylepšovat, tak těch pasivních, spokojených se statusem quo, kteří upřednostňují spíše pospolitost a jejichž pohnutky pro členství ve spolku jsou spíše společensko-komunitní.

To je ovšem jakýsi ideální stav a takových skupin jsem za svoji éru reenactora poznal jenom několik, fungovaly takto navíc vždy jen určité údobí své existence, které bylo zpravidla ohraničeno nějakými personálními obměnami. Je zajímavé, že konstituce spolku co do způsobu výkonu moci nehraje v tomto ohledu podstatnou roli. Spolky, ať jsou kontrolovány demokraticky nebo uzurpátorsky mohou být funkční i nefunkční, neboť důležitou roli hraje vždy ještě více faktorů. Velká část skupin funguje jako hlouček postradatelných kanónenfutr kolem jednoho samozvaného generála, který je daného spolku podstatou a definicí. Své výsadní postavení opírá o nějaké hmotné statky, které vkládá do reenactmentového podnikání nebo o konexe, kterými je zakomponován v reenactmentové oligarchii. Jeho autoritativní chování, jehož hlavním motivem je nezřídka patetický romantismus a vlastní osobní prospěch, vede většinou poměrně účinně a přímočaře k cíli, má ale za následek průběžný odchod všech schopných lidí z jednotky, neboť zde nenacházejí možnost seberealizace. Schůze takových spolků pak připomínají schůze politických stran, neboť se na nich neřeší nic jiného než funkce a peníze, tedy mocenské uspořádání v rámci skupiny a celého reenactmentu. Spolky řízené kolektivně jsou intelektuálovi samozřejmě bližší a příznivější, často však trpí značnou neakceschopností, neboť jejich členové buď nejsou schopni na ničem se domluvit, nebo je většina z nich pasivní a mimo planých řečí a civění do Aukra žádnou činnost vyvíjet nehodlá. Veškeré aktivity tělesa tak stojí zpravidla na dvou až třech lidech, kteří vše podstatné vymýšlejí a pak také i realizují, ostatní se vymlouvají na nedostatek času a „jenom se vezou“. Muži moudrému a s hlubším zájmem o věc tedy nezbývá, než se k nějakému trochu fungujícímu spolku přidat a doufat, že stávající, jakž takž vyhovující konstelace alespoň pár let vydrží. I tak bude obtěžován různými podivíny, kterými se reenactment jen hemží.[7]

 

 

Problémem reenactmentu vždy bylo a nadále zůstává odborné zázemí. Je nesporné, že v poznání dobových reálií se napoleonský reenactment za posledních 20 let výrazně posunul vpřed, děje se tak ale především díky internetu a úsilí diletantů z řad samotných reenactorů.[8] Pominu-li knihy Jiřího Kovaříka, které jsou ale výsledkem jeho osobních, v podstatě komerčních aktivit, nemohu než konstatovat, že oficiální vojenskohistorické instituce, od kterých by jeden očekával, že budou odborně zajišťovat potřeby nastolené „zdola“, pracují na režimní objednávku, zabředly někde u Milady Horákové a témata živená zájmem reenactorů nechávají téměř bez povšimnutí.[9] Hlavní tíha bádání tak spočívá především na reenactorech samotných. Ti však z hlediska odborného tvoří značně rozporný houf od vynikajících znalců evropského formátu, kteří díky dlouholetému zájmu a sběratelství předčili ve svém oboru vystudované historiky a muzejní pracovníky, až po většinu setrvávající v povrchnosti a vojensko-historickém pohádkaření.

Když jsem se jako organolog a hudební historik, který má se studiem dobových pramenů jisté zkušenosti, začal zabývat c. k. mysliveckou problematikou, byl jsem překvapen, že mezi badateli v rakouské sekci  panuje celá řada předsudků a zmatených zpráv, které uvádějí mnohé členy historických jednotek v omyl. U táborových ohňů našich vojenských ležení se léta letoucí vedou nekonečné debaty o barvách a střihu uniforem, výzbroji a dobové realitě, které většinou probíhají ve stylu „člověče znám jednoho, ten má doma knížku, ukazoval mně obrázky“, „našel jsem něco na internetu“ nebo „byl jsem v muzeu, tam ti byly věci“. Důležitá je přitom v celém tomto procesu instituce tzv. jednookých králů. Jednooký král je ozdobou téměř každé jednotky. Je to fanda, který se vojenskou historií už po léta zaobírá a je, aniž by měl k tomu kromě samotného zájmu jakékoliv předpoklady, považován za znalce. Svoji převahu nad ostatními založil před lety na vlastnictví nějaké obrázkové knihy, militarií a jiných respekt vzbuzujících artefaktů, které kdysi, kdy ještě neměly žádnou hodnotu, získal tak, že je s někým za něco vyměnil. Tak se stal mezi slepými jednookým králem. Strategii má v malíčku a také taktikem je na slovo vzatým – v lesní houštině staví karé proti jednomu zbloudilému husarovi. Neovládá žádný další jazyk, který by mu umožnil čerpat z nově přístupných cizojazyčných zdrojů, proto ho doba již poněkud předběhla. Díky setrvačnosti však stále těží z někdejší aureoly a rozpory mezi mýtem a skutečností řeší mlžením. Kdykoliv tedy nějaký naivní rozumbrada přijde s novým poznatkem, o kterém by chtěl debatovat a plukovní káru posunout zase o něco dál, jednooký král záhy rozvážně zasáhne a debatu uzavře slovy: „O tom už jsme debatovali tisíckrát, na tom není co řešit“. Když mu pak nedáte pokoje a chcete vědět, k čemu tedy došli, a co k tomu on má, ukáže se, že ve skutečnosti má doma vedle nekvalitních Ottenfeldových reprodukcí několik černobílých obrázků z knihy, jejíž název nezná. Neví, že Rudolf von Ottenfeld se narodil roku 1856, a proto mu ani nemůže dojít, že Ottenfeldovy kresby nemají bez konfrontace s primárními prameny žádnou dokumentační hodnotu.[10] Kutilství manuální (šití a výroba čehokoliv) se tak převádí i na kutilství heuristické, kdy se prameny primární, sekundární spolu s různými irelevantními informacemi hodí do jednoho pytle a nakládá se s nimi, jakoby mezi nimi nebylo rozdílu. Pominu-li dobrý pocit z diskuse samotné, kterému se tímto rozhodně nehodlám vysmívat, nemá smysl si nalhávat, že by tato činnost mohla vést k nějakému upotřebitelnému výsledku.

Dalším důvodem je absence metodologického přístupu, který je v historickém bádání platný a má nesporné výsledky. Nedůvěra k vědě je bezpochyby oprávněná. Během svého vývoje se institucionalizovala, proměnila se v eklesiomorfní strukturu a dá se jí čím dál méně věřit. University již nejsou ctihodnými institucemi zaměřenými na zprostředkování pravdy poznané, nýbrž oligarchicky ovládanými firmami, které mají prodávat návod, jak na dělání vědy zbohatnout. Specifická korporatizace vědeckých institucí postihla citelně obzvláště humanitní vědy, které jsou zpolitizovány, produkují akademický škvár, zřídka přijdou s něčím opravdu užitečným a skrze nesmyslný grantový systém v podstatě rozkrádají veřejný sektor. Odhlédnuto od tohoto šarlatánství by však bylo nerozumné vědu jako systém a prostředek k hledání pravdy zcela zavrhnout, neboť Descartův odkaz v metodologii vědy je stále platný a patrný a metoda má v procesu poznávání nesporné výsledky. Jejím základem pro člověka akademismem nepoznamenaného může být pouhé a prosté kritické myšlení, kde slovo pouhé je však velmi ošidné, neboť schopnost kritického analytického myšlení je podle mých poznatků dána geneticky a vyskytuje se v populaci vzácně, což je mimo jiné základním předpokladem k ovládání mas. Většina reenactorů, jako lidí vůbec proto ani neví, co z metodologického hlediska slovo kritické znamená (hodnotit a posuzovat podle předem daných pravidel) a domnívá se, že se jedná o nějaké negativní vymezování, odsuzování. Podobně je tomu s relativizováním, jehož cílem není dehonestace sledovaných jevů, nýbrž odhalení jejich pravé podstaty.

Seriózní práce s prameny vyžaduje speciální vědění a dovednosti, najít odpovědi na vyvstalé otázky proto vždy bude mimo dosah většiny zúčastněných. Přesto nebude na škodu nastínit zde alespoň principy, na kterých seriózní výzkum stojí. Jestliže bylo výše uvedeno, že je kritické myšlení základním předpokladem pro dosažení věrohodných poznatků, pak je třeba zdůraznit, že  samotné historické bádání je řemeslo, s příslušnými postupy a nástroji, jako každé jiné. Proces badatelského výzkumu se skládá z několika fází. Aby se dobral skutečného stavu věcí, musí tedy badatel dokázat:

a)     analyzovat stav dosavadního bádání

b)    dostat se k relevantním pramenům

c)     umět s nimi pracovat

d)    dokázat jejich obsah interpretovat

e)     vytvořit syntézu

Ignorace těchto principů vede ke zbytečným omylům a k mrhání úsilím také v souvislosti s dochovanými dobovými reáliemi. Nejeden badatel tak objíždí hrady, zámky a muzea, kde obkresluje dochované zbraně, přilby, klobouky a části uniforem. Zcela zbytečně si pak láme hlavu nad nesourodostí a neuchopitelností nashromážděných poznatků, protože neví, že dochované předměty mají pro výzkum podobnou hodnotu jako již zmíněné Ottenfeldovy obrázky – bez patřičného zhodnocení nejsou věrohodným pramenem. Především proto, že byly později různě upravovány a předělávány, ale také proto, že vojenské kostýmy byly používány a replikovány pro ceremoniální účely, slavnosti a retrobály, které byly u vídeňského dvora a vyšší šlechty oblíbeny, tuším, již od dob Karla VI. a probíhaly i v 19. století. Podobně jako u Stradivárek nebo čepelí z Toleda, které se začaly dobovými postupy falšovat již za života autorů nebo záhy po jejich smrti, je nemožné s jistotou rozhodnout, co je falzum a co originál, je též nemožné u ručně šitých a z podobného sukna vyrobených uniforem rozeznat, zda se jedná o kus původní nebo napodobeninu z poloviny 19. století. Závěr pak nemůže být jiný než zmatený ve smyslu často slýchané věty: „Oni, člověče, tak nějak používali všechno, co bylo“.

Studium odborné literatury má smysl, takto získané poznatky však pro potřeby historických jednotek vyhovují jen z části. Jednak proto, že jen málokterý autor přichází skutečně s něčím novým a často pouze manipuluje s poznatky ze starší literatury, které přebírá i s chybami, za druhé pak proto, že badatelé z řad tvůrců oživlé historie dnes již zacházejí do takových detailů, kterými se oficiální odborná literatura dosud vůbec nezabývala. Jejich potřeby proto mohou být uspokojeny pouze cíleným odborným pramenným výzkumem. Zde je třeba podotknout, že rozsáhlé dílo Jiřího Kovaříka, které je přínosné především díky množství překladů dosud nepublikovaných dobových vzpomínek a jejich kompilací spadá do literatury faktu, která ovšem plní poněkud jinou, spíše popularizační funkci a fundovanou vědeckou práci nemůže nahradit.

Velkým a v podstatě převratným pomocníkem reenactmentu je internet, celkově vzato však může u většiny reenactorů plnit pouze recepční funkci. Nesčetné množství webových projektů přináší obrovské množství informací v psané či obrazové podobě, jedná se však o informace různé kvality a relevance, se kterými si většina reenactorů ztěží bude vědět rady. Problémem většinou opět zůstává jejich třídění a interpretace, neboť i relevantní pramen nesprávně identifikovaný a interpretovaný se stává dezinformací. Spoléhat je možno na specializované weby typu Napoleon online nebo u nás Prima plana, které mají ambice vytvářet databáze relevantních pramenů, tyto aktivity však mají omezené zdroje i možnosti vlastního výzkumu a lze je prozatím chápat jako vademecum reenactmentu s obsahem spíše nahodilým.

Jedinou možností, jak se dobrat skutečného stavu věcí, je tedy především výzkum primárních pramenů – dobových předpisů a ikonografie. Ani pak ale nemáme zcela vyhráno, neboť s přibývajícími poznatky vyvstane řada problémů. Především – máme ztvárňovat daný vojenský útvar a provádět bojovou činnost tak, jak to bylo v daném období předepsáno, nebo jak se domníváme, že to bylo prováděno ve skutečnosti?[11] Vždyť ne všechny dobové reálie jsou v daný moment reprodukovatelné. Ve hře je vždy více faktorů, jako kvalita materiálu, jeho dostupnost, cena, počet účastníků, jejich schopnosti a fyzická omezení, prostorové možnosti a terén v místě konání akce atd. Já sám jsem navíc příznivcem názoru, že duch kamarádství a pospolitosti je pro jednotku vždy důležitější než drobné odchylky od dobové reality. Ostatně věrným obrazem dobové reality reenactment nikdy nebude, může se mu pouze více či méně přibližovat. Je třeba též uvážit, že ve hře nejsou pouze představy samotných reenactorů. Reenactment slouží jako poučná zábava pro širokou veřejnost a má tedy  nezanedbatelnou výchovnou funkci. Pokud ale chceme ukázat divákům jednotlivé složky vojska a předvést jejich bojovou činnost, neobejde se to bez určitého zhuštění a schematizování celé problematiky podobně, jako je tomu u kompozice šermířských akcí. Každá jednotka by tak měla vystupovat v jakémsi ideálním stavu a provádět především to, co pro ni bylo nejtypičtější. Hledání odpovědi na výše položenou otázku tedy není snadné a výsledkem vždy bude nějaký kompromis, přece se však bude blížit více poloze předpisové, jinak by se celá záležitost ocitla v chaosu. Neustále zde však platí jedno z nejdůležitějších pravidel reenactmentu – pokud jsme se dobové realitě z nějakých objektivních důvodů vzdálili, musíme si toho být vědomi.[12]

Zde pokládám za nutné upozornit na úskalí spojené s ikonografickým materiálem. Ikonogram studujeme vždy zásadně v originále. Pokud k němu nemáme přístup a jsme nuceni použít reprodukci, musíme si alespoň ověřit (dotazem, konzultací, porovnáním), jaký je mezi nimi vztah. Knižní reprodukce je možno vzít v potaz jen orientačně, pro studium barevných odstínů jsou zpravidla zcela nepoužitelné. Nejspolehlivějším ikonografickým zdrojem jsou akvarely, oleje a ručně kolorované tisky, kde si malíř potřebný barevný odstín bezprostředně sám míchá, pokud nebyly později vystaveny světelnému záření. Problém pak nastává především u litografií. Litografie je jako reprodukční technologie obdivuhodná, velmi precizní a výsledný tisk je barevně dlouhodobě stálý. Jelikož se však barvy postupně skládají po jednotlivých vrstvách, je velmi náročné dobrat se původně zamýšleného odstínu. Proto se někdy stává, že výsledek není adekvátní. K tomu se ještě přidružuje problém se šrafováním černou barvou v záhybech a na odvrácených plochách, které vytváří optický klam, kdy se použitý barevný odstín jeví oku jako mnohem tmavší než je ve skutečnosti. Žádné vyobrazení nikdy neposuzujeme samostatně, obzvláště jedná-li se o zvláštní jednotky, kde neexistuje téměř žádný srovnávací materiál. Je tedy třeba opatřit si celou kolekci obrázků, do které toto vyobrazení patří, a zkontrolovat autorovu věrohodnost u těch druhů vojska, jejichž podobu máme doloženou z jiných zdrojů. Je-li vše v pořádku a precizně provedeno, pokládáme i naše vyobrazení za správné, neboť autor by nemaloval nic, k čemu by neměl důvod. Věrohodnost barev si ověříme jednoduše tím, že porovnáme barevné odstíny u těch složek vojska, které by je měly mít stejné. Pokud se výsledné barvy znatelně různí, jedná se zpravidla o chybu tisku. Ten samý princip platí pro práci s dobovými barevnými vzorníky. Sledovaný odstín s příslušným názvem neposuzujeme odděleně, nýbrž zkoumáme též adekvátnost ostatních odstínů a jejich vzájemné vztahy v rámci celého barevného spektra.[13] Problematika vyobrazení myslivců v období napoleonských válek je o to složitější, že se myslivci dělili na štucaře a karabiníky. Autoři vyobrazení totiž (ať už z neznalosti nebo pro zjednodušení) až na výjimky spojovali obě sorty dohromady. Setkáváme se tak s karabiníky, kteří mají prachovnice, se štucaři s pěchotním bodákem v délce mysliveckého bodáku atd. Materiálu není mnoho, přece však není jiné cesty, než interpretovat to, co vidíme. Hledat a upřednostňovat to, co bychom vidět chtěli, tak jak to mnozí činí, toť cesta do slepé uličky.

Předsudky, že o rakouské armádě ví nejvíce Rakušan, o francouzské Francouz atd., sice vycházejí z logických pohnutek, jsou ale zcela mylné.[14] Badatelé z ČR dosahují vynikajících výsledků, těchto je však poskrovnu, protože jejich práci, jakkoliv klade vysoké nároky na vzdělání, čas a peníze,  tato společnost a i většina reenactorů prostě neuznává. Zatímco nároky na odměnu puškaře, švadleny a dalších producentů hmoty každý pokládá za zcela opodstatněné, s odměnou pro výrobce relevantních informací nikdo nepočítá. Přitom publikační možnosti téměř neexistují. Autor literatury faktu, který pouze překládá a kompiluje texty různých autorů a výsledek balí do čtivého hávu, tak vydává jeden titul za druhým, skutečný historik tráví týdny po archivech, přičemž výsledkem je jeden malý článek, za který mu nikdo nic nedá. Naopak ještě je za něj pronásledován. Pokud se mu vůbec naskytne možnost někde publikovat, honoráře, jsou buď naprosto směšné, nebo se vůbec nevyplácejí. Podobně je tomu se seriozním vývojem, který naráží na těžkosti na všech stranách. Řemeslníci, mají-li dostatek zakázek, nemají na vývoji, který je vždy drahý a zaplatí se až množstvím následně vyrobených kusů, zájem, protože výroba již zaběhnutých výrobků je bezproblémová a vydělává. To platí obzvláště u výbavy marginálních složek vojska, kterou si pak objedná 5 lidí z celého reenactmentu. I když se pak přes všechny překážky a nemalé náklady vývoj nějaké propriety podaří, u většiny reenactorů narazí na nezájem, protože jak bylo výše uvedeno, jejich pohnutky pro účast na reenactmentu mají jiné motivy. Vojenskohistorické instituce, jak též již poznamenáno, selhávají a pole reenactorského mecenátu zůstává neorané.

 

 

 

Jeden z velkých problémů současného napoleonského reenactmentu vidím ve snahách o jeho politizaci a privatizaci. Polistopadový vývoj, který přinesl v oblasti občanských aktivit značné uvolnění, má i své stinné stránky. Nejeden předák se snaží reenactment využít k vlastním cílům a už se opět vynořili i loajální Stocklaskové, kteří se v časech západního rekolonialismu České republiky snaží zalíbit současnému režimu a hrají na protiruskou a protislovanskou notu. Těžkosti  a útrapy spojené s rekonstrukcí bitvy u Borodina 2012 tak byly různými konjunkturalisty přetřásány, kde se dalo, problémy, ponižující a arogantní jednání pořadatelů rekonstrukce bitvy u Waterloo 2015 jsou oproti tomu přecházeny mlčením.[15] Z hlediska válečných zločinů tragická glorifikace kontroverzní osobnosti jakou byl humanitární bombardér Václav Havel nebo trapné plédování za Karla Schwarzenberga na významných stránkách napoleonského reenactmentu zavádí naši společnou věc na scestí a svědčí o tom, že kritické myšlení je postrádáno na všech úrovních. Kéž by se aktéři těchto nepatřičných angažmá raději starali o to, aby bylo o reenactory na akcích po všech stránkách lépe postaráno a byly peníze na vývoj, publikační činnost a další potřebné aktivity. Pokud by se měl reenactment nějak politicky angažovat, tak mimo hlubokého ticha pouze v duchu sloganu vídeňského Arsenalu Kriege gehören ins Museum neustále poukazovat na potřebu ukončení válek ve světě.

Mnoho otazníků visí nad organizačním rámcem napoleoniky. Problémem je konstituce a mandát Středoevropské napoleonské společnosti – CENS, které se po založení v r. 2003 oproti mezinárodním ambicím nepodařilo prosadit ani jako všezastřešující národní organizaci. Vznikla tak schizofrenní situace, kdy CENS řídila a koordinovala organizační a ekonomické procesy při pořádání napoleonských akcí, přičemž řada účastnících se historických jednotek zůstala mimo její rámec a mezi oběma stranami neprobíhala vzájemná kontrola.[16] Sporná legitimita pak ještě více oslabila po slavkovském rozkolu oligarchů, po kterém CENS opustilo několik důležitých jednotek všech sekcí. Osobně vnímám vzniklou situaci spíše pozitivně, jako naději na změnu, která přinese větší konkurenci a více nových akcí. Činitelé, kteří se dosud zabývali sami sebou, se budou muset daleko více zajímat o potřeby reenactorů a vůbec veřejného prostoru reenactmentu, za který by měli konečně začít cítit odpovědnost. Není pochyb o tom, že pokud CENS neprojde výraznou vnitřní proměnou, zůstane jen kulisou zakrývající zájmy několika jednotlivců, kteří ovládají přísun peněz. I organizátoři konkurenčních projektů však musejí být ve střehu. Tak jako v rovině občansko-sociální existuje zjevný morální rozdíl mezi občanským nárokem a almužnou (i když výsledek může být momentálně týž), stejně tak existuje v reenactmentovém podnikání rozdíl mezi institucionálně ukotveným konsensuálním rozhodnutím a momentálním nápadem, či vrtochem soukromníka. Zatímco úsilí prosazované v širším organizačním rámci aspiruje na delší kontinuitu a širší společenský dopad, akce výstředního milionáře, který je sám vymýšlí, shání na ně peníze a jako reenactorský kondotiér si pak na ně najímá osazenstvo, mohou snadno sklouznout ke komerci, přehnané tvůrčí asertivitě nebo z reenactorské scény zmizet stejně náhle, jako se na ní objevily.  

Československá napoleonská společnost co do počtu členů skomírá a pokud se něco nezmění, obávám se, že na ní čas již velmi záhy ukáže, jakou roli vlastně v polistopadovém napoleonském bumu hrály racionální úvahy a jakou prchavá romantika a naivní reenactorské pravdoláskaření. Přitom péče o pomníky, pořádání konferencí a vydávání Bulletinu tvoří morální základ jinak namnoze povrchní zájmové činnosti. Mělo by být prvořadou snahou současného vedení ČSNS problém členské základny v dohledné době vyřešit a to buď užším a intenzivnějším spojením s francouzskou sekcí napoleonského reenactmentu, nebo změnou své konstituce.[17]

 

 

Závěrem krátce k samotným rakouským myslivcům. Od chvíle, kdy jsem z informační nouze sepsal krátké pojednání o myslivcích, uběhlo několik let dalších výzkumů, které přinesly odpovědi na všechny důležité otázky. Jejich aplikaci zpočátku bránilo úsilí různých jednookých králů, kteří se novými poznatky vždy cítí ohroženi a každého, kdo jim narušuje jejich zaběhnutá schemata, se snaží z reenactmentu vyobcovat nebo alespoň ostrakizovat. I přes tento odpor se však situace pozvolna mění. Zatímco ještě před nemnoha lety pobíhalo po bitevních polích několik mysliveckých spolků a každý měl jinou barvu uniformy (což je ale nechávalo naprosto v klidu), dnes již vědí, co je to odstín hechgrau. Někteří už vědí, že myslivci nosili holínky a ne kamaše, které byly zavedeny až v r. 1818. Vchází též v povědomí dělení myslivců na štucaře a karabiníky, které dosud neexistovalo. Jednak proto, že většina reenactorů o něm do nedávného zveřejnění mých poznatků neměla ani potuchy, jednak proto, že se přede mnou nenašel nikdo, kdo by byl schopen vyvinout věrnou repliku myslivecké karabiny.[18] Téměř nikdo ale zatím netuší (a to v rakouské sekci vůbec), že uniforma sestávala ze dvou kompletů vlněného a lněného, přičemž lněný komplet nebyl žádnou pracovní hazukou, nýbrž značně sofistikovaným druhem oděvu, ve kterém se v případě potřeby i rukovalo. Stejně tak se k celému rakouskému voji vztahuje i poslední poznámka věnovaná mysliveckému saku. Model 1798, resp. 1808 již vešel ve známost a pozvolna vytlačuje neadekvátní model s předním půlkulatým výkrojem z roku 1820. Doposud jsem se ale nesetkal s nikým, kdo by měl správně provedeny faldy s paspulemi na zadní části saka. Všechny exempláře, které jsem viděl, jsou výsledkem nepochopení a následné improvizace. Není to jenom proto, že se „sběratelé reenactorských výročí“ kdysi spokojili s prototypem saka a la Hrátky s čertem. Řešení totiž v pozdější době nepřineslo ani povrchní zhodnocení vyobrazení sak v kolekci Schmideder-Blätter, protože dosavadním badatelům uniklo, že Schmideder, resp. jeho pracovní skupina malovali sako v aranžované poloze, kdy faldy zavřeli. Mezi okraji přehybů je tak vidět pouze barevná paspule, což vedlo k mylnému závěru, že je s nimi na stejné úrovni a je buď přišitá k jednomu z nich, nebo dokonce oba spojuje. Paspule je však ve skutečnosti všitá do švu spojujícího faldové záhyby pod okraji přehybů a je tak na nich nezávislá. Jediným vodítkem pro pochopení systému záhybů jsou detailní nástřihové plány, které jsou součástí zmíněných nákresů. Jejich podrobné studium ukázalo, že všechny tři základní konstrukční části saka (rukávy nepočítaje), mají v místě spojovacích švů zhruba od výšky ledvin k spodnímu okraji saka přídavky v podobě úzkých svislých obdélníků, které se při sešívání dílů k sobě harmonikovitě složí. Každý z faldů je tak vytvořen dvěma protizáhyby, z nichž je každý ještě uprostřed přeložený, takže se při rozevírání směrem k spodnímu okraji jednostranně harmonikovitě roztahuje.[19] Výsledkem tohoto řešení jsou zdobné a zároveň vysoce funkční prvky, které umožňují přirozenou flexibilitu saka v místě, kde by bylo deformováno. Pokud se alespoň tyto nejdůležitější nové poznatky podaří v nejbližších letech v rámci mysliveckých jednotek standardizovat, budu to považovat za úspěch. Strategicko-taktické aspekty nasazování myslivců v poli a jejich odraz v současných realizacích bitevních rekonstrukcí pomíjím, a to ze dvou důvodů. První důvod je subjektivní. Bude ještě dlouho trvat, než si reenactorská scéna uvědomí, že myslivci, resp. lehká pěchota byli určeni k tzv. malé válce, tudíž měli v mnoha ohledech daleko blíže k lehké jízdě, než k řadové pěchotě. Druhým, objektivním důvodem je fakt, že většina akcí, které myslivci prováděli, je v rámci bitevních rekonstrukcí nerealizovatelná.

 

 

V tomto pojednání jsem se pokusil o kritické zhodnocení fenoménu Austerlitz v širším dějinném kontextu místní reenactorské scény. Jelikož se však kritický pohled zpravidla zaměřuje na oblasti, ve kterých shledává potřebu nápravy a segmenty bezproblémové spíše opomíjí, může vyznívat pesimisticky. Tomu bych rád předešel poukazem na radost, kterou sledovaný jev přes všechny nedostatky přináší jak učinkujícím tak divákům, což je nesporným důkazem toho, že svou základní funkci plní. Napoleonský reenactment je podle mého názoru jednou z nejmalebnějších zájmových činností, jaké si lze vůbec představit, a kdo se mu aktivně věnuje a má štěstí na dobré spolupracovníky, žije bezpochyby velký osud.

Československá oživlá vojenská historie druhé poloviny 20. a začátku 21. století je scénou velmi členitou, specifickou a svébytnou, vzhledem k počtu obyvatel i mimořádně početnou. Tento svérázný fenomén, je tak už po mnoho let výzvou sociologům a vojenským historikům. Hozená rukavice však leží na ulici více méně bez povšimnutí. Pozoruhodnému jevu je sice tu a tam věnována malá kapitola, článek nebo i celá kniha, všechny tyto práce však mají stejnou podstatnou vadu. Zasazení do kontextu doby díky absenci objektivních dat buď zcela chybí nebo vychází z osobních zkušeností, dojmů a zájmů jednotlivých autorů, což je ovšem základna subjektivní a omezená. Čtenář tak vždy narazí na příběh SHŠ Mušketýři a bandité, kterému je přikládán až magický význam a který implikuje chybnou pragocentrickou domněnku, že bez něj by nebylo historického šermu v Československu. Následuje pak propagace několika významnějších skupin s vypsáním jejich pozoruhodných příhod doma i v zahraničí nebo pokus o zachycení základních sociologických rysů vykreslením reenactorských typů pomocí  skutečných nebo vykonstruovaných osob. Ve výsledku tedy víme pouze to, kdy reenactorské hnutí v Československu zhruba započalo, a že je dnes reenactorů mnohem více. Nevíme ale, kolik jich skutečně je, v kolika spolcích se združují, jaké pohnutky je do řad reenactmentu přivedly, jakou vyvíjejí činnost, jaké je jejich vzdělání, zaměstnání, společenské postavení, věk, ani kolika obdobím se věnují.[20] I v tomto skromném traktátku mi tedy v některých případech pro nedostatek objektivnějších dat nezbylo, než opřít své sociologické vývody o vlastní odhady a zkušenosti reenactora. Pokud se tyto stanou podkladem pro další uvažování, diskusi a zpřesňování, budu velmi rád a rakouské sekci přeji více rozumu, méně arogance, více Karla, méně Macka, více Slováka, méně Stocklasky.

[1] René Descartes 

[2] Pod označením reenactment zde rozumím vojenskohistorický reenactment v širším významu, tedy pokusy o rekonstrukce někdejších jevů souvisejících s vojenstvím a bojovými uměními. Jako synonymum zároveň chápu  pojem oživlá vojenská historie a stejnou funkci může v určitých kontextech plnit i širší pojetí termínu historický šerm. Pod souslovím fenomén Austerlitz je pak třeba hledat všechny počiny, které souvisejí s reflexí bitvy u Slavkova r. 1805.

[3] „Wir gehen nach tschechischen Französsen“ – spontánní zvolání Wolfganga Amadea Horaka, které mě pobavilo v Peschieře del Garda, poukazuje ve skutečnosti na něco velmi podstatného. Je pravda, že v každé zemi se v napoleonice vyskytují hloučky reenactorů ztvárňující někdejší nepřátelské armády, poměr ve kterém se tak děje v ČR, je však zcela mimo toto srovnání a dle mého názoru má tento jev cosi do činění s Kunderovsko-Bělohradského syndromem nesamozřejmého národa. Nota bene, které armády ve své historii může dnešní Čech a Moravan po všech těch převratech a z venčí vnucených režimech pokládat za národní? Pokud vím, nejsou k dispozici výsledky žádného průzkumu, na základě vlastních poznatků se ale domnívám, že představitelé Francouzů tíhnou ve válce 66 spíše k armádě pruské a ve II. světové válce k armádě německé.

Jako bonapartisty zde označuji Napoleonovy obdivovatele a příznivce, nikoli zastánce politického směru.

[4] Bez pejorativního významu.

[5] Reenactment v politice. Místo církve, která hrála tuto roli dříve, vystupuje historie jako tvůrce alternativního Velkého vyprávění, které má posvětit vznik polistopadové pseudoelity. Nová oligarchie tak začala ve vlastních dějinách intuitivně hledat ideální postavy, v jejichž stínu by se její nestandardní uchopení moci vyjevilo jako cosi přirozeného. Bylo by samozřejmě nevěrohodné, kdyby se odvolávala na Jana Husa, Jana Amosa Komenského, Bernarda Bolzana nebo konečně i T. G. Masaryka, který stavěl životní postoje na ideálech humanitních. Do hledáčku pravicové propagandy se proto dostaly osobnosti jiných kvalit. Zdá se, že pravice, která vystupuje jako státotvorná a hlásí se k tradičním hodnotám, našla historický vzor v mýtu o Otci vlasti Karlu IV., kterým demonstruje své přání, aby Česká republika patřila do západní Evropy. Umírnění polistopadoví pravicoví individualisté přirozeně sympatizují s idealizovanou postavou Napoleona Bonaparta, talentovaného uchvatitele, který se chopil příležitosti a energii společenského kvasu odklonil ve svůj osobní prospěch. Bezskrupulózní gangsteři a rozkradači státu si pak celkem realisticky našli idol v Albrechtovi z Valdštejna, který započal svoji vojenskou kariéru jako zrádce, defraudant a vrah, jako člen mincovního konsorcia vytuneloval se svými kumpány státní pokladnu a „všechno mu prošlo“. Lidovci tradičně staví na legendách o sv. Martinovi a sv. Václavu, stejně jako levice na Janu Žižkovi a dalších osobnostech spojených s husitským hnutím.

[6] Nemluvě o fenoménu Štoky, který k ostudě Rakušanů probíhá ve francouzské režii.

[7] „Všude je nějakej Kamil.“ Tak osobitě pojmenoval kdysi, opouštěje reenactment, jeden z mých kamarádů jev, se kterým je třeba počítat v reenactmentu stejně jako v životě obecně. Reenactment z logiky věci a výše popsaného přitahuje, mimo jiných, v nezanedbatelném počtu též různé marginály, kteří v něm spatřují možnost, realizovat své zvrácené představy. Přecházet kvůli nim k jiné jednotce má zřídka smysl, jsou skoro všude. Nenechat se jimi otrávit a připravit o tu druhou, řekněme, polovinu zážitků pozitivních a krásných, však patří k umění života, které každý neovládá. Ostatně, i v samotné reenactorské šarvátce jsou účastníkovi zdaleka více nebezpeční vlastní spolubojovníci, než nějací nepřátelé.

[8] Mám zde na mysli původní význam slova bez pejorativního nádechu, který označoval člověka, vykonávajícího nějakou činnost pro potěšení (nikoliv za účelem obživy), bez ohledu na dosahovanou úroveň.

[9] Je to tak snad i lepší. Jedním ze základních badatelských poznatků je poznání, že velká část pracovníků institucí zaměřených výhradně nebo částečně na vojenskou historii postrádá zájem o věc a byť jen triviální znalosti. Badatel se tak setkává s muzejními pracovnicemi, které mají na starosti sbírky zbraní, nerozeznají při tom brokovnici od lehkého kulometu, pracovnicemi okresních archívů, které se štítí starých archiválií a nechápou, „jak se v tom někdo může dobrovolně přehrabovat“, stejně jako s pracovníky VHU, kteří nerozeznají francouzské uniformy od spojeneckých a nejsou ani schopni přeložit si krátkou popisku se jménem vyobrazené osoby. Nemluvě o některých správcích objektů NPÚ, kteří vůbec jako by žili v jiném století.

[10] Ottenfeldovy kresby mají neopakovatelné kouzlo a vzhledem k období vzniku jsou poměrně věrné. Zachytit určité drobné detaily však bylo za hranicemi autorových možností i dobového pojetí, v poměrně členité matérii navíc musel někdy volit mezi více variantami. Je otázkou, zda byl sám vojensko-historickým badatelem nebo mu podklady pro kresby někdo připravoval, fakticky však vytvořil rozporné dílo, na které lze spoléhat jen v hrubých obrysech. Z dochované černobílé kresby myslivců je zřejmé, že znal jejich dělení na štucaře a karabiníky, byl schopen diferencovat jejich výzbroj a výstroj a bylo mu též známo, že nosili holínky. Přesto na jednom z nejznámějších barevných vyobrazení namaloval myslivce s přilbou, kamašemi a sakem vz. 1820 (které vůbec mylně pokládal za vz. 1808), což je anachronismus. Nelze ho však činit zodpovědným, za katastrofu, kterou jeho pomýlené obrázky reenactorům způsobily. Odpovědnost nesou ti, kteří je nekriticky převzali a učinili z nich modlu, nechápajíce, že hodnota Ottenfeldova výtvarného díla je především umělecká.   

[11] Se stejným problémem se potýká též např. snaha o dobovou interpretaci staré hudby – má hudebník provádět skladbu tak, jak byla zapsána, nebo jak se domnívá, že byla prováděna?

[12] Jako příklad bych uvedl kamaše. I když jsem odhalil, že myslivci nosili holínky, neznamená to, že bych chtěl horovat za to, aby byly kamaše okamžitě odstraněny. Cena holínek je vysoká a pokud si již všichni myslivci omylem pořídili kamaše, nejrozumnějším řešením bude nahrazovat kamaše postupně podle individuální situace každého reenactora. Podobně je tomu s perkusními štucy. Jestliže jsem se setkal s argumentací „je mně  pětašedesát, už to měnit nebudu“, naprosto ji uznávám a respektuji.

[13] Název odstínu je třeba vnímat výhradně jako ustálený dobový terminus technikus relativní – bez autentického vzorníku je odstín podle názvu nerekonstruovatelný.

[14] Při mém bádání se mimo jiné vyjevilo i to, kdo a jakým způsobem se při konstituci mysliveckých jednotek dopouštěl omylů a přehmatů, a mohu konstatovat, že Rakušané, přestože měli veškeré materiály na dosah a v mateřském jazyce, neuměli s nimi pracovat a selhávali úplně stejně jako Češi a Moravané.

[15] Výjjimkou je reportáž Jakuba Samka Waterloo 2015, 200 výročí Napoleonovy definitivní porážky, která ale svojí komplexností z běžného standardu zcela vybočuje. Borodino versus Waterloo je však jen jedním střípkem z mozaiky, daly by se uvést další. Žalostným mementem jsou též výroky jednoho z členů ČSNS v politicky angažovaném režimním televizním pořadu Historie CS věnovaném Vídeňskému kongresu atd.

[16] Zde se nabízí analogie s historickým šermem. Podobný odpor a neúspěch zaznamenala kdysi idea Magisteria Petera Kozy a Petra Nůska nebo založení České asociace šermířů. Otázka mocenského rozložení sil v reenactmentu, jehož provozování je založeno na dobrovolnosti, nemá jiné řešení, než hledání kompromisů, protože jakákoliv snaha o hegemonii vyvolá okamžitou zápornou reakci. Vyhrocenost situace je vždy přímo úměrná oběmu peněz a míře vlivu, o které se hraje.

[17] Kolik zástupců rakouské sekce by asi mělo zájem o členství v Komitétu pro udržování památek z roku 1866, kdyby se tato organizace jmenovala Československá vilhelmovská společnost?

[18] V mezinárodním měřítku praktikovali toto dělení Vídeňští dobrovolníci založení kdysi Romainem Bauleschem ve Vídni, používali však neadekvátní jezdecké dragounské karabiny. Když se tento spolek rozpadl, byla část jeho know-how nadále přechovávána reenactory v českomoravském spolku Chasteler 64. Za zmínku stojí, že vývoj zbraně byl výhradně domácí záležitostí. Zdařil se díky spolupráci s jedním z našich nejvýznamnějších soukromých sběratelů palných zbraní, který poskytl originál ke zdokumentování,  a díky spolupráci s vynikajícím puškařem, který podle mého plánu následně repliku zhotovil. I když je zde nemohu jmenovat, oběma bych tímto rád poděkoval.

[19] Pokud se pokusíme tyto poznatky konfrontovat s kvalitními dobovými vyobrazeními J. G. Mansfelda a Tranquilla Mola v Abbildung der neuen Adjustirung der k. k. Armee, budeme se potýkat s podobným problémem jako u Schmidedera. Když jsou vojáci vyobrazeni zezadu, majíce na sobě výstroj, která sako přitlačuje k tělu, rozparky jsou zavřené. Vojáci, kteří výstroj nemají, zase nejsou vyobrazeni zezadu. Jediným případem je postava jednoho z vozatajů, kde je podoba faldů v rozparcích jasně patrná. Za pomoc s interpretací nástřihových plánů děkuji kostymérce Jitce Novákové z ateliéru Solitera.

[20] Krátké pojednání např. včlenil Vladimír Šindelář do tehdy přelomové knihy Šermíři, rváči, duelanti (1994). V poslední době věnoval kapitolu historickému šermu Leonid Křížek v impozantním díle Historie evropských duelů a šermu (2014). Ten ale značně přehání v doporučení v podstatě elitářsky pojaté knihy Český historický šerm Jaroslava Krupky (2014). Kniha je přínosem, ale oproti názvu nesplnila očekávání, nejen proto, že vyvolává dojem, jako by v Čechách působilo jenom několik „top“ skupin. Pro historicko-šermířskou scénu je přitom určující právě rozmanitost motivů, která generuje široké pole činností a produkčních úrovní, přičemž snahy o jejich klasifikaci jsou většinou sporné. Autorovi se zde (ať již vědomě nebo nevědomě) ale podařilo zachytit pozoruhodný jev, který dokazuje, jak jsou dojmy v reenactmentu zrádné. Z „pokleslé“ reenactorské scény se za mnoha proklamací o potřebě ji pozvednout a zušlechtit snaží vyčlenit úzká skupina „pokročilých“, aby udávala takt. Odhlédneme-li od propagandy, je však tento proces jen žalostnou přehlídkou toho, jak spolu šermířsko-kaskadérské podnikatelské oligarchie soupeří o „kšefty“ a vliv, kterážto scenérie vzbuzuje u většiny sice méně pokročilých, zato však nekomerčně založených reenactorů znechucení. Kdo tedy dělá reenactorské obci větší ostudu, zůstává otázkou těžko zodpověditelnou. Bezpochyby zajímavějším počinem je kniha Rytíři bez krále Magdalény Zemanové (2014). I když k použité metodice a celkové koncepci zachycení jevu je možno mít výhrady (výsledná forma připomínající sled novinových článků se mi jeví jako poněkud nepřehledná), kniha si všímá mnoha souvislostí, hledá odpovědi na řadu důležitých otázek a osobitým způsobem podává vícevrstevnatý pohled. Velké rozpaky budí magisterská práce Filipa Procházky s nadějným názvem Historie českého (československého) reenactingu (2013), a to jak svérázným vymezením a chápáním  pojmu reenacting, tak použitou metodou. Práce je tak přínosná pouze jako sborník výpovědí reenactorů; nota bene tzv. orální historie může být v historickém bádání použita pouze jako jedna z metod a nelze na ní fundamentálně zakládat seriózní vědeckou práci. Skutečnou monografii československé oživlé vojenské historie (jiné územní vymezení v této lokalitě nemá smysl), která by pomocí „tvrdých“ dat ukázala, jak byl sledovaný jev za bývalého režimu ovlivněn filmovou produkcí, Svazarmem, Hnutím Brontosaurus, trampingem, konzervátorskými kurzy atd. a po převratu zase novým tržním prostředím, svobodou cestování, oligarchizací společnosti atd., už budeme asi vyhlížet marně. Téma vyžaduje arci mimořádnou, ideologicky nezatíženou osobnost s erudicí na pomezí sociologie a historie, která se nikde nerýsuje. Přitom čas hraje proti nám – reenactorská scéna je velmi proměnlivá, povědomí, dokumenty a přímí účastníci pomalu mizí. Konkrétně k fenoménu Austerlitz se vedle Františka Kopeckého (O slavkovské bitvě – dopady a tradice, 2009) významně vyjádřila Hana Gernešová ve svém příspěvku Tradice vzpomínkových akcí na slavkovskou bitvu (2005) a Veronika Glettová v magisterské práci Vzpomínkové akce na bitvu u Slavkova (2012). Velkou inspirací mi bylo též krátké pojednání Jakuba Samka Bitva u Slavkova v současném re-enactmentu (2011), které mě teprve ponouklo k tomu, abych dal na papír úvahy, které zrály mnoho let. 

 
Datum: 25. 08. 2017 15:12:53 Autor: Wolfchen
Předmět: slušný základ
... asi by jste měl pokračovat.
Přidat komentář

Diskuse k tomuto článku byla uzavřena.

Vyhledávání

Foto týdne

THE LORD OF PEACE

THE LORD OF PEACE


Recenze týdne

Sborník Replicon

Soubor vybraných přednášek z ročníků 2013-2016