logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Těrečtí kozáci v Československu

Сердечно благодарю Вась и все казачье обьединение вь Чехословакии за поздравление сь Новым Годом и праздниками Рождества Христова. Со своей стороны оть себя и Терскаго Войска шлю Вамь и всему обьединению Новогодний и Рождественский приветь и оть души желаю всем доблестным казакам здоровя, силь, крепости как вь жизненной борьбе, так и вь отстаивнии казачьих завутов чтобы зъ наше тяжелое время, на нашемъ пути могло смело раззиваться казачье знамя.

Терский Атаман И. С. Вдовенко 1934 г.

Dne 4. srpna 1922 se emigrantská vláda těreckých kozáků se sídlem v Konstantinopoli – Le Gouvernement des Cosaques du Terek – obrátila dopisem čj. 349 na vládu ČSR-MZV s žádostí o přijetí 100 studentů-kozáků ke studiu na československých školách. Odvolávala se při tom na „ochotu bratrského národa republiky Česko-Slovenské pomoci v těchto těžkých časech pro ruské lidi žijící v bezdomoví“. V případě souhlasného stanoviska nabízela dotčená vláda vyplácet podporu 180–200 francouzských franků na každého studenta vysoké školy po celou dobu jeho studia, studentům na jiných školách tutéž částku po dobu čtyř měsíců. Pokud vláda ČSR povolí studium 40–50 kozákům, bude jejich podpora ze strany těreckého kozáckého vojska činit 660 franků měsíčně pro každého studenta. Těreckou vládu zastupoval v Praze D. S. Tkačev, který byl zplnomocněn k jednání s naším MZV.

Kozácký časopis

 

Žádost byla 24. 8. 1922 podstoupena k rozhodnutí ministru dr. Girsovi, garantovi Ruské pomocné akce na MZV. Ten dne 29. 8. rozhodl o přijetí 50 studentů za těreckou vládou nabízených podmínek. Mladí těrečtí kozáci také na sklonku roku 1922 do ČSR skutečně přicestovali. Převahou šlo o absolventy či studenty ruského emigrantského gymnázia SOGOR v Konstantinopoli, na němž se připravovali k dalšímu studiu na jiných evropských školách. Většina z nich pak u nás studovala s úspěchem na vysokých školách technického i univerzitního směru. Studovali nejen v Čechách: v Praze, Příbrami a v Brně, ale též na Slovensku: v Bratislavě, Brezně, Komárně a jinde. V ruské emigraci panovalo ještě v roce 1922 přesvědčení, že se především její mladá generace vrátí domů poté, co se poměry v Rusku konsolidují. Proto si také studenti na pokyn své exilové vlády volili obory s možností efektivního využití doma: zemědělské, strojírenské, těžební (hornické) a stavební. Byli velmi houževnatí, hrdí, ne příliš komunikativní, ale neobyčejně vytrvalí a fyzicky velmi zdatní. Mnohým z nich kolovala v žilách vřelá kavkazská krev, navzdory tomu byli vyrovnaní a přátelští. Byli také účastni na práci několika kozáckých spolků, včetně Ruského Sokola, Všekozáckého zemědělsko-hospodářského spolku a Všekozáckého spolku absolventů a studujících na vysokých školách v ČSR. Vlastní spolek sami nevytvořili, podíleli se však velmi aktivně na práci Sjednoceného kozáckého komitétu – Sjednocení Donu, Kubáně a Těreku. Celkově se počet těreckých kozáků u nás pohyboval mezi 80 až 100 muži. Jakmile bylo v první polovině třicátých let jisté, že návrat do SSSR nebude pro většinu z nich možný, odcházeli někteří jednotlivci do Francie a do USA, kde předpokládali, že naleznou lepší uplatnění a zhodnocení výsledků svého studia.

V polovině dvacátých let bylo ústředí těreckých kozáků žijících v emigraci přeneseno z Konstantinopole do Paříže, kde jich tehdy žil největší počet. Zde vytvářeli vlastní spolky a vydávali i vlastní časopis „Objediněnnyj sovět Dona, Kubani i Těreka“. Na druhém místě v počtu těreckých emigrantů byl Bělehrad, kde vycházel „Těreckij kazak“, expedovaný též do Prahy a do Bratislavy. Potomci těreckých kozáků žijí u nás stále a kozáci z této překrásné oblasti v předhůří Kavkazu jsou také členy Všekozáckého svazu Českých zemí a Slovenska, který je organickým pokračovatelem prvotních kozáckých organizací u nás z první čtvrtiny 20. století.

Největší komunita těreckých kozáků u nás se však nacházela v Brně. Jako elitní posluchači zde studovali především na brněnské technice strojírenské a chemické obory. V roce 1923 založili spolu s donskými a kubáňskými kozáky Všekozácký studentský chutor v Brně, který se později stal součástí Všekozácké studentské stanice či svazu v ČSR s pobočkami v Praze a v Bratislavě. Jeho dlouholetým atamanem v Brně byl Igor S. Alejnikov, později strojní inženýr. Sídlo chutoru bylo v Brně Na Pískách č. 10.

Za celou dobu existence Svazu jím jenom v Brně prošlo více než 250 kozáků. Počet jeho členů se ve 30. letech pohyboval mezi 60 až 90 členy. Složení bylo následující: donských kozáků 29–33, těreckých 27– 33, kubáňských 12–14, uralských 2, stavropolský 1. Jeho členy bylo v Brně také 12 žen. Někteří členové žili v zahraničí, zejména ve Francii a v Polsku, ale také v Bulharsku a USA. Brněnští kozáci-vysokoškoláci vydávali nejprve „Buletin Brněnského chutoru“, později časopis „Kazak za ruběžom“. Těrečtí kozáci byli v tomto Svazu zřejmě nejaktivnější. Lze tak soudit z množství jejich příspěvků v časopisech a ze zpráv o nejrůznějších akcích v Brně. Dne 15. 3. slavili pravidelně Těrecký vojskový svátek v pravoslavném chrámu sv. Václava na Špilberku, kam také vynášeli těrecké vojskové zástavy a ikony. Ve znaku měli na štítě tři překřížené a stuhou převázané atamanské bulavy. Za štít byly zasunuty čtyři praporce a v jeho spodní části dvě kavkazské šašky. Udržovali pravidelný písemný styk s těreckým vojskovým atamanem G. A. Vdověnkem. Smuteční vzpomínky věnovali každoročně též památce bolševiky ubitému prvnímu volenému těreckému atamanovi M. A. Karaulovi. Ve svých čerkeskách s papachami a kynžaly byli vždy atrakcí na nejrůznějších zábavách a společenských akcích. Činnost Svazu ustává počátkem roku 1935, kdy také většina studentů dostudovala a rozešla se za živobytím, mnozí za hranice ČSR. Jejich další osudy pak přešly v zapomnění. Politická situace v ČSR se také zásadně mění a i mezi kozáky dochází k názorovým změnám, štěpení spolků a k vzniku nových orientací.

* * *

Těrečtí kozáci jsou třetím nejstarším kozáckým vojskem. Žijí v údolí řek Těreku, Sunži, Assy, Kury, Malka a Kumy na Severním Kavkaze, Štáb těreckého kozáckého vojska se nachází ve Vladikavkazu. Není přesně známo, kdy se v povodí Těreku objevili první osadníci-kozáci. V první polovině 16. století se těmto osadníkům říkalo „grebenci“, protože své usedlosti budovali na svazích Těrského hřbetu. Těrské kozácké vojsko vzniklo roku 1577. V roce 1588 bylo v ústí Těreku založeno ruskou vládou město Těrki – Těrskij, Tjumenskij gorod. Existoval déle než sto let. Význam města byl především vojenský. Vláda sem přesídlovala kozáky z různých míst, aby zde plnili roli předsunutých hlídek a obránců hranice. Navzdory ruským vládcům se kozáci pokládali vždy za svobodné lidi – v těrském jazyce „kazak“ znamená volný, svobodný člověk. V důsledku toho nebyli vždy ochotni plnit příkazy a přání vlády v Moskvě ani jinde.

Z existenčních důvodů však stále větší počet kozáků vstupoval do státní služby. Jejich úkolem byla ochrana státní hranice procházející údolím Těreku, vytýčené na počátku 18. století. Ve službě stanulo asi 1000 kozáků. Polovina z nich dostávala žold, druhá bránila své usedlosti a chutory „za vodu a trávu“, to jest zadarmo.

Již v 17. století začíná přesídlování kozáků-grebenců na levý břeh Těreku. Dálo se tak především pod vzrůstajícím etnickým tlakem, vyvolaným intenzivní islamizací horských národů a kmenů, především Čečenců a Kumyků. Enormně zde vzrostlo napětí, neboť příslušníci uvedených etnik začali stále častěji napadat osady, kozácké usedlosti i městečka, odvádět koně, skot, zajímat a odvlékat lidi, které prodávali do otroctví. Výpady horalů a neustálé krvavé boje s nimi vedly kozáky k tomu, aby upustili od budování nechráněných osad a začali v letech 1722–25 stavět na levém břehu Těreku pevnůstky a opevněné osady: Červlenyj, Šadrin, Kurdjukov, Gladkov. Tyto opevněné osady se na konci 18. století staly kozáckými stanicemi.

Grebenskoje kozácké vojsko bylo roku 1721 válečným kolegiem (ministerstvem) zařazeno do stavu ozbrojených sil Ruska. Na místě opuštěného města Těreku byla roku 1723 založena nová ruská pevnost Svatý Kříž, kolem níž vládní úřady usadily na 1000 rodin donských kozáků. Strádání a obtíže spojené s přesídlením tak velkého množství lidí do nového drsného prostředí způsobily, že do roku 1730 zde přežilo pouze 452 rodin.

Po uzavření mezivládních smluv s Persií, kdy byla oficiálně uznána řeka Těrek za hranici mezi státy, byli Donci opět přestěhováni na její levý břeh, níže po proudu od grebenských kozáckých stanic. Tito přesídlenci dostali název Těrsko-Semejnovské vojsko.

Roku 1735 bylo na levém břehu Těreku, 60 verst od břehů Kasapického moře, založeno nové měst, nazvané Kizljar, které se pak na dlouhá léta stalo politickým a kulturním centrem Severovýchodního Kavkazu. Ze Svatého Kříže sem byli přesídleni všichni kozáci a ostatní obyvatelé (horalé) v ruských službách a stali se tak novým Těrsko-Kizljarským vojskem. Kozáci ale žili ve zvláštní městské čtvrti Kizljaru, horalé v jiných vyhrazených čtvrtích.

V roce 1763 vznikla na levém břehu Těreku další pevnost – později městečko Mozdok. Jeho obyvatelstvo tvořili kozáci, Gruzíni, Arméni, Kabardinci, Osetinci a Řekové. Z pokřtěných Osetinců a Kabardinců byl vytvořen Mozdocký kozácký oddíl. Jeho funkcí byl především ozbrojený doprovod poštovní přepravy. K posílení těrské levobřežní linie sem bylo roku 1765 přesídleno 517 rodin povolžských kozáků. Nadále sem byli přesídlováni donští kozáci, kteří vytvářeli vlastní stanice a kozácké chutory. V roce 1800 sem bylo přesídleno 200 rodin kočovných Kalmyků, kteří se však později většinou vrátili do svých rodných stepí ke svému původnímu způsobu života. Někteří z nich vytvářeli až do 20. století zvláštní doprovodné oddíly u kozáckých pluků.

Ve dvacátých a třicátých letech 19. století byli do stanic levobřežního Těreku přesídleni obyvatelé z Poltavské, Charkovské, Černigovské, Voroněžské, Kurské, Tambovské, Simbirské a Astracháňské gubernie. Všichni tak získali status kozáků. Vláda se pokoušela přičlenit k pravoslavným kozákům též Osetince, Kabardince, Armény, Gruzíny, ale bezúspěšně. Někteří příslušníci těchto národů se ale stali občany Těreckého vojska jako adoptovaní.

Roku 1832 bylo 10 kozáckých pluků oblasti Těreku (od ústí řeky Těreku po Mozdok a z Azovsko-mozdovské linie) zařazeno do Kavkazského linijného kozáckého vojska. To pak spolu Černomořským zaujímalo Kavkazskou obrannou linii od ústí Těreku po ústí Kubáně a spolu se zvláštním Kavkazským sborem se účastnilo Kavkazské války.

V té době zde pobývaly dvě veliké osobnosti ruské a světové literatury: A. S. Puškin a M. J. Lermontov. Oba Kavkaz milovali a rádi se objevovali na veřejnosti v tradičním oděvu těreckých kozáků či kavkazských horalů. Lermontov se aktivně účastnil kavkazských válek jako jezdecký důstojník a získal zde pověst neohroženého bojovníka.

Sousedství kavkazských horalů, jejich účast v kozáckém vojsku a smíšená manželství způsobovaly průnik kavkazské kultury a zvyků do života Těrců. Navenek se tato skutečnost projevovala ve způsobu odívání, vy výzbroji a výstroji, ale i ve zvycích, způsobu myšlení a dokonce i v řeči – mnozí kozáci ovládali velmi dobře kavkazské jazyky i nářečí.

Roku 1860 bylo Kavkazské linijné kozácké vojsko rozpuštěno a z jedné jeho části vzniklo Těrské kozácké vojsko, z druhé ve spojení s Černomořským kozáckým vojskem vzniklo Kubáňské kozácké vojsko. Současně byla zřízena Těrská správní oblast.

V mírových časech stavělo Těrecké vojsko do služby dvě setniny těrecké tělesné stráže ekvipáže Jeho carského Veličenstva, čtyři jezdecké pluky první linie po šesti setninách a čtyři místní oddíly v Grozném, Gorjačevodsku, Prochladněcku a Vladikavkazu.

Během I. světové války postavilo Těrecké vojsko do pole 260 000 mužů. Roku 1917 byla na území Těreku, Severního Kavkazu a Dagestánu zřízena „Horalská republika“ a vytvořena těrsko-dagestánská vláda. Většina kozáků se v té době nacházela na frontách. Mnohé kozácké stanice proto tehdy podlehly nájezdům kavkazských horalů. V prosinci 1917 byl zavražděn ataman Těrského kozáckého vojska M. A. Karaulov. Na to 27. prosince zabil sunženský kozák Zajcev v Grozněnské stanici vlivného čečenského duchovního šejcha D. Arsanova. To vedlo k vleklému a krvavému vyostření vztahů mezi oběma stranami.

Začala občanská válka, dosavadní správní struktura se rozpadla a v roce 1918 byla zřízena Těrská sovětská republika. Dne 23. června 1918 přijal kozácký sjezd v Mozdoku usnesení o úplném rozchodu s bolševiky. V červenci 1918 se Těrská sovětská republika stala součástí Severokavkazské sovětské republiky. V březnu byla celá Těrská oblast rozdělena na Čečenskou a Ingušskou oblast. Konečně roku 1921 byla Těrská oblast rozdělena na Horskou ASSR a Těreckou gubernii.

Oblast Těreku se stala rejdištěm nejrůznějších teroristických band, světem hladu, nemocí, násilí a etnických ozbrojených třenic. Stav nenávistného napětí a střetů tam trvá dodnes.

Do takového domova se mladým těreckým kozákům, kterým se roku 1921 podařilo uniknout do Konstantinopole, rozhodně vrátit nechtělo. Přijetí v ČSR bylo pro ně spásou a nadějí do budoucnosti. Jejich domov, celá oblast Severního Kavkazu a jižního Ruska se mezitím staly „měkkým podbřiškem“ státu, kam směřují nejrůznější agrese a zahraniční intervence všech odstínů. Těrecké kozáctvo bylo znovu probuzeno k životu 23. –24. 3. 1990 ve Vladikavzatu na zasedání Kozáckého Kruhu. V letech 2000–2001 se těrečtí kozáci aktivně podíleli na bojových akcích v oddílech speciálního určení – Spetsnaz. Až do současnosti (2000–2012) byla v této oblasti teroristy zvěrsky ubita více než desítka staničních atamanů a členů atamanských rad, napadeno množství kozáckých stanic a usedlostí. Jde o svrchované kozácké území, kde se kozákům RF vede nejhůře. Není to však důvod k nářkům a stížnostem. Život kozáka byl povždy utvářen bojem a posilován nadějí na vítězství.

Prameny:

Národní archiv Praha

MZV-RPA 12 11 81

Karaulov, M. A. : Těreckije kazsčestvo v prošlom i nastojaščem, Moskva 2008

Oficialnyj sajt Těreckogo kazačego vojska http://terekv.ru/

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.


Recenze týdne

Jan Žižka

Život a doba husitského válečníka