logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Ruská pomocná akce a Všekozácký svaz

 „Chceme žít v ČSR spolu se slovanskými bratry.“

Kozáčtí manželé Akilina a Dimitrij Popkov, roku 1922

Zákonem RČS ze dne 20. 3. 1919 č. 175 byla vládou schválena pomoc Rusku pod původním názvem „Podpůrná akce ve prospěch uprchlíků v R.Č.S. “. Na její realizaci se podílelo celkem 17 ministerstev, vládních úřadů, Červený kříž a řada dalších institucí.

V červenci 1921 bylo vládou schváleno nařízení o provádění Ruské pomocné akce (RPA) pod osobní záštitou prezidenta T. G. M. „na základě myšlenky humánní, slovanské, politické a hospodářské“. Tato velkorysá akce byla schválena vládou jako státní a hrazená z rozpočtu ministerstva zahraničních věcí (MZV).

Předpokladem byla krátkodobost, což se ukázalo být iluzorním.

Na MZV byla organizací pověřena sekce II/2 pod vedením zplnomocněného ministra dr. Václava Girsy. Ten také řídil meziministerskou komisi koordinující RPA. Komise poprvé zasedala dne 29. 7. 1921 a její průběh jasně ukazoval stanoviska zodpovědných osob k plnění náročného úkolu, který nebyl od počátku chápán jen jako ekonomický.

Bylo vytýčeno několikabodové zaměření akce:

1. Organizování první pomoci emigrantům bez přístřeší, tj. vytváření nocleháren a jídelen, poskytování nezbytných součástí oděvů, peněžních výpomocí a vytvoření zprostředkovatelen práce.

2. Zabezpečení invalidů, lidí neschopných práce a starců a poskytnutí bezplatné zdravotní péče pro ně.

3. Umožnění dokončení studia ruským a ukrajinským studentům, podporování vědeckých a uměleckých pracovníků, podpora široké vrstvy emigrace při získávání odborného vzdělání (družstevní, zemědělské, autoškoly a dalšího zaměření).

Podpora rozličných emigrantských spolků a institucí již existovala od roku 1919, neměla však charakter takto široce založené, vládou garantované akce.

Rozsáhlé vzdělávání ruských emigrantů, zejména mládeže, se jevilo v té době jako finančně nejnáročnější složkou celé akce. Do dělby práce při jejím splnění byly mimo státní instituce zapojeny Československý červený kříž, ruský ZEMGOR, Všekozácký selsko-hospodářský svaz a Sdružení Kubáňců v ČSR.

Na pomoc ruské a ukrajinské emigraci bylo ze státního rozpočtu poskytnuto:

V roce 1921 …………………………. 10,5 milionu Kč

          1922 …………………………. 50 „

          1923 …………………………. 66 „

          1924 …………………………100 „

          1925 ………..………………… 73 „

          1926 ………………………… 300 „

          1927–1936 ..…………......… 505 „

Rok po uzavření čs-sovětské smlouvy oficiální podpora ustala.

První transporty emigrantů začaly do ČSR přijíždět na konci roku 1921 z Galipole, Cařihradu a z Lemnosu. Jejich podstatnou část tvořili kozáci. O ně jako o potenciální dělníky v zemědělství byl také v ČSR největší zájem. Větší část kozácké mládeže našla na počátku veškeré zaopatření v uprchlickém táboře v Moravské Třebové. Zde vzniklo Ruské gymnázium, v němž v letech 1921 až 1935 studovalo a pobývalo celkem 800 studentů a profesorů. Vznikla zde také jedna z prvních kozáckých stanic na našem území.

Samozřejmě, že vzhledem k politické a hospodářské situaci (radikalizace levice, prosincová generální stávka) vznikaly obavy, aby se s ruskými emigranty nedostaly do země „nevítané živly“, provádějící zde svoji propagandu, zejména bolševickou a monarchistickou.

Vzhledem k tomu, že 70–80 procent prvních emigrantů z Galipole a Lemnosu byli zemědělci-kozáci, vyjádřili zástupci ministerstva zemědělství přesvědčení, že je bude možné zaměstnat nejen jako sezónní dělníky, ale i na plný úvazek. O tom, že se jedná vesměs o kvalitní zemědělce a dobré dělníky svědčil fakt, který na citované ministerské poradě zmínil legační rada dr. Slavík: „Z Galipole byl do Brazílie vypraven transport 3 000 kozáků na práce v dolech a na plantážích. Loď ale havarovala a kozáci byli vysazeni na Korsice. Z nich 2 600 našlo okamžitě zaměstnání, navzdory tomu, že v té době Francie vykazovala vysoké procento nezaměstnanosti“.

Mezi ruskými emigranty se ovšem hned našli agilní podnikavci, kteří se pokoušeli nikoliv úplně nezištně sami „distribuovat“ kozáky na práci v ČSR. Patřil mezi ně především Aleksej Grigorijevič Vinničuk, který ochotně nabízel československým úřadům především donské kozáky.

Naštěstí úřední činitelé v Praze měli velmi dobré kontakty s francouzskými úřady, které měly starosti se svými 400 000 ruskými emigranty a získali tak s nimi rychle bohaté zkušenosti. Požádaly knížete Lvova, aby zorganizoval vlastní – ruskou pomocnou akci. Tak vznikl ZEMGOR – „Sjednocení ruských činitelů městských a venkovských samospráv“, v němž byli zřetelně zastoupeni i kozáci. ZEMGOR již v roce 1920 otevřel v Praze svou pobočku se sídlem nejprve v hotelu Palace v Panské ulici, později v Praze II, Rumunská 1. Hotel Palace byl kozáckými organizacemi využíván též k shromážděním, schůzím a oslavám.

Hotel Palace v Praze

S organizací ZEMGOR jako s nepolitickou pomocnou institucí spolupracoval především Všekozácký selsko-hospodářský svaz a Sdružení Kubáňců v ČSR, jak jsme již uvedli. Československé úřady pokládaly všechny tři uvedené organizace za naprosto spolehlivé a přednostně s nimi jednaly.

Sdružení Kubáňců v ČSR jako jedna z nejstarších kozáckých organizací u nás si zaslouží samostatnou stať a zvláštní pozornost příště.

Na tomto místě se budeme zabývat především „Všekozáckým svazem“, který sdružoval kozáky donské, kubáňské a těrecké. Lze říci, že byl první velmi úspěšnou integrační kozáckou institucí, která pomáhala všem kozákům rovným dílem, nerozlišovala při tom původ, sociální postavení ani politickou orientaci. Svaz měl více jak 300 stálých členů a byl mezi kozáky velmi populární. Většina jeho členů byla však současně členy také jiných kozáckých organizací, z nichž některé vyvíjely aktivní činnost politickou, která zintenzívněla zejména během mise generála-atamana P. Ch. Popova v Praze.

VŠEKOZÁCKÝ ZEMĚDĚLSKO-HOSPODÁŘSKÝ SVAZ V ČSR vznikl v roce 1923 se sídlem v Praze. Ministerstvo vnitra jej vzalo na vědomí výnosem ze dne 31. 7. 1923 č. 500 68 ai 1923. Svaz sám deklaroval svůj vznik „za účelem sjednocovati a podporovati ony kozáky-emigranty, kteří byli činní zemědělsky ve své staré vlasti a kteří chtějí se uchytit v tomto oboru také nyní v emigraci. “ Ve Svazu působila řada významných osob dřívějšího ruského veřejného života. Mezi nimi například profesor Miljukov, generál Stolipin, generál Sidorin a inž. Vasilijev. K ČSR zachovával Svaz postoj vždy loajální a spolupracoval velice efektivně s ministerstvem zemědělství, Zemědělskou jednotou a dalšími hospodářskými či domácími kulturními kruhy. Zaměřoval se především na činnost podpůrnou, hospodářskou a kulturní. Svaz vydával od roku 1923 časopis „Kazačij puť“, v němž se soustřeďoval na obecnou kozáckou problematiku a na hospodářské otázky. Politickými aktivitami se nezabýval. Krátkou dobu byl předsedou Svazu generál Vladimír Iljič Sidorin (1878–1939), bývalý důstojník generálního štábu a pozdější velitel Donské armády. Po něm byl dlouholetým a velice činorodým předsedou inž. Vasilijev.

Inž. Vasil Timofjejevič VASILIJEV se narodil 21. 4. 1885 ve stanici Kundrjučeskaja v Novočerkassku v Donské, nyní Rostovské oblasti. Pocházel ze starobylé kozácké rodiny. Otcem byl Timofjej, matkou Agrafie. Studoval v Rostově na Donu důlní inženýrství. Ženat byl s Lídií von Levinson narozenou 21. 5. 1896 v Petrohradu. Měli děti Sergeje a Zinajdu. Dimitrij byl důstojníkem Děnikinovy a posléze Wrangelovy armády. Byl účastníkem bojů s bolševiky na jihu Ruska, účastníkem strastiplného „Ledového pochodu“, bojů o Don, tažení na Kubáň a nakonec ústupu na Krym. Z Krymu pak byl evakuován spolu s celou rodinou. Převážná část jeho osobních spisů se ztratila, takže nemůžeme popsat jejich cestu do Prahy. Pravděpodobně se vyhnuli strastem uprchlických táborů v Turecku. Po nějaký čas našli přechodný azyl v Příbrami, kde se inž. Vasilijev usiloval nalézt kvalifikovanou práci.

V prosinci 1921 se celá rodina ubytovala v hotelu „Graf“ v Praze, což svědčí o tom, že nebyla zcela bez prostředků. Posléze vystřídala v Praze několik nájemných bytů, až se roku 1939 usadila ve vlastním bytě v Praze II, V Tůních čp. 13. Inž. Vasilijev byl od počátku aktivním členem Zemgoru a pracoval po nějaký čas jako důlní inženýr v dolech na Kladensku.

Jako rodový kozák byl od počátku své emigrace iniciátorem a organizátorem kozáckého exilového života. Roku 1935 se stal předsedou Všekozáckého zemědělsko-hospodářského svazu v ČSR a až do roku 1939 figuroval na předních postech donských kozáckých spolků. Byl znám jako výborný řečník a organizátor kozáckých schůzí, jimž namnoze předsedal. Ve svých projevech se zabýval především otázkami ekonomickými. „Pokud se dotýkal problémů politických, tak pouze v souvislosti s poměry v SSSR“, jak poznamenávají relace Policejního ředitelství v Praze.

Jeho stanovisko k Sovětům bylo kriticky odmítavé, vyplývající z notorického postoje tradičního kozáctva k vládě v SSSR a orientovaného nacionálně. Nevěřil, že k porážce bolševické moci může dojít v domácím povstání, bez přispění cizích vlád a jejich intervence.

V kritickém roce 1938 převzal předsednictví významné Donské kozácké obce DON.

Jak přežil období protektorátu Čechy a Morava a především čistky NKVD v roce 1945–46 není jasné. Zřejmě již v roce 1939 přesídlil z Prahy na Kladensko, kde pracoval v jako důlní technik. Žil s rodinou ve vsi Libochovičky u Buštěhradu. Poslední informace o něm je zpráva z 5. 1. 1951, v níž MNV Libochovičky, okres Kladno potvrzuje, že Vasilij Vasilijev nahlásil ztrátu terčové pistole č. 4337 ráže .22 mm LR, kterou ztratil v okolí vsi asi 31. 12. 1950.

 

Zbrojní průkaz Ing. Vasiljeva

Dalším významným členem vedení Svazu byl kubáňský kozák Těrentij Michajlovič STARIKOV, narozený 8. 4. 1880 ve stanici Jekatěrinskaja, bytem v Praze-Strašnicích čp. 1090. Byl velmi výraznou osobností a mluvčím kubáňských kozáků, kteří konali pravidelné schůze a shromáždění v hotelu „Beránek“. Zaslouží si samostatnou studii v souvislosti se Svazem Kubáňců v ČSR.

Příznačný pro část kozácké emigrace v ČSR je osud dalšího z představitelů Kozáckého svazu a pozdější „Kozácké obce Don“ Dimitrije Alexandroviče POPKOVA. Narodil se v kozácké stanici Nižní Čerkasskaja 23. 10. 1884. Otcem byl kozák Alexandr, matkou Fedora rozená Turevěrová. Dimitrij bojoval jako kapitán Wrangelovy armády proti bolševikům na bojištích jižního Ruska. Spolu s manželkou Akilinou, rozenou Černuchinovou, emigrovali v listopadu 1920 do Turecka a do roku 1921 přežívali za velmi tvrdých podmínek v uprchlickém táboře Kabadža. Dne 10. ledna 1922 se jim oběma podařilo přijet s ruským transportem donských kozáků z Cařihradu do ČSR. Zde až do června 1922 vykonávali různé zemědělské pomocné práce. Akilina , narozená 1. 5. 1891, ve stanici Věrchnaja Kurmonskaja, byla ve své domovině na Donu rodovou kozačkou a nelehké zemědělské práce zvládala bez obtíží a s elánem.

Dimitrij Popkov

Na sklonku léta roku 1922 přišli oba do Prahy a prostřednictvím ZEMGORU získali ubytování v Újezdských kasárnách. Tehdy Dimitrij našel práci u firmy Luna jako dělník při výrobě čokolády. U této firmy, kterou vlastnil František Slabý, pracoval po celou válku až do roku 1945. V Praze vystřídali bezdětní manželé řadu podnájmů až konečně získali byt v Praze-Vyšehradě, Na Slupi čp. 17.

Akilina Popkova

Dimitrij Popkov nebyl žádný intelektuál. Spolu s manželkou se probíjeli životem v emigraci nelehce. Byli to ale oba zemití kozáci a svůj úděl přijímali odevzdaně. Po těžké manuální práci ve firmě se Dimitrij věnoval výhradně své funkci předsedy Donské kozácké obce a mimo ni se veřejně nijak neuplatňoval. Svým zdravým selským rozumem dokázal bystře posoudit kritickou situaci v ČSR před květnovou mobilizací 1938, a proto vedl kozáky k odhodlání bránit republiku před vnějším i vnitřním nepřítelem.

V květnu 1945 byli oba manželé deportováni NKVD do SSSR, odkud se nikdy nevrátili.

Osudy ruské kozácké emigrace u nás jsou do značné míry zrcadlem osudů našich, i když v mnoha případech v podobě tragičtější a surovější. Není od věci si je čas od času připomenout.

Prameny:

Národní archiv Praha – Fond MZV Ruské a ukrajinské emigrantské spolky a organizace v ČSR, RUESO 1918-1945

Ruská pomocná akce 1920-1939

Fond Předsednictva ministerské rady 1919-1942

Fond Presidia policejního ředitelství v Praze 1921-1939

Fond Prezidia zemského úřadu 1936-1939

 

 
Datum: 22. 09. 2011 21:45:23 Autor: Mikhail Dzyuba
Předmět: Poděkování
Vážený pane Dolejší, je mi potěšením číst Vaše články. Příjemně mě překvapuje Vaše hluboká znalost historie a zapálenost pro téma historie kozáctva v CR. Chtěl bych Vám poděkovat za další zajímavý a přínosný článek. Rád bych se s Vámi osobně sešel k diskusi na toto téma. Esaul Kubánského kozáckého vojska Mikhail Dzyuba, dzyuba@kazaki.cz
Datum: 17. 10. 2011 14:42:33 Autor: Alena
Předmět: dotaz
Dobrý den, můj otec spolu se 2 bratry přijel do Čech vlakem snad v roce 1921, bylo mu 9 let, takže si toho moc nepamatoval. Narodil se v Syzrani na Volze. Již nežije ani on ani jeho bratři. Do Ruska se již ani jeden nikdy nepodíval. Je možné, že přijeli s kozáky? Jeho otec byl carským úředníkem, takže po revoluci byli na ulici. Věděl jen, že v jejich odjezdu z Ruska se nějak angažoval Červený kříž a že některé vagóny při cestě hořely. Ráda bych se o cestě těchto dětí do Čech dozvěděla více, ale nevím, kde pátrat. Alena.Majerova@seznam.cz
Datum: 27. 10. 2011 08:17:44 Autor: Dolejší
Předmět: odpověď
Milá paní Alenko! Ruské děti začaly přijíždět do Prahy v prosinci 1921. Přijížděly z Istanbulu přes Bulharsklo. Transport zajišťoval ČS ČK. Školní děti šly většinou do tábora v Moravské Třebové, kde pak vznikla velká ruská škola. Důležité by bylo vědět, odkud byl konvoj s tatínkem vypraven. Většinou v té době odpluly z Krymu v lodním konvoji barona Wrangela, velitele Jižní bílé armády. Materiály jsou v Národním archivu, fond Ruská pomocná akce. Srdečně zdravím.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).


Recenze týdne

Co jsem prožil

Nejnovější vydání oblíbených pamětí.