logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Válečné repareace s proměnlivou geometrií

Úvaha na palčivé téma.

První světová válka byla vyhlášena podle mezinárodního práva Rakousko-Uherskem Srbsku 28. 7. 1914 (a během několika týdnů si všechny zúčastněné státy formálně vyhlásily navzájem válku), i druhá světová válka byla vyhlášena podle mezinárodních norem Německem Polsku. 1. 9. 1939, a tudíž byla ukončená mírovou smlouvou, ve které se stanovují i reparace, zatímco v případě Balkánu, Afghánistánu a Iráku šlo „pouze“ o zahraniční intervenci, o vměšování se do vnitřních záležitostí jiného státu, tak jako např. Francie, Británie a Japonsko vyslaly v létě 1918 po čeljabinském incidentu mezi bolševiky a čsl. legiemi intervenční oddíly do Ruska. Tudíž na otázku těch, kteří se ptají, zda USA a jejich spojenci zaplatí reparace Iráku, mezinárodní právo odpovídá, že USA válečné reparace platit nemusí: USA by se mohly maximálně jednostranně v nějaké smlouvě s iráckou vládou zavázat, že škody zaplatí.

K historii válečných reparací:

– Smluvní povaha válečných reparací byla definitivně završena versailleskou mírovou smlouvou z roku 1919 – v každé mírové smlouvě po skončení války musela být klauzule o reparacích, které byly odstupňovány podle odpovědnosti každé strany.

– Válečné reparace nelze vymáhat ozbrojenou intervencí

– Reparace jsou omezené pouze na utrpěnou škodu, nepokrývají tedy finanční výdaje spojené s vedením války, bytˇ obranné

– Rozsah válečných reparací je limitován platebními možnostmi viníka a tzv. humanitárním aspektem – článek 232 Versailleské mírové smlouvy, článek 178 mírové smlouvy s Rakouskem 1919, či článek 14 v mírové smlouvě s Japonskem z roku 1951.

Některé kauzy

a) Klasickým případem bylo stanovení povinnosti válečných reparací Německu: Francie tvrdě požadovala, aby reparace uložené Německu byly velmi vysoké, USA a UK byly proti, Francie, aby si vymohla své, obsadila 1923 německé Porúří.

Kvůli obsazení Porúří Francouzi se konala londýnská konference, která přijala Dawesův plán (US) na placení německých reparací, který navíc, na přání Francie, Německo připravil o ekonomickou a finanční samostatnost. Ekonomicky rozvrácená výmarská republika však nebyla schopna platit, a proto se konala haagská konference 1929–1930, kde byl přijat Youngův plán, který obnovil německou hospodářskou a finanční samostatnost (US) a zrušil další omezující podmínky versailleské mírové smlouvy vůči Německu. Německo mělo platit jen 2, 4 mld marek ročně, Hooverovo moratorium z roku 1931 a lausannská konference z roku 1932 však znovu konstatovaly, že Německo není schopno reparace splácet (mělo 7 milionů nezaměstnaných). Lausannská konference proto definitivně stanovila, že po zaplacení 3mld zlatých marek budou Němci od dalších reparací osvobozeni, 1933 však nastoupil Hitler, který odmítl i toto urovnání.

b) Irák byl mezinárodním společenstvím (OSN) donucen, aby svou ropou zaplatil veškeré válečné škody, které způsobil Kuvajtu v letech 1990–1991 (proto někteří scestně tvrdí, že by i USA měly platit za svoji intervenci proti Saddámovi). Saddám však splnil podmínku pro zaplacení reparací z hlediska účelu vojenského tažení – naplnil skutkové jednání mezinárodního zločinu = agrese: napadl Kuvajt 2. srpna 1990 za účelem záboru jeho území, které týž den anektoval, tj. veřejně oznámil, že se Kuvajt stal součástí iráckého území. Navíc zde volil taktiku spálené země, tj. úmyslným zapálením ropných polí způsobil daleko vyšší škody, než musel – Američané spáchali „jen“ intervenci s úmyslem způsobit co nejméně obětí a materiálních škod, a spojili ji s humanitárními programy.

Kuvajt byl sice vždycky součástí Iráku, ale to, že tento umělý stát v čele s emírem vytvořila Británie, je otázka pro jiné téma. Rovněž tak důvody, které Saddáma k okupaci Kuvajtu vedly: na Saúdské Arábii a Kuvajtu dlouho vymáhal „svoje“ válečné reparace, že za ně bojoval osm let proti Íránu – tyto státy ho finančně ve válce podporovaly, po 2 letech „neúspěšného vymáhání“ přikročil k dlouho avizovanému činu.

c) Izrael podle některých beztrestně provádí vojenské operace na palestinských územích v Předjordánsku a v pásmu Gazy, které nelegálně okupuje a kolonizuje, a nikdy žádné reparace nezaplatil.

Agresory v těchto válkách byli v drtivé většině Arabové, kteří útočili na jeho státní území, mezinárodně právně uznané OSN (kromě Arabů). Byli v nich poraženi a Izrael si vždycky část jejich strategického území ponechal jako náhradu válečných reparací, protože Arabové útočili s úmyslem vymazání izraelského státu z mapy Blízkého východu, tedy s úmyslem agrese. Hlavně si však tato území ponechal ve správě jako nárazníkové pásmo v obraně proti nim. Izrael jako první zaútočil „jen“ v červnu 1982 proti palestinským výcvikovým táborům v jižním Libanonu a palestinským raketovým odpalovacím základnám na severu Libanonu u syrských hranic, a to poté, když se několikaleté ostřelování jeho území a ozbrojené vpády palestinských teroristických komand staly pro Izrael již neúnosné, protože Libanon byl v oněch letech jednou velikou palestinskou protiizraelskou vojenskou základnou.

d) otázka reparací v Africe, kde mezi sebou válčí kmeny, národnostní skupiny a politické frakce, a tyto občanské války se mísí s ozbrojeným vměšováním(intervencemi) sousedních států. Afrika je jeden velký národnostní, kmenový a politický chaos a hladomor, a přesto jediné, co vlády nakupují jsou nejmodernější vojenské technologie, které mají dané národnosti či politické frakci zajistit nadvládu nad druhou národností či frakcí. Jelikož v afrických státech nefunguje ani vnitrostátní právo, nelze předpokládat, že by zde fungovalo právo mezinárodní.

Jediné, co zde celá staletí funguje je všemi zdejšími uznávaná zásada „Běda poraženým!“. Poražení musí odvádět tribut, vazalský poplatek či „výpalné“ (a někdy i dětské otroky pro „potřeby“ armády, viz Kongo, Uganda, Libérie). Po druhé světové válce ani nahrazením Společnosti národů Organizací spojených národů (OSN) nedošlo ke zlepšení fungování mezinárodní komunity proto, že se rozhodovalo ve světě rozděleném na dva tábory nedemokratickým rozhodováním v Radě bezpečnosti – právo veta blokovalo její veškerá rozhodnutí, zablokována byla i otázka případných reparací v ad hoc konfliktech.

RB OSN za celou dobu svého fungování rozhodla v otázce reparací jen jednou – 1991 v případě Saddáma Husajna, kdy byl vytvořen mezinárodně spravovaný finanční fond, do kterého šlo 30 % zisků z irácké ropy. Hlavním cílem tohoto fondu byla obnova kuvajtské ekonomiky, na čemž měly prioritní zájem hlavně anglosaské firmy.

Značně sporná byla práce Reparační komise, která posuzovala nároky, často přemrštěné či nedostatečně podložené, kuvajtských firem či zámožných rodin. Často je posuzovala jen na základě domněnek či svědectví dalších členů rozvětvených rodinných klanů.

Irák jako agresor byl zbaven jakéhokoliv práva na obhajobu – tj. nebyla mu dána možnost, aby se k jednotlivým kuvajtským nárokům na reparace vyjádřil, ani aby využil rady odborníků na mezinárodní právo.

Mandát Komise se vztahoval jen na požadavky odškodnění za škody na životním prostředí a za plýtvání přírodními zdroji. Komise však často překračovala svoji pravomoc a uspokojovala i požadavky na odškodnění za nedbalost ze strany kuvajtských vlastníků či za plenění majetku nikoliv iráckými vojáky. Nelegálně odškodňovala i za dezorganizaci a chaos, který vládl v Kuvajtu v důsledku nezvládnutí situace ze strany samotných Kuvajťanů po válce, a uznávala tak jejich požadavky na odškodnění ušlých výdělků a firemních zisků.

Když Francie 1923 obsadila německé Porúří, aby si zajistila reparace přes německé uhlí, USA a Británie ostře protestovaly, v roce 1991 proti diktátu spojenecké Reparační komise (OSN) protestovali Iráčané. Mj. i proto cílem teroristických útoků v Bagdádu byly i Spojené národy.

Při stanovení válečných reparací se musí zhodnotit odpovědnost obou stran – války v Zálivu se spojenci zúčastnili na základě rezoluce č. 687 RB OSN. US armáda v ní široce používala válečným právem zakázaný nízko obohacený uran (munici s nízko obohaceným uranem mělo i NATO v Kosovu), a vůbec neskrývá, že ho znovu použila při intervenci v Iráku na jaře 2003. Kdo odškodní budoucí oběti rakoviny? V dnešní době kuřáci mohou úspěšně vysoudit na výrobcích cigaret miliónová odškodnění za újmu na zdraví, přihlásí se ke své zodpovědnosti i výrobci či uživatelé zbraní?

Klasickým případem zřejmé americké odpovědnosti za používání nedovolených prostředků války, a tudíž odpovědnosti zaplatit válečné reparace, bylo rozsáhlé užívání chemických karcinogenních látek (zejm. defoliantu Agent Orange) Američany ve Vietnamu. I 40 let po válce se stále rodí postižené děti a půda je zamořená. Z přímé odpovědnosti za nedovolené vedení vietnamské války USA obvinil např. tzv. (morální) tribunál Bertranda Russela. Přesto povinnost USA zaplatit Vietnamu za způsobené škody reparace mírová dohoda z Paříže z 27. ledna 1973 stipulovala velmi obskurně: „Tak jak ukládá tradice, USA přispějí ke zmírnění válečných ran.“

Měla být utvořena společná komise, která měla o „americkém příspěvku“ podrobněji jednat – nikdy nespatřila světlo světa. Jednání navíc byla v červenci 1973 přerušena a nikdy již nebyla obnovena.

 
Datum: 28. 06. 2014 20:37:46 Autor: Jan Turek
Předmět: děkuji
děkuji, za moc povedený článek... až po jeho přečtení jsem začal vidět řadu událostí v souvislostech... prosím pište i dál :) - děkuji, Jan Turek
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.


Recenze týdne

 Kordy a rapíry z českých sbírek 16. - 18. století II. díl

Kniha volně navazuje na první díl, vydaný roku 2018.