SOUMRAK MUŠKETÝRŮ

Další pokračování seriálu.

Zvětšit...

Mousquetaires du Roy a Mousquetaires du Cardinal, dva příspěvky s mušketýrskou tematikou, byly už dávno napsány, když jsem náhodou a ze zcela jiného důvodu vzal po letech do rukou knihu Louise Aragona Velikonoční týden (La Semaine sainte). Náhle jsem si připomněl zapomenuté: že tento neobyčejný román o útěku krále Ludvíka XVIII. na jaře 1815 z Paříže obsahuje i mnoho faktů o uniformě, složení a údělu tehdy obnovených setnin (rot nebo kompanií, jak chcete) královských mušketýrů. Je to vcelku logické, Aragonův hrdina, malíř Théodore Géricault (pro militaristy autor Raněného kyrysníka, Jízdního myslivce císařské gardy, Nadporučíka D., Karabiníka či Vysloužilce, pro nemilitaristy Voru Medúzy) tehdy sloužil (v románu i ve skutečnosti) právě u Šedých mušketýrů.

Obě roty Mousquetaires du Roy byly obnoveny spolu s obnovou vojenského králova Maison du Roy vzápětí po návratu Bourbonů na trůn, tedy na jaře roku 1814. Dostaly uniformy, které se značně lišily od předrevolučních a kopírovaly prvky obvyklé u kyrysníků: přilbu s hřebenem a žíněmi, dvojdílný kyrys, krátký frak se šůsky. Aragon ji popisuje takto: "Jak se Théodore těšil jako dítě, když si v lednu dal ušít svou červenou uniformu, bílé a šedé kalhoty, kašmírové spodky, šarlatem zdobené manžety? bylo to jako hra, když si zkoušel stříbrozlatou přilbici s hřbetem z pozlaceného kovu a žíněným střapcem, přejížděje prsem po černém sametu, jímž byla podložena páska pod bradou. Hladil bílý chochol s korunkou z nakadeřených černých per. Mušketýři byli především pyšni na vlnící se černou hřívu, vlající ze střapce? Takové vybavení stálo celé jmění, a třebaže Théodore zdědil po své matce kromě svých orientálních očí také deset tisíc renty, zaplatil to všechno jeho otec spolu s tisíci dalšími součástmi výbavy, francouzským sedlem a šarlatovou pokrývkou na koně. Théo, jak mu otec říkal, měl největší radost z postroje na koně a také z brašny s náboji, ze šavle a z pušky. Quo ruit et lethum? Kamkoliv se vrhá, i smrt? tento vznešený nápis vepsaný na standartě mušketýrů bylo možno číst na přilbě každého z nich, na zlatém emblému tvaru granátu vpředu nahoře?" Popis (přes některé drobné terminologické nepřesnosti překladu, např. šavle místo palaš, atd.) má výhodu detailu, který litografie uniformy Královským mušketýrů z let 1815 až 1816 (přiložená k tomuto článku) nezachycuje. A na jiném místě pokračuje dalšími součástmi uniformy: "Šedý mušketýr (?) ležel oblečen, nebo skoro oblečen, ve vysokých botách, rozepjatém červeném dolmanu, svléknuv jen pláštěnku v barvě královské modři s velkým bílým křížem a liliovými květy a kyrys, jehož přední i zadní část bylo vidět stát v uličce?" Dvojdílný kyrys byl černý, přes něj se navlékala nejcharakterističtější historická součást, modrá subreveste, teď už skutečně ke kyrysu přiléhající a jeho tvar takřka opisující, na níž se skvěl liliový kříž s plameny v rozích (v barvách podle roty tak, jak to ukazuje emblém na vyobrazeních k předchozím částem mého příspěvku). Velikonoční týden říká (a spolehlivě) ještě mnohem více. Velitelem 1. roty (tj. Šedých) byl v hodnosti kapitána-nadporučíka bývalý napoleonský divizní generál a diplomat Law de Lauriston, velitelem 2. roty (Černých) markýz de la Grange. Jednotku tvořili většinou potomci aristokratů bývalého režimu, příslušníci Condého emigrantské armády, v menší míře bývalí napoleonští vojáci. Nešlechtic Géricault představoval v Lauristonově setnině jednu z mála výjimek, ostatní mušketýři patřili ke staré aristokracii či alespoň šlechtě císařství. Aragon prozrazuje i posádkové umístění. Šedí (v počtu čtyři sta šedesáti mužů) zabrali roku 1814 kasárna Panthémont, "kterým se říkalo grenellská kasárna, protože tvořila nároží mezi rue de Bourgogne a rue de la Grenelle". Jednalo se o stará kasárna, v nichž sloužili už před rokem 1789. "Černí byli u kapucínů," pokračuje Aragon, čímž míní prostor ulice Capucins. Velikonoční týden navíc dodává to, co vyobrazení neříkají. Že se obnovení mušketýři už dávno netěšili respektu, který měli v čase d´Artagnanových či v dobách bitvy u Fontenoy. Pro barvu uniformy se jím říkalo "červení", což korespondovalo i s jedním z oficiálních označení, La Maison Rouge, červený dům. "A Théodore si nemohl nevšimnout, jak se lidé při pohledu na jeho uniformu pošťuchují loktem a hovoří spolu polohlasem, když jde kolem. Vzpomínal na tu holku, která mu řekla jednou večer, když byl opilý: ?Škoda, že jsi u červených!??" Doprovod prchajícího krále z Paříže za francouzské hranice byl poslední významnější, byť neslavnou, rolí královských mušketýrů. Podle francouzských pramenů však existovali i poté, po opětovném návratu Ludvíka XVIII. i za vlády jeho bratra Karla X. Převzít je měl i "měšťanský král" Ludvík Filip z dynastie Bourbon-Orléans. Teprve s jeho pádem a definitivním zhroucením monarchie v revoluci 1830 měly tyto jednotky zaniknout. Pozn.: Citace jsou použity z překladu A. J. Liehma (Louis Aragon, Velikonoční týden, Československý spisovatel, Praha 1960). ? Militaria, Elka Press