logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Soupeři

Legenda a skutečnost o generálu Fournierovi, nejhorším vojáku Velké armády.

Legenda a skutečnost o generálu Fournierovi, nejhorším vojáku Velké armády.

Touto skvělou scénou začíná film Soupeři, který v 70. letech natočil později proslulý tvůrce Vetřelce Ridley Scott. Snímek jsme měli možnost vidět na našich plátnech, před několika lety jej vysílala i ČT2. Kdo film shlédl, byl uchvácen skvělým šermem, kostýmy i příběhem o letitém souboji a nenávisti dvou francouzských husarů, napoleonských důstojníků Férauda a d´Huberta. Kdo dával pozor na titulky, zjistil, že Scott natočil film podle povídky Josepha Conrada The Duel. V publikacích o šermu a napoleonských válkách lze opět najít zmínky o tom, že Conrad povídku napsal na podkladě skutečných událostí a postav. Onen letitý souboj měl probíhat mezi generály Fournierem a Dupontem. Je to pravda nebo legenda? Jak to vlastně bylo? Duel. Povídka The Duel nebyla, na rozdíl od většiny Conradova díla, do češtiny nikdy přeložena. Škoda. Shrňme stručně pro ty, kteří neviděli ani film, oč se v ní jedná. Husarský poručík Féraud zabije v souboji s nicotnou záminkou synka zámožné rodiny, což vzbudí v posádkovém městě pobouření. Generál udělí prchlivému Féraudovi domácí vězení. Sdělit mu to má uvážlivý poručík d´Hubert. Jenže Féraud trest, vzkaz i posla pokládá za další urážku a Huberta okamžitě vyzve na šavle. Neodolal jsem a přeložil Conradův popis tohoto prvního souboje. Bohužel neumím tak dobře anglicky a proto jsem musel použít francouzské kritické vydání Conradových sebraných spisů 1). …Poručík d´Hubert zvolna kráčel alejí dolů a dolman si rozepínal s nepředstíraným odporem. Ještě v minutě, kdy už položil ruku na rukojeť šavle, váhal, zdali má tasit. Avšak protivníkův řev: "En garde, fichtre! Proč si myslíte, že sem jdeme!", po němž následoval prudký pohyb, jej přinutili zaujmout střeh tak rychle, jak jen to bylo možné. Cinkot zbraní naplnil pečlivě udržovanou zahradu, která dosud nepoznala bojovnější hluk, než cvakání zahradnických nůžek. Vzápětí se také objevila v jednom okně v patře hlava a poprsí jakési staré dámy. Mávala rukama nad bílými vlasy a pištěla přeskakujícím hlasem. Zahradník zůstával přilepený ke stromu, bezzubá ústa pootevřená přihlouplým údivem, a nahoře o trochu výš v aleji pobíhalo pohledné děvče sem a tam, jako kdyby je nějaké kouzlo drželo na čtverečku trávníku, lomilo rukama a blábolilo jako šílené. Nevrhlo se mezi bojující, útoky poručíka Férauda byly tak divoké, že k tomu dívka nenašla odvahu. Poručík d´Hubert, jehož prostředky se omezily na obranu, musel sáhnout po veškeré šermířské zručnosti a umění, aby vykryl protivníkovy výpady. Už dvakrát před ním musel ucouvnout. Otravoval jej dotek oblého a suchého štěrku z aleje pod tvrdými podrážkami bot, narušovalo to rovnováhu. "Je to prachmizerný terén," pomyslel si a přivřeným okem, stíněným dlouhými řasami, pozorně sledoval žhnoucí a upřený pohled podsaditého soka. Ta absurdní aféra hrozila, že zruinuje jeho pověst mladého rozumného důstojníka s budoucností před sebou. V každém případě by vadila brzkému povýšení a připravila by jej o generálovu přízeň. Takové materialistické starosti by jej jistě netrápily, kdyby této chvíli předcházely všechny formality. Souboj, pokud v něm vidíme obřad zasvěcený kultu cti či lépe pokud jeho morální podstatu zúžíme na formu chlapského sportu, vyžaduje dokonalé sjednocení záměru s drsnou a vražednou náladou. Vzato kolem a kolem, ony vážné starosti o budoucnost měly účinek více méně šťastný, neboť začaly probouzet v poručíku d´Hubertovi vztek. Od okamžiku, kdy zkřížili čepele, uplynulo pouhých sedmdesát vteřin a poručík d´Hubert musel znovu ustoupit, nechtěl-li se napíchnout na zbraň prudkého soupeře jako skarabeus, určený do sbírkového kabinetu. Vyplynulo z toho, že poručík Féraud, mýlící se v důvodech, provázel výpad jakousi odrůdou triumfálního zabručení. "To vzteklé zvíře mě co nevidět přibodne ke zdi," pomyslel si poručík d´Hubert. Domníval se, že je domu mnohem blíže, než ve skutečnosti byl, a neodvažoval se otočit hlavu. Zdálo se mu, že udržuje protivníkův odstup spíš očima než hrotem šavle. Poručík Féraud se chystal skočit s tygřím zápalem a mrštností, z čehož mohlo poklesnout i sebeodvážnější srdce. Ale strašlivější než zuřivost divoké šelmy, konající přirozený pohyb s veškerou nevinností duše, byla drsná cílevědomost, jíž je schopen dát najevo pouze člověk. Poručík d´Hubert, ponořený do existenčních starostí, si toho konečně povšiml. Byl teď zatažen do absurdní a škodlivé záležitosti, avšak ať už měla ta na hlavu padlá osoba zpočátku jakýkoliv úmysl, teď bylo dosti zřejmé, že se jej chystá zabít. Nic menšího. A to se silou vůle, která převyšovala daleko slabší možnosti tygra. Pohled na nebezpečí v celém jeho rozsahu poručíka d´Huberta zaujal, jak už se to stává od přírody odvážným lidem. A od okamžiku, kdy začal být vážně zaujat, převažovaly dlouhá paže a klidný mozek misku vah na jeho stranu. Teď bylo na poručíku Féraudovi, aby couvl, což provázel opovržlivě navztekaným zamručením, při němž by vám ztuhla krev. Provedl rychlý zálud a pak se vrhl rovnou před sebe. "Ach! Tak se tedy věci mají?" zvolal v duchu poručík d´Hubert. Boj už trval téměř dvě minuty, tj. dostatečně dlouho, aby popudil kohokoliv bez ohledu na oprávněnost pře. A náhle přišel konec. Jak se poručík Féraud pokoušel skrze obranu proniknout soupeři na tělo, utržil sečnou ránu do ohnuté paže. Necítil nic, zbrzdilo to však jeho elán. Pak mu nohy podklouzly po štěrku a on velice prudce padl na záda. Náraz mu protřepal vařícím se mozkem a ponořil jej do míru hlubokého bezvědomí. V témže okamžiku, kdy klesal, hezká dívka pronikavě vykřikla, avšak stará dáma za oknem přestala pištět a začala se zbožně křižovat… Poražený Féraud žádal, sotva se uzdravil, zadostiučinění. A tak to šlo dál a dál, Férauda pohlcovala nenávist, Hubert se stal obětí důstojnické a husarské cti. Bili se spolu na pistole, šavle i kordy, ve Španělsku, Německu, jen za ústupu z Ruska na chvilku přestali. Souboj, alespoň ten filmový a literární, skončil až po Napoleonově pádu. Pointa filmu a povídky se tu rozchází, u obou nicméně končí podobně: Hubert v posledním střeleckém souboji Férauda porazí a ušetří pod podmínkou, že nesmyslný zápas skončí… 1. Fournier versus Dupont. Conrad čerpal námět pro The Duel z článku v Harper´s Magazine z roku 1858. Text článku zněl takto 2): Nedávné souboje v Paříži postavily opět otázku soubojů do středu pozornosti. K nejpodivnějším utkáním tohoto druhu, které badatelé objevili, se řadí příběh o souboji, začínajícím v roce 1794 a končícím až v roce 1813. Nuže, v roce 1794 sloužil ve Štrasburku jistý husarský kapitán jménem Fournier, což byl nejprchlivější a nejrvavější muž ze širokého okolí. Při nejedné příležitosti už zahubil svého protivníka v prostém souboji, avšak žádné vítězství jeho zálibu v tomto druhu vraždění neutišilo. Jednou pro nic za nic vyprovokoval mladíka jménem Blumm - což byl miláček štrasburských měšťanů - a stejně tak pro nic za nic jej i zabil. Celé město z toho bylo pobouřené a Fourniera, v němž spatřovalo mladíkova vraha, odsuzovalo. Souboj nicméně představoval čestnou záležitost. Kdo by si tudíž troufl trestat vraha, který byl jen duelantem? Avšak v den pohřbu nebohého Blumma pořádal posádkový velitel velký a už dlouho předtím ohlášený ples. Fournier patřil mezi pozvané a velitel města očekával, že jeho přítomnost by mohla způsobit několik nemilých setkání. Dal tedy svému pobočníku, kapitánu Dupontovi, příkaz, aby čekal u dveří a Fourniera s odvoláním na generálův rozkaz poslal pryč. Dupont toto strohé poslání přijal. Fournier se objevil v danou hodinu a Dupont se na něj obrátil s následujícími slovy: "Fourniere, co tu v den pohřbu ubohého Blumma pohledáváš?" "Vida! C´est toi, Duponte! Bon! Samozřejmě, že jdu na ples." "A já tu stojím na generálův rozkaz, abych ti v tom zabránil." "I hleďme! C´est ça! S generálem se s ohledem na hodnost bít nemůžu. Snad nebude vadit, když jej zastoupíš ty, který mě urážíš jeho jménem." Dupont výzvu přijal, souboj se odehrál za pár dní a Dupontovi se poštěstilo odvážlivce vážně zranit kordem. Klesající Fournier však požadoval nový souboj. Sotva se uzdravil, došlo k novému souboji, během nějž Fournier uštědřil těžké zranění Dupontovi. Ten však, pohoršený protivníkovou neomaleností a s důvěrou v sebe, žádal, sotva se sebral, okamžitě třetí souboj. Fournier si zvolil pistole, neboť nikdy nechybil cíl, a po večerech, kdy neměl co dělat, se bavíval tím, že rozstřeloval dýmky, jež vojáci kouřili. Dupont se nicméně odvolal na výsadu vojenského stavu a střetnutí se konalo na kordy. Oba muži byli lehce raněni. Za této situace se zrodila mezi zainteresovanými dohoda, která se dochovala. Vypadala takto: "1. Pokaždé, když se pánové Dupont a Fournier objeví třicet mil jeden od druhého, sejdou se na poloviční vzdálenosti, aby změřili síly kordem. 2. Budou-li v tom někomu ze zúčastněných služební povinnosti bránit, projede druhý celou vzdálenost, aby se střetnutí mohlo uskutečnit. 3. Nepřipouští se žádná omluva s výjimkou těch, které vyplývají z povinností života vojenského." Dohoda se čestně plnila, pokaždé, když měly ty dvě horké hlavy příležitost se bít, konal se souboj se vši zuřivostí. Mezi oběma se rozvinula velice zvláštní korespondence, z níž přinášíme několik ukázek: "Štáb myslivců v Lunéville mě zve na snídani. Jsi ve městě na dovolené a já přijal pozvání v naději, že ti budu zase mít příležitost zasadit ránu. Buď ujištěn o mé největší oddanosti," psal jeden. Nebo: "Drahý příteli, budu Štrasburkem projíždět v poledne 5. listopadu. Najdeš mě v hotelu U pošty: budeme se bít." Někdy narušilo povýšení jednoho či druhého rovnováhu v hodnostech a jejich příjemná setkání nemohla pokračovat. Fournier pak psal: "Drahý Duponte, dozvídám se, že tě Císař povýšil na brigádního generála. Přijmi mé blahopřání. Toto povýšení mě mimořádně těší, neboť tě staví do stejné hodnosti, jakou mám já, a dává nám příležitost pokračovat v souboji, na nějž tě při první možné příležitosti vyzvu." Celá věc ve své době pochopitelně budila velkou pozornost. Na obou byla patrná četná zranění. Každý z nich toužil s tím druhým skoncovat. Byli to však skvělí šermíři kordem a ortodoxně dbali soubojových pravidel, která zakazovala další útok ve chvíli, kdy se prolila první krev. Vypráví se, že se oba jednoho dne zcela nečekaně setkali v jakési švýcarské horské chatě. "No ne! Duponte, jsi to ty! Do střehu!" Dupont ze sebe shodil plášť a zaujal základní postoj. Zatímco odráželi jeden výpad za druhým, odvíjel se následující rozhovor. "Parbleu! Myslel jsem, že jsi ve Francii." "Ne, povolali mě sem.' "Tím lépe, nebudeme to mít daleko. Kdy jsi dorazil?" "Před chvílí." "Dík, že jsi si na mne vzpomněl." A zatímco hovořil, projel Dupontův kord Fournierovým nákrčníkem, škrábl krk a přibil Fourniera ke zdi. Rámus zápasu přivolal důstojníky, usazené v sousední chalupě, a ti oba bojující roztrhli. Dlouhý souboj se tak protahoval na čtrnáct let, aniž by někdo z těch dvou dostal či dal zadostiučinění. Nakonec měl Dupont před svatbou. Jeho fiancée žádala, aby sporu učinil přítrž. Navštívil tedy Fourniera a svěřil se mu s překážkami, které před něj budoucí svazek a požadavek nastávající choti postavily. Navrhl poslední souboj. Souboj se konal na pistole. Fournier si byl vědom převahy, kterou mu tato zbraň poskytuje, a podivil se. Dupont odpověděl: "Vím to. Mám ale plán, který naše síly vyrovná. Jeden z mých přátel vlastní roztomilý lesík, obehnaný vysokou zdí. Jsou v ní dva vchody, jeden na severu, druhý od jihu. Zítra přesně v poledne vejdeš severní bránou s pistolí v ruce. Já půjdu jižní. Až budeme v lese, pokusí se každý z nás najít si vhodnou příležitost střelit." Podmínky byly přijaty. Nazítří v poledne vešli oba do lesíku a zavřeli za sebou dveře. Opatrně postupovali od jedné stromové houštiny ke druhé. Konečně spatřili jeden druhého a oba se v téže vteřině ukryli za kmeny. Uplynulo pět minut. Dupont opatrně vystrčil ruku. Odlétla kůra, suše práskl výstřel a Fournier tak ztratil první kuli. Za dalších pět minut Dupont opatrně vystrčil klobouk. Okamžitě se v něm objevila díra a kulka škrábla prsty, které klobouk držely. Dupont se flegmaticky vydal vpřed. Fournier opustil úkryt s prázdnou pistolí v ruce, podobně flegmatický až do poslední chvíle. Dupont mu chladně namířil na srdce. Pak zastavil: "Mám tvůj život v rukou. Nechám ti ho s jednou podmínkou. Pokud mě budeš někdy obtěžovat nebo mě donutíš k dalšímu souboji, budu mít dvě kulky k dobru, pak teprve budeš mít právo střílet ty." Podmínka byla přijata, čtrnáct let trvající souboj skončil. Dupont se oženil, příběh se uzavřel. Článek se takřka doslova shoduje s líčením, obsaženým v knižním životopise divizního generála hraběte Françoise Fournier-Sarloveza z pera generála Thoumase 3). Podívejme se blíže na tohoto mimořádně zajímavého napoleonského vojáka, který si vysloužil přezdívku le plus mauvais sujet de l´armée, nejhorší příslušník armády. 2. Muž, který neměl rád Bonaparta. Jak Conrad, tak i Scott vkládají poručíku Féraudovi do úst větu, že poručík Hubert nemá rád císaře Napoleona. V literární a filmové podobě jde o Féraudovu zlomyslnost, s níž Huberta do jisté míry společensky diskvalifikuje. Historický Fournier Bonaparta přímo nesnášel a nijak se tím netajil. Začněme však od začátku. Služební spis generála hraběte Françoise Fournier-Sarloveza říká: syn Jeana Fourniera, obchodníka, a Marie Borne, narozen 6. září 1773 v Sarlatu (Dordogne). Přesněji řečeno byl nejstarším ze čtyř synů hostinského v sarlatské předměstské krčmě "Au tapis vert". U zeleného koberce. Sousedé jej znali jako děcko nevycválané a nadané. Ve čtyřech letech odříkával plynule a zpaměti v kraji, kde se mluvilo jen périgordským nářečím, latinské modlitby. A kradl úrodu u sousedů na zahradách, což prý ale činil tak roztomile, že mu to odpouštěli. Hochovo jazykové nadání vzbudilo zájem sarlatského biskupa a za pár let už ovládal François latinu slovem i písmem. Dobré katolíky pak těšil libým hlasem zpěváčka na kůru. Umět latinsky představovalo jistý kapitál a dospívajícího Françoise zaměstnal mistr Lavelle, prokurátor sarlatského senešalství. Mladý Fournier byl vbrzku schopen dávat klientům stejně dobré právní rady jako pan prokurátor - avšak za podstatně vyšší ceny! Zdálo se, že mladík má před sebou slibnou úřednickou kariéru, dokonce se už chystal na cestu do Paříže, když tu vypukla revoluce. Krátce poté spatřil sedmnáctiletý Fournier v sarlatských ulicích malý husarský odřad. Uniformy jej uchvátily a on se nechal okamžitě naverbovat. Tehdy skutečně nosil každý voják v tornistře maršálskou hůl. Úřady v Dordogne Françoise doporučily do elitní jednotky konstituční gardy Ludvíka XVI. Když byla o pár let později tato královská garda, pokládaná za kontrarevoluční, rozpuštěna, Fourniera zařadili v lednu 1792 jako podporučíka k 9. dragounskému pluku. Pluk patřil do armády generála Montesquioua, která měla pro revoluci dobýt Savojsko. Fournier, povýšený v únoru 1793 na poručíka, se tu úzce spřátelil s Charlierem, jedním z nejzuřivějších jakobínů. Z klerika a královského úředníka se stal tak zapáleným revolucionářem, že si dokonce jméno François změnil v duchu republikánského kalendáře (který uváděl místo jmen křestních jen jména zvířat, rostlin a užitečných věcí) na Réseda. V okolí Lyonu tehdy vypuklo protirevoluční povstání a povstalcům se povedlo Rezedu Fourniera i Charliera zajmout. Charlier byl okamžitě popraven, Fournier vsazen do vězení, z nějž uprchl krátce před vstupem republikánských jednotek do odbojného Lyonu. Odměnou mu bylo povýšení na velitele eskadrony. V této hodnosti byl převelen k armádě Sambry a Meusy, do 16. husarského pluku, jemuž tehdy velel veterán z americké války za nezávislost Louis-Francois Bertesche, muž excentrický a vlastenecky hlučný, tedy povahově Fournierovi podobný. U pluku se Rezeda Fournier jako květinka nechoval, naopak, brzy byl znám bitkami, hádkami a exaltovaně revolučními výkřiky. Což vzalo za své s pádem Robespierrova teroru. Jakobín Fournier byl okamžitě zbaven velení a pravděpodobně až do roku 1797 pobýval bez zařazení v rodném Sarlatu. Teprve v srpnu onoho roku se objevuje v Paříži jako pobočník generála Augereaua a tak se účastní i převratu 18. fructidoru roku V (4. IX. 1797). Po úspěšném převratu se z Augereaua stává velitel Německé armády se štábem ve Štrasburku, z jeho pobočníka pak velitel zvědů (guides). V květnu 1798 je převelen k 4. husarskému a v září k 8. husarskému pluku. Že by v souvislosti se soubojem s ubohým Blummem? Místo a čas souhlasí, prameny však nic bližšího neprozrazují. Jen to, že direktorium náhle Fourniera převelí ze Štrasburku do Marseille jako předsedu divizního soudu. Fournier chce ovšem k jednotce a požádá o tehdy volné velení 12. husarského pluku. Je odmítnut, ujme se velení svévolně sám způsobem, k němuž se vrátíme. Udělá dojem a celý pluk se za něj postaví jako jeden muž. S novým velitelem pak opěšalí husaři vytáhnou do pole jako předvoj Italské armády. Přejdou svatobernardský průsmyk, vpadnou do údolí Aosty, u Chatillonu zaútočí s Fournierem v čele na Rakušany, zabíjí jim stovku mužů, získají tři stovky zajatců, děla a kolesny. Generál Berthier tehdy napíše generálu Bonapartovi: "Husaři dobyli první vítězství v tomto tažení. V jejich čele jel velitel brigády Fournier, jehož neobyčejná houževnatost si zasluhuje nejvyšší ocenění." Krátce nato Bonaparte Fournierovi před celým 12. husarským poblahopřeje jak za statečnost, tak i za skvělé velení pluku. Píše se 28. květen 1800 a ještě téhož dne na sebe stihne Fournier přivolat Bonapartovu nelibost. Při večeři důstojnického sboru došlo na tehdy oblíbené téma, římskou historii. Fournier diskutoval možná schválně nahlas a zastával názor, že úpadek Říma nastal ve chvíli, kdy císařství svrhlo republiku a potlačilo republikánské svobody. Jako kdyby v prvním konzulovi a generálu Bonapartovi tušil budoucího autokrata. Bonaparte reagoval podrážděně: "Mluvíte jako školák. Nechte, prosím, těch dětinskostí." Prchlivého a samolibě pyšného republikána urazil do hloubi duše. Fournier mu to nikdy nezapomněl. A Bonaparte na něj zanevřel, třebaže se mladý husar vyznamenal vzápětí skvělým jezdeckým útokem u Marenga i dokonalou průzkumně-přepadovou akcí u Ciatadella a Castel-Franco. V roce 1802 se prý Fournier neopatrně a hlučně zapletl do Cadoudalova a Pichegruho spiknutí proti konzulátu. Pravda je poněkud prozaičtější. Fournier v napjaté době kolem onoho spiknutí Bonaparta okázale a veřejně provokoval. K první scéně došlo v pařížské opeře. Fournier, jemuž už se tehdy říkalo "nejhorší voják armády", přišel do lóže v doprovodu své oficiální milenky, jedné z nejproslulejších žen konzulátu. Jmenovala se Fortunée Hamelinová, byla zámožnou vdovou po finančníkovi a důvěrnou přítelkyní Josefiny Bonapartové i madame Tallienové. Krásná kreolka Fortunée zavedla direktoriální dámskou módu těsně přiléhavých šatů z průsvitných látek, pod nimž se nenosilo spodní prádlo. Za to dostala přezdívku le premier polisson de France - největší nestyda Francie. Příchod největší nestydy, zavěšené do nejhoršího vojáka, vzbudil v hledišti Opery obrovský zájem. Fournier kynul okázale z lóže všem známým, pak se podíval do lóže prvního konzula a bez pozdravu se k němu otočil zády. Za okamžik přikvačil Bonapartův pobočník a sdělil plukovníkovi, že má domácí vězení. Plukovník husarů pokrčil rameny a okázale shlédl představení do konce. Tato scéna by sama o sobě přece jen k vážnému trestu nestačila. Fournier se však nechal ve společnosti slyšet, že má za sebou všechny jezdce v Paříži a že by nebyl problém Bonaparta unést. Vzápětí byl zatčen Fouchého policií a přiveden před obávaného ministra. Joseph Fouché se tehdy Fourniera zeptal: "Prý se chlubíte, že za sebou máte veškeré jezdectvo v Paříži?" Fournier mlčel. V roce 1814 se s Fouchém potkal na schodišti Tuilerií, v nichž už sídlil místo Napoleona Ludvík XVIII. Fouché prý tehdy k diviznímu generálu Fournierovi prohodil: "Ach, generále, kdybyste mi tenkrát odpověděl, když jsem se vás ptal na jezdeckou posádku hlavního města, sídlilo by Jeho Veličenstvo v tomto paláci už dvanáctý rok…" Zatím se psal rok 1802 a Fournier byl následkem svých provokací uvězněn v pařížském Templu, v květnu zbaven velení 12. husarského pluku a vyloučen z armády. Na dlouhé tři roky 4). 3. Husar každým coulem. Za ty tři roky se z prvního konzula stal císař a z armády republiky Velká armáda. Císařství, chystající nejprve invazi do Anglie a pak tažení ke Slavkovu, potřebovalo schopné vojáky a mezi ně Fournier bezesporu patřil. V květnu 1805 dostal velení šestitisícového výsadkového sboru, který měl provázet expedici admirála Magnona na Martinik. Zjevně se jednalo o funkci, která měla Fourniera vzdálit z Evropy. Jenže námořní operace se odvíjely jinak. Francouzská eskadra admirála Villeneuva se nechala zablokovat v Cádizu, v důsledku čehož se Fournierův sbor vydal po souši na pochod zpět do Francie. Fournier sám byl převelen posádkou do Orléansu a na jaře 1806 do Neapole. Dík tomu se neúčastnil ani slavkovského tažení, ani tažení do Pruska. Na jeho válečnické konto přibylo pouze obléhání Gaety a účast na Massénově expedici do Kalábrie. Francois Fournier by nejspíš zůstal na okraji napoleonských válčišť, kdyby na sebe neupozornil jednoho muže, s nímž měl nejméně dvě shodné vlastnosti: skvělé jezdecké umění a šílenou odvahu. Fournier byl skutečně vynikající jezdec. Když mu před lety odmítali dát velení 12. husarského pluku, opatřil si na vlastní náklady okázalou plukovnickou uniformu a nejlepšího koně, načež odejel do Bordeaux, kde byl pluk posádkou. Počkal, až bude 12. husarský cvičit, vjel tryskem na cvičiště, sebevědomě převzal velení a uvedl se tak, že důstojnický sbor i mužstvo si jeho jmenování vymohli. Generál lehkého jezdectva Antoine Charles Louis de La Salle, který si říkal prostě Lasalle, byl v té době živou legendou Velké armády. V roce 1806 měl za sebou poslední husarský kousek, při němž s pouhou jezdeckou brigádou obsadil Štětín. Miloval válku, vzrušení, bouřlivý život. V roce 1807 bylo Lasallovi dvaatřicet a měl před sebou dva roky života. Z Fourniera udělal náčelníka štábu své jezdecké divize. Fournier se za polského tažení v bojích u Guttsdtu a Friedlandu vyznamenal tak, že mu Napoleon udělil hodnost brigádního generála a svěřil velení brigády, složené z 15. a 25. dragounského pluku. Fournierova brigáda zůstala ve Slezsku i krátký čas po tylžském míru, načež byla přesunuta do Španělska, nejprve k sboru maršála Soulta a poté ke sboru maršála Neye. Oba maršálové se neměli rádi a Fournier, který se stal postupně pobočníkem obou, jejich vzájemnou nenávist promyšleně přiživoval. Nakonec na to doplatil, ministerstvo války jej funkcí zbavilo a opět uvolnilo. Tentokrát ne nadlouho, na to už byl příliš proslulým a schopným velitelem. Za necelý rok, 25. února 1810, přebírá generál Fournier velení jezdecké brigády 9. sboru (posádkou v Zamoře a Salamance), začleněné do vojska maršála Massény, které vtrhlo do Portugalska. Massénově výpravě se nedařilo, po krvavém útoku u Busaca a nesmyslném obléhání Torres-Vedras zahájil rychle stárnoucí maršál ústup zpět do Španělska. Závěrečné boje o Portugalsko propukly u hraničního Fuentes de Oňoro. Fournier tu vedl ve dnech 3. - 5. května 1811 řadu prudkých útoků proti Britům, dobyl ves Nava de Avel a navíc dokázal to, co málokdo před ním i po něm. Jeho brigáda rozbila karé britské pěchoty, které dík dvouřadé taktice, střeleckému výcviku a vynikajícím palným zbraním platilo za neporazitelné. O Fournierových útocích se zmiňují Paměti barona de Marbot: "Na Masénův rozkaz zatím Montbrun ukryl děla za pár husarských eskadron, vrhl se vpřed, odkryl znenadání hlavně, zasypal Houstonovu divizi palbou a sotva ji rozvrátil, vrhl na ni Wathierovu a Fournierovu brigádu, které 51. anglický pluk téměř zcela pobily. (…) Montbrunova kavalerie porazila nepřátelské jezdectvo a vzápětí stála proti Crawfurdově pěchotě. Napadla a rozbila dvě karé, z nichž jedno doslova rozsekala. (…) Třetí anglické karé se stále drželo. Montbrun do něj najel s Wathierovou a Fournierovou brigádou, ty už rozrazily jednu ze stran, jenže pod oběma generály zabili koně… 5). krátce nato je však Fournier raněn v souboji a musí Massénovu expedici opustit ještě dřív, než nastane její hořký konec. Vzpomínky na Fournierovo španělské působení jsou zachyceny i v pamětech jiného lehkého jezdce, kapitána Denise-Charlese Parquina 6), který sloužil nějaký čas přímo pod Fournierovým velením. Parquin nám zanechal obraz fanfaróna a kořistníka. Líčí, jak nemocnému generálu Poinsotovi Fournier bezostyšně sebral polovinu zlatých mincí v hodnotě 1700 franků, které v jeho pokoji našel. Když se generál uzdravil, vyzval Fourniera na souboj. Ne pro peníze, to by nevypadalo dobře, vždyť Poinsot o ně obral Španěly jako obyčejný marodér (slovo pochází z marude, což značí kořistění a loupež). Tvrdil, že mu Fournier odmítl poskytnout pomoc v boji s partyzány a tak ohrozil život jeho i vojáků. Pravda to nebyla, záminka však zněla efektně. Celou záležitost nakonec uhladil pobočník major de Vérigny, pověřený dojednáním podrobností duelu. Poinsot dostal od Fourniera jako odškodné koně. Bylo to vzácné zvíře, pocházelo ještě ze stájí popravené královny Marie-Antoinetty a čekalo na smrt sešlostí věkem. Mělo cenu zlomku z oněch 1700 franků… "Jinak byl generál Fournier k důstojníkům, pověřeným výběrem peněz, velmi shovívavý," konstatuje Parquin, čímž říká, že jeho nadřízený kořistil a nechával kořistit i jiné. Nicméně i ve Španělsku upoutával Fournier schopností předvádět se. V Zamoře byl prý ubytován na náměstí proti ženskému klášteru. Jednoho dne v čele své suity zazvonil na bránu, dlouho s abatyší hovořil plynnou latinou, načež požádal, zda by si mohl objekt prohlédnout zevnitř. Ctihodná matka na radu zpovědníka souhlasila. Fournier si prohlédl vše včetně pokladnice (z níž nic nechtěl) a pak projevil přání zúčastnit se večerní bohoslužby. Usedl se štábem na kůr, chvíli poslouchal zpěv jeptišek, načež se k nim přidal školeným hlasem bývalého chrámového zpěváka. Po skončení se zkoprnělé matce představené uklonil se slovy: "Vidíte, nejsme tak zlí, jak o nás tvrdí". 4. Čtrnáctiletý souboj: ano či ne? Není sporu o tom, že Fournier byl, jako celá řada napoleonských vojáků, duelantem. Prokazatelně se bil několikrát, ve vzpomínkách lidí, kteří jej znali, však o onom podivném a letitém souboji nenalezneme zmínku. Nemluví o nich ani Parquin, ani Marbot, ba ani Blaze, který věnoval ve svém líčení zvyků a života Grande Armée soubojům celou jednu kapitolu. A kdo mohl být onen Dupont, Fournierův soupeř? Na první pohled by se nabízel Dupont de l´Étang. Jenže tento generál už byl brigádním generálem v době, kdy Fournier dosáhl teprve hodnosti kapitána. V časech, kdy se Fournier stal plukovníkem 12. husarského, velel Dupon de l´Étang celému pravému křídlu Italské armády. Souboj generála s důstojníkem sice vyloučen nebyl, důvod pro něco takového by ale musel být mimořádně závažný (příklad lze nalézt v Marbotem vylíčeném souboji mezi Exelmansem a Linatim, kdy šlo o důstojnickou čest a čest celého pluku). Dupont de l´Étang navíc s celým sborem kapituloval roku 1808 u Baylénu, za což byl až do roku 1814 uvězněn v pevnosti Joux! Přestože je Dupont jméno ve Francii velice rozšířené, nepodařilo se mi narazit v rejstřících napoleonských memoárů ani v další literatuře na nikoho, kdo by do obrazu Fournierova stabilního soupeře zapadal. A rady si nevědí ani Fournierovi životopisci generálem Thoumasem počínaje a plukovníkem Landrym konče. Je tedy značně pravděpodobné, že příběh o čtrnáctiletém duelu vznikl po Fournierově smrti v Sarlatu, kde svého rodáka ověnčili dodatečně nejedním legendárním skutkem. Mnohé memoáry však dosvědčují, že Fournier představoval jednoho z nejlepších střelců Velké armády. Měřit se s ním mohli pouze generál Junot a komandant Donnadieu. V Périgordu jedné neděle Fournier ustřelil z balkónu svého domu v přítomnosti dam místnímu faráři stonek růže, kterou kněz zamyšleně držel v ústech. Elzéar Blaze 7) zaznamenal historku, jejímž hlavním hrdinou byl nade vší pochybnost generál Fournier: "V Raguse se u generála sešlo třicet důstojníků. Při jídle se hovořilo o soubojích, střelbě z pistole. Každý vyprávěl nějaký kousek. Jeden střílel vrabce v letu, druhý půlil kule ranou na ostří nože. Generál viděl jít po ulici granátníka a zavolal ho. Voják při vstupu strčil do kapsy dýmku, kterou měl předtím v ústech. ,Vem si ten svůj ohříváček,´povídá mu generál, kuř dál, stoupni si, jak má stát voják beze zbraně, nehnutě, s hlavou vzhůru, do pozoru, jako když čekáš povel - vpravo hleď - přímo hleď!, a nehýbej se.´ V té chvíli vzal generál pistoli, vypálil a ustřelil dýmku u úst. ,Tady máš zlaťák, napij se. Tomuhle já, pánové, říkám střelba z pistole.´ ,Děkuji, mon géneral,´ povídá granátník, , až k vám půjdu příště, radši nebudu kouřit´… 5. Hrdina od Bereziny. Dne 20. května 1812 přebírá brigádní generál Fournier, převelený ze španělského válčiště ke Grande Armée, chystající se na vpád do Ruska, velení brigády ze tří jezdeckých pluků: hessenských švališerů, bergských kopiníků a bádenských husarů. Do Ruska s nimi vtáhne až dodatečně v rámci IX. sboru maršála Victora. Znamená to, že do bojů zasáhne v omezené míře až na podzim, kdy se Victorův sbor připojil k Oudinotovu sboru, manévrujícímu proti severní skupině vojsk generála Wittgensteina v prostoru mezi Polockem a Smolenskem. Dne 24. listopadu se Victorův sbor střetl u Batrunu s Rusy. Fournier shromáždil dvě lehké jezdecké brigády, projel s nimi lesem a účinně podpořil útok, po němž se Wittgensteinovy síly daly na ústup. Maršál Victor tak mohl splnit císařův rozkaz: být 26. listopadu u Borisova na Berezině. V souladu s Napoleonovými dispozicemi táhl IX. sbor k řece Berezině, aby se tu připojil ke zbytkům hlavních sil, ustupujících od Krasného a Oršy. Na Berezině ovládl levý říční břeh proti Borisovu a v době, kdy se Napoleonovy síly u Studjanky přepravovaly přes řeku, bránil předmostí před dotírající přesilou Wittgensteinova sboru, který se sem rovněž přesunul. Dne 28. listopadu, v třetí den přechodu přes Berezinu, zaútočil Wittgenstein na Studjanku, bráněnou zbytkem Victorových sil. Ve chvíli, kdy Rusové postoupili natolik, že mohla jejich děla začít ostřelovat oba mosty, vyrazily zbytky Fournierovy brigády, necelých 350 bádenských husarů a hessenských švališerů, do útoku a odrazily přesilu Rodionova 2. kozáckého donského pluku. Sami se museli dát na ústup před smíšenými husary. Vzápětí vyjeli do útoku znovu a Fournier byl hned na jeho počátku raněn. Velení po něm převzal plukovník de La Roche, který s onou hrstkou zajal 500 mužů z 34. mysliveckého pluku a zatlačil zpět dva další ruské pluky 8). Fournier (povýšený 11. listopadu na divizního generála) se významně přičinil o to, že si ustupující Napoleonovy síly prorazily cestu skrze hrozící kleště spojených sil generála Wittgensteina a admirála Čičagova. Právem se zařadil mezi legendy ústupu z Ruska, po bok Neye, Victora či Gérarda. 6. Roztržka s Napoleonem V tak zvaném slezském tažení roku 1813 velel generál Fournier krátce lehké divizi, která v první půli tažení obsadila Lipsko. On a jeho jednotky zabránili tomu, aby se v době pleswitzského příměří dostalo toto město do rukou ruských velitelů Voroncova a Černyševa. Pak se Fournier vydal stíhat Lützowovy pruské jednotky, které příměří nerespektovaly, napadaly menší posádky a drancovaly. Dostihl je u Kitzy, kde jim uštědřil krutou porážku. Dne 15. července Napoleon Fournierovi na přehlídce v Lipsku blahopřál a předal mu komandérský kříž Čestné legie. Fournier však zůstal týmž rozporuplným kverulantem, jehož nenávist k Bonapartovi léty nijak nezeslábla. Bojoval opět s vervou u Gross-Beeren, současně však už byl ve styku s nespokojenci, jichž houfně přibývalo. U Eisenachu pak došlo koncem října 1813 mezi ním a Napoleonem k poslední velké scéně, jejíž atmosféra na obou stranách doslova sršela vztekem. Fournier se tehdy účastnil štábní porady, na níž Napoleon nastínil další plán tažení, a tiše, přesto však ostře kritizoval jak předchozí Napoleonovy omyly (to, že se místo bitvy u Lipska nestáhl na Rýn a že ponechal za linií fronty, teď už v nepřátelském území, zbytečně značné posádky v pevnostech), tak i budoucí zámysly. Napoleon, který cosi zaslechl, se zeptal, co Fournier říká. "Říkám, že prohrajete vy i Francie!" odvážil se říci Fournier císaři do očí. Napoleon se přestal ovládat a prý na generála zdvihl bičík, Fournier o dva kroky ustoupil, položil pravici na šavli a napůl tasil. Ostatní přítomní skočili mezi Napoleona a jeho generála. Fournier byl dekretem z 26. října 1813 zbaven všech funkcí, zatčen a odeslán jako vězeň s eskortou do Mohuče. Během přepravy napadli eskortu kozáci. Zatčený generál převzal velení, Rusy zahnal a pak se znovu prohlásil za vězně. Nicméně ve Francii nebyl uvězněn, pouze dán pod policejní dohled. Patřil také k prvním, kteří se na jaře 1814 přihlásili k Bourbonům, vracejícím se na uprázdněný trůn. 7. Zelený koberec. V dubnu 1814 napsal Fournier Ludvíku XVIII.: "Dvakráte mě uvrhli do želez, dvakrát mě v tyranových výnosech označili za spiklence proti bezpečnosti státu za to, že jsem s ním mluvil jazykem pravdy a cti." Bývalého zarytého republikána dohnala nenávist k Napoleonovi až mezi roajalisty a král Ludvík generála rád zařadil mezi své věrné. Fournier těsně před Napoleonovým pádem publikoval dílo o vojenském zákonodárství Considération sur la législation militaire, v němž osvědčil jak vojenský, tak i právní rozhled. Ludvík XVIII. přijal většinu v díle navrhovaných reforem a 25. června 1814 jmenoval Fourniera členem komise, pověřené redakcí projektu vojenského zákoníku. O tři týdny později jej dekoroval nejvyšším řádem, stužkou Svatého Ludvíka. Zdálo se, že nyní Fournierova kariéra poroste. V roce 1816 se stal vrchním inspektorem jezdectva, roku 1819 dostal šlechtictví. Král mu chtěl dát titul hraběte de Lugo, Fournier však požádal o predikát Sarloveze (jako připomínku rodného Sarlatu). I jako baron a pak hrabě zůstal Fournier nesnášenlivým excentrikem. Ve funkci generálního inspektora jezdectva na sebe přivolal nevůli ministra války Gouviona Saint-Cyra, který jej 1. 7. 1820 zbavil funkce. Generál se vrátil pyšně do Sarlatu, kde mu však předrevoluční šlechta dala jasně najevo, že je pro ně jen přivandrovalcem nízkého původu. Dokonce mu při přijímání v kostele místní aristokracie připravila pod kolena zelený koberec, více než výmluvnou připomínku toho, že se narodil krčmáři z hospody Au tapis vert. Na Fourniera však kupodivu nezapomněl bratr krále Ludvíka, Karel z Artois. Když se stal Karlem X. a chystal se na slavnostní korunovaci, pověřil hraběte Fourniera velice čestným úkolem, nákupem koní pro korunovační kočár. Vzápětí generála aktivoval a 19. října 1826 mu udělil velkokříž Čestné legie. V té době už byl z bývalého skvělého jezdce, vojáka a rebela jen stín, sužovaný prudkým revmatismem. Generál hrabě Fournier-Sarlovez si nových poct příliš neužil. V roce 1827 zemřel v rodném Sarlatu a podle svého přání byl pochován na místním hřbitově. Na pyramidu, tvořící náhrobek a ozdobenou Fournierovým znakem, salamandrem, mu vytesali nápis, který si sám před smrtí zkomponoval. Zde je pochován François Fournier přezdívaný Sarloveze, francouzský generál. Byl synem Jeana Fourniera a Marie-Anny Borne, obchodníků. P.P.L. 9)" Což naznačuje, že "nejhorší voják armády" přece jen zůstal na sklonku života republikánem, který se šlechtictvím příliš nepyšnil a za své předky se nestyděl… Poznámky: 1. Conrad, Joseph: Oeuvres, sv. III. Bibliotheque de la Pléiade, Gallimard, Paris 1987. 2. Harper´s Magazine, článek bez titulku ze září 1858. In: Conrad, Joseph: Oeuvres, sv. III. Bibliotheque de la Pléiade, Gallimard, Paris 1987. 3. Fournier-Sarloveze, par le géneral Thoumas. Berger-Levraut, Paris 1890. 4. Landry, Roland: Un hussard celébre. Le géneral d´Empire Fournier-Sarloveze, comte de Louis XVIII (1773 - 1827). Vivat Hussar, Revue de l´Assotiation des Amis du Musée International des Hussards No16, Tarbes 1981, str. 53-82 5. Marbot, Marcellin de: Paměti. Vzpomínky francouzského jezdeckého důstojníka z napoleonských tažení. Elka Press, Praha 1999. 6. Souvenir du capitaine Parquin. Boussod, Valadon et Cie, Paris 1898. 7. Blaze, Elzéar: Souvenirs d´un Officier de la Grande Armée. Artheme Fayard, Paris 1906. 8. Nafziger, George: Napoleon´s Invasion in Russia. Presidio Press, Novato CA 1988. 9. P.P.L. -zkratka pro "sám sobě složil" © Militaria, Elka Press

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Atlantský val 1944.

Atlantský val 1944.


Recenze týdne

V pekle nebeských výšin

Kapitán Haškova regimentu Ludvík Purm (1885-1953)