logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Ukázka z knihy FAŠISTICKÉ HLASY

Autor Christopher Duggan, vydala Academia

211.PLODY VÍTĚZSTVÍ (1919–1920)DEZILUZE

Carlo Ciseri se narodil roku 1896 ve Florencii v rodině význačných umělců. Jeho děd Antonio byl jedním z nejúspěšnějších malířů své generace, jehož portréty významných společenských osobností a naturalisticky vyvedená plátna na náboženská témata v zářivých barvách – Ecce homo, Nevěřící Tomáš, Mučednictví Makabejců, Zjevení Nejsvětějšíhosrdce Ježíšova sv. Marii Markétě Alacoque, Panna Maria Lurdská – lze dosud spatřit v mnoha veřejných i soukromých sbírkách a kostelích, především v Toskánsku. Poté, co v květnu 1915 vstoupila Itálie do první světové války, navštěvoval Carlo prestižní vojenskou akademii v Modeně, načež byl poslán sloužit jako nižší důstojník do přední linie, jež se vinula severně od Terstského zálivu přes Krasovou plošinu a kolem Karnských Alp směrem k Tridentu, místy ve výšce až několika tisíc metrů nad mořem. O život přišlo na této brutálně nehostinné frontě během tří a půl let bojů přes půl milionu Italů, většina z nich v průběhu jedenácti z valné části nepříliš efektivních bitev, které byly vedeny v údolí řeky Soči ve snaze prolomit rakouské linie a dostat se do Lublaně a Vídně. Carlo byl přijat k bersaglieriům neboli „ostrostřelcům“, což byly speciální jednotky pěchoty pozemního vojska s hrdými  vlasteneckými tradicemi (a velmi typickou uniformou). U bersaglieriů sloužil rovněž bývalý socialista a novinář Benito Mussolini – do doby, než byl počátkem roku 1917 zraněn.Podobně jako mnoho vzdělaných středostavovských mužů bojoval i Carlo ve válce s nadějí, že vítězství Itálie uzavře dílo Risorgimenta, hnutí za národní nezávislost a jednotu, které začalo o více než sto let dříve, kdy vojska Napoleona Bonaparta překročila Alpy a přinesla na poloostrov nová, revoluční pojetí svobody a svrchovanosti lidu. Dovršení Risorgimenta nemělo být pouze teritoriální, tedy získání od Rakouska takzvaných „nevysvobozených“ zemí Tridentska-Horní Adiže a Terstu. Ještě důležitější byla touha naplnit frustrované morální ambice protagonistů Risorgimenta, mužů, jako byl Giuseppe Mazzini, jenž toužil po sjednocení země, aby mohl založit „třetí Řím“, kdy by Itálie znovu povstala jako vedoucí politická a kulturní síla ve světě po staletích úpadku, vnitřního rozdělení a pokořující nadvlády cizinců. A aby mohlo být dosaženo takovéto obrody, bylo zásadně důležité, jak tvrdili tito patrioti, že jednota musí být výsledkem vůle „lidu“, obyčejných mužů a žen, kteří se cítili dostatečně inspirováni vlasteneckým zápalem na to, aby odhlédli od staletí rivality a neshod mezi městy, kraji a sektami, aby se nesobecky ujali svaté věci národa a bojovali, pokud bude třeba, za své italské krajany. Nicméně Mazzini a četní další vlastenci smutně konstatovali, že takové naděje se nenaplnily. Itálii netvořil v žádném případě „lid“. Vítězství nad Rakouskem v roce 1859, jež mělo za následek sjednocení Lombardie a následně i Emilie-Romagny a Toskánska s Piemontem, bylo zajištěno pomocí francouzských vojsk Napoleona III., který se snažil napodobit svého strýce a nahradit rakouskou nadvládu na Apeninském poloostrově nadvládou Francie. K porážce vládnoucí bourbonské dynastie na Sicílii a v Neapoli následujícího roku Giuseppem Garibaldim a jeho stoupenci, kteří bojovali jako dobrovolníci, určitě přispěla podpora místních obyvatel, ale způsob, jakým byly jižní provincie připojeny k  severní Itálii, byl utvářen spíše obavami a ambicemi piemontského krále a jeho premiéra hraběte Cavoura než vůlí „lidu“. Rozhodující roli zde sehrála rovněž Británie. Znepokojovaly ji Napoleonovy expanzionistické cíle, a tak považovala sjednocení Itálie za prostředek nastolení „rovnováhy sil“ na evropském kontinentu. Varovala tedy francouzského císaře, aby nezasahoval a nesnažil se zastavit Garibaldiho, a pohotově schválila nehorázné porušování mezinárodního práva, k němuž během událostí roku 1860 docházelo.

V roce 1860 se však nezahájila žádná slavná éra „třetího Říma“ a propastný rozdíl mezi rétorikou Risorgimenta a prozaickou realitou, v níž se nacházela země soužená neustálou chudobou, obrovskou negramotností a nepolevujícím vnitřním rozdělením, byl do očí bijící. Jeden z nejvýznačnějších patriotů Risorgimenta Francesco Crispi často říkal v době, jež následovala po sjednocení, že v letech 1859–1860 byly k sobě narychlo sešité zcela odlišné části poloostrova a hrubé stehy pak byly až příliš patrné.1 Stará teritoriální řevnivost, jako například mezi Lombardií a Piemontem, mezi Neapolí a Sicílií, mezi Milánem a Římem, ale především mezi severní a jižní polovinou poloostrova, zůstala povětšinou nedotčena a podrývala fungování parlamentu a státní správy. A na tyto tradiční rozepře mezi regiony a městy byly naroubovány nové a v mnoha ohledech záludnější rozpory – například mezi státem a katolickou církví, která od počátku odmítala uznat legitimnost Italského království a nabádala věřící (téměř všichni Italové byli  katolíci a rádi se považovali za přijatelně věřící), ať bojkotují politický život země a pracují na obnově papežovy světské moci.Nadějím na národní velikost, které vzbuzovalo Risorgimento, možná ještě víc škodila zející propast, jež oddělovala třídu pracujících od většiny populace – propast, jež se běžně označovala za něco, co rozděluje „legální Itálii“ (Itálii těch, kteří měli hlasovací právo; v době sjednocení to bylo kolem dvou procent obyvatelstva, přičemž jejich počet se koncem století zvýšil na sedm procent) od „skutečné Itálie“. Toto rozdělení se projevovalo častými revoltami a povstáními, které začaly počátkem šedesátých let devatenáctého století tím, co vláda eufemisticky označovala jako „velké zbojnictví“, což měla být kouřová clona zastírající převážněpolitickou a sociální revoltu početných skupin rolníků na jihu proti státu, který na ně uvalil vysoké daně a vojenskou povinnost a zkonfiskoval církevní majetek, což bylo pro chudé lidi značně nepříjemné, ne-li přímo nelegitimní. Následující desetiletí byla svědky dalších šířících se (i násilných) projevů nespokojenosti lidu a od osmdesátých let již tato nespokojenost našla mocné politické vyjádření v rychle rostoucím socialistickém hnutí, jehož revoluční charakter se v letech před první světovou válkou nikterak neumenšoval.Naděje mladých intelektuálů, jako byl Carlo, že řešení problémů Itálie spočívá ve velké válce – že vzedmutí kolektivního národního úsilí proti společnému nepříteli, korunované euforií z vítězství a pocitem sdíleného smutku z oběti padlých, zažehne pocity masového vlastenectví, o nichž Mazzini a další protagonisté Risorgimenta snili –, sahaly do mnohem staršího období. Na jaře 1866 volal Francesco Crispi v parlamentu po „křtu krví“, který zkonsoliduje nové království. Jeho slova přivítali ostatní poslanci dlouhým potleskem. V následujících letech se rovněž mnoho dalších předních politiků, spisovatelů a novinářů dovolávalo silového řešení problémů Itálie. Válečné hlasy zesílily zvláště koncem osmdesátých let, kdy kombinace kolapsu veřejných financí, korupčníhoskandálu, který hrozil, že pohltí celé politické vedení (včetně monarchie), a rostoucího sociálního nepořádku a nepokojů vyvolávalavšeobecný strach, že země směřuje k rozvratu.

Ale v těchto zoufalých nadějích, že „křest krví“ by mohl národ stmelit, byl fatální paradox. Jak bylo vyzdviženo na příkladu zdrcujícího vítězství pruské armády nad Francouzi v roce 1870, úspěch v moderním vedení války vyžadoval obrovské zdroje, pečlivé plánování a koordinaci, obrovské síly schopných, dobře vycvičených a vysoce motivovanýchvojáků. Itálie byla stále ještě hospodářsky zaostalou zemí se slabými státními strukturami a obyvatelstvem, kterému nezřídka chybělo dobré zdraví, vzdělání i smysl pro vlastenectví. V létě 1866 se nové království rozhodlo, že se zapojí do rakousko-pruského konfliktu; mohlo zůstat neutrální a ještě si zajistit od Rakouska území, na něž si činilo nárok. „Musíme vyhrát,“ zapsal si do deníku rozrušený mladý student Sidney Sonnino, „protože mladý národ, jako je náš, nemůže pokračovat v napětí tak dlouho, aniž by se rozpadl na kousky.“2 (O necelých padesát let později, již jako ministr zahraničí země, Sonnino zatáhl Itálii do první světové války.) Fatální nepřipravenost a neshody mezi veliteli vedly ke katastrofálním porážkám na souši i moři v bitvách u Custozy a u Visu.Po třiceti letech se země dočkala dalšího ponížení, kdy bylo vojsko čítající 17 700 Italů a domorodých jednotek rozdrceno více než stem tisíc Etiopanů v bitvě u Adwy – byla to nejhorší porážka, jakou kdy koloniální mocnost v Africe utrpěla. Stejně jako v roce 1866 i v tomto případě tlačila vláda na vojenský úspěch, aby se tak posílily ohrožené instituce a zmírnilo se vnitřní politické napětí. A opět katastrofu způsobily neadekvátní plánování a koordinace (jakož i nedostatečné zdroje).Zapojení Itálie do první světové války bylo do značné míry motivováno podobnou touhou posílit prestiž státu a zmírnit rostoucí hrozbu revoluce. V červnu 1914 přišly v severní a střední Itálii o život stovky dělníků v ostrých střetech s policií a armádou, když socialisté, anarchisté a republikáni vytáhli do ulic na protest proti zastřelení tří mladých demonstrantů v Anconě. Byly zapalovány veřejné budovy, stavěly se barikády, ničily se daňové evidence, sázely se stromy svobody, přestřihávaly se telegrafní dráty, obsazovaly se železniční stanice a plenily se kostely. O několik týdnů později vypukla v Evropě válka. Itálie neměla povinnost se tohoto konfliktu účastnit; přestože byla od roku 1882 spojencem Rakouska a Německa v Trojspolku, podmínky dohody ji vlastněnenutily přispěchat na pomoc středoevropským mocnostem. Ale premiér Antonio Salandra a ministr zahraničí Sonnino byli přesvědčeni, že neutralita představuje pro Itálii politicky větší nebezpečí než intervence [tj. vstup do války], a 24. května 1915, uprostřed halasných demonstrací vlastenecky cítících studentů horujících pro válku, jako byl Carlo, které propukaly po celé zemi,  vstoupila Itálie do konfliktu po boku Británie a Francie.Carlovy naděje, že válka sjednotí zemi, se ukázaly jako nepodložené. V Itálii docházelo k ostrým střetům mezi těmi, kteří podporovali intervenci, a těmi, již byli proti ní. Zastávali se jí členové nedávno založené autoritářské a protiparlamentní Nacionalistické strany, pravicoví liberálové, demokraté (kteří se domnívali, že mobilizace povzbudí stát k tomu, aby se otevřel masám), futuristé (výrazné literární a umělecké hnutí, v jehož manifestu z roku 1909 se prohlašovalo, že válka je „pro svět jediným lékem“) a z krajní levice různí revoluční syndikalisté a jinak opoziční socialisté (mezi nimi i Mussolini), kteří byli přesvědčeni, že účast ve válce by mohla vytvořit revolučnější prostředí než neutralita. Proti nim stála většina liberálů v parlamentu, vedená čtyřikrát po sobě zvoleným premiérem Giovannim Giolittim (jenž tvrdil, že Itálie získá „hodně“ [parecchio],když vyjedná s oběma stranami cenu za to, že se konfliktu nezúčastní), mnoho katolíků a Socialistická strana. Posledně zmiňovanástrana byla jedinou socialistickou stranou v proti sobě bojujících zemích s výjimkou Ruska, která pozitivně nepodporovala vládu.Když válka v Itálii skončila 4. listopadu 1918 vyhlášením vítězství, země byla stále ještě hluboce rozštěpena. Vynaložená námaha a oběti tři a půl roku trvajícího krvavého konfliktu nikterak nepřispěly k tomu, aby se zhojilo rozdělení z let 1914–1915. To se naopak ještě prohloubilo. V říjnu 1917 utrpěly italské síly katastrofální porážku u Caporetta (nyní Kobarid ve Slovinsku), což způsobilo, že celá sočská armáda čítající zhruba milion mužů chaoticky ustupovala více než 100 kilometrů k řece Piavě, která se nacházela hluboko na území Benátska, se ztrátou zhruba 300 000 zajatců (a 400 000 dezertérů). Následovalo prudké vzájemnéobviňování. Zastánci intervence se pustili do socialistů a obvinili je z podrývání morálky vojska rozvratnou propagandou (bolševici v Rusku se chopili moci zhruba ve stejnou dobu, kdy došlo k porážce u Caporetta). K odpovědnosti byla pohnána i církev: v srpnu 1917 papež Benedikt XV. veřejně označil konflikt jako „zbytečné vraždění“, což vedlo některé z vysoko postavených důstojníků v armádě k tomu, že volali po jeho zatčení a oběšení. Široká veřejnost se rovněž zlobila na liberální vládua také na parlament, jehož všeobecně neutralistické stanovisko v letech 1914–1915 nebylo zapomenuto ani odpuštěno a jehož oddanost válečnému úsilí i způsob, jak si při tom počínal, byly hlasitě zpochybňovány.

Carlo se tedy vrátil roku 1919 z fronty do hluboce rozdělené a nepokojné země. Socialističtí předáci byli povzbuzeni úspěchem bolševické revoluce a rychle se zhoršující hospodářskou situací, kdy výrobci snižovali výrobu z válečné úrovně a nezaměstnanost i inflace vzrůstaly, a naléhali na italské dělníky, aby se pustili do boje. Stávky, zastavování provozu, obsazování továren se nyní staly běžnou záležitostí. Roku 1919 na svém kongresu v Bologni Italská socialistická strana (PSI) prohlásila, že ruská revoluce je „nejnadějnější událostí v historii proletariátu“, a požadovala, aby „nástroje útlaku a vykořisťování, jež má vládnoucí buržoazie – státy, obce a veřejná správa“ –, byly nahrazeny „novými proletářskými orgány“. Vyzývala své přívržence, aby „se chopili násilí, jímž se budou bránit proti násilí páchanému na nich buržoazií, aby se tímto způsobem dostali k moci a aby se tak konsolidovalyrevoluční výdobytky“.3 Na ulicích velkých měst se přívrženci socialistů posmívali důstojníkům v uniformách jako „odporným válečným štváčům“ a „kapitalistickým přisluhovačům“, dokonce je vyhazovali z vlaků nebo tramvají.4 Jeden z navrátivších se důstojníků, Emilio Lussu, sám levicově orientovaný (později byl významným antifašistou), poznamenal, že to byla vskutku bizarní a politicky škodlivá situace. „Nejzarytější nenávist k válce“ chovali podle něj hlavně dělníci ve velkých továrnách: Neúčastnili se jí, ale přesto proti ní neustále brojili, téměř jako by měla teprve vypuknout, a ne že už skončila. Prakticky se tato nevraživost projevovala pohrdáním všemi, kdo bojovali, jako kdyby se poslední čtyři roky věnovali nějakému nezřízenému řádění.Tento přístup měl ovšem záhy přispět k tomu, že dělníci přišli takřka o veškeré sympatie veteránů a vojáků ve službě.5Carlo byl touto situací zděšen. V říjnu 1919 byl převelen do Milána, kde zažíval urážení ze strany socialistů, kteří se posmívali jeho uniformě bersaglierů a chrlili urážky namířené proti armádě a státu. Při jedné příležitosti se ocitl ve vážném nebezpečí a musel na pomoc přivolat jiné vojáky. To ho rozezlilo: zlobil se na socialisty, ale ještě víc na vládu, která se jevila jako neschopná zajistit pořádek a hájit vlastenecké ideály, za něž on a tolik dalších bojovali. Svou zdeptanost vyjádřil v deníku, kterýsi nepravidelně vedl od začátku války. „Jaké zoufalé zklamání!“ napsal, když pomyslel na situaci, jaká byla v květnu 1915 (značně pokrytecky).

„Velká italská rodina, která, zcela sjednocená, zasáhla v pravou chvíli do velké války, je dnes roztříštěná, strašlivě rozdělená a strašlivě nemocná, blouznící v horečkách stižena nebezpečnou nemocí: anarchií.“ Dokonce i ženy, které se radovaly z navracejících se vojsk o několik měsíců dřív, nyní na piazzách zpívaly Bandiera Rossa (Rudý prapor). „Nevyznám se v tom. … Nejsem s to pochopit, jak – následkem těchto odporných myšlenek – jsou lidé schopni se vzájemně natolik nenávidět, že bratr zabije bratra, když místo toho bychom měli být všichni jednotni a obnovit národ, především ekonomicky, a uchránit jej katastrofálních důsledkůválky.“ Jeho naděje byly otřeseny: „Už v nic nevěřím.“ Téměř se za Italy styděl. Především nenáviděl politiku a politiky a deníku svěřil svou přísahu, kterou silně podtrhl: Slavnostně přísahám, že se už nikdy nebudu zabývat politikou, že nikdy nebudu členem žádné strany – mou jedinou politickou stranou, mým jediným velkým ideálem bude má rodina: můj otec, má matka, mí bratři a jednoho dne i mé děti. Ale zcela se otočit zády ke své milované Itálii neuměl a modlil se, aby se objevil někdo, kdo by ji vykoupil: „Ať žije nová Itálie v míru a vznešenosti! A právě s touto velkou nadějí směruji modlitbu k Bohu a žádám ho o milosrdenství: aby nám dal muže, který přemůže všechny a všechno, který zvítězí a bude vládnout ve skutečné spravedlnosti.“Slabou útěchu skýtala Carlovi četba novin Il Popolo d’Italia, které založil Mussolini v době, kdy se koncem roku 1914 rozešel se socialistickou stranou, aby podpořil záležitost intervence. Carla přitahoval zápal, jímž se vyznačovaly Mussoliniho články, v nichž hájil ty, kteří bojovali ve válce, a zvláště pak jeho podpora věci bersaglierů. V březnu 1920 měl příležitost si poslechnout Mussoliniho na recepci v hotelu Grande Italia v Miláně. Bylo to pro něj cosi jako zjevení: Okamžitě mě to k němu nesmírně táhlo. Líbila se mi jeho slova, líbila se mi jeho hrdost, jeho síla i pohled jeho očí. … Nepletu se. Už nějakou dobu na tomto muži vidím něco výjimečného. Dodává mi to naději, opravdovou naději, že tento muž se postavil do čela hnutí, které se jen tak nedá, a založil to, co nazval Fasci di combattimento. Toto hnutí by mohlo být počátkem návratu ke zdravému rozumu, počátkem nové a lepší éry, než je ta, již zažíváme v současnosti. Rozhodl jsem se už nikdy nemluvit o politice – ale jak necítit radost, když člověk vidí na obzoru záři svítání? V následujících měsících Carla stále trápily převážně pocity hněvu a znechucení; naději tolik nepociťoval. Na jaře 1920 byl konečně propuštěn do civilu a vrátil se do rodné Florencie. Zjistil, že město je „vroucí kotel“, který je podobně jako Milán plný běsnících militantních stávkujících a demonstrantů. Někdy se i bál vycházet z domu a v deníku se přiznává, že byl v pokušení vzít si pistoli a použít ji proti socialistům. Ale to by znamenalo zabíjet Italy, což by bylo neakceptovatelným aktembratrovraždy. Spílal Britům a Francouzům, že na mírové konferenci v Paříži roku 1919 připravili Itálii o její spravedlivou odměnu a zbavili vítězství jeho ceny; psal o svých vraždychtivých pocitech vůči ministerskému předsedovi Francescu Saveriovi Nittimu („tomu praseti Nittimu“), že neuhájil zájmy Itálie a ponížil armádu tím, že dal dezertérům amnestii. K pocitům beznaděje přispívala i jeho finanční situace. V ideálním případě by se rád stal výtvarníkem nebo hudebníkem (nebo možná spisovatelem – mnoho svých intenzivních pocitů vyjádřil do deníku ve verších), ale mezitím si potřeboval zajistit nějakou placenou práci. Měl však potíže něco najít, podobně jako nemalá část z oněch dvou milionů demobilizovaných vojáků. Nakonec nalezl dočasné zaměstnání jako obchodní cestující u uhelné společnosti. Ale to nebylo nic, o čem snil. Na podzim roku 1922 se ocitl na pokraji nervového zhroucení.

„SILNÝ HLAS … MUŽ“

Carlo nebyl ani náhodou jediný, kdo toužil po „muži“, který by obnovil úspěch a bohatství Itálie. Představa osobnosti poslané samotnou Prozřetelností, která přinese nepokojné zemi mír a pořádek, se mocně opírala o myšlenky dvou nejslavnějších italských spisovatelů: Danta a Machiavelliho. Oba považovali různice a rozdělení za zlo, které trápí italskou společnost, a oba spojovali obnovení jednoty a harmonie na poloostrově s příchodem výjimečného jedince. Populární milenialistické tradice a katolicképředstavy o světcích nabízely další prvky přispívající k potvrzení platnosti mesianistických a spasitelských myšlenek. Intelektuálně rostl v letech před první světovou válkou všude zájem o to, jakými vlastnostmi se má vyznačovat „charismatická autorita“, mezi filosofy, politology, sociology a psychology se kladl zvýšený důraz na iracionálno, podvědomí a mytičnost jakožto určující prvky sociálního chování. Friedrich Nietzsche oslavoval hrdinského a geniálního muže a vůli k moci, kdežto Gustave Le Bon analyzoval citovou tendenci mas podléhat silným vůdcům. V Itálii Nietzscheho vyzdvihování nadčlověka překračujícího morální pravidla nalezlo sebevědomé vyjádření v okázalém životním stylu oslavovaného básníka, dramatika a romanopisce Gabriela D’Annunzia. LeBonovy myšlenky o psychologii davů (jež zase obdivoval Mussolini) rozvíjeli vlivní sociologové, jako byl například Scipio Sighele.Volání po silném a inspirujícím vůdci v Itálii nabíralo od devadesátých let devatenáctého století na intenzitě. Devadesátá léta byla od doby sjednocení ekonomicky a politicky nejpochmurnější. Krize v bankovním sektoru přivedla zemi roku 1893 na pokraj platební neschopnosti. Důvěryhodnost parlamentu byla totálně otřesena skandálem s Bancou Romana, kdy se zjistilo, že desítky předních politiků si braly půjčky od banky, jež fungovala nelegálně. Nepokoje v mnoha částech země vyvolaly přízrak socialistické revoluce; na Sicílii bylo roku 1894 vyhlášeno stanné právo a na ostrov bylo vysláno 40 000 vojáků, aby tam nastolilipořádek. Porážka u Adwy v Etiopii v roce 1896 vedla k dalšímu násilí v ulicích. Přivodila též náhlý konec politické kariéry ministerského předsedy Francesca Crispiho, jediného muže, o němž byli mnozí po určitou dobu přesvědčeni, že má dostatečnou autoritu, aby udržel zemi pohromadě, a v něhož byly vkládány takřka mesianistické naděje.9 Závěrečné roky století byly svědky ještě závažnějších pouličních bouří a nepokojů, výtržnictví ve sněmovně zástupců a střídajících se slabých vlád. V červenci 1900 zavraždil anarchista krále Umberta I.

Uprostřed chaosu byly opakovaně vznášeny požadavky na ukončení parlamentního systému vládnutí. Mnozí konzervativci si zpočátku dělali naděje, že by bylo možné přesvědčit krále, aby využil moci, již podle ústavy (Statuto) měl, a zajistil, že se exekutiva bude zodpovídat Koruně, nikoli sněmovně zástupců. Jeden bývalý člen vlády šel až tak daleko, že roku 1893 veřejně varoval Umberta, že pokud nepodnikne silnou akci, ztratí obyčejní lidé víru v monarchii (která pro ně byla nutně „ideálem“) a dynastie padne: „Spatří tu největší nemohoucnost tam, kde jim fantazie napovídala, že se nachází ta největší moc.“10 O několik let později krále naléhavě žádal ve slavném článku jiný bývalý ministr, Sidney Sonnino, aby se chopil iniciativy: „Vaše Veličenstvo. … Výkonná moc spočívá pouze na Vás. Pouze Vy máte právo jmenovat a propouštět ministry. …

 
Datum: 22. 10. 2022 23:08:58 Autor: Dobrý oráč
Předmět: Fašismus je všude
V celé Evropě nebyl stát, který neměl v té době sily, které se hlasily k fašismu. Polsko, Italie, Finsko atd. Jen osamocené Ceskoslovensko bylo demokraticky ostrov, který musel byt zničen a zásluhu na tom zničení i budoucí válce má GB, F, D a I.Za vsim ovsem je Angličan Runciman. Tento typek doporučil obětovat náš stát. Historii našeho státu jsou pracovní i likvidační tábory, které vznikly za Protektoratu. Němci si u nas dovolili vic než jiný kolonizator. A k tomu jim pomahali Ukrajinští dozorci, kteří hrdě nosili na uniformach hakový kříž. Jen na Sokolovsku podle knihy pana Prokopa "Historie z dějin Sokolovska" jich v taborech sloužilo kolem 500. Dle vyjádření samotných Němců se chovali k trestancum jako zvěř. SSmani raději odchazeli, když oni řádili. Italský fašismus byl rovněž zrůdný, ale neni ideologie jako ideologie. Proč jsem to napsal? Hledejte v minulosti i v současnosti na Ukrajině.
Datum: 03. 11. 2022 16:52:43 Autor: K.Bartošík
Předmět: Novodobý fašismus
Dporučuji knihu Ian Kershaw:"Do pekl a zpět Evropa 1914-1949"Fantastická kniha o Velké válce a následném vývoji společnosti v Evropě. Doporučuji všem, koho zajímá historie v době Světových válek!Trošku náročnější čtení. Jinak velice zajímavá kniha. Jinak Dobrý oráč-možná jste dobrý oráč,ale historii moc neznáte:Příchod Rudé armády neznamenal jen osvobození Československa od nacismu, ale také svévolné zatýkání ze strany sovětských zpravodajců a začátek sovětizace společnosti. Po válce dorazili z Moskvy první sovětští poradci, jež pak po únoru 1948 následovaly stovky dalších. Řídili přestavbu armády a hospodářství i přípravu politických monstrprocesů. Oddíly sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš odvekly po válce za přihlížení domácích úřadů tisíce československých občanů, kteří pak často končili v sovětských pracovních lágrech. Z území dnešního Česka byli unášeni lidé, kteří nebyli zpravidla obviňováni z kolaborace s nacisty, ale z projevů takzvané kontrarevoluce. Týkalo se to představitelů meziválečné ruské antibolševické emigrace, mezi nimi armádních generálů či vysokých důstojníků, profesorů či lékařů, kteří už byli československými občany nebo v ČSR dlouhodobě žili na základě mezinárodního průkazu uprchlíka, takzvaného Nansenova pasu. A tak se ptám,nejde Putinovi o totéž o co se snažil v létech 1938-1945 A.Hitler a jeho fašisti. V.Putin a jeho propaganda (včetně mnoha příznivců v ČR) si dodnes myslí, že když nás v květnu 1945 „osvobodili“,že Česká republika jim „patří“. Považují nás za sféru svého vlivu.
Datum: 07. 11. 2022 12:57:36 Autor: Dobrý oráč
Předmět: Co je víc K.B.
Milý pane, pláčete na špatném hrobě. Intrikán Eduard Beneš je hlavní příčinou situací, které vznikly v roce 1938 a byla zakončená v roce 1948. Pominu okupaci a její nasledky pro stat. Co nemohu pominout je fakt, že se paktovat Beneš s komunisty a v roce 43 je ustanovil jako plánovače znárodnění. To se jim povedlo převelice. Další "znarodneni " je darovani Podkarpatské Ukrajiny velkému Stalinovi jako dík za osvobození. Věřte, že Putin hraje svojí hru. Fasiamus na Ukrajině nevymizel. Ostatně pluk Azov a další se hrdě hlásí k odkazu Bandery. Bandera je národní hrdina.
Datum: 08. 11. 2022 19:39:40 Autor: K.Bartošík
Předmět: Kde je ta pravda??
Dobrý oráči,s názorem na E.Beneše s Vámi plně souhlasim,neboť svou politikou zlámal národu páteř a důsledky jeho jednání jak v roce 1939,1945 a 1948 pociťujeme dodnes.K Ukrajině jen tolik:Tak kdepak je ta utlačovaná menšina jak pravil Putin? Člověk by čekal po té ruské masáži o genocidě, že je aspoň nějací soukmenovci budou vítat s šeříky a ti nejvíce utlačovaní pozvednou zbraně a začnou s rusáky bojovat proti ukrajinské armádě, která se rozpadne a ono stále nic.Ruská zoufalost a jednoznačná spojitost s nacizmem.Sami mají plné "ústa" proti jakémusi nacizmu na Ukrajině a sami se chovají jako ti největší váleční vrazi, kterým jsou veškeré válečné prostředky dobré, tedy i nebezpeční zločinci ve službách armády. Když dokáže ruská propaganda vymýt mozek i našim lidem, kteří desítky let žijí ve svobodné zemi, tak co teprve v zemi, kde je cenzura a chudší a méně vždělané obyvatelstvo...Je neuvěřitelné jak obyčejní Rusové věří a tleskají p.,Putinovi stejně jako věřili a tleskali Němci p. Hitlerovi! Němci za druhé světové války byli poražení, a bylo jim v celé surovosti řečeno a na spoustě míst i ukázáno, co všechno dělali (běžným Němcům se ukázala zvěrstva z koncentráků, proběhl Norimberský soud, atd.). Měli možnost si uvědomit rozsah toho, co všechno bylo špatně. Tato vnitřní očista u Rusů nenastane: propaganda jede stále na plné obrátky, takže velká část lidí veří tomu, že Ukrajinu osvobozují, že všechno dobré na Ukrajině dělají Rusové a za všechno špatné Ukrajinci.
Datum: 10. 11. 2022 20:16:50 Autor: Dobrý oráč
Předmět: Ovce
Děkuji za odpověď. Víte, to je problém všech silných. Nixon měl také velkou podporu při okupaci Vietnamu a časem lid v ulicích dal najevo svůj nesouhlas. Přiznám se,že stále je to jejich boj na východě, tím myslím malorusy a rusy. Na jedné straně v čele Ukrajiny olygarcha a na druhé Rus zase olygarcha. A nad tím vším USA. Prostě "studená válka" a testování zbraní.
Datum: 10. 11. 2022 20:20:24 Autor: Dobrý oráč
Předmět: Ovce
Děkuji za odpověď. Víte, to je problém všech silných. Nixon měl také velkou podporu při okupaci Vietnamu a časem lid v ulicích dal najevo svůj nesouhlas. Přiznám se,že stále je to jejich boj na východě, tím myslím malorusy a rusy. Na jedné straně v čele Ukrajiny oligarcha a na druhé Rus zase oligarcha. A nad tím vším USA. Prostě "studená válka" a testování zbraní. Omluvte chybu .... Děkuji
Datum: 12. 11. 2022 12:29:44 Autor: K.Bartošík
Předmět: Doplnění
Myslím si,že pokud by měla media v Rusku takovou moc,jako mají média v USA,což také diky mediim a tlaku veřejnosti USA s Veitnamu odešly. Rusko by bylo nuceno "Speciání akci na Ukrajině ukončit". Musím Vás opravit,nikde jsem nenašel odkaz na to,že současný preziden Ukrajiny je oligarcha.Jinak R.Nixon se dostal do Bílého domu za slib brzkého konce,Vietnamské války.Proto měl ve volbách tak vysokou podporu.Pokud se mýlím,rád se poučím
Datum: 17. 11. 2022 16:19:00 Autor: Dobrý oráč
Předmět: Špína přichází z Kijeva
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj těsně před vítězstvím ve volbách v roce 2019 přesunul svůj majetek do tajné offshorové firmy. V hlasování tehdy zvítězil s kampaní slibující boj proti stávajícímu politickému systému a korupci. Forbes uvádí, že Zelenskyj skutečně vlastní podíly v takových společnostech, pak jejich hodnota nemůže být vyšší jak 60 milionů dolarů. Krátce před tím, než se Zelenskyj ujal nové funkce, převedl svůj podíl v offshorové společnosti na obchodního partnera Serhije Shefira, který se poté stal jeho poradcem. Ten offshorové společnosti spravuje. O zisky se ale dělí se Zelenského manželkou, vyplývá z dokumentů Pandora Papers. Jenže cas pokročil a Volodymyr si masti kapsy vesele dál a jedno kdo je pošle. Takovou ma dohodu s oligarchy. Nixon se snažil ukončit válku, ale jak víte, snaha nestačí a v podstatě si sám podřezal větev.
Datum: 24. 11. 2022 14:04:11 Autor: F.Pechlát
Předmět: Proč se někdo bojí přiznat pravdu
Oráči,jen jsem nepochopil Vaši argumentaci,co mají společného Vámi uváděné informace s Forbes, že Zelenskyj vlastní podíly v nějaké v offshorové společnosti,s tím,že Putin bezdůvodně přepadl Ukrajinu? Podporovat bezdůvodnou invazi do cizí země, vraždění nevinných lidí,včetně novorozeňat a to ještě od země co je i naším nepřítelem protože nás považuje za součást svého historického impéria chce hodně nízkou inteligenci nebo morální chudobu.Zde je krásná ukázka toho co jsou Rusáci zač. Oni mohou napadnout jinou zemi a útočit na její infrastrukturu. Ale pokud by někdo zaútočil takto na ně samotné. Brali by to jako důvod k použití jaderných zbraní. Takový stát nemá v mezinárodním společenství co pohledávat. No a Vás bych pojmenoval na Rudý oráč.Neboť,tak podle Vás vypadá svoboda a demokracie na Ruský způsob! O proti Vám budu raději hrdým českým lvem,než tupým ruSSkým trolem. BTW:Ruský oligarcha a zakladatel takzvané Vagnerovy skupiny Jevgenij Prigožin poslal Evropskému parlamentu podivný dárek. V pouzdru na housle se skrývalo masivní kladivo s rudě potřísněnou rukojetí. V kladivu je také vyryt znak ruské žoldnéřské jednotky a hromada lebek.Ano, poslat krvavé kladivo s lebkami a prostřednictvím hackerů napadnout europarlament v on-line prostoru, to je vskutku nejlepší způsob, jak sdělit, že nejste terorista  A kdo mu nejvíc tleská možná,že zrovna Vy a někteří dezoláti s SPD….. zajímavý ideový veletoč.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Meč SIGVINAIS z expozice Armádního muzea Žižkov. Viz nový článek uvnitř čísla.

Meč SIGVINAIS z expozice Armádního muzea Žižkov. Viz nový článek uvnitř čísla.


Recenze týdne

V oblacích

"Jedinečná monografie malíře, který významně ovlivnil svět plastikového modelářství."