Spojenecké ultimátum Benešovi

Diskusní příspěvek k článku "Mnichovská dohoda -- čí to byla prohra?"

Komunisté mnichovskou dohodu vykládali jako exemplární ukázku zrady „hradního kroužku kapitalistů“ na národní věci (ještě netušili, že budou zvacím dopisem vyzývat k okupaci republiky Kreml – navíc, jak „kapitalistické“, tak „bolševické“ státy vždycky budou stavět své třídní zájmy nad národní, proto nejoptimálnějším státním zřízením je monarchie).

Za všechno podle komunistů, nacistů a těch na Západě a ve středoevropském prostoru, kteří Benešovi nemohli přijít pro jeho „samolibost a diplomatické intrikánství ve prospěch republiky“ na jméno, mohl Beneš, „jenž jako pilná včelička pracoval na vzniku samostatné republiky, jejíž okrasnou a intelektuální fasádou byl TGM (Beneš podle nich republiku zradil dvakrát, třebaže, byť těžce nemocný po několika mozkových mrtvicích, odmítl podepsat novou bolševickou ústavu z 9. 5. 1948).

Ono pověstné ultimátum, které dostal v noci z 20. na 21. 9. 1938, si podle komunistů, nacistů a jiných nepřátel prezident Beneš v Paříži pro českou veřejnost „objednal“, aby své „kapitulanství“ mohl před veřejností odůvodnit.

15. 9. 1938 odletěl Chamberlain k Hitlerovi do Berchtesgadenu, kde mu Hitler předložil návrh na odstoupení Sudet, jinak že jím nenáviděnému Benešovi, jenž se jako poslední Hitlerovi v Evropě vzpouzel, vyhlásí válku. Beneš do poslední chvíle doufal, že neoblíbená Daladierova vláda (viz Ilja Erenburg Pád Paříže) odejde do propadliště dějin, a že pád Daladiera přivodí obrat ve francouzské politice.

Proto 15. 9. 1938 vyslal do Paříže sociálnědemokratického ministra Jaromíra Nečase (1888–1945), aby kontaktoval šéfa francouzských socialistů Léona Bluma a tlumočil mu údajné tajné poselství, že je připraven vzdát se Sudet (ručně psaný příkaz nebyl Nečasem zničen, navíc o něm „někdo“ informoval bolševiky). K tomuto racionálnímu pragmatismu se naneštěstí Beneš nikdy nepřiznal (jako by Nečasova mise byla opovrženíhodnější než Daladierův vojenský pakt se Stalinem) a spekuluje se, že mohl být od konce války Kremlem vydírán.

Přesto ze strany prezidenta v diplomaticky bezvýchodné situaci, kdy nejen Londýn a Paříž kupčily s Hitlerem, zatímco Stalin si s ním rovnou plácl, a Slováci a sudetští Němci na mezinárodní scéně hlasitě lkali, že je lepší být pod Hitlerem než pod Benešem (jak v září 1938 napsal jistý redaktor francouzského komunistického listu l‘Humanité: „Naše veškeré sympatie patří pracujícím masám Československa, a jeho národnostním menšinám – Slovákům, Němcům, Židům, a Maďarům, které všechny ústřední vláda v Praze brutálně utiskuje“), by nešlo o žádný překvapivý tah – fašisté i nacisté při odtržení Sudet veřejně citovali samotného Beneše, stranu 182 jeho díla Rakouský stát a česká otázka z roku 1908, kde píše: „Pro Čechy to samozřejmě musí být český stát, vytvořený ze tří historických částí svatováclavské koruny, Čech, Moravy a Slezska, jak byl český stát formulován v programu obnovení české státnosti z roku 1848. Když se však nad programem z roku 1848 zamyslíme, zjistíme, že takovýto český stát je nerealizovatelný a nelze jej s vážnou tváří prosazovat, když jedna třetina občanů z těchto historických území je rozhodnuta jej neuznat a se zbraní v ruce proti němu bojovat. Dohoda mezi oběma etniky v Čechách nebude možná, dokud obě etnika nebudou plně autonomní, proto je nutné je od sebe oddělit. “

První chybou tudíž byly Trianonská a St. Germainská smlouvy, další osudovou chybou byla pštrosí politika appeasementu Chamberlaina a Daladiera s tím, že „česká otázka je složitá již sama o sobě“, špatným tahem byl i chybný postoj britské a francouzské vlády k Mussolinimu a k bigotně katolickému generálu Frankovi, jenž Hitlerem pohrdal“ a kardinální chybou byl francouzský monstrózní pakt s bolševiky (první pakt se Stalinem Paříž podepsala již 29. 9. 1932), který vzápětí v roce 1935 podepsala i Praha.

Pro Beneše a ČSR v Paříži u francouzských lidových demokratů, kteří byli v Daladierově koaliční vládě „lidové fronty“ (vzešlé z voleb 1936), lobboval významný profesor církevních dějin a katolický kněz František Dvorník (1893–1975, po roce 1948 přednášel byzantologii na Harvardově univerzitě), který se snažil přes svého přítele Ernesta Pezeta přimět lidového republikána Champetiera de Ribes k demisi.

Dvorník Beneše informoval, že demisi zvažují i významní politici Georges Mandel a Paul Reynaud.

18. 9. 1938 se sešli britští a francouzští „mírotvůrci“ v Londýně, kde se rozhodli Hitlerovy požadavky přijmout a tlumočit je československé vládě, což učinili v nótě, kterou 19. 9. 1938 ve dvě hodiny odpoledne odevzdali společně francouzský velvyslanec Delacroix a britský Newton Benešovi na Hradě.

ČSR měla Hitlerovi postoupit oblasti, které měly přes 50 % německého etnika, spojenecké smlouvy s Francií a se Stalinem (s ním z roku 1935) měla ČSR vyměnit za novou „záruku“ nových hranic, přičemž tato „záruka“ na čestné slovo Hitlera by mu poskytla i status neutrální země.

Odpověď čsl. vlády měla být odevzdána do 21. 9. 1938 – za nótou následovaly urgence francouzské a britské vlády s radami typu: „Přijměte, je to vaše jediná možnost“.

Dne 21. 9. 1938 krátce po půlnoci velvyslanci Delacroix a Newton Benešovi bez okolků sdělili, že „jestliže Hitlerovy požadavky nepřijme, nechají západní velmoci ČSR Hitlerovi napospas“.

Československá vláda však nalezla dostatek odvahy a návrh jednoznačně odmítla.

Podle původního tvrzení francouzského ministra zahraničí George Bonneta a komunistů z 50. let (do učebnic dějepisu však Nečasovu misi nevložili) „si Beneš ultimátum objednal, aby Hitlerovy požadavky mohl před veřejností přijmout“.

Dne 20. 9. 1938 si francouzský ministr zahraničí Bonnet, o jehož lstivosti ve Francii kolovaly vtipy, k sobě pozval čsl. velvyslance Štefana Osuského (1889–1973 v US, spolupracovník Milana Rastislava Štefánika ), a sdělil mu, že „mu přišel telegram od Delacroix,, že čsl. vláda francouzsko-britské návrhy nepřijala“. Bonnet tvrdil, že Delacroix mu později telefonoval, že je všechno jinak, protože vede jednání s ministerským předsedou Milanem Hodžou, jenž tvrdí, že i čsl. genštáb je ochoten se francouzsko-britským podmínkám podrobit, avšak v souladu s Benešovými pokyny žádají, aby Paříž Praze předložila veřejné ultimátum, aby vláda mohla před národem kapitulaci ospravedlnit.

V Bonnetových Pamětech však o tom, že by si čsl. vláda po dohodě s generály a s prezidentem ultimátum vyžádala, není ani zmínky, taktéž ani v jeho knize Le Quai d‘Orsay sous trois républiques.

Delacroix vylíčil běh událostí v rozhovoru s kancléřem Smutným v roce 1939:„Vrátil jsem se od Krofty, jenž mi odevzdal zamítavou odpověď, načež zavolal Hodža, abych k němu přišel. Když jsem k němu vešel, okamžitě moje omluvy, že je mi to líto, přerušil, a řekl: »Tak Francie, budeme-li napadeni, nám na pomoc nepřijde «. Odpověděl jsem, že na to nemohu odpovědět, ale že jeho dotaz předám francouzské vládě, Hodža však pokračoval: »Ani Anglie, ani Francie nám nepomohou – když nám to takhle řeknete, ustoupíme. Říkám to v dohodě s prezidentem«“. (Je zcela normální, že Beneš, aby uvedl Bonneta do rozpaků, po něm žádal text ultimata písemně.)

Po válce Delacroix před vyšetřovacím výborem francouzského parlamentu uvedl, že Hodža měl souhlas nejen prezidenta, ale i čsl. genštábu – Hodža podle této verze řekl: „Tvrdím, že Francie do války nepůjde, a dostaneme-li během této noci od vaší vlády telegram potvrzující tento fakt, prezident Beneš se podrobí.“ Tato verze odpovídá textu Delacroixova telegramu z 20. 9. 1938, který byl zveřejněn 9. 12. 1940 ve vichystickém těžce kolaborantském časopise Journal Gringoire (některá jeho archívní čísla jsou na internetu). Politický a literární týdeník Journal Gringoire byl založen 1928 Georgem Suarezem (1890–1944) technokratem, pacifistou a germanofilem, jehož germanofilství a kolaboraci s nacisty nejtěžšího kalibru (stal se členem Parti Populaire Francais/PPF Jacques Doriota, člena SS) kritizoval spisovatel Charles Maurras (1868–1952), ikona francouzských „romantických“ fašistů a šéfredaktor jejich listu L‘Action francaise, tvrdý zastánce monarchie, stejně jako Charles de Gaulle.

Jakmile Beneš dostal od Štefana Osuského (jenž se později jako první o Nečasově misi z 15. 9. 1938 zmínil, zatímco Nečas o ní napsal v dokumentu pro jednu britskou univerzitu v roce 1943 s tím, že s Benešovým plánem nesouhlasil, ale zůstal Benešovi loajální) zprávu, že Bonnet v Paříži argumentuje jeho údajnou žádostí o předání ultimáta, požádal Hodžu, aby celou kauzu vysvětlil.

29. 9. 1938 (čsl. vláda Hitlerovy požadavky „přijala“ 30. 9.) Hodža vypracoval memorandum, které otiskl francouzský týdeník L‘Europe Nouvelle 29. 10. 1938, ve kterém tvrdí, že se ptal Delacroix, zda se ČSR může spolehnout na pomoc Francie v případě německého útoku, a Delacroix odpověděl záporně, takže jej Hodža vyzval, aby francouzská vláda tuto skutečnost přednesla československé vládě veřejně.

To samé Hodža tvrdí v memorandu z roku 1941, ale na rozdíl od tvrzení Bonneta Hodža uvádí, že podnět ke schůzce nevyšel z Hodžovy strany, ale ze strany francouzského velvyslance (viz Jaroslav Jírů Drama nebo komedie, Reportér 1967).

V červenci 1943 se prezident Beneš (Paměti 1. díl Mnichovské dny) ve Washingtonu setkal v jeho americkém exilu s bývalým generálním tajemníkem francouzského ministra zahraničí diplomatem Alexis Légerem (1887–1975, s diplomacií skončil v roce 1940, od té doby se zabýval výlučně poezií, za kterou v roce 1960 obdržel Nobelovu cenu – byl přítelem gen. tajemníka OSN Daga Hammarskjölda) a svůj rozhovor s ním Hodžovi popsal takto:

„Delacroix dostal od Bonneta po telefonu příkaz, aby vás navštívil, a vyprovokoval vás k takovým dotazům, aby se mohlo říci, že žádost o prohlášení, že Francie své spojenecké závazky nedodrží, vzešla ze strany čsl. vlády.“

Dne 21. 9. 1938 ve tři hodiny ráno, v době, kdy byli oba velvyslanci u Beneše, Nečas volal podle instrukcí Beneše do pařížské redakce Populaire, aby u Bluma zjistil, zda by se v případě, že by se Československo 14 dní vojensky bránilo, mohla francouzská politika změnit, na což Léon Blum odpověděl záporně.

Hlinkova slovenská ludová strana/HSLS požadovala autonomní status pro Slovensko (národu zatajila, že s výlučně jedinou politickou stranou – HSLS) podle svého výkladu pittsburské dohody z 30. 5. 1918. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 HSLS požadovala nejen autonomii, ale i „vyřešení „ otázky národnostních menšin.

„Zprostředkovací“ mise lorda Runcimana v srpnu 1938 využila k svému zviditelnění a předala mu seznam svých požadavků vůči ČSR.

Neúspěch Runcimanovy mise poté „řešila“ konference evropských velmocí v Mnichově.

HSLS, tak jako celá Evropa věděla, že konference dopadne pro ČSR špatně (třebaže hrozivý výsledek mnichovských protokolů předčil i její očekávání), a proto Tiso a milovník Polska Sidor 29. 9. 1938 večer horečně vyjednávali s polským velvyslancem v Praze o vytvoření slovenského státu pod záštitou Polska. Aby s ním souhlasilo i Maďarsko, byli tito pánové ochotni se zřeknout oblastí s převládajícím maďarským etnikem.

Britská nadřazená shovívavost vůči Německu po roce 1918 byla projevem tradiční britské podezíravosti vůči Francii, semeništi revolucí všeho druhu, jejíž hegemonii v Evropě by britská monarchie neunesla.

Postoj britské veřejnosti k osudu ČSR lze nazvat zcela lhostejným, francouzská veřejnost byla od roku 1937 pod silnou mediální propagandou fašistické Itálie, kterou bravurně zvládal prostřednictvím Minculpop italský konzul v Paříži Landini, zatímco světonázor NSDAP v Paříži propagoval budoucí zdejší velvyslanec Německa Otto Abetz.

Tato propaganda z odstoupení Sudet učinila záležitost světového míru či světové války.

Ve Francii však existovalo silné intelektuálské fórum na podporu Benešova Československa, mj. francouzský Historický klub, či intelektuálská skupina kolem časopisu La Nouvelle Revue Francaise, šéfovaná spisovatelem Jean Paulhan (1884–1968).

Do jejího středu mj. patřili Jean-Paul Sartre,Marcel Arland,, Raymond Queneau, Gaston Gallimard, mladý katolický spisovatel Armand Petitjean (1913–2003) či protestant Jean Schlumberg.

Další člen tohoto „kroužku“, filozof a spisovatel Julien Benda (1867–1956 ) židovského původu, novinář listu Le Figaro, již v době Mnichova ve svém článku z 1. 11. 1938 v NRF předpověděl, že Francie v nějaké formě převezme fašistický režim.

Benda tvrdil, že Chamberlain a Daladier v Mnichově s pompou sehráli mírotvůrce, protože věděli, že bolševici z války vytěží, ať ji „kapitalisté“ prohrají či vyhrají, a zároveň si, podle Bendy, byli jisti, že Hitler nejprve potáhne na východ, kde v boji s bolševiky spolu s nimi vykrvácí. Po válce byl 80letý Benda zastáncem tvrdého potrestání všech kolaborantů, což jej dostalo až mezi přispěvovatele Literárních listů FKS, nicméně oslavné básně na Stalina, tak jako Louis Aragon (1897 –1982) nepěl.

Toto fórum uveřejnilo ve svém speciálním čísle 23 ze dne 18. 11. 1938 svůj protimnichovský manifest s názvem „La NRF contre la paix“, načež je napadl Emmanuel Berl, pozdější autor Pétainových projevů, jenž mnichovským protokolům zatleskal, že „jsou válečnými štváči, kteří chtějí zabránit francouzsko-německému usmíření“.

Tzv. podivnou válku Británie a Francie (phoney war – drole de guerre – Sitzkrieg), kterou Hitlerovi vyhlásily po jeho napadení Polska, při níž na pomoc svému hlavnímu milovanému středoevropskému spojenci neposlaly ani jednoho vojáka, výstižně popisuje Jean-Paul Sartre: Les carnets de la drole de guerre, novembre 1939 – mars 1940.

Jean-Paul Sartre poukazuje na to, jak se z „pacifistů“ Chamberlaina a Daladiera stali přes noc propagátoři války, protože již bylo i slepému jasné, že wehrmacht potáhne dál na východ, hlavně jim však změnu „mírotvorného“ postoje umožnilo, že se Stalin naprosto a definitivně zkompromitoval vojenským paktem s Hitlerem ze dne 23. 8. 1939.