logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Sesterské dary a jiné radosti

Úryvky z pamětí Napoleonova vojáka, jejichž překlad připravuje k vydání nakl. Elka Press.

Parquinovy paměti jsou memoáry muže, který miloval vojenské sukno a život užíval plnými doušky; byl to Francouz jak z Dumasova románu, tolik podobný d´Artagnanovi odvahou, milostnými dobrodružstvími, neokázalou statečností, smyslem pro čest i přátelství. Jsou to jedny z nejživěji napsaných vzpomínek kavalíra, který se netajil, že mu Napoleon dal slávu i smysl života a krásná uniforma jízdního myslivce s pohlednou tváří pak přízeň žen všude, kam pluk přišel? Příběh o dvou sestrách se odehrál v Holandsku v roce 1805.

 

Slečna Van V. žila na hlavní ulici Bredy a nejeden radniční úředník k ní zavítal pro sukno i luxusní zboží. Vešel jsem do jejího obchodu a prošel až do zadní místnosti, kde jsem ji našel, jak stoluje se dvěma jinými dámami. Později jsem se dozvěděl, že to byly její dvě sestry.

            ?Mademoiselle,? povídám, ?musím se omluvit, že vás vyrušuji.?

            ?Co si, pane, přejete? Prosím, posaďte se.?

?Mademoiselle, na srdci toho mám tak málo, že zůstanu stát. Krom toho je to přirozený způsob, jak mluvit s dámami.?

Nato jsem jí vylíčil, jak jsem celou rotu podělil ubytovacími lístky a dostal svůj, teď jsem ale přišel požádat, aby mi ho vyměnily, ježto jediným zařízením, které jsem tam nalezl, bylo šest dětí, které dělaly pekelný hluk.

?Ten dobrý muž, ke kterému jsem ubytovací lístek měl,? dodal jsem a ukázal příkaz, ?mne sice pozval, abych s ním pojedl, a musím přiznat, že byl velmi pohostinný, jenže já dávám přednost klidnému čistému pokojíku před potravou celého světa.?

?Pane, to je omyl, který můžeme hned napravit,? opáčila a začala listovat svazkem ubytovacích lístků.

?Vy ale hledáte místo pro dvě osoby?? dotazovala se ještě.

?Mademoiselle, budete-li mít přístřeší toliko pro jednoho, mohu svého myslivce poslat na těch pár dnů, než odejdeme do kasáren, k barvíři.?

?Dobrá, kaprále, když říkáte, že hledáte něco klidného, mohu vám nabídnout místo ve svém vlastním domě. Váš plukovní ubytovatel přišel dnes ráno a rezervoval celé první patro za pětačtyřicet franků na měsíc pro Monsieura Marguerona, svého kapitána. Nebude tu dřív než za čtrnáct dní, mohu vás tedy ubytovat, než dorazí.

Srdečně jsem slečně Van V. poděkoval a zeptal se, zda od ní smím odejít, abych svému myslivci sdělil, co mne potkalo, a on aby mi mohl přinést moje věci. Když jsem se za hodinu vrátil, slečna Van. V. mi sama pomohla, abych se zabydlel v pokoji rezervovaném pro ubytovatelova kapitána. Měl jsem pro sebe veškeré myslitelné pohodlí. Ona byla dokonce tak pozorná, že přinesla chléb, máslo a sýr jakož i několik dýmek, což je prvořadá záliba každého správného Holanďana. Slečna Van. V. mě navíc roztomile pozvala na šestou k večeři.

Během jídla jsem se dozvěděl, že dům obývají tři sestry; Mademoiselle Van V., nejstarší z obyvatelek, Mademoiselle Henrietta, jíž bylo kolem dvaceti, a okouzlující dívenka kolem dvanácti. Měli bratra, který narukoval k armádě, sloužil jako kadet v dělostřeleckém pluku v Haagu. Služebnictvo tvořila jediná osoba, která vařila a poklízela. Obchod byl velice elegantní, jeden z těch, v nichž se naleznou všechny druhy módního zboží a luxusních věcí. (?)

Slečna Van V. vynikala pěknou postavou. Byla plavovlasá, s obdivuhodně svěží pletí, a když se smála, což dělávala často, odhalovala dvaatřicet dokonale bělostných zoubků. Bylo jí třicet let! Což to není věk, ve kterém je žena pro dvacetiletého muže nejpřitažlivější? Nepřekvapovalo, že se pohled na tak přitažlivou ženu neobešel bez dalších následků? (?)

Opouštět město, v němž jste se na čas usadili, je vždy stejné; vzájemný žal, poslední sliby, že na sebe budete vždy myslet, že jeden na druhého nikdy nezapomenete, že si budete psát, a tak podobně. Dívala se na mne, jak pokuřuji, a pak pravila:

?Charlesi, chtěla bych ti darovat tu pěknou dýmku, co je ve výkladu. Nemohu to udělat sama, kup si ji tedy od mé sestry, až bude v obchodě.?

A vsunula mi do kapsy osmačtyřicet franků. Musím přiznat, že jsem byl okouzlen, že budu mít krásnou dýmku z mořské pěny, která se mi nadevše líbila, na jejíž koupi jsem ale vzhledem k ceně nikdy nepomýšlel. Nicméně i přesto jsem se vzpouzel takový dar přijmout!

?Cože! Charlesi,? řekla slečna Van. V., ?ty nechceš přijmout přátelský dar! To mi působí velkou bolest.?

Dál jsem se nebránil a vyjádřil jí za dárek svůj velký vděk.

Sešel jsem dolů do krámu, ježto se ale slečna Henrietta věnovala v obchodě několika zákazníkům, řekl jsem jí:

?Prosím, abyste neprodávala tamtu zvláštní dýmku. Přijdu si ji zítra koupit. Stojí osmačtyřicet franků, je-liž pravda??

?Ano, pane,? odpověděla hlasem, v němž jsem vycítil její radost, že mám na dýmku peníze.

Když jsem vešel nazítří k polednímu do krámu, stála slečna Henrietta u pokladny. Hned mi povídá:

?Jsem tak ráda, že jste přišel dřív, než se moje sestra vrátí z kostela. Tu je dýmka, je to dárek ode mne. Nechci od vás peníze, zaplatím těch osmačtyřicet franků ze svých úspor,? řekla a dýmku hned zabalila do kousku papíru.

Věřte mi, nechtěl jsem tu dýmku přijmout, celá situace ale byla vskutku velmi choulostivá. Kdybych slečně Henriettě řekl, že mi na ni dala peníze její sestra, prozradil bych celé tajemství. Kdybych starší sestře pověděl, že mi dýmku darovala mladší, prozradil bych další, ba i víc. Bez dalších řečí jsem si tedy vzal od slečny Henrietty pěnovku a políbil ji. Nejvyšší čas, že regiment Bredu opouštěl, jinak bych musel začít válčit na dvou frontách a zanedlouho by nezbylo než Henriettě prozradit podstatu mých vztahů s její starší sestrou, jíž by neuniklo, do jakého područí ta mladší upadla.

Než pluk z Bredy odejel, dostali jsme rozkaz ustřihnout si copy a copánky na spáncích. Ten rozkaz nás velice rozhořčil a důstojníci museli uvést vskutku pádné důvody, abychom uposlechli. Řekli mužstvu, že tažení právě začalo a že bude mnohem pohodlnější i zdravější nemít v aktivní službě ani cop, ani copánky. Major Castex na tom trval a těšil se u pluku tak velké úctě, že všichni poslechli bez odmluv. Tak tedy skončila všechna péče a starost, s níž jsem růst svých vlasů podporoval, a při vší skromnosti mohu říci, že jsem měl nejjemnější cop i copánky z celé roty.

?Do toho,? povídám příteli Henrymu, ?když to máme obětovat, stříhej! Stejně potřebuju trochu vlasů stočit do prstýnků a nadělat z nich přívěsky.

?Když je to tak?,? odpověděl Henry a pustil s do díla.

Sebral jsem vlasy, nadělal z nich praménky, sepnul je zlatou sponou a pak jsem je nechal zasadit do pěkných kroužků. Ten nákup mi vyšel na necelých šedesát franků, bez darů obou sester bych si to ale dovolit nemohl. Den před naším odjezdem mě pozvaly na sklenku punče, a než jsme se rozloučili, podsunul jsem každé ze sester diskrétně svůj dárek. Když jsem ve čtyři ráno následujícího dne projížděl kolem domu, v němž obě sestry žily, otevřelo se okno ve druhém patře. Slečna Van V. mi se slzami v očích mávala svým kapesníčkem na rozloučenou. Já mával na oplátku a pak mi ta rozkošná dívka navždy zmizela z očí?

 

Charles Parquin zůstal pohledným mužem i bez svého copu a nebylo divu, že medailónky z něj rozdal ještě mnohokrát. Na počátku roku 1809 se nalézal posádkou v Bavorsku, kde mu učarovala krásná choť jednoho hudebními zálibami zaneprázdněného obchodníka?

 

Když jsme v březnu 1809 procházeli Bavorskem, zůstal pluk stát několik týdnů v Bayreuthu a okolních vesnicích. Protože jsem byl v té době ubytovatelem elitní kompanie, dostal jsem lístky spolu s plukovním štábem do města samotného. Náš kapitán nařídil na první sobotu po našem příjezdu inspekci jednotek. Měl jsem rozkaz obstarat spoustu věcí potřebných, abychom uvedli naše stejnokroje do pořádku, a tak jsem šel do galanterního obchodu, jenž se nalézal naproti domu, ve kterém jsem bydlel. Příjemným překvapením pro mne bylo, když jsem zjistil, že tam prodává atraktivní mladá žena. Stál jsem nějakou dobu venku a víc si všímal jejího šarmantního zjevu než toho, co jsem měl nakoupit, pak jsem vešel, avšak teprve když se mě podruhé zeptala, co si přeji, jsem si připomněl, že jsem nevešel do krámu jen proto, abych se díval na ženskou krásu.

            Hned příštího rána jsem se do krámu vrátil pro další nákupy. Muž, který stál v obchodě a jenž vypadal dvojnásobně starší než mladá žena, byl od té dobroty, že mi prozradil její jméno, protože německy povídal:

            ?Louiso, podej mi krabici s pánskými rukavicemi.?

            Na ty se ptal jeden můj přítel, který vešel dovnitř se mnou. Tak jsem při druhé návštěvě zvěděl jméno dámy, jež vzbudila moji pozornost. Neztrácel jsem čas a rychle využil, co jsem se dozvěděl. Třetího dne jsem pečlivě pozoroval krám ze svého okna, dokud její muž neodešel. Hned nato jsem přešel do protějšího obchodu a pod záminkou koupě pár drobnůstek vstoupil. Jenže uvnitř bylo dosti zákazníků a já tam stál tak dlouho, že si mladá žena všimla dopisu v mé ruce, pak mi ale nezbylo než s pozdravem odejít. Zklamaně jsem si říkal, že moje snaha vyšla vniveč, a došel až do vchodu svého domu, když tu mne kdosi zezadu uchopil za kabátec. Byla ta mladičká příručí z obchodu. Neposkytla mi čas na otázku, co tu dělá, a rychle se zeptala:

            ?Kde je psaní??

            ?Tady,? opáčil jsem s listem v ruce.

            Dopis, jenž mi Gasner, jeden z našich kvartýrmajstrů, přeložil do němčiny, zněl takto:

            ?Má okouzlující Louiso, zoufale dlouho hledám způsob, kterak vám dokázat, že mě vaše kouzlo očarovalo. Najdete-li způsob, jak se setkat, budu nejšťastnějším z mužů. S projevem úcty Váš Charles Parquin.?

            Za čtvrt hodiny mi týž posel doručil písemnou odpověď, stejně stručnou jako můj dopis:

            ?Zítra v sedm večer jde můj manžel hrát na ochotnický koncert. Obchod se zavře, na vás tam ale bude někdo čekat.?

            Je zbytečné říkat, že jsem byl na místě přesně. Jakmile jsem vyšel do šera uličky, už mě někdo chytil za ruku. Byla to mladá příručí a vtáhla mě z uličky přes dvůr plný sudů do průjezdu. Tam moje průvodkyně otevřela dveře vpravo a vstrčila mě do místnosti ozářené jen ohništěm. Pravila, ať v klidu čekám, a zavřela za mnou dveře. Rozhlížel jsem se po chabě osvětleném prostoru a první, co moje oči rozeznaly, byla postel.

            ?Skvěle,? pomyslel jsem si a usedl na ni.

            O minutu později se otočil v zámku klíč a zašustění saténové róby prozradilo, že přišla paní domu.

            ?Jste to vy, Louiso??

            ?Ano, Charlesi.?

            A zcela podle německých zvyků se mi vrhla do náruče. Bylo zřejmé, jaké následovalo přivítání, musím obrazně říci, že jsme hned vyrazili k závěrečné kapitole. Následovala hodina slastného t?te-?-t?te a naše schůzky pokračovaly podobným způsobem tři následující týdny pokaždé, když choť hrál na nějakém koncertu na fagot. Louisa se omlouvala, že mi nepřipravuje nic k jídlu, že by k tomu bylo potřeba světlo lampy, což by nebylo vzhledem k okolnostem nikterak moudré. Mohla mi nabídnout jen skvělé Alicante a cukroví, a tak jsme si v příjemné tmě navzájem dopřávali občerstvení mnohem slastnější.

            Bavorsko pluk opustil až po tříměsíčním pobytu. Abych Louise sdělil, že odjíždíme, šel jsem osobně do obchodu vyřídit nákupy pro celou četu. Její choť mě vídal v obchodě už tak často, že mi nabídl sklenku vína. Než jsem z obchodu vyšel, rozloučila se se mnou v jeho přítomnosti i Louisa, avšak tak zdrženlivým způsobem, že by nezasvěcený charakter našich vzájemných vztahů nepoznal. Nicméně já s ní strávil předešlého večera hodinku a ona mi svojí vášní i vzlyky dávala najevo, jaká je to pro ni ztráta; přinejmenším to tak alespoň vypadalo?

 

Tažení roku 1809 zakončil Charles Parquin, tehdy už druhý poručík (lieutenant en second), jako vítěz na zámku knížete Esterházyho kdesi v blízkosti Znojma; znojemské příměří bylo uzavřeno, ve Vídni s jednalo o míru a na rozsáhlém panství právě začínala lovecká sezóna?

 

Od 15. srpna začala doba odstřelu a jen nebe ví, kolik času jsme strávili na štvanicích. Náš generál byl skvělý střelec. Nikdy jsme se nevraceli zpět bez spousty úlovků, vždy k velké radosti správce, jenž byl nesmírně pyšný na vše, co znovu a znovu dokazovalo bohatství jeho pána a ospravedlňovalo výdaje. V oněch krajích je honitba výsadou místní šlechty a vlastník půdy smí nejpřísnějším způsobem ztrestat každého, kdo zvěřinu kromě něj na jeho majetku zabije. Generál, jeho pobočníci i já jsme stříleli vždy pod dozorem knížecího hajného, jenž nám nabíjel dvouhlavňové pušky a podával jiné pokaždé, když jsme vystřelili.

            Jednoho rána, když už jsme pobili kvanta zajíců, koroptví i lišek, se Castelbajac a Guindey vsadili, kdo zastřelí víc vlaštovek. Během čtvrthodiny netrefil žádný z těch dvou pánů ani jednou. Navzájem se obviňovali z neschopnosti, když tu Guindey, aby dokázal, jak přesně střílí, Castelbajacovi navrhl, že jej na sto kroků trefí jednou ranou do té části těla, jež se obvykle nejmenuje. Slíbil, že poté, co vystřelí, sám zaujme týž postoj a vyčká na výsledek pokusu svého soupeře. Člověk musí být vskutku mlád jako byli ti pánové, aby takový návrh vznesl a přijal. Nicméně slovo dalo slovo, oni si stoupli na dohodnutou vzdálenost a chystali se započít se sázkami, když tu jsem naštěstí zasáhl já:

            ?Milý Guindey,? povídám, ?ani náhodou vám nehodlám zabraňovat v ukázce zručnosti na vás samých, musím nicméně požádat, abyste mi předtím vrátili onen pár spodků, co jsem vám půjčil a jenž máte na sobě, protože netoužím, aby se v nich následkem té vámi vymyšlené nové zábavy nadělaly díry.?

            Ten požadavek, vznesený se svrchovaně vážným výrazem ve tváři, učinil rázem konec soupeření, které by jednoho z nich nepochybně citelně poznamenalo?

Přeložil Jiří Kovařík

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 21. 3. 1942 Václav Morávek z odbojové skupiny Tři králové padl při přestřelce v Praze na Prašném mostě.

Výročí: 21. 3. 1942 Václav Morávek z odbojové skupiny Tři králové padl při přestřelce v Praze na Prašném mostě.


Recenze týdne

Meč a člověk

Vybrané kapitoly k dějinám mečů a lidí