logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

SMRT KAPITÁNA VÁCLAVA TICHÉHO

Jekatěrinburg, únor 1919.

Zpráva vojenského prokurátora inspekce Všeobecného soudu sibiřské armády, vypracovaná v Jekatěrinbugu 19. března roku 1919 a podepsaná plukovníkem Mělnikovem začínala konstatováním události: „16. února roku 1919, na nástupišti železniční stanice „Jekatěrinburg 1“ kolem 4. 30 odpoledne, strážný z ochrany vlaku předsedy vlády admirála Kolčaka, vojín základní služby prvního střeleckého praporu vojevody Kiseleva Ilja Bogdanovič zranil bodákem kapitána české služby Václava Tichého. Toto zranění mělo za následek smrt výše uvedeného kapitána Tichého, která nastala 17. února v 10 hodin večer.“ Dále je ve zprávě obsažen rozbor události. Závěr zní takto: „Doporučuji vyšetřování případu zabití kapitána Tichého zastavit.“

Během Občanské války byl takový případ zcela obvyklý. Řadový důstojník byl raněn a na své zranění brzy zemřel. Bylo ovšem běžné, že vojáci častěji umírali na frontě než na nástupišti stanice v týlovém městě. Smrt každého člověka je bezpochyby pro všechny blízké tragická. Ale v kontextu bouřlivé doby s milióny obětí se zdá celý případ pouhou epizodou se smutným koncem. Avšak to, co se přihodilo na Jekatěrinburgském nádraží, byla událost, která se vymykala z řady, získala širokou odezvu a její důsledky byly dalekosáhlé. Měla okamžitý ohlas v tisku a historici se jí zabývají dodnes.

 Ve svých vzpomínkách, publikovaných v roce 1920 v Praze (a znovu vydaných v roce 1996 v Brně) R. Gajda tvrdil, že: „v únoru /1919/ sice Spojenci Kolčaka neuznávali, ale současně mu poskytovali podporu a zkoušeli s ním sblížit československé velení. Generál Syrový spolu se zplnomocněným představitelem B. Pavlů přijeli do Jekatěrinburgu, kde se zdržoval admirál Kolčak, aby s ním navázali spojení. Situace se tedy změnila. Zatímco dříve Kolčakovu diktaturu odmítali, aby se nedostali zcela do jeho sféry vlivu, teď najednou byli nuceni se ucházet o jeho zájem. Ale nešťastné zabití českého kapitána Tichého předpokládané sblížení znemožnilo. Kapitán Tichý, který chtěl projít kordonem osobních strážců – Srbů, hlídajících kolčakovský vlak, byl jedním strážným, který ho nechtěl pustit dál, raněn bodákem. Následujícího dne Tichý zemřel… Za sebe mohu říci, že jsem trval na přísném potrestání nejen výše zmíněného Srba, nýbrž i velitele ochranky, ale dostal jsem se do sporu s admirálem a jeho štábem.“

Svou verzi uvedl generál K. V. Sacharov v knize „Bílá Sibiř“, vydané v roce 1923. Tvrdil: „Počátkem listopadu člen Direktoria, ministr války a námořnictva admirál Kolčak přijel zvláštním vlakem do Jekatěrinburgu, aby se na místě osobně seznámil s potřebami fronty. Zpustlí čeští vojáci začali zahrnovat nadávkami všechny šarže, obklopující ruského ministra války, přičemž čeští důstojníci nejenže jim v tom nebránili, ale ještě je v tom podporovali. Jeden z důstojníků se pokoušel projít k admirálovu vagónu, což bylo zakázáno. Ruský strážný se snažil zastavit českého důstojníka, jehož odpovědí byla sprostá nadávka, po níž následoval pokus o napadení strážného. Ruský strážný pak použil v souladu se zákonem zbraně a českého důstojníka smrtelně ranil,

Všichni cizinci tím byli pobouřeni a postavili se na stranu zločinných narušitelů – Čechů. Zorganizovali pompézní pohřeb, který se stal zároveň protiruskou demonstrací. Politikáři z národního výboru pronášeli projevy, plné nenávisti k Rusku.“

Nebudeme nyní zkoumat podstatu věci, zapamatujeme si pouze pozici autora, prodchnutého nenávistí k Čechům. Všimněme si ale, že generál dokonce zaměnil datum události, posunuv ji z února roku 1919 na listopad roku 1918, následkem čehož uvedl nesprávně oficiální funkci a hodnost A. V. Kolčaka.

Jinak, s pravdivějšími časovými údaji, vyložil V. S. Dragomireckij podstatu této události ve své práci „Čechoslováci v Rusku. 1914–1920“. Ale ani on se nevyhnul chybám. Když se snažil opravit časový posun generála Sacharova, posunul datum události o měsíc dopředu, opatřil kapitána Tichého propustkou, kterou mu vystavil velitel Čechoslováků a zatímco kapitán šel navštívit příbuzného, který měl následující den odjet do Vladivostoku, byl smrtelně raněn výstřelem strážného admirálova vlaku, který přijel mezi tím do Jekatěrinburgu a k němuž se kapitán přiblížil. Strážný dostal předtím rozkaz, že nemá nikoho pouštět do blízkosti admirálova vlaku. Dragomireckij přitom nazval epizodu „všestranně vyšetřeným incidentem“. Je otázkou, proč je v popisu „všestranně vyšetřeného incidentu“ tolik nepřesností?

Během času začala obrůstat smrt Václava Tichého novými verzemi a smyšlenkami. V knize Českoslovenští legionáři (1914–1920) českých historiků K. Pichlíka, B. Klína a I. Zabloudilové bylo řečeno, že „17. února roku 1919 ochranka admirála Kolčaka zcela bezdůvodně zabila legionářského důstojníka kapitána Tichého“ následkem čehož „agitace a hlasy vojáků, volající po znovuzavedení neutrality a proti libovolnému vměšování do vzájemných vztahů Rusů se znovu aktivizovaly“. V témže roce 1996 jiný český historik R. Sak konstatoval, že po příjezdu admirálova vlaku na jekatěrinburgské nádraží vznikla nervózní atmosféra, v důsledku které „od slov se přešlo k pěstním úderům. Československý velitel železniční stanice chtěl rvačku ukončit, ale spolu s vojáky, kteří mu přišli pomoci, byl zbit. Kapitán Tichý se chtěl probít tlupou ruských a srbských strážných, pravděpodobně proto, aby si promluvil s někým z důstojníků. Při návratu dostal ránu bodákem a upadl na zem. Nastalo ticho. Legionáři odnesli tělo raněného důstojníka z nádraží. Druhého dne kapitán Tichý zemřel.“

A zcela nepravděpodobnou verzi uvedl ve sborníku „S Kolčakem – proti Kolčakovi“ jeho redaktor, moskevský historik A. V. Kvakin. Tato verze o Tichém a jeho smrti zní: „Čech, velitel nádraží, byl zabit v roce 1919. Podle jedné varianty (vládní) zkoušel proniknout do Kolčakovova vagónu a byl po řádném varování probodnut bodákem strážným srbské národnosti. Podle druhé (opoziční) byl zabit opilým kriminálníkem, který se včlenil do rusko-srbského oddílu Kolčakovy ochranky.“

Jak to tedy skutečně bylo? K oživení atmosféry události nám pomohou dokumenty z pražského archivu ministerstva zahraničí České republiky obsažené v oddíle „Sibiřské archivy“, ve svazku politického zmocněnce ČSR v Rusku Bohdana Pavlů a československého konzula v Jekatěrinburgu Jindřicha Holny. Nejdůležitější je bezpochyby spis mezinárodní vyšetřovací komise, která byla ustavena, aby vyšetřila okolnosti ranění kapitána Tichého. Dokumenty jsou trojjazyčné: v ruštině, češtině a francouzštině. Jsou zde obsaženy jak originály dokumentů, tak i potvrzené kopie. Vše je doplněno protokoly svědků a účastníků události, jak byla zaznamenána vojenskými vyšetřovateli Sibiřské armády.

První svědectví pochází od čtyřiadvacetiletého důstojníka kontrarozvědky štábu Československého sboru Romana Koharda. Kolem druhé hodiny odpoledne dne 17. února dostal od československé kontrarozvědky rozkaz provést vyšetřování incidentu, který se stal o den dříve na stanici Jekatěrinburg 1. Když vyslechl pět československých vojáků, Koharda vyšel na perón. Tam ho zastavili dva důstojníci ze štábu admirála Kolčaka, kteří zkontrolovali jeho doklady. Poté, co si prohlédl jeho dokument, zeptal se ho jeden z důstojníků: „Asi víte, proč to děláme?“ „Vím, jenom mě udivuje, že jiné důstojníky necháte projít bez kontroly.“ Na tuto poznámku nedostal žádnou odpověď. Načež se Koharda pokusil zjistit jméno ruského důstojníka, který byl včera velitelem stráže. Jeden z důstojníků, kterého znal Koharda jako podporučíka Čorného, odpověděl: „Proč to chcete vědět? Chcete snad vyšetřovat ten případ? Včera zde zabili vašeho důstojníka. Majora, myslím.“ „Ne. Kapitán je pouze raněn.“ „To je chyba. Je to škoda, že je pouze raněn, měli ho zabít! Lidi, kteří lezou strážnému na bodák, je nutné zabíjet.“

Čornyj pokračoval: „Rusko není Čechům ničím povinováno. Jestliže Češi bojovali, pak jenom proto, aby si zachránili kůži. Pro vás už byly dávno připravené tábory pro zajatce.“ „To se tedy hluboce mýlíte!“ „Ale vždyť jste bojovali skutečně jenom proto, abyste si zachránili kůži, a ne pro ruské zájmy! Zájmy Rusů jsou vám úplně cizí.“ „Podporučíku, vaše vyjádření jsou víc než trestuhodná. Pokud bychom si snažili pouze zachránit kůži, věřte, že bychom už dávno byli někde v bezpečí. Mohli bychom se dávno probít podél Sibiřské magistrály na východ a jet si po svých. Vy snad myslíte, že naše operace u Kazaně, Simbirska, Syzraně, u Nikolska a Jekatěrinburgu byly diktovány touhou po záchraně?“ „ Včera jeden z vašich představitelů během banketu řekl, že jste se oddělili od Rakouska cestou zrady. Jeden z našich mu odpověděl: víme, že rakouští Češi jsou zrádci Rakouska a v kritický moment zradili i nás. Takové spojence nepotřebujeme.“ „Podporučíku, víc se s vámi nehodlám bavit, a pokud je mi něčeho líto, pak pouze toho, že jsme zbytečně ztratili muže, kteří patřili k našim nejlepším a že jsme zde prolili spoustu krve.“ Ruský důstojník, který byl rozhovoru přítomen, celou dobu mlčel.

Týž den, 17. února, vyslechnul kapitán Houdek praporčíka Izidora Viplera, který šel spolu s kapitánem Tichým na nádraží, a jehož cílem bylo odejet do Vladivostoku. Na základě výslechu byl sestaven odpovídající protokol.

Sběru informací o zranění se věnoval současně vojenský vyšetřovatel ze štábu Sibiřské armády praporčík Kryžanovskij. Speciálně okamžitě vyslechl svobodníka 1. rusko-srbského praporu P. S. Kudešova a číšníka jídelního vozu admirálova vlaku I. G. Papsujeva. Celkem bylo vyslýcháno 21 svědků, většinou Rusů. Na základě výslechů byl výsledek shrnut v devítistránkové zprávě, podepsané dne 19. března vojenským prokurátorem plukovníkem Melnikovem. (Tato zpráva byla vzpomenuta na začátku.)

21. února v 10:00 v 1. československé nemocnici v Jekatěrinburgu byla provedena doktorem Staňkem částečná pitva kapitána Tichého za přítomnosti sanitárního velitele československých vojsk v Rusku doktora V. Geringa, sanitárního náčelníka československé divize doktora Zd. Foustky, primáře 2. sanitárního vlaku majora doktora J. Jančáka a lékaře chirurgického oddělení Jekatěrinburgského lazaretu doktora Širokova. Za pět dní požádal praporčík Kryžanovskij o svědeckou výpověď vdovu po zemřelém, čtyřiadvacetiletou občanku Jekatěrinburgu, N. I. Tichou. která sloužila v československém lazaretu v Irkutsku u doktora Jandy.

Náčelník sanitární služby československého vojska v Rusku, plukovník Vladimír Gering

Po skončení výpovědi vydala vdova uniformu svého muže k dalšímu zkoumání. Za přítomnosti soudních znalců byla uniforma prohlédnuta o čemž byl sepsán protokol. 23. února v Jekatěrinburgu; o tři dny později byly v Čeljabinsku připojeny protokoly výslechů paní E. D. Simoldičové, českého inženýra A. Zívra, podporučíků – Čechů, sloužících v srbském útvaru G. Hradského a F. Šrancera, jakož i protokol o výslechu srbského plukovního vyšetřovatele Ilinjaka, což byli osobní známí náčelníka ochranky K. A. Kiseleva.

Sanitární náčelník 2. československé divize plukovník Zdeněk Foustka

Důsledkem události byla všeobecná stísněnost. Hned poté, co se zpráva o zranění kapitána Tichého rozšířila, odvolali českoslovenští představitelé svou účast na akcích, spojených s přítomností admirála A. V. Kolčaka v Jekatěrinburgu. Bylo zrušeno vystoupení symfonického orchestru československých vojsk na slavnostním večeru 17. února v Jekatěrinburgském městském divadle. Některé části místní československé posádky držely třídenní smutek. V Omsku na všech svých budovách, včetně domu generála M. Janina, vyvěsili Čechoslováci černé smuteční prapory. Ministr zahraničních věcí Kolčakovy ruské vlády I. I. Sukin, který nebyl Čechům příliš nakloněn, poznamenal: „Svými demonstrativními aktivitami prokazují Češi nepřístojnou vyzývavost. Nezúčastňujíce se bojů na frontě, shledali nezbytným akcentovat náhodnou smrt jednoho důstojníka, zatímco v bojích umírají stovky našich lidí.“

18. února ve 12:00 se dostavil do oddělení ministerstva války Československé republiky, které se nalézalo v Americkém hotelu v Jekatěrinburgu, náčelník štábu sibiřské armády generálmajor B. P. Bogoslovskij, který jménem velitele generála Gajdy a všech vojsk prohlásil, že „sibiřská armáda upřímně lituje události, která se stala na nádraží dne 16. února.“ Přitom generál vyjádřil přesvědčení, že nešťastná událost „nemůže nijak ovlivnit přátelské vztahy, které panují mezi sibiřskou a československou armádou, tím spíš, že vojín, který poranil poručíka Tichého, nebyl ruský občan.“ Velitel sibiřské armády poslal náčelníkovi vojenské administrace ministerstva války plukovníku R. Medkovi omluvný dopis přibližně v témže duchu.

Setkání představitelů města s Vrchním vladařem Ruska admirálem A. V. Kolčakem na nádraží v Jekatěrinburgu 16. února 1916.

Velitel československých vojsk v Rusku generálmajor J. Syrový telegrafoval o smutném případu generálu M. Janinovi, který okamžitě vyjádřil oficiální protest tajemníkovi diplomatického odboru admirála. Ruský představitel odpověděl, že jekatěrinburgský případ je bolestný, ale je výsledkem provokativního chování Čechů k admirálu Kolčakovi.

Nástup čestné stráže v době příjezdu admirála Kolčaka na jekatěrinburgské nádraží 16. února 1919.

Ve středu 19. února Československý deník konstatoval, že kapitán Tichý byl těžce raněn „trestuhodnou vinou ruské ochranky“. Následujícího dne pod názvem Kapitán Tichý přinesly tyto noviny redakční článek doktora J. Kudely, který měl v československém vojsku na starosti propagandu. Napsal v něm:

„Padl-li voják v boji nebo umírá-li následkem těžkých zranění, která obdržel v bitvě, jeho smrt pochopíme. Je nám líto zmařených životů, ale chápeme, že tyto oběti jsou nutné. Že oběť byla přinesena jako součást našeho boje za společný cíl. Ale náhodná smrt vojáka v týlu, zaviněná vedlejší příčinou, na nás působí zcela jinak: smutek nad smrtí člověka se pojí s lítostí nad tím, že musel zemřít právě tímto způsobem, že neměl tu čest zemřít v boji, že zemřel tak nějak bez příčiny, ne pro naši věc, které mohl ještě prokázat velkou službu. Smrt kapitána Tichého na nás působí ještě tíživěji a naplňuje nás hořkostí…

V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že ani nebožtík ani jeho doprovod nezadali příčinu k surovému konání ochranky, které mělo tak tragické následky. Jak tvrdí ruská strana, také se zabývá vyšetřováním případu, ale o jeho závěrech nám není nic známo… Zjistili jsme, že voják, který zranil kapitána Tichého, byl srbské národnosti a že důstojník, který byl velitelem ochranky, dal svým vojákům velmi přísnou instrukci – která by byla přípustná a snad i pochopitelná v Albánii, ale ne v okolí vlaku, který obývá admirál Kolčak – jejímž důsledkem bylo zabití našeho důstojníka. Celá záležitost je tím tragičtější, že kapitán Tichý vstoupil v roce 1916 dobrovolně do srbské armády a spolu s ní se zúčastnil ofensivy u Dobrudži…“

Jak později tvrdili autoři fundamentálního díla Za svobodu. Ilustrovaná kronika československého revolučního hnutí v Rusku. 1914–1920 „Ze všech stran tehdy přicházela vyjádření upřímné soustrasti, pouze vláda admirála Kolčaka se toho nezúčastnila a zachovávala mlčení, jako by se jí to netýkalo… A přitom ostudná vražda byla vykonána právě člověkem, který patřil k ochrance vlaku předsedy vlády – admirála Kolčaka. Za situace, která byla velmi podezřelá a smutná…

V tyto dny vyjádřil svoji soustrast Čechoslovákům předseda jugoslávské komise inženýr I. Čavlik a zástupce generálního konsula Srbska M. Jovanovič jménem jugoslávského pluku a všech místních Srbů, kteří celý případ nesli zvlášť těžce.“Tento smutný případ pociťujeme tím více, že bratr kapitán byl dobrovolníkem srbského vojska a bojoval za lepší život Srbů.

Velmi litujeme, že představitel našeho národa tak hrubým způsobem připravil o život bratra a představitele národa, s nímž jsme měli v minulosti i v přítomnosti bratrské přátelské vztahy, které chceme udržovat i v budoucnu.“ Jovanovič doplnil: „Spolu s Vámi jsou rozhořčeni a truchlí všichni Srbové nad událostí, v níž byl bratr Srbů, kapitán Tichý, smrtelně zraněn vojákem srbské národnosti, patřícím do pododdělení ruského důstojníka Kiseleva, s nímž naše správa neměla a nemá žádné kontakty.“

V Ruském vydání Telegramu Československého deníku v článku s titulkem „O smrti kapitána Tichého“ z 22. února bylo napsáno: Vzhledem k nepravdivým řečem o smrti kapitána Tichého, které se šíří, shledáváme nezbytným – abychom předešli dalšímu šíření těchto fám – sdělit některé podrobnosti, které upřesňují tuto tragickou událost.“ Budiž řečeno, že v tomto článku – jak ukázalo pozdější vyšetřování mezinárodní komise – byla událost na jekatěrinburgkém nádraží vylíčena s dostatečnou přesností.

Všem bylo nyní zcela jasné, že tragická epizoda se stává velmi závažnou událostí a překračuje rámec všedního incidentu. Čechoslováci chtěli od vlády admirála Kolčaka úplnou satisfakci. Skupina českých důstojníků v Omsku požádala o pomoc hlavní stan, na který se obrátila dopisem s prosbou, adresovanou generálovi M Janinovi a R. Syrovému, aby jím tito oficiálně sdělili, jak byl ve skutečnosti zabit kapitán Tichý. Zdálo se jim totiž, že místní tisk to interpretuje způsobem, který nemá daleko k provokaci.

Spojenci si byli vědomi vážnosti situace. Přitom nedůvěřovali příliš nepodjatosti osob ze štábu sibiřské armády, které událost vyšetřovali. (Znepokojovalo je například to, že za základ vyšetřování brali pouze výpovědi ruských svědků.) Po získání vyváženější informace chtěli přispět k urovnání mezi účastníky konfliktu. Přerušit vyšetřování, což později navrhoval vojenský prokurátor Melnikov, nepovažovali za možné. Proto byly koncem prosince zahájeny rozhovory o utvoření mezinárodní komise pro prozkoumání incidentu. Komise byla vytvořena 24. února v Jekatěrinburgu. Z české a ruské strany v ní bylo po dvou členech. Češi do ní delegovali vedoucího oddělení ministerstva obrany Československé republiky, doktora V. Svobodu a člena soudu sboru československých vojsk v Rusku, doktora F. Richtera. Rusy zastupoval hlavní ubytovatel štábu sibiřské armády, plukovník generálního štábu A. P. Popov a vedoucí vojenského soudního oddělení štábu sibiřské armády, poručík E. K. Chodkevič. Potvrzení kandidatur Spojenců se protahovalo. 26. února poslal konzul Velké Británie T. G. Preston do Omska telegram, kterým informoval admirála Kolčaka, že „podle rozhodnutí mé vlády nemám svolení působit v komisi, sloužící k vyjasnění úmrtí kapitána Tichého a nemohu tedy být jejím členem.“ Nakonec bylo dohodnuto, že zájmy Spojenců bude v komisi reprezentovat zplnomocněnec Francouzské republiky na Sibiři G. Souberbielle (?) a konsul Velké Británie v Jekatěrinburgu T. G. Preston.

10. března v 10:30 se v Jekatěrinburgu v budově štábu sibiřské armády komise sešla na svém prvním zasedání. Bezprostředně poté zástupci Spojenců sdělili, že „ vládami bylo stanoveno, aby byli na zasedáních přítomni pouze za účelem jejich informování, eventuálně za účelem smiřování stran.“ Informace byla přijata, ale nezabránila plukovníkovi Popovovi, aby navrhl francouzského představitele za předsedu komise. Návrh byl přijat jednomyslně. Komise rozhodla „neprojednávat samu událost a nepředjímat ukončení vyšetřování silami štábu sibiřské armády“, nýbrž přejít ihned k výslechu svědků incidentu mezi českou a ruskou stráží, který proběhl na nástupišti nádraží Jekatěrinburg 1. Ráno 11. března byli pozváni k výpovědi: československý náčelník stráže poddůstojník J. Lang, střelec technického oddělení J. Přílezský, učitelka A. S. Širokich, telegrafista velitelské roty A. Slepička.

Během zasedání vyslechla mezinárodní komise 12 nových svědků, ve velké většině příslušníků československé armády. Tři lidé byli pozváni podruhé. (Poprvé dávali své výpovědi ruskému vyšetřovateli.) Mezi svědky byl i vedoucí operačního oddělení štábu sibiřské armády, devětadvacetiletý plukovník N. N. Rybaltovskij, který dojížděl často na nádraží v době, kdy stál admirálův vlak u nástupiště…

K dokumentům komise byla přiložena lékařská zpráva, obsahující výsledky částečné pitvy a protokol, týkající se nebožtíkovy uniformy.

18. března byl v hlavním stanu nejvyššího vojenského prokurátora vyslechnut předsedou komise poručíkem Souberbiellem, který byl v Omsku na služební cestě, velitel ochranky vlaku vojevoda K. A. Kiselev. Sběr informací byl prováděn na základě seznamu, obsahujícího patnáct otázek.

Mezinárodní komisi bylo umožněno použít materiálů, které již dříve připravil praporčík Kryžanovskij a zplnomocněnec ve věci vojenského vyšetřování, vojenský úředník Arnoldov. Celkem bylo předvoláno 32 svědků,

z obou stran přibližně stejný počet, s malou převahou Čechoslováků. Po prostudování dokumentace sestavila komise závěrečnou zprávu.

Nastal čas říci několik slov o tragickém hrdinovi příběhu. Václav Tichý se narodil 24. února 1886 ve vsi Staré Strašnice, která byla známá již od 12. století (a připojená k Praze roku 1922). Studoval na průmyslovce, později na pražské technice. Během svých studií byl společenský, díky skromnosti a jemnosti své povahy velmi oblíbený. Po studiích nastoupil v ateliéru architekta Bureše, který býval starostou Královských Vinohrad. Byl svobodný a žil v rodině své provdané sestry.

Začátkem 1. světové války se stal během mobilizace důstojníkem rakouské armády. Ale již v roce 1915 přešel na ruskou stranu a stal se dobrovolníkem v hodnosti podporučíka v srbské armádě V jejich řadách se Václav účastnil válečného tažení u Dobrudži, a když byl srbský sbor vyveden z bitevního pole, přešel do 6. Hanáckého pluku. V roce 1916 konvertoval k pravoslaví. Byl iniciátorem odeslání pozdravného telegramu ruskému carovi Mikuláši II. Z Ukrajiny byl převelen do štábu 2. československé divize, s níž se zúčastnil přesunu na Dálný Východ. Ve Vladivostoku, již v hodnosti kapitána, byl zařazen do štábu východního oddílu sboru pod velením generála M. K. Dieterichse. V listopadu roku 1918 pracoval V. Tichý ve funkci náčelníka organizačního oddělení štábu sboru, odkud byl posléze převelen do rezervního autoparku jako velící důstojník.

Podle svědectví kolegů a přátel to byl skromný a disciplinovaný člověk, který „všechny své síly a celý svůj život věnoval svému národu a službě vlasti“. Když sloužil na Urale, oženil se s ruskou občankou žijící v Jekatěrinburgu, Naděždou Ignatěvnou (dívčí jméno se nepodařilo dosud zjistit). Bydlela v domě na Arseněvském prospektu a svatbu měli nejspíš v Alexandro-Něvském kostele, který byl nejblíž. Kostel byl ale počátkem třicátých let dvacátého století zbořen a matrika se nezachovala. Nejsou k dispozici ani fotografie V. Tichého kromě posmrtných. Ty jsou obsaženy v memoárech R. Gajdy.

Malý bazar v Jekatěrinburgu 21. prosince 1918. V pozadí Alekxandro-Něvský kostel.

Pokusíme se vyložit to, co se stalo, po pořádku. 8. února odejel admirál Kolčak na frontu. Na jeho cestě se nacházel Čeljabinsk, Zlatoust, Trojick, Jekatěrinburg, Perm a některé další obce. Cesta zahrnovala pruh fronty na východ od Ufy a na západ od Permu. I když I. I. Sukin později napsal, že „cesta měla být bez přehlídek a oficiálních projevů a byla určena výhradně k odborným konsultacím s veliteli, protože se chystala ofenziva“, ve skutečnosti to bylo jinak. Admirál měl četné projevy před představiteli občanské i vojenské společnosti. V Čeljabinsku poprvé sdělil svoje plány, týkající se agrární reformy. Řekl: „V žádném státě, a zvláště v Rusku, díky jeho ekonomickým a geografickým danostem, není složitější otázky, než je otázka půdy“ a „i když vláda, kterou vedu, nemůže vyřešit tuto otázku v celé složitosti, musím nicméně vysvětlit její názor.

Stanovení vlastnického práva na půdu shledává vláda základem pevného rozvoje hospodářství státu. Současně s tím bude cílem vládní politiky, aby se budoucnost agrárních vztahů zakládala na malých hospodářstvích, která bude vláda všemožně podporovat na účet velkostatků“. V závěru své řeči Kolčak podtrhnul, že jeho vláda stála a bude stát i nadále na pozicích nelítostného boje s bolševiky a že tedy „s nimi nemůže uzavírat žádné smlouvy a o ničem jednat“.

11. února admirál konzultoval s veliteli a s náčelníky štábů tří armád a konkretizoval plány ofenzívy, o níž bylo rozhodnuto již v Omsku.

Bolševici věděli o všech možných následcích chystané ofenzívy, a proto chtěli stůj co stůj vyhodit admirálův vlak do povětří. 10. února náčelník oddílu mobilizace Ústředního vojenského revolučního štábu u čeljabinského ilegálního výboru RKS(b) pod pseudonymem „Marusja“ (N. S. Obrazcov) referoval o přípravě výbuchu vlaku A. V. Kolčaka: „Bojová desítka je připravena k tomu, aby ho (Kolčaka) zde izolovala, jestli k tomu dá CVK (Centrální vojenské kolegium) souhlas.“ Za čtyři dny byla v analogickém dokumentu formulována otázka materiálního zabezpečení budoucího atentátu: „Oddíl, který provede akci, potřebuje ke své činnosti dvě bílé maskovací zimní uniformy. Žádám o asignaci sumy…“ Hlášení pro CVK z 19. února sdělovalo: „Kolčak se přesunul 15. 2. v 23 hodin z Trojicka do Jekatěrinburgu. Sehnal jsem 2 náboje po 2 1/2 funtu výbušniny a jednu ruční bombu s příslušenstvím, prosím o instrukce, kam to mám dodat. Poslal jsem pro věci, které ukrýval „Orel“.“ Ilegální pracovník I. S. Solodovnikov vzpomínal: „V rámci lovu na Kolčaka jsme zkonstruovali pekelný stroj.“

Velitelem vlaku byl kapitán Bohdanov, jeho pomocníky byli podporučíci Bren a Benkevič. Ochranku admirálova vlaku tvořil 1. rusko-srbský partyzánský myslivecký prapor s velitelem vojevodou K. A. Kiselevem. O praporu toho moc nevíme. Odhadem obsahoval možná 400 vojáků. Vojevoda však byl velice zvláštní člověk a zaslouží si trochu pozornosti. K. A. Kiselev se narodil roku 1890 v Kamenec-Podolské gubernii, vychován byl v Moskvě, sloužil u 1. něvského pluku, později byl poddůstojníkem leteckého odřadu v Sevastopolu. Vždy dokonale oholený, vysoký, byl atletického vzrůstu. Na počátku revoluce získal funkci pomocníka velitele (plukovníka Kobylinského) ochranky Alexandrovského paláce v Carskom Sěle, kde byli uvězněni členové carské rodiny. Podle jeho slov, „byl jsem tam jenom na oko, protože masy to vyžadovaly. Při zatčení carské rodiny jsem byl přítomen spolu s důstojníky, abychom chránili carskou rodinu před útoky davu.“ Později, jak vzpomínají ti, kteří s ním sloužili, vojevoda rád vyprávěl (hlavně když měl v hlavě), jak byl při tom, když došlo k uvěznění cara a opakoval slova carevny: „Prosím nehlučte, děti jsou nemocné.“

Koncem června a začátkem července roku 1917, když se fronta rozpadala a docházelo k masovým dezercím, bojoval Kiselev spolu s Čechoslováky proti Němcům u Zborova. Ale počínaje listopadem (podle jiných údajů lednem 1918) se vynořil v Oděse, v ležení 1. srbského dobrovolnického revolučního praporu, jako řidič obrněného automobilu (jako instruktor), současně pak jako komisař praporu. Měl na starosti zabezpečení styků mezi velitelem srbské části plukovníkem A. Srbem a velitelem bolševického vojska Muravjovem. Kiselev o tom vypovídá: „Moje jmenování komisařem praporu se odehrálo bez souhlasu sovětů a provedl ho plukovník Srb. Role komisaře byla nezbytná, aby nebyl prapor napadán sověty.“ Jestli to bylo skutečně tak, není známo. Mezinárodní komise o tom velmi pochybovala.

Počátkem března roku 1918 1. srbský dobrovolnický prapor na lodi Sadko odejel z Oděsy do Taganrogu. Velel mu jako už dřív plukovník A. Srb, který byl protivníkem dynastie Karateodorjevičů. Byl to čestný člověk, srbský vlastenec, který se snažil uchránit v těchto neklidných časech srbské vojáky morálního rozkladu. Během zastávky v přístavu Feodosije tam na pozvání námořníků-černomorců na křižníku Gamidie přišla turecká delegace. Křižník, kterému veleli němečtí důstojníci, byl v plné bojové pohotovosti. Důstojníci srbského praporu se velmi podivovali srdečnému přijetí Gamidie. Spolu s nimi i Kiselev, který často opakoval: „Pánové, stydím se za to, že jsem Rus.“ Námořníci ho zatkli, ale po intervenci plukovníka Srba ho zase propustili.

Po opuštění Feodosije se nákladní loď Sadko přesunula přes Mariupol a Jejsk do Taganrogu, kde byl plukovník Srb zvolen vrchním velitelem protiněmecké fronty. On však tu funkci nepřijal a omezil se na úlohu pomocníka velitele. Dva dny poté byl plukovník Srb zavražděn. Vražda byla kvalifikována jako loupežná; byla vysvětlena loupeží peněz, které byly určeny na jídlo pro vojáky. Zůstalo to však bez řádného vyšetření. Je známo pouze tolik, že do případu byl zapleten jeden z důstojníků praporu v hodnosti kapitána. Podle podporučíků G. Gradského a F. Schrantzera měl s vraždou Kiselev něco společného.

Po smrti plukovníka A. Srba vojáci zvolili K. A. Kiseleva pomocníkem velitele podporučíka Boberiče. Posledně jmenovaný však své úkoly velitele plnil pouze formálně. Skutečným velitelem byl nově zvolený pomocník. Z Taganrogu se prapor posunul směrem na Samaru a odtud do Simbirska. Kiselev se chtěl stát vojenským náčelníkem města a vstoupit s praporem do služby k bolševikům. To se však nestalo, protože ani důstojníci, ani vojáci nechtěli sloužit s Maďary. Shromáždění praporu ustanovilo, že je potřeba projít do Vladivostoku. Avšak v Bugulmě byl telegrafickým rozkazem plukovníka A. P. Stěpanova prapor zadržen a ponechán k dispozici.

V červnu roku 1918 už byl K. A. Kiselev (v roli předsedy Slovanské komise pro organizaci úderných praporů na Urale) v Čeljabinsku, kde žádal o povolení k formaci nové rusko-srbské jednotky. Podle jeho slov, „oddíl se zformoval v srpnu, v Samaře a v Kazani, a velel jsem mu ještě jako vojín.“

Jestliže před Bugulmou bylo chování Kiseleva korektní, poté, co ho podporučíci Gradský a Schrantzer potkali v Kazani, „(Kiselev) se projevoval jako dobrodruh. Zprvu nechtěl na frontu a pouze po několika urgencích plukovníka Stěpanova tam šel na pár dní, ale se svým praporem tam nic nedělal, pouze předstíral činnost.“ To mu ovšem nebránilo v tom, aby se stal „správcem stravování, výstroje a peněz“ v praporu majora Blagotiče, přičemž dostal od plukovníka Stěpanova na tyto záležitosti 150 000 rublů. Jednotka, které velel Kiselev, pozůstávala v tom okamžiku z 60 vojáků – Rusů a Srbů. Mezi Blagotičovými Srby se stále mluvilo o tom, že Kiselev a jeho parťáci prováděli svévolná vyšetřování u obyvatel, žili podvody, loupežemi a zlodějnou.

Právě v této době začal velitel používat titul „vojevoda Kiselev“. Podle tvrzení srbského vyšetřovatele Iljaka tradovala se i historka o události s plukovníkem Stěpanovem, kterého Kiselev v Kazani zastavil, nahlásil se jako srbský vojevoda, požádal ho, aby mu ukázal své dokumenty a pokusil se ho zatknout. Nevíme, zda se to tak skutečně stalo. Vojevoda si v té době vysloužil charakteristiku: všeho schopný avanturista. V Čeljabinsku se Kiselev vozil v automobilu. Jednou se projížděl po Ufimské ulici a uviděl tam svého starého známého, podporučíka Gradského, který vypověděl: „pozval mě do kavárny Trud. Tam mi navrhl v přítomnosti ruského podporučíka, abych vstoupil do jeho oddílu jako velitel roty a nabídl mi vysoký plat. Jeho návrhy jsem odmítnul. Znal jsem Kiseleva a jeho partu. Byli obecně známí jako zločinci.“

Teprve v říjnu získal Kiselev rozkazem velitele Severní skupiny národní armády plukovníka Stěpanova první důstojnický stupeň. Brzy nato byl rusko-srbský oddíl převelen do Novonikolajevska. Tvořili ho ruští i srbští důstojníci a vojíni. Byli to dobrovolníci, kteří se snažili probít na východ linií bolševické fronty. Byli verbováni na základě osobních průkazů nebo pracovních knížek. Povídalo se, že oddíl se chystal masakrovat civilní obyvatelstvo, ale jeho velitel to během výslechu, vedeného poručíkem Souberbiellem, kategoricky odmítal: „nechápu, jak jste mohl položit takovou otázku.“

V únoru roku 1919 byl ustanoven K. A. Kiselev ve funkci velitele ochranky vlaku admirála Kolčaka. Vzniká otázka, do jaké míry věděl admirál a jeho suita o nedávné minulosti vojevody? V každém případě to byl tah, který je přišel příliš draho.

Na samém začátku cesty vlaku na Jižní Ural, ve stanici Kurgan, vznikl konflikt mezi členem ochranky a podnapilým československým vojínem. Když mu člen ochranky nedovolil projít, začal mu nadávat a nazval ho „babou“. Srb ho praštil pažbou a podal hlášení o incidentu veliteli polní kanceláře podplukovníku Suprunovičovi. Vzápětí byl vyslechnut strážný, velitel stráže a závodčí, načež Kiselev vydal rozkaz jednat s kolemjdoucími „co nejuctivěji“.

9. března během vyšetřování praporčíkem Kryžanovským Kiselev vypověděl, že od „stanice Kurgan začaly incidenty typu urážení strážných lidmi, kteří se tam bezcílně poflakovali… nezřídka k nim přicházeli „vojáci“, kteří měli na sobě uniformy, prohlašovali o sobě, že jsou Češi a chtěli po strážných, aby se prokázali dokumenty. Přitom říkali strážným: „Jste zbabělci, nemůžete se prát na frontě, ale v týlu jste udatný.“ Vojáky z ochranky to samozřejmě štvalo, a já jsem jim říkal celou cestu, že to nejsou ti čeští vojáci, se kterými jsem byl pod Zborovem, a kteří spolu s námi bojovali pod Penzou, pod Samarou, u Kazaně, v Sibiři, a že to jsou možná bolševičtí agenti, kteří se nás snaží rozhádat s bratry Čechy.“

Ale už za 9 dní při výslechu, který byl veden předsedou mezinárodní komise poručíkem Souberbiellem, vojevoda tvrdil, že až do Jekatěrinburgu vše probíhalo v klidu, že „až do Jekatěrinburgu nebyly s Čechy problémy“. Co tedy odpovídá pravdě? Bereme-li v úvahu výpovědi ostatních svědků, incidenty se přece jen stávaly. Byl to i závěr vojenského prokurátora plukovníka Melnikova: „cestou vlaku Vrchního Vladaře z Omsku do Jekatěrinburgu bylo možné často pozorovat případy urážení strážných vojáky českých vojsk, když žádali, aby jim byl povolen volný průchod za linii stráže.“ Později, když byly rozdány kopie protokolu, podtrhl nějaký člen komise dvakrát tučně slovo „často“.

V samotném Jekatěrinburgu byly vztahy Rusů a Čechoslováků složité a napětí rostlo ze dne na den. Na československé dobrovolníky to působilo, jakoby s nimi Rusové chtěli vyvolat veřejnou konfrontaci. 5. února roku 1919 poslal ministr národní obrany M. R. Štefánik z Hongkongu depeši o situaci na Sibiři. V ní podtrhl, že vzájemné vztahy Rusů a Čechoslováků jsou špatné. Ze vzniklé situace obviňoval výhradně Rusy. Aby bylo učiněno zadost spravedlnosti, musíme však uvést, že poznamenal: „admirál Kolčak se snaží odstranit obtíže“. Štefánik píše: „Chápu nebezpečí, které může v nejbližší době vzniknout z různých komplikací a snažím se je odvrátit jak v psychologické rovině tak i praktickou činností.“ Československý deník , který se zabýval podobnými věcmi s maximálním sebeovládáním – jeho cílem bylo snížení napětí v armádě – napsal (v čísle z 5. února 1919 v článku s názvem „Provokace“):

„V poslední době se mezi ruským obyvatelstvem – speciálně v Jekatěrinburgu – rozšiřují různé „zprávy“ o našem vojsku. Jednou slyšíte, že někdo z Čechoslováků rozprodal několik pudů cukru, jindy zase, že nějaký český poručík prodal 100 litrů erární vodky. O československých žoldácích mluví i ti, kteří byli až doteď uctiví a konstruktivní. Teď se ale změnili a rádi odpřísáhnou, že byly i případy, kdy Češi někomu vyhrožovali. Mužici se dušují, že Češi loupili ve vesnicích kolem Jekatěrinburgu. Podle některých pramenů se chovají Češi k Rusům povýšeně, což se může dotknout ruského národa. Obyvatelé si vyprávějí o tom, jak se jedna slečna zeptala v divadle Čechoslováka, jaké je jeho mínění o Rusech a on na to, že rozlišuje pouze dva typy Rusů: sprosťáky a otroky.

I naši vojáci tu a tam podléhají fámám podivného charakteru, které vznikají bůhví kde. Říká se, že v kočáře se popral někdo z našich s ruským důstojníkem, kterému serval výložky. Náš 8. pluk zmlátil oddíl národní armády a 28 Rusů bylo zabito. Jisté temné síly rozsévají špatné mínění o našem vojsku tím, že dělají výčet toho, co ještě máme u Rusů „uloupit“ a. t. d.

Je těžké pochopit ty, kteří jsou „zaručeným pramenem“ těchto drbů a rozšiřují je jak mezi ruským obyvatelstvem, tak mezi našimi vojáky. Lze s určitostí tvrdit, že všechny mají charakter provokace, cíleně vypouštěné před každou akcí. Pocházejí od lidí, jejichž cílem je vnést rozkol mezi nás a Rusy, a narušit pozici, kterou zde máme. Co pro nás odtud plyne?…

Musíme dodržovat přísnou korektnost a postupovat vždy taktně. Nestačí pouze, aby naše činy byly korektní a čestné. (Jak ve skutečnosti jsou.) Musíme jednat tak, aby na našich činech neulpěl ani stín podezření. Nesmíme zavdat příčinu ke stížnostem na netaktnost. Uvažme, že na našem chování závisí nejen hladký průběh zbytku našeho pobytu v Rusku, ale též charakter budoucích vztahů rusko-československých, které mohou, v případě, že budou dobré, přinést naší zemi mnohou morální i materiální výhodu. Nezapomínejme na velkou zodpovědnost, kterou máme před budoucností našeho státu.

Československá vojska měla až dosud neposkvrněnou reputaci, udržme si ji až do konce.“

Důsledkem tohoto článku bylo ale pouze částečné zlepšení vztahů, vzájemná podezíravost panovala zejména v oblasti blízké frontě. J. Skácel, pobočník generála J. Syrového, vzpomíná: „Ve druhé polovině února se naše vztahy s Kolčakem opět zhoršily. 13. února noviny Ruská armáda, oficiální orgán admirála, o nás opublikovaly velice nepřátelsky laděný článek pod titulkem Váleční fluktuanti.

16. února v jednu hodinu přijel admirál Kolčak do Jekatěrinburgu. Na nádraží ho přivítali vojenští hodnostáři i zástupci města. Mezi jinými i velitel sibiřské armády generálporučík R. Gajda a hlavní zástupce Uralského kraje S. S. Postnikov. Přímo na peróně se zformovala čestná stráž a zahrála vojenská hudba.

Dříve, než vystoupil admirál z vlaku, vyšel na perón vojevoda Kiselev, aby se pozdravil s čestnou stráží, sestavenou z vojáků 1. rusko-srbského praporu. Uvedený prapor přivezl z Omska Georgijevské prapory, které měly být předány jednotlivým plukům. Vojevoda musel projít českou stráží, jejíž pozice se nacházely na konci admirálova vlaku. Když se Kiselev přiblížil, zastoupilo mu cestu pět českých vojáků s puškami. Podle své výpovědi řekl vojevoda: „Nazdar!“ a požádal, aby ho propustili, když předtím prohlásil jakou má funkci.“Nezajímá!“ řekl jeden člen hlídky, připojil nadávku a rozpřáhl se pažbou. Dva strážní si připravili pušky do pohotovostní polohy. Kiselev požádal, aby ho spojili s velícím důstojníkem. Jeden z ruských důstojníků z ochrany stanice požádal strážného, aby vojevodu nechal projít. Avšak československý voják znovu odmítl. Na pokračování sporu nebyl čas, protože ze svého vagónu již vystupoval Vrchní vladař.

Předseda městské dumy P. A. Kroneberg a předseda újezdního zemského výboru P. E. Patrušev podali admirálovi chléb a sůl a pronesli krátké projevy. Po krátké přehlídce čestné stráže a potom odjel admirál s místními autoritami do města.

Návštěvě admirála byl v Jekatěrinburgu přikládán velký význam. Jak bylo řečeno, Spojenci zatím neuznávali admirálovu vládu, ale snažili se s ním usmířit a sblížit československé velení. Na setkání přijel velitel československých vojsk v Rusku generálmajor J. Syrový a zplnomocněnec Československé republiky B. Pavlů.

Po návštěvě Katedrálního chrámu, štábu sibiřské armády a Georgijevského výboru se admirál Kolčak zúčastnil slavnostního oběda, který byl uspořádán na jeho počest Jekatěrinburgskou samosprávou v budově uralského báňského učiliště.

Jekatěrinburg. Hlavní třída. Vlevo budova Uralského báňského učiliště.

Velký sál učiliště byl vyzdoben jedlovými girlandami a státními znaky. Umně sestavené stoly pokrývaly běloskvoucím ubrusy. Ve vedlejším sále byla česká vojenská hudba. Organizace byla dokonalá.

Kolem jedné hodiny začali zaplňovat sál pozvaní hosté. Pozváno bylo asi 200 osob. Mezi nimi byl biskup Grigorij, S. S. Postnikov, P. A. Kroneberg, P. E. Patrušev, velitel místní posádky, princ A. P. Riza-Kuli-Mirza, britský konzul T. G. Preston, americký konsul Palmer, J. Syrový, velitel sibiřské armády generálporučík R. Gajda, členové americké a francouzské mise, důstojníci ruské, české a spojeneckých armád, radní, představitelé různých institucí, redaktoři. Admirálův vlak přijel se zpožděním. Kolčak se objevil v sále až ve tři hodiny. Měl na sobě skromnou uniformu a svým oblečením se značně odlišoval od ostatních přítomných. Po vzájemných pozdravech byl uveden na čestné místo uprostřed stolu. Za jeho zády stála čestná stráž ze tří vojínů – Sibirjaka, hulána a kavaleristy-Kirgize.

J. Vlček: Jekatěrinburg, Americký hotel. 15. listopad 1918.

Orchestr zahrál slavnostní fanfáry, následovala krátká motlitba kterou předříkal biskup Grigorij, a slavnostní oběd začal. V přestávkách mezi jednotlivými chody měli krátké projevy P. A. Kroneberg, P. E. Patrušev, R. Gajda a. j. Admirálovi připíjel anglický i americký konsul, člen francouzské vojenské mise, zplnomocněnec Československa B. Pavlů. Orchestr zahrál po řadě Marseillaisu, anglickou, americkou a českou hymnu.

Nakonec přišel na řadu admirál Kolčak. Pronesl dlouhou řeč, mezi jiným pak řekl: „za těchto těžkých podmínek jsem souhlasil s tím, že na sebe vezmu toto těžké břemeno, z lásky k vlasti, která hyne. Úlohou vlády, v jejímž čele stojím, je ovšem boj proti bolševizmu, a proto je naším nejdůležitějším úkolem vybudování armády.“

Vrchní vladař mluvil o nutnosti nastolení zákona a práva, kterému se musí podřídit stejnou měrou občané i ti, kteří jim vládnou. Mluvil o právu obyvatel na samosprávu a účast na vládě, o nutnosti řešení sociálních otázek, o zlepšení pracovních podmínek dělníků a o ochraně jejich práv. Znovu se podrobně věnoval otázce půdy, která „vyžaduje okamžité řešení“. V současné době „vláda nemůže říci přesně, jak nakonec problém vyřeší… ale nepůjde, ba ani nemůže jít k návratu toho, co bylo v minulosti… Cílem agrární politiky musí být množství malých hospodářství, která vzniknou na úkor velkých. Závěrem admirál podtrhnul, že jeho vláda zůstává věrná „splnění všech závazků, kterými je Rusko povinováno svým spojencům ve válce, protože ta ještě neskončila…“ Pro svou vlast nemá na mysli žádný jiný způsob vládnutí, než demokracii, a volá k boji s „bolševizmem zleva“, který je odmítnutím jakékoliv morálky a vlastenectví, i s „bolševizmem zprava“, založeným na principu monarchie. V budoucnosti počítá s vytvořením Národního Ustavujícího shromáždění, které „zvolí způsob vlády, který [lid] potřebuje.“

Slavnostní banket zorganizovaný Jekatěrinburgskou městskou samosprávou na počest příjezdu Vrchního vladaře Ruska A. V. Kolčaka. Zleva: J. Syrový, T. G. Preston, R. Gajda, A. V. Kolčak, neznámý, S. S. Postnikov, neznámý, B. P. Bogoslovckij. Jekatěrinburg, 16. února 1919.

Podle novinových komentářů se závěrečná slova A. V. Kolčaka utopila v bouřlivém aplausu přítomných. Jeho výroky, týkající se programu, uspokojily socialisty i liberály. L. A. Krol, který byl účastníkem, dosvědčil, že „admirál i jeho řeč na přítomné zapůsobili velice dobrým dojmem.“ Mezitím se po městě rychle rozšířily fámy, že generálové z admirálova vlaku říkali: „Jen ať dojede až do Moskvy! My jim tam předvedeme, co to je Ustavující shromáždění!“

Orchestr znova zahrál slavnostní fanfáry. Oběd skončil a kolem šesté admirál opustil v doprovodu čestných hostí a vlastní suity sál. Zdálo se, že všechno proběhlo hladce a je možno očekávat lepší příští, zejména pak lepší vztahy s Čechoslováky.

Mezitím se události na nádraží vyvíjely zcela opačně a právě ony se pak staly osudnými. Po příjezdu Kolčakova vlaku byla část československých strážných v bezprostřední blízkosti vagónů nahrazena rusko-srbskými vojáky. Ti zaujali postavení u každého spoje perónu s nádražím. Po odjezdu Vrchního vladaře do města dostal Kiselev rozkaz od plukovníka Suprunoviče, aby zůstal u vlaku a dohlížel tam na pořádek. Nakonec se vojevodovi podařilo projít k čestné stráži a pozdravit se s ní. V tomto okamžiku mu podal poručík Jachontov, který doprovázel Georgijevské prapory, písemné hlášení, v němž bylo řečeno, že při přenášení praporů z vagónů do města byly ze skupiny opodál stojících vojáků v českých uniformách slyšet hlasité poznámky: „Tahaj´ se s hadrama, místo aby bojovali na frontě“ a podobně. Žádal, aby tyto věci byly řádně prošetřeny. Vojevoda odpověděl, že těmto poznámkám nemá smysl připisovat zvláštní důležitost, protože ve skupině mohli být provokatéři.

Hlavní průčelí jekatěrinburgského nádraží.

Brzy nato se skupina českých vojáků vydala, jak bylo zvykem, ze strážní budky přes nástupiště, pro horkou vodu na čaj. Ochranka vlaku ji ale zastavila. Nepomohly ani domluvy velitele stráže J. Langa, který měl právě službu. Do vznikající hádky se vmísil praporčík Kiselev, který přikázal strážnému, aby nikoho nepouštěl a hrubě Čechoslováky odbyl, nazvav je „německou chátrou“, která „žere zadarmo ruský chleba… a chce se tady ještě roztahovat“. Později, odpovídaje na otázky poručíka Souberbiella, vojevoda sdělil, že všechny jeho nadávky byly adresovány provokatérům a německým agentům, kteří se maskují vzhledem českých vojáků a „rozsévají nenávist mezi Čechy a Rusy“. Komise, která se opírala o výslechy celé řady svědků, nemohla této verzi věřit a potvrdila, že „výše uvedené výroky byly určeny československým vojákům, kteří byli na nádraží ve stráži, a ne nějakým jiným osobám.“

Asi ve tři hodiny přijeli na nádraží tři českoslovenští telegrafisté v doprovodu šagrinské učitelky A. S. Širokich. Skupina prošla čekárnou 1. třídy na nástupiště a chtěla pokračovat do telegrafní úřadovny, ale strážný je nepustil. Křičel na ně, že už třikrát musel zastavit Čechy, a Kiselev, který se tam objevil, řekl podřízenému: „Moc nemluvte, rovnou střílejte.“ Strážný se postavil do pozoru a odpověděl: „Rozkaz!“

Potom se Kiselev vrátil do jídelního vozu a spolu s dalšími důstojníky odtud pozoroval oknem strážné, dohadující se s vojáky, kteří chtěli projít. Aby to ukončil, vystoupil vojevoda opět z vlaku a přikázal strážnému, aby nediskutoval a vyžadoval propustku.“Aby nechal projít pouze ty, kteří mají propustku a aby sdělil ostatním, že bez propustky je průchod zakázán.“

Jeden strážný poznamenal: „Pane vojevodo, před pěti minutami ke mně přišel český voják a na moji žádost, aby ukázal propustku, se vykázal účtenkou od fotografa. Když jsem mu řekl, že to není žádná propustka, odpověděl posměšně: „aspoň jeden z ruské chátry je gramotný!“ a odešel.“

Kiselev, rozzuřený ještě předešlými případy, vydal rozkaz, aby se strážní s podobnými chuligány nedohadovali, a řekl: „pokud se najdou takoví, kteří před ruským lidem zapomněli na to, co je to čest a svědomí, pak to nejsou Češi, ale německá chátra.“ Vojevoda rozkázal, aby v případech, kdy dojde k urážkám strážných a k neuposlechnutí jejich příkazů, byla přísně dodržována regule Stanov strážní služby, kde se praví, že strážný je osoba nedotknutelná. Potom se velitel stráže vrátil do vlaku a po nějakém čase odešel spolu s kapitánem Bohdanovem a podporučíkem Brenem do města.

Nástupiště jekatěrinburgského nádraží 25. července 1918.

Přibližně v 16:00 přišel na nádraží praporčík I. Vipler v doprovodu kapitána Tichého a jeho ženy. Praporčík měl odejet do Vladivostoku a skupina chtěla projít k vagónu jeho vlaku, aby se s ním rozloučila. Vlak, který odjížděl na Dálný Východ, stál za vlakem admirála. Bylo obvyklé. že českoslovenští důstojníci řešili analogickou situaci tak, že prošli nejbližšími dveřmi jednoho z vagónů vlaku, který jim stál v cestě. Tato varianta však nebyla možná v případě, že „zavazející“ vlak byl vlakem admirálovým. Skupina tedy musela celý admirálův vlak obejít.

Mezitím se však ukázalo, že to bez speciální propustky není možné. Vipler tedy požádal o propustku pomocníka československého velitele nádraží poddůstojníka O. Bezprstku. Bezprstka věděl, že nemá právo takový dokument vystavit, ale navrhnul, že doprovodí oba důstojníky a paní Tichou až k linii strážných, a tam potvrdí jejich totožnost. Domníval se, že to bude úplně stačit, protože již dříve toho dne propustili ruští strážní české důstojníky bez propustky, na žádost velitele nádraží nebo někoho z jeho pomocníků.

Když Bezprstka vyšel ze strážního domku na nástupiště, aby skupinu doprovodil, byla již zastavena strážným pozice č. 9, vojínem rusko-srbského praporu A. I. Spiridonovem. Nehledě na intervenci podddůstojníka Bezprstky, strážný nedovolil skupině projít. Mezi pomocníkem velitele nádraží a Spiridonovem se rozpoutala hádka.

Vojín I. G. Bohdanovič, který strážil 10. pozici, nacházející se několik kroků od vzniklé hádky, přistoupil ke skupině a zopakováním příkazu velitele ochrany admirálova vlaku podpořil Spiridonova. Srbský vojín I. G. Bohdanovič, kterému bylo 24 let a O. Bezprstka, dvaceti sedmiletý poddůstojník štábu československých vojsk v Rusku si začali nadávat. Přitom Bohdanovič prohlásil: „Když mám rozkaz nikoho nepustit, tak nikoho nepustím. Ani kdyby to byli vlastní rodiče.“ Strážný chtěl vidět propustku pomocníka velitele nádraží, ale ten ji měl v plášti, který nechal ve strážním domku. Bezprstka zavolal na českého strážného, aby mu dokument přinesl a Srbovi řekl, ať mlčí a přidal slovíčko „svóloč“. Bogdanovič se naštval a udeřil zástupce velitele pažbou, tak silně, že zástupce velitele začal krvácet.

Praporčík Vipler několikrát klidně zopakoval strážnému, že „se nějak musí dostat do svého vagónu“. Kapitán Tichý stál vlevo, poněkud odvrácen od obou strážných. Rozhovoru strážných s Bezprstkou se neúčastnil. Nikdo ze skupiny nenarušil linii strážení admirálova vlaku. Avšak v okamžiku, kdy strážný zdvihnul pušku proti zástupci velitele nádraží, zachytil (nebo spíš pokusil se zachytit) kapitán Tichý strážného zbraň, aby úder zadržel. (To potvrdili Spiridonov, Bohdanovič i nižší poddůstojník P. S. Kudešov během výslechů.) Bohdanovič ve svém svědectví uvedl, že Tichý „levou ruku protáhl k pouzdru revolveru, které měl na řemeni, jímž byl opásán jeho plášť. Když jsem viděl, že mě chce odzbrojit a vyhrožuje mi revolverem, vytrhnul jsem mu pušku z ruky a bodnul jsem ho bajonetem do prsou.“ Je zvláštní, že nikdo z ostatních svědků události žádnou kapitánovu akci, která by byla namířena proti strážnému, neviděl. Nepotvrdila se ani skutečnost, že by kapitán měl u sebe jakoukoliv zbraň,

Poté, co ho strážný udeřil, se Bezprstka spolu s praporčíkem Viplerem rozběhl ke svému strážnímu domku. Kapitán Tichý s manželkou je chtěli následovat, ale trochu se zdrželi. Předchozí akce však zřejmě uvedla Bohdanoviče do stavu psychického vzrušení. Udělal úkrok dozadu a namířil pušku na kapitána Tichého. Ze svědectví manželky Tichého vyjímáme: „…instinktivně jsem odtáhla svého muže za rukáv pláště o jeden krok dozadu. Předpokládala jsem, že strážný se bodákem pouze dotknul pláště mého muže, ale nezranil ho, a proto, když jsem uviděla, že proti nám strážný obrátil zbraň, aby na nás vystřelil, vykřikla jsem a táhla jsem muže na nádraží.“ Kapitán se zakymácel a zachytil se plotu. Když to uviděl, zavolal Bezprstka československé vojáky, kteří pomohli zraněnému kapitánovi, aby došel na velitelství nádraží. Doktor, praporčík Bělinskij a jeho sestra raněného okamžitě ovázali a převezli ho do 1. československé nemocnice. Rána nevypadala nijak zle, avšak kapitán postupně slábl a 17. února ve 21:30 zemřel.

Zkoumání uniformy, zhotovené z obyčejného sukna s kovovými knoflíky, na nichž byl zobrazen československý znak, jakož i částečná pitva, které následovaly později, ukázaly, že od počátku šlo o smrtelné zranění. Bodák ve výšce šestého žebra „pronikl do hrudní a břišní dutiny, zboku a zezadu směrem dopředu a dolů“, dospěl do okolí pravé plíce, dotkl se „vrchní a přední konvexity pravého jaterního laloku“ a prorazil játra „do hloubky 6 centimetrů.“ Příčinou úmrtí bylo „krvácení do břišní dutiny následkem poranění jater.“

Co bylo příčinou toho, že Spiridonov a Bohdanovič podali podivné svědectví, které mezinárodní komise neuznala věrohodným? Nejspíše strach, instinkt sebeobrany, snaha „vyvynit se a omluvit svůj čin.“ Tím spíš, že Bohdanovič si ani nemohl představit míru odpovědnosti, neboť byl v oddíle teprve od 24. ledna. Poddůstojník Kudešov se mohl s popisem události, který slyšel od strážných, zcela ztotožnit; tím spíš, že chtěl svým kamarádům pomoci, aby nedostali příliš těžký trest. Je zajímavé, že výpovědi těchto tří zúčastněných se nelišily ani v detailech, ale byly podstatně jiné, než výpovědi ostatních svědků. A to nejen výpovědi československých, ale i anglických vojáků, kteří se v té době nacházeli v blízkosti děje, ale sami byli zcela neutrální. V řadě podstatných bodů byl ve výpovědích Bohdanoviče, Spiridonova a Kudešova a ostatních svědků rozpor. Trojice například tvrdila, že Bohdanovič udeřil velitelova pomocníka Bezprstku pažbou a kapitán Tichý současně uchopil bodák jeho pušky. Avšak kapitán stál od strážného ve vzdálenosti dvou kroků vlevo, nemohl tedy uchopit bodák pušky okamžitě. Angličtí vojáci A. Chatler a I. Foster, kteří pozorovali incident z bezprostřední blízkosti, si žádných pokusů o uchopení pušky strážného kapitánem Tichým nepovšimli. Foster vyloučil možnost takového konání, neboť „úder bodákem následoval za úderem pažbou velmi rychle.“

V návrhu závěrečného shrnutí výsledků práce komise bylo řečeno: „to, že se kapitán Tichý nemohl pokusit uchopit bodák pušky, je zřejmé ze slov, která řekl sanitáři Šnajdrovi: „Vina není na mé straně.“ Důstojník, který má za sebou několik let služby v rakouské, srbské, ruské i československé armádě se stěží mohl dopustit takové neopatrnosti, speciálně vzhledem k osobě strážného, se kterou nebylo možno žertovat. A jestli by to i udělal, nikdy by asi nepronesl větu o své nevině.“ Ve finální variantě shrnutí byl však tento odstavec vypuštěn, patrně proto, že se členům komise nezdál být dostatečně průkazný.

Mezinárodní komise podtrhla, že: „řada smutných skutečností, zapříčinivších smrt kapitána Tichého může být vyjasněna pouze stavem krajního rozčilení, v němž se nacházel Bohdanovič a Bezprstka v okamžiku, kdy došlo k události. Jinak by nebylo pochopitelné, jak si mohl Bezprstka dovolit nutit strážného, aby tento porušil rozkaz a urazit ho jenom proto, že mu zopakoval jeho znění. Z druhé strany, ať bylo chování Bezprstky a dvou českých důstojníků jakékoliv, neobsahovalo takové prvky násilí, které by opravňovaly stráž použít zbraň. I pokud Bezprstka nejednal správně, když se dohadoval se strážným a i když praporčík Vipler a kapitán Tichý nejednali správně, když mu takové jednání dovolili, tito důstojníci a ani sám Bezprstka se nepokusili přejít linii pozic strážných a neuposlechnout jejich příkazů. Kapitán Tichý se pokusil uchopit zbraň strážného Bohdanoviče, ale tento pohyb, v podmínkách, za nichž k němu došlo, byl obranným a nikoliv útočným gestem…

Komise vzala na vědomí, že i ostré výrazy vojevody Kiseleva lze omluvit rozčilením, které bylo zapříčiněno hádkami mezi ruskými a českými vojáky, jež proběhly před a během admirálovy cesty. Ale součást povinností vojevody Kiseleva spočívala v tom, aby důsledky těchto hádek nezveličoval, nýbrž… aby všemi prostředky působil proti jejich opakování. On naopak navozoval svým chováním napětí, které naneštěstí vedlo k vážným konfliktům.“

Přirozeně, příkaz bezprostředního velitele „bez řečí střílejte“ si strážní vysvětlili jako rozkaz. Řídili se jím a užili zbraň tam, kde to bylo nevhodné.

Pohřeb kapitána Václava Tichého proběhl v atmosféře značného vyostření vztahů mezi ruským a československým vedením. Byl velice slavnostní, což jakoby podtrhovalo závažnost i dalekosáhlé důsledky události. Proběhl v pátek 21. února roku 1919. Ve 13 hodin bylo vyneseno tělo zemřelého z budovy ministerstva války na Pokrovském prospektu (Americký hotel).

Posmrtná fotografie kapitána Václava Tichého. Jekatěrinburg, 21. února 1919.

Smutečního obřadu se zúčastnil zplnomocněný představitel československé vlády B. Pavlů, velitel československých vojsk v Rusku generálmajor J. Syrový, inspektor československých vojsk generálporučík V. I. Šokorov, vedoucí oddělení ministerstva národní obrany podplukovník R. Medek, doktor J. Kudela, doktor V. Svoboda, Doktor V. Suchý, důstojníci a úředníci různých pododdělení československých vojsk. Vyjádřit soustrast československému důstojníku přijel náčelník štábu sibiřské armády generálmajor B. P. Bogoslovskij. Pohřeb se konal za účasti velkého množství obyvatel města.

Náčelník informačně-propagačního oddílu doktor Josef Kudela

Po obřadu, který se konal v pravoslavném chrámu, se smuteční průvod odebral přes Vozněsenský a Hlavní prospekt na Michajlovský hřbitov. Vpředu československé jízdní a pěší oddíly, za nimi vojenští hodnostáři československé a ruské armády, za rakví šel ruský oddíl pěšáků a potom opět český. Dva orchestry hrály smuteční pochod a československou státní hymnu. Za rakví bylo neseno mnoho věnců, spolubojovníci podpírali smutkem sklíčenou vdovu.

Ke ztichlému davu promluvil B. Pavlů: „Jménem vlády Československé republiky, jménem československých vojáků a všeho lidu se s tebou loučíme, bratře Tichý. Naši hlavu i srdce hnětou těžké myšlenky, bratři, dnes, kdy dáváme zemi drahocennou oběť. Zde, mezi mohylami našich bratří v boji, je ticho, a vše promlouvá o naší lásce a věrnosti ruskému národu, o krvi, kterou jsme prolili za jeho zmrtvýchvstání.

Už jsme zapomněli, že bratrský národ, když jsme k němu přišli přes frontu, nás nepřijal z čitého srdce, ale jako vojáky nepřítele. Zapomněli jsme na všechna utrpení a ústrky, které jsme museli prožít v ruských zajateckých táborech, s bolestí v srdci jsme zapomněli na hroby našich bratří v Zolotoj Ordě, v tockém táboře, v Turkestanu. Zapomněli jsme, že naši nejlepší lidé byli místo na frontu, jak tomu chtěli, posláni na stavbu Murmanské silnice, kde jich většina zahynula. Chtěli jsme věřit, že společně prolitá krev na bojištích navždy sjednotí oba slovanské národy.

Avšak oběť, kterou nyní pochováváme v bratrské zemi, ukazuje, že něčí zlá ruka mezi námi kope hlubokou propast nenávisti.

Podle římské legendy se jednou na fóru otevřela propast. Páry, které z ní vystupovaly, poznenáhlu otravovaly celé město a hrozily, že ho zahubí. Avšak jeden římský občan na koni a v plné zbroji skočil do propasti a tím zachránil Řím od zničení. Bratr Tichý se stal podobným hrdinou zde, v Jekatěrinburgu. Rádi bychom uvěřili, že propast mezi námi a ruským národem neporoste, že se tato těžká rána zahojí. Chceme věřit, že najdeme k tomu dobrou vůli i u druhé strany a že tato oběť bude poslední.

Doprovázena československou hymnou a salvami byla rakev spuštěna do společného hrobu. Černé vlajky byly vyvěšeny na všech budovách, obsazených československými vojsky.

O reakci admirála A. V. Kolčaka na událost, která se stala na nádraží, dokumenty mlčí. Pravděpodobně lze souhlasit s V. S. Dargomireckým, že přijal zprávu „s těžkým srdcem“. 17. února seděl Kolčak ve vagóně svého vlaku a přijímal návštěvníky i deputace různých organizací.“Potom admirál odejel do města a objížděl jednotlivé lazarety a nemocnice.“ Není nepravděpodobné, že navštívil také kapitána Tichého v 1. československé nemocnici, ale žádná svědectví o tom zatím historici nenašli.“Večer se konalo v Novém městském divadle slavnostní představení za přítomnosti A. V. Kolčaka“ a admirálův vlak odjel z Jekatěrinburgu západním směrem. Po návštěvě města Perm a linie fronty byl 25. února A. V. Kolčak znovu v Jekatěrinburgu, kde při slavnostní přehlídce odevzdal 25. pluku, který nesl jeho jméno, Georgijevský prapor.

Bolševici i přes počáteční neúspěch chtěli Kolčakovi něco provést.“Partyzáni se pokusili vyhodit Kolčakův vlak, když se vracel do Omsku po své cestě na Ural. Ilegální pracovníci I. N. Botov, F,M. Balakin, D. S. Sumin rozebrali část trati mezi stanicí Čerňavskaja a výhybkou na 31. kilometru, ale Kolčakův vlak měl zpoždění a místo něj havaroval nákladní vlak.“ 26. února se admirál vrátil do Omsku.

Mezitím jekatěrinburgský incident hrozil stále vážnějšími důsledky. Československý zplnomocněnec B. Pavlů byl přijat admirálem a upozornil ho na „opakující se provokace, kteých se dostává našim vojákům ze strany kolčakovských důstojníků a varoval, že když budou tyto provokace pokračovat, může to přivést k nevratnému rozkmotření. Admirál Kolčak to poslouchal s velkým údivem a žádal o prominutí, neboť byl dosud jednostranně informován. Slíbil že to podrobně vyšetří a pokud zjistí, že jsou naše výtky pravdivé, nám dá satisfakci.“ Skutečně pak 10. března opublikoval Československý deník na celé stránce oficiální „Prohlášení ruské vlády k Čechoslovákům“, podepsané admirálem A. V. Kolčakem a ministry jeho vlády. Praví se v něm:

„Ruská vláda si klade za čest a shledává věcí bratrské družby obrátit se k Československému státu a k jeho armádě se slovy díků a s pozdravy.

Velká Světová válka zavála část Čechoslováků na dalekou Sibiř. Zde si jejich statečná vojska vysloužila slávu hrdinů na válečném poli a vybojovala pro svou vlast svaté právo na samostatný nezávislý stát. Současně se zasloužila skvělým způsobem o národní obnovu Ruska.

Ruská vláda, vzniklá před osmi měsíci tehdy ještě jako vláda Sibiřská, se již v první den své funkce obrátila s vřelou deklarací k bratřím Čechoslovákům, vyjádřila jim vděčnost ruského lidu a vzpomněla spolupráce v urputných bojích, kdy pomoc Čechoslováků byla po dlouhý čas pevnou oporou mladého ruského vojska.

Ruská vláda, zesílivší a upevnivší mezitím své pozice, opakuje nyní tento pozdrav s nemenší srdečností.

Naše vojska teď nesou na svých bedrech samostatně celou tíhu operací na frontě. Ruská síla znovu procitla a přistoupila k osvobození země pod národní vládou.

Československá armáda splnila své vojenské závazky a předala své místo našim vojskům. Zůstává přitom zdrojem pomoci a cenné účasti: československé vojenské vlaky postupují nyní na východ a nesou na svých bedrech ochranu železniční cesty, čímž uvolnily ruská vojska, jímž nyní přísluší bojovat na frontě. V mimořádném nadání organizačním, které předvedli Čechoslováci v těžkých podmínkách bojů v prostředí Sibiře, v jejich umění ovládání techniky a ve vysokém stupni vojenské i občanské disciplíny, kterou prokázali, vidí ruská vláda garanci plodné spolupráce v podmínkách, které nás čekají v budoucnosti.

Vzájemná úcta, loajální spojenecké vztahy a bratrské vztahy národní musí napomáhat zdárnému zakončení práce, která byla tak slavně započata.

V těžké hodině života našeho národa nám přišel na pomoc bratrský lid, jehož zásluhy o Rusko a veškeré Slovanstvo nebudou nikdy zapomenuty!“

Závěry mezinárodní komise umožnily uhladit existující nelad, snížit negativní charakter vzájemné zloby a působit k příměří, alespoň navenek. Oficiální prohlášení vlády admirála Kolčaka směřovalo k vyjádření díků československému vojsku, k vzpomenutí všech obětí a k demonstrování dobrých vztahů Rusů k Čechoslovákům. Co se týče Spojenců, ti chtěli pravděpodobně Kolčaka a Čechoslováky usmířit a prohloubit jejich spolupráci, která se neměla omezit jen na ochranu Sibiřské magistrály. Kdyby byly tyto pokusy korunovány úspěchem, mohlo by to mít vliv na osudy celé východní fronty boje s bolševiky, který mohl být vítězný. To chtěl ostatně i ministr národní obrany M. R. Štefánik, když odpovídal o něco dřív při své inspekční v Irkutsku na otázku jednoho z legionářů, proč zůstávají ještě na Sibiři. Řekl tehdy: „Bolševizmus – to je anarchie. Bolševici v Rusku ohrožují i náš stát. Jestliže v Rusku nenastanou normální podmínky, mohou jiskry požáru doletět i do Československa. Požár je potřeba hasit včas. Náš stát je mladý, ke svému vnitřnímu rozvoji potřebuje klid, ale ten nemůže nastat, pokud se neuklidní Rusko.“

Můžeme tedy shrnout, že v únoru roku 1919 se v Jekatěrinburgu přihodila neobyčejná událost, která měla nedozírné následky. Tento závěr podporují přístupy Rusů, Čechoslováků i Spojenců.

Převzato se svolením autora z vědecko-historického sborníku

Белая армяда белое дело č. 23, Jekatěrinburg 2016.

Z ruštiny přeložil Oldřich John.

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

18. 6. 2018 uplynulo 76 let od postřílení parašutistů, kteří  zlikvidovali Heydricha. Na snímku poškozený vůz Mercedes-Benz W142 na místě činu. Zdroj Wikipedia.

18. 6. 2018 uplynulo 76 let od postřílení parašutistů, kteří zlikvidovali Heydricha. Na snímku poškozený vůz Mercedes-Benz W142 na místě činu. Zdroj Wikipedia.


Recenze týdne

Průvodce třicetiletou válkou 1618-1648

České země na pokraji zkázy.