Rusko-japonská válka

Zapadlé stoleté výročí

Ačkoli se z dnešního pohledu jako jedna z nejvýznamnějších vojenských událostí 20. století nejeví, rusko-japonská válka v letech 1904?1905 taková byla, navíc s dalekosáhlými politickými důsledky. Jelikož se na to u nás vskutku zapomíná, nedávná stoletá výročí nás minula s příznačnou tichostí.

Tedy čím tato válka byla zajímavá:

Především: vyvstala coby první mezinárodní válka ve 20. věku.

Za další, šlo o první střetnutí velmoci Západu s velmocí Východu, a nic na tom nemění, že Rusko bylo tehdy vojensky sice nominálně velmi silné, ale jinak ? reálně ? ekonomicky a sociálně zaostalé, a Japonsko teprve rozvíjející se kapitalistickou zemí ? vždyť k obnovení moci císaře a k ostrému odvratu od feudálního zřízení k zavedení tržního, průmyslového hospodářství západního typu došlo v zemi Vycházejícího slunce až koncem šedesátých let 19. století.

Dále: dominovaly pre-deradnoughty, bitevní lodě, které dominovaly mořím a oceánům na přelomu 19. a 20. století ? dostaly jednu z mála velkých příležitostí, které jim dějiny přisoudily, ostatně počátek 20. století byl právě dobou vyvrcholení jejich existence a ruský CESAREVIČ a japonský MIKASA vznikly jako jedny z nejlepších exemplářů této pozoruhodné a početné třídy (následovala přechodová třída semi-dreadnoughtů a pak, v r. 1906, už HMS DREADNOUGHT).

A ještě: Poprvé v námořním vojenství byly jako nosiče zbraní zásadním způsobem nasazeny torpédoborce a jako zbraň užito ve skutečně velké míře automobilní torpédo. Došlo k dějinně prvním akcím specializovaných minonosných plavidel (ruské AMUR a JENISEJ) a k hromadnému použití námořních min (známých jinak už z krymské války v l. 1853?1856), v mocné šíři nastoupilo dělostřelectvo ráže větší jak 300 mm (za americko-španělské války Američané sice nasadili lodě s děly ráže 330 mm, ale využití těchto kanónů bylo sporadické).

Poprvé v dějinách moderního námořního vojenství operoval do týlu nepřítele velmi silný, samostatný křižníkový oddíl (ruská formace pancéřových křižníků ROSSIJA, GROMOBOJ a RJURIK? ve Vladivostoku) s cílem zásadním způsobem rozrušovat námořní dopravu nepřítele daleko od hlavního válčiště na Žlutém moři.

Na obou stranách už se standardně používaly koincidenční dálkoměry (shodou okolností v ruské i japonské flotě to byly britské, systému Barr a Stroud) a optické zaměřovače.

Naposledy v dějinách námořního vojenství došlo k tak dlouhému obléhání tak velké námořní základny ? ruského Port Arturu? Na pozemní frontě se poprvé v dějinách ve velké míře používaly kulomety, které odsoudily oddíly jezdectva do role rychlých průzkumných a přepadových jednotek, nikoli jednotek bitevních, polní dělostřelectvo vedlo palbou zejména horní skupinou úhlů, tj. na nepřítele, který už nemusel být viděn ?

Z hlediska politického Japonsko po vyhrané rusko-japonské válce na dlouho získalo vojenskou hegemonii ve východní, a vlastně i střední Asii a v části Pacifiku a Oceánie. Německo se tvářilo, že mu v tom hodlá zabránit, jenže na začátku 1. světové války si v Tsingtau (Quingdao) Japonsko snadno poradilo s jeho malými silami, vlastně jedinými významnými v regionu? Rozhodný koloniální expanzionismus Nipponu (Nihhonu) se vyrýsoval až mnohem později, ve třicátých letech 20. století, jenže narazil na bariéru britských a amerických zájmů ve východní Asii. Což se pak projevilo jednak japonským vpádem do Číny, jednak vstupem Japonska do 2. světové války na straně Německa a Itálie, po kterém následoval i vznik světodějného, kolosálního americko-japonského střetnutí v l. 1941?1945.

V naší literatuře se rusko-japonská válka připomíná bohužel jen sporadicky, ač boje v jejím průběhu na moři i v Mandžusku jakož i dobývání námořní základny Port Artur byly velmi zajímavé a vzrušující a světová veřejnost je na počátku 20. století sledovala s nesmírnou zvědavostí a vážností. (Kdo vlastní či aspoň zná dnes už velmi vzácné noviny a časopisy z té doby, např. Národní politiku nebo Klecandův jímavě dobový Obrazový zpravodaj z bojiště války rusko-japonské, dá mi asi za pravdu.)  A pak ? přepadení jádra ruské Tichooceánské eskadry na vnější rejdě Port Arturu v noci 8./9. února 1904 bylo předobrazem a jaksi ?malým vydáním? přepadení amerického Pearl Harboru na Havaji 7. prosince 1941 Japonci?

Námořní fáze rusko-japonské války, k níž je tento článek zaměřen především, je u nás v její celistvosti zatím nejpodrobněji a dobře, ale samozřejmě i tak velmi stručně vylíčena ve 2. díle řady ?Válečné lodě? V. Hynka a P. Klučiny (Naše vojsko, Praha, 1986), kterou každý náš dobrý fanda námořního vojenství má, a tak netřeba se tady o námořních bojích za války rusko-japonské rozepisovat, stačí jen přehled. Hynkovo a Klučinovo líčení ovšemže mnoho nevypovídá o dramatičnosti celého tohoto zápolení na Žlutém moři a Japonském moři, když jen třeba bitva u Cušimy vydá na samostatnou knihu (na způsob třeba Thiessovy ?Cušimy?) a tak je opravdu škoda, že se rusko-japonské válce u nás po r. 1989 zatím dostalo jen této pozornosti a že o námořní fázi toho ví našinec ještě méně [Hroznou Connaughtonovu knihu ?Vycházející slunce a skolený medvěd? (Praha, 2004) nelze brát vážně]. Bohužel, tak je tomu ale i v případě publicistiky o námořních fázích válek dánsko-prusko/rakouské (1864), italsko-rakouské (1866), čínsko-japonské (1894), americko-španělské (1898)?, a jen boje na mořích a oceánech za 1. světové jsou u nás popsány komplexně a obsáhle, díky J. Hrbkovi v jeho ?Velké válce na moři 1914?1918?, byť je tato několikadílná práce popravdě řečeno stále jen přehledem. Že by byl české čtenářstvo nemělo o erudovanější práce na starší námořní témata zájem? To už je samozřejmě jen řečnická otázka, ale bylo ji dobré položit a je dobré ji nechat otevřenou.

A tak nyní už jen slíbený přehled  námořní fáze války rusko-japonské:

Rusko-japonská válka byla vyvrcholením nedlouhého politického boje Ruska a Japonska o dominantní vliv ve východní Asii, kam Rusko pronikalo přes čínské Mandžusko, s úmyslem dosáhnout ekonomického podmanění Koreje a vytvořit v Asii vazalský stát, jemuž se a priori začalo zkraje 20. století říkat ?Žlutorusko?. Významný krok k tomu se Petrohradu podařil zabráním námořní pevnosti Port Arturu (dnes LITA či LÜDA aj.), na poloostrově Liao-tung respektive Kuan-tung na Žlutém moři v r. 1897, ale pak narazilo na tvrdý odpor nejen Japonska, ale i jeho spojence ? Velké Británie. Rusku skýtalo jen vcelku formální podporu Německo a částečně Francie. Situace přesto ? díky hazardní a nadutecké politice Petrohradu směřovala k válce, kterou ovšem si Rusko nakonec nepřálo ? nestihlo dobudovat velká opevnění Port Arturu, posily pro Tichooceánskou eskadru kotvící v Port Arturu (hlavní síly) a Vladivostoku (samostatný oddíl 3 pancéřových křižníků a 1 chráněného) nebyly na Baltu připraveny (šlo především o 5 nových bitevních lidí typu Borodino) a také vojska mělo Rusko v Mandžusku zatím málo.

Petrohrad pak už (dokonce v modlitbách) jen doufal, že Japonsko se válku s mnohem silnějším Ruskem prostě neodváží zahájit. Nu ? odvážilo. V noci 8./9. února 10 japonských torpédoborců (všechno to byly výtečné zánovní jednotky postavené v anglických loděnicích) zaútočilo na jádro Tichooceánské eskadry kotvící na vnější rejdě Port Arturu a podařilo se jim na několik měsíců vyřadit nejlepší bitevní lodě Rusů ? RETVIZAN a CESAREVIČ a velký, ale starší chráněný křižník PALLADA. Útok v Dalném (dnes DALIAN), provedený na základě hlášení rozvědky 8 jinými torpédoborci, nevyšel ? tam Rusové neměli žádné lodě. Zato v korejském Čemulpchu (dnes část města Inčchon) v nerovném boji přesila 6 japonských křižníků donutila k návratu do přístavu ruský křižník VARJAG a dělový člun KOREJEC, které pak jejich posádky samy potopily na vnější rejdě přístavu (spolu s parníkem SUNGARI)? Způsob, jakým Japonci zaútočili na ruskou Tichooceánskou, vyvolal ve světě šok ? japonské torpédoborce u Port Arturu vypustily svá torpéda a japonské křižníky u Čemulpcha začaly pálit ještě před zahájením války!! (Ovšem podobně předtím, v r. 1894, Japonci zahájili válku čínsko-japonskou.)?

Následovaly další ztráty Rusů ? před přístavem Dalnyj se na vlastních minách potopil minonosec JENISEJ a dva dny nato (13. února) chráněný křižník BOJARIN. Pak pokračovaly nejen útoky japonských torpédoborců na oba poškozené obrněnce, stojící na mělčině v přístavním průlivu Port Arturu, ale i nájezdy barážních lodí (nesprávně v naší literatuře zvaných brandery), jejichž smyslem bylo trvalé uzavření hlavního přístavního vjezdu a tím zablokování ruské eskadry na vnitřních kotvištích Port Arturu. V Rusy statečně vedených bojích ztratila pak ruská eskadra několik torpédoborců (VNUŠIŤELNYJ, STĚREGUŠČIJ, STRAŠNYJ)?

Po blamáži s nenadálým úspěchem Japonců u Port Arturu v noci 8./9.února vyměnila petrohradská Admiralita velitele eskadry O. V. Starka za nového, zjevně schopného admirála S. O. Makarova. Ten přibyl do Port Arturu v březnu a vnesl do morálky mužstva Tichooceánské nového ducha, pod jeho velením začala náročná fáze přípravy eskadry na nové boje? Ale!! 13. dubna 1904 Makarovova vlajková loď PETROPAVLOVSK najela přímo před Port Arturem na minu a potopila se ? s  Makarovem, většinou členů jeho štábu i většinou posádky bitevní lodi. Poškozena byla i vlajková loď mladšího flagmana eskadry, admirála P. P. Uchtomského, POBĚDA, ale ta se dovlekla na vnitřní rejdu... Velení nad eskadrou převzal admirál V. K. Vitgeft, svědomitý štábní úředník, ale mizerný flotovoděc ? pod ním upadla Tichooceánská do deptající letargie a pasivity a dlouhé měsíce, až na jednotlivé lodě či malé skupiny ku podpoře armádních akcí na pobřeží Kuan-tungu, nevyplouvala.

Část děl byla z lodí odebrána a přesunuta na frontu pozemní obrany základny. Japonci sice také měli své černé dny  ? např. 14.května ztratili na minách asi 10 mil od Port Arturu bitevní lodě HACUSE a JAŠIMA, poté několik lehčích lodí ?, ale to na jednostranném průběhu námořních operací před Port Arturem nemělo významný vliv ? japonská Rengó kantai (Spojené loďstvo) výtečné vedené admirálem H. Tógóem ? měla naprostou převahu. Potíže dělaly jen vladivostocké křižníky, které operovaly až u japonských břehů, ale mnoho škod vcelku nenadělaly (nejvýznačnějším úspěchem bylo potopení transportní lodi SADÓ-MARU s vojskem poblíž korejských břehů)? Až 10. srpna se neúplná (I.) Tichooceánská eskadra odhodlala k výpadu z Port Arturu, s úmyslem prorazit do Vladivostoku, tam se dát do pořádku, počkat na posilovou eskadru z Baltu (II. Tichooceánská, pod velením adm. Z. P. Rožestvenského) a znovu se dát do boje. Ale ani tento pokus nebyl úspěšný ? na vlajkovém obrněnci CESAREVIČ zahynul po těžkých zásazích předního můstkového komplexu admirál Vitgeft a téměř všichni důstojníci vlajkového štábu, načež se většina lodí vrátila do Port Arturu, některé skončily v neutrálních přístavech, křižník NOVIK byl potopen až u Sachalinu?

Totálním neúspěchem skončil i výpad vladivostockého oddílu křižníků v ústrety portarturské eskadře ? 14. srpna narazily na 2. flotilu pancéřových křižníků adm. H. Kamimury, a po následujícím urputném boji šel ke dnu známý pancéřník RJURIK, zatímco (vlajková) ROSSIJA a GROMOBOJ byly závažně poškozeny a tak tak unikly zpět do Vladivostoku? O další významné akce se zbytky I. Tichooceánské eskadry už nepokusily, jen několik torpédoborců v prosinci, těsně před kapitulací pevnosti, prorazilo za temných nocí blokádou a uniklo do čínských přístavů. Ostatní lodě skončily na dně mělkých vnitřních kotvišť Port Arturu, a to buď přičiněním vlastních posádek, anebo zasaženy dělostřelbou Japonců z obléhacích děl, zejména houfnic ráže 280 mm.

Po kapitulaci Port Arturu 1. ledna 1905 Japonci lodě vesměs vyzvedli, některé nechali odtáhnout do Japonska, opravili a zařadili do své floty. Mezitím vyplula z Baltu (15.října 1904 opustila Libavu ? dnes Lijepaja) II. Tichoceánská eskadra (u nás se často nesprávně píše o ruských eskadrách jako o Tichomořských!! ? Tiché moře neexistuje), k dlouhé cestě na Daleký Východ ? část eskadry měla plout Středozemním mořem a Suezským kanálem, část kolem Jižní Afriky. Jádro eskadry tvořily 4 nové obrněnce typu BORODINO (pátý, SLAVA, se do vyplutí eskadry nestihl dokončit) a menší, ale zánovní bitevní loď OLABJA (v Port Artuiru měla sestry ? lodě POBĚDA a PERESVĚT), ostatní lodě byly malé nebo ? ty těžší ? zastaralé, a významnou síly nepředstavovalo ani 8 torpédoborců. Eskadru provázel trén zásobovacích lodí. Ruská vláda sjednala několik uhelných zastávek v neutrálních přístavech, přesto bylo k dispozici i několik německých uhlířů? Posádky lodí II. Tichooceánské byly nevycvičené, nezkušené, eskadra představovala svým složením, výzbrojí, výstrojí? málo významnou, natož Japoncům nebezpečnou formaci. Už v noci 21./22. října t. r. na mělčině Dogger (-Bank) pálilo toto loďstvo na početné hejno anglických rybářských člunů (1 potopen), neboť jedna z doprovodných lodí (KAMČATKA) hlásila radiotelegrafem přítomnost a útok japonských torpédovek.

Událost přerostla nejen v mezinárodní ostudu Rožetsvenského, ba Ruska, ale i ve hrozbu vojenského zásahu Velké Británie na straně Japonska ? II.Tichooceánskou pak po mnoho dnů výhružně doprovázely anglické válečné lodě? Plavba II.Tichooceánské eskadry přes nesmírné množství potíží pokračovala, ba 8. ledna 1905 se u Magadaskaru spojily obě části eskadry. Tehdy však měla být II.Tichooceánská poslána zpět, neboť Port Artur několik dnů předtím kapituloval a I.Tichooceánská eskadra už neexistovala ? nyní nebylo s kým se spojit, s kým vytvořit převahu nad Rengó kantai? Přesto II. Tichoceánská pokračovala v tragické anabázi. Ba dodatečně byla vytvořena (na nátlak skupiny petrohradských vysokých důstojníků kolem kpt. Klada) ještě III. Tichooceánská eskadra (velel jí adm. N. I. Něbogatov) složená z 1 staré bitevní lodi, 3 malých obrněnců pobřežní obrany, 1 starého obrněného křižníku a pomocných plavidel. V lednu r. 1905 opustila Balt?

Rožestvenský mezitím pokračoval do asijských vod, ale i jemu bylo zřejmé, že II.Tichooceánská eskadra nebude mít v boji s ostřílenou japonskou flotou šanci. Proto bylo jeho úmyslem vyhnout se boji (ač sám nevěřil, že se mu to podaří) a prorazit do Vladivostoku? V první polovině května Něbogatovova III.Tichooceánská dostihla u břehů jižní Asie hlavní síly Rožestvenského a spojené loďstvo pak pokračovalo do východoasijských vod. Zanedlouho vrchní velitel odvelel do neutrálních přístavů pomocná plavidla a ku zmatení nepřítele vyslal před sebe 4 pomocné křižníky, aby vyvíjely korzárskou činnost a tak zmátly Tógóa nebo aspoň odpoutaly část japonských námořních sil od jejich jádra. Eskadra sama se vydala k Cušimskému průlivu, s cílem dosáhnout Vladivostoku nejkratší trasou, aniž se Rožestvenskij pokusil o náročnější manévr. Nadto eskadru na boj nepřipravil z taktického hlediska ? velitelé lodí podrobnější záměry vrchního velitele v podstatě neznali?

27. května ráno či spíše ještě v noci japonské hlídkové lodě ruskou eskadru objevily a vyslaly signál hlavním silám kotvícím v korejském Mosampo (dnes Masan). V bitvě, která se rozpoutala toho dne před polednem, měli Rusové minimální šance ? jejich lodě hynuly jedna po druhé: OSLABJA se převrátila, postupně zmizely ve vlnách zcela zdevastované, nejlepší lodě Rusů: BORODINO, ALEXANDER III., KŇAZ SUVOROV? Admirál Rožestvenskyj ? zraněn ? byl přeloděn ze SUVOROVA na torpédoborec BUJNYJ0... Po 19.hodině Japonci přerušili dělostřelecký boj, ale pokračovali torpédovými útoky ? jim padly za oběť bitevní lodě NAVARIN a SISOJ VELIKIJ aj.

V té době se ruská eskadra už dávno rozpadla a jednotlivé lodě pluly Japonským mořem osamoceně. Druhého dne (28. května) se bitva změnila v jejich štvanici ? pod hladinou končila další a další ruská plavidla, většinou po mimořádně statečném boji. Oddíl, který se vytvořil pod velením adm. Něbogatova (vč. nového, ale téměř zničeného obrněnce OREL), se v drtivém obklíčení v 10 hod. vzdal japonské přesile. O 3 hodiny později padl do zajetí s téměř celým svým štábem admirál Rožestvenskij?

Celkový výsledek bitvy na ruské straně: 19 potopených lodí, 5 lodí kapitulovalo, 3 se uchýlily do neutrálního přístavu, přes 5.000 mrtvých, na 800 zraněných, 5.000 zajatých. Do Vladivostoku se dostal jen nechráněný křižníček ALMAZ (bývalá jachta) a 2 torpédoborce.

Cušimská tragédie ještě nemusela být tečkou za rusko-japonskou válkou, ale de facto jí byla ? Rusové byli schopni válčit ještě na pevnině, ale i tam šli od porážky k porážce (Liao-jag, Mukden, Ša-he)? A na moři už neměli vlastně co proti Japoncům postavit. Také hospodářsky vyčerpané Japonsko by uvítalo konec války, ale stačilo ještě proniknout na Sachalin a anektovat tento ostrov. Zprostředkování mírových jednání se ujaly USA ? příměří bylo vyhlášeno 1. září 1905, mírovou smlouvu podepsali zástupci Ruska a Japonska v americkém Portsmouthu pět dnů nato, ratifikována byla ale až 25. prosince t. r.