Tajná mise ponorky U-209

Tématický server
z oboru vojenství

Tajná mise ponorky U-209

Z análů druhé světové války

cistické Německo zahájilo ponorkovou válku 3. září 1939; v té době mělo pouze 56 ponorek a bojového nasazení jich bylo schopno pouze 21. Německé loděnice vyrobily během války neuvěřitelných 1 150 ponorek, které byly zařazeny do služby ve 33 flotilách. Podařilo se jim potopit 2 900 spojeneckých lodí o celkovém výtlaku 14 milionů BRT. Většinou se jednalo o transportní lodě převážející vojenský materiál nebo suroviny a také civilní plavidla. Válečných spojeneckých lodí bylo potopeno 190 z toho 6 letadlových.

V německém ponorkovém námořnictvu sloužilo 40 000 mužů, většinou dobrovolníků, kterých zahynulo v 739 potopených ponorkách 30 003. Námořníci odvedenci pocházeli většinou z říšského území Německa, ze Sudet a také zde byli Němci narození v Protektorátu Čechy a Morava.

Zpočátku války měly německé ponorky díky odvážným útokům a taktice vlčích smeček velké bojové úspěchy. Proto byly posádky ponorek velmi oblíbeny u německého obyvatelstva a toho využila obratem nacistická propaganda. Každá ponorka měla na věži namalovaný znak flotily, které náležela a také různé symboly pro štěstí a maskoty. Počátkem roku 1940 začala německá říšská města přebírat patronát nad vybranými ponorkami, kde většinou sloužili odvedenci z těchto měst. Představitelé města se zavázali tímto patronátem finančně podporovat posádku ponorky a nechat zhotovit kovový znak svého města, který byl upevněn na věži ponorky. Slavnostního vyplutí se znakem se účastnila delegace uvedeného města a na oplátku byla celá posádka ponorky pozvána k ozdravnému pobytu v takto poctěném městě. Velitelé ponorek poté podávali hlášení o bojových úspěších ponorky, útocích na ponorku a životě posádky.

Této výsady se také podařilo dosáhnout několika městům ze sudetského území. Jednalo se o hlavní město Říšské župy Sudety Liberec, které mělo patronát nad ponorku U-206 Reichenberg (Liberec) jejímž velitelem byl kapitán poručík Herbert Opitz. Ponorka během své bojové činnosti potopila čtyři spojenecká plavidla a k jejímu zničení došlo výbuchem britské námořní miny v Biskajském zálivu 30. listopadu 1941. Následovala ponorka U-333, která měla název Trauteunau (Trutnov) pod velením nositele Rytířského kříže kapitán poručíka Petra-Ericha-Cremera. Ten potopil devět lodí a také omylem německou transportní loď Spreewal. Ponorku potopily britské lodě HMS Staling a HMS Loch Killin 31. července 1944 v severním Atlantiku (ponorce již velel kptlt. Hans Fiedler). Poté následovaly další dva patronáty na ponorkami a to U-375 Aussig (Ústí nad Labem) pod velením kapitán poručíka Jürgena Könenkampa, která potopila během své činnosti deset lodí a byla zničena americkým hlídkovým plavidle US PC-461 dne 30. července u ostrova Malta a U-376 Carlsbad (Karlovy Vary) pod velením korvetního kapitána Friedricha Karla Markse. Ponorka poslala ke dnu pouze dvě spojenecká plavidla. Byla ztracena během odvážné mise s názvem Elster, kdy měla zachránit německé námořní důstojníky, který se podařilo uprchnout z kanadské zajetí na ostrově Prince Edwarda v Kanadě. S ponorkou byl ztracen kontakt z neznámých důvodů 7. dubna 1943 v Biskajském zálivu.

Ponorka U-209 pod patronátem města Brna

Dne 1. února 1943 otisky německé brněnské noviny Brünner Tagbaltt do té doby neuvěřitelnou zprávu, že hrdinný boj německého Wehrmachtu u Stalingradu byl ukončen. Pro německé obyvatelstvo to byla první oficiální zpráva o porážce na východní frontě a zároveň pro české obyvatelstvo protektorátu povzbuzení v temné době, že vítězství Spojenců se blíží. Také ponorková válka proti Spojenců se začala obracet v neprospěch Německa. Ti začali chránit dopravní konvoje vojenským doprovodem a také se jim podařilo získat německé kódovací zařízení Enigma, takže věděli o nasazení německých ponorek v určitém prostoru. Další mezníkem se stal rok 1942, kdy eskortní lodě byly vybaveny vysokofrekvenčními zaměřovači radiových signálů. Každá ponorka díky taktice vlčích smeček musela denně hlásit svoji polohu a tím se prozradila. Zadní stránky německých novin se začaly plnit nekrology padlých vojáků a námořníků a bojový duch německého obyvatelstva se vytrácel.

Propagandistickou vzpruhou pro německé obyvatelstvo Brna se stala návštěva celé posádky ponorky U-209, nad kterou převzalo město čestný patronát - jako jediné město v Protektorátu Čechy a Morava a mimo území Německa. Brněnský Brünner Tagblatt otiskl zprávu o návštěvě posádky ponorky den po jejím příjezdu 4. února 1943.

Pozvání se konalo pod patronátem vrchního starosty města SS-Obersturmbannführera Oskara Judexe. Posádka ponorky byla přivítána 3. února v dopoledních hodinách na hlavním nádraží čestnou jednotkou a hudbou policejního pluku Morava pod velením Seppa Böhma, vrchní velení Wehrmachtu zastupoval nadporučík Detring a za starostu SS-Untersturmführrer Moder. Dále se uvítání účastnili představitelé Říšského svazu válečníku, Hitlerovy mládeže a Svazu německých dívek. Po předání květinových darů se průvod námořníků vydal ulicí Hermanna Göringa (dnešní Masarykova ulice), přes Viktoria Platz (Náměstí Svobody), ulicí Zámečnickou k Nové radnici. Během cesty byly ulice lemovány rozradostněnými lidmi, kteří pochodující námořníky obdarovávali květinami, cigaretami a drobnými dárky. Radost ze setkání s posádkou ponorky byla upřímná a srdečné přijetí zanechalo příznivý dojem. Na radničním nádvoří se různé delegace seskupily do velkého čtverce a následovalo přivítání vrchním starostou O. Judexem a starostou W. Czernym jménem města. Shromáždění provolalo na počet námořníků třikráte Sieg-Heil, načež posádka ponorky odpověděla trojnásobným Hurrah. Následoval projev vrchního starosty města, který zdůraznil válečné skutky námořnictva, jmenovitě ponorkového loďstva a zdůraznil, že osud Německa, vedle slávou ověnčeného Wehrmachtu, spočívá také na válečném námořnictvu. Popřál posádce, aby při svém osmidenním pobytu se seznámili s obyvateli města, kteří 15. března 1939, po strastiplných dvaceti letech utrpení byli osvobozeni Vůdcem a nalezli cestu do Velkoněmecké říše. Veliteli ponorky kapitán-poručíkovi Broddovi a chrabrému mužstvu popřál ještě při příštích plavbách hodně štěstí a bojových úspěchů.

Následoval slavnostní oběd, který zahájil projevem velitel branného okresu Wehrmachtu plk. Schubert. Následně posádka ponorky předal městu upomínkový dar, překrásný model ponorky U-209. Také město obdarovalo námořníky přiměřenými dárky. Přijetí na radnici bylo ukončeno slavnostním zápisem do Zlaté pamětní knihy města Brna.

Během svého pobytu se námořníci setkali s děvčaty ze Svazu německých dívek a příslušníky Hitlerovy mládeže při různých besedách. Kromě pamětihodností města navštívili Slavkovské bojiště, Moravský kras a také město Zlín a lázně Luhačovice. Výlet byl ukončen v likérce ve Vizovicích, kde se ponorkáři posilnili na svoje příští bojové nasazení.

Co předcházelo uvedené návštěvě a patronátu nad ponorkou

V březnu 1941 se stal velitel brněnské služebny Kripo (kriminální policie) SS-Sturmbannführer Konrád Nusssbaum. Tento kriminální rada narozený 3. listopadu 1893 v Linzi nad Rýnem sloužil za první světové války v německém námořnictvu. V letech 1941?1942 v době stanného práva v Brně se neblaze zapsal jako přísedící stanného soudu a spolupodílel se na vynesení velkého množství rozsudků smrti. Jeho syn Heinrich narozený 8. února 1922 se začátkem války dobrovolně přihlásil k námořnictvu a kariéru začal jako důstojnický čekatel na ponorkách U-107 a U-125. Svoji službu na ponorce U-209 nastoupil 25. října 1941 v hodnosti námořního poručíka. Díky kontaktům svého otce na nacistické vedení města vznikla myšlenka patronátu nad ponorkou U-209. Pro Brno to byla velká čest, protože kromě podobných patronátu čtyř sudetských měst se tak stalo prvním městem mimo území Velkoněmecké říše.

Bojové nasazení ponorky U-209 a její zánik

Výroba ponorka U-209 byla zadána 16. října 1939 v Kielu v závodech F. Krupp Germaniawerft AG pod výrobním číslem 638. Ke spuštění na vodu došlo 28. srpna 1941 v Kielu a uvedení do služby 11. října 1941. Jednalo se o nejrozšířenější typ VII C, kterých bylo vyrobeno 568 kusů. Ponorka měla délku 67,1 m a šířku 6,2 m, ponor 4,74 m a dvě kormidla. Výtlak ponorky na hladině 769 t, pod hladinou 871 t; dosahovala rychlosti na hladině 17,7 uzlů a pod hladinou 7,6 uzlů. Její akční rádius nad hladinou byl 15 700 km a pod hladinou 15 km. Ponořit se mohla do hloubky 220 metrů. Měla dva dieselové motory MAM typu M6 V40/46 a dva elektromotory typu OB 720/8 s 322 otáčkami za minutu. Do periskopové hloubky se dokázala ponořit za 40 sekund. Vyzbrojena byla jedním palubním dělem SK C/35 ráže 88 mm a 160 granáty a jedním protileteckým kanonem ráže 20 mm. Měla čtyři torpédomety na přídi a jeden na zádi, vezla 14 torpéda a 26 námořních min TMA. Posádku tvořilo 44 až 52 mužů. Číslo polní pošty ponorky 30 549.

Velitelem ponorky se stal kapitán poručík Heinrich Brodda narozený 9. května 1903 v Essenu. Svoji kariéru u námořnictva zahájil již v dubnu 1921 v hodnosti důstojnického čekatele. Postupně byl povýšen 1. října 1925 na námořního poručíka a 1. července 1927 na námořního nadporučíka. Kapitán-poručíkem se stal 1. ledna 1940. Prvně sloužil na doprovodné ponorce Lech od června 1939 do ledna a poté se stal do října 1940 velitelem minolovky Nettelbeck a od listopadu 1940 do března 1941 byl velitelem doprovodné flotily F 6. V březnu 1941 nastoupil výcvikový kurz na velitele ponorky, který ukončil v červenci 1941 a v létě prodělal další velitelský výcvik u 24. flotily v Memelu. Osobně se účastnil jako nastávající velitel výstavby ponorky U-209 v loděnici v Kielu. Kapitán poručík H. Brodda byl během své služby vyznamenán Železným křížem 1939 I. a II. třídy, Válečným odznakem pro posádky minolovek, stíhače ponorek a zabezpečovací svazy a Válečným ponorkovým odznakem 1939.

Jako člověk údajně neměl dobré povahové vlastnosti. To nám dokládá dopis bývalého námořníka pana Georga Högela z Mnichova z roku 2003. Podle jeho vyjádření byl v důsledku toho odvolán z velení flotily F 6. Jaké bylo jeho překvapení, že jej později potkal jako velitele ponorky? Mohlo to být jen z důvodu nedostatku zkušených důstojníků.

Georg Högel se narodil 16. října 1919 v Lauingenu, v říjnu 1937 nastoupil dobrovolně k námořnictvu a byl vyškolen na radiotelegrafistu. V roce 1938 nastoupil službu na ponorce U-30 pod velením námořního nadporučíka Fritze-Juliuse Lempa. Tento velitel neblaze proslavil potopením anglického zaoceánského parníku SS Athenia 3. září 1939. Na palubě lodi bylo 1 418 civilistů a posádky, zahynulo 118 osob a tím začala podle britského premiéra Winstona Churchilla bitva o Atlantik. Později byl G. Högel převelen k 4. zabezpečovací divizi v Rotterdamu, kde se poprvé setkal s H. Brodou, který zde byl ve funkci velitele flotily F 6 při přípravě vylodění v Anglii. Následně absolvoval kurz matematiky ve Flensburgu a také úspěšně dokončil vyšší radiový kurz na bývalém německém civilním parníku Königin Luise přestavěném na minolovku. V dubnu 1941 byl opět povolán na ponorku U-110, které velel jeho dřívější velitel kapitán-poručík F. J. Lemp, který byl za svoje bojové zásluhy dekorován Rytířským křížem Železného kříže 1939. Při první plavbě ponorka potopila 27. dubna 1941 britskou dopravní Henri Mori. Při druhé plavbě se podařilo 9. května 1941 napadnout spojenecký konvoj jižně od Islandu a potopit další dvě dopravní lodě. Následně byla ponorka napadena třemi britskými vojenskými plavidly a zasypána hlubinnými minami a donucena k vynoření. Jedna britská loď chtěla ponorku najet, ale v poslední chvíli odbočila. V nastalé britské palbě zahynulo 15 německých námořníků a 32 bylo vzato do zajetí. Mezi tím se britskému komandu podařilo vniknout do nepotopené ponorky a zde naleznout šifrovací stroj Enigma a mnoho tajných dokumentů, což byl velký úspěch pro pozdější dešifrování německých zpráv. Kapitán Lemp měl být zastřelen, když měl plavat zpět k ponorce, aby ji potopil a zničil šifrovací přístroj. G. Högel byl mezi 32 zachráněnými a válku prožil v kanadském zajetí, kde byl do února 1947. V zajetí maloval obrazy a 315 jeho uměleckých děl je nyní vystaveno ve vojenském muzeu Nadin Thunderbay.

Bojové nasazení ponorky U-209

Ponorka U-209 provedla během své činnosti 6 plaveb při pobřeží a 7 bojových hlídek na širém moři. K secvičení posádky došlo v Baltském moři a přístavu Gdaňsk od října 1941 do února 1942. První bojová plavba začala 11. března přesunem z Kielu na Helgoland a následně do finského přístavu Kirkenes. Odtud ponorka vyplula 15. března na svoji první hlídku (vlčí smečka pod názvem Zeithen) do prostoru Norského a Barentsova moře. Při patrole trvající 18 dní ponorka 28. března v 7.04 hod. neúspěšně torpédovala polskou loď Tobruk, součást konvoje PQ 13 a následně byla napadena ozbrojenou britskou rybářskou lodí HMS Blackfly dvěma hlubinnými minami, z kterých explodovala jen jedna. Ponorka svůj útok opakovala opět bez úspěchu v 7.42 hod. pomocí zadního torpédometu. Následující den byla v 11.03 hod. spatřena v Barensově moři britskými minolovkami HMS Husar a HMS Gossamer. Ve 12.44 hod. začaly obě minolovky v sedmi vlnách útok a shodily 30 hlubinných min. Při posledním útoku byly zaslechnuty dva podmořské výbuchy a předpokládalo se zničení ponorky, která ale přečkala útok bez většího poškození.

Poté operovala z norských základen Bergenu, Narviku a Skjomenfjordu. Při své druhé, třetí a čtvrté bojové hlídce (vlčí smečka Eiswolf, Robbennschlag, Blutrausch a Greif)) u Medvědího ostrova a Špicberk neúspěšně pronásledovala spojenecké konvoje QP-10, PQ-14 a PQ-16. Jediný úspěch se ponorce podařil při páté hlídce trvající 28 dní. Tehdy byla vyslána z finského přístavu Kirkenes až do oblasti Pečorského moře nedaleko ostrova Nová země. Zde se jí podařil vypátrat několik menších sovětských nákladních lodí. Bylo to snadné a ostudné vítězství.

Pochybné vítězství

Den 16. srpna 1942 vyplul z přístavu Narjan-Mar z oblasti Něneckého autonomního okruhu na severu SSSR konvoj pěti lodí, které měly dopravit náklad uhlí, politické vězně a vybavení pro objekt NKVD č. 300 v oblasti Norilstroje u Karského moře. Jednalo se o remorkér Komsomolec, který vlekl nákladní loď P-4 a remorkér Komiles, který vlekl nákladní loď Š-500 a vlečnou loď Nord.

V 7.00 hod. 17. srpna objevila ponorka U-209 tento konvoj v prostoru Matvějevova ostrova a zahájila dělostřeleckou palbu na parník Komsomolec a nákladní loď P-4. Obě lodi začaly hořet a Komsomolec se začal potápět; ochranka s vězni naskákala do moře. Následně ponorka v 7.10 a v 7.20 hod. vypálila na lodě dvě torpéda, která z technických důvodů minula cíl a neexplodovala. Problém byl v nesprávném nastavení elektromagnetického zapalovače torpéd, která měla explodovat, když torpédo plavalo pod lodí. Elektromagnetické pole není stále a torpéda nebyla schopna držet přednastavenou hloubku. To mělo za následek pouze 30% účinnost torpéd a tento problém němečtí inženýři vyřešili až v průběhu roku 1943. Následně se ponorka obrátila k dalším lodím konvoje. Mezitím remorkér Komiles odvlekla nákladní loď Š-500 k Matvějově ostrovu a 800 metrů od břehu byla přeseknuta vlečná lana. Nepoškozená vlečná loď Nord nabrala kurz na Jugorský průliv a tím se zachránila. V 8.00 hod. se U-209 přiblížila k lodím a dělostřeleckou palbou potopila remorkér Komilec a v 8.05 hod. vypustila ze vzdálenosti 300 metrů torpédo na nákladní loď Š-500, které opět selhalo. Proto byla opět zahájena dělostřelecká palba, která loď potopila. Následně se ponorka potopila v 8.15 hod. do periskopové hloubky a obrátila svoji pozornost zpět na hořící nákladní loď P-4. Přiblížila se k lodi na 320 metrů a v 9.20 hod. vypálila z torpédometu číslo 4 torpédo, které konečně zasáhlo cíl a loď potopilo. Posádky napadaných lodí se nažily v rozbouřeném moři doplavat ke břehu. Bohužel z 328 lidí z konvoje jich 305 utonulo nebo zahynulo během dělostřelecké palby. Byl to opravdu snadný cíl zaútočit na nechráněné lodě, které nevezly ani vojenský materiál. Celková tonáž potopených lodí byla pouhých 1 356 BRT.

Předposlední šestá bojová hlídka (vlčí smečka Boreas) byla zahájena 6. listopadu 1942, trvala 35dní a jednalo se o oblast Špicberk a ostrova Jan Mayen nedaleko Grónského pobřeží. Ani při této plavbě se ponorce nepodařilo vypátrat a napadnou spojenecký konvoj. Ponorka U-209 měla prozatím štěstí při svých bojových misích a jedinou ztrátou bylo smrtelné zranění dvou námořníků 9. července 1942 při údržbě ponorky v přístavu Bergen.

Poslední bojová plavba

K poslední bojové hlídce vyplula U-209 dne 13. prosince 1942 z norského přístavu Narvik do Bergenu a následně do německého Kielu, kde zakotvila na Štědrý den 1942. Následovala kompletní údržba ponorky a mužstvo dostalo po dlouhé službě konečně dovolenou a mohlo tak navštívit svoje příbuzné. V první polovině února vykonala posádka popsanou návštěvu moravského hlavního zemského města Brna, které mělo nad ponorkou čestný patronát jako jediné město mimo území Německa. Předtím byl v přední části věže ponorky připevněn kovový znak města Brna o rozměrech 70 x 35 cm s nápisem ?IN TREU UND GLABEN? ? Ve věrnosti a víře. Po ukončení údržby ponorka vyplula 15. března na Baltské moře a v přístavu Gdaňsk byla provedena oprava torpédometů. Přístav opustila 25. března 1943 a vrátila se zpět do kielského přístavu. Počátkem dubna byl z velení doručen rozkaz, že ponorka se má připravit na zaoceánskou plavbu. Vše bylo připraveno na dlouhotrvající pobyt na moři. Ponorka U-209 opustila domovský přístav 6. dubna 1943. Teprve v Severním moři obdržela radiotelegram, že operačním prostorem bude oblast u ostrova Island a jižního pobřeží Grónska; ponorka bude součástí vlčí smeček s krycím názvem Meise, Star a Fink. Těchto tří vlčích smeček se účastnilo dohromady 34 ponorek a potopeno bylo 16 spojeneckých lodí při ztrátě 7 ponorek.

První vlčí smečce s krycím názvem Meise (Sýkorka) se podařilo potopit 7 spojeneckých lodí a jedinou ztrátou byla právě ponorka U-209. Při pátrání po spojeneckých lodích jihovýchodně od Islandu byla 16. dubna zahlédnuta vynořená britským bombardérem B-17 od 220. perutě RAF a ten svrhnul šest hlubinnými bomb. Ponorka se rychle ponořila a byl poškozen pouze periskop. Přesto mohla pokračovat dále ve své bojové činnosti. Další letecký útok měl pro ponorku fatální důsledky a došlo k němu 4. května nedaleko mysu Farwell. Kanadský hydroplán PBY Catalina (Canso) z 5. perutě RCAF zaútočil opět pomocí hlubinných bomb a tentokráte byla ponorka zasažena. Došlo k vyřazení vysílačky z provozu a poškození palivové nádrže. Přesto se setkala s ponorkou U-954 kapitán-poručíka Odo Loewa, s kterou operovala ve dvojici. Přes jejich vysílačku se podařilo podat zprávu velení námořnictva o poškození U-209 a následně dostala povolení vrátit zpět na základnu. Ponorka se vydala na zpáteční cestu, ale do domovského přístavu v Kielu už nikdy nedoplula. Podle její poslední polohy se potopila dne 5. května 1943 v poloze 56 stupňů 38 minut severní šířky a 42 minut 32 stupňů západní délky. Na její palubě se nacházelo 46 mužů posádky. Nejstarším členem byl velitel kapitán poručík Heinrich Brodda (40 let), nejmladší 19letý námořní svobodník Hermann Stahl. Posádka ponorky odsloužila na moři během svých plaveb pouhých 157 dní.

Zahynul také námořní poručík Heinrich Nussbaum (21 let). Jeho otec, který v hodnosti SS-Strurmbannführera působil v Brně ve funkci kriminálního ředitele do prosince 1944 a byl iniciátorem patronátu města Brna nad ponorkou se také nedožil konce války. Po válce po něm čs. bezpečnostní orgány vyhlásily pátrání pro jeho válečné zločiny v době stanného práva. Dle jejich zjištění byl zastřelen svými soukmenovci 2. května 1945 ve Wilhelmshafenu z důvodu zběhnutí.

Poválečný dopis příznivce nacismu o tajném poslání ponorky

V roce 1978 vyšla v Kanadě v nakladatelství Samisdat Publishers kniha s názvem Secret Polar Expedition, kde jsou popisovány údajné tajné nacistické polární expedice u pobřeží Kanady a Antarktidy a hledání vchodu do tzv. Duté Země. Podle těchto teorií je Země dutá a existuje zde další Vnitřní svět. Jedna z možností, jak tento vchod objevit je podmořská plavba.

Tajné poslání ponorky U?209 má dokazovat dopis zaslaný 2. března 1985 badateli, který se zajímá o nalezení vchodu do duté země, panu Woodardovi v USA. Tento dopis poslal pan Joe Watson z Talkeetna na Aljašce. Ten v příloze dopisu poslal kopii dopisu údajného člena posádka ponorky z 20. dubna 1947 Karla Ungera.

Citace:

Milý starý kamaráde!

Tyto zprávy budou pro tebe překvapením. Ponorka U-209 to dokázala!! Zeměkoule je DUTÁ!! Dr. Haushofer a Hess měli pravdu. Celá posádka je v pořádku, ale nemůže se vrátit zpět, nejme zajatci.

Jsem si jist, že tyto zprávy se k tobě dostanou. Je to poslední spojení s U-209. Zase se sejdeme, kamaráde. Mám starost o ty, kteří budou trávit své životy na povrchu Země, až odejde Vůdce.

Bůh navždy žehnej Německu!

Se srdečným pozdravem,

Karl Unger

Nacisté věřili okultním vědám a pátrali v tomto směru. Profesor Karl Haushofer je skutečná osoba zabývající se vědou a vojenstvím. Haushofer se znal s dřívějším tajemníkem Adolfa Hitlera Rudolfem Hessem, ale po roce 1939 upadl v nemilost, protože jeho manželka byla židovského původu a jeho syn Albrecht byl později jedním z podporovatelů atentátu na Adolfa Hitlera, za což byl popraven. Už informace v dopise, že co bude až Vůdce odejde, a hlavně datum napsání dopisu na narozeniny Adolfa Hitlera 20. dubna 1947 je nesmyslné a zavádějící.

V seznamu zahynulých členů posádky ponorky se jméno Karl Unger nenachází. Jedině by se mohlo jednat o člena posádky, který byl náhradníkem, ale to zase nemohl vědět o tajné misi ponorky. Maximální ponor ponorky byl 220 metrů a u pobřeží Grónska je hloubka oceánu mnohem větší. Jedná se o naprostou fikci.

Popis fotografií:

Přivítání posádky ponorky na nádvoří brněnské Nové radnice

Velitel ponorky kapitán poručík Heinrich Brodda v tmavém plášti s brněnským vrchním starostou Oskarem Judexem

Věnování a podpisy členů posádky ponorky v Zlaté pamětní knize města Brna

Velitel ponorky kapitán poručík H. Brodda zdraví posádku

Přípitek posádky s velitelem před bojovou plavbu

Ponorka vyplouvá na bojovou misi z norského přístavu

Potopený sovětský parník Komsomolec

Námořní poručík H. Nussabaum s otcem a matkou při návštěvě Brna

Erb města Brna umístněný na ponorce

Nacistická představa uspořádání Vnitřního světa

Bronzová deska se jmény zahynulých námořníků umístněná v areálu památníku německých obětí ponorkové války v U-boot Ehrenmal Möltenrt v Heinkendorfu u Kielu

Foto Karl-Josef Schmeink Stiftung U-Boot-Ehrenmal Möltenort

Použitá literatura, odkazy a zdroje:

Brünner Tagblatt únor 1943 (93,94)

Georg Högel - Embleme Wappen malings U-Boote 1938 -1945

Koehler 2009

Korespondence mezi Georgem Högelem a Vilémem Wodákem z Jihlavy

květen 2003

Archiv města Brna - Zlatá pamětní kniha města Brna

www.ponorky.websandno.cz

www.ubootarchiv.de

https://uk-muenchen.de/

www.denkmalprojekt.org/u- boote